OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Agentura na společníky - 22. kapitola

30.03.2014 (14:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 8× • zobrazeno 2854×

 EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Můžu to udělat?

Pohled Draca Malfoye

Vrátili jsme se s Hesper za Hermionou do pokoje. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Jedna část se mi snažila namluvit, že mi má být ukradená, že tohle celé dělám jenom proto, aby sem Hesper nemusela sama. Že to dělám ze strachu o Hesper, aby se náhodou někde nesložila. Snažila se mě přesvědčit, že je to jenom chvilková reakce na nepředvídatelnou situaci, že to odezní. Jenže tím jsem si nebyl právě tolik jistý. Druhá část mého mozku dokonale vyvracela argumenty té první. Přesvědčovala mě, že bych si konečně měl přiznat, že mi Hermiona prostě není ukradená, jak si celou dobu nalhávám. Že se o ni bojím, že bych jí chtěl pomoc. Byl jsem rozpolcený a nevěděl jsem, co bych měl dělat. Ničilo mě to. Věděl jsem, že bych se měl rozhodnout pro jednu stranu. A to rychle, jinak mě to zničí.

Naznačil jsem Hesper, že si musím odskočit, a zmizel jsem z pokoje. Na toalety jsem však nedošel. Posadil jsem se na nejbližší lavičku a zavřel oči, abych se nějak uklidnil. Zkusil jsem si v hlavě sestavit seznam pro a proti, proč bych měl poslechnout právě tu, nebo onu stranu mé osobnosti. Nakonec převážil seznam, který říkal, abych poslechl tu polovičku, která tvrdila, že mi Hermiona není ukradená, takže jsem byl ještě naštvanější. Zvedl jsem se z lavičky a začal rázovat po chodbě. Nemohl jsem přece poslechnout tuhle část. Vždyť to bylo nelogické. Vždycky jsme se s Hermionou nesnášeli, nikdy jsme si nepomáhali, nikdy jsme se spolu nebavili. A teď najednou bych si měl přiznat, že mi není jedno. Už to, že s tím takhle bojuješ, je příznak toho, že ti není jedno, ozval se podrážděně ten nový Malfoyovský hlásek. Měl samozřejmě pravdu.

Najednou jsem se zarazil. Na konci chodby mě něco zaujalo. Byla to průměrně vysoká štíhlá ženská postava. Zpod čepce jí na záda splývaly dlouhé blonďaté vlasy. A v uších měla náušnice připomínající ředkvičky. Lenka Láskorádová. Byla mi vděčná za svůj život, protože jsem ji zachránil na konci války. Taktéž jsme se spolu nikdy nebavili, dokonce jsem ji častokrát pořádně urazil, ale od války se to změnilo. Stále si myslím, že je dostatečně střelená, to ano, ale… ale ona změnila pohled na mě a já změnil pohled na ni. Neříkám, že jsme nějací velcí přátelé, ale nemůžu říct, že bychom se ignorovali. Když se potkáme, prohodíme spolu pár slov, pošleme si Vánoční přání, když se náhodně potkáme, občas zajdeme i na skleničku. Třeba by to bylo podobné i s Hermionou, ozval se znovu ten hlásek, už smířlivěji. Měl pravdu. Opět.

Nakonec jsem se rozhodnul. Připustím si, že mi Hermiona není ukradená. Ale! Ale z jediného důvodu – když to nepůjde, abychom se normálně bavili, vrátím se k druhé půlce. Když to tak vezmu, je to logické. Je jednodušší sklouznout od sympatií k nenávisti, než to praktikovat obráceně. Najednou jsem si připadal mnohem lehčí. Moje rozhodnutí působilo jako nadnášející, uvolňující kouzlo. A hlavně vypadalo tak jednoduše, že jsem si málem nefackoval, že mě to nenapadlo dřív. Že jsem musel potkat Lenku, abych si to uvědomil.

Už vyrovnanější a s novým rozhodnutím jsem se vrátil do pokoje. Hesper seděla na kraji Hermioniny postele hladila ji po zápěstí. Hermiona o tom nejspíš neměla ani tušení, protože jistě tvrdě spala. Usadil jsem se do křesla zády k oknu a strávil tak v podstatě zbytek dne, protože Hesper se odmítla od Hermiony hnout.

&&&

Pohled Hermiony Grangerové

Postupně jsem se začala probouzet. Cítila jsem se slabá, ale přesto odpočatá. To bylo zvláštní, protože několik posledních dní jsem se kloudně nevyspala. Pomalu jsem začala otvírat oči. Ležela jsem v nemocničním pokoji, do ruky mi vedla hadička. Začala jsem se rozhlížet a… panikařit. Hledala jsem něco, čím bych někoho zavolala, ale nikde jsem nic nenašla. Přesto se po chvíli objevila sestřička. Měla na sobě nemocniční oblek a čepec! V dnešní době se už v nemocnici nenosí čepce.

„Konečně ses probudila!“ promluvila s úlevou sestřička. Ten hlas mi přišel povědomý. Podívala jsem se na ni a spatřila milý obličej orámovaný blonďatými vlasy. Lenčin obličej! V tu chvíli začala dávat spousta věcí smysl. Lenka pracuje v nemocnici U Svatého Munga, proto má na hlavě čepec a proto mi to místo připomíná nemocnici.

„Lenko, proč jsem tady?“ zeptala jsem se zmateně. Pamatovala jsem si, jak jsme byli s Hesper U Děravého kotle, jak jsme si objednali koktejly a jak jsem měla alergickou reakci na mandle. Ale kdybych tu byla jenom kvůli alergii, tak bych nedostala infuzi.

„Počkej chvíli. Přivedu tvého ošetřující lékouzelníka. On ti všechno vysvětlí,“ řekla povzbudivě a ještě na mě mrkla, když odcházela. Pokusila jsem si sednout, ale byla jsem příliš zesláblá, tak jsem se jenom svezla zpátky. Během krátké chvilky se Lenka vrátila a přivedla sebou muže kolem padesátky. Byl vysoký, měl hnědé vlasy a v nich pár šedých pramínků.

„Slečno Grangerová, konečně jste se nám probudila,“ prohlásil se značnou úlevou, jako předtím Lenka. Nechápavě jsem na něj koukala. Proč bych se neměla probrat, pomyslela jsem si. Cožpak jsem spala nějak dlouho?

„Proč jsem v nemocnici?“ zeptala jsem se zmateně. A netrpělivě. Začal ve mně narůstat pocit paniky a chtěla jsem se ho rychle zbavit.

„Pamatujete si něco?“ zeptal se lékař už vážněji. Přešel k mé posteli a posadil se na její okraj. Přitom mě stále bedlivě sledovat pátravým pohledem.

„No, pamatuju si, že jsem byla s kolegyní z práce u madam Malkinové, abychom si vybrali šaty. Pak mě Hesper přemlouvala, abych s ní šla na skleničku k Děravému kotli. Tam jsme si objednali nějaké koktejly. Já zapomněla použít kouzlo, které odhaluje alergeny, v mém případě mandle. Nemohla jsem se nadechnout. A pak už si nepamatuju na nic,“ odpovídala jsem pomalu a snažila jsem se, aby to znělo srozumitelně, i když se mi to asi moc nevedlo.

Hlavně jsem byla stále víc a víc zmatená. Alergických reakcí, kdy jsem zapomněla použít kouzlo, nebo když mi někdo neřekl, že jsou v jídle mandle, jsem prodělala už několik, ale nikdy jsem neskončila v nemocnici. Vždycky mi dali lektvar, poučili mě o kouzlech a šla jsem domů. Tohle bylo poprvé a já začínala být opravdu vystrašená. Lékař mě pozorně poslouchal a tvářil se skepticky.

„Takže o své alergii víte, to je dobře,“ konstatoval po chvíli. „Nicméně tentokrát to bylo jiné. Vaše alergická reakce byla bouřlivá a váš organismus si s ní nedokázal poradit tak snadno jako dříve, protože byl vyčerpaný. Pamatujete si, co bylo za den, když se vám to stalo?“ zeptal se najednou.

„Ano, byl to pátek,“ odpověděla jsem ještě zmateněji.

„Dnes je pondělí,“ vysvětlil mi. Vykulila jsem na něj oči a zalapala po dechu. „Nelekejte se. Potřebovala jste se pořádně vyspat a váš organismus si potřeboval odpočinout, proto jste prospala dva dny,“ začal mě okamžitě uklidňovat. „Původně jsme si mysleli, že se probudíte už včera. Každopádně jsme rádi, že jste se konečně probudila,“ zakončil už povzbudivěji. Můj mozek zatím zpracovával informaci, že jsem prospala tři dny. To se mi nikdy nestalo.

„Dobře. A když jsem se tedy vzbudila, kdy budu moci jít domů?“ ptala jsem se dál. Nikdy jsem neměla ráda nemocnice a doktory, což byl docela paradox, když uvážím, že rodiče byli zubaři. Lékař se potichu zasmál.

„To je dobré znamení,“ poznamenal vesele. „Nicméně to nebude tak jednoduché. Váš organismus je nadále dost zesláblý a vy se rychle unavíte. Navrhoval bych ještě pár dní si vás tu nechat, abyste nabrala nějaké síly. Řekněme dva až čtyři dny. Podle toho, jak rychle nám zesílíte,“ řekl s úsměvem. „Dnes bych vám ještě chtěl nechat infuzi, abych měl jistotu, že se k vám podpůrné lektvary dostanou ve stanovenou dobu, a zítra bychom začali s ústním podáváním. Chtěla byste se na něco zeptat, než odejdu?“ zeptal se s úsměvem.

„Co dostávám za lektvary?“ položila jsem otázku, kterou jsem považovala za důležitou.

„Je to směs podpůrných lektvarů, které pomáhají vašemu organismu dostat se do normálního stavu. A samozřejmě vyživovací směs s vitamíny, abyste neměla nedostatek živin,“ vysvětloval. „No, a pokud nemáte další otázky, tak půjdu za dalšími pacienty. Vy teď hlavně ležte a odpočívejte,“ rozloučil se.

Otočil se k odchodu, ale ve dveřích se ještě zastavil a říkal něco sestřičce. Když přikývla, odešel definitivně. Sestřička taktéž na chvíli odešla, ale pak se vrátila a v ruce držela injekci s lehce nažloutlou tekutinou.

„Co to je?“ zeptala jsem, když jsem ji sledovala, jak obsah stříkačky vpravuje do infuzního pytlíčku.

„To je výživa, aby se vaše tělo rychleji zotavovalo,“ odpověděla. Dodělala svoji práci a urychleně odešla. Já se uvelebila na posteli. Moje prvotní energii jsem vyčerpala a cítila jsem, jak se mi chce zase spát. Zavřela jsem oči a nechala moje myšlenky, aby se rozutekly do všech koutů mé mysli. Cítila jsem, jak mi do paže proudí tekutina, a cítila jsem, jak se mě postupně zmocňuje spánek a unáší mě do své říše snů…

&&&

Najednou jsem zaslechla nějaký rozruch ode dveří. Působilo to, jako by si dva lidé šeptali. Pootevřela jsem oči a podívala se, kdo to je. U dveří stála Hesper s Malfoyem a něco si šeptali. Hesper vypadala pořádně rozrušeně a Malfoyovi jsem do tváře neviděla. Najednou se Hesper otočila a zamířila pryč. Urychleně jsem zavřela oči, aby to vypadalo, že spím. Neměla jsem si s Malfoyem co říct, takže bude lepší předstírat spánek, než se vrátí Hesper. Slyšela jsem tiché našlapování podrážek, jak se pohyboval po místnosti. Nepatrně jsem nadzdvihla jedno víčko, abych se podívala, co dělá. Stál u stojanu, na kterém visel můj cestovní plášť, věšel tam ten svůj. Najednou se otočil, jakoby se chtěl ujistit, jestli vážně spím. Když si myslel, že ano, otočil se zpátky a na jistotu sáhnul do pravé kapsy mého pláště, jako by věděl, že tam něco je.

„Tebe nikdo nenaučil, že sahat do cizích kapes se nemá?“ zeptala jsem se lehce omámeným hlasem, ale i to stačilo k tomu, abych ho pořádně vyděsila. Prudce se otočil a málem porazil celý stojan.

„A tobě nikdo neřekl, že předstírat spánek za účelem někoho vyděsit se prostě nedělá?“ vrátil mi otázkou. Mračil se na mě. Byl podrážděný, to jsem pochopila. Přešel k židli u okna a snažil se něco schovat v dlani. Nemusela jsem být jasnovidec, abych pochopila, že to je to, co vyndal z mého pláště. Absolutně jsem ale netušila, co tam našel, protože já v kapsách cestovního pláště nikdy nic nenosím.

„Jen tak mimochodem, cos mi to vlastně vzal?“ pokračovala jsem další otázkou. Otočila jsem k němu hlavu a sledovala jeho reakci. Jeho obličej však neprozrazoval vůbec nic. Měl nasazenou svoji neproniknutelnou, kamennou masku.

„Nic. Co bych ti bral?“ opáčil útočně, což byla známka toho, že lže.

„To nevím, protože já v kapsách nic nenosím, ale ty máš něco v ruce a já vím, že si to vyndal z mého pláště,“ oponovala jsem mu.

„Právě jsi řekla, že v kapsách nic nenosíš, takže bych ti z ní asi neměl co vyndat,“ pokračoval. Začínala jsem být naštvaná a začala jsem ho propalovat pohledem, protože jsem věděla, že mám pravdu a on mi něco vyndal z kapsy.

„Viděla jsem tě, jak jsi mi sahal do kapsy. Chci vědět, co si z ní vyndal,“ pokračovala jsem neoblomně. Věděla jsem, že mě to vyčerpává, ale stejně jsem to potřebovala vědět.

„Fajn. Vyhrálas,“ prohlásil po chvíli a podal mi složený kousek pergamenu. Já na něj nevěřícně civěla. Opravdu teď prohlásil, že jsem vyhrála? Navíc u toho vypadal naprosto normálně. Nakonec jsem si pergamen vzala. Opatrně jsem ho rozbalila a našla v něm vzkaz. Bylo to jeho úhledné písmo.

Děkuji, že jsem ti to mohl říct a že jsi poslouchala.

To bylo všechno. Tahle jediná věta. Koukala jsem na ni jako opařená. Podívala jsem se na něj, jestli nevyčtu něco z jeho obličeje, ale on stál zády ke mně. Koukal z okna a do obličeje jsem mu neviděla. Absolutně mi nedávalo smysl, jak se mi to ocitlo v mém plášti. Podívala jsem se znovu na ruce, ve kterých jsem svírala pergamen.

„Draco, prý se už vzbudila,“ začala najednou Hesper ve dveřích, ale zarazila se, když viděla, že nespím a že Draco stojí u okna. Koukala na mě a oči jí svítily radostí. Okamžitě se pustila k mojí posteli a začala mě objímat.

„Mio! Měla jsem o tebe takový strach,“ vyhrkla po chvíli, když mě konečně pustila a nechala mě nadechnout. Odtáhla se a koukla na mě provinilým pohledem. Podívala se na svoje ruce složené v klíně a začala si žmoulat prsty. „Omlouvám se. Tak moc mě to mrzí,“ řekla tiše. Periferním viděním jsem viděla, jak se Draco otočil.  Nechápavě jsem se na Hesper podívala.

„Za co se omlouváš?“ zeptala jsem se zmateně.

„Za to, že jsi tady. Vím, že za to můžu já. Kdybych tě netahala ke Kotli, neležela bys tady. Ani si nedokážeš představit, jak moc se kvůli tomu trápím,“ vyhrkla. Pohled měla stále sklopený na svoje ruce. Nechápavě jsem se podívala na Draca, který tiše přikývl. Chytila jsem ji za ruku a donutila ji, aby se na mě podívala.

„Hesper, ale to není tvoje vina. Určitě nemůžeš za to, že jsem pracovala. Stejně by se mi to možná stalo, kdybych pokračovala ještě pár dní tímhle tempem,“ začala jsem jí to vyvracet, ale bylo mi jasné, že je to zbytečné. Když si Hesper něco umane, nikdo jí to nevymluví.

„Ale ano, můžu,“ pokračovala, ale já ji pohledem rázně utnula.

„Ne, nemůžeš. Můžu si za to sama. A nehodlám o tom dál diskutovat, protože mě to akorát unavuje. Je to jasné?“ podívala jsem se na Hesper s pohledem, který říkal, že protiargumenty jsou nepřípustné. Hesper ještě chvíli uvažovala, ale nakonec přikývla. Neochotně, ale přikývla.

„Já si říkal, že už jsi vzhůru, když tě je slyšet přes celou chodbu,“ ozval se ode dveří Harryho hlas. Všichni jsme se podívali tím směrem. Harry se po nás podíval a okamžitě zkoprněl. Spatřil totiž Draca.

„Co ty tady děláš?“ zavrčel Harry jeho směrem. I na tu vzdálenost jsem viděla, jak se celý napjal a nasadil hrdinný postoj.

„Co bys asi tak řekl?“ odvětil Draco podrážděně. Uvelebil se v křesle, spojil si ruce na hrudníku a vypaloval samolibým pohledem do Harryho obličeje díru.

„Tak to vážně netuším. Nenapadá mě jediný důvod, proč bys tu měl být zrovna ty,“ Harry si stále stál na svém. Propaloval Draca pohledem a nejspíš bych ho vyhodil z okna, kdyby to šlo. Nevěřícně jsem je sledovala.

„Co takhle kvůli návštěvě Hermiony, která zkolabovala? Ale to tě mohlo napadnout. Myslel jsem si, že jsi aspoň trochu inteligentní, když jsi dokázal přijít na to, z čeho Voldemort vytvořil viteály,“ odvětil posměšně. Harry zrudnul a vypadal, že každou chvíli vybuchne. Musela jsem nějak zasáhnout.

„Nechte toho. Oba dva. Okamžitě! Potřebuju klid,“ zaprotestovala jsem a věnovala jim varovný pohled.

„Promiň, Hermiono. Už budeme hodní, že?“ podíval se významně na Draca, který mu věnoval opovržlivý pohled. Draco si odfrknul a podíval se na mě. Jenže to nebyl jeho klasický pohled plný opovržení a nenávisti. Byl to pohled, který jsem u něj nikdy předtím neviděla, a tudíž ho nedokázala identifikovat.

„Vážení, je vás slyšet přes celou chodbu. Hermiona potřebuje klid a odpočinek a ten v tuhle chvíli rozhodně nemá. Nerada, ale musím vás požádat, abyste se zvedli a odešli,“ přišla rozzlobeně Lenka.

Mračila se a vypadala u toho velice komicky, jak to pro ni byl nepřirozený výraz. Draco, Harry i Hesper se po sobě významně podívali. V očích měli stejnou větu – kvůli tobě teď musíme pryč. Neochotně se všichni zvedli. Rozloučili se se mnou – Harry mi věnoval pusu na čelo, Hesper mě objala a Draco mi povzbudivě stiskl ruku, což všechny zarazilo. Hesper i Harry mu věnovali nevěřícný a naprosto nechápající pohled. Draco to přešel bez povšimnutí a s Malfoyovskou grácií opustil můj pokoj. Lenka odešla vzápětí za nimi a tiše za sebou zavřela dveře. Uvelebila jsem se na posteli a dovolila únavě, aby mě obalila jako hebký samet, až jsem nakonec usnula klidným a nerušeným spánkem…

Děkuji všem za komentáře, které jste nechali u minulé kapitoly. Byla jsem za ně moc ráda. Doufám, že se vám tato kapitolka taky líbila a necháte mi tu komentáře.

Vaše Ali =)

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 22. kapitola: