OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 14. kapitola

02.05.2018 (10:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 7× • zobrazeno 1176×

14. Famfrpálové finále

19. 5. 1973, Bradavická škola čar a kouzel

Poslední famfrpálový zápas sezóny (Nebelvír proti Havraspáru) se konal již tradičně na konci května. Bylo to ale těsně před zkouškami, a tak málokdo stačil blížící se zápas zaznamenat, málokdo si všiml, že oba týmy večer opouštěly společenské místnosti čím dál častěji a vracely se pozdě v noci. Všichni studenti byli totiž zaměstnaní opakováním látky a úkoly. 

Čtvrtý květnový týden – ten týden, kdy se měl zápas odehrát – nastala změna. Mezi Nebelvírem a Havraspárem zavládlo nepřátelské napětí. Žáci z těchto dvou kolejí se na sebe mračili tak urputně, až to bolelo, náhlé duely na chodbách byly naprosto běžné a stejně běžné byly i Hopiny návštěvy na ošetřovně.

Hope ten poslední týden totiž trávila každé své odpoledne na ošetřovně. A byl pro to prostý důvod: se Zmijozelem, který kvůli utkání s Havraspárem ukončil tuto sezónu jen s čtyři sta body, a s Mrzimorem, který za celou sezónu nechytil Zlatou ani jednou, měl Nebelvír stále slušnou šanci vyhrát i letošní famfrpálový pohár. Tedy pokud se jim podaří nastřílet co nejvíc gólů a pokud chytí nebelvírský chytač Brad Cornwell Zlatou dřív než Hope le Fayová, což se všem bradavickým studentům zdálo po těch dvou zápasech, kdy ji viděli hrát, nemožné. A tak jim zbývala jen jediná možnost – a to poslat havraspárskou chytačku na lůžko s tak vážným zraněním, aby nebyla schopná sobotní zápas odehrát.

Hope se tak stávala na ošetřovně pravidelným návštěvníkem, v čemž nacházel Hugh Goldberg, asistent madame Pomfreyové a budoucí léčitel, pobavení.

„Nechceš se sem rovnou přestěhovat,“ utahoval si z ní. „Odnesl bych ti věci.“

Havraspárským ty útoky ale vtipné nepřipadaly, natož samotné Hope, která z toho byla celá nervní a naštvaná (a samozřejmě pomlácená). Měla záchvaty vzteku prakticky každou půl hodinu a obětí těchto jejích amoků se stala Marlene. Marlene, která patřila do nebelvírské koleje. Marlene, která za tuto kolej i hrála, a to na pozici střelkyně. Marlene, její nejlepší kamarádka. Dle Hopina názoru byl její vztek vůči plavovlásce naprosto oprávněný. Její kamarádky ten názor ale nesdílely.

Scott Adkins, kapitán havraspárského týmu, taky čelil mnoho nesnázím. Poslední dobou se neustále hádal se svojí holkou Minou McGonagallovou, další střelkyní Nebelvíru. Nevěděl, komu věřit a komu ne, a přes ten týden si vytvořil lehce paranoidní chování vůči všemu, co nebylo z Havraspáru. Nakonec na to doplatil a Mina se s ním jedno ráno rozešla po zvláště ošklivé hádce. Nechala ho stát uprostřed chodby nedaleko učebny přeměňování se srdcem roztříštěným na kousky.

Vzhledem k tomu, že Hope a Marlene se neustále hádaly, Scott a Mina se rozešli, Hope trávila svůj veškerý volný čas na ošetřovně a na chodbách panoval neuvěřitelný chaos, netoužily Lily, Tessa a Alice po ničem jiné, než aby famfrpálová sezóna konečně skončila a všechno se vrátilo do normálu. Kdykoliv některá z těch tří vešla do svého pokoje, netrpělivě hodila pohledem po kalendáři v naději, že den zápasu konečně nastal a jejich kamarádky se spolu znovu budou bavit.

A v sobotu, devatenáctého května, se konečně dočkaly.

Toho dne, třicet minut před jedenáctou, se pětice zvedla od stolu a v napjatém tichu se rozešla k hřišti. Bylo těžké v takových časech neříct něco, co by nevyvolalo buď Hopin, nebo Marlenin vztek, a tak se radši všechny uchýlily k mlčení.

Zastavily před vchodem hřiště, Lily, Tessa a Alice si vyměnily nervózní pohledy, zatímco plavovláska a brunetka se chladně měřily. Pryč byl veškerý smích, veškerá radost, zůstalo jen napětí a vztek. Co málo stačí k rozervání přátelství...

„Tak zlom vaz,“ řekla Marlene po chvíli ticha.

Hope se objevil ve tváři extrémně uražený výraz. „No fakt díky, Marlene! Ty si zas zlom nohu.“

Lily kousek od nich si plácla dlaní do čela. „To se tak u mudlů říká. Je to něco jako hodně štěstí.“

Hope si je obě zmateně přeměřila. „Jak ti má zlomený vaz přinést štěstí? Nebudeš šťastná... budeš mrtvá.“

„Nech to být, Hope,“ řekla Lily s povzdechem. „Na někoho z Havraspáru se dokážeš chovat pozoruhodně hloupě.“

Hope si posměšně odfrkla a s chladným kývnutím ke svým kamarádkám vešla do havraspárských šaten. Marlene ji napodobila s tím malým rozdílem, že ona vešla do šaten Nebelvíru.

Obě za sebou práskly dveřmi a Tesse, Lily a Alice ta rána dlouho rezonovala v uších.

„No... to šlo dobře,“ zamumlala Lily.

„Musíme se jen modlit, že ať už vyhraje zápas kdokoliv, ty dvě s tím přestanou a zase budou samé sluníčko a duha a kytičky,“ řekla Alice.

Tessa přikývla. „Taky se budu modlit. A jestli se nepřestanou hádat, bude ze mě anglikánka.“ Ta slova Alice jako jedinou z čistokrevné rodiny naprosto zmátla, Lily a Tessa si toho ale nevšimly a vesele se rozešly k tribunám, v rukou svíraly látky v modrých a červených barvách.

Mezitím v havraspárských šatnách se tým v ponuré náladě připravoval na zápas. Za jiných okolností by byli štěstím bez sebe – konečně po tolika letech mají pohár na dosah. Vzhledem ale k posledním událostem nikdo neměl chuť oslavovat.

„Tak co, le Fayová? Jak jsi na tom?“

Hope se na chvíli odvrátila od uvazování své boty a věnovala Scottovi jeden významný pohled, při kterém mu dopřála výhled na svou potlučenou tvář. „Nikdy mi nebylo líp, Scotty,“ odsekla mu.

„Nebelvírští jí celý týden dávali pěknou kaši,“ pronesl Bertram, který se převlékal vedle ní. „Jsou to všechno napomádovaní idioti. Celou dobu prohlašovali, jak jim je chování Zmijozelu proti srsti a podívejte se teď na ně – uvidí Hope a v další vteřině už pronášejí nějaké zvrácené kouzlo.“

Šatnou se rozeznělo souhlasné mumlání.

„Čím dřív tenhle zápas skončí, tím líp,“ řekl Scott a svěsil hlavu. „Fakt chci letos pohár vyhrát, ale zároveň se nemůžu dočkat, až to budeme mít za sebou, všechno tohle skončí a Mina se mnou zase bude mluvit.“

Richard, který se připravoval vedle něj, se zachechtal. „Příště začni chodit s někým jiným. Třeba s Mirandou Nottovou.“

Havraspárský tým se rozesmál. Nikdo z nich si nedokázal představit Scotta vedle Mirandy Nottové, zmijozelské střelkyně ze čtvrtého ročníku. Hrát uměla, ale byla neskutečně ošklivá.

Když se jeho tým uklidnil, Scott vyskočil na nohy a věnoval jim všem zářivý, ale poněkud neupřímný, úsměv. „Takže, týme –“

„Takže, Scotty,“ ozvalo se již tradičně z Richardových úst.

Scott to tentokrát přešel tichem.

„Jestli dneska dáme i ten Nebelvír, pohár je náš, to bez pochyb. Ale jestli prohrajeme, buď vyhraje Zmijozel, anebo zase Nebelvír a já nevím, jak vy, ale mě by to upřímně zničilo. Protože letos máme skvělý lidi a pohár si zasloužíme! Jeďte, orli!“

„Jeďte, orli!“ zařval v odpověď tým.

Scott a Richard si ťukli svými odrážečskými pálkami a poplácali se po zádech. Pak Scott vyšel ven z šaten, Richard po jeho boku a za nimi zbytek týmu – Lucy, Hope, Bertram, Christopher a Terence.

Scott jim dal pokyn nasednout na košťata a Hope se konečně ocitla znovu na svém Nimbusu. Cítila – nevěděla jak, ale cítila – nadšení svého koštěte, horlivost se zase předvést. 

Dveře se otevřely, a než si mohla zvyknout na oslnivé světlo, odrazila se od země a vyletěla vzhůru k obloze jako střela.

„A tady máme Havraspár! V čele můžete vidět Hope le Fayovou na svém Nimbusu Tisíc pět set.“

Její kolej přímo řvala. Vypadalo to, že všechny Havraspárské ten den vyhnaly z hradu úspěchy jejich týmu a nyní byli usazení dohromady na třech tribunách, které zářily temnou modří a ze kterých fanoušci prozpěvovali jméno orlí koleje.

Bertram a Lucy se oddělili od Hope a zamířili k madame Hoochové, která na oba týmy čekala v samém středu hřiště s camrálem, potlouky a zlatonkou. Hope pokračovala dál nahoru, až na úroveň těch nejvyšších tribun a shlédla dolů na madame Hoochovou, kolem které byl rozmístěn její a nebelvírský tým.

„Dneska prohraješ, le Fayová. Ani nepřemýšlej, že se Zlatý dotkneš.“

Překvapeně zvedla zrak od scény pod sebou a uviděla chytače Nebelvíru Brada Cornwella. Cornwell byl hubený škaredý kluk z šestého ročníku a patřil k těm, kvůli kterým v posledních několik dní skončila na ošetřovně. Věnoval jí pohled tak odporný, až jí přejel mráz po zádech.

„Dobré poledne, Cornwelle. Jsi okouzlující jako vždycky,“ řekla Hope sarkasticky. „A pro tvoji informaci zlatonku chytí ten nejlepší. Takže si o výhře můžeš nechat jen zdát.“ 

Madame Hoochová zapískala a Nebelvír získal camrál. Cornwell kolem ní vzápětí proletěl tak rychle a tak blízko, že ji málem shodil z koštěte. Hope se pevně chytla násady a rozletěla se za ním.

„... a Nebelvír dává gól!“ uslyšela řvát Siriuse z jeho místa na učitelské tribuně. „Vidíte to, orli? I lvi dokážou létat lépe než vy!“

Hope zděšeně škubla hlavou k havraspárským brankám, od kterých právě odlétal James. Byla tak soustředěná na nebelvírského střelce, že si skoro nevšimla potlouku, který k ní mířil. Až na poslední chvíli se přitiskla k násadě a vlasy jí zavály tou rychlostí, kterou kolem ní potlouk proletěl. Za ním se hnali Richard a jedno z dvojčat Prewettových.

„V pohodě, Hope?!“ křikl po ní Richard.

Hope se rozletěla odtamtud pryč a zamířila k jedné z havraspárských tribun, Brad Cornwell letěl hned za ní. Když se přiblížila k tribuně, Havraspárští se nadšením rozeřvali a začali máchat vlajkami na její počest.

„Vsadím se, že nebudou tak nadšení, až nechytneš zlatonku!“ zařval na ni Cornwell.

Hope letěla dál, chtěla se ho zbavit, ale nebelvírský chytač jí byl v patách. „Žárlíš, Cornwelle? Nevšimla jsem si, že by tvoje kolej zvolávala tvoje jméno!“

„Potter se vyhýbá chtivým rukám toho blbečka Aubreyho, střílí a Nebelvír dává další gól!“

„Blacku!“ okřikla ho Hopina teta.

Hope se rozladěně podívala znovu k havraspárským obručím.

„Nevypadá to pro tvou kolej dobře! Až prohrajete, buďte tak laskaví a vraťte se ke knížkám!“

Hope protočila oči. Zrovna teď by po něm jednu z těch knížek hodila. Zrychlila, Cornwell na svém Nimbusu Tisíc za ní viditelně zaostával. Když konečně byla sama, když ji ten blbeček neobtěžoval, rozhlédla se a začala hledat zlatonku. Modlila se, aby ji chytila co nejdřív.

„Blbec Aubrey střílí a dává gól! Havraspár po celých deseti minutách poprvé skóruje! Budete se muset víc snažit, Havraspárští, jestli budete chtít mít nějakou šanci proti našim úžasným střelcům Potterovi, McGonagallové a McKinnonové!“

Hope potěšeně máchla pěstí do vzduchu, vůbec neposlouchala tetino rozhořčené křičení, které následovala prakticky po každém Siriusově komentáři, nesoustředila se na nic jiného než na veselí a znovu se ukázalo, že to byla chyba. Spatřila před sebou potlouk a byla by se mu nevyhnula, kdyby se nezavěsila nohama a rukama za koště a nesklouzla by dolů pod něj. Sekundu na to proletěl Potlouk tím místem, kde předtím seděla.

„A to byl ukázkový Lenochodí závěs proveden havraspárskou chytačkou Hope le Fayovou! Úspěšně se tak vyhnula jednomu z potlouků, který po ní hodil jeden z Prewettových!“

„Debilní Prewettovi,“ zabrblala Hope, nabrala rychlost a několikrát proletěla obvod hřiště, utíkala tak potloukům, jež po ní dvojčata Prewettovi furt střílela.

Když konečně zastavila, dohnal ji udýchaný Cornwell a Hope se obrnila proti dalšímu posměchu. A nebelvírský chytač ji nezklamal.

„Škoda, že tě Prewett z toho koštěte neshodil, le Fayová. Všem by tak prokázal službu.“

„Pleteš si mě se sebou, Cornwelle. Slyšela jsem, že většina holčičí populace by si oddychla, kdybys na čas vytuhnul. Hlavně Marlene!“

„Havraspár dává gól, Cornwell zase obtěžuje havraspárskou chytačku, která vypadá, že ho za chvíli sejme z toho koštěte – být tebou, tak bych fakt už držel hubu, Cornwelle!“

Diváci se rozesmáli a Hope se ve tváři objevil taky malý úsměv. Nevěděla ale, jestli za něj mohla Siriusova slova, nebo druhý gól její koleje. Její teta se tentokrát ani neozvala nad nevhodností Siriusových slov, byla moc zaměstnaná hledáním ve změti hráčů svou chráněnku.

Cornwell se nechutně zazubil. „Ach, tak McKinnonová o mně mluvila, jo?“

„Hnusíš se jí!“ vyprskla na něj.

Cornwell jí na to chtěl něco říct, ale mezi dvěma chytači proletěl potlouk a odstrčil je od sebe dobrých deset stop daleko. Hope toho využila a zase zmizela z dohledu nebelvírského chytače.

„A u Merlina, stal se zázrak! Aubrey dal další gól a Havraspár vede třicet ku dvaceti.“

Hledala dál zlatonku, létala z jednoho koutu hřiště na další a nějakým způsobem se jí dařilo vyhýbat ostatním hráčům, potloukům, které ji prostě neopouštěly, i Bradu Cornwellovi. Mezitím poslouchala komentář Siriuse.

„McKinnonová má camrál – ne, Potter – ne, McKinnonová. Potter, McKinnonová, Potter, McGonagallová, Potter, McKinnonová. Vidíte tu jejich rychlost? To je něco, co havraspárští střelci zoufale postrádají, hlavně Aubrey. Moment... Aubrey má camrál. Páni... to je nečekaný.“

Hope se zachechtala a protože se nacházela kousek od nebelvírských branek, proletěl kolem ní Bertram a mohla slyšet jeho nadávání.

„Přestaň. Si mě. Brát. Do té své nevymáchané huby!“ křičel Bertram a vystřelil.

„A Aubrey se netrefil! To je k smíchu, Aubrey! Crownoverová zrovna byla úplně někde jinde!“

Crownoverová byla nebelvírská brankářka.

„Camrál má Nebelvír – přesněji Potter, který si podle toho neustálého smíchu myslí, že jsem vtipný. Hází to McGonagallový a ta – ale ne! Potlouk vypálený Richardem Chambersem, jedním z havraspárských odrážečů, ji strefil do zad a McGonagallová camrál pouští. To se podle mě nebude líbit Scottovi Adkinsovi, druhému z havraspárských odrážečů.“

A opravdu – Scott ve vteřině přiletěl k Richardovi a začal na něj pořvávat.

„Pro ty, co o tom nevědí, nebo pro ty, co jsou až moc zažraný ve knížkách – dívám se na vás, Havraspárští –, jsou ti dva bláznivě zamilovaní. Jistě, prý se rozešli, ale jsem si jist, že jakmile tenhle zápas skončí –“

„Siriusi Blacku, komentuj zápas, nebo tě nahradím Shermanem!“

„To divákům nemůžete udělat, paní profesorko! Copak si nepamatujete, jak byl Sherman nudnej?!“

Richard od Scotta rozzuřeně odletěl a odpálil potlouk zpátky od Terence, míč tak odletěl k Marlene, která se mu ale vyhnula.

„McGonagallová dává gól! NEBELVÍR VYROVNÁVÁ!“ zařval Sirius a fanoušci Nebelvíru se nadšeně rozeřvali a začali prozpěvovat jméno rudé koleje.

Zápas běžel dál a po zlatonce nebylo ani stopy. Za dalších patnáct minut dali nebelvírští střelci další tři góly, kdežto Havraspár ani jeden. Vypadalo to, že nebelvírští střelci byli na Bertrama, Lucy a Terence tak rychlí, že jim nezbývalo nic jiného, než bránit havraspárské obruče. Richard s vervou posílal potlouk po nebelvírských hráčích, kdykoliv se mu míč dostal pod pálku, a Scott měl plné ruce práce s udržením potlouku od Hope.

A ještě něco se zlepšilo – Brad Cornwell už se jí v posledních pár minutách nedržel za zadkem. A Hope hned zjistila proč.

„Panebože, lidi! Vypadá to, že Cornwell uviděl Zlatou dřív než Hope le Fayová!“

Hope sekla hlavou k nebelvírskému chytači a uviděla, jak jako střela letí k jedné z mrzimorských tribun. Nebyl daleko a Hope si byla jistá, že ho dohoní a o Zlatou se s ním klidně popere, jestli bude muset. Jak letěla za ním, přilepená k násadě, rychlejší než kdokoliv ostatní, sekýrovala sama sebe za to, že Zlatou neviděla.

Všichni na hřišti přestali s tím, co dělali, aby sledovali soupeřící chytače.

Hope doletěla ke Cornwellovi, který se na ni vztekle podíval a strčil do ní, ona se ale nenechala rozházet a strčila zpátky. Burcovala své koště, aby oponenta předběhlo a Nimbus ji poslechl. Zatarasila Cornwellovi, který měl zlatonku už jen kousek od ruky, cestu, ten do ní vrazil a oba čelili bolestivému nárazu.

Ke zděšení všech začali padat. Oba byli z toho nárazu v šoku a lépe na tom nebyla ani jejich košťata. Měli co dělat, aby získali nad svými košťaty kontrolu, ale nakonec – jen kousek nad zemí – se to oběma podařilo a znovu vzlétli k nebi. Hope si otřela dlaní obličej a když ruku chráněnou rukavicí odtáhla, spatřila krev.

„Skvělej manévr, le Fayová!“ řval Cornwell za ní. „Málem si nás oba zabila! Jenom kvůli podělané zlatonce!“

Hope se posměšně uchechtla. „A to je tvůj problém, Cornwelle. Nejsi schopný pro vítězství riskovat! To si říkáš Nebelvír?!“

„TO BYL NAPROSTO HLOUPÝ NÁPAD, HOPE!“ řvala její teta. Hope vylekaně škubla hlavou k učitelské tribuně, ze které na ni zírali vykuleně i teta Minerva i Sirius. „MOHLA JSI ZEMŘÍT!“

Když se Hope konečně vzpamatovala z křiku své tety, který v ní vyvolal o dost větší strach než samotný její pád, ledabyle pokrčila rameny, a než odtamtud odletěla, věnovala učitelské tribuně okouzlující úsměv.

Zápas pokračoval.

„Takže, teď zapomeňme na ten sebevražedný manévr Hope le Fayové, které teď krvácí půlka obličeje, a pojďme se soustředit na neuvěřitelně šikovné nebelvírské střelce! Potter má camrál, hází ho poněkud vylekané McKinnonové, která, jak všichni jistě víte, je Hopina nejlepší kamarádka. Ta ho pouští do rukou McGonagallové, která celou dobu letěla pod ní. McGonagallová letí, vyhýbá se Chambersovu potlouku, vyhýbá se Chambersovi samotnému a letí k brankám. Střílí a dává gól! To dělá sedmdesát ku čtyřiceti pro Nebelvír!“

Po tom sedmém gólu se Nebelvíru jaksi nedařilo dostat se k havraspárským brankám. Už nějakou dobu nepadl jediný gól a všichni začínali být netrpěliví. Mohli za to nejen havraspárští střelci, kteří jim neustále kradli camrál, ale i Richard, jenž měl teď potlouk u sebe skoro nonstop, Fabian nebo Gideon se ho ani nedotkli.

„Ale no tak, Nebelvíre! Jamesi, pokud budeš muset, třeba Aubreymu rozbij ty jeho brýle, víš, že ti to nebudu mít za zlé a prostě dej ten gól!“

„BLACKU, ALE DOST!“

„Nemám ho rád, paní profesorko!“ 

Hope se uculila a otočila se nalevo v naději, že konečně spatří zlatonku. Měla toho dost a rány už ji začínaly bolet. A začala dělat směšné chyby – puštění Cornwella ke Zlaté, například. Neuviděla však zlatonku, ale dva potlouky, kteří se na ni řítily. Vytřeštila oči a tělo jí ochromil strach.

„Gól pro Nebelvír! Miluju tě, Jamesi! Máš u mě jednu čokoládovou žabku. Vlastně u Remuse. Oba víme, kolik jich v pokoji má,“ pokřikoval Sirius, zatímco se Hope nakrčila a přinutila své koště k pohybu. Jeden potlouk se jí otřel o hlavu, podruhé už ale takové štěstí neměla a potlouk ji tvrdě udeřil do ramene. Vykřikla bolestí.

„To muselo bolet!“ křičel Sirius. „Ach ne, potlouk taky strefil Marlene McKinnonovou. Havraspár – nebo spíš Richard Chambers – si to nenechává líbit!“

Hope po tomto dalším střetu s potlouky usoudila, že tenhle zápas je ze všech tří, které dohromady odehrála, ten nejdrsnější a nejobtížnější. Nikdy ještě nezažila takovou pozornost potlouků nebo protějšího chytače. Všechno ji bolelo a chtěla, aby zápas skončil.

„Allardová má camrál! Allardová, šašek Aubrey, Allardová, šašek Aubrey. Na chvíli camrál půjčují Willisovi, aby si nemyslel, že tu je k ničemu – což jsi, Willisi, jen si nemysli. Allardová střílí a... ach ne, Havraspár dává gól. Stále to je ale osmdesát ku padesáti pro Nebelvír!“

„Mám poprosit o přestávku, le Fayová?“ křičel Scott, když se kolem ní prohnal s jedním z Prewettových v patách.

Hope ho ale už neslyšela. Uviděla, jak se něco zlatě zablýsklo a tentokrát to nebyly něčí hodinky; jak by mohly, bylo to vysoko na obloze. Byla si jistá, že tentokrát uviděla zlatonku. Pořádně se chytla svého koštěte a rozletěla se vzhůru vysoko nad tribuny.

Musela se držet koštěte zuby nehty, letěla teď už skoro v pravém úhlu a za takových podmínek bylo děsivě obtížné udržet si nad Nimbusem kontrolu. Pod sebou i přes vítr slyšela vzrušené výkřiky svých spolužáků, ale přinutila se soustředit výhradně na zlatý míček, od něhož byla je kousek. Napřáhla ruku, pevně zmáčkla koště mezi stehny a natahovala se po zlatonce.

Ta se ale nechtěla vzdát a rozletěla se pryč, čímž umožnila Hope ji pronásledovat v mnohem přirozenějším úhlu. No tak, no tak. Natáhla se celým tělem, prakticky na svém koštěti klečela, ale bylo jí to jedno. Sama věděla, že by se i na koštěti postavila, kdyby to znamenalo, že Zlatou chytí. V duchu svůj Nimbus popoháněla, připadalo jí, že letěla už moc dlouho, že jí Zlatá určitě brzy zase zmizí a zápas bude trvat až do večera. Ona si ale ještě potřebovala udělat úkoly.

Samým soustředěním zkřivila obličej a natáhla paži ještě víc, podivně jí v ní teď cukalo. Chňapla po Zlaté a...

„Jo!“ zvolala.

Zlatonka se třepotala v její dlani. 

V momentě si to zamířila zpátky dolů do středu hřiště a celý zbytek jejího týmu jí letěl naproti. Vyhráli famfrpálový pohár. Zamáchala Zlatou nad hlavou a na tváři se jí objevil ten největší úsměv za posledních pár dní. A chvíli na to do ní narazili Bertram a Lucy následování Terencem.

„Pohár je náš!“ zakřičel nadšeně Bertram a Terence. Lucy a Hope se na sebe jen dojatě usmívaly.

„Zatraceně boží, le Fayová!“ slyšela Hope zařvat Scotta, než se přidal k jejich chumlu společně s Richardem a Christopherem.

„Vyhráli jsme pohár!“

„Mám toho nejlepšího chytače na světě!“ vyhlašoval Scott.

Hope se jen usmívala. Byla celá zničená, pochroumaná, neskutečně zpocená a odřená, ale konečně za celý ten týden byla poprvé opravdu šťastná. Pro tenhle moment trénovala celé léto i na dovolené v Itálii. Pro tenhle moment snášela Scottovo panovačné chování i Terencovu otravnost.

Její boty se dotkly země a ona za Bertramovými zády uviděla famfrpálový pohár. Hruď jí ztěžkla dojetím. Měla pohár, vyhrála své koleji pohár.

„Havraspár vyhrává famfrpálovou sezónu roku 1992 a 1993! Nemysli si, že to je ale tvoje práce, šašku Aubrey, všichni moc dobře víme, že to všechno vyhrála Hope, ty jeden podělanej strašnej –“ Sirius už ale Bertramovi dál nenadával a Hope hádala, že za to mohla její teta.

Když ji havraspárský tým pustil, přišel k nim Brumbál s pohárem a Scott jí ho okamžitě podal. Zvedla ho nad hlavu a Havraspárští, kteří se kolem nich stačili shromáždit, se radostně rozeřvali. Hope je slyšela křičet její jméno, jméno její koleje a v tu chvíli se usmívala tak moc, že ji začala bolet ústa.

„Párty ve společenský místnosti!“ zařval Richard a radostně plácl Hope do zad.

Zdravím!

A omlouvám se za zpoždění s touto kapitolou! Tenhle týden se udělalo tak hezky, že jsem musela být každý den venku a dýchat všechny ty šeříky, tulipány, pampelišky, rozkvetlé jabloně, třešně... No a na psaní moc nezbyl čas. :-) Snad jste také trávili svůj čas venku, a tak mi to odpustíte.

Tato kapitola byla famfrpálová, jak jen to šlo. Jednak protože jsem si nemohla pomoct, a pak taky protože jsem těsně před jejím psaním zrovna dočetla Famfrpál v průběhu věků v originále. 

Jsem Vám strašně vděčná za veškerou Vaši podporu! Ať už komentujete, nebo jen horlivě čtete, moc Vám děkuji, že dáváte tomu příběhu šanci. Dělá mi to radost, takže v tom určitě dál pokračujte. Protože šťastný pisálek je píšící pisálek (teda pokud se nejedná o poezii).

V příští kapitole se můžete těšit na třetí ročník a na Siriuse, kterého bude ve třeťáku až až. 

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 14. kapitola: