OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 1. kapitola

24.11.2017 (12:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1466×

1. Prvního září

1. 9. 1971, Nádraží King's Cross

Na King's Crossu bylo rušno. Ostatně jako vždy. Davy lidí, co po sobě poštěkávali, strkali do sebe a šklebili své tváře do příšerných grimas. Nepříjemní průvodčí. Psi, co se vám pletli pod nohy... Při letmém pohledu by jeden usoudil, že se jedná o normální scenérii. Pozorný člověk by ale poznal, že ten den bylo na nádraží něco trochu jiného.

Dnes byl první zářijový den. Dnes na každodenní vřavě a mase lidí spěchajících do práce, nebo naopak vracejících se domů z noční, přidávali kouzelníci a čarodějky, které jste mohli sem tam zahlédnout mezi ostatními. Nebylo těžké je rozpoznat. Jen málo z nich se snažilo skrýt své odlišnosti, ba naopak, jako by své odlišnosti ukazovali veřejnosti s hrdostí. Vozíky napěchované podivnými předměty a zvířaty, oblečení asymetrických tvarů, prapodivných materiálů a křiklavých barev. Někteří z nich zmateně sledovali dění na nádraží, jiní se snažili projít bez sebemenších incidentů... Pak tu byli ti, co svrchu shlíželi na mudly, co si mumlali strašlivé nadávky pod nos, jimž z očí blyštila nenávist.

Hope le Fayové nedělalo problém poznat mudlu od kouzelníka, ani rozdělit kouzelníky na čistokrevné a z mudlovských rodin. S větší nenávistí, než chovali čistokrevní k mudlům, zírala na ženy a muže, co tak nesnesli mít mudly kolem sebe. Vášnivě tuto část vlastní komunity nesnášela. I přes svůj původ, který ji právě do této části zařazoval. 

Byla tak zaslepená nenávistí, že neměla šanci uhnout, když kolem ní prošel mudla a ve spěchu ji strčil proti jejímu vozíku, kvůli čemuž vzápětí skončila na zemi.

Povzdychla si. Kéž by byli mudlové svatí. Stavět se na jejich stranu by bylo mnohem snazší. 

Rychle se sebrala ze země a zhodnotila situaci. Přepravka s její kočkou skončila na zemi s ní, stejně tak pár školních pomůcek včetně kusů pergamenu, na které teď bylo šlapáno. Honem pomůcky posbírala a nakonec zvedla přepravku se svou kočkou, aby se ujistila, jestli je v pořádku.

Stella, její kočka, na ni mhouřila své obrovské zelené oči a vztekle syčela. Byla to klasická domácí kočka se zrzavou srstí a jako kterákoliv jiná domácí kočka neměla ráda, když někdo přerušuje její spánek. 

„Promiň,“ řekla, když strčila ruku do přepravky, aby ji mohla pohladit. „Jdi dál spát, za chvíli budeš mít klid.“

„Hope!“

Ani se neobtěžovala otočit, aby zjistila, kdo ji volá. Zavřela přepravku, položila ji zpátky na vozík a znovu ho roztlačila. O pár kroků před ní na ni čekala Mina, neteř její tety Minervy. Časem se ji naučila označovat za svou sestřenici. Bylo to jednodušší, než všem namátkově vysvětlovat svůj životní příběh. Její sestřenice byla o dva roky starší, a tak na Bradavicích začínala už třetím rokem. Patřila do Nebelvíru, jako ostatně značná část McGonagallů, a hrála dokonce za svou kolej i famfrpál v pozici střelce. Hope i přes svou soutěživost musela uznat, že v tom, co dělala, byla dobrá.

„Co se stalo?“ zeptala se jí Mina, když ji došla.

Hope pokrčila rameny a letmo se na ni podívala. „Strčil do mě mudla a já spadla.“

„Aha.“

Mina se jí dál na nic neptala a Hope se to tak líbilo. Byla nervózní. Byl to přeci jen její první ročník v Bradavicích a jako každý prvák se bála, kam ji Moudrý klobouk zařadí, v čem bude dobrá a jestli si najde kamarády. Hope se ale i obávala lidí, co bude v Bradavicích potkávat. Nemluvně o tom, že nechtěla zklamat svou tetu, co na Bradavicích už patnáctým rokem učila přeměňování.

Došly k přepážce mezi nástupištěm devět a deset, kde se na ni Mina s úsměvem otočila. Kývla k cihlové zdi a její úsměv se ještě rozšířil. „Už to znáš.“ S poslední slabikou té věty prošla pozpátku zdí, vozík za ní hned zmizel. Vypadalo to neskutečně cool. 

Hope se lehce pousmála. „Znám to.“ A opravdu znala. Nebyla na King's Crossu poprvé. Již několikrát sem vyprovázela svou sestřenici a bratránka Robbieho a pak je tu zase vítala společně s jejich rodiči. Teta Minnie s nimi jít nikdy nemohla, a tak tu ani dnes, v den, kdy do Bradavic odcházela její chráněnka, nebyla. Hope ale věděla, že ji bude čekat za branami bradavického hradu.

Dotkla se své hrudi, tam, kde cítila, že jí bije srdce, a pousmála se. Držte mi palce. Vystrčila proti zdi vyzývavě bradu a arogantně se ušklíbla. V ten moment bylo jasné, že je to le Fayová. Sebevědomé chování, hrdý postoj, spisovná mluva... Roztlačila vozík a rázným krokem vyrazila proti zdi. Na chvíli se jí zmocnil zvláštní pocit, to když jednou polovinou těla ještě setrvávala na mudlovském King's Crossu a druhou už vstupovala na nástupiště devět a tři čtvrtě.

A pak byla tam. 

Spokojeně se rozhlédla po nástupišti. Někoho hledala. Tam. Má je. Kousek od Bradavického expresu na ni čekali McGonagallovi. Mina a její rodiče i s jejím nedávno narozeným bratříčkem Michaelem, bratránek Robbie a jeho rodiče. Mávali na ni, aby ji na sebe upozornili, a ona zamávala jim, aby jim dala najevo, že je vidí. Zahřálo ji u srdce, když je tam viděla, jak se na ni usmívají. Nikdy pořádně nedokáže vyjádřit svůj vděk nad jejich přijetím.

Nikdy se z ní ale nestane McGonagallová. Kdyby byla McGonagallová, nejspíš by se teď k nim radostně rozeběhla a vozík by drncal sem a tam před ní. Usmívala by se na ně a hlasitě pokřikovala, jak ráda je všechny vidí. Ale to se nestalo. Neboť Hope byla le Fayová. A navždy bude. Proto se taky ke své rodině rozešla klidným a majestátním krokem, s jistým výrazem a hrdým držením těla. Tak, jak ji matka vychovala. Tak, jak to dělala vždy Leslie.

Uvědomovala si, že se lidé dívají. Že se všichni dívají. Někteří proto, že znali ji a její příběh. Jiní proto, že byli jejími nepřáteli. Většina ale zírala na tu jedenáctiletou dívku, neboť je fascinovala, neboť působila podmanivě na každý jejich smysl. Hope už byla taková. Fascinovala lidi, přiměla je se za ní otočit. Nemohla by si projít ve svém věku tím, čím si prošla, a nefascinovat své okolí.

Ten vznešený obrázek, který nevědomky vytvořila, byl zkažen, když ji její jen o rok starší bratranec Robbie popadl za loket a prudce jím zatřásl. „Dlouho jsme se neviděli, sestřenko,“ pozdravil ji se širokým úsměvem.

„To je snad jasné, když jsi byl celé léto ve Francii,“ odpověděla mu a snažila se uchovat si vážný výraz. Pak ho ale šťouchla loktem do boku a zazubila se. „Ty, viděl jsi Eiffelovku? A opravdu je tak velká?“ 

„Nemyslím si, že je možné jet do Paříže a nevidět ji. Je ještě větší, než na té pohlednici, co jsem ti posílal.“ Její úsměv se ještě rozšířil. Jednou se chtěla do Paříže podívat a vidět Eiffelovku sama. „Jednou tě tam vezmu,“ slíbil jí její bratranec s rudýma ušima, jako by jí četl myšlenky. Stačila se na něj ještě jednou zazubit, než ji její strýček nedočkavě obejmul.

„Tys ale vyrostla, děvenko,“ vyhrkl strýček Robert, Robbieho otec, když ji pustil.

Hope nakrčila nos a trochu se zamračila. „Taky to tetě neustále říkám, ale prý jsem nevyrostla ani o palec.“

„Neposlouchej Minervu. Jen si z tebe utahuje,“ odmávl to její strýček, ale Hope o tom pochybovala. Ano, teta Minnie byla schopná humoru, ale ne takového. Spíš se vyžívala v umění sarkasmu a ironie. Taky se ráda lidem, kteří jí byli protivní, vysmívala. 

Přivítala se se zbytkem rodiny. S tetou Anne, tedy Robbieho maminkou, která dělala výtečnou horkou čokoládu a ve svém volném čase se věnovala malování portrétů kouzelníků a čarodějek. (Už několikrát ji slyšela, jak argumentuje s obličeji na plátnech, jakou barvu má použít na jejich oblečení.) Se strýcem Malcolmem a tetou Grace, kteří se oba živili jako bystrozorové, a kteří dělali svému povolání čest. Teta Grace teď na chvíli s tím musela ale přestat, protože mají malého Michaela. Tomu Hope na chvíli poskytla k dispozici svůj ukazovák, který si zvykl mačkat.

A pak, když bylo znovushledání u konce, zbývalo do odjezdu vlaku už jen něco málo přes deset minut. Trojice dostala od všech dospělých pusu na rozloučenou a slib, že jim budou psát, když jim na oplátku taky něco napíší. Strýček Robert pomohl Hope se zavazadly, čemuž se nebránila, protože byla zatraceně těžká. Konečně už stáli všichni tři ve vlaku u okýnka, ze kterého zběsile mávali McGonagallovým. Vlak se začal rozjíždět a postupně nabírat na rychlosti a Hope měla co dělat, aby neupustila Stellu, kterou i přes Minino naléhání nenechala v prostoru pro zavazadla. Znala svou kočku, celý školní rok by jí to neodpustila. Poslední, co viděla, byly rozmazané tváře neznámých lidí z davu na nástupišti devět a tři čtvrtě. 

Pak už byli na cestě do Bradavic.

Zbytek dětí, které taky mávaly svým rodičům, se rozutekl do příslušných kupé, jen Hope, Mina a Robbie tam zůstali. Mina se na oba zářivě usmála, objala Hope a Robbiemu s přehnaně nadšeným „Měj se, Orle!“ rozcuchala vlasy. Pak se rozeběhla ke svým kamarádkám, které na ni mávaly v pravé uličce od místa, kde stáli, kterou, jak jim Mina sdělila, obsadil třetí ročník Nebelvírských. Hope se za ní dívala, dokud neuslyšela zavírající se dveře Minina kupé. 

„Myslel jsem, že tě vezme k sobě,“ zamumlal po chvíli Robbie. Když se na něj podívala, vypadal podivně bledě a nervózně. Oči měl upřené na svůj rukáv, za který i tahal. Nemusela být moc chytrá, aby pochopila, že ji ve svém kupé nechce. Chápala to. Ale příjemné to nebylo.

„Neboj, Robbie, je to tu velký, určitě si najdu vlastní kupé jen pro sebe.“

Zvedl k ní oči a pochybovačně se ušklíbl. „Klidně bych tě k nám vzal, Hope, ale už to tam je plný. Čeká se jen na mě. Musela bys sedět na zemi.“

Hope si odpustila poznámku, jaký to není gentleman. Dle jejího názoru by žádný dobře vychovaný kluk neměl nechávat dívky sedět na podlaze. „Řekla jsem, že to je v pořádku. Jdi. Uvidíme se v hradu.“

Usmál se na ni a zamával jí. „Budu ti držet palce, ať se dostaneš k nám.“

Se slabým úsměvem mu zamávala zpátky. Budu ti držet palce, ať cestou zakopneš. Chvíli se ještě dívala za ním, jak se jí vzdaluje opačným směrem, než se vydala Mina. Pak jí ještě věnoval jeden poslední pohled a zmizel v nejvzdálenějším kupé v té uličce.

Naprosto osaměla. Ticho zaplňovalo jen klesání a stoupání vlaku po kolejích, chvílemi dokonce vlak prudce zatočil a smetl ji ke stěně. Hope nechtěla zůstat stát na tom místě až do konce jízdy, kdy vlak přijede do Prasinek. Cesta byla dlouhá, trvala víc než pět hodin, a to by se jejím nohám nelíbilo. Musela se tedy rozhodnout, jestli doleva, kam zmizel Robbie, nebo doprava, kam se vytratila Mina.

Nakonec podrbala Stellu mezi ušima a nervózně se vydala bratrancovým směrem. Napadlo ji, že by mohla narazit na nějaké prváky pravděpodobněji blíž k druhému ročníku, než třetímu. Letmo se dívala do kupé, hledající nějaké s malým počtem lidí a raději s dívkami jejího věku. Po nějaké době ale zjistila, že jsou většinou všechna buď téměř plná, nebo poloprázdná, ale s nevrle se tvářícími osadníky. A nebo v nich byli jenom kluci. 

Právě jedno z posledních kupé, do kterých nakoukla, obývali samí chlapci. Byli čtyři a byli hlasití a dle jejího názoru i trochu praštění. Viděla, že by se tam pro ni místo našlo, kdyby na zbývajícím prostoru sedaček neležely odpadky od sladkostí pravděpodobně od té dámy s vozíkem plným jídla, kterou potkala cestou sem. 

Hope znechuceně nakrčila nad tím nepořádkem nos, vyměnila si pohled se svou kočkou, o které si po nějaké době společného soužití domyslela, že nesnáší nečistotu stejně jako ona. Připravena přejít i tohle kupé věnovala jeho obyvatelům, kteří si ji přes svou zábavu stále nevšimli, poslední pohled. Poslední pohled, díky kterému si uvědomila, na koho se to vlastně dívá. 

Sirius.

Od té chvíle, kdy ho naposledy viděla, se moc nezměnil. Zdál se jí jen trochu vyšší. Tmavé vlasy měl stejně sestříhané do krátkého účesu, nosil stejné značkové oblečení jako kdysi a stejně jako kdysi ho měl lehce pomačkané. A stejně jako kdysi přitahoval, jak si stačila všimnout, než rychle odešla, aby si jí snad nevšiml, veškerou pozornost lidí ve svém okolí, se svým obličejem a sebejistým chováním.

Hope se trochu smutně nad tím obrázkem pousmála a pokračovala ve své cestě. Nakoukla prosklenými dveřmi dovnitř dalšího kupé, a když spatřila jen dvě dívky, jak sedí v poloprázdném prostoru, v klíně mají sladkosti a něčemu se tam smějí, napadlo ji, že by mohla mít kliku a konečně najít svoje kupé.

Chytla svou kočku jednou rukou, a když se ujistila, že jí nespadne, natáhla se ke sklu, aby mohla zaklepat, ale nedostalo se jí šance. Posuvné dveře od kupé se rozletěly a vzápětí se na ni ta blonďatá z dívek zářivě usmívala.

„Ahoj. Hledáš nějaké volné místo?“

Hope jí úsměv oplatila a kývla. „Ano. Všechna ostatní kupé se zdají být zaplněná.“

Plavovláska se otočila přes rameno na svou tmavovlasou kamarádku a začala - stejně hlasitě, jako předtím v kupé vedle Sirius - hulákat. „Je to dobrý, Tesso! Vypadá to, že v Bradavicích nebudeme samy.“ Vzápětí uhnula Hope z cesty a šla se posadit na široké sedadlo, na kterém seděla předtím.

Když byly všechny tři pohodlně usazené v kupé a i Stella se zdála spokojená se svým místem daleko od otevřeného okna v rohu u dveří, kde na ni nefoukalo, obě dívky se na Hope zvědavě dívaly. Hope to nevadilo, chtěla si je taky prohlédnout.

Ta blondýnka, co ji v kupé přivítala, se teď na ni usmívala ze sedadla naproti. Hope se její úsměv líbil. Nebyl pilně naučený před zrcadlem, jaký měla Hope, ani ten zdvořilý úsměv, který nabízíte prodavačům v obchodech, kam chodíte každý den nakoupit rohlíky k snídani. Její úsměv zářil, jako by byl každou chvíli připraven nahradit na obloze sluníčko. Vlasy měla rozcuchané od větru proudícího z okna, vedle kterého seděla. Ten samý vítr čechral sukni jejích letních růžových šatů s květinovým vzorem. Na sedadle byla pohodlně rozvalená s bosýma nohama, její boty byly hozené v rohu u dveří a hned vedle nich ležela bílá čelenka, která jí pravděpodobně taky patřila. Ta plavovláska působila bezstarostně. Jako by ji ani nenapadlo starat se o názory lidí, kteří by ji takhle rozvalenou a neupravenou mohli vidět.

Tmavovláska vedle Hope už ale nepůsobila tak uvolněně, jako její kamarádka. Nervózně škubala nohou v teniskách sem a tam, tahala za rukáv svého fialového svetříku, který měla jen z poloviny zastrčený v džínách. Dlouhé hnědé vlasy byly o pár odstínů tmavší než Hopiny. Byly téměř černé a upravené různými sponkami. Hope nabyla dojmu, že její nervozitu způsobila svou přítomností, a tak se snažila působit co nejvíce uvolněně a přátelsky.

„Jsem Marlene McKinnonová,“ přerušila ticho ta plavovláska a s upřímným úsměvem, který za tu dobu ani na moment neopustil její obličej, k ní napřáhla přes prostor mezi sedadly ruku. Hope jí ji stiskla a nabídla Marlene svůj naučený úsměv, do kterého se tentokrát snažila vložit co možná nejvíc upřímnosti. Znala ji jen pár minut a už ji nechtěla zklamat. „A to je Tessa Simmsová,“ kývla k tmavovlasé dívce vedle ní.

Hope se usmála tentokrát na obě a pak se pustila do vlastního představování. „Ráda vás poznávám. Já jsem Hope. Hope le Fayová.“ 

Podle společenských stereotypů by v tom momentě veškerá konverzace utichla a nastalo by to trapné ticho, které často mezi lidmi, co se moc neznají, vzniká. Hope se naučila takové ticho nepřipouštět. Když něco nepřipouštíš, neexistuje to. Ale žádné ticho potom nenastalo. Na Marlene bylo vidět, že neumí mlčet, což se potvrdilo, když se znovu ujala hlavního slova. Bylo jasné, že nebýt jí, Hope s Tessou by nejspíš už za celý zbytek jízdy nepromluvily ani slovo.

„Chceš nějaké mé jídlo? Vidím, že s sebou nic nemáš.“

„Kdyby ti to nevadilo.“ Byla ráda, že jí Marlene jídlo nabídla. To, že si zapomněla s sebou vzít svačinu, si uvědomila, až když se sešla s McGonagallovými na nástupišti. Měla si koupit něco od té paní s vozíkem, ale ani si na to nevzpomněla, když bloudila uličkami vlaku. Marlene vyndala z papírové krabice vedle ní kus dortu a podala jí ho.

„Hledala jsi kupé dlouho? Viděla jsem tě, jak máváš svým rodičům. Taky jsem tam byla. Pak jsem si šla najít kupé a narazila jsem tady na Tessu, která seděla sama.“ Hope rychle začala žvýkat, aby jí mohla odpovědět.

„Nech ji aspoň polknout, než se na něco zeptáš, Marlene. Na rozdíl od tebe to vypadá, že má Hope nějaké způsoby.“ 

Byla překvapená, když uslyšela Tessin hlas. Za celou tu dobu, kdy se k dívkám přidala, ještě nepromluvila. Zněla trochu nervózně a některá slova nebyla moc srozumitelná, ale řekla je jistě, jako by si celou větu chvíli připravovala. Když se odmlčela, zrudly jí tváře.

„Jé, promiň, Hope. Máma se mě taky snažila naučit nemluvit při jídle, ale nevyšlo jí to. Teda, někdy jo, když jsme na nějaké velké večeři, nebo tak něco, ale když jsem s přáteli, moc na způsoby nehledím.“

„Je to v pořádku. Nemusíš se omlouvat,“ odpověděla jí.

Marlene s Tessou ji pak nechaly v klidu si dortík dojíst a pokračovaly v hovoru samy. Bavily se o všem možném kromě školy. Jako by si tuto část chtěly nechat, až Hope dojí, aby to mohly probrat s ní, aby o nic nepřišla. Líbily se jí, byly hodné a veselé.  

„Ten dort byl výtečný,“ prohlásila, když jí Marlene podávala kapesník, aby si do něj mohla utřít ruce.

Marlene jí opět věnovala ten zářivý úsměv. „Děkuju! Máma bude mít radost, je to její nový recept.“

„Je cukrářka?“

„Ne. Víš, ona ráda prohlašuje, že na práci kvůli nám nemá čas. Že zvládnout mě a bráchu je už tak pěkně těžký. Ale táta pracuje. Dělá pro ministerstvo někde v těch pododděleních oddělení,“ vyprávěla. Opřela si záda o okno a začala si hrát s pramínkem vlasů. „Kdysi prý dělal hodně vysoko a byl moc oblíbenej. Pak si vzal ale mámu - ta je mudla - a převeleli ho někam jinam. Naštěstí mamka je z bohatý rodiny a táta taky něco našetřil, takže máme peněz dost.“

Tessa honem s Marleninými slovy schovala své ochozené tenisky pod sedadlo a zkroutila chodidla, aby nebylo vidět na odřeniny na jejich špičkách. Hope to neuniklo, a stejně tak Marlene. 

„A co vaši, Hope?“

Tentokrát bylo na Hope, aby se cítila nepříjemně. Nechtěla na ně vybalit, jak na tom její rodiče byli. Nechtěla jim sdělit, kde její rodiče byli. „Oba jsou z čistokrevných rodin. Ani jeden z nich nepracuje,“ sdělila jim krátce.

„Moji rodiče jsou oba mudlové. Bydlíme na předměstí města, co by mohlo dělat předměstí Londýna. Oba pracují v malém pekařství, a tak moc peněz zrovna nemáme,“ vyhrkla Tessa, která se během řeči otočila k oknu, snad aby jí nebylo vidět do tváře. Bylo vidět, že jí bylo dané téma nepříjemné.

Marlene si povzdychla. „To musí být tak cool. Jako že je tohle všechno pro tebe nové. Já to všechno už znám. Brácha už Bradavice dokonce minulý rok vyšel, takže ani ve škole pro mě nebude nic překvapením.“

Tessa se potěšeně nad Marleninou reakcí usmála. „Bylo to jako sen. Divná paní v divném oblečení i s divnou mluvou přijde k tobě domů a vypráví ti o úplně jiném světě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani rodiče. Nejdřív ji chtěli vykopnout, ale slovně se jim to nepodařilo a násilí by v životě nepoužili. A pak nám to všem došlo. Jakože celou dobu mluví pravdu. To když nám ukázala nějaké kouzlo. Měly jste to vidět. Vytáhla hůlku, trochu pohnula rukou a najednou utěrka, kterou máma držela, nebyla utěrkou, ale polštářem se vzorem modrých růžiček.“

Hope se začervenala. Dokázala si ty polštáře živě představit. Byly to její polštáře. To ona měla pět takových na posteli. O tom si bude muset s tetou Minervou promluvit. Nechce, aby její spolužáci věděli, jak vypadají polštáře v její soukromé ložnici. „Ta paní... hádám správně, že to byla Minerva McGonagallová?“ 

Tessin úsměv v tu chvíli mohl konkurovat tomu Marleninýmu. „Přesně tak. Ale představila se nám trochu jinak. Myslím, že jako profesorka McGonagallová.“

Hope si nemohla nechat ujít tuhle chvíli se trochu vytáhnout. A taky si chtěla ze své tety udělat srandu. „Dávejte teď pozor,“ upozornila ty dvě a trochu si odkašlala. „Dobré odpoledne přeji, jsem profesorka McGonagallová, Minerva McGonagallová. Učím na Bradavické škole čar a kouzel přeměňování a stojím v čele nebelvírské koleje, jedné ze čtyř bradavických kolejí.“ Hope se odmlčela, když viděla Tessin ohromený výraz a Marlenin, který byl napůl pobavený a napůl zmatený. „Zněla nějak takhle?“ zeptala se Tessy nevinně.

„Úplně stejně! Jak to ale víš?“ Pak vykulila oči. „Snad nejsi jasnovidka? Prý mezi vámi jsou takové. Cassandra, Sybila a tak.“

„Ona je totiž moje teta. Byla jsem u toho, když se chystala na obcházení kouzelníků a čarodějek z mudlovských rodin. Mělas ji vidět. Vůbec nepůsobila tak přísně a klidně, jak jsi ji asi viděla ty. Pospíchala, protože zaspala a už měla něco přes hodinu zpoždění, škubala si za vlasy, aby je mohla dát do drdolu, a odříkávala si ty věty jako nějakou svoji mantru.“

„To je tak cool!“ vyhrkly Tessa a Marlene zároveň. 

„Taky bych chtěla znát někoho z učitelů. Dostat body navíc za práci v hodině a tak,“ pokračovala dál Marlene. „Reeves - můj bratr, o které jsem vám už říkala - říkal, že je strašně přísná a až otravně nestranná. Byl v její koleji a nikdy jim nic neprominula.“

„No právě. Čím jsi mé tetě jakýmkoliv způsobem blíž, tím to máš horší. Moje sestřenice Mina říkala, že občas promine spolužákům z jiných kolejí věci, které by vlastní koleji nikdy neprominula.“

Mezi děvčaty na chvíli nastalo ticho. Už ne to trapné, ale to, které se objevuje mezi přáteli, to příjemné. Byla to chvíle ticha, kterou všechny tři potřebovaly, aby zpracovaly vše nové, co se dozvěděly. 

A jako už několikrát za ten čas, který strávila trojice spolu, přerušila ticho první Marlene. Vypadala, že ji to mlčení začalo nudit. Klečela teď na sedačce a dívala se z okýnka na ubíhající krajinu kolem. Otočila se k těm dvěma, na rtech jí jako vždy hrál úsměv. „Kde si myslíte, že skončíte? Když jsme jeli na nádraží, brácha mi znovu vyprávěl o bradavických kolejích a dělal s tátou sázky, kam se dostanu. On byl v Nebelvíru, takže se o něm vyjádřil jako o nejvíc cool koleji pro nejhustější lidi. Táta ale pak řekl, že tam končí lidi, co si nikdy nedělají úkoly, protože radši bloudí po hradu a dělají kraviny. On byl totiž v Havraspáru. O něm se vyjádřil jako o nejvíc cool koleji pro lidi, co budou jednoho dne vládnout světu. Brácha vzápětí vypálil, že v Havraspáru končej lidi, od kterých si ráno před hodinou opisuješ úkoly. Pak jsem je přestala poslouchat a radši si o tom znovu přečetla v tom pergamenu, který mi v létě přišel. Ona je totiž rivalita mezi kolejemi někdy opravdu brutální a pak se to ani nedá poslouchat.“ Pak se Marlene odmlčela a vzápětí se jí tváře zbarvily do ruda. Bylo to poprvé, co ji Hope viděla se červenat. Byla si jistá, že ona a Tessa se začervenaly za ten čas, co tu spolu seděly v kupé, víckrát, než bylo normální. „Omlouvám se. Vím, že moc mluvím. Když mě budete mít plný zuby, prostě řekněte.“

„Líbí se mi, že moc mluvíš,“ řekla Tessa. „Taky bych to chtěla umět. Zvykla jsem si mluvit málo, protože když mluvím, šíleně mumlám. Lidi se ptají, co jsem to říkala, a já se vždy tak stydím.“

„Neměla by ses za své chyby stydět. Většinou za žádnou ze svých chyb člověk nemůže. Neměl by se za ně nikdo nikdy stydět,“ ujistila ji Hope. „Klidně se je snaž odstranit, ale nikdy se za ně nestyď.“

„Hope očividně skončí v Mrzimoru,“ podotkla Marlene.

Čao!

Tak jsem zpátky s novou kapitolou a novými postavami. :-) Hope se tedy po smrti jejích rodičů a dvojčete ujala Minerva McGonagallová, která byla věrnou přítelkyní Angelicy le Fayové, Hopiny maminky. A tento vývoj událostí s sebou přinesl McGonagallovi:

Malcolma a Roberta, bratry Minervy, jsem si nevymyslela, je o nich psáno na Pottermoru. I Minu nemám úplně ze své hlavy. V prvním dílu HP je vedle ceny Jamese Pottera po pravé straně i štítek s jménem M. G. McGonagall. Okamžitě jsem se toho chytla, a tak vznikla Mina Grace McGonagallová. Robbie a Michael jsou smyšlení, a stejně tak i Grace a Anne (manželky Malcolma a Roberta). Marlene je "opravdová", ovšem Tessa Simmsová je opět moje vlastní postava, která je z malinké části inspirovaná mou kamarádkou.

Pokud máte jakékoliv otázky nebo Vás něco zmátlo, určitě se nebojte zeptat.

Děkuji moc za všechna přečtení a komentář(e) u prologu. Moc mě potěšily a budu ráda, když mi dáte i tentokrát vědět, jestli se Vám kapitola líbila.

V příští kapitole už budeme v Bradavicích.

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 1. kapitola: