OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Some kind of emotion - 3. kapitola - Banda vzteklounů

15.01.2013 (13:00) • Simiik • Povídky • komentováno 8× • zobrazeno 1438×

Carter otevřel oči a hlasitě zívnul. Vyspal se dobře. I přes všechny útrapy včerejška se cítí naprosto skvěle. Vytáhl špunty z uší a hodil je zpátky do zásuvky. Odhodil ze svého těla přikrývku a vstal. Protáhl si ztuhlé svaly a dokonce se přistihl, že se usmívá. Což se mu nelíbilo. Nikdy neměl dobrou náladu po ránu, pokud předtím neměl kvalitní sex. Pochyboval, že by ho v hlubokém spánku znásilnila jeho deka nebo polštář. Třeba měl dobrý sen nebo na co myslel, když usínal?

Jako by někdo po něm plivl pecku od třešně a trefil se přesně mezi oči.

Xer.

A bylo po dobré náladě. Rychle se oblékl do tmavě modrého svetru a džínů stejně barvy. Z šuplíku komody, která se nacházela naproti skříně na oblečení, vytáhl černé hodinky Armani Exchange a nasadil si je na levačku. Ze spodního šuplíku vytáhl ponožky a navlékl si je. Ze skříně vylovil sportovní boty, taky tmavě modré barvy, s třemi bílými proužky po stranách. Čtyři proužky pro teploušky opravdu nepraktikuje. Ještě se na sebe zadíval v zrcadle, které bylo přišroubované nad komodou. Zjistil, že má opět ptačí hnízdo, a vydal se do koupelny provést každodenní rituál. Obvykle ho provádí hned, jak vstane. Jenže obvykle není Peter u něj doma a Carter nechce posunout jejich vztah výš tím, že se bude kolem něj promenádovat v trenýrkách.

„Brý jitro, Fiono,“ pozdravil Cartera Petera, který už seděl u jídelního stolu a četl si dnešní noviny. Peter odtrhl oči od novin a zašklebil se na svého kamaráda.

„Proč Fiono?“

„Jiná zrzavá princeznička mě zrovna nenapadla,“ pohodil rameny Carter, přistoupil ke kuchyňské lince a nalil si vodu z kohoutku.

„Chovám se snad jak nějaká princeznička?!“ obořil se na něj Peter, ale nemyslel to vážně. Cukaly mu koutky.

„Upřímně? Někdy jo.“ Carter se pobaveně zašklebil a kopl do sebe zbytek vody, co měl v pohárku.

„Haha. Co ukuchtíš na snídani?“ Peterovi se rozzářily oči, dokonce na Cartera laškovně mrkl. Kdykoliv se jednalo o jídlo, byl Peter přehnaně, jak to říct? Nadržený? Jinak to Carter nedokázal popsat. Občas měl dojem, že mu poslintá stůl, naštěstí toho Carter navařil dostatek pro celou armádu.

„Co by? Mám přece,“ otočil se čelem k ledničce a otevřel ji. Máslo a hořčice jediní přeživší. Carter zabouchl dvířka a obrátil se na Petera. „Byla plná! Kde je moje jídlo?!“

Peter nasadil úsměv neviňátka a trochu se přikrčil.

„Tvůj nejlepší kamarád, kterého bys nikdy nezabil, měl hlad,“ řekl tichým hláskem, jako by mluvila holčička, spíš mutující puberťák.

„Můj nejlepší kamarád, kterého bych zlomil jak párátko, kdybych chtěl, je pěkně nenažraná tasemnice!“

„Sis ještě nevšimnul za ty roky?“

„Přehlížel jsem to.“

…  

U vstupních dveří policejní stanice si Carter neodpustil pořádnou ránu do Peterových žeber. Primadonka si usmyslela na snídani lívance a kdo je měl udělat? Samozřejmě, že Carter! Někdy fakt nesnáší svou dobromyslnost

„Zkus říct au a přidám ti,“ reagoval Carter na Peterův ublížený obličej a podíval se na něj pohledem - Ty víš proč.

„Za to budu chtít k večeři pořádný steak.“ Peter si masíroval místo, kam ho Carter udeřil, a snažil se nemyslet na bolest, jež mu způsobil.

„Přej si cokoliv. Se mnou večeřet nebudeš.“ Carter na něj vítězně vycenil svůj perfektní chrup a jak největší borec pod sluncem si to trádoval k výtahu. Jediný pohled na drobnou osůbku stojící před výtahem a připadal si jak největší puberťák na světě. Cítil, jak se mu dere debilně culící úšklebek na tvář. Naštěstí je natolik dospělý, aby dokázal ovládat svou mimiku. Asi vypadal děsivě, protože její tvář vypadala mírně vyděšeně. Měl by zajít k psychologovi, každý Američan to dělá, proč ne on? Třeba zjistí, že je trošku narušený. Počkat, to už ví.

„Ahoj, Cartere, Petere,“ pozdravila je oba a vstoupila do výtahu, stejně jako oni dva. Peter využil situace a zaplul do kouta co nejdál od Cartera. Chránila ho zeď výtahu a Xer. Která jako obvykle vypadala skvěle. Upnuté kalhoty šedé barvy, tílko tmavě modré a k tomu sáčko šedé barvy. Když tak postávala vedle Cartera, vypadali jak perfektní pár vystřižený z nějakého módního časopisu. Peter se své myšlence zasmál, v duchu, nechtěl jim vysvětlovat, čemu se směje. Jednu ránu snese od Cartera, ale kdyby se na něj vrhl znovu a k tomu s Xer, to by rovnou mohl vlézt do prvního patra na patologii k Amy.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Xer Cartera.

„Jo, v pohodě,“ odvětil jí. Ještě chvíli se dívali z očí do očí, jako by se chystala říct něco víc. Carter se nechal vtáhnout jejím pohledem. Měla neuvěřitelně světle modré oči, skoro až šedé. Byly tak nádherné a dokonale padly k jejímu obličeji, nechtěl se dívat jinam.

„Fajn.“ Uhnula očima v moment, kdy se otevřel výtah. Vystoupila jako druhá. Peter se, jako typický nedospělý skoročtyřicátník, hnal vpřed do svého kumbálu.

Carter počkal, až všichni vystoupí, pak vyšel sám. Byl trošku napružený. Čekal jiný rozhovor. Třeba menší omluvu za to, že si hráli na sedm minut v nebi. Ale Xer se chovala normálně.

Možná by se mohl taky chovat normálně. Krucinál! Nevěděl, co ho štvalo víc. Jestli její přístup k věci nebo jeho přístup k věci.

Měl by se přejmenovat z Cartera na Caroline, jeho mozek přestává být mozkem chlapa s platností ode dneška.

Vstoupil do kanceláře, přivítal se se zbytkem kolegů včetně Javiera a zaplul do své buňky. Měl v plánu zaplout, nebylo mu přáno.

„Jones, Zakuro, Burren a Lopez ke mně, hned!“

Carter věděl, čí hlas to je a co bude následovat, ale nechtěl se otáčet. Nicméně musel. Společně se zbytkem se naskládal do Ryanovi kanceláře. Měl by mu říct kapitán Clarkson nebo jen kapitán. Nechtělo se mu. Taky by se vám nechtělo, kdyby vám rok ojížděl manželku a hrál si přitom na kámoše, zkurvysyn.

Ryan měl před sebou na stole čtyři složky. Všichni věděli, co bude následovat. Nikdo nevěděl, proč to dělá. Uchopil vrchní a otevřel ji.

„Carter Jones,“ přečetl jméno majitele záznamů a dokonce se na Cartera zadíval. „Před dvěma roky sesazen z kapitána na detektiva kvůli své výbušné povaze a útoku na kolegu. Všechny případy úspěšně vyřešené, žádný padouch nezůstal bez potrestání. Menší místní hrdina, co?“ Kapitán se úlisně usmál, zavřel složku a sebral druhou.

„Jeho věrný ocásek Peter Burren. Absolutně bez mozku, stále detektiv, žádné ambice, děvkař.“

„To je dobrý, kapitáne, mohl byste to zopakovat? Dám si to na facebook do kolonky o sobě.“ Kapitán Clarkson zaraženě civěl na Petera. Chtěl mu ublížit, ponížit ho, nepovedlo se. Peter si vždycky najde cestičku, jak někoho setřít. Carter se uchechtl a dělal, že ho strašně zajímá dění za oknem.

Clarskon raději zavřel Burrenovu složku a vzal další.

„Alexandria Misuki Zakuro,“ přečetl její jméno a usmál se na ni. „Tak, Lexie,“ Xer prudce sebou škubla. Carter, který byl nejblíž a věděl, co s ní oslovení Lexie dělá, ji čapl za rameno a strhl víc k sobě. „Neříkej jí tak, dobře víš, jak to nesnáší,“ zavrčel Carter na Ryana. Ten se jen omluvně usmál.

„Stále zapomínám. I když na její výsledky se zapomenout nedá. Nejlepší ve svém ročníku na akademii. Umí plynule čtyři jazyky…“

„Připadám si snad jediná, jako bych byla v pořadu Amerika hledá topmodelku? Nic proti vám, kapitáne, ale zavolal jste si nás z určitého důvodu. Mohl byste se k němu dostat?“

Ryan Clarkson byl vyveden z míry podruhé. Nechápal, proč se diví. Carterova smečka není nic jiného než nevychovaní zmetkové. S výbornými výsledky, ale stále jsou to zmetkové.

„Pořád ti všichni v bandě říkají šéfe?“ otázkou Ryan mířil na Cartera. Ten oddělal ruku z ramene Xer a pohlédl na Ryana.

„Jo.“ Otrávenost byla zjevná. Nikdy nechápal Ryanovu taktiku předčítání osobních složek. Měli v nich najít poučení? Pokud je Carterovi dobře známo, to se hledá v bajkách, ne v záznamech o kariérních vzestupech a pádech.

„Takže čtyři mrtví, jedno policejní auto totálně zdevastované a k tomu jste ohrožovali bezpečnost civilistů střelbou. Bereš vše na své triko?“

„Jo.“

„Můžete mi, ksakru, říct, co jste pohledávali v jedné z nejnebezpečnějších čtvrtí v našem městě?!“ zakřičel z plných plic kapitán Clarkson. Doslova si vychutnával svůj post. Hledal jakoukoliv záminku k dokazování, kdo je tu pán. A ti čtyři mu ji často poskytovali.

Cartera už unavovalo stepování v kanceláři milovaného Ryana, proto se rozhodl setkání ukončit.

„Dostali jsme hlášku o dvaceti kilech koksu. Nebyl čas tvou maličkost informovat, jednali jsme. Žádné civilisty jsme neohrozili. Ti čtyři zaútočili na veřejné činitele, máš tu svědky. Tři z nich jsou oběti, včetně mě. A pokud jde o auto, Peter včera dovezl nové.“

„Myslíš to zasrané SUV, na kterém je snad milion nezákonných vylepšení?!“

„Ještě si stěžuj, fajnovko, auto jako auto,“ zamručel si Peter pod nosem.

„Cože?“ uhodil na něj vytočený Clarkson.

„Nic,“ houkl k němu Carter. „Pokud už nic nemáš, jdeme dělat svou práci.“

Ryan si přeměřil Cartera. Tak moc ho chtěl vyhodit, ale vesměs neudělali nic nezákonného. Sebeobrana, hláška informátora a to auto mohli zabavit, nikoliv ukrást.

„Jděte,“ pokývnul rukou a odtrhl svůj pohled od Cartera.

„Ten po tobě jede,“ oznámila Xer Carterovi a pobaveně se zaksichtila.

„Taky jsem si všimnul. Jdeš se mnou za Amy?“

Xer kývla na souhlas a vydala se směrem k výtahu. V Carterovi hrklo při představě další cesty v malé ocelové krabici s ní – o samotě.

Těsně před vstupem je však Javier zastavil.

„Cartere, chytli…“ nadechl se, sotva popadal dech. Zřejmě zdrhal velice rychle z kanceláře na chodbu. Jeho fyzička je děsná, jak mohl udělat zkoušky? zajímal se Carter a dal si za úkol vytrénovat jediného bažanta, co měl v týmu. Xer byla před několika lety taky bažant, ale nebezpečný bažant, kterého stačilo jen trošku popostrčit nebo v některých věcech přiskřípnout.

„Copak?“ otázala se ho Xer.

Javier opětovně vtáhl pořádnou dávku vzduchu do svého těla a zadíval se na ni, pak na Cartera.

„Přivezli Jacka Collinse.“

„Nic mi jeho jméno neříká, mělo by?“ otázal se Carter Javiera. Ten pokýval hlavou na znamení souhlasu.

„Chtěl jsi, abychom tě informovali ohledně případu distribuce drog na základních školách. Jack Collins je zdroj, chytli ho a dovezli sem. Peter ho šel vyslechnout.“

Jakmile Carter zpracoval informaci od Javiera, nebyl už tím hodným poldou, na kterého si hrál celé ráno. Odstrčil Javiera stranou a rázným krokem mířil k výslechové místnosti. Ignoroval hlas Xer, jež na něj volala, přehlížel zděšeně a především zvídavé pohledy ostatních pracovníků.

Ten malý bastard prodával drogy na hodně špatném místě. K jeho smůle ho navíc hodil přímo do jámy lvové.

Prudko rozrazil dveře a vešel dovnitř. Peter polekaně poskočil, což vyvolalo pobavený úšklebek u dealera.

„Uvidíme, kdo se bude smát jako poslední,“ zavrčel na něj Carter. V ten moment se jeho pohled střetl s pohledem zločince. Byl to mladý kluk, sotva mu mohlo být dvacet.

„Nemáš být náhodou dole mezi laboratorními krysami?“ obořil se na Cartera Peter. Byl mírně podrážděný ze své reakce. Připadal si jak holka. Chtěl Carterovi pěkně vytmavit jeho neslušné a hlavně netaktní chování, ale stačil jeden pohled a věděl, o co běží. Urychleně vstal a přešel ke Carterovi.

„Zapomeň. Kamerový systém, rozumíš?“ dorážel na Cartera a přitom se snažil, aby se mu díval do očí a neděsil to štěně.

„Jde vypnout,“ odbyl ho Carter, chtěl se dostat blíže k tomu spratkovi, který distribuuje drogy před školami. Konkrétně před školou dvojčat. Naštěstí vpadla do místnosti Xer a společně s Peterem vystrkali Cartera ven na chodbu.

„Jsi na dobrý straně, tak se podle toho chovej, sakra,“ okřikl ho Peter.

V Carterovi bublal vztek, nedokázal se ovládnout. Nikdy nenašel v sobě dostatečně sebeovládání, když byla v ohrožení jeho rodina či blízcí.

„Prodával drogy ve škole, kam chodím Kylie a Bianca! Vymlátil bych z něj duši, z každého, kdo by se k nim jen na milimetr přiblížil!“

Xer neměla nejmenší tušení, kdo Kylie a Bianca jsou. Jedno věděla jistě, jsou pro Cartera velice důležité. S největší pravděpodobností budou jeho dcery, slyšela nějaké zvěsti o jeho rozvodu. Asi bylo manželství plodné. Nicméně musela řešit jiný problém.

„Cartere,“ oslovila ho. Chvíli se sebou bojoval, než se na ni podíval. Věděl, že v jejích očích najde klid a vyrovnanost. Nakonec prohrál boj a otočil se na ni, jeho oči se střetly s jejími.

„Díky jeho prácičce nám na patologii leží dvě mrtvá těla středoškoláků. Dostane doživotí, ne–li trest smrti. Navíc s takovou tvářičkou nebude na ocet, rozumíš? Ten kluk si sám vykopal hrob, nepotřebuje od tebe pohřbít. Běž třeba do vedlejší místnosti dívat se, jak Peter povede výslech, ale s ním tam nebudeš. Myslím na tebe, ne na toho kluka, rozumíš?“ instinktivně se dotkla jeho ramene a lehce ho stiskla. Nechápala své jednání, ale musela se ho dotknout. Ujistit se, že ji vnímá a poslechne ji. Carter sjel pohledem na její ruku, do očí, na její ruku, na Petera.

„Budu vás sledovat,“ oznámil mu a odešel do vedlejší místnosti.

Peterovi se nepozdávala Carterová náhlá krotkost, ale raději se s tím spokojil. Mohl zde řádit uragán a to ani jeden z nich nechtěl. Byl rád, že je Carter za obrovským oknem a nedýchá Collinsonovi na krk. 

Vesměs výslech, který vedl za přítomnosti Xer, byl nepřínosný. Ten kluk potřeboval odvykačku, hned, byl sjetý jak pneumatiky u Peterova Chevroletu.

„Vrzla sis včera?“ zeptal se Peter Xer, když strážníci odváděli Collinse. Xer sebrala složku ze stolu a vstala.

„I kdybych si včera vrzla, tobě to může být jedno.“

Peter se nenechal odbýt, vyskočil na nohy a zatarasil jí cestu ven z výslechové místnosti. Nikdo kromě jich dvou tam nebyl, osaměli, jak romantické.

„No tak, Xer. Jestli jsi včerejší noc chtěla strávit se mnou, stačilo říct.“

Xer zvedla ruku a předloktím natlačila na Petera a přirazila ho ke zdi.

„Ještě jednou, Burrene, a nahlásím to jako sexuální harašení.“ Povolila sevření a odešla pryč. Peter si upravil košili a vydal se za ní.

„Jede po mně,“ sdělil Carterovi, který na něj čekal na chodbě.

„Nejsi jí trošku posedlý?“

„To říká ten pravý“ blesklo Carterovi hlavou.

„Vůbec,“ Peter se usmál a samozřejmě se nezapomněl pokochat pohledem na vzdalující se zadek Xer. „Jen ji rád škádlím.“

„Jen aby,“ zamručel Carter a vyznělo to víc výhružně, než měl původně na mysli. Vlastně nechtěl vůbec hrozit, možná trošku kárat. Upravit pracovní morálku. Peter svůj zrak obrátil na Cartera.

„Copak? Snad nežárlíš?“

„Já? Ani náhodou, nešlehl sis trošku kokainu z včerejšího zátahu?“ Pitomost. Jak by on mohl žárlit na Xer? K žárlivosti nejdříve potřebujete cítit lásku ne? Chtění mít druhou osobu u sebe, a tohle opravdu neplatilo o něm a o ní. Ne!

Peter se doslova vyžíval v Carterovém chování. „Ty fakt žárlíš! Neboj, vždy zůstaneš jediným chlapem v mém životě. Včerejší společně prožitá noc hluboce zasáhla mé srdce.“

„Ježíši Kriste,“ vyhrkli Xer s Javierem společně. Oba stáli o dost dál od těch dvou, ale stále mohli slyšet, co si povídají. Peter se nechal natolik unést provokováním Cartera, že zapomněl na jejich přítomnost, stejně jako Carter.

„Drž hubu, Petere. Každý spal v jiné místnosti,“ řekl napruženým hlasem a dost zřetelně, aby všichni porozuměli. Opravdu mu nescházelo označení policejní Elton John. Peter se ovšem nedal, objal Cartera kolem ramen a sladce se na něj zaculil.

„Spánek je spánek a sex je sex, viď, lásko.“ A líbl Cartera na líc.

„To máš pravdu,“ pronesl Carter hraně sladkým hláskem. Vzápětí se jeho tvář stáhla do vražedné grimasy. „Teď ses postaral o to, že už si nikdy nevrzneš, drahoušku.“

 Snad se kapitola líbila. Chtěla bych poprosit o komentáře a v nich váš názor na povídku. Uvítala bych jakoukoliv kritiku. Chybami se přece člověk učí. :-)

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Some kind of emotion - 3. kapitola - Banda vzteklounů: