OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Lost and Found - 1. část

14.07.2013 (18:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1891×

Otevřel jsem těžké dveře a za cinkání zvonku jsem vstoupil do malého obchodu. Ve vzduchu vířil prach, sluneční paprsky dopadaly dovnitř skrze zatmavenou výlohu a odevšad byla cítit jemná vůně papíru, plátna a knihařského lepidla. Zhluboka jsem se nadechl. Až tam jsem konečně mohl volně dýchat. Kývl jsem na pozdrav na mladou černošku, která stála za pultem a právě podávala zákaznici tašku s knihami, a potom jsem zamířil mezi police.

Vůně knih pro mě vždycky představovala jistý klid a bezpečí. Přistoupil jsem k regálu s novými knihami a v duchu jsem děkoval nějaké neexistující vyšší mocnosti za to, že už byl konečně pátek. Se zvědavostí jsem z regálů postupně vytáhl několik knih, jen abych je mohl po chvíli vrátit zpátky, protože mě nijak nezaujaly. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem si všiml tenkého svazku na konci police. Pousmál jsem se, když jsem si přečetl název. Vzpomněl jsem si, že jsem před lety v knihovně četl knihu stejného jména. Zběžně jsem knihu prolistoval a opatrně ji zaklapl. Nebylo pochyb, jednalo se o stejný příběh. Přivinul jsem si svůj nově nalezený poklad k hrudníku a postoupil jsem o několik regálů dál. Pohledem jsem přejížděl přes hřbety ohmataných výtisků a hledal jsem mezi nimi takové, které bych ještě neznal. Mnoho takových knih nebylo – chodil jsem sem každý pátek. Byl jsem rád, že jsem před několika lety tenhle malý antikvariát našel. Tohle pro mě byla oáza klidu po všem tom šílenství na univerzitě. S kolegy jsem si do noty nikdy zrovna nepadl a studenti byli rok od roku drzejší a otravnější. Povzdechl jsem si. Aspoň že tohle místo se nemění... Musel jsem uznat, že Mishelle tuhle část práce docela závidím.

Mishelle tu totiž tohle všechno patřilo. Byla vyučená knihařka a už na první pohled bylo jasné, že má pro knihy opravdu cit. Po otci se vrhla do vedení antikvariátu, který její prababička založila původně jako obchod s předměty a knihami pro okultní vědy, a když k prodeji přidala i své řemeslo, vytvořila téměř nejúžasnější místo v tomhle městě (alespoň podle mého názoru). Podíval jsem se na novou vazbu knížky, kterou jsem si vybral. Jistě i to byla Mishellina práce. Nechci ani počítat, kolik knih by nikdy nikdo nekoupil, kdyby jim Mishelle neopravila vazbu (a ani, jak prázdná by byla má knihovna, kdyby jí nebylo).

Když jsem už nenašel žádnou jinou knihu, kterou bych chtěl, otočil jsem se ještě k regálu, ve kterém měla Mishelle svazky, které měla v plánu opravit. Zaslechl jsem zazvonit zvonek – někdo odešel a taky přišel, usoudil jsem ze zvuku tlumených kroků.

„Dobré odpoledne, Mishelle,“ ozval se tichý hlas.

„Dobré odpoledne,“ ozval se v odpověď Mishellin hlas. „Čekala jsem vás včera, pane Tetchi.“

„Já vím... Musel jsem zůstat dlouho v práci, nestihl jsem sem zajít na svou obvyklou čtvrteční návštěvu.“

„Mám pro vás svázané ty spisy.“

„Vážně? To bylo rychlé...“ ozvalo se udiveně.

„To víte, čekala jsem vás už včera.“

„Tak to je výborné. Kolik to bude?“

„Stejně jako vždycky,“ odpověděla mu se smíchem. „Ještě něco?“

Zaslechl jsem jeho povzdech a najednou jsem si připadal špatně. Neměl bych je poslouchat... Na druhou stranu bylo ve zdejším tichu slyšet každé slovo, takže bych je slyšel tak či tak.

„Máte nějakou další? Však víte...“

„Další?“ Mishelle zněla posmutněle.

„U-hm...“

„Jistě... Tak ať vám to tentokrát vyjde...“

Potom se ozvalo zacvakání staré pokladny, tichá slova na rozloučenou a zacinkání zvonku nad dveřmi.

Vyšel jsem zpoza regálů a položil jsem na pult před Mishelle knihu, kterou jsem si vybral.

„Dobrý den, Mishelle,“ řekl jsem.

„Profesor Crane,“ pousmála se. „Už jsem si začínala myslet, že jste se tu ztratil...“ Vzala do rukou knihu a zvedla obočí. „Lehčí čtení?“

„No, tak trochu... Pamatuju si ji z dob, kdy jsem na univerzitě teprve studoval...“ přiznal jsem.

„Ach tak...“ zasmála se a odhalila tak své perfektní zuby, které přímo zářily proti její tmavé kůži.

„Myslím, že tu mám něco, co by se vám mohlo líbit.“

Na chvíli se mi ztratila z dohledu za korálkovým závěsem, který odděloval prodejní prostor od její dílny. Potom se vrátila s objemnou knihou v náručí. Opatrně ji položila na pult a obezřetně otočila několik prvních stránek.

„Přinesl ji sem nedávno. Snažila jsem se mu říct, jakou má cenu, ale on mi řekl, že ji nechce. Ten chlápek sem zkrátka přinesl přepravku starých knih a jediné, co ho zajímalo, bylo, jestli za ně něco dostane. Chtěla bych ji trochu opravit a potom ji znovu poslat mezi lidi, ale napadlo mě, že se zeptám nejdřív vás. Byla bych radši, kdybych věděla, že ji má v rukou někdo zodpovědný.“

„Co je na té knize tak zvláštního?“ Její proslov mě docela zaujal.

„Je to svázaná sbírka velmi starých horrorových povídek a tématické poezie. Dokonce s původními ilustracemi. Víc jak sto let staré...“ Odpověděla s úsměvem. Věděla, že už jsem se chytil.

Povzdechl jsem si. „Zní to úžasně, ale teď si to nemůžu dovolit... Nejdřív za tři měsíce...“

„Jestli o tu knihu máte zájem, můžu vám ji tu schovat.“ Usmála se povzbudivě a odnesla si svazek zpět do dílny.

Mezitím jsem si opřel aktovku o širokou lištu, která byla připevněná z přední strany pultu. Chvíli jsem poslepu šmátral v aktovce, ale když se už jsem potřetí nahmátl klíče, ale nedařilo se mi najít nic jiného, sklonil jsem hlavu. V ten moment jsem si všiml černé peněženky, která ležela na zemi. Shýbnul jsem se pro ni a položil ji na pult. „Mishelle? Někomu tu vypadla peněženka.“

Za několik vteřin se vynořila zpoza korálkového závěsu. „Vážně?“ Trochu se zamračila. „Ukažte...“

Zdvihla peněženku a hledala uvnitř řidičák nebo jakýkoli jiný průkaz, na kterém by se dozvěděla jméno majitele. „Patří panu Tetchovi, byl tu před chvílí... Snad si brzo všimne, že ji postrádá...“ dodala po chvíli spíše pro sebe.

Podíval jsem se na hodinky – ne protože bych někam pospíchal nebo by mě zajímalo, kolik je hodin. Spíše jen ze zvyku. Zaplatil jsem, rozloučil se s Mishelle a za několik okamžiků už jsem za cinkotu zvonku vycházel z obchodu se svou novou knihou bezpečně zavřenou v aktovce.

Zamířil jsem na hlavní ulici. Nechtělo se mi, protože jsem věděl, že v tuhle dobu bude všude mnoho lidí, ale na druhou stranu jsem si tak mohl zkrátit cestu domů téměř o polovinu. Jakmile jsem vyšel z postranní ulice, musel jsem se začít vyhýbat skupinkám klevetících lidí, které zabíraly skoro celý chodník. Povzdechl jsem si – bylo to jako každý pátek. Po několika minutách chůze dav trochu prořídl, protože část lidí zamířila na metro – asi nejpraktičtější a nejdostupnější dopravní prostředek ve městě jako Gotham. Šel jsem ještě kousek dál a nakonec jsem zastavil u skupinky lidí čekajících u přechodu. Trochu jsem se rozhlédl kolem sebe. Pokýval jsem na pozdrav jednomu stařičkému manželskému páru s psíkem, které jsem tady touhle dobou potkával téměř pravidelně už několik let. Všichni měli oči upřené na semafor a čekali na signál, aby mohli přejít rušnou ulici. Dav přede mnou se trochu rozestoupil a mě se otevřel výhled na zvláštní scénu.

Drobný muž se pokoušel oslovit mladou ženu, která byla (nejen kvůli vysokým podpatkům) téměř o dvě hlavy vyšší. On byl očividně nervózní a ona se tvářila opravdu znechuceně. Něco řekl a snažil se jí dívat do očí, ale ona mu jen vlepila facku. Zavrávoral a překvapením upustil tašku, jejíž obsah se vysypal na chodník. V tu chvíli naskočila na semaforu zelená a celý dav se rychle pustil do přecházení ulice. Změť nohou překryla linie přechodu, jak se celá skupina přesouvala na druhou stranu. Nikdo si nebral ohledy na malého muže, který se zoufale snažil posbírat vysypaný obsah své tašky. Dav do něj strkal a když už se konečně shýbal pro nějakou ze svých věcí, někdo ji bez zájmu či nevědomky odkopl o kousek dál, a tak musel svou honbu za znovuzískáním svého opakovat stále dokola. Bylo mi ho v tu chvíli líto.

Hodil jsem za hlavu, že budu muset čekat dalších pět minut, než se objeví další možnost přejít ulici a sebral jsem ze země jeho pouzdro na brýle, které přistálo necelého půl metru ode mne. O kousek dál jsem se shýbl pro dvě knihy. Větší z nich měla na hřbetě Mishellinu knihařskou značku a na menší stálo zastaralou kurzívou „Alenka v říši divů“. Přistoupil jsem k němu, právě klečel nad svou taškou a skládal do ní věci, které už se mu podařilo sebrat. Překvapeně vzhlédl a s drobným úsměvem si ode mě vzal své knihy a brýle. Všechno narovnal do tašky a rozhlédl se, jestli ještě někde neuvidí něco, co by zapomněl. Potom se postavil a oprášil si kalhoty.

Už už jsem chtěl jít, ale v tu chvíli promluvil. „Moc vám děkuji.“ Znovu se trochu pousmál a odhrnul si vlasy z očí.

„Není zač,“ pousmál jsem se na oplátku.

Jeho pohled potom padl na semafor a na přeplněnou silnici. „Je mi líto, že tu kvůli mně musíte čekat...“ Jeho hlas byl tichý a klidný.

„To nevadí,“ odvětil jsem mu.

Pootočil hlavu a pohlédl na mě. Měl jemné modré oči, možná jen příliš zasněné. „Jste moc milý.“

Nevěděl jsem, co bych měl na tohle říct. Tohle vážně nebylo něco, co bych čekal od naprostého cizince.

Jako kdyby vycítil mojí nejistotu, dodal po chvíli: „Vážně, nikdo z těch lidí se ani neohlédl. Jen vy...“

Věděl jsem, že se mi snaží poděkovat, ale i drobné komplimenty mi byly vždycky nepříjemné. Rozhodl jsem se tedy změnit téma, protože jsem měl obavu, že by onen cizinec nemusel přestat.

„Co se vlastně stalo?“

Nejdříve se na mě zadíval překvapeně, jako kdybych přerušil nit jeho přemýšlení, ale nakonec spustil. „Viděl jste tu dámu?“

Přikývl jsem.

Trochu sklopil hlavu – jeho levá tvář byla stále ještě trochu zarudlá. „Řekl jsem jí, že je krásná...

Nejdříve to vypadalo, že ji to potěšilo, ale potom jí došlo, že jsem to řekl já. Zbytek, myslím si, jste už viděl sám...“ Pro ilustraci si náznakem promnul zarudlou tvář.

Věnoval jsem mu soucitný pohled: „Ach, ty ženy...“

„Ano...“ přikývl.

Zadíval jsem se přes ulici, měl jsem pocit, že to by ho mohlo odradit od případných dalších slov. Chvilku byl vážně klid, ale potom jsem koutkem oka zahlédl, jak si nervozně mne ruce a nesměle ucukává pohledem, jakmile mu zasněné oči zamíří ke mně.

Okolo nás se začala pomalu tvořit další skupina lidí, kteří se potřebovali dostat na druhý chodník. Nervózní přešlapování, nedočkavé podupávání a hluk ze silnice mě už začaly rozčilovat. Chtěl jsem pryč. Mé přání bylo vyslyšeno – semafory po chvilce zastavily provoz a já se spěšně vydal přes přechod. Dav okolo mě proudil směrem po hlavní ulici, místu, které jsem chtěl mít co nejdříve za sebou. Odbočil jsem do jedné z vedlejších ulic. Okamžitě jsem se cítil lépe. Hluk ze silnice sem doléhal tlumenou ozvěnou od zdí staré zástavby a chodců tu také nebylo tolik. Nebo že bych se snad mýlil?

Zaslechl jsem za sebou kroky někoho dalšího. Letmo jsem se podíval přes rameno. Zase on...

Zdálo se, že zachytil můj pohled. Přidal do kroku a popoběhl na mou úroveň, blonďaté vlasy mu přitom poletovaly kolem tváře. Několik kroků šel vedle mě a potom promluvil.

„Promiňte,“ začal nejistě. „Já... Zdá se, že máte podobnou cestu. Rád bych vám poděkoval nějak pořádně za to, jak jste mi pomohl. Pozval bych vás na kávu, čaj nebo tak něco. Znám tu za rohem skvělé místo...“

Zastavil jsem. „Děkuji, ale to není třeba...“

Pousmál se: „Ale já na tom trvám.“

Vzdal jsem to. Stejně jsem neměl, co dělat. „Tak dobře,“ řekl jsem s mírným povzdechem na konec.

Vypadal, jako kdyby ho to nesmírně potěšilo.

Nechal jsem ho tedy, aby vedl cestu. Musel jsem uznat, že mě docela překvapilo, že jeho „za rohem“ opravdu mělo ten význam. Ačkoli – ulice, do které odbočil, mi byla dobře známá a nevěděl jsem, že by tam někde byla kavárna. Jako kdyby vycítil mou nejistotu, otočil se na mě a hlavou kývl ke starému domu s obrovskými černě natřenými dveřmi. Za pár chvil už tahal za mosaznou kliku. Podržel mi dveře a naznačil mi ať vejdu dovnitř.

Jen co jsem přešel přes práh, nejistotu vystřídalo překvapení. Kousek místa, kde jsem stál, bylo otevřenými francouzskými dveřmi vidět do malé zahrady. Nemohl jsem uvěřit, že uprostřed města může růst tak bujná zeleň. U stěny stál masivní dřevěný bar a po celé místnosti bylo rozeseto několik stolků s nesourodými židlemi a křesly. Bylo tu jen několik lidí. Prosklená stěna propouštěla dovnitř sluneční paprsky a dodávala tak místu neuvěřitelný klid a útulnost.

Můj průvodce se protáhl přede mě a zasmál se: „Neříkají tomu tady „Ztracený ráj“ jen tak...“

Mladík za barem při tom zvuku zvedl hlavu od knihy, kterou měl před sebou položenou.

„Dobré odpoledne, pane Tetchi. Dneska jste si dal na čas,“ poznamenal s úsměvem.

„Dobré odpoledne, André. Máte pravdu – musel jsem si ještě něco zařídit.“ odvětil mu.

„Váš stůl, jako obvykle...“ začal mladík, ale potom se zadíval na mě. Otázka se v jeho hlase ztratila.

„Jistě – jen si přitáhneme ještě jedno křeslo,“ zasmál se blonďák a zamířil ke stolu, který stál v rohu, trochu dál od ostatních. Od jednoho ze sousedních stolů přitáhl ke kulatému stolku jednu velmi pohodlně vyhlížející židli. Sundal si sako a pověsil ho na věšák. Potom se usadil do polstrovaného ušáku viktoriánského stylu. Posadil jsem se naproti němu na židli, kterou mi přitáhl. Trapné ticho začínalo být neúnosné a zdálo se mi, že i on to tak vnímá. Sedl si tedy na okraj křesla a nervozně si prohrábl vlasy. Po chvíli zvedl oči a nejistě se pousmál. Trochu se červenal. Uvažoval jsem, jestli toho pozvání nelituje. Několikrát naprázdno polknul a nakonec spustil.

„Jmenuju se Jervis Tetch,“ díval se mi přímo do očí, na tváři jemný úsměv a natáhl přes stůl ruku.

Potřásl jsem mu rukou. Měl drobnou dlaň, ale srdečný a pevný stisk. „Jonathan Crane,“ odpověděl jsem prostě.

Vytřeštil oči. „Ten Jonathan Crane? Ten spisovatel?“ vykřikl tiše.

Nervózně jsem přikývl. „Nejsem spisovatel. Učím na univerzitě. Výzkum mám spíš jako koníček.“

Vypadal udiveně. „Četl jsem vaši knihu. Byla vážně dobrá – myslel jsem, že se tím živíte.“

Zasmál jsem se. „Vážně si to myslíte?“ Nakonec mi to ale nedalo a musel jsem se zeptat. „Jak jste se ale k takové literatuře dostal?“

„Řekněme, že se to částečně týkalo mé práce.“ Mluvil už klidněji a uvolněně sklouzl hloub do křesla.

„A čím se živíte, pane Tetchi?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Pracuji pro WayneTech. Výzkum mozku a možností zlepšení jeho funkce,“ prohlásil skromně.

Nic takového jsem bych do něj na první pohled opravdu nečekal. Mé další úvahy přerušil příchod mladíka s jídelním lístkem. V první chvíli jsem se trochu divil, že nese jen jeden. Položil lístek přede mě a postoupil blíž mému společníkovi.

„Dorazil nám čaj. Mám tu výborný...“ Blonďák ho přerušil gestem ruky.

„Překvap mě,“ zazubil se sám pro sebe a odhalil tak drobný předkus.

Mladík jen pokrčil rameny a otočil se na mě. Zběžně jsem očima prolétl lístek a objednal jsem si ledovou kávu. Když odešel, vrátil jsem se ke konverzaci, ačkoli mi to činilo nemalé obtíže. Nikdy jsem nebyl zrovna společenský a takové situace, jako tato, mi byly naprosto cizí.

„Takže, pane Tetchi, ten nedávný objev, o kterém psali v novinách, je i vaše zásluha?“ zeptal jsem se na drobné oznámení na poslední straně novin, které jsem před několika dny četl.

Odpověď jsem se dozvěděl ještě předtím než cokoli řekl. Prozradila mi to jeho řeč těla. Narovnal se v křesle, přehodil si nohu přes nohu způsobem typickým spíše pro ženy, přivřel oči a neznatelně pokýval hlavou. Než promluvil opřel na kratičký okamžik vrchní zuby o spodní ret. Vypadal v tu chvíli opravdu dobře.

Sevřel se mi žaludek a cítil jsem, že rudnu. Musel odvrátit zrak. Naprázdno jsem polkl, znal jsem ten pocit. Proč se musel objevit zrovna teď? Už dlouho byl klid, tak proč teď znovu? Nakonec mě z úvah zachránil jeho hlas.

„On to někdo četl? Člověk by to v novinách ani nenašel... “ zasmál se. „Ale jinak ano, máte pravdu – největší zásluhu na tom má naše oddělení.“

Neměl jsem nejmenší důvod nevěřit mu. V jeho hlase nebyla žádná pýcha ani sebechvála, prostě to konstatoval. Na vteřinku se odmlčel a pak dodal: „A je to Jervis, prosím... Upřímně – jsem vážně unavený z toho věčného „pane Tetchi“.“

Chvíli jsem váhal – nebyl jsem typ, co měl blízko k lidem. A už vůbec ne k úplným cizincům. Nakonec jsem ale kývl a sám sebe jsem ujišťoval, že na tom vlastně nezáleží, protože už ho s největší pravděpodobností nikdy nepotkám.

Začal jsem se obávat, že se dostaví trapné ticho, ale ukázalo se, že tenhle Jervis má v záloze několik dalších témat k hovoru.

„Napadá mě,“ začal po chvíli, „když píšete knihy, čtete také rád?“

Ta drobná nevinná otázka mi vyvolala úsměv na tváři. „Jistě, mám rád knihy. Nedokážu pochopit lidi, kteří ne,“ přiznal jsem.

Tiše se zasmál. „Tenhle pohled s vámi naprosto sdílím.“ Na chvíli se odmlčel a drobným kývnutím poděkoval mladíkovi, který před něj na stůl postavil konvici a malý šálek a přede mě elegantní sklenici s kávou. Jakmile mladík odešel, naklonil se ke stolu a nalil si trochu čaje, potom si vzal šálek i s podšálkem a znovu se uvelebil hluboko do křesla. „Takže, kde jsme to byli?“ nadhodil a odfoukl obláček páry, který se začínal nad šálkem tvořit. „O jistě... Jaký typ literatury preferujete?“ zeptal se se zájmem.

V první chvíli se mi vůbec nechtělo odpovídat – zdálo se mi, že tenhle cizinec o mě už v tu chvíli věděl víc než mí kolegové z univerzity, sousedé... V podstatě kdokoli... Na druhou stranu ale bylo příjemné vědět, že se o mě někdo zajímá. Bylo to téměř jako mít přátele (, které jsem tak nějak nikdy neměl). A vůbec tomu nepomáhal ten jeho nadšený pohled. Něco takového jsem si vždycky představoval pod spojením psí oči. Nakonec jsem se ale přinutil k odpovědi. „Je docela těžké shrnout to...“

Pousmál se a usrkával z šálku. „Já mám času dost...“ pobídl mě, abych pokračoval.

„No, mám rád příběhy z propracovanou psychologickou stránkou a zajímavými úvahami, mám slabost pro období romantismu. Většinou čtu spíš prózu, ale mám i nějakou poezii. A také sbírám staré knihy.“

„Velmi zajímavé,“ odpověděl zaujatě a zdvihl čaj z podšálku, aby si dopřál další lok. Byl jak nějaký aristokrat. Ruce měl elegantně složené u hrudníku – v jedné si přidržoval podšálek a v druhé držel za drobné ouško šálek, malíčky obou rukou zdvižené jako anglické dámy nebo gentlemani ze starších filmů. Hlavou mi bleskl výstup jedné z mých kolegyň posedlých všemi těmi pseudovědeckými plky z časopisů, která se díky jednomu článku stala expertkou na řeč těla. Zdvižené malíčky, říkala tenkrát jiné kolegyni, znamenají zájem. (Nakonec se ale ukázalo, že šlo o špatně zhojený pracovní úraz a z té schůzky stejně nic nebylo, jak jsme se dozvěděli den potom.)

Zdálo se, že si všiml mého pohledu. Nejistě se pousmál: „Děje se něco?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, promiňte, jen jsem si na něco vzpomněl.“

„Tak to doufám, že to byla alespoň zajímavá historka,“ poznamenal.

Další hodina uběhla neuvěřitelně rychle. Mluvili jsme o všem a o ničem. Dozvěděl jsem se například, že Jervis také zbožňuje knihy a zmínil se také, že rád hraje šachy. „Kdyby tak jen bylo s kým...“ postýskl si.

Kávu už jsem měl dávno dopitou a Jervisovi už také nezbýval žádný čaj. Zavolal tedy na obsluhu – za tu dobu, co jsme tu byli, sem přišlo několik dalších lidí a také další servírka.

Když mladík přinesl účet, shýbnul jsem se pro aktovku a začal jsem hledat peněženku. Jervis mě ale přerušil. „Pozval jsem vás, tak přece nebudete platit!“ zarazil mě s úsměvem a prohledával svou tašku. Potom se mu začal úsměv z tváře každou vteřinou ztrácet. „Tak kde je?“ mumlal tiše pro sebe. Když obrátil svou tašku naruby, zdvihl hlavu. Ve tváři měl jasně čitelné znepokojení.

„Musel jsem tam ztratit peněženku,“ řekl nejistě a otočil se ke mně. „Nevšiml jste si?“

V tu chvíli jsem si vzpomněl – tam u Mishelle! Okamžitě jsem mu to řekl. S úlevou si povzdechl. Potom se otočil na mladíka. „André, můžete mi to, prosím, napsat na účet? Zítra bych vám to zaplatil až půjdu kolem.“

„Jistě,“ odpověděl mu. „Hlavně, že nakonec nemusíte shánět nové doklady. Jestli to tu trvá tak dlouho, jako získat povolení ke stavebním úpravám, asi bychom se už nedočkali.“

„To je v pořádku, já to zaplatím,“ zastavil jsem mladíka ještě než odešel. Dorovnal jsem účet a začali jsme se připravovat k odchodu. Jervis se očividně necítil nejlépe. Když jsme vyšli na ulici, spustil.

„Je mi to vážně líto. Můžu vám to nějak vynahradit?“ vypadal dost ztrápeně. Chvíli se odmlčel, ale potom sebral odvahu. „Nechtěl byste si něco takového příští týden zopakovat? Protentokrát už vás opravdu zvu.“ S nadějí na mě pohlédl.

Pousmál jsem se. „To zní dobře,“ přijal jsem bez dlouhého přemýšlení. Musel jsem uznat, že takhle příjemné odpoledne už jsem dlouho nezažil.

Netrvalo dlouho a z pátečních odpoledních setkání se stala tradice, která se potom rozšířila i na další dny. Časem už jsme se nepotkávali jen v kavárně, ale byli jsme spolu v muzeu i v galerii. Jervis se pro mě stal nejlepším přítelem, kterého jsem nikdy předtím neměl. Vždycky dokázal poznat, že mě něco trápí a já se mu časem naučil důvěřovat a svěřovat se mu se svými problémy. Naproti tomu se zdálo, že on sám nikdy žádné problémy nemá. Vypadal vždycky perfektně šťastný. (A ve mně cosi tiše bilo na poplach, abych si dal pozor, protože někdo takový si v sobě může nést děsivá tajemství…)

***

Jervis za sebou zabouchl dveře. Potřásl hlavou, aby z vlasů dostal sněhové vločky a kapičky vody. Rychle skopl boty a pověsil kabát na věšák a zmizel v chodbě. Zkřehlými prsty se mi konečně podařilo rozvázat tkaničky od bot. Oklepal jsem si sníh z ramen a sundal jsem si kabát. Potom jsem zamířil do koupelny.

Nebylo to poprvé, co jsem byl u Jervise doma. Měl malý domek v jedné ze starších čtvrtí. Zdálo se, že mu WayneTech neplatí špatně.

Když jsem pod proudem vody rozhýbal promrzlé prsty, vydal jsem se za Jervisem. Z kuchyně se ozývali tlumené zvuky, a tak jsem šel tam.

Jervis už vařil vodu na čaj. Naznačil mi, ať si udělám pohodlí. Posadil jsem se ke stolu.

„Tak co to bylo dneska?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval. Měl mě naprosto přečteného.

Povzdechl jsem si. „Je to čím dál tím horší. Studenti jsou rok od roku drzejší a línější... Radši už ani nechci vědět, jaké drby o mně vykládají... No, a potom, co před měsícem odešel do důchodu Ryan, mají už kolegyně bohužel naprostou přesilu. Pollová mi nehodlá odpustit, že jsem nedal hlas jejímu projektu, ani když se přede mnou promenádovala s hlubokým výstřihem. A Taylorová mi nedá pokoj.“

„Kdože?“ zeptal se.

„Taylorová - má seminář historie a je to manželka ředitele. Bože, Jerve, té ženské je přes šedesát a nenechá mě být. Stále je mi v patách a ten tón, když řve moje jméno na celou budovu... Vím, že to dělá jenom proto, aby její manžel žárlil a věnoval se jí, ale proč to musím odnést já?“

Postavil přede mě hrnek čaje a talíř sušenek. Když se prosmýkl za mými zády, položil mi na chvíli ruce na ramena. „To bude dobré,“ řekl tiše. Jeho dlaně hřály od toho, jak v nich před chvílí držel horký čaj.

Sevřel se mi žaludek. Zase... Poslední dobou se mi to stávalo stále častěji. Jervis, jak se totiž ukázalo, byl neuvěřitelně srdečný člověk. Neměl problém dotýkat se lidí a objetí pro něj byl naprosto přirozený projev přátelství. V první chvíli to byl docela problém, protože já jsem byl vždycky spíš odtažitý a nesnesl jsem žádné narušení mého osobního prostoru. Později jsem si ale uvědomil, že je tu ještě jedna další věc. Něco, kvůli čemu jsem se cítil špatně.

První příznak, že by se něco takového mohlo stát, se objevil už, když mě poprvé pozval na kávu, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to stane. Nelámal jsem si s tím hlavu a nevěnoval jsem tomu pozornost – nic to v tu chvíli neznamenalo. Jenže teď už bylo všechno úplně jinak. A já si připadal jako podvodník a styděl jsem se za sebe...

„Jone?“ před obličejem se mi míhala Jervisova drobná dlaň. Zněl znepokojeně.

Cukl jsem sebou: „Pardon – děje se něco?“

Zkoumavě si mě prohlížel. „Já jen, že jsi mě vůbec nevnímal...“

„Promiň, jen jsem se zamyslel...“ omlouval jsem se. „Ptal ses mě na něco?“

Přikývl. „Jestli budeš chtít hrát šachy...“

„Jistě,“ odpověděl jsem. Věděl jsem, že mě rozdrtí... Nejen proto, že byl o tolik lepší než já, ale taky proto, pro co jsem si soustavně (a bezúspěšně) zakazoval odpovídat na tuhle jeho otázku kladně. Kvůli tomu samému problému, kvůli kterému jsem ji dnes napoprvé přeslechl.

Jervis už držel v ruce svůj hrneček a mířil do obývacího pokoje. Chytil jsem svůj čaj a následoval jsem ho. Jen jsem se ještě natáhl pro talířek se sušenkami.

Když jsem vešel do pokoje, Jervis už seděl u šachového stolku a rovnal před sebe bílé figurky. Černé řady na mé straně už byly připravené. Položil jsem tedy všechno na jeden z nízkých stolků u stěny a posadil jsem se naproti němu.

„Bílá první,“ poznamenal jsem s úsměvem.

Prvních několik tahů jsme hráli mlčky. Snažil jsem se celou dobu dívat jen na šachovnici, ale už dopředu jsem věděl, že nemůžu uspět. Nedokázal jsem zkrátka přehlédnout ten krátký provokativní úsměv, když mi, díky mé neopatrnosti, odsouval z hrací plochy už druhého střelce. Nemohl jsem ho z ničeho vinit – nemohl vědět, a taky se nikdy nesměl dozvědět, co se mnou jeho úsměv dělá.

A nejenom úsměv... Byl neodolatelný, když mu prameny jeho světlých vlasů padaly do očí. Takový pohled jsem stěží dokázal vydržet...

Po několika dalších tazích jsem vzdal veškerou snahu udržet pohled na šachovnici. Jervis už si mohl být téměř jistý svým vítězstvím. Byl si toho jistě vědom – v jeho očích zářily drobné jiskřičky a na tváři mu hrál úsměv. Chvíli si pohrával s jednou ze svých figurek, než ji jistou rukou posunul o několik polí.

„Šach,“ prohlásil pevně. Provokativně mi pohlédl do očí, jako by říkal: teď zkus něco namítat a olízl si rty.

Mohl jsem ho akorát v duchu proklínat. Vůbec mi mou situaci neulehčoval. Dělal z mé snahy zachovat si chladnou hlavu téměř nadlidský úkol. Posunul jsem krále o pole doprava a snažil jsem se nezvedat oči od šachovnice. Několik dalších tahů ukončilo hru v Jervisův prospěch.

„Zdá se,“ poznamenal, „že máš den ode dne větší smůlu,“ pousmál se. „Nebo,“ zkoumavě se na mě zadíval, „jsi jen čím dál nepozornější.“

„Jen teď musím myslet na moc věcí, to je všechno...“ snažil jsem se jeho podezření smést ze stolu.

Pohlédl mi do očí a zvážněl. „Víš, že se mi můžeš s čímkoli svěřit.“ S těmi slovy se otočil na patě a zamířil do kuchyně.

Povzdechl jsem si. Kdyby to bylo tak snadné. Stěží bych mohl někdy někomu říct, jakou roli hrál v několika mých nedávných snech... Natáhl jsem se pro svůj hrnek a napil jsem se. Vstal jsem od šachovnice a otočil jsem se k polici s knihami. Musel jsem uznat, že měl skvělý vkus, pokud šlo o literaturu. Opatrně jsem vytáhl jeden svazek a uvelebil jsem se na gauči uprostřed místnosti. Začal jsem opatrně otáčet stránky. Jednalo se o sbírku fotografií anglického venkova a severoevropské přírody. Některé snímky byly téměř dech beroucí a poutavý komentář pod nimi ten pocit ještě umocňoval. Zaujatě jsem otáčel jeden list za druhým. Potom jsem zaslechl tiché kroky, ale než jsem stihl zvednout hlavu, Jervis rychle natáhl ruku a začal mi cuchat vlasy. (Ačkoli – cuchat není úplně přesné, když uvážím, že jsem ve výsledku vypadal stejně rozcuchaně jako předtím.)

„Přestaň,“ zavrčel jsem podrážděně, ve skrytu duše upřímně vděčný, že stál za mými zády a nemohl tak vidět, že jsem zrudl. „Nesnáším, když tohle děláš...“ Lež...

„Já vím,“ zasmál se. Opřel se o zadní stranu gauče a díval se mi přes rameno do knihy, kterou jsem si vypůjčil. „Tuhle mám taky rád...“ poznamenal po chvíli.

„Předpokládám správně, že jsi odtamtud?“ zeptal jsem se a prstem jsem přejížděl kolem jednoho obrázku z Anglie.

Trochu se zamračil. „Proč myslíš?“

„Přízvuk... A vyjadřování všeobecně... Gotham mluví jinak...“ odpověděl jsem prostě.

Povzdechl si: „Nikdy jsem tam nebyl... Moji rodiče byli z Anglie...“ Na chvíli se odmlčel. „Víš co je vtipné?“

Zdráhal jsem se odpovědět. V jeho tónu bylo cosi zvláštního, jistá melancholie. Něco, co jsem v jeho hlase slyšel poprvé. Zdálo se, že jsem zadrnkal na citlivou strunu, na to, co si chránil uvnitř. (Což jsem na jednu stranu chápal, protože i já sám jsem svou minulost pokládal za velmi citlivé téma a nikdy jsem o ní s nikým nemluvil.)

Ačkoli jsem neodpověděl, pokračoval. „Vždycky jsem se tam chtěl podívat... Už v dětství jsem měl takovou naivní představu, že až budu dospělý, vydělám nějaké peníze a zkrátka tam na pár týdnů poletím, buď na vlastní pěst nebo s několika kamarády. Potom, když jsem byl trochu starší, měl můj plán konkrétnější obrysy. Byla to sentimentální představa o tom, že bych se tam podíval s přítelkyní... Že bych ji tam požádal o ruku... I kdybych si měl všechny peníze na cestu půjčit...“ Smutně si povzdechl. „A teď, když bych si to bez rozmýšlení mohl dovolit, najednou narážím na další trhliny v plánu. Že nemám přítelkyni, například.“

Jistě… To jsem věděl… A upřímně jsem to nechápal. Jak může být někdo jako on stále sám? Milý, citlivý, inteligentní getleman – to je to, co prý ženy chtějí. A Jervis to všechno byl – netřeba dodávat, že i slušně vydělával a dobře vypadal (do modela měl sice daleko, ale měl své zvláštní kouzlo, které alespoň mě přišlo o mnoho přitažlivější). Snad jediné, co mu mohlo uškodit, byla jeho podprůměrná výška a nesmělost.

Chvíli jsem listoval mlčky, nejistý, co jsem v tu chvíli mohl říct, aniž bych mu, byť nevědomky, ublížil. Nebyl jsem si jistý, jak se v tomhle stavu zachová. Bylo to poprvé, co jsem se dostal hloub, co jsem ho vykolejil z jeho obvyklého klidu a rovnováhy. Otočil jsem se na něj. Vypadal nešťastně a zmateně, v modrých očích se mu zrcadlila pohřbená stará bolest. V ten moment jsem si přál, abych ho mohl obejmout, přivinout ho blíž k sobě a říct mu, že všechno bude dobré, že jsem tu pro něj… Ale nic z toho jsem neudělal. Už už jsem se ho chtěl na něco zeptat, jen abych ho vrátil do reality, ve které se očividně v té vteřině nenacházel, ale najednou se celým domem rozeznělo zvonění telefonu. Jervis se v rychlosti omluvil a zmizel z místnosti.

Zvonění ustalo a ke mně doléhal zvuk tlumeného hovoru. Nedokázal jsem rozeznat slova, ale jasně jsem cítil, že Jervisův veselý tón je jen maska, kterou se mu jen horko těžko daří udržet.

Ještě několik minut trvalo, než se Jervis vrátil. Nezdálo se, že by mu ten telefonát zlepšil náladu – ba právě naopak. Byl očividně zoufalý.

„Co se děje?“ zeptal jsem se opatrně. (Úmyslně jsem se vyhnul otázce „Děje se něco?“, protože jsem si byl jistý, že jedinou odpovědí by bylo zavrtění hlavou a zaryté mlčení.)

Zavrtěl hlavou a tiše špitl: „Nic…“

Vůbec jsem mu nevěřil. Možná se přede mnou vážně snažil něco skrývat, ale přesto ke mně podvědomě vysílal signály žádající o pozornost, o pomoc. Zkusil jsem tedy jinou taktiku: „Víš, že se mi můžeš s čímkoli svěřit,“ řekl jsem. Schválně jsem použil jeho častá slova a pokusil jsem se i napodobit tón, kterým je říkal.

Cukl sebou, když to slyšel. Viděl jsem záblesk naděje v jeho očích, ale v následujícím okamžiku znovu sklopil hlavu a vrátil se k zapírání. „Nic se neděje… Jen mi volala bývalá kolegyně, že si přijede vyzvednout své věci z kanceláře. To je všechno.“

Chvíli mlčky přecházel z místa na místo a potom se posadil do starého viktoriánského křesla, které stálo u okna. Nervózně si mnul ruce a upřeně hleděl na sníh, který venku poletoval v silném větru. Měl ve tváří zvláštní výraz.

Potajmu jsem ho pozoroval. Předstíral jsem, že čtu, ale místo toho jsem ho přes okraj knihy sledoval. Takové chování jsem u něj zaznamenal poprvé – taková melancholie k němu nepasovala. Obyčejně by ho člověk označil téměř za hyperaktivního, ale on teď jen seděl u okna a vypadal, jako kdyby tu ani nebyl. Ta řeč těla byla najednou naprosto cizí a jeho oči byly prázdné, bez života a těch drobných ďábelských jiskřiček.

Podruhé to odpoledne se rozeznělo domem vyzvánění telefonu. Jervis sebou zděšeně škubnul, ale ihned vyskočil a vydal se přijmout hovor. Chvíli jsem slyšel hlasy, ale potom jen ticho. A potom se to ozvalo poprvé. Tlumená rána, jak cosi dopadlo na podlahu. Bylo znovu ticho, ale potom se to ozvalo znovu. Tahle sekvence se několikrát opakovala, ale potom ji najednou přerušila větší rána a krátký výkřik.

Opatrně jsem zaklapl knihu a vydal jsem se ke schodišti. Telefon ležel, stejně jako předtím, na stolku v mezipatře. Vyšel jsem o několik schodů výš.

„Je všechno v pořádku?“ zavolal jsem ustaraně.

„Jistě, jistě.“ Odpověď přišla téměř okamžitě, ale její tón nebyl zrovna důvěryhodný.

Rychle jsem vyšel do patra. Dveře jeho ložnice byly otevřené dokořán a ozývalo se odtamtud štrachání a jeho tichý šepot. Nahlédl jsem dovnitř. Jervis klečel před otevřenou skříňkou a snažil se do ní vrátit vypadlou poličku, okolo něj byly po podlaze rozházené knihy. Po chvíli se mu podařilo polici vrátit na původní místo a začal do ní rovnat knihy. Sebral jsem ze země dva svazky, které byly u mě nejblíž. Potom jsem se sehnul pro další. Trochu mě zarazilo, když jsem si všiml, že se jedná o jedinou knihu v různých vydáních. Všechno to byly kopie Alenky v říši divů. Zvědavě jsem jednu z nich v půlce otevřel. Po okrajích stránek byly drobné poznámky psané Jervisovou elegantní kurzívou. A v dalších také – někdy byly do poloviny knihy, někdy končily jen po několika prvních stránkách. Ale ve všech případech se jednalo o drobné poznámky o někom. Čaj pije s mlékem, ale kávu zásadně nesladí. Nemá ráda poezii. Má ráda fialky...

Otevřel jsem jednu z knih na začátku. Z vnitřní stany desek byla vlepená fotografie mladé ženy a pod ní napsané jméno. Cathryn Thompson. Otevřel jsem další, také v té byl byla fotografie a jméno. Jessica Brown. A v dalším svazku byla další mladá žena, světlovlasá a modrooká, stejně jako dvě předchozí. Podíval jsem se na knihy, které Jervis rovnal do police. I s těmi, co jsem držel, jich mohlo být tak dvacet.

Potom jsem zaslech jeho šepot. „Jessica, teď má přijít Jessica...“ Zašmátral kolem sebe a potom, dřív něž jsem dokázal jakkoli zareagovat, se otočil. Obličejem mu přelétl roj emocí, když mě uviděl. Pohled mu okamžitě padl na hromádku knih, které jsem držel. Chvíli překvapeně hleděl nejdříve na knihy, potom na mě a znovu na knihy. A pak vybuchl.

„Vypadni! Okamžitě!“ křičel, ale hlas měl přidušený a z očí mu metaly blesky „Vypadni! Hned!“ syčel a zasypal mě nadávkami. „Zrádce!“ Měl v očích slzy.

Opatrně jsem položil knihy na podlahu a zvedl jsem ruce ve smířlivém gestu. Byl ale neoblomný. Pomalu jsem couval z jeho pokoje. Rozhodně jsem ho nechtěl ještě víc rozčílit, vypadal v ten moment opravdu nebezpečně. Byl jako odjištěný granát. Jakmile jsem vycouval přes práh, zabouchl mezi námi dveře a opřel se o ně celou vahou. Zaslechl jsem jak ztěžka dosedl na zem a začal vzlykat. „Jak jsi mohl...“ šeptal tiše.

Opatrně jsem zaklepal. „Jervisi?“ začal jsem nejistě. „Omlouvám se, je mi to vážně líto...“

„Jdi pryč, Jone...“ přerušil mě. „Jen jdi, prosím, pryč...“

Přikývl jsem, i když jsem věděl, že to nemůže vidět. Pomalu jsem se vydal dolů ze schodů, vzal jsem si své věci a vyšel jsem ven do sněhové vánice.

Připadal jsem si jako idiot. Prostě jsem tam nakráčel a začal strkat nos do věcí, do kterých mi nic nebylo. A taky, protože jsem si uvědomil, že to v jeho hlase nebyla nenávist, ale strach. Jen jsem nechápal proč. Vždyť si jen zapisoval informace o ženách, které se mu líbily... Na univerzitě a před lety, když jsem pracoval jako psychiatr, jsem zažil i horší věci. Tohle jsem rozhodně dokázal pochopit a on to snad musel vědět, nebo ne? Tak z čeho měl strach? Že se s ním kvůli jedné malichernosti nebudu bavit? Že mu nebudu věřit? Že v něm uvidím nebezpečného stalkera?
Ne... Už cestou domů jsem byl pevně rozhodnutý, že se u něj zítra zastavím a přesně to mu řeknu. Protože jsem nechtěl ztratit přítele, když už pro mě nemohl být ničím víc...

AU - toto alternativní univerzum bere v úvahu, že ani Jervis Tetch ani Jonathan Crane nezešíleli a nestali se zločinci (Mad Hatter, Scarecrow). V úvahu je brán původní DC Universe před New52.

Jonathan Crane - Otec jeho matku opustil dřív než se narodil, matka se ho okamžitě zřekla, babička by ho zabila. Ujala se ho paranoidní prababička, která ho týrala. Školní roky prožil v permanentním strachu - už od základní školy se stal hlavním terčem skupiny rváčů, které vedl Boo Grinns. Boo ani jeho přítelkyně, kteří na Jonathana nastražili onu Halloweenskou léčku, nakonec nebyli nijak potrestáni - Jonathan sice přísahal pomstu, ale nikdy se k ní neodhodlal (pokud by se nejednalo o AU, Boo by v následku Jonathanovy pomsty skončil ochrnutý od pasu dolů a jeho přítelkyně by nepřežila). Po náročných letech na střední a následně na Gothamské univerzitě si vydobil pověst skvělého studenta. Když ukončil univerzitu, pokusil se získat místo profesora, ale bylo mu řečeno, že je příliš mladý a navíc pro něj nemají místo. Navzdory tomu se za něj jeho starý učitel psychologie přimluvil a tím mu zajistil své místo, kam bude Jonathan moci nastoupit okamžitě potom, co on odejde do důchodu. Jonathan si mezitím našel práci jako pomocník v ordinaci jednoho psychiatra a po třech letech se nakonec dočkal místa učitele na univerzitě. Mimo to se zajímal o výzkum fobií a na toto téma napsal několik knih.

Jervis Tetch - O minulosti není mnoho informací. Jediné, co víme je, že nebyl ve škole příliš oblíbený a že měl od dětství zálibu v literatuře (největší slabost měl pro díla Lewise Carrolla - tj. Alenka v říši divů...). Z pozdějších let víme, že byl skvělý vědec (obzvláště pokud šlo o mozek a manipulaci nebo i programování a počítačovou technologii).

Jonathan&Jervis:

Více těchto dvou zde. Více obrázků zde.

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Lost and Found - 1. část: