OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Drabble » FanFiction » Na druhém břehu

... ani tragické konce nemusejí být smutné navždycky. Pobertové znovu pohromadě, ale něco není tak, jak bývalo... Tripple drabble.

12.10.2016 (09:00) • RenyNew • Povídky » Drabble » FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 3327×

„Nepůjdeme si trochu zahromovat?“ nahodil s nadějí v hlase mladý muž s kulatými brýlemi. Špičkou nohy znuděně rozčechrával bílý oblak pod sebou. Reakce jeho společníků byla velmi mdlá. Nevěděl, jestli ho víc deprimuje Removo povytažené obočí – gesto tak důvěrně známé a zároveň zrovna tak otravné, nebo Siriovo ledabylé mávnutí rukou, což bylo naproti tomu něco, na co zvyklý rozhodně nebyl.

„Dvanácteráku, to, žes vyčenichal, kde má svatej Thunder hromovnici, ještě neznamená, že budeme na zem sesílat bouřku obden…“

„Jeleni přeci nečenichaj, Tichošlápku…“ odvětil s úsměvem James. Nerozlučný, byť na čtrnáct let odloučený přítel mu nahrál na smeč. Jenže odpovědí mu byla jen dvě lehká, sotva znatelná pousmání.

„A co takhle házet trakaře?“ nenechal se Dvanácterák odradit netečností těch dvou. Těch dvou, co si dovolují říkat kamarádi a Pobertové navrch.

„Jamesi, když se říká, že padají trakaře, ve skutečnosti je bouřka… je to totéž!“ oponoval Remus. Když se tu ocitl poprvé a znovu je oba uviděl, byl šťastný. Ale během následujících pár týdnů zjistil, že za ta dlouhá léta nějak pozapomněl, jak ho jejich – nyní především Jamesovy, nápady často dováděly k zoufalství. Teď byly čím dál bizardnější.

„Já myslel ty ze zahrady svaté Herberty…“ ohradil se dotčeně oslovený. Vůbec nemají pochopení pro to, že sedmnáct let v nebi je docela nezáživný způsob, jak trávit čas…

Dál bezúčelně rýpal do mlhoviny v barvě čerstvě napadaného sněhu. Kdyby tak z toho aspoň šlo uplácat sněhovou kouli…

„… a co takhle nějakou legrácku na Srabuse?“ vytáhl z rukávu poslední trumf. Jenže pohledy, které mu věnovali, byly všechno, jen ne chápavé. Tohle téma tu nebylo poprvé. Sedm let dával pozor na Harryho, brácho… Měl bys mít už rozum, brácho…

„Už jsme na tohle starý, brácho…“ zamumlal omluvně Sirius. Remus potřásl kšticí světle hnědých vlasů prokvetlých stříbrem.

Dvanácterák zklamaně svěsil ramena. Byl jednou a provždycky jednadvacetiletý.

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Drabble » FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Na druhém břehu:

Hořkosladké. Nemůžu najít slova, ale tak aspoň: Jamie vyvolal úsměv a vzápětí vhrkly slzy do očí - to jsme my, čtrnáctileté puberťačky (Teď, jestlis už četla koment pod 'Jinou generací', musíš mít oči až na klávesnici. Jsem holt divná, no.). A tak se ty úsměvy měnily a střídaly, až zůstal úsměv smutnej, no aspoň Dora a Lily by si mohly rozumět!

Tethys!!! Ty jsi moje krvení skupina! Je to tak super, vědět, že to konečně někdo vycítil stejně jako já :-D. Veselá hra věkového rozdílu... už jsem se pomalu smířila s hořkou notou tohohle střípku (ona tam teda je, ale co naplat...).
Moc moc děkuji za tvůj Reny-maraton :-). Ty komentáře jsou prostě boží...
PS: Taky se těším na něco dalšího z tvé dílničky :-).

Ze začátku bych jen chtěla říct, že mi tvoje psaní fakticky chybělo, a jsem ráda, že teď mám toho aspoň hodně dohánět a můžu si udělat takovej Reny-maraton.
Já se teda asi s nikým v komentářích neshodnu... Přišlo mi právě takové veselé (?), vidět, jaké jsou kontrasty, ty 'generační rozdíly", jak se člověk může za pár let změnit (a to samozřejmě není jen u pobertů)... Ovšem věta - už jsme na tohle starý, brácho mi na tváři vyvolala trochu hořkej úsměv, protože mi prostě připomíná celej ten koloběh života - a ten zas tolik veselej není.
Každopádně představa Jamese, Siriuse a Remuse v nebi se mi moc líbí. Myslím, že ačkoli nebudou vyvolávat hromy, tak si to užijí. Děkuju.

SaDiablo, snad tě trochu rozveselí, že když jsem to psala, vůbec jsem to nezamýšlela (a ani nevnímala) jako nic smutného. Ač to je možná k nevíře - tohle měl být vlastně vtípek. Mladý a do všeho se hrnoucí James X klidný a rozvážný, dospělý Sirius (a Remus, ale ten byl rozumný vždycky). To, že to většina čtenářů vyčetla takhle - tedy smutně, mě neskutečně překvapilo. Nicméně, nakonec jsem se i s tímto pojetím tohohle drabblu sžila - je to i pro mne zajímavá zkušenost.
A nemyslím si, že jsou smutní. Sirius a Remus trošku "unavení" a vděční za trochu klidu, James malinko zklamaný. Ale v jádru jsou rádi, že zase mají jeden druhého. On je tohle hrozně krátký výsek a proto snad může působit tolik smutně a beznadějně. Přitom tak vůbec nebyl psán (ale to je můj autorský problém :D).
Za oponou je to podle mě takhle: Sirius a Remus se podle mého názoru k nějaké té lumpárně občas přemluvit nechají. Zvlášť za úplňku, když ho teď Rem může stávit ve své kůži - myslím, že je to taková jejich tradice, o úplňku trošičku vyvádět. Dora a Lily mezitím někde v klidu společně posedávají - myslím, že si rozumí, v tomhle byl Remův výběr partnerky geniální, je jí přeci 25, jen o čtyři roky víc, než Lily :-D. Snape tam určitě taky někde je... s Jamesem se asi setkal, ale kamarádi z nich nikdy nebudou. A Červíčka tam nevidím... podle mého názoru si nezaslouží tam být...
PS: Myslím, že Jizva zase tolik smutná není ;).

Ach ne, to je tak smutný... Já jsem moc nevnímala perex, takže mi to došlo až tak v půlce, a asi o to víc mě to rozesmutnilo, no a ten konec to zazdil. Upřímně, James nikdy nebyl moje oblíbená postava, proto jsem se o Poberty celkově nezajímala, vlastně z nich mám nejradši Lupina, potom Siriuse. Ale byl to krásný, emotivní drabble, začínám se bát, Reny, že čím víc toho od tebe přečtu (a že mám v plánu už od té doby, co jsem na titulce uviděla "Tu jizvu znám" a doteď si pamatuju, jak mě to nadchlo, a tak jsem si to šetřila, až uběhlo skoro celý století :D), tím víc to bude takové a jednou mě to tak rozesmutní, až mi "něco spadne do oka" a trochu si zaslzím, víš jak. :D Bylo to úžasné. Ale bolí mě to, protože přeci nemůžou být takhle smutní, když tam někde je i Lily další... Zajímalo by mě, co sis myslela, když jsi to psala... Kde sis představovala, že je Lily, co se děje kolem, co Červíček???, a viděl se James se Snapem?, kdybych mohla nahlédnout "za oponu", aspoň trošku, rozhodně bych to udělala. :) Díky!

...ano, čas nejde vrátit zpátky a Rema i Siria zkrátka poznamenal...
Na Doru jsem zvědavá! Taky mě v rámci téhle tématiky něco k ní napadlo, takže o to víc :-D
Děkuju ;)

Krásné, krásné, ale smutné No jo, Remus se Siriusem už trochu "vyrostli" a dospěli a nikdy už to nebude jako kdysi, což musí Jamese deptat - celá věčnost kdesi jinde se svými přáteli, kteří se za tu dobu tak změnili a (jak jsem psala) dospěli.. Je to trochu smutné Taky mám v plánu něco podobného napsat, ale o Doře, a ještě taky nevim, jestli to nezahrnu do kapitolovky, u které teda taky ještě nevím, jestli budu psát Moc pěkný

Děkuji za zastavení a komentáře, co pohladí po duši.
Fluffy - ano, kůlnička na dříví. To by tedy byla... tak možná - ještě že ti dva dostali rozum. Však oni si k sobě cestu najdou, pevně tomu věřím ;).
Hani - díky, že jsi "moc velký cynik" - asi moje krevní skupina. Haf! :-D
A Péťo - jsem ráda, že se líbilo. Mám v repertoáru i veselejší pobertoviny třeba by mohly potěšit ;).

ach, naprosto skvělé a zaroven smutné miluji tohle téma a zvlášt kde jsou pobertové vážně povedený drabblík

Milá Reny,
vím, že to původně bylo zamýšleno jako vtip, a taky to vtipné bylo, na druhou stranu chápu, co tam holkám připadalo smutné, přestože u mě ta smutná atmosféra nepřevážila. (Teď přemýšlím, jestli nejsem moc velký cynik. :D)
Jak už jsem říkala, to, jaký mezi nimi vznikl za ty roky rozdíl, že se navzájem odcizili a vzdálili, zasáhne trošku do srdíčka, ale to je život (ehm, v nebi? :D). Každopádně jsi opravdu šikulka, když dokážeš na čtenáře takhle zapůsobit, ať už jsi to zamýšlela nebo ne. ;)

Přidat komentář:

Nick:

Text: