OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Agentura na společníky - 17. kapitola

01.03.2014 (13:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 21× • zobrazeno 3599×

 Proč mi tohle děláš?

Pohled Draca Malfoye

„Ty už odcházíš?“ ozvalo se z obýváku. Zarazil jsem se a zvedl hlavu. Hesper to určitě udělala schválně, abych si toho všimnul. Otřel jsem si ruce do utěrky a zamířil tam.

Zastavil jsem se ve dveřích a poslouchal Grangerovou, jak láteří. Chtěl jsem něco namítnout při první možné příležitosti, ale Hesper mi dala najevo, ať to nedělám. Vypadalo to jako nevinné gesto protažení, ale její zápěstí jasně naznačovalo, že bych udělal nejlíp, kdybych se vrátil do kuchyně, ale to jsem nehodlal udělat ani za nic. Poslouchal jsem dál a připadal jsem si jako opařený. Grangerová ke mně nejspíš chovala stejnou averzi jako před lety. V tom případě jsem ale nechápal, proč mě ošetřovala. Kdyby mě tak nesnášela, nejspíš by mě na tom plese jen tak překročila a nechala ležet. V tu chvíli jsem se rozhodl. Chci zjistit, co ji k tomu vedlo, a musím ji tu kvůli tomu udržet co nejdéle. Viděl jsem Hesper, že chce něco říct, že se k tomu nadechuje, a to byla šance pro mě.

„Pro Merlina! Vždyť jsme byli děti!“ pronesl jsem rozhořčeně. Grangerová sebou trhla a prudce se otočila mým směrem. Podíval jsem se jí zpříma do očí a pokračoval: „Pokud si pamatuju, tak tys mi jednou zlomila nos! A s Potterem jste mě nikdy neměli rádi, stejně jako já vás, ale, u všech bradavických duchů, to bylo dávno. Byla to jiná doba, a mám dojem, že jsme se oba dva změnili. Tak buď tak hodná, sedni si na… gauč a nech mě dodělat tu večeři, abych ti mohl poděkovat!“ pronesl jsem autoritativně a bez dalších slov zmizel zase do kuchyně…

&&&

Pohled Hermiony Grangerové

Koukala jsem na Malfoye jako opařená a nevěřila vlastním uším. Opravdu mi právě teď řekl, abych si sedla na gauč a počkala, až dovaří večeři? Otočila jsem se na Hesper a zabodla do ní pohled.

„Tys věděla, že stojí za mnou, že ano?“ zeptala jsem se nevěřícně a pomalu přešla k pohovce, na kterou jsem se následně posadila. Hesper na mě koukala s pohledem, který jsem nedokázala přesně identifikovat – byla to směsice pobavení, překvapení a nejspíš lehkého studu.

„Pravděpodobně nemá cenu ti lhát. Ano, věděla jsem to,“ odpověděla mile. Nechápavě jsem na ni koukala. To mě nemohla upozornit? Nejspíš pochopila můj výraz, protože řekla: „On tohle potřebuje slyšet. Prospěje mu to.“ Vypadala u toho dost přesvědčivě, ale stejně jsem jí to nehodlala hned tak odpustit.

Chtěla jsem jí na to odpovědět, ale v tu chvíli přišel Draco a oznámil nám, že večeře je na stole. Hesper na mě mrkla a zamířila do kuchyně. Následovala jsem ji a v duchu si nadávala, že bych si měla dnes večer dávat pozor na pusu.

Když jsem byla v jejich kuchyni poprvé, všimla jsem si jenom kuchyňské linky a přípravné desky, ale jídelní stůl jsem nikde neviděla, protože byl prakticky za mými zády. Draco na něj mezitím postavil tři talíře s jídlem, misku se zeleninovým salátem a šest skleniček – tři na víno a tři nejspíš na vodu.

Jídelní stůl měl podobu obdélníku a vešlo by se k němu osm lidí. Draco využil jeden z jeho konců – jedno místo v jeho čele a jedno po každé straně. Hesper si sedla doprava a mně zbylo místo vlevo, protože do čela stolu jsem si sednout nehodlala. Posadila jsem se na místo a sledovala Draca, jak rozlévá bílé víno do skleniček. Nakonec se taky posadil.

Na talíři jsem měla porci těstovin se světlou, pravděpodobně smetanovou omáčkou a kousky masa. Vypadalo to nádherně a stejně nádherně to taky vonělo. Vzala jsem si vidličku, napíchla na ni kousek masa a jednu těstovinu a celá nesvá vložila do úst. Cítila jsem se nesvá, protože do takových jídel se hodí mandle, na které jsem bohužel alergická. Věděla jsem, že Malfoy byl vždycky podlý, ale že by byl podlý natolik, aby mi do jídla přimíchal mandle? To snad ne. Musela jsem uznat, že to chutnalo ještě líp, než jak to vypadalo a vonělo dohromady. Po chuti mandlí nikde ani stopy. Už bez sebemenších obav jsem si dopřála několik dalších soust.

„Tak jak vám to chutná?“ zeptal se po chvíli Draco. Upil svého vína a podíval se na Hesper, která vypadala, že se každou chvíli rozplyne blahem. Mně věnoval jen krátký úsečný pohled.

„Povedlo se ti to,“ odpověděla Hesper a dopřála si několik kousků zeleniny. Zdálo se, že Draco čeká přímo oslavné ódy, ale Hesper nevypadala, že by z ní vyšlo něco dalšího. Vrhnul po mně pátravý pohled a já pochopila, že to je na mně.

„Je to vynikající. Ale co v tom vlastně je?“ pochválila jsem mu jídlo, ale zároveň jsem mu nehodlala udělat tu radost, že bych pěla ódy. Na to si bude muset počkat, chlapeček, pomyslela jsem. Pokud se jich vůbec dočká!

„A chceš vědět složení těstovin, nebo té omáčky?“ zeptal se Draco lehce podrážděně.

„Té omáčky, samozřejmě, ale pokud znáš i složení těstovin, tak se ráda nechám poučit,“ vrátila jsem mu rýpavě. Hesper se začala u jídla potutelně smát a sledovat pohledem jednoho i druhého.

„Kuřecí maso, smetana, sýr a koření, které si vybereš. Podle úplného receptu tam patří ještě mandle, ale na ně je hodně lidí alergických, tak jsem je tam nedal, kdybys náhodou byla taky alergická. Ještě bych tě pak musel dovést k Mungovi,“ pronesl neutrálně a pohled měl sklopený do talíře. Uvědomila jsem si, že lže, protože Hesper mu jistě musela říct, že jsem na mandle alergická. Jinak by je tam určitě dal.

„Jsem alergická. Říkala jsem to Hesper,“ zareagovala jsem automaticky a až pak si uvědomila, že druhou polovinu věty jsem vůbec říkat neměla. Draco vrhnul významný pohled na Hesper, která se tvářila jako svatoušek, ale víc se k tomu nevracel. Otřel si pusu ubrouskem, položil ho na složený příbor a i s talířem odnesl ke dřezu.

Hesper mě zatím kopla pod stolem a zamračila se na mě. Jen jsem se na ni omluvně usmála. Dojedla jsem poslední sousta, složila příbor a ubrousek na příbory. Vzala jsem talíř a odnesla ho ke dřezu, u kterého ještě stále stál naštvaný Draco.

„Chutnalo?“ položil řečnickou otázku, na kterou už stejně odpověď znal, ale třeba chtěl konečně slyšet ty ódy. Dávala jsem si čas na rozmyšlenou. Položila jsem svůj talíř na ten jeho a pomalu se k němu otočila. Nikdy jsem nestála tak blízko něj, když zrovna nepočítám situace spojené s naší smlouvou. A v těch situacích jsem si nikdy neuvědomila, že tak hezky voní.

„Bylo to vynikající. Kdyby v tom byly ty mandle, tak by to bylo určitě ještě o malinko lepší, ale i takhle to bylo naprosto vynikající,“ pochválila jsem jeho kulinářské umění. Přísahala bych, že mu po tváři přeběhl potěšený výraz, ale ruku do ohně bych za to nedala. Vrátila jsem se zpátky ke stolu a upila svého vína.

„Tak jak se to vyvíjí s Trevorem?“ zeptala jsem se Hesper, která si nepřítomně hrála se skleničkou. Nakonec ji opatrně položila a zasněně se podívala někam nade mě.

„Asi jsem se zamilovala,“ prohlásila konečně a zčervenala u toho jako pivoňka. V duchu jsem měla připravenou poznámku, že to jsem poznala už včera v kanceláři, ale nakonec jsem to nechala plavat.

„To je dobře,“ řekla jsem nakonec a upila ze svého vína. Od večeře na stole zůstala zelenina. Docela jsem na ni dostala chuť, protože k těstovinám jsem si vzala jen pár kousků.

Hesper zachytila můj a pohled a i když byla v zamilovaném transu, dokázala vnímat svoje okolí. Podala mi vidličku ze stojánku na příbory se slovy: „Dej si.“

S úsměvem jsem se na ni podívala a vidličku přijala, protože ten salát vypadal opravdu lákavě. Draco se k nám po chvíli opět připojil.

„Chceš znát složení i tohohle salátu?“ zeptal se provokativně, když viděl, jak si vkládám do úst kus okurky. Lekla jsem se, až jsem se málem zakuckala.

„Ne, zeleninu ještě poznám,“ poznamenala jsem s lehce přiškrceným hlasem. Hesper se začala zvedat od stolu. Oba jsme na ni pohlédli s nevyslovenou otázkou, kam jde.

„Jste oba tak roztomilí, když se snažíte naštvat jeden druhého,“ poznamenala na začátku a nám, nejspíš synchronně, spadla čelist. „A teď jste ještě roztomilejší,“ rozplývala se dál. To s ní určitě provedla ta zamilovanost, pomyslela jsem si. „No, já vás tu nechám. Mám rande s Trevorem. Doufám, že se nepokoušete,“ dořekla po chvíli a zmizela, aniž by se jeden z nás zmohl na nějakou reakci…

Chtěla bych všem opět poděkovat za trpělivost a za komentáře u minulé povídky. Jsem z nich vždycky tak nadšená! Takže děkuji. Doufám, že jste si užili i tuhle kapitolu a že mi tu necháte nějaké ty komentáře. 

 Vaše Ali =)

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 17. kapitola: