Albus Severus Potter a Zapovězený les 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dnešní kapitolka je o Vánocích. To znamená dárky a tajemství. :)

22.06.2014 (11:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 942×

NAPOŘÁD

Zabralo to přesně sedm dní. Týden, aby Albus rodiče přesvědčil o tom, že chce zůstat na Vánoce v Bradavicích – a překvapivě mu k tomu moc nepomohl Jamesův absolutní souhlas.

V dopisech rodičům několikrát vyložil celou situaci a ujistil je, že je to pouze jednorázová věc.

Alternativa jeho maminky byla jednoduchá – chtěla, aby Maybelline vzal na Vánoce k nim.

Samozřejmě, že to byla ta první věc, která Albuse napadla, když se to dozvěděl.

Ale mělo to háček… Jak to asi tak nadhodit? Kdyby ji pozval na Vánoce k sobě domů, nepřímo by narazil na to, že ona se nemá ke komu vrátit. Nehledě na to, že ani tohle nevěděl jistě. Jednou to dokonce i chtěl udělat, ale úplně si představil, jak pokládá tu otázku a Maybelline se ptá „proč?“. To by prostě nedokázal unést.

Každopádně své rodiče přesvědčil, 23. se rozloučil se Zanem, Rose, Emily i Peterem a vydal se společně s Maybelline zpátky do hradu. Hned u snídaně ho zasypal příval přáníček od všech možných i nemožných příbuzných a on je se špatným pocitem kvůli Maybelline okamžitě schoval do brašny. Ještě horší bylo, když Maybelline dělala, že to nevidí. Rozhlížela se po vyzdobené Velké síni, kterou kromě nich dvou obývali další čtyři studenti.

„Proč jsi tady zůstal, Ale?“ zeptala se a dolila si dýňovou šťávu.

Albus, který tuhle otázku čekal už dřív, měl předpřipravenou odpověď.

„Chtěl jsem mít na chvíli pokoj od Jamese,“ řekl a spokojil se s tím, že to nebyla tak úplně lež.

Maybelline se na něj podívala trochu podezřívavě, ale nijak to nezpochybňovala.

„Vím, že se s bratrem hodně pošťuchujete…“

„To on šťouchá do mě!“

„O to nejde… Máš přeci svého bratra rád, ne?“

Nesnáším ho, dralo se Albusovi na jazyk, ale nedokázal to říct nahlas. Místo toho řekl prosté „ano“, protože říct cokoliv jiného mu připadalo nanejvýš neuctivé, vzhledem k Maybellinině situaci.

„To je dobře,“ pousmála se Maybelline. „Protože on tě má moc rád, Ale…“

„O tom pochybuju,“ pomyslel si trpce Albus, ale raději se zakousl do topinky.

„Tak už dělej, Severusi!“

„Ne! A neříkej mi tak!“

„Ale no tak, není to zas tak daleko.“

„Říkám ne.“

„Albusi!“

Albus Severus, který už teď vážně litoval toho, že se nechal dovléct až sem – zvlášť potom, co narazili na houf rarachů – na místě přešlápl.

„Tak daleko neskočím…“ řekl váhavě.

Právě stál před propastí, která měla na délku alespoň dva metry a hluboká byla nejspíš až do samotných pekel. To objevili další se super-tajných chodeb, bohužel, takhle vypadala, že je v rekonstrukci, a to už od Merlinových časů.

„Ale skočíš!“ povzbuzovala ho Maybelline.

Albus si povzdechl. Tohle byl už od začátku prohraný boj. Skočil. A překvapivě doskočil.

Poté, co je málem zavalil kus stropu, který se nečekaně uvolnil, Maybelline zatlačila na určitý kus zdi, která se poddajně odsunula. S překvapením zjistili, že zírají přímo na zasněženou vrbu mlátivou. K téhle části pozemků nevedly žádné dveře, muselo se k nim prostě dojít od Vstupní síně. Bylo odtud vidět k Hagridově boudě – cesta k němu vedla podél Zapovězeného lesa.

„S takovou se do Prasinek nedostaneme,“ zafrkala Maybelline, která nejspíš nebyla ani z poloviny tak spokojená jako Albus.

„Mohli bychom zajít k Hagridovi,“ navrhl Albus. „Určitě už do Bradavic nanosil těch 453 stromů, které hrad pro ty dva lidi, co tu zůstali přes prázdniny, potřebuje.“

„Myslím, že je to kvůli parádě,“ ušklíbla Maybelline. „McGonagallová si na to obzvlášť potrpí.“

Hagrid je uvítal s nadšením, které u jen tak nějakého poloobra čekat nemůžete. Nabídl jim sirupové bonbóny, cukroví, které nejspíš sám upekl, a uvařil jim čaj.

Bylo to vážně hezké, až na to, že po tom, co vzal Albus jedno z jeho cukroví do úst, měl pocit, že žvýká jen ztvrdlou mouku.

„To je vážně dobré, Hagride,“ pochválila Maybelline a pokusila se cukroví hodit Tesákovi pod stůl. Když to ani ten pes nechtěl, zakopla ho pod skříň. „Tos dělal sám?"

„Jo, to je moje práce,“ usmíval se Hagrid. „Jsem rád, že jste přišli zrovna dneska. Je to totiž vážně smutný.“

„A co?“ zeptal se Albus, když zapil Hagridovo úžasné cukroví hořkým čajem.

„Dneska jsem našel dalšího mrtvýho jednorožce,“ řekl pochmurně Hagrid.

„Dalšího? Jak to myslíš, dalšího?“ nechápala Maybelline.

„Tendle rok je už čtvrtej. Jsou to docela ohrožený zvířata a já fakt nevim, co si počít,“ povzdechl si Hagrid.

„Čtvrtý?“ podivil se Albus. „Ale… v lese je přece tolik nebezpečných zvířat. Nemohli by je zabíjet akromantule?“

„Ale houbeles akromantule, těm by jednorožec nakopal zadek,“ mávl obrovskou rukou Hagrid.

„Proč by někdo zabíjel jednorožce, Hagride?“ zeptala se Maybelline zamyšleně.

„Nemám tušení,“ řekl Hagrid nazlobeně. „Ale musí to bejt někdo nebo něco opravdu zlýho, víte? Protože zabít jednorožce, to je strašná ohavnost. Je to nejčistší stvoření na světě!“

„Nepoužívají kouzelníci náhodou roh a žíně z jednorožce?“ poukázala Maybelline.

„Jasně, že jo, ale jen ty žíně, který si jednorožec sám vytrhne – sou totiž nesmírně cenný, víš? A rohy každý jaro shazujou… Sou to hrozně magický stvoření, mají kouzelnou krev!“

„Krev?“ zamumlal Albus, měl pusu slepenou sirupovými bonbony.

„Jo, krev. Má kouzelnou moc,“ řekl Hagrid. „Říká se, že kdo se napije jejich krve, bude žít, i kdyby ho dělil od smrti jedinej vlásek. Pokud by někdo pil jednorožčí krev pravidelně, stal by se nesmrtelnej.“

Hagrid rychle změnil téma na něco veselejšího a Albus se k němu s radostí přidal. Naopak Maybelline vypadala, že ji Hagridův projev velmi zaujal.

Albus nic nechápal. Stál před profesorem Walkerem, který mu právě oznamoval, že přišli na chybu, že není syn Harryho Pottera. Ve skutečnosti nebyl ani kouzelníkem. Byl jen někdo, koho dobrosrdeční Potterovi našli na ulici a vzali ho pod svá křídla. Nepatřil do jejich rodiny. Walker se proměnil na Scorpiuse, který mu s úsměvem sdělil, že už ho Harry a Ginny mají dost. Ale že se nemusí bát, že může zůstat v Bradavicích, protože pro něj Scorpius velkoryse našel skvělé pracovní místo. Bude pomocník školníka pana Filche, od teď znám spíš jako paní Norrisová číslo dvě…

„Ale?“

Albus vděčně otevřel oči, ale chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde je.

Maybelline se nad ním skláněla a prohlížela si ho s velmi zaujatým výrazem ve tváři.

Skoro zapomněl, že si uzurpovala Zaneovu postel, aby na Štědrý den nemuseli spát každý v jiné ložnici a sami.

„Mluvil jsi ze spaní,“ řekla mu a podala mu sklenici vody.

„To byl jen zlý sen.“ Albus si promnul oči, posadil se a vděčně se napil. „Jak to, že nespíš?“

„Nemůžu usnout,“ přiznala se Maybelline.

„Já teď taky nejspíš chvilku neusnu,“ vydechl Albus při vzpomínce na Scorpiův zlomyslný úsměv.

„Dobře,“ hlesla Maybelline, zvedla jeho peřinu a posadila se vedle něho na postel.

Albus byl sice zaskočený jejím chováním – což nebylo nic nového – ale ochotně se posunul. Chvilku jen tak seděli a hleděli z okna, které bylo hned naproti Albusově posteli, na hvězdy.

„Já… nemám rodiče,“ pronesla Maybelline do ticha.

Albus se na Maybelline udiveně podíval. Půl roku neřekla ani slovo a měl za to, že ani nikdy nic neřekne. Chce se mu tedy teď svěřit? Nemohl popřít, že byl neskonale zvědavý.

„Já vím, že to už nejspíš víš,“ povzdychla si Maybelline a dál se dívala z okna.

„Nechodí mi žádná pošta, protože nemá od koho přijít, a to, jak jsi před týdnem nakopl Zanea… Vím, že jsem tě celé měsíce dostávala do rozpaků, protože kdykoliv na tyhle věci přišla řeč, mlčela jsem… Vím, že jsem to měla říct, protože tak se to obyčejně dělá, ale já… prostě nejsem zrovna nejotevřenější člověk…“

Albus ještě nikdy necítil ono pověstné pouto, které ho pojilo s Maybelline, silnější. To, že je nejspíš první člověk, se kterým o tomhle mluví, ho hřálo u srdce a líbila se mu představa, že mají tajemství. To skutečné a důležité, ne malicherné, jako třeba, jakým obrazem se dostat na famfrpálové hřiště.

„Chceš mi povědět, co se stalo?“ zeptal se Albus opatrně, bojíc se, že tuhle výjimečnou chvíli přeruší a Maybelline se zavře jako mušle s perlou.

„Nemám tušení, co se stalo,“ usmála se Maybelline, ale nebylo v tom nic veselého. „V kouzelnickém sirotčinci mi nikdy neřekli, kdo jsou mí rodiče nebo co se s nimi stalo. Ani jejich jména. Moje chůva paní Montgomeryová mi jednou pověděla, že mě našli u prahu tenhle den.“ Maybelline se znovu zadívala z okna. „A já si nepamatuju vůbec nic. Ani barvu hlasu, ani nepatrný kousek jejich obličeje… Jen křik. A zelené světlo. Spoustu zeleného světla."

Albus po celou dobu, co Maybelline mluvila, ani nedýchal. Marně si snažil domyslet, kdo mohli být Everovi zač a co se s nimi ve skutečnosti stalo. Pak mu ale došla jedna věc.

„Odkud se vlastně znáš s Teddym Lupinem?“ zeptal se.

Maybelline se usmála. „Už tři roky u něj bydlím.“

Albus ohromeně zamrkal. „Jako… vážně?“

„Teddy je taky sirotek, rodiče mu zemřeli, když bojovali proti Voldemortovi, a on žil se svou babičkou. Když umřela, Ministerstvo kouzel ho ve dvanácti prohlásilo za plnoletého a paní Montgomeryovou určili jeho opatrovnicí. A od té doby jsem něco jako Maybelline Marion Everová Lupinová,“ uchechtla se Maybelline.

„To zní… vážně úžasně,“ vydechl Albus.

„Taky je,“ přikývla Maybelline. „Sice nemám tušení, kdo přesně zařídil mé nastěhovaní k němu, ale myslím si, že to udělal, protože já a Teddy… sdílíme stejný osud. Nechtěl, abychom byli sami…“

Albus si všiml, jak atmosféra ztěžkla, a začal být smutný. Nepřipadalo mu fér, aby on měl obrovskou rodinu a i prapratetu Muriel z druhého kolena, a Maybelline jen jediného člověka, který ani nebyl její příbuzný.

„Ale?“ ozvala se Maybelline znovu.

„Ano?“

„My dva… budeme vždycky spolu, viď?“

Poprvé za tu dobu, co ji poznal, slyšel Albus v Maybellinině hlasu známku nejistoty.

„Napořád,“ řekl a v hloubi duše věděl, že je to pravda.

Když se Albus druhého dne vzbudil, Maybelline vedle něj neležela. Posadil se a rozhlédl se po ložnici, ale dřív, než stačil shodit nohy z postele, otevřely se dveře a dovnitř vešla oblečená Maybelline.

„Veselé Vánoce, Ale,“ usmála se.

„Veselé Vánoce, Maybelline,“ řekl Albus rozespale a natáhl se pro župan.

Společně sešli po schodech do společenské místnosti, kde pod vánočním stromkem ležela hromada dárků. Albus nejistě polkl, očekávajíc, že přijde další nepříjemná situace, ale Maybelline okamžitě vyrazila pod stromeček a s jistotou sáhla pro dárek adresovaný jí.

Sedla si do jednoho z křesel a opatrně ho začala rozbalovat.

Albus usoudil, že to bude v pořádku, a sáhl po jednom balíčku, na kterém bezpečně poznal maminčin balící papír. Strhal ho z něj a s trochou znechucení a s trochou pobavení zjistil, že mamka začala šít onen pověstný „weasleovský“ svetr po vzoru Molly Weasleyové. Jeho byl celý zelený se zlatým písmenem A. Albus ocenil, že ho nevyšila stříbrně, protože by jen stěží chodil po hradě ve zmijozelských barvách.

„Ten je roztomilý,“ všimla si jeho svetru culící se Maybelline.

„Díky,“ zamumlal Albus. „Cos dostala ty?“ zeptal se.

Maybelline v ruce držela černou krabičku, a když se zeptal, otevřela ji a vytáhla z ní náhrdelník s přívěškem ve tvaru slzy.

„Ten je pěkný,“ řekl Albus.

„Je kouzelný,“ vydechla Maybelline překvapeně. „Jmenuje se Nexulium. Teddy píše, že je v něm extrakt z jednoho jezera ve Finsku, který se při hrozícím nebezpečí zbarví do červena.“

„Jak může poznat hrozící nebezpečí?“

„Reaguje na černou magii a zlé úmysly.“

„To je úžasný!“ zamrkal Albus a šel si řetízek prohlédnout zblízka. Pak sáhl po dalším dárku zabaleném v jeho papíře a překvapilo ho, když na něm našel napsáno: Albusově kamarádce Maybelline. „Ale ne,“ zasténal. „mamka ti upletla weasleovský svetr.“

„Cože?“ uchechtla se Maybelline a dárek si od něj převzala. Skutečně tomu tak bylo. Její byl stříbřitě bílý s velkým zlatým M. „To je vážně milé!“ prohlásila Maybelline.

Albus si to nemyslel, už teď měl v hlavě připravený dopis, který mámě při první příležitosti napíše. Prozatím to ale nechal plavat a sáhl po dalším balíčku. Byl od jeho táty. Roztrhl balící papír a s překvapením z něj vytáhl něco šedého, co bylo na dotek hladké a příjemné. „Plášť?“ zeptal se překvapeně a tím upoutal Maybellininu pozornost.

„Pane bože!“ vyhrkla a postavila se. „Snad to není to, co si myslím!“

„A co by to mělo být?“ nechápal Albus.

„Obleč si ho!“ pobídla ho nadšeně.

Albus Severus si ho přehodil přes ramena a nechápavě sledoval, jak se Maybellininy modré oči rozšířily vzrušením.

„Neviditelný plášť!“ vydechla.

Albus se podíval dolů a zjistil, že má pravdu. Jeho tělo zmizelo. Jako kdyby jeho hlava visela ve vzduchu jen tak.

„Wow,“ vyjevil se Albus, svlékl si plášť a sáhl po lístku, který v balíčku zbyl.

Albusi Severusi,

Tento plášť se v naší rodině předává z otce na syna po celé generace.

Teď je ve tvých rukou a je jen na tobě, jak ho budeš užívat.

S láskou táta

PS: Jsi chytrý chlapec a jistě pochopíš, proč máš plášť ty a ne James. Byl bych ti vděčný, kdyby sis to, že ho máš, prozatím nechal pro sebe. Veselé Vánoce.

Jeho úsměv se ještě rozšířil, když si lístek přečetl. Podíval se na Maybelline a zjistil, že má v očích malé jiskřičky.

„Teď teprve začíná legrace,“ prohlásila.

Že by rodiče Albuse na Vánoce v Bradavicích nenechali?

Ano, dnes už si to také myslím, ale zřejmě to bylo důležité pro zápletku příběhu. No nic.

Doufám, že se vám kapitolka líbila. :)

Pokud ano, zanechte mi komentář.

Vaše M.

SHRNUTÍ

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Albus Severus Potter a Zapovězený les 9. kapitola:

4. Stan

12.07.2016 [17:33]

Vážně úžasné! Emoticon

3. MaybellineEver přispěvatel

23.06.2014 [13:56]

Melanie: Nemůžu ti nic slíbit, ale zatím mě to baví Emoticon Docela se snažím, aby to působilo "dětsky", i když vím, že mi to občas ujede :D Každopádně moc děkuju za koment
Lajheril: Néé, to neříkej! :D Uvidíme Páni, tušíš správně, opravdu v tom... něco malého je Každopádně s Harrym do budoucna ještě uvidím Díky za koment Emoticon

2. Lajheril

23.06.2014 [0:13]

Harry má viditelně radši Albuse :D Škoda, žes neukázala víc dárků. Ach jo...přeji si do budoucna strávit aspoň kapitolu v Harryho společnosti! Snad vyslyšíš mé přání a jednou mi to splníš :D
Maybelline je mi líto, beztak v tom bude ještě něco velkýho! Jo a myslím, že May a Harry by si fakt rozuměli.

1. Melanie

22.06.2014 [14:14]

Sladké, sladké, sladké! Emoticon sice jsem se stejně jako Lajheril těšila na Vánoce u Potterových, ale tak možná příště ( doufám že bude příště! ) ale parádně si mi to vynahradila! nejvíc na téhle povídce oceňuji to, že nejsi jako většina autorů ASP nebo HP a dokážeš psát Albusův pohled přeci jen z té nevinné dětské perspektivy!! Emoticon rychle přidej další! P.S.: Albus a Maybeelline forever!