Amiserat proelio - 1. kapitola (Dramione) • OurStories.cz ~ naše povídky

Ztratit rodinu někdy znamená najít sám sebe. Možná. Povídka respektuje děj příběhu JKR až do Prince dvojí krve (s jedinou úpravou - Sirius žije), poté se odklání. Válka pokračuje, hodně je ztraceno proto, aby mohlo být mnoho nalezeno. Přecházím z LoTRa na svou druhou srdeční záležitost, takže doufám, že někoho má práce zaujme. První kapitoly jsou trochu vleklé, ale potom to, doufám, bude stát za to. Přístupnost má význam až později, první kapitoly bez omezení.

14.08.2017 (13:00) • Rachel • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1654×

Drobné mrholení se změnilo v hustý déšť a rysy všeho vzdálenějšího než dva metry od okna se Hermioně naprosto rozmazaly. Nedokázala odtrhnout oči od světla pouliční lampy, které v dešti vypadalo jako malé slunce na temné obloze. Potřebovala si utřídit myšlenky, ale tak zoufale toho nebyla schopná dosáhnout.

„Hermiono, potřebuju s tebou mluvit…“

Klidné tiché prohlášení s ní skoro ani nepohnulo. Věděla, že se tady každou chvíli objeví někdo, kdo s ní bude potřebovat „mluvit“.

„Teď ne, Tonksová…“

„Hermiono…“

Hlas Tonksové byl vlastně ještě velmi dobrá varianta, očekávala, že se sem vřítí Harry nebo Sirius a začne křížový výslech, ale Molly, předpokládala, že to byla paní Weaslyová, nejspíš zabránila nejhoršímu.

„… víš, že bych tady nebyla, kdyby to nebylo nutné. Věř mi, že si dokážu představit, jaké to je, ale my musíme vědět…“

„Co jsi to řekla?!“ …oni si dokážou představit, jaké to je… to určitě. Ona je nechala naprosto bez ochrany, nemohli a neuměli se nijak bránit, co si, sakra, myslela? Ona má být nejinteligentnější čarodějnice v ročníku. Možná své doby. Ha, teď by se mohla vysmát sama sobě….

„Uklidni se, prosím, já jen…“ pokusila se Tonksová začít znovu.

„Ty jen potřebuješ vědět, co všechno mohli mí MUDLOVŠTÍ rodiče prozradit Voldemortovi, než je umučil k smrti?! A neopovažuj se mi namluvit, že jsi tady z jakéhokoliv jiného důvodu!“

„Víš dobře, že je nutné si o tom promluvit.“ Hlas Tonksové byl smutný, ale nedokázala ani zakrýt podrážděnost nad Hermioniným naprosto zjevně nedostatečně inteligentním a rozumným přístupem. Už i ji válka poznamenala příliš na to, aby si zachovala optimismus a laskavost v té míře, jež jí byla nadělena do vínku.

„Víš co, máš pravdu! Tak poslouchej, když je to tak nutné! Neřekli mu nic, nic nevěděli. Měli definitivně vymazanou paměť a pravděpodobně ani nerozuměli tomu, co s nimi dělá nebo co po nich chce. Nejednalo se o žádné potlačení nebo uzamčení vzpomínek, ale jejich definitivní VYMAZÁNÍ, rozumíš? Nevěděli, že mají nějakou dceru, která se je rozhodla nechat zabít, protože ona je přece superstatečná čarodějnice, která všechno dokáže. Takže nic nevěděli o ničem, chápeš, O NIČEM, celý můj život se všema těma sračkama tady pro ně neexistoval.“

Hermiona celou dobu mluvila takovou rychlostí a v takové tónině, že se upřímně divila, že jí Tonksová vůbec něco rozuměla. Ta se však tvářila pouze utrápeně a smutně, veškeré napětí z jejího obličeje úplně zmizelo, takže nejspíš stihla zaznamenat vše podstatné. Teď Hermionu zprudka objala a rozplakala se. Nic jiného nedělala, jen držela Hermionu v náručí a plakala. Stály tak hodnou chvíli, než Hermioně ztekla po tváři první slza a za ní další, kterou v krátké chvíli následovala průtrž mračen. Hermionina tvář byla stejně mokrá jako chodníky před novým hlavním štábem.

„Já je nechala úplně bez ochrany. Oni, oni neuměli čarovat. Museli se strašně bát. Vůbec nevěděli, co po nich chtějí. Já jim nedokázala pomoc. Já nevěděla, že umírají. Já se s nimi nerozloučila. Oni už nikdy nebudou vědět, kdo jsem. Oni už nejsou. Oni už nejsou. Mí rodiče jsou mrtví. Já už nemám žádnou rodinu.“

Jednotlivé věty splývaly z Hermioniných mramorově bílých rtů mezi nekonečnými vzlyky. A ruce Tonksové ji nepřestávaly tisknout.

***

Tahle rána nikdy nepřebolí. Věděla, že v každé z těch tváří, která stálo okolo ní, má rodinu, takže nemá právo cítit se jako opuštěná celým světem, ale oni byli její rodiče. Oni jí dali život a vychovali ji.

Teď, když stála na improvizovaném pohřebišti všech jejich blízkých a před ní se skvěl novotou další náhrobek, cítila jen prázdno. Na náhrobku byla jména jejich rodičů, ale přesto, jako by to nic neznamenalo. Bylo to stejné jako každý týden (měsíc, když měli velké štěstí), stáli a plakali a pak už se jen dívali před sebe. Každý z nich cítil strach. Strach, který trval už tři dlouhé roky.

Každý z nich již ztratil. A věděl, jak ztráta bolí. Každý z nich už také věděl, jak bolí vina. Každý z nich ji měl vepsanou ve tváři. Ten pocit, že za tohle může právě on. Přestože ostatní jen přesvědčovali a vemlouvavě tvrdili, že tomu tak není, každý z nich měl pocit, že má ruce zalité krví. Krví, kterou nedokáže smýt. Krví člověka, u kterého má nesmazatelný dluh.

Hermiona vytáhla hůlku a na čerstvý hrob, který již díky magii pokrývala svěží tráva, vyčarovala drobné fialové kvítky. Věděla, že je matka milovala a otec miloval ji a vše, co k ní patřilo. Giny jí pevně stiskla ruku a v tu chvíli se všichni jako na povel přemístili na určená místa a z nich poté zpět do hlavního štábu.

„Chválabohu, že jste tady! Rychle potřebuji pomoc!" Paní Weasleyová vběhla v ústery prvnímu příchozímu a vypadala hodně poplašeně. Zarazila se v v chůzi a tvář jí zbrázdil unavený, smutný soucitný a trochu provinilý výraz, když pokračovala v řeči. „Ach, Hermiono, miláčku, ty jsi tu první. Vím, že jsi určitě slabá, ale já, nevím si rady. Nevím, jestli to přežije.“

„Kdo?“ vyhrkla Hermiona zděšeně a běžela za Moly. Hlavou jí proběhlo spektrum myšlenek. Vždyť Molly ani nevypadá moc ustaraně, jak je to možné? Že by tolik věřila jejím schopnostem? Určitě to není nikdo z její rodiny. Ale ne, stejně se bojí o každého z nás, jsem hloupá. Které místo k přenosu mohlo být prozrazeno a jak? Kdo je zraněn? Dokáže mu nějak pomoci?

Molly jí neopověděla, ale ani nebylo potřeba, když vběhla do kuchyně, viděla na dlouhém stole určeném ke společnému jídlu celého společenství ležet bezvládné tělo. Stačil jediný pohled. Ty vlasy by poznala kdekoliv a kdykoliv.

„Ne!“ vykřikla Hermiona. Vytáhla hůlku a namířila ji přímo na bezvládné tělo. V tu chvíli jí někdo přiložil hůlku ke krku a druhou rukou jí zkroutil paži s hůlkou za záda, až povolila stisk a hůlku upustila.

„Neopovažuj se!“

Ostré zavrčení jí prozradilo, že není sám, ale tohle byl neznámý dívčí hlas. Co se tady děje a proč ji Molly prosila o pomoc, je pod Imperiem? Proč teď prosí tu smrtijedku, ať sundá hůlku dolů, copak neví, že to neudělá. A proč už nejsem mrtvá?

V tu chvíli se do místnosti vřítili Harry, Sirius a Mona. Stačil jim jediný pohled a už měli hůlky v rukou. Dívka však stála zády ke zdi a jako štít používala její tělo. Nemohli jí nic udělat, pokud nechtěli ublížit Hermioně. A pak se stalo něco šíleného. Všichni tři členové řádu byli odzbrojeni. Odzbrojeni, MOLLY?!

„Všichni schovejte ty hůlky. I vy, slečno! Copak jste nepřišla prosit o pomoc?!“

Hermiona zůstala stát jako socha. Dívka za ní sklonila hůlku, ale stále ji pevně držela v ruce a Hermionu nepustila.

„Potřebuju, abyste mu pomohli, ale ona se ho chystala proklít. Což, promiňte mi, ale nedovolím.“

Dívka mluvila velmi tiše přímo k paní Weasleyové. Byla ledově klidná na to, že se k ní upíraly oči všech přítomných a posbírané hůlky byly skloněny jen na půl žerdi.

„Ano, ano, ale co jste čekala? Bože, říkala jsme vám, že nevím, co se stane!“ Molly se otočila od dívky na druhou stranu a ta se tvářila, jako že její sdělení přijímá, ale nijak nereagovala. Co se to tu děje? „A teď k vám,“ pokračovala Moly, „tady slečně se sem podařilo přenést na základě jednoho z vašich přenášedel. Říká, že potřebuje naši pomoc. Což je mimochodem zjevné. Prý udělá cokoliv, když jí pomůžeme postarat se tady o mladého Malfoye. Několikrát mi zdůraznila, že nám nechce ublížit.“

Harry a Mona si posměšně odfrkli. Sirius jejich projevy doprovodil táhlým zaúpěním. „Molly, neříkej mi, že jsi tak naivní.“

„Ten chlapec je mimo sebe a potřebuje pomoc! A my nejsme jako oni, takže mu pomůžeme! Ona se o něj zjevně bojí! Než jste sem vtrhli, chystala se mi odevzdat svou hůlku.“ S touto větou paní Weasleyová vrhla tázavý pohled na děvče za Hermioninými zády a natáhla ruku.

„Chci přísahu, že nám nikdo neublíží, nikdo nás nenapadne.“ Dívka tu větu pronesla konverzačním tónem, přesto byl slyšet jistý podtón zoufalství. „Neporušitelnou,“ dodala měkce.

„Děvče, o tomhle předtím nebyla řeč a ztrácíte jeho drahocenný čas.“

Dívka vrhla jeden rychlý pohled na mělce se vzdouvající hrudník chlapce, který ležel na stole, a tváří jí přelétla obava, pak ale pokračovala. „Dělám to i pro jeho dobro.“

„Dobrý bože, já to klidně odpřísáhnu, ale musíme mu pomoci.“ Nad Molly zvítězila její touha pomáhat všem. „Hermiono, můžeš?“ obrátila se měkce na šokovanou dívku, která stále nerozuměla tomu, co se děje, ale sama chápala, že situace asi vyžaduje rychlá rozhodnutí, a na základě čtyř let strávených s Moly Weasleyovou věděla, že zdaleka není tak hloupá a naivní, jak by se mohlo zdát, a jejímu úsudku věřila, a proto pokývla.

Dívka poklidně natáhla ruku směrem k paní Weasleyové. Ta ji bez mrknutí oka přijala.

„Přísaháte, že nikdo neudělá nic, co by nějak zapříčinilo smrt nebo jakékoliv poškození mě nebo Draca Malfoye po dobu, kterou strávíme v tomto domě?“

„Tak…“

„Ne, Molly!“ vykřikl Sirius dřív, než mohla paní Wasleyová dokončit přísahu. Ta se na něj otočila s nevraživým výrazem.

„Řekla jsem, že to udělám,“ štěkla na něj.

„Nic neodpřisáhneš, dokud nedodá, že je můžeme zabít, pokud nás napadnou první,“ řekl vztekle Sirius a Hermiona vydechla nad jeho pohotovou reakcí a děkovala bohu za to, že je tak prozřetelný. Tohle ji mělo také napadnout! Další lidé, kteří by zemřeli jen proto, že její mozek vůbec nefunguje.

K Hermionině překvapení, stejně jako všech ostatních, děvče jen přikývlo a tentokrát svou promluvu rozšířilo.

„Přísaháte, že nikdo neudělá nic, co by nějak zapříčinilo smrt nebo jakékoliv poškození mě nebo Draca Malfoye po dobu, kterou strávíme v tomto domě, za předpokladu, že já ani Draco Malfoy nepoužijeme žádných prostředků k vašemu prozrazení, usmrcení či jinému poškození?“

„Tak přísahám.“ Tentokrát všichni nechali Molly proces dokončit a Hermiona svou hůlkou spojila ruku Molly s rukou neznámého podivného děvčete drobným zlatým řemínkem, který se vzápětí ztratil z jejich zápěstí.

„Tak, a teď honem, ten chlapec potřebuje pomoc!“ Stejně poplašně jako prve se hrnula paní Weasleyová k Dracu Malfoyovi a táhla za sebou Hermionu, která byla sice pořád v šoku, ale už aspoň věděla, co se od ní žádá.

Autor: Rachel, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter