OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Agentura na společníky - 14. kapitola

15.02.2014 (18:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 15× • zobrazeno 3158×

Co jsem komu udělal(a)? 

Pohled Draca Malfoye

Moje hlava! Pomalu jsem se probouzel s pocitem, že se mi hlava každou chvíli rozskočí na miliardu malinkatých kousíčků. Několikrát jsem se zhluboka nadechl. Uvažoval jsem, že by to možná mohlo pomoci, ale bylo to ještě horší, protože k bolavé hlavě se přidala ještě bolest v zádech. Pomalu jsem otevřel oči a čekal, že uvidím pravidelný bílý strop, na který zvenku svítí měsíc. Pravidelný bílý strop nad mojí hlavou skutečně byl, ale nebyl to můj strop. Postel stála přímo pod oknem a na stropě visel lustr, který jsem nikdy neviděl. Zmateně jsem několikrát rychle zamrkal, jestli se mi náhodou ještě něco nezdá, ale byla to realita. Vyvedený z míry jsem přejel pohledem po pokoji, abych se ujistil, že to opravdu není můj pokoj.

Zbavil jsem se přikrývky, pod kterou jsem ležel, a shodil nohy z postele, abych se mohl postavit. Chtěl jsem se zvednout rychle, abych zjistil, kde jsem, ale moje hlava okamžitě zaprotestovala. Sedl jsem si na okraj postele a položil si hlavu do dlaní. V tu chvíli mi došlo, že na sobě nemám svoji košili, nýbrž něčí tričko. Moje zmatenost a pocit strachu rostly.

Opatrně jsem se postavil a pro jistotu se ještě přidržoval té cizí postele, kdyby náhodou moje hlava zaprotestovala natolik, že bych si potřeboval zase sednout. Když však bylo vše v pořádku, zamířil jsem ke dveřím. Rozhodl jsem se najít někoho, kdo by mi vysvětlil, jak jsem se sem dostal. Na malé a ne zrovna prostorné chodbičce jsem vrazil do vázy, která se s rachotem zřítila k zemi. Okamžitě jsem se začal rozhlížet, jestli jsem tím někoho nepřivolal, ale nikdo se neukázal.

„Draco?“ ozvalo se odkudsi vzdáleně, ale nikoho jsem neviděl. V tom okamžiku jsem se zarazil. Vždyť to znělo jako Grangerová! Já jsem u Grangerové doma?! Proč? A jak jsem se sem, pro Merlina, dostal?

Začal jsem se rozhlížet po něčem, co by nasvědčovalo tomu, že jsem u ní doma. Došel jsem na konec chodbičky a dostal se do obýváku spojeného s pracovnou. Popadl jsem první rámeček na fotku, který jsem uviděl, a moje nejčernější představy se vyplnily. Byl jsem v bytě Grangerové! Z rámečku na mě totiž koukaly dva smějící se ženské obličeje – Grangerová a nejspíš její matka. Rámeček jsem raději rychle vrátil na místo. A nejspíš i včas, protože v tu chvíli se rozsvítilo světlo. Prudce jsem se otočil, což vyvolalo velkou nevoli mojí hlavy, a spatřil Grangerovou.

Stála malý kousek za mnou. Na sobě měla župan, který jí sahal sotva do poloviny stehen, po kterých jí ještě stékala voda. Nejspíš právě vylezla z vany nebo se osprchovala. Tahle představa by se mi měla hnusit, ale ve skutečnosti zapříčinila zrychlení mého dechu. Absolutně jsem nechápal proč! Vlasy měla smotané v drdolu a z konců jí odkapávaly maličké kapičky vody. Na pravé straně hlavy se jí na vlasech houpala maličká kupička bílé pěny. Musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil. Snažil jsem se vzpomenout si na něco, co se stalo na plese, ale bylo to k ničemu, protože jsem si na nic prostě nevzpomněl. A jelikož jsem si nemohl na nic vzpomenout, začal jsem panikařit, protože jsem se klidně mohl s Grangerovou vyspat, aniž bych o tom věděl…

&&&

Pohled Hermiony Grangerové

Ticho všudypřítomného klidu rozřízl zvuk rozbíjející se keramiky. Lekla jsem se a okamžitě se vzpřímila do sedu. Neuvědomila jsem si, že jsem ve vaně, a voda vyšplouchla na podlahu. Nejspíš jsem musela ve vaně usnout, protože voda vystydla a z původní krásně teplé vody zbyla voda sotva vlažná. Pomalu jsem se dostávala ze šoku a uvědomila si, že příčinou toho zvuku musel být jedině Draco.

„Draco?“ zavolala jsem, jak nejhlasitěji jsem mohla, ale pochybovala jsem, že mi odpoví. Rychle jsem se začala dostávat z vany. Na dlaždičkách, na kterých byla kaluž vody způsobená mým neobratným probuzením, jsem málem uklouzla. Popadla jsem župan a navlékla ho na mokrou pokožku, aniž bych si dělala starosti s utíráním. Rychle jsem vyšla z koupelny a zamířila do obýváku. Okamžitě jsem rozsvítila a našla Draca uprostřed pokoje.

Prudce se na mě otočil a okamžitě zkřivil obličej do bolestné grimasy. Počítala jsem, že prudké pohyby jeho hlavě nesvědčí. Jak tam tak stál, začal si mě prohlížet a já se začínala cítit nesvá. Nenápadně jsem se na sebe podívala, ale nic neobvyklého jsem na sobě nenašla. Po prohlížení přišel zmatený výraz a mně došlo, co se mu nejspíš honí pod tou blonďatou kšticí.

„No, je vidět, že vzhůru už jsi. Nicméně bych ti doporučila, aby sis tu sednul. Nerada bych si dala opáčko ze včera. Já se jdu obléct,“ řekla jsem rozhodně a zmizela z místnosti dříve, než stačil cokoli namítnout. Jen jeho pohled prozrazoval, že je zmatenější, než do té doby byl.

Vrazila jsem do ložnice a ve skříni popadla první oblečení, které mi přišlo pod ruku. Naštěstí to byly černé legíny a dlouhé bílé tričko. Urychleně jsem se vrátila do obýváku. Draco seděl na pohovce a hlavu měl položenou v dlaních. Sedla jsem si na konec pohovky, co nejdál od něj, abych mu nenarušovala osobní prostor.

„Draco?“ oslovila jsem ho jemně, abych ho nevyplašila, ale stejně jsem měla pocit, že o mé přítomnosti věděl. Pomalu zvednul hlavu, otevřel oči a upřel je na mě.

„Co se včera stalo?“ zeptal se zmateně. Zhluboka jsem se nadechla a… zase vydechla. Tohle byl moc široký pojem. Potřebovala jsem se něčeho chytit.

„Ty si nepamatuješ nic?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne. Samozřejmě, že si pamatuju všechno, jen chci, abys mi to zopakovala,“ odpověděl podrážděným, kousavým tónem. Nervózně jsem se ošila a čekala na jeho další slova. „Promiň,“ pokračoval už jemněji. „Pamatuju si jen to, jak jsme mluvili s Weasleyem. Pak už nic,“ dodal na vysvětlenou.

„No, pak tam přišel David a ty ses s ním kvůli Hesper popral. On do tebe tvrdě strčil a ty jsi zády vletěl do skleniček, pořezal ses na zádech a praštil ses do hlavy, proto tě tak bolí. To by bylo ve zkratce všechno z plesu,“ odpověděla jsem. Počítala jsem, že se bude ptát, ale že si nebude nic pamatovat? Neměla by u toho být i Hesper? Opatrně jsem se zvedla a zamířila do kuchyně.

„Aha. A dál?“ zeptal se z obýváku. Sundala jsem z police hrnek a z krabičky vyndala bylinkovou směs, kterou jsem měla moc ráda. Věděla jsem, že bych Dracovi měla odpovědět, ale čaj jsem si na to udělat mohla, no ne? „Udělala bys mi taky jeden?“ ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočila, až jsem málem upustila hrnek. Vůbec jsem ho neslyšela přijít a najednou stál přímo za mnou. Když jsem se probrala z leknutí, uvědomila jsem si, že mi na té otázce něco nesedí. V následující vteřině mi došlo, co mi nesedělo. Byla to otázka, nikoli rozkaz! Bez odpovědi jsem vzala další hrnek a dala do něj tu samou směs. Jakmile se uvařila voda, zalila jsem čaje, oba hrnky vzala do ruky a postavila je na stůl. Ještě jsem se vrátila pro dvě lžičky a pro med, protože to by bylinkový čaj. Posadila jsem se ke stolu a ukázala na druhou židli.

„Tak se posaď,“ doplnila jsem svoje gesto. Vzala jsem lžičku a bezmyšlenkovitě s ní začala míchat vařící tekutinu v hrnku. Počkala jsem, až se Draco posadí, a pokračovala: „Pak jsem tě vzala sem. Zbavila jsem tě střepů, nadopovala uspávacím lektvarem, ošetřila a uložila do postele. Pak jsem se šla vykoupat a usnula ve vaně. Takže pokud tě zajímalo, jestli jsme spolu něco měli, tak neměli,“ dodala jsem nakonec. Pohledem jsem sjela na svoje ruce a čekala, než si to Draco všechno přebere.

„Aha,“ vypadlo z něj nakonec překvapeně. Musela jsem se pousmát. „Dobře. Co a jak jsi mi ošetřila?“ zajímal se najednou s obavami.

„Nejdřív jsem ti záda umyla vodou, potom vyčistila mudlovskou dezinfekcí a nakonec přelepila náplastí, kdyby ti náhodou někde praskl strup. Většinou to byly jen povrchové oděrky, ale jsou tam tři místa, na která by sis měl dát pozor. Uvažovala jsem o použití esence z třemdavy, která léčí, ale nebyla jsem si jistá, jestli náhodou nejsi na nějakou z přísad alergický, tak jsem to vzala po mudlovsku,“ vysvětlila jsem. Věděla jsem, že ve škole měl problém s některými lektvary, protože mu v těle koluje vílí krev, nebo aspoň její část. „Jo, a ten uspávací lektvar byl úplně obyčejný,“ dodala jsem nakonec, abych ho ujistila, že žádná alergická reakce u něj nehrozí, protože jsem viděla, jak se nadechuje k nějaké otázce. Draco chvíli přemýšlel a pak se na mě upřeně podíval. V jeho tváři jsem číst neuměla a nedokázala jsem ani odhadnout, co mu běhá myslí, protože měl naprosto neproniknutelný výraz. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla pro skleničku s třemdavou. Podala jsem mu ji a řekla: „Na, přečti si složení. Kdybys chtěl, mohla bych ti to dodatečně ošetřit takhle, abys nemusel zápasit s náplastmi.“ Draco si ode mě lahvičku vzal a chvíli studoval etiketu, na které bylo složení.

„Dobře,“ řekl nakonec po dlouhé chvíli přemýšlení a lahvičku mi vrátil. Musela jsem se pro sebe usmát. Hrnky jsem dala ze stolu pryč, stůl utřela a naznačila mu, aby si na něj lehnul.

„Počkej! Já myslel, že se to pije,“ vyjekl najednou. Podívala jsem se na něj s nechápavě zdviženým jedním obočím, jestli si ze mě náhodou nedělá srandu, ale nedělal. Myslel to naprosto vážně.

„Ne. Je to vodička, která se dává na rány. Takže buď tak laskavý, sundej si tričko a polož se břichem na ten stůl,“ dodala jsem podrážděně. Na to, jak byl vždy inteligentní, mi dnes přišel nehorázně natvrdlý. Podíval se na mě stylem, jestli si z něj nedělám srandu, a já stěží potlačila protočení očí. „Prosím tě! V noci, kdy jsi nevěděl o sobě a ležel nahý na tomhle stole, jsem tě taky ošetřovala, a věř mi, že tvoje nahá záda se mnou opravdu nic nedělají,“ vyjela jsem na něj. Už mě opravdu štval.

Neochotně ze sebe stáhnul tričko. Tiše jsem zalapala po dechu, protože jeho nahá záda se mnou sice nic nedělala, ale jeho hrudník oproti tomu ano. Bylo vidět, že cvičí a zakládá si na své postavě, protože na hrudníku se mu krásně rýsovaly všechny svaly, které mohly. Položil se na stůl a můj dech se opět zklidnil. Nejspíš jsem si toho v noci nevšimla, ale i na zádech měl vypracované všechny svaly.

Svoji pozornost jsem raději přesunula na tři čtvercové náplasti. Opatrně jsem strhla tu na lopatce. Rána se od včerejšího večera zacelila a zahojila by se i sama, ale když už jsem mu nabídla pomoc… Vzala jsem třemdavu a pomocí kapátka zabudovaného ve víčku jsem nakapala na ránu několik kapek. Rána se okamžitě zahojila a zbyl po ní jen světle růžový proužek kůže. To samé jsem udělala se zbylými dvěma ranami.

„Můžu ti prohlídnout tu ranku na hlavě?“ zeptala jsem se pro jistotu, aby hned nezačal vyvádět. Tiše pokýval hlavou a já se přesunula k jeho hlavě. Opatrně jsem mu rozhrnula vlasy na týlu a našla malou ranku, která včera tolik krvácela. Pro jistotu jsem několik kapek použila i na ni, abych se ujistila, že nezačne znovu krvácet. „Hotovo!“ oznámila jsem vítězoslavně a šla uklidit lahvičku s třemdavou. Když jsem se otočila zpátky, měl na sobě už tričko a seděl u stolu.

„Děkuji za ošetření,“ řekl, kdy jsem si taky sedla. Vypadalo to, že slova mu přes jazyk nešla snadno. „Asi už raději půjdu. Jak se odsud dostanu?“ zeptal se. Věděla jsem, že se tu nebude chtít zdržet, ale že bude takhle nevychovaně rychlý? To jsem nečekala.

„V obýváku je krb a miska s letaxem,“ odpověděla jsem stroze.

„Dobře. Tak ještě jednou děkuju,“ zopakoval svoje předchozí slova, už trochu snadněji, ale ne o moc, a zvedl se k odchodu. Po chvíli jsem zaslechla známý zvuk zelených plamenů a zůstala jsem opět sama…

Chtěla bych vám všem opět poděkovat za krásné komentáře, které jsem našla u minulé kapitoly. Doufám, že se vám dnešní kapitola taktéž líbila a necháte mi u ní nějaké další komentáře. ;) Jinak, příště budeme s Dracem přemýšlet a s Hermionou se rozhodovat.

Vaše Ali =) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 14. kapitola: