OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Some kind of emotion - 2. kapitola - Irský vetřelec

10.01.2013 (13:00) • Simiik • Povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1398×

„Takže jo, jsi v pohodě. Jdu ke zbytku, za pět minut tě půjdu zkontrolovat, jak jsi žádal,“ její hlas nenesl žádné následky rozrušení. Opět důrazný, bez citového zabarvení, jako by podávala hlášení či četla patologickou zprávu.

Carter se podrbal na hlavě a kývl.

„Jasně, dík, Xer.“ Znovu na něj mrkla a odebrala se pryč z koupelny. Carter ještě chvíli sledoval místo, kde před několika vteřinami stála.

Opravdu si testovali umění líbání toho druhého? Pokud šlo o Cartera, nikdy si žádná nestěžovala, naopak. Nemůže soudit, že je skvělý, taky se svých přítelkyň neptal, zda by pro jeho políbení zabíjely, ale taky ví, že se neřadí do zástupu slintáků. 

Přešel k vaně a usadil se na jejím rohu. Potřeboval akutně vydýchat právě přicházející šok. Nebyl udělaný z toho polibku. Není puberťák, ale spíš ho šokovalo, že ten impulz přišel od Xer. Aby pravdu řekl, nikdy s ní neflirtoval. Většinu času, co s ní trávil, jí buď nadával, krotil či udílel rozkazy, a teď? Reflexně si olízl jazykem spodní ret, pak horní. V ústech pocítil chuť coly. 

Jako by ho polibek probral, nakopnul víc, než kdyby strkal mokré prsty do zásuvky. I bolest hlavy ustoupila do pozadí. Xer – lepší než paralen nebo panadol. Farmaceutika by se měla před ní třást.

Xer si po zpáteční cestě do kuchyně za zbytkem bandy přejela po rtech. Jak hřejivé a hebké byly ty Carterovy, pomyslela si, a opět si po nich přejela. I přesto, že se někdy chová jak neandrtálec, byl dokonale oholený. Žádné škrábání nově rostoucích vousů se nekonalo. Ale ty rty. Jemné a teplé. A to se nezmínila o jeho jazyku.

Jakmile zaslechla své jméno, vrazila ruce hluboko do kapes kalhot a veplula do nitra kuchyně.

„Co jsi mu provedla, že ječel jak ženská?“ uhodil na ni Javier.

„Kdo ječel?“ odpověděla mu otázkou Xer. Javier se zazubil a zakroutil hlavou, jako by nevěřil svým uším.

„No přece primadona,“ nakopl ji, natáhl se pro krabičku cigaret na stole. Jednu Lucky Strike ukradl Peterovi, přitom nahodil omluvný výraz a zapálil si ji.

„Dejchá, to ti musí stačit.“ Xer nasadila jeden ze svých nepřístupných pohledů a odmítala se dál vracet k jakékoliv konverzaci, kterou před jejím odchodem s Javierem započala.

„Asi ti zas budeme muset zastavit na páté. Zřejmě jsi zmlátila málo zločinců, co?“ dorážel na ni dál Javier.

„Nerýpej, Armando,“ Carterův hlas nutil všechny v místnosti vzhlédnout k jeho mohutné postavě. Všichni se zastavili na jeho nahé hrudi, pak se jako na povel zadívali na Xer. Ta jen pokrčila rameny.

„Sorry, Kristie, ale růže a slunečnice mu fakt neslušely. Nemohla jsem se na to dívat. Oslepovalo mě to.“ Pousmála se na Peterovu přítelkyni a čekala, kdy si ta plastic barbie otevře na ni rtíky nadopované botoxem. Škoda, že má Xer pravidlo. Nemlátit ženské, kterou nejsou feťačky, vzteklé ex, které vám hrozí pětačtyřicítkou, či ožralá kurva. A Kristie nevypadala na žádnou z těch variant. Mohla být vyumělkovaná, jak chtěla. Dokud si před bandou nevytvoří lajnu koksu a na jeden zátah ji nesjede, nemá Xer žádný právo seznámit ji se svým bojovým uměním.

„Taky se mi na něm nelíbila. Zato Peterovi náramně sluší,“ zašvitořila svým vysokým hláskem a zadívala se na svého přítele. V moment, kdy se na sebe přisáli, se všichni odvrátili a mumlali si pod nosem nejapné poznámky.

„Burrene, neokusuj ji, dokud je tu celá banda. Jdeme, jsem už v pohodě.“ Při posledních slovech sjel Carterův pohled na Xer, která ho celou dobu sledovala, instinktivně si olízla spodní ret. Což u Cartera vyvolalo další salvu slastného nakopnutí. Aby to zamaskoval, semknul své obočí k sobě a zatnul čelist. Xer uhnula pohledem a vstala. Elegantně si dala své oblíbené černé brýle a mířila ke dveřím. Za ní se hned vydal Javier.

„Vstávej, Romeo,“ houkl Carter na Petera. Stále byl přisátý ke své holce a bylo jasný, že se mu to líbí víc než jet v autě, kde se bude muset mačkat se zbytkem.

„Cartere, klidně jeďte, doženu vás,“ zaševelil Peter.

„Nasrat, jedeš. Buchta počká,“ utnul jeho snahu vyvléct se. Popadl ho za rameno a škubl s ním. Měl v úmyslu ho klidně i přes chodbu dokopat ke schodům, tam ho skopnout. Počkat, až se dokutálí dolů, sjet výtahem a pokračovat s kopáním až k autu.

Peter nemusel umět číst v lidských myslích, stačilo, že zná Cartera odmalička. Naposledy políbil svou kočičku a velice rychlým krokem uháněl před Carterem. Bylo mu jedno, že je to deset pater. Raději rozcvička v tomhle podání, než strávit jízdu ve výtahu po boku toho bručouna. Měl by mu sehnat ženskou, uvolní se, tím se uvolní i ta jejich sebranka, a všichni budou nadmíru spokojení. Musí se zeptat Kristie, zda nemá nějakou žhavou kamarádku.

…

Xer zvedla ruku do vzduchu a máchla s ní. Většina lidí, když se loučí, mává. Ona jen máchla, jako by se zbavovala otravného hmyzu. Přitom jen odjížděli její nejlepší kámoši do jejich oblíbeného baru. Nikdy neodmítla oslavy, ale dnes si hodila premiéru. Nebo den premiér?

Stalo se, nebude se s tím dál zaobírat. Pusa je normální a navíc to byl nejlepší úhybný manévr, který ji napadnul. Aspoň na ni neřval, takže celkově sečteno. Dosáhla toho, čeho chtěla. A možná i víc.

Zahnula za roh a vydala se po chodníku k hotelu Impression. Tam totiž bydlí, specifičtější formulace byla - přespává. Svým způsobem se i styděla. Nechtěla, aby její kolegové věděli, kde žije. Cítila se pak divně. Všichni, co znali její původ, chtěli jen prachy a moc, kterou jim mohl poskytnout její otec. Proto se před několika lety odstěhovala sem, sice neunikla úplně, ale nevadilo jí to.

Vplula do hotelu a zamířila do svého apartmánu. Nesnášela to tady, všude povrchnost, lesklé věci a otravní poslíčci. Kdyby to bylo na ní, bydlí co nejdál od toho všeho, ale nemůže. No, mohla by, ale nechce. Její tec je majitel zdejší maškarády zvanou hotel. Vlastní celou síť těchto luxusních pozlátek.

I když tu nebydlel, měl své šmíráky. kteří by mu prozradili, že jeho jediná dceruška, jež ho v tolika ohledech už zklamala, utekla a nechce se vrátit. Neměla to tu ráda, ale chtěla to udělat pro něj. Myslel si, že je tak v bezpečí. Jako by nevěděl, že se umí postarat sama o sebe. Projela identifikační kartou u zámku pokoje a vešla do něj.  Pomocí místní linky si objednala večeři a zkontrolovala vzkazy, co jí dali na recepci.

Blbost, blbost…

Zarazila se při pohledu na obálku, kterou dostala z Kjóta. Trhnutím ji otevřela, byl v ní dopis od jejího bratra. Obsah dopisu zhltla jedním dechem, přitom se přistihla, že má na tváři pitomoučký úsměv. Ten, co se vám objeví vždy, když jste šťastní. Jediné, co ji rušilo, bylo zaklepání obsluhy. Rychle se jí zbavila, jídlo teď šlo stranou.

Carter vsunul klíčky do zámku a odemkl. Instinktivně zapnul světlo, zavřel za sebou a zamkl. Nebydlí zrovna v bezpečné čtvrti a řekněme si to upřímně, příležitost dělá z člověka taky zloděje.

Sundal si boty a chtěl se jít osprchovat, dnes toho měl akorát tak po krk. Tělo rozlámané, svaly unavené a v myšlenkách mu neběželo nic jiného než Xer.

„Krucinál!“ zakřičel přes celý prázdný byt na sebe. Proč udělala tu blbost?! A proč on je hlupák a neustále na to myslí?! Ona už to beztak vymazala ze své mysli a on si to dokola a dokola promítá jako poblázněná zaláskovaná holka.

Přešel ke svému stereu. Pustil CD, které už bylo uvnitř, a přidal na hlasitosti. Slipknot by mohl přeřvat jeho myšlenky. S tím rozhodnutím se odebral do koupelny.

Osušil si tělo a své nakrátko střižené vlasy. Přitom se obratně vyhnul místu, kde měl právě se hojící ránu. Vždy se cítil po hřejivé sprše nadopovaný, dnes ho uspávala. Ale tento den mu připadalo vše obrácené. Nejdřív ta bitka s těmi překupníky. Ukradnuté auto, květinová košile, Xer…

Zhluboka se nadechnul a přešel ke skříni. Vytáhnul si trenýrky a navlékl si je na sebe společně s pyžamovými kalhotami šedé barvy, které měly na pravém stehně rudý nápis Playboy. Ručník si přehodil přes rameno a chtěl si jít udělat kávu, trochu se vzchopit.

Offspring? Nedával tam náhodou Slipknot? Zastavil se v půlce pohybu, jeho smysly se více zaostřily. V hlavě mu nešlo dohromady, kdo by sem vlezl. Přirozeně jako chlápek, co pracuje ve jméně zákona, je jedním z hlavních terčů kriminálníků, ale i tak. Zamknul, dveře jsou bezpečnostní, jedině beranidlo by je prorazilo či pár výstřelů z brokovnice, a pach střelného prachu jeho nos nezachytil. K tomu bydlí hodně vysoko a jeho okna jsou neprůstřelná. Někdo se hodně snažil sem dostat. Přiskočil k polici, na ní byla váza, kterou dostal od své matky. Měl dojem, že je čínská, pravý porcelán nebo co to jeho drahá matka o ní napovídala. Jemu bylo jedno, zda je z Číny nebo z Tchaj-wanu, hlavní bylo, že ukrývá jeho devítku.

Opatrně prozkoumával pokoj po pokoji, až mu zbýval poslední, obývací. V něm se Peter přehraboval jeho sbírkou cédéček a přitom si pobrukoval, jako by se ani nechumelilo.

„Co tu, kurva, děláš?“ zavrčel Carter na něj a měl sto chutí zmáčknout spoušť.

„Kradu ti The Cranberries, nevěděl jsem, že máš jejich Best of. Ta ženská má nádhernej hlas,“ rozplýval se Peter a přitom si náramně užíval Carterovo rozčílení. Ten položil zbraň na stůl, přešel k Peterovi a sebral mu všechny CD.

„Jak ses sem dostal?“ udeřil na něj. Peter se podrbal na hlavě a usmál.

„Odemkl jsem si,“ oznámil mu a natahoval se ke gramofonovým deskám.

„Sakra, přišel jsi mi to vybrakovat nebo co? Jak dlouho tu jsi? A kdes sehnal klíč?“ rozčiloval se Carter. Nesnášel neohlášené návštěvy. Nesnášel bolest hlavy, která se znovu objevila. Nesnášel štípání v rameni. Nesnášel, že neustále myslí na Xer, a prostě usmívali byste se? Kdyby se s vámi tohle všechno dělo najednou? Proto bez okolků odstrčil Petera od své sbírky hudby a filmů. Nechtěl, aby se v nich hrabal, vždy vše zpřehází. Petera se to vůbec nedotklo. Přešel k hnědé kožené sedačce, odhodil malý polštářek pískové barvy na pohovku, co stála naproti, a pohodlně se usadil.

„Víš, tvé skrýše jsou pořád stejný už odmala. Navíc jsem si chtěl ověřit, že neležíš v bezvědomí. Co hlava?“ vyzvídal s určitou dávkou starostlivosti Peter. Měl svého nejlepšího přítele rád snad od prvního momentu, kdy se ve školce poprali o autíčko. Proto ta péče, je přirozená. Strach o někoho, kdo je vám blízký.

Carter si ověřil, že mu Peter opravdu nic nevzal, a usadil se na pohovku naproti něj.

„Bolí, ale to přejde, až se vyspím. Nebylo to ani na šití, takže klid. Proč nejsi u své štěrbinky?“ opřel se o pohovku a zadíval se Peterovi do očí. Jako obvykle mu z nich jiskřilo.

„Měl jsem na ni chuť, docela dost. Jenže mě vykopla, dozvěděla se o druhé, co píchám. Asi byl problém v tom, že bydlely na stejném patře a jsou kámošky,“ pokrčil rameny a nahodil nevinný úsměv. Carter věděl, že ho za to hlava bude nesnášet, ale musel se od srdce zasmát. Jinak to nešlo, nikdy neviděl takového hlupáka, jako je Peter. Se ženskými to umí, ale jakmile dojde na uhlídání jeho harému, je v koncích. Opravdu nechápe, jak na to může mít nervy. I když u Petera jde hlavně o penis, pak až o mozek či nervy.

„No co? Pro jedno kvítí mé nádobíčko nesvítí,“ nahodil Carterovým myšlenkám korunu Peter, což vyvolalo další salvu smíchu.

„Hej, nevíš náhodou, co se dělo dnes s Xer? Ani nešla s námi pít,“ změnil téma Peter a šel vypnout stereo, které hrálo.

„Proč se chceš o ní bavit?“ optal se ho Carter. Nebylo mu příjemné se o ní bavit, protože mu bohatě stačilo užírat se myšlenkami na ni, a ksakru. Co to s ním do hajzlu je? Pusa, jedna pusa, a on dělá tohle?

„Bavili jsme se o ženských ne? A ona je ženská, pokud je mi známo.“ A navíc ho to hodně zajímá. Přišla mu během cesty trošku mimo svůj normál. Nedržkovala, nerejpala do něj a už vůbec ho nemlátila, což bylo opravdu divné.

Peter se vrátil na své místo a čekal, zda dostane ze svého kamaráda nějaké info. Ne, že by se mu či Javierovi Xer svěřovala. Jediný, kdo z jejich party udržuje mimopracovní styky, je právě on s Carterem. Nejde o to, že by byli homo. Na policejní šli spolu na stejný okrsek a prostě lepšího kámoše a oporu by Peter hledal marně, a Carter to má stejný. Aspoň v to Peter doufal. Jeho kámoš nikdy nedokázal dávat emoce najevo. Pokud nešlo o vztek nebo rozhořčení, to mu šlo vždy na jedničku. Ale říct někomu, že ho má rád, šlo hůř.  

„Třeba neměla náladu být s námi,“ hádal Carter. Nebo se jí třeba nechtělo být jen se mnou. Zhluboka se nadechl a vydechl. Měl by si tu svou estrogenem nadopovanou stránku osobnosti zavřít do skříně, než začne kecat i nahlas.

„Nebo má rande s tím chlápkem, co s ním chodí,“ nadhodil Peter a opět si stoupnul. Měl na něco chuť a Carterova lednička byla vždycky plná chutného jídla. Sice je chlápek, co dokáže nahánět hrůzu – vysoký, svalnatý a ty nakrátko ostříhané tmavé vlasy a taky jeho tvář, povětšinu času je zachmuřená. Ale lepšího kuchaře Peter nezná.

„Počkej, ona někoho má, a jak to víš?“ vyptával se Carter a hodně se snažil, aby nevyzněl zvědavě, snažil se o nezájem. Zřejmě to klaplo, Peter nevypadal, že by se snažil vtipkovat a nějak si ho dobírat. Spíš se hodně soustředil na to, co mu šlohne z lednice.

„No, na začátku týdne jsem ji viděl s jedním chlápkem. Vypadala s ním jinak než s námi,“ vyprávěl Peter Carterovi skrz ledničku, do které hleděl a rozhodoval se, co si dá. Uslyšel rachot a otočil se. Spatřil Cartera, jak se prochází kolem pohovky a jde do kuchyně. „Vypadala šťastně a spokojeně,“ dodal, chňapl po lasagních, vzal si příbor a šel se usadit ke kuchyňskému stolu. Těsně se minul s Carterem, který si šel postavit vodu na kávu.

„A jak vypadal?“ Carter byl zrovna v tento moment hodně rád, že se nedívá na Petera zpříma, a že k němu stojí zády a čeká, až se mu uvaří voda. Peter nevypadá na chlápka, co se vyzná v lidech, ale v něm jo.

„Blonďák, obrovskej. Abych to shrnul – Xer je mimo moji ligu. Však víš, na blond jsem moc zrzavej a na velké svaly moc nejsem. Nechápu, jak to chlápky může bavit v posilovně neustále honit hmotu,“ mrmlal si Peter při jídle. Carter se na něj ohlédl a pozdvihl jedno obočí.

„Promiň, tebe chápu, řešíš si mindráky,“ snažil se Cartera trochu uklidnit. Jaksi pozapomněl, že mluví s horou svalů.

„Mindráky? Můžeš mi osvětlit, jaké?“ zvýšil Carter svůj hlas a málem přeslechl lupnutí varné konvice. Uchopil ji do pravé ruky a zalil si kávu.

„Trish.“ Jediné slovo – jméno, a jak dokázalo Cartera bodnout do srdce.

„Zmlkni, Petere, dokud jsem klidnej,“ varoval ho a postavil konvici zpátky na její místo. Trapnou chvilku narušil vyzváněcí tón pevné linky.

„Jones, kdo volá?“ vyhrkl ze sebe Carter a nezněl dvakrát mile.

„Máma, copak se děje?“

Carter se opětovně zhluboka nadechl a zadíval se do stropu. Tohle je fakt zlej sen, dnešní den je pro něj hotová noční můra z Elm Street.

„Ahoj, máti, jak je? Co potřebuješ?“ hlavu přitiskl k rameni tak, že mu telefon nemohl vyklouznout, a přesunul se na pohovku. Ale stále viděl na Petera, který se rozhodl jít mu ještě něco sežrat.

„Dobře se mám. Volám skrz oslavu tvých narozenin.“

„Co?“ vyjekl Carter zděšeně. Narozeniny opravdu nepatří mezi svátky, které rád slaví. Vánoce jo, proč ne, ale narozeniny? Ani omylem. Odtáhl hlavu a prsty zastínil sluchátko tak, aby ho matka neslyšela.

„Nevíš, kdy mám narozky?“ houkl na Petera.

„No, třicátýho, ne?“

„A kolikátýho je?“

Peter přiskočil k obrovskému kalendáři luxusních bouráků a zapátral v něm.

„Jednadvacátého.“

„Narozeniny mám až za týden,“ ohradil se Carter do telefonu. Občas nemohl vystát matčinu přehnanou péči. Nikdy to nemyslela zle, žádný rodič to nemyslí zle. Aspoň podle nich, ale i tak mu to řádně leze krkem.

„Já vím, ale jak tě znám. Určitě jsi na ně zapomněl.“ Jeho matka se tiše zasmála do sluchátka a Carter protočil oči. Má ho přečteného od hlavy až k patě. Měl tušit, že jeho manželství půjde do kytek, když s ním nesouhlasila.

„Mám pro tebe vzkaz ohledně zítřka, dvojčata nepřijedou k tobě,“ dodala ještě.

„Jasně, v pořádku. Taky by měly trávit víc času se svou matkou. Jak ji znám, je furt v práci.“ I když dělal siláka, celkem ho mrzelo, že tento týden holky nepřijdou. Hodně se na ně těšil, ale chápal to, jsou ve věku, kdy matku ještě snesou a nehádají se s ní moc.

„Máš pravdu, je workoholička, ale co naděláme. Zlatíčko, budu končit, mám tu ještě něco na práci. Tvůj otec jako vždy udělá nepořádek a já to musím po něm uklízet,“ lamentovala a Carter se musel usmát.

„Pokud vím, tak na to máme v domě služku,“ rýpnul si do ní a neodpustil si zasmání.

„Ještě ty začínej. Musím jít, den před tvými narozeninami ti zavolám, abych ti je opětovně připomněla, ty hlavo dubová.“

„Jistě, matko. Zatím.“

„Zatím, synku.“

„Už ses nacpal, tak bys mohl vypadnout, ne?“ uhodil Carter na Petera a šel položit telefon na jeho místo. Peter se na něj spokojeně usmál jak tlustá kočka, co má denní příjem mléka za sebou a chce odpočívat.

„No, jsem přecpanej. Výborná práce, kuchaři, občas si říkám, že bys měl být profesionálním kuchtíkem než poldou.“ Jako důkaz mlasknul a poplácal se po břiše. Carter opravdu nevěděl, kam to Peter strká. Nebyl tlouštík a ani vyžle, prostě normální chlap. Jenže s obrovským žravým tikem. Což se neprojevovalo na jeho těle, zato na Carterově ledničce stoprocentně.  

„Nevtírej a padej.“ Neměl náladu na slovní přestřelky s Peterem. Chtěl se co nejdřív zabořit do postele a nevylézt z ní minimálně rok.

„V tom je problém. Když jsem napapanej, tak se mi chce hned spát, moc spát,“ zaševelil Peter a nahodil jeden ze svých nevinných ksichtíků.  

„Přinesu ti deku, budeš spát na gauči a zkus si pustit nahlas porno kanál a přísahám, že tě zastřelím brokovnicí,“ pohrozil mu Carter, který v duchu kapituloval. Nechtěl se hašteřit, chtěl prostě postel, a když toho hňupa otravného uloží na svůj pohodlný kožený gauč, bude mít cestu do své ložnice volnou.

„Díky, jsi fakt kámoš,“ pronesl Peter vděčným hlasem a prosmýkl se kolem svého nejlepšího kamaráda. Měl namířeno na svou dnešní postýlku – gauč.

„Hm, není za co.“ Carter se dal do pohybu a přesunul se z kuchyně na chodbu, vedoucí k posilovně a ložnici.

V ložnici otevřel skříň, ve které skladoval veškeré pitomosti jako jsou ručníky, povlečení a deky. Jednu sebral a po chvilkovém váhání sebral i ručník. Co kdyby se zrzavá fajnovka rozhodla okoupat. Deku i s ručníkem uchopil do levé dlaně a pravou rukou zavřel skříň. Když se otáčel ke dveřím pokoje, nechtěně zavadil levým kolenem o křeslo.

„No bezva!“ zařval naštvaně a snažil se potlačit prvotní prudkou bolest, jež jím prostupovala. Ručník s dekou pevněji sevřel, zhluboka se nadechl a rychlým krokem se odebral za Peterem.

Peter věděl, že se v pokoji něco stalo. Nebylo zas tak těžký to uhádnout. Carter se tvářil ještě víc nasraný, než byl předtím. Mrštil po něm dekou a ručníkem. Zabručel něco ve smyslu dobrou noc a zmizel. Tušil, že by vyptávání nestálo za to, tak se raději natáhnul na pohovku, přikryl se dekou a zapnul televizi.

Carter se usadil na kraj postele a ladným tahem otevřel vrchní zásuvku svého nočního stolku. Zašmátral v něm za účelem vylovit špunty do uší. Nechtěl riskovat, že ho uprostřed noci budou budit hlasité zvuky plynoucí z televize. Místo špuntů ale narazil na něco jiného. Byla to stará fotografie v rámečku. On, Trish a Peter. V době, kdy byl kapitánem, a kdy byla Trish jeho manželkou. Otráveně rámeček s fotografií zabořil více do nitra šuplíku a vytáhnul vymodlené špunty do uší. Nacpal si je do uší a ulehnul na postel. Zavřel oči a jediné, co před sebou měl, byla tma. Otevřel oči a v duchu zasakroval. Myslel, že usne, ale jakmile ulehnul, spánek a vyčerpanost zmizely. Přetočil se na bok, poklepal polštář a znovu zavřel oči. Přivolával spánek, jak to jen šlo, ale ono nic. V hlavě mu běhalo, až příliš mnoho věcí. Peter, Xer, polibek, Trish, dvojčata…

„Že já se na to vyseru!“ zavrčel podrážděně do polštáře. Převalil se na druhou stranu a uvažoval nad tím, jak moc se jeho život změnil během těch dvou let. Sesazen, zrazen, ponechán bez manželky. Zvláštní bylo, že v ten samý den, co si vyklízel svou kapitánskou kancelář, přišla k nim Xer. Zhluboka se nadechl a snažil se vzpomenout na ten den.

Bylo jaro roku 2009, rádia brázdil hit Boom, boom, boom od The Black Eyed Peas a on si při pobrukování té písničky balil své věci a vyklízel kancelář, která je určená pro kapitána.

Chvíli mu bylo líto, že jeho kariéra klesla dolů a možná už se nevyhrabe výš, ale pak si vzpomněl, proč to udělal, a přestal pociťovat lítost. Zadostiučinění – to byla emoce, která mu kolovala v těle. Vlastně byl i rád, papírování ho moc nebralo. Raději byl venku a řešil případy. Prostě tenhle post je pro slabochy nebo policajty s rodinami, ani jedno není. Manželku ztratil a slabochem by se opravdu nenazval.

Jednu krabici hodil na druhou a přitáhl si je k hrudníku. Naštěstí byl chytrý a nechal si otevřené dveře. Naposledy se rozhlédl a vyšel směrem ke své bývalé buňce detektiva.

Na chodbě se ale zastavil. Jeho pozornost upoutala drobná žena, jež si to k němu štrádovala. Svou výškou by byla snad přehlédnutelná, ale to, co vás zaujalo, byl vzhled a styl chůze. Něco mezi nasraným cholerikem a vojákem, kterému zaveleli vpřed. K tomu její oblečení, tmavá ošoupaná džínová bunda a černé kalhoty, na nich natáhnuté černé kozačky. Letecké brýle, které mu připomínaly nejlepší éru Jacksona, jí zakrývaly oči. Tmavě černé vlasy stáhnuté do ohonu, delší ofinu sčesanou na levou stranu.

Carter si usmyslel, že si ji proklepne. Nějak se mu nepozdávala. Nebezpečí z ní čišelo. Což bylo nesmyslné už jen kvůli tomu, jak malá byla. Odhadoval maximálně sto šedesát centimetrů, a k tomu byla štíhlá. Její pas - díky přiléhavé bundě, kterou měla zapnutou až ke krku, si nemohl nepovšimnout extrémně útlého pasu. V Americe ženské pro takový pas hladoví nebo chodí na liposukce, nevypadala ani na jedno.

„Jste Carter Jones?“ Její hlas zněl klidně, s přízvukem, který nedokázal rozpoznat. Určitě není Američanka a Angličanku by taky mohl vypustit. Ty mají děsnej nosovej akcent. Byl drsnější, že by výhodní Evropa?

„Ano, jsem.“ Mírně se na ni usmál a čekal, co z ní dál vyleze.

Sundala si brýle z očí a zasunula si je do kapsy u kalhot. Nemohl si nepovšimnout tvaru a barvy jejích kukadel. Měla je trochu zešikmené, podobně to mívají asijské ženy. Tím by se vysvětloval ten štíhlý pas, má určitě asijské kořeny. Ale ne přímo, určitě ne, jinak by měla tmavé oči a ne světle modré. Což k malému nosíku a plným rtům působilo hodně perfektně. Tipl by ji na modelku – rebelku. Něco jako byla Gia.

„Nastupuji k vám s platností ode dneška,“ osvětlila mu svůj příchod.

Carter zapátral v mysli, nová posila? Hm, jasně, zřejmě ji sem šoupl Ray. Carter se přestal uculovat. Bude jeho kolegyně, takže čistě profesionální přístup.

„Jméno?“ otázal se jí. Nemohl si nepovšimnout její chladného výrazu. Vypadala ksakru pohledně, ale ten pohled, který vás nutil hlídat si záda a služební zbraň, ten pohled se mu ani za mák nelíbil.

„Alexandria Zakuro. Alex nebo Lex nesnáším, za oslovení Lexie vraždím.“ Natáhla k němu ruku. Carter si přehodil krabice na jednu stranu a stiskl nabízenou dlaň.

„Carter Jones, prostě jen Carter. Vaše převelení schvalovala vyšší místa a myslím, že ode dneška jsem vám k ničemu. Byl jsem sesazen z funkce,“ vysvětlil jí.

„Děkuji za informaci, a kde najdu nového kapitána?“

„Ten ještě není určen, pokud je mi známo.“ Krabice si přesunul na druhou stranu. Nějak se mu levačka nedokrvovala.

„Nechcete pomoct?“ nabídla se mu a než stihl něco namítnout, popadla vrchní krabici a čekala na pokyn, kam s tím.

„Dík, pojď za mnou.“ Nevypadala na holku, co by se o krabici těžkou jak pytel granulí dohadovala, proto se o to ani nepokoušel. „Mimochodem, Alexandro, chtěl bych tě varovat. V našem týmu žádné ženské nejsou, zato nadržených chlápků tu pár mám.“

Zasmála se a on se k ní přidal. Společně se dostali k jeho plácku a krabice položili na stůl.

„Pánská společnost mi nevadí, a Xer,“ vyslovila a mrkla pravým okem. „Alexandria je moc dlouhý,“ dodala a opět k němu natáhla ruku.

„Stále Carter.“

 Děkuji všem za komentáře k minulému dílu. Snad se vám i druhá kapitola zalíbila a potěšila vás. Další díl bude za týden, pravděpodobně. Mám ho rozepsaný a nevím, zda se k němu brzo dostanu. 
Ještě jednou díky, že čtete mou povídku. S. :-)

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Some kind of emotion - 2. kapitola - Irský vetřelec: