OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Agentura na společníky - 25. kapitola

20.04.2014 (16:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 10× • zobrazeno 3222×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Co to je?

Pohled Hermiony Grangerové

Následující týden nebyl prakticky ničím zajímavý. Po částech a s přestávkami jsem uklidila vlastně celý byt, po mudlovsku jsem zabalila všechny dárky, které jsem nakoupila, abych je mohla později odeslat adresátům, a nakonec jsem se pustila do pečení vánočního cukroví, protože jsem na to měla dost času. Dokonce jsem se pustila do některých druhů, které jsem dříve nezkoušela. Říkala jsem si, že když jsem pozvaná k Weasleyovým, že aspoň něco přinesu, abych nepřišla úplně s prázdnou. Sice jsem moc dobře věděla, že paní Weasleyová bude mít napečeno nespočet druhů, ale aspoň jsem se přípravou svého pečiva na nějakou chvíli zabavila a nemusela myslet na něj.

Chvílemi jsem v hlavě rozebírala, jestli jsem udělala dobře, že jsem souhlasila s Vánocemi u Weasleyových. Přeci jen Vánoce by se měly slavit v rodinném kruhu a já k nim do rodiny nikdy nepatřila, i když jsem mohla… Nakonec jsem se vždy utvrdila, že jsem udělala dobře. Všechny Weasleyovi jsem měla ráda a oni měli rádi mě. Říkala jsem si, že by to mohla být příjemná změna oproti několika posledním svátkům, které jsem strávila v houpacím křesle s knížkou v ruce a nekonečnými hrnečky různých čajů.

Čtyřiadvacátého, před svým odchodem, jsem očarovala všechny připravené dárky, aby se následujícího dne ráno odeslaly adresátům. Dále jsem očarovala jedno místo v obýváku, aby dárky, které by mi náhodou někdo poslal, se všechny objevily právě na tomto místě. Nerada bych s nimi něco udělala, kdybych se vrátila a nevědomky na ně šlápla.

Vánoce u Weasleyových byly jedny z nejkrásnějších, jaké jsem kdy zažila. Paní Weasleyová napekla tolik cukroví, že by ho nikdy nesnědlo snad ani celé ministerstvo, kdyby si každý zaměstnanec vzal alespoň tři kousky od každého druhu. George opět tropil vylomeniny jako za let, kdy jsme byli všichni ve škole, ale nedalo se to srovnat s vylomeninami, kterých byl schopný se svým dvojčetem. Obdivovala jsem pana Weasleyho, který dokázal dohlížet na všechny děti přítomné v Doupěti, a že jich bylo požehnaně. Vlastně mi přišlo, že Doupě bylo opět nafukovací – kromě mě přišel ještě Harry s Ginny a všemi potomky, Lenka s Nevillem, kteří však po večeři odešli, George s Alice a dvojčaty. Byla jsem ráda, že jsem mohla Vánoce strávit právě s nimi. Všichni mi udělali obrovskou radost dárky. Byly to v podstatě maličkosti, ale přesně takové, které udělají člověku největší radost…

&&&

Domů jsem se vracela s baterkami nabitými na sto procent, úsměvem na tváři a pocitem naprostého štěstí a spokojení. Byly to úžasné dva dny v mém životě. Doma na mě čekalo překvapení v hromadě balíčků, které ležely na očarovaném místě. Byly to dárky od přátel a kolegů, které mi udělaly radost. Až na jeden. Ležel úplně dole, takže musel přijít jako první. Byla to veliká bílá krabice ovázaná tyrkysovou stuhou. Hledala jsem adresáta, cedulku, nášivku na stuze, prostě cokoli, co by mi řeklo, od koho je takový balík. Avšak na nic jsem nepřišla.

Opatrně jsem rozvázala stuhu a odklopila víko. Rozhrnula jsem papíry a ztuhla. V krabici ležely moje tyrkysové šaty, které jsem měla vybrané u madam Malkinové. Po tváři se mi rozlil výraz naprostého překvapení. Šaty jsem opatrně vzala do ruky a částečně je vytáhla z krabice. Nemohla jsem uvěřit, že mám takové štěstí, že jsem je dostala jako vánoční dárek. Jak jsem je zvedla, vypadl mi na kolena čtvereček přeloženého pergamenu. Šaty jsem uložila zpátky do krabice, vzala pergamen a šla si s ním sednout na pohovku. Pomalu jsem jej rozevřela a čekala krátký vzkaz od Hesper, ale zmýlila jsem se. Byl to krátký vzkaz napsaný úhledným písmem. Jeho písmem.

Věřím, že v nich budeš okouzlující. Vyzvednu tě v sedm.

P. S.: Změnil jsem se!

Koukala jsem na lístek a cítila, jak se mí po těle rozprostírá třes, který označuje, jak moc jsem naštvaná. Lístek jsem vzteky zmačkala v rukách a hodila ho na stůl. Impulzivně jsem vstala a zamířila ke krbu. Bez dalšího přemýšlení jsem sáhla po letaxu a dopravila se k Hesper. Jediné, co jsem v tu chvíli skutečně chtěla, bylo vynadat tomu blonďatému blbečkovi!

Seděl v obýváku v křesle před knihovnou. Jakmile jsem vystoupila z krbu, upřel na mě svoje šedé oči. Hrály mu v nich jiskřičky a na tváři se mu rozlil ten jeho parchantský samolibý úsměv, do kterého jsem si přála mu stoupnout už tolikrát!

„Malfoyi, co to má znamenat?“ vyjela jsem okamžitě. Jeho to překvapilo, protože se zmateně ošil.

„Co má znamenat co?“ zeptal se celý nesvůj. V tu chvíli jsem myslela, že mu něco udělám. Určitě moc dobře ví, o čem mluvím!

„Ty šaty. A ten vzkaz. Co to jako má bejt?“ ptala jsem se podrážděně dál a nejspíš bych z něj dokázala udělat kuličku a vyhodit ji z Astronomické věže, jak jsem byla vzteklá.

„Jo, tohle,“ prohodil samolibě a já pochopila, že je doma. „Co myslíš? Jsou Vánoce, takže nejspíš vánoční dárek, hm?“ ptal se provokativně. Pohodlně se usadil v křesle, spojil si ruce na hrudníku a sledoval mě. Věděla jsem, že mě právě teď provokuje, ale bylo mi to jedno.

„A od kdy si dáváme vánoční dárky!“ zvolala jsem.

„Od teď?“ zeptal se naprosto nezúčastněně. „To tě tak žere, že já ti koupil dárek k Vánocům a tys mi nic nekoupila?“ Moje nehty se v tu chvíli zabořily do středu dlaní, abych nezačala křičet, jak moc jsem si přála mu udělat něco hodně, hodně bolestivého. Jeho oči neztrácely kontakt s těmi mými a na tváři mu pohrával škodolibý úsměv, jak moc dobře věděl, že mě má tam, kde mě chtěl mít.

„Klidně si ty šaty nech, nepotřebuju je!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Bavil se, bylo to na něm vidět, ale já byla tak rozzuřená, že jsem se nedokázala ovládnout, abych mu to mohla vrátit.

„Rád jsem ti je koupil, doufám, že si je vezmeš na ples. Jsem zvědavý, jak v nich vypadáš, když o tom Hesper tak básnila,“ dodal. Zatnula jsem nehty ještě hlouběji do svých dlaní, protože na tohle jsem žádnou odpověď připravenou neměla. A v nynějším rozpoložení jsem nebyla ani schopná určit, jestli si ze mě dělá srandu nebo ne. Prostě jsem tam jenom stála a koukala na něj neschopná slova.

„Fajn, nadávky ti došly, to je super,“ pokračoval. Napřímil se v křesle a začal ke mně promlouvat úplně jiným tónem: „Když mi teď dovolíš mluvit, tak ti klidně vysvětlím, co to mělo znamenat. Šaty můžeš brát jako vstřícné gesto a zároveň jako bílý prapor. Nehodlám s tebou už dál válčit a doufám, že ti konečně dojde, že nejsem ten starý Malfoy. Zmetek možná jsem, ale jiným způsobem, abychom si rozuměli. A ten lístek? Jsi tady, takže splnil svůj účel,“ zakončil a zase se spokojeně uvelebil v křesle.

Překvapená z jeho přímosti a samolibosti jsem si zaryla nehty ještě hlouběji do dlaní a nevěřícně na něj zírala. Bezděčně mi spadla dolní čelist, což u něj vyvolalo pobavený úšklebek. Teprve v tu chvíli mi došlo, že mě dostal přesně tam, kde mě chtěl celou dobu mít. V ten samý moment jsem si taktéž uvědomila, že už to není ten starý Malfoy. Samozřejmě, v tomhle znamenitém kousku jsem poznala Malfoyovský rukopis, ten byl nepřehlédnutelný, ale starý Draco by se nikdy nenamáhal vymyslet něco takového. Ten by prostě poslal nějakého svého poskoka, aby mě k němu přivedl, za jakoukoli cenu nesmím zapomenout dodat. A především, starý Draco by se nikdy nezahazoval s někým, jako jsem já. Tento poznatek byl vskutku uvolňující, když si uvědomím, že otázka Dracovo změny mi ležela v hlavě už nějakou dobu.

Cítila jsem, jak se mi nepříjemně potí dlaně. Rozevřela jsem ztuhlé prsty, aby mi kolem pokožky rukou mohl proudit vzduch, ale měla jsem pocit, že to vlastně vůbec nepomohl. Připadalo mi, že se mi dlaně potí ještě víc. Stále jsem na Draca nevěřícně koukala, ale jeho výraz se najednou změnil z pobaveného na ustaraný. Vstal a začal se ke mně přibližovat. Na dlaních jsem cítila nepříjemné čůrky potu, jak mi stékají dolů k prstům. Chtěla jsem si ruce nenápadně otřít do kalhot, ale on si všimnul i tohoto nenápadného pohybu a ruku mi najednou zadržel.

„Být tebou, tak to nedělám. Krev jde špatně dolů i s kouzly,“ prohlásil, jakmile mě chytil za zápěstí. Naprosto nechápavě jsem se na něj podívala. Na tváři se mu objevil zase ten posměšný úšklebek. Zvedl mi ruku, aby k ní přivedl moji pozornost. Podívala jsem se na zápěstí a s hrůzou zjistila, že potůčky potu nebyly pot, nýbrž krev. Zaryla jsem svoje nehty do dlaní tak dobře, až mi z těchto malých ranek začala téct krev.

Normálně bych nejspíš okamžitě popadla hůlku a za okamžik by po rankách nebylo ani stopy, ale v současnou chvíli jsem byla tak konsternovaná z faktu o Dracovo změně, že jsem jen tupě zírala na svoje ruce. Draco si v tu chvíli musel jistě pomyslet, že jsem totálně zcvokla. Skoro jsem slyšela, jak si povzdechl a protočil očima. Bez řečí mě začal tlačit do kuchyně. Normálně bych začala okamžitě protestovat, že to zvládnu sama, ale teď jsem jen mlčky dávala nohy jednu před druhou. No, tak! Haló, Hermiono, prober se! Vím, že tam někde jsi, začal mi v hlavě zvonit na poplach jeden tichý hlásek. Vždyť se nic nestalo, jenom sis uvědomila, že není zase tak špatný!

Můj vnitřní hlásek měl samozřejmě pravdu. Byla jsem u všeho přítomna, ale tak nějak jinak. V hlavě mi totiž vířila asi miliarda myšlenek, ale všechny byly jednou věcí společné – napovídaly mi, že bylo všechno mnohem jednodušší, když jsem si neuvědomovala, že není špatný. Teď bych se měla smířit s faktem, že se změnil, ale mně to nešlo. Stále jsem v něm viděla toho parchanta ze školy, ale on už tam nebyl. Nebo aspoň ne v takové formě jako ve škole. Není špatný, no a co? Třeba z vás budou přátelé, prohlásil ten samý hlásek. Kdyby to šlo, nejspíš bych si posměšně odfrkla, ale musela jsem se zarazit. Nemohla jsem totiž najít důvod, proč by z nás teď nemohli být přátelé.

Během mého hlubokého nitrozpytu mě Draco odvedl do kuchyně a strčil mi ruce pod studenou vodu, aby mi z dlaní omyl krev. Nevěřícně jsem sledovala jeho dlouhé elegantní prsty, jak se hbitě a opatrně pohybují kolem malých oválných ranek od mých nehtů. Když jsem stále nereagovala, ruce mi osušil, sáhl si pro hůlku a ranky mi zahojil. Nezbyla po nich ani malinkatá jizvička. Opatrně dal ruce ode mě pryč, aby zjistil, jestli jsem schopná stát samostatně.

„Dáš si čaj?“ zeptal se, když viděl můj stále nepřítomný výraz. Zvuk jeho hlasu mě dokonale probral. Lehce jsem potřásla hlavou a podívala se na něj, dokonale vnímajíc.

„Ptal jsem se, jestli si dáš čaj,“ zopakoval zřetelně svoje předešlá slova. Dal si pořádně záležet, aby správně vyslovil každou hlásku. Jako bych byla nějaký způsobem mentálně retardovaná!

„Ne, děkuju,“ zamumlala jsem. Rozhlédla jsem se po kuchyni. Otočila jsem se k odchodu, ale vydala jsem se špatným směrem a málem narazila do něj. Spěšně jsem se obrátila a zamířila ke dveřím, ale v nich jsem se ještě zarazila a podívala se na něj. Nakonec jsem se zase otočila a přes krb se dostala domů…

&&&

Pohled Draca Malfoye

Pobaveně jsem sledoval Hermionino počínání, když mířila ke krbu. Vypadala tak roztomile, když byla zmatená, že jsem skoro litoval, že tu nezůstala na čaj. Skoro? Jenom skoro? ptal se mě provokativně vnitřní hlásek. Zakroutil jsem hlavou, abych ho odehnal a nemusel tak odpovídat na jeho dotěrné otázky.

Najednou jsem z obýváku zaslechl svist plamenů a tiše jsem zadoufal, že by to mohla být Hermiona. Že by se vrátila, aby mi vynadala ještě jednou. Odlepil jsem se z místa a zamířil do obýváku, ale bohužel moje doufání bylo marné. Před krbem stála Hesper vracející se od Trevora. Podívala se na mě pohledem, ve kterém měla jasně napsané, že se diví, že jsem ještě stále celý.

„Hesper?“ oslovil jsem ji a vyčkal, až zvedne hlavu a podívá se na mě. „Vidíš? Zůstal jsem celý!“ Hesper na mě chvíli nechápavě koukala, až jí došlo, co myslím.

„Hermiona tu byla?“ zeptala se překvapeně.

„Ano. Před chvílí odešla. A jak vidíš, nerozcupovala mě na kousíčky. Stále jsem v celku,“ prohlásil jsem spokojeně, že jsem měl pravdu a ona ne. Zvedla jedno obočí a zamířila ke dveřím od pokoje, avšak zarazila se na prahu a otočila se ke mně.

„Vypadáš nějak spokojeně, že tu byla. Že bys na ni změnil názor?“ prohlásila se spokojeným výrazem a zmizela u sebe v pokoji. Já se za ní jen nevěřícně díval…

Děkuji všem za komentáře u minulé kapitoly. Doufám, že se vám tato kapitola líbila a zanecháte mi tu svoji reakci. Jinak v následující kapitole se můžete těšit na vstřícné kroky z obou stran a přípravy na ples. 

Veselé Velikonoce!

Vaše Ali =) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 25. kapitola: