OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Květnové slavnosti

17.05.2014 (15:00) • BlueBee • Povídky • komentováno 6× • zobrazeno 875×

Ležela jsem vedle něj v mělce položené rakvi a čekala. Vskutku zvláštní, ne-li přímo impozantní bylo místo, kde jsme se právě nacházeli. Kolem nás se rozprostírala obrovská dlážděná, moderně vzhlížející plocha, na které stálo v těsném rozložení asi dvě stě židlí. Každá byla obsazená a pár náhradních ještě postávalo kolem okrajů, protože lidé měli pocit, že si právě probíhající událost nemohou nechat ujít. Sledovali všechny detaily a v hlavách už jim všechny ty právě nasbírané informace zmateně pobíhaly a dělily se do zvláštních přihrádek podle své důležitosti.

My jsme ovšem neměli takové štěstí jako lidské hyeny, postávající kolem, pro které jsme byli jen exponáty a zajímavostmi, o kterých poví svým přátelům u kávy, stejně jako o zemětřesení v Japonsku nebo o slevách v Kenvelu. Lidský život už neměl takovou cenu, jakou míval dříve.

Rakev byla těsná a pach vlhké hlíny, která byla připravena opodál, byl cítit i přes tlusté sklo, které nás oddělovalo od světa, do kterého jsme patřili ještě před několika okamžiky také. Tlačil nás neúprosně jako obrovský buldozer pod zem, pod neutěšenou tíhu hříchů století, pod zapomenuté svědomí světa. Dával nám na vědomí, že už sem nepatříme. Zároveň však vědomí, že ho vidíme a můžeme se ho stále dotknout, dokazovalo věc druhou – momentálně nepatříme nikam. Klíč od dveří minulých nám byl odebrán spolu se zavřením poklopu a klíč od dveří nových jsme ještě neobdrželi. Jediné, co jsme v tu chvíli vlastnili, byla nervy drásající nejistota, která naše srdce pomalu zamořovala jako smrtící plyn zákopy plné vojáků.

Ležela jsem s rukama podél těla. Ve svatebních šatech a se stříbrným prstýnkem, s tím, na který jsme se chodívali dívat po několik let po večerech na náměstí ozářené stovkami hvězd. Nakonec jsme vybrali nejobyčejnější z nejobyčejnějších, protože jsme měli pocit, že není třeba zbytečných okázalostí. Stačilo mi, že mám jeho. Rvala jsem si vlasy, protože jsem věděla, že pro tuto příležitost by nebyl snad ani diamantový dost dobrý. Ležel by tu, v rakvi, alespoň jeden předmět, pro který by jim bylo líto spustit nás do nekonečné tmy.

Čekala jsem. Jako tichou a dráždivou naději jsem cítila jeho zpomalený dech na svém krku, který byl jako kapka naděje. Byl horký a se suverénní samozřejmostí se vpíjel a vsakoval do mé lačnící kůže v podobě drobných kapiček. Pak zpomalil a přešel v téměř neslyšný. I horko z mé kůže pomalu ustupovalo, zároveň se zmenšující se hranicí mezi životem a smrtí, a já se obávala okamžiku, kdy teplo pomine zcela. Představovalo jakousi poslední jistotu, která povstala z nicoty a dopřála nám alespoň jedno vysvětlení, nikoliv otázku.

Nyní byl ještě živý, uvědomovala jsem si ale, že zanedlouho, možná již v několika příštích okamžicích, budu ležet vedle mrtvoly. Jak to vlastně poznám? Ucítím palčivou bolest v srdci, jak jsem si vždy představovala? Nebo podle dechu, na který budu marně čekat? Jak jen mi mohou vzít i to málo, co zbývá? Jak mi mohou vzít tu malinkou jiskřičku naděje v podobě tepla na krku?

Přemýšlela jsem o těch venku. Jejich umdlené a soucitné pohledy tu byly jen proto, že se to očekávalo. Ve skutečnosti to byly jen masky, jejichž pozoruhodností byla jen síla. Jakou asi museli vlastnit, aby skryli vyhořelé duše, které žebraly a slintaly po posledním záchvěvu života, po poslední známce vědomí a následné ztrátě, po posledním nádechu a následném výdechu? Chtěli ještě poslední drama, divadelní kousek, tragédii jako Romeo a Julie v přímém přenosu. Měli jsme je tak vytrhnout z jejich nudných životů, ukázat jim to, oč se sami připravili svou touhou po zisku, donutili je prolít pár slz – abychom jim dokázali, že ještě žijí a cítí, protože si tím sami nebyli moc jistí. Nikdo se nás však neptal, jestli chceme hrát takovou roli.

Měli jsme být bojovníky, kteří jsou už předem poraženi, ale tváří se, že ještě stále bojují a mají naději. Bylo nám určeno zemřít tady a teď, ale my se měli navzdory tomu ještě snažit, překonat nemožné a v této tlusté dřevěné rakvi bojovat proti jedu, který nám byl vstříknut do žil. Měli jsme sebou snad cukat, plivat pěnu nebo zuřivě bušit do skla nad námi až do sedření kůže? Co po nás vůbec chtěli?

Vzpomínala jsem na své dětství, rodiče, kamarády, blízké. V hlavě mi vyvstávaly sny, touhy, snahy, a tyčily se přede mnou překážky, které mě kdy potkaly a které jsem ze sebe setřásla jako hrdý lev s jistotou srovnatelnou s velitelem armády. Měla jsem být silnější a připravena na útok. Kdo však mohl počítat s tím, že budu napadena ve spánku, že mi jehla propíchne paži, než se stihnu probudit do dne, který měl být tím nejkrásnějším v mém životě? Kdo mohl počítat s tím, že mě chytnou do sítě jako rybu a oslabenou mě hodí do rozpáleného oleje? Kdo jen mohl čekat, že půjdou proti všem pravidlům?

Bylo již několikaletou tradicí vybírat na začátku května jeden pár, který se měl hrdinsky obětovat pro ostatní. Měl to být živoucí důkaz, že láska ještě existuje a odvaha spolu s odhodláním s ní jde ruku v ruce. Místo toho to byla jen maškaráda zkažených zvířat, která ve své morální zpustlosti došla již tak daleko, že nebylo ničeho, co by jejich duše více dráždilo a naplňovalo příjemně nechutným pocitem zmaru, než právě akt pohřbení zcela nevinných lidí, kteří neudělali nic než to, že nepatřili k nim, monstrům. Sami byli příliš pohodlní na to, aby se vzepřeli svým choutkám a vymkli návykům, které milovali, ale byli jimi zároveň pozvolna sžíráni; proto to požadovali od jiných.

Oficiálně se to nazývalo Květnové slavnosti. Pod takovým názvem by se dalo očekávat pohodové posezení u dřevěných stolků s rodinou kolem sebe a pivem v ruce. Ve skutečnosti šlo o zrůdně fanatické představení, které mělo nasytit plápolající oči diváků, kterým už nestačilo znásilňování, o kterém se téměř dennodenně dovídali z informačních prostředků. Nestačily jim ani války, ani okrádání vládnoucí stranou. Potřebovali trochu silnější kávu, o kapku víc, probudit své smysly, dokázat si, že něco jako cit v nich ještě existuje.

Ze začátku se hrnula spousta zfanatizovaných dobrovolníků, postupem času však zájem utichal, až pominul docela. Lidé začali chápat, co je skutečnou příčinou konání těchto jarních oslav. Na povrch se dostaly zprávy o hrůzou ječících lidech, kteří se mačkali polomrtví v příliš těsné rakvi a zoufale se snažili dostat ven. Když byli uvězněni v miniaturním prostoru pod zemí, když jejich křik, pláč a naříkání nebylo slyšet, teprve si uvědomili pravou cenu i zbytečnost své oběti. Pro příliš velký protest občanů však nebylo možné slavnosti zrušit. A když to jinak nešlo, muselo se postupovat násilnou cestou.

Proč my? Měli jsme naplánovanou svatbu na den zahájení oslav. Na rady ostatních jsme nedbali, protože jsme věřili, že květové oslavy jsou věcí fanatiků. Mysleli jsme si, že se nás to netýká. Netušili jsme, že už tam nejsou žádní fanatici, nýbrž obrovské masy lidí, které žadoní, aby mohly vidět smrt. Byli jsme přímo dokonalou volbou. Naše naivita, která zabránila strachu se ochránit, je přesvědčila, že si lépe vybrat nemohli. Zatímco si pořadatelé mnuli ruce nad tak báječným výběrem, za přítomnosti hořkých slz zmatení mě tlusté a zpocené ženy převlečené do převleků družiček, ve kterých vypadaly směšně a uboze, navlékaly do svatebních šatů a odvlekly bez zeptání pryč. Nikdy jsem nebyla lhostejná k životu, v tu chvíli jsem však propadla zvláštní bezduchosti, které mě zbavil až pohled na to velké a dřevěné, na rakev, se kterou jsem měla strávit poslední krátké chvilky vědomí.

Nikdo neviděl, že onen statečný bojovník uvnitř křičí a k smrti vyděšený se snaží dostat ven. Nebylo zde ani slechu o nějaké statečnosti, protože když bylo už příliš jasné, co přijde, každý vystřízlivěl a pud sebezáchovy mu projížděl tělem jako blesk vystřelený z čistého nebe. Nebylo však žádoucí ukazovat divákům ošklivé záběry a zkazit tak všeobecné veselí. Proto bylo vše na minutu naplánované a dokonale promyšlené. Když měl dotyčný vstoupit na „pódium“ a slavnostně se odevzdat svému osudu, nikdy se nestalo, že by protestoval nebo odpověděl negativně, zdali bylo vše dobrovolné a zdali chce opravdu obětovat svou čistotu, lásku a tělo lidstvu. Jed, který v těch chvílích obvykle začínal působit, zapříčinil hlubokou dezorientaci, a bylo téměř nemožné promluvit. Člověk se tak nacházel v jakémsi spánku, ačkoliv byl vzhůru. Byl v meziprostoru vědomí a bezvědomí.

Byl to nádherný pohled, dojemný a ryzí. Mládí se prolévalo místností naplněnou jarním vzduchem a říkalo, že odchází. Dodávalo vůni melancholie zvadlým duším přítomných. Ukazovalo cit, emoce a svěžest, která protrhávala zatuchlý pach napolo ztvrdlých srdcí, která přese všechnu snahu stejně tvrdla dál a dál. Netušila, že pohled na cizí neštěstí neléčí, nýbrž sype sůl do otevřených ran.

Stále jsem ještě byla při plném vědomí, ačkoliv jsem cítila jed prostupovat mými žilami a smrt přicházela pomalu, ale jistě. Jeho oči byly zavřené, ale má kůže stále vlhla pod jeho horkým dechem, který neutichal. A najednou nehřál, ale pálil jako horoucí naděje, že ještě nejsme zcela ztraceni a odepsáni. Nejsme mrtví, nejsme pohřbení, ještě žijeme. Odhodlání nezahodit všechno pryč a nepoddat se osudu jako srna chycená do spárů vlčí smečky se mě zmocnilo, a touha žít mě zcela pohltila. Projela mi žilami a dodala mi novou sílu. Strašně jsem si teď přála žít.

Rozhodla jsem se bojovat. Pohnula jsem rukou, kterou jsme se drželi, abych upoutala jeho pozornost. Cítila jsem, jak moc je slabý, protože i jeho stisk povolil. Z opatrné a bezděčné ostražitosti jsem zašeptala jeho jméno, ačkoliv bylo nemožné, aby bylo přes rakev něco slyšet. Oči měl stále zavřené a ani se nepohnul. Projel mnou záblesk hrůzy, a já se otřásla pod návalem tíhy, která mě tlačila a nedovolovala mi se ani nadechnout. Připadalo mi nemožné, aby upadl do bezvědomí a já si toho ani nevšimla. Opakovala jsem šepot, který nakonec pozvolna přešel v srdcervoucí křik, který drásal sluch i duši. Uši, které všechno slyšely, mi nemohly namluvit, že mě neslyší jen proto, že je to všechno klam a fantazie a všechno se odehrává jen v mé hlavě. Upadla jsem v hlubokou bezmoc a propukla v pláč, který se podobal spíš vytí zvěře než člověka. Bezmocně jsem trhala rukama, což přecházelo do téměř bolestných záchvěvů, a hlavu zakláněla dál a dál a snažila se oddělit ji od zbytku těla, aby už pro mne také nebylo nic než tma a abych už nemusela myslet na to, co přijde, aby už byl konec a aby tu byl hned, aby sebral všechno, co bylo, ať je to sebehezčí, protože momentální stav a schízu nebylo možno unést. Nebyla jsem schopna vypořádat se s realitou a tím, že bez mého vědomí a svolení skončil život toho, kdo stál po mém boku ještě o několik chvil dříve a kdo tam měl stát ještě několik desítek let. Když jsem poznala, že se nemůžu natáhnout víc, protože rakev byla akorátní pro mou výšku, měla jsem chuť s ní prudce narazit do skleněného poklopu, špinavým hadrem smazat úsměv z jejich tváří a vyrazit jim vyceněné bílé zuby. Ukázat alespoň náznak odporu, i kdyby mě měl stát život. Stejně o něj přijdu, tak jaký je rozdíl, jestli teď, nebo o čtvrt hodiny později?

Během nekonečného přemítání o několika následujících hodinách, v klidu a nečinném snění, začala i ona pomalu upadat ve zvláštní stav a prostor před ní se pomalu sbíhal v tenoučkou čáru bělostného světla, a potom už nebylo nic.

Najednou však ucítila nepatrné, ale dosti jasné škubnutí ruky, která ji stále držela, a ihned na to i téměř slyšitelné povzdechnutí, které se však v rakvi rozléhalo a hučelo jako vyslyšená modlitba.

Probudila se a zpozorovala, že „vzhůru“ je i on. To ji naplnilo sílou a odhodláním. Věděla, že teď musí (!) něco udělat. A když se jejich pohledy setkaly, najednou věděla, že on ví a že mu nemusí nic vysvětlovat. Chápal to, bylo to jasné, čisté a zřetelné. Teď, anebo už nikdy.

Začínalo se špatně dýchat a hrozilo, že pokud se odtud nedostaneme včas, zemřeme na udušení. To by bylo po tom všem krajně ubohé. Ruku jsem zaťala v pěst a začala bouchat do skleněného poklopu. Byl tlustší, než jsem si myslela. Šimon začal také bušit. Ruce nás bolely přímo příšerně, ale odhodlání bylo tisíckrát silnější a bolest jsme téměř ani nevnímali. Když už jsme začínali cítit, jak naše plíce protestují a stále žadoní o více vzduchu, přidali jsme. Až jsme konečně prorazili otvor a sklo kolem vytrhali a rozbili. Dlaně jsme měli pořezané a stříkala z nich rudá krev, ale nám stačilo, že jsme byli venku. Na čistém vzduchu. Dýchali jsme.

Bylo téměř neuvěřitelné, jaké štěstí nás potkalo – sál byl prázdný, přesto k nám však doléhal jakýsi šum. Diváci si šli zřejmě koupit občerstvení na zahradu, do stánků s hot dogy a ostatními lahůdkami. Přestože nás nemohli slyšet, měla jsem strach, že přece jen udělám něco, čím na sebe upozorním.

Když jsme se dostali z rakve, bylo těžké i chodit, člověk byl rozlámaný z toho, jak musel ležet napjatě v jedné poloze po celou tu dobu. Šaty mě škrtily a byly protivné, stejně tak střevíčky. Kromě toho byly nepraktické ještě z jednoho důvodu – byly příliš nápadné. Není moc nevěst, které se svým ženichem cestují po městě v takovém stavu, jako jsme právě byli. Každému mohlo ihned dojít, o koho se jedná. A ten, kdo nás uvidí, bude ihned kontaktovat ředitele celé této akce. Potom nás jednoduše vypátrají a pošlou nás zpátky. Zase nás pohřbí, do nové rakve, anebo možná vymění jen poklop, a hodí nás rovnou do hlíny, kde nás zasypou, aby už nehrozilo žádné takové nemilé překvapení. Už to s námi bude vyřízené. Hotovo. Tečka.

Vyškrábala jsem se ven a pomohla mu také. Byl zesláblejší než já a měla jsem strach, že nezvládne dostat se pryč. Ale kam? Sama jsem neměla nejmenší ponětí, kam bychom teď měli jít. Klíče od bytu jsme neměli. Beztak už byl zřejmě vyklizen. Jediné místo, kam bychom teď mohli, byl druhý konec zeměkoule. Tam by nás možná nechali žít a nevinili nás z toho, že tu chceme ještě nějakou dobu pobýt. Jenže druhý směr zeměkoule byl prakticky nemožný. Nepřemýšlela jsem a rychle se vydala k velkým dveřím, rychleji, než by nás mohl kdokoliv spatřit.

Zavírala jsem za námi právě ony dveře, když jsem zahlédla asi pětiletou holčičku, která se do sálu vracela pro lízátko. Spatřila nás a nic netušila, snad jen to, že bychom neměli být venku. Sladce se na mě usmála a svou dětskou, nevinnou naivitou mi tak zabodla nůž přímo do srdce. Věděla jsem, že promluví. Řekne, že Růženka se probudila a odjela s princem pryč.

Nevím, jestli bylo hrou osudu, že se nemocnice nacházela tak blízko. Měli jsme šanci, že se tam dostaneme brzy a lékaři budou moci Šimonovi ještě pomoci. Také jsme však měli jistotu, že velmi brzy se tam dostane také policejní četa, která bude vyslána, aby nás vyhledala ihned, co se ostatní dozví o našem téměř nemožném útěku.

Také mi připadá opravdu neskutečné, že jsme za celou cestu nepotkali ani živáčka a nebyli tak vystaveni nebezpečí, že by nás někdo předčasně udal či zadržel. Vše se mi to jevilo jako úžasné štěstí, a v tu chvíli jsem měla pocit, že děláme dobře a celý plán se nám vydaří, protože ještě existuje spravedlnost. Tušila jsem to, tušila, tušila!

Brzy jsme se dostali na místo. Šimon na tom byl každou minutou hůř a hůř. Nechtěla jsem ho nikde nechávat samotného a vláčela jsem ho za sebou během úmorného hledání primáře nemocnice. Konečně jsme ho našli, šinul si to chodbou přímo proti nám.

Nejdřív naškrobil čelo, zřejmě měl pocit, že se mu to jen zdá a nejsme skuteční. Vykulil oči, otevřel údivem ústa, dokonce to vypadalo, že se chce otočit a jít zpátky, nakonec si to však přece jen rozmyslel. Kdybych ho nezastavila já, zastavil by on nás, to mi bylo jasné. Ihned jsem se k němu však vrhla.

„Musíte nám pomoct!“ vykřikla jsem. „On,“ řekla jsem a ukázala na Šimona, „má v sobě jed. Nevím, v kolik hodin mu ho podali, ale myslím, že to mohlo být někdy kolem osmé hodiny ranní. Jak vidíte, je to už dlouho,“ řekla jsem a podívala se na sluncem prozářený den za okny. „Prosím vás, co máme dělat? Pomozte nám!“

Primář si nás změřil podezíravým pohledem. „Nejste vy náhodou…?“

Přikývla jsem a podívala se mu do očí. Tvářil se vyděšeně, snad ještě více než já, když mě položili do hrobu, abych tam čekala, než zemřu. Tvářil se tak ve chvíli, kdy byl naživu, nikdo neměl v úmyslu ho zabít, a stačilo by jediné slovo, aby nás smetl ze stolu jako smítka prachu. V tu chvíli jsme pro nikoho nebyli cennější než právě onen prach, stejně jako on jsme byli spíše na obtíž. Nikdo s námi od té chvíle nechtěl mít nic společného, a proto byla žádost o pomoc většinou zamítnuta ještě předtím, než byla vyřknuta prosba.

„Vy jste se zbláznili…?!“ začal primář, zprvu šeptal, ale postupně jeho hlas nabíral na hlasitosti i důrazu.

Nechápala jsem, tehdy ještě ne. Myslela jsem si, že je svatou povinností lékaře pomoci lidem, kteří to potřebují. Nevěděla jsem, že se na něj také vztahují práva a povinnosti občana zvrhlého státu, který požírá nevinné mladé lidi, aby jimi nakrmil ty staré a zkažené.

„Zbláznila bych se, kdybych neudělala nic pro to, abych nás zachránila. Kdybych ležela v rakvi a čekala, až usnu navěky. Mohl jste to být klidně vy, milý pane,“ řekla jsem mu.

„A co po mně chcete? Co tu, sakra, pohledáváte? Vypadněte, krucinál! Ať už vás tu nevidím!“ zaječel na nás primář bezmyšlenkovitě a jeho chladný hlas se rozléhal po nemocnici jako ozvěna prohry.

Začalo mě pálit v nose a z očí mi vytryskly slzy. Na tváři se mi objevil nechápavý výraz. Proč?

Tak tahle chutná rezignace? Sklopila jsem hlavu a hodlala ho uposlechnout. Padnout jako zbytečná oběť. Zbytečně zemřít. Ale potom jsem se podívala na Šimona, bledého bolestí, a to mě zřejmě zachránilo. Primář se již chystal odejít, zavolat na nás policii a zbavit se toho krátkého narušení dne.

„Stůjte!“ řekla jsem klidným tónem a vstoupila mu do cesty. Ukázala jsem na Šimona. „Vidíte ho? Představím vás. Jmenuje se Šimon a je mu pětadvacet let. Dnes jsme měli mít svatbu. Dojemné, že? Právě proto jsme měli být dnes obětováni, právě proto jsme měli zemřít, jen proto, že jsme měli naději na hezký život. Proto nám byla sebrána. Ten člověk, kterého vidíte, právě umírá. Umírá, aniž by poznal život, aniž by kdy pozvedl své dítě do náručí, aniž by políbil syna, aniž by mě mohl oslovit „má ženo.“ Umírá vlastně jen tak. A vy se na to díváte. Nehnete prstem, protože máte strach, že by vás to něco stálo. Jenže jaká je cena za cizí život? Je to malinko problémů opravdu tak moc? Stojí to za to? Jak budete usínat s představou, že máte na svědomí jeden mladý nevinný lidský život? Snad vám za to ta vaše zbabělost alespoň stojí.“

Primář neodpověděl. Oči mu zjihly a já poznala, že ve skrytu duše není takový, jaký se zdá navenek. Není takový, jako všichni ostatní. Je jako my, ale musí se dennodenně oblékat do masky někoho jiného, aby vydržel. Aby přežil a neshořel jako kus papíru hozený do hořícího krbu.

Odvedl jej na sál. Nevím, co s ním dělal, ale asi po čtvrt hodině vyšel ze sálu a zavolal si mě také dovnitř. I mně měly být podány protilátky. Čekala jsem položená na lůžku, jenže po několika minutách se stalo něco zvláštního. Zpozorovala jsem, že primář nade mnou stojí bez hnutí, ústa má údivem otevřená a téměř nedýchá. „Co se děje?“ zeptala jsem se poněkud vyděšeně.

„Nemáte v sobě žádný jed,“ řekl tiše primář.

„Cože?“ vyhrkla jsem, ale nebrala jeho slova příliš vážně.

„On ano, on jej v krvi má, ale vy tam nemáte nic. Dokonce ani nevidím žádné stopy, že by tam někdy vůbec byl. Nikdy jste jej v sobě neměla, slečno. Museli vám vpíchnout něco zcela neškodného.“

V tom okamžiku mě polila hrůza. Tak to tedy bylo. Nebylo slitování, nebyl jed, který mě měl ušetřit toho dlouhého čekání. Měla jsem se nejdřív zbláznit v rakvi s mrtvolou, zakopaná pod zemí, čekajíce na smrt. Než mi měl stáhnout hrdlo nedostatek dýchatelného vzduchu, měla jsem se nejprve zbláznit.

Primář se dal nakonec opravdu do léčení. Šimon vypadal hrozně. Sotva udržel oči otevřené, protáčel je a hekal. Trhalo mi to srdce, a nejhorší bylo to, že jsem nemohla dělat vůbec nic, abych zmírnila jeho bolest. Klekla jsem si k lůžku a vzala jeho ruku mezi své dlaně. Šeptala jsem mu, že to bude všechno dobré, a spolu s ním jsem tak uklidňovala i samu sebe. Vykládala jsem nám o něčem, co už nikdy nemohlo být pravdou. O něčem, co bylo nerealizovatelné, ale příliš krásné na to, aby se toho člověk nechal tak snadno zbavit. Alespoň představa zůstala, krásná a věčná.

Primář dělal, co mohl. Věděla jsem to a byla jsem mu nesmírně vděčná. Potil se, sháněl všechno možné, oči měl vytřeštěné, ale nevzdával to. Pravděpodobně tušil, jak je na tom Šimon špatně, ale nehodlal to vzdát. Uvědomil si, že cena lidského života je příliš vysoká.

Dveře se náhle otevřely a v nich stála mladá a vyděšená sestra. „Je tu policie, pane primáři,“ vykoktala pološílená. Primář se roztřásl více, než byl doposud, a tázavě na mě pohlédl. Řekla jsem, že tam dojdu. Tušila jsem, co mě čeká. Snad kulka do srdce přímo tady? Nebo mě odvlečou zpátky a přichystají ještě horší smrt, než mě měla čekat? Těžko by se jim to mohlo povést. Získala jsem totiž něco, co mi nemohli vzít. Odvahu.

Už mi bylo jedno, co mě čeká. Vybojovala jsem si alespoň šanci na život, a to mi dodalo pocitu rovnoprávnosti. Nezajímalo mě, co se mnou udělají. Byla jsem odolná vůči tomu, co mi připraví. Necítila jsem bolest. Jen hrdost a povznesenost nad tím, kým jsem já a čím jsou oni.

Vyšla jsem ze dveří. Čekala jsem všechno, ale tohle ne.

„Byli jste první, kdo něco takového dokázal, slečno Maendlová, a naše diváky to velice zaujalo. Víte, dokonce se ozvaly názory, že by se měly slavnosti zrušit. Už možná nebude potřeba vybírat další obětní beránky. Možná už je se vším konec. Musíme udělat tuhle výjimku, jinak by došlo ke vzbouření. Dáváme vám šanci žít, slečno. Vám i vašemu příteli.“

Podlomila se mi kolena a musela jsem se chytnout futer, abych se nesesypala na zem. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Tak to ještě nekončí. Tak přeci ještě máme šanci. Můžeme žít, můžeme a budeme! Čeká nás krásný a dlouhý společný život, odjedeme, odjedeme spolu! Má radost byla v tu chvíli nevyčíslitelná a slzy smutku se proměnily v slzy štěstí. Stékaly mi po tvářích. Opřela jsem se o chladnou nemocniční stěnu a chvíli tak stála v naprostém omámení, v euforii, u vytržení z nenadálé záchrany.

A potom jsem si uvědomila, že uvnitř je on. Musím mu to říct. Musím mu říct, že všechno to, co jsem mu před chvílí šeptala, je pravda, všechno to bude, všechno nás to čeká. Všechna ta krása, radost, láska. Prudce jsem se otočila a otevřela dveře.

Primář stál u lůžka, tvářil se ustaraně, a když mě spatřil, podíval se na mě pohledem, který říkal vše, já však přesto nechápala a nedokázala pochopit.

„Je mi to líto,“ řekl a po hladce oholené tváři mu stékala slza. „Nepodařilo se to,“ dodal ještě a kousl se do rtu.

Podívala jsem se na Šimona. Ležel bez hnutí. Nedýchal.

Autor: BlueBee, v rubrice: Povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Květnové slavnosti: