OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Art of Living - 1. kapitola

12.08.2013 (09:00) • Rouge • Povídky • komentováno 1× • zobrazeno 347×

Prsty se mi třásly a dech zpomaloval. V naší malé červené schránce jsem našla dlouho čekaný dopis, a teď jsem si jen dodávala odvahu k tomu ho otevřít. Mohl mi změnit život, nebo mě na další čtyři roky uvrtat tady.

Dýchala jsem dále rychleji a sledovala úhledně napsanou adresu na obálce:

Cheynne Rouxová

Ocean Road

1587

St. Simmons

Georgia

Spojené Státy Americké

Ano, tak to jsem já. Celým jménem Cheynne Lunette Rouxová. Šestnáctiletá slečinka žijící jen s matkou v malém městečku St. Simmons v Georgii v USA. Možná malá vzrůstem (ubohých 166 cm) a nevýrazná, ale s velkými sny.

Ať už se v mém životě má stát cokoliv, chci prožít život v klidu. Bez zbytečných problémů… zda nebude lepší tím životem proplout bez povšimnutí. A ano, jak jste si právě všimli, nemám to zrovna dokonale v hlavě srovnané. Jedno se bije přes druhé a nezná slitování.

A věřím, silně věřím, že v životě něco dokážu. Nechci být jen další žena uvrtaná do domácnosti, která o svých snech jen opravdu sní, já si je chci plnit a prožít je. To je můj životní cíl, kterého chci za každou cenu dosáhnout. Ale co jiného člověk má, než tu naději.

Konečně se můj ukazováček dostal na druhou stranu obálky a pomalu ji otočil. Teď už stačilo jen prudce trhnout… a bylo to. Z obálky na mě čouhal prapodivně nažloutlý papír. Okamžitě jsem po něm sáhla a zbytek obálky si zastrčila do kapsy u kalhot. Už mi nic nebránilo ve čtení.

Milá slečno Rouxová,

s radostí Vám oznamujeme, že jste byla přijata na Artwen High School v Johnson City v Tennessee. Byla přijata i vaše žádost o ubytování v areálu školy na jedné z našich kolejí.

V obálce je přiložená přihláška na naši školu, vyplněnou ji co nejdříve pošle na zpáteční adresu na obálce.

Pro více informací navštivte stránky naší školy.

Těšíme se na naší další spolupráci,

Artwen High School

                                                                                                Joshua Prince

                                                                                                                            Ředitel školy

Srdce mi poskočilo a zvládla jsem jen celá vykulená stát před domem. Věc, v kterou jsem nikdy nevěřila, že se splní, se jako zázrakem nacházela na papíře před mýma očima. Okamžitě jsem rozrazila dveře a vběhla do domu.

„Vzali mě! Mami, vzali mě!“ křičela jsem po celém domě a okamžitě vběhla do naší nově zrenovované kuchyně.

Pohled, který se mi poté naskytl, mě ale zarazil. Návštěvy jsme moc často nemívali, ale u našeho jídelního stolu seděli dva muži a mezi nimi žena. Vypadala velmi mladě, ale přitom sečtěle a moudře. Malý kulatý obličejík jí ohraničovaly rudé vlasy, které spadaly na její černé přiléhavé sako. Věnovala mi jeden letmý pohled a obrátila se zpět k mé mámě, která jim právě dolévala čaj.

„Omlouvám se,“ špitla jsem provinile a chtěla odejít, již jsem se otočila ke schodům, ale zarazila mě slova rudovlasé ženy.

„Ráda tě poznávám, Cheynne,“ zasáhl mě její hlas. Tak jemný a medový a přitom štiplavý, zajímavá kombinace, kor od této droboučké ženy.

Když jsem se otočila, stála hned za mnou a podávala mi ruku na pozdrav. Malá a očividně mrštná. Slušně jsem jí podala ruku, ale stále mi nedocházelo, kdo by to mohl být, a už vůbec ne, jak by mě mohla znát. Zmateně jsem se podívala na mamku, ale její pohled mě ujistil, ať jsem v klidu.

„Také mě těší, paní…?“ nějak mi uniklo i jméno.

„Chambersová, Therese Chambersová.“ Stiskla jsem jí ruku, otočila se na podpatku a konečně chtěla vystoupat do prvního patra, ale otočila jsem se zpět. Paní Chambersová se nebelhala od schodů ke stolu, už za ním seděla a popíjela čaj. Na sprinterku zrovna nevypadala.

Nikdy mi od doktora nebyly doporučené brýle, ale poslední dobou jsem vidívávala naprosté blbosti, jako právě teď. Že bych je začala nosit na vlastní popud?

„Ještě se uvidíme, Cheynne, brzy. No, my už jsme asi také skončili, slečno Rouxová, ne?“ obrátila se opět žena na mou matku, ale to už jsem mizela po schodech.

Konečně jsem po osmi hodinách ve škole došla zase domů, do pokoje. Toto místo mě vždy dokázalo bezpečně uklidnit. Postel, skříň, stůl, noční stolek, křesílko, knihovna, výtvarný stojan s plátnem a zrovna rozdělanou kresbou dívky na pláži v záplavě paprsků zapadajícího slunce, a velká markýza okna. Vše zasazené mezi čtyři levandulové stěny, mé království.

Taška okamžitě letěla do rohu a já se rozplácla na postel. Stále jsem myslela na tu trojici dole v kuchyni, proto mě napadlo se jít podívat z okna, čím se sem dostali. Před naším barákem prázdno, žádné auto, motorky či popřípadě kola. Nic.

„Asi přilítli na košťatech,“ dodala jsem s úsměvem při pohledu na knihovničku a přesněji na sadu knih Harryho Pottera.

Hned jsem přešla ke knihovničce a sáhla po malém sešítku s pevnými deskami a malé kovové krabičce. Když jsem vyndala sešítek, můj pohled zaujala kniha, která mi vždy dokázala bezpečně vykouzlit úsměv na tváři.

Snad každému rodiče dříve předčítali příběhy z nějaké knížky, toto byla ta naše, moje a mámy. Milovala jsem tyto příběhy plné dobrodružství, ale s pořádnou dávkou nadpřirozena. Lidé v těchto příbězích mívali různé schopnosti, bojovali, šermovali a jezdívali na koních, stříleli z luků… A vždy, jak je zvykem, vyhrávalo dobro nad zlem. Nevěřili na lidská božstva, uctívali své padlé předky. Od obyčejných lidí se dále lišili větší silou a výdrží, a krví, zvláštní krevní skupinou, kterou měli jen oni. Uměla jsem nazpaměť všechny příběhy i proroctví, každou skulinku, každé písmenko této knížky.

Bezmyšlenkovitě jsem opět seběhla schody a tentokrát již potišeji vešla do kuchyně. U stolu už neseděl nikdo a od sporáku se linula vůně máminy pečeně.

„Mami?“ prosekla jsem ticho. Mamka vylezla ze spíže s bramborami v misce.

Byla to prostě úžasná osoba. Rozuměla mi jako nikdo, člověk se jí mohl svěřit se vším, co měl na srdci. Blíž jsem si s nikým nebyla. Nedovedla jsem si představit, jaký by byl život bez ní. Pořádně jsem nikoho jiného neměla. Životem jsem zatím spíše tak proplouvala, ta nevýrazná osůbka, které, když byla ještě maličká, zemřel otec.

„Ano, miláčku?“ konečně se na mě opět otočila. Dlouhé hnědé vlasy jí spadaly přes halenku až po ramena a její hnědé oči mě zase uklidňovaly. Pomalu jsem k ní přistoupila a podala jí obálku s dopisem o přijeté na mou vysněnou střední. Artwen High School byla jednou z nejprestižnějších středních škol v celých Spojených Státech s uměleckým zaměřením.

Mě zajímal ale jen jeden obor (který si člověk mohl zvolit) - Výtvarné umění. To mě naplňovala, dávalo mi pocit, že konečně něco umím. Něco, co mi dokázala bezpečně rozproudit krev v žilách, ale také mě uklidnit. Pomáhalo mi to srovnat si věci v hlavě, najít samu sebe, a ani výsledek samotného “čmárání“ nebyl zas tak hrozný a odpudivý. Přála jsem si a doufala, že zrovna toto by mohlo být jednou z náplní mé budoucnosti, a přijetí na tuto školu mě dostalo hned o schůdek výše.

Přijímací zkoušky obsahovaly sice i nějaké to učení (angličtinu, matematiku a všeobecný přehled), ale její hlavní náplní bylo právě umění. K přijímacím zkouškám se dostalo téma, technika, a člověk tvořil. Hodnotil se nápad a samozřejmě celkové zpracování, a pak jakési „obhájení“ výtvoru.

Další z úkolů bylo přímo před porotou tvořenou z učitelů vytvořit něco přímo na dané téma, které jste si „vylosovali“ na místě. Kupodivu a očividně jsme uspěla, i když vybírali z opravdu velkého počtu uchazečů, jen kolem padesáti lidí. Porotci a hodnotitelé říkali, že se v mých výtvorech skrývá něco, co je uchvátilo na první pohled a nedovolilo se jim odtrhnout. Prý mám zcela jiný styl než všichni ostatní. Velmi mě to překvapilo, ale na druhou stranu je příjemné takové věci poslouchat.

„Páni, to je skvělé, Chen!“ rozzářila se hned mamka, ale mně bylo jasné, že něco není v pořádku.

Chtěla jsem něco dodat, ale hned mě přerušila: „Chen, jedu si něco zařídit do města, dobře?“ Vše jsem jen mlčky odkývla a za chvíli jsem zůstala v domě sama. Ani jsem se mámy nestačila zeptat na tu rudovlasou ženu a muže, co před tím seděli u jídelního stolu, ani jsme se nepobavili o té novině. Stále mi vrtalo hlavou, proč byla mamka tak zaražená, co se děje.

Již jsem tomu dále nevěnovala pozornost a vyběhla za barák do slunného dne. Pomalé vlnky narážely na zvlhlý písek pláže a ty větší se rozbíjely o kamenné útesy. Slunce pomalu končilo svou pouť po obloze a zbytek paprsků se odrážel od mořské hladiny. Mořská pěna se zatřepotala a „vzdala mi pozdrav“, tak jsem tomu jako malá říkávala. Vítr zaševelil, racci zaskřehotali a vše bylo přesně tak, jak má být. Nádhera.

Pomalu jsem se doplahočila k vodě a zaryla bosé prsty do toho jemného písku. Přivřela jsem oči a nevěnovala pozornost ničemu jinému než jen zvuku moře. Lehké nárazy malých vln střídaly ty větší, kdy mi voda vířila kolem odhalených kotníčků. Každý si ráj představuje jinak. Já o tomto místě měla jasno, právě jsem na kousku ráje stála.

Miluji to tu, ale nejspíše naším domem, pláží, jen opravdovým minimem přátel a mamkou to končí. Prostě a jednoduše sem nezapadám, i kdybych moc chtěla. Bude to těžké si zvyknout na to, být někde jinde, ale pro postup v životě je to nezbytné. Nejtěžší bude opustit mamku… Začátek dalšího školního roku bude krušný.

Nevnímaje vše okolo jsem došla k mému „sedátku“, kamenu nedaleko pláže, ze kterého bylo vše krásně vidět. Vytáhla jsem onen sešítek a kovovou krabičku a dala se do práce. Prsty s uhlem v ruce začaly létat po papírech a tvořit cosi, co zprvu vypadalo jen jako zašpinění papíru. Na papírech skicáku se ale po chvíli začínal rýsovat dnešní západ sluncem nad pláží. Skvělé odreagování - předat své city a náladu papíru. Prsty vám budou po papíru klouzat jako naolejované, chce to jen nápad, či si vybít například zlost. Ze všeho se dá vykreslit.

Dnešní rychlokresba byla po chvilce hotová a pod vodní hladinou na obrázku zel pravdivý nápis: „Zde o svých snech jen nesním, zde je prožívám“.

Srdce mi poskočilo, zatajil se dech a do očí mi vyhrkly slzy. Vše jsem naštěstí zahnala potřesením hlavy. Už jen chvíli a změní se mi život od základů.

Zaklapla jsem skicák a popoháněná mořským vánkem se plahočila opět do domu.

Autor: Rouge, v rubrice: Povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Art of Living - 1. kapitola: