Až do úplného konce - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Začátek třetího ročníku znamená příval nových předmětů v Hopině rozvrhu. A jedním z takových předmětů jsou studia mudlů, na která se zapsal nejen Bertram Aubrey, ale i Sirius Black. Nechť konflikty započnou!

19.05.2018 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1114×

15. Studia mudlů

4. 9. 1973, Bradavická škola čar a kouzel

„Tak co? Jsi letos připravená znovu Nebelvíru nakopat zadek?“ zahulákal přehnaně nahlas Bertram a Hope odolala nutkání si plácnout do čela.

Zrovna vcházeli do učebny studií mudlů v prvním patře, když tu zhoubnou větu pronesl. Studia mudlů byl jeden z předmětů, které jim připadly ve třetím ročníku. A měli je právě spolu s Nebelvírskými.

S Nebelvírskými, kteří se k nim právě zamračeně otočili, v jejich tváří směsice dotčení a podráždění.

Hope znovu odolala nutkání plácnout si do čela a místo toho pobaveně zavrtěla hlavou. „A tohle, milý Bertrame, je důvod, proč nemáš žádné přátele i v ostatních kolejích,“ pronesla a poplácala ho po rameni.

Byl to první den jejich třetího ročníku, a jak bylo zvykem, kromě možnosti návštěvy do Prasinek, nedaleké kouzelnické vesnice, přibývaly studentům i nové předměty. Hope se o Velikonocích – po mnoha hodinách polemizování a dumání – rozhodla pro ne dva, ale rovnou tři předměty. Vybrala si péči o kouzelné tvory, starodávné runy a studia mudlů. (Chtěla také vyzkoušet jasnovidectví, ale po tom, co s ní právě kvůli tomu její teta nemluvila celý týden, si to nakonec rozmyslela.)

K její smůle si ale studia mudlů vybrala jako jediná z její malé skupiny přátel. Marlene, Lily, Tessa a Alice po tom předmětu ani nezašilhaly a ani její spolubydlící o předmět nejevily větší zájem. Jediný Bertram si ten předmět zapsal. O něm jediném z těch, se kterými se bavila, věděla.

„A abych odpověděla na tvou otázku,“ promluvila znovu, když se blížili k zadním lavicím, „ano, jsem naprosto a zcela připravena nakopat Nebelvíru znovu zadek.“

Hope si sedla do předposlední lavice u okna a Bertram vmžiku zaplul vedle ní. Nárokoval si to místo s takovou samozřejmostí, jako by tam seděl odjakživa. Jeho výraz byl neústupný, když se po něm Hope tázavě ohlédla.

Oba se odmlčeli, aby si připravili své školní pomůcky. Hope zprvu jen chtěla ledabyle hodit své věci na stůl, ale když si všimla Bertrama a toho přepečlivého způsobu, jakým si na lavici skládá učebnici, pergameny, brk a inkoust, rychle si to rozmyslela.

Byla by to neudělala, chlapec by se k jejím věcem natáhnul a úhledně jí je na stole přeskládal. Nejednou toho byla svědkem, když si spolu s Benjym Fenwickem, jeho nejlepším přítelem, zabral lavici vedle ní.

„Těšíš se do Prasinek?“ zeptala se ho po chvíli.

Bertram bez váhání přikývl. „To vem jed. Už jsem se o nich naposlouchal od starších spolužáků mraky a prý to tam je skvělé. Já a Benjy plánujeme jako první navštívit Medový ráj.“

„Já bych nejdřív zašel k Taškářovi, Aubrey,“ ozvalo se za jejich zády. „Ale je mi jasné, že ty se svou inteligencí bys neměl šanci pochopit, jak tam většina věcí funguje. Havraspár-neHavraspár.“

Oba, Hope i Bertram, se otočili. Přímo za ně do poslední lavice v řadě si právě sedal Sirius. Položil si svou brašnu na židli vedle a znovu ke dvojici vzhlédl. Nevěřícně na něj zírali, a tak jim dvěma prsty posměšně zasalutoval.

„Drž zobák, Blacku. Jsem stokrát chytřejší, než ty kdy budeš. Že jo, Hope?“ vzpamatoval se první Bertram a plný očekávání pohlédl na svou spolužačku.

Sirius se ušklíbl, ale také se na Hope vyčkávavě zadíval.

Ta překvapeně vykulila oči. Nepřipravená, že ji do své malé výměny názoru zatáhnou, mohla jen pár sekund zírat a otevírat naprázdno pusu.

„Vidíš ji, Aubrey? Neví co říct. Vsadím se s tebou, o co chceš, že se snaží vymyslet způsob, jak ti říct, že jsi tupej, aniž by zněla nezdvořile.“

Zdálo se, že se dívka konečně vzpamatovala, protože hned po jeho slovech obrátila oči v sloup a otočila se zpátky do své lavice. „Oba se dokážete chovat neuvěřitelně hloupě, dle mého,“ odpověděla nakonec, její hlas tlumený.

Hope doufala – ne, přímo se modlila –, že se ti dva přestanou provokovat a že se Bertram otočí zpátky k ní, bude pokračovat v jejich konverzaci o Prasinkách, jako by se nic nestalo, jako by mu Sirius Black doslova nedýchal na záda. (Merlin ví, že by to oběma prospělo, už tak se stihli za ty čtyři dny školy několikrát chytnout.) Ale k jejímu zděšení jejich rozhovor – pokud se tomu tak dalo vůbec říkat – pokračoval.

„Co tady vůbec děláš, Blacku?“ štěkl Bertram a z nějakého důvodu zdůraznil Siriusovo příjmení. „Tohle jsou studia mudlů. Lidi se sem chodí učit o mudlech a jejich životě. Co mi zatím bylo řečeno, ty a tvoje rodina mudly nesnášíte.“

Hope ztuhla.

„Nebudeš tomu věřit, Aubrey, ale jakmile jsem uslyšel, že sis tento předmět vybral, hned jsem se musel přihlásit taky. Další možnost být svědkem tvé nepřekonatelné debility! To jsem si nemohl nechat ujít!“ vyprskl na něj Sirius.

Po tomhle výbuchu už se na ně začaly otáčet hlavy.

A Bertramovi se začaly protáčet samou zuřivostí panenky. „Jsi tak ubohej, Blacku! Ty a ten idiot Potter. To už ani nemluvím o těch dvou, se kterými se taháš. Naprostá ubohost. Hlavně ten –“

„Drž hubu, Aubrey, nebo ti ji zavřu sám!“ řekl Sirius výhružně, jeho hůlka nebezpečně blízko Bertramovy tváře.

„Zmlkněte oba dva,“ vyštěkla Hope a znovu se otočila k Siriusově lavici. „Přesně tohle jsem myslela, když jsem říkala, že se oba dokážete chovat neuvěřitelně hloupě. Nejste vůbec vtipní, abyste věděli.“

Bertram se ušklíbl a Sirius si povýšeně odfrkl. Ale pak se od sebe oba odvrátili a ona si mohla aspoň na chvíli oddechnout.

Nedokázala si představit, jak tenhle semestr s těma dvěma vydrží. Zvlášť jestli si pokaždé sednou tak blízko k sobě.

„A pro tvoji informaci, Aubrey,“ zaznělo ještě za jejich zády a Hope v duchu zaúpěla, „Hope je taky čistokrevná. I přesto tu ale je. Tak zavři ten svůj zobák. Protože mám stejné právo tu být, jako ho má ona.“

Bertram otevřel pusu, aby mu něco kousavého odpověděl, ale hned ji pak znovu zavřel. Snad protože nevěděl, co na to říct, nebo snad protože ho Hope zpražila varovným pohledem hned v momentě, kdy ústa otevřel. Ať už byl důvod jakýkoliv, dál na Siriuse už nepromluvil. Místo toho se opřel do své židle s takovou vervou, že pod ním zaskřípala. Nevšímal si toho a vztekle se dál díval před sebe, ústa k sobě tiskl tak pevně, že ho to muselo bolet.

Hope se spokojeně pousmála a taky se zahleděla na tabuli. Popadla svůj brk a začala jím otáčet, byla tak hluboko ve svých myšlenkách, že si přestala uvědomovat, kde je a naprosto vypnula své okolí.

Její lokalitu jí připomněla až rázná rána dveří, které jedním prudkým pohybem zavřela přísně vyhlížející žena s dlouhými blonďatými vlasy. Studenti se na ženu vylekaně otočili a ta jim věnovala jen další přísný pohled.

Rázným krokem přešla místnost ke katedře, kde se jedním bokem opřela, založila si ruce na prsou a rozhlédla se po svých studentech.

„Dobré poledne. Mé jméno je Edith Tannerová a jsem profesorka studií mudlů. Doufám, že vám nemusím připomínat, jak se profesoři oslovují. Ten, kdo mi řekne Edith nebo jen profesorko, si může být jistý, že ho bude čekat týden trestu,“ řekla a pohledem v té chvíli zastavila na Hope a Bertramovi.

Hope rychle uhnula očima. Byla z té ženy nervózní.

„Než začneme s opravdovou látkou, mám na vás pár otázek,“ pokračovala profesorka a přešla k tabuli, na niž křídou načmárala cosi, co mohlo i nemuselo být kouzelníci čistokrevné krve. Kývla k tomu nápisu a znovu se důležitě rozhlédla po třídě. „Tak? Kdo z vás patří mezi takzvané čistokrevné?“

Hope váhavě zvedla ruku a hned nato se rozhlédla kolem sebe, aby zjistila, kdo další tak učinil. Kromě ní a Siriuse to byli ještě Negin Vakiliová a Aaron Englander, její spolužáci z Havraspáru. Z Nebelvíru to byli další dva, ty však neznala.

Profesorka Tannerová si je všechny prohlédla téměř znuděným pohledem a pak kývla. Znovu se otočila k tabuli a tentokrát napsala kouzelníci dvojí krve. „Kdo z vás je dvojí krve?“

S Bertramem zvedla ruku většina lidí, co byla v učebně přítomna.

Žena se znovu obrátila k tabuli, a když se od ní po pár vteřinách odvrátila, stálo tam mudlorození kouzelníci. „A je tu někdo z mudlovské rodiny?“

Dívka v jedné z předních lavic s rezavými vlasy zvedla ruku. Profesorka Tannerová na ni chvíli zírala, než k ní cukla hlavou. „Jak se jmenujete?“

„Peggy Stanfieldová, paní profesorko,“ odpověděla dívka jasným hlasem.

Profesorka na ni zírala ještě pár vteřin, než přikývla a znovu se obrátila k tabuli. Tentokrát na černý povrch naškrábala slovo, které označovalo člověka, jímž nikdo přítomný nemohl být.

„Kdo z čistokrevných mi řekne něco o mudlech?“ zeptala se a rozhlédla se po třídě. „Tak třeba vy,“ řekla a ukázala na Hope. Ta naprosto ztuhla a přestala dýchat. „Vy, co jste kluk a máte černé vlasy,“ upřesnila a Hope mohla vydechnout. „Co víte o mudlech?“

Skoro mohla slyšet Siriuse za sebou těžce polknout. Začal se v lavici za ní nervózně ošívat. „No... Můj spolužák mi říkal něco o jakési elektřině.“

„Ano, elektřina. Jedna z našich prvotních látek. A co třeba vy?“ řekla a tentokrát ukázala s jistotou na Hope, jelikož žádný jiný čistokrevný tím směrem už nebyl.

„Moje spolubydlící mudlovského původu často používá místo klasických pergamenů takovou tenkou knížku a prý to je sešit,“ vynutila Hope ze sebe a samou nervozitou nedýchala. Připadala si nejistá, když mluvila o tématu, kterému moc nerozuměla.

„Ano, sešity, velice chytré a praktické mudlovské vynálezy. A co vy? Vy snědé pleti s hnědými vlasy.“

„Já vím, že mudlovské oblečení se celkem liší od toho kouzelnického,“ odpověděla Negin Vakiliová.

„Správně,“ pochválila ji profesorka Tannerové a posadila se na svou katedru. „Všechny příklady, kteří tady ti tři jmenovali jsou správně. Elektřina, sešity a některé typy oblečení jsou vynálezy jen a jen mudlů. A není to jen to – mudlové vynalezli dalších sto milionů věcí, které používají k životu. Díky svým vynálezům se dokáží plně obejít bez magie. Je to důkaz, že mudlové...“ Najednou přestala a zamračila se. „Proč si to nepíšete? Vytáhněte svoje pergameny, zápisníky, sešity nebo si to pro mě za mě třeba pište na ruku a prostě pište! Já to tu nevykládám pro vlastní potěšení!“

O chvíli později bylo v místnosti slyšet jen škrábání brků o pergamen.

҉ ҉ ҉ ҉ ҉

Zbytek dne uběhl rychle. Jako by se jedna sekunda snažila předhonit tu před ní a ta, uvědomující si nebezpečí, ještě zrychlila. Bylo to vskutku podivné, neboť ten den bylo pondělí a pondělky se obvykle pro všechny studenty táhly neskutečně couravým tempem, jako by si je dobíraly, že se musí učit, že musí zkroutit prsty do bizarních úhlů, aby zaznamenali všechny informace, které profesoři trousili ze svých úst.

Hope se ten večer pustila do své večeře po boku ostatních Havraspárských, což mohlo být normální pro jakéhokoliv jiného studenta orlí koleje, ale ne pro ni. Za ty dva roky, co v Bradavicích studovala, tu bylo totiž jen málo večeří, které nestrávila u nebelvírského stolu po boku Marlene, Lily, Tessy a Alice. Poprvé večeřela s Nebelvírskými pár dní po svém prvním školním dnu a od té doby se z toho stal zvyk.

Dnes se ale raději rozhodla večeřet společně se svou kolejí, protože nechtěla být Siriusovi nablízku pro případ, že by se rozhodl s ní dát znovu do řeči jako na studiích mudlů.

„Hestie, ať tě to ani nenapadne! Xeno ještě kuře neměl!“ okřikla Daphne Hestii, jež se natahovala po posledním kuřecím křidélku.

Xeno zvedl zrak od kusu pergamenu, na který od začátku večeře zběsile psal, a podíval se na Hope, Daphne, Hestii a Angelu, jako by je viděl poprvé. Hope si domyslela, že si jejich přítomnost do té chvíle pravděpodobně vůbec neuvědomoval.

„Ať si ho klidně dá,“ řekl šeptem a plaše se zase nahrbil nad pergamenem.

„Ha!“ křikla Hestia a s vášní, se kterou se pouštěla do všeho vyjma domácích úkolů, se zakousla do posledního kusu kuřete.

Hope nad svými spolužáky pobaveně zavrtěla hlavou.

Po večeři zamířila pětice – Hope, její spolubydlící a Xeno – nahoru do havraspárské věže. Hestia celou cestu do schodů frustrovaně skuhrala a neustále si jakoby omluvně hladila své břicho.

Pětice byla v momentě, kdy stanula před dveřmi do společenské místnosti, čerstvě upocená a hlasitě funěla.

„Budu si muset promluvit s Kratiknotem, jestli by nešlo nám kolej přesunout do přízemí,“ pronesla Hestia. „Ještě jeden takový výstup a bude po mně.“

„Ale no tak! Jsme orli, jaký by to dávalo smysl, kdyby naše společenská místnost byla v přízemí?“

„Mým nohoum by to dávalo perfektní smysl,“ zabrblala Hestia a třikrát udeřila klepadlem s orlí hlavou do dveří.

„Co cestuje po světě, přestože to zůstává po celou dobu v jednom rohu?“ rozezněl se hlas Roweny z Havraspáru chodbou.

Hope na klepadlo zírala. Poprvé za ty dva roky ji nic nenapadlo.

„Známka,“ odpověděla Angela, když se nikdo jiný neozýval.

„Správně,“ řekl hlas Roweny a dveře do společenské místnosti se otevřely.

Hestia zajásala a popleskala Angelu po zádech. „Už jsem se málem bála, že ji budu muset zase zkusit podplatit, aby mě tam pustila.“

„Tys zkusila podplatit klepadlo?“ zeptala se Daphne nevěřícně.

„Co to je známka?“ vypadlo z Hope. Přešla k jedné z pohovek, které ve společenské místnosti byly, a rozvalila se na ni. Cestou pozdravila několik lidí včetně Scotta Adkinse, jenž s ní podle jeho výkřiků chtěl prodiskutovat famfrpál.

„Známku mudlové používají, aby doručili poštu. Je to takový tenoučký papírek obdélníkového tvaru, který se nalepuje na obálky. Kdyby na obálce nebyla, pošťáci by dopis nikdy nedoručili,“ vysvětlila jí Angela potichu.

Hestia a Daphne Hopinu otázku přeslechly, jelikož byly moc zaměstnané diskutováním, jestli je moudré snažit se podplatit kouzelné klepadlo, které k studentům promlouvá hlasem samotné Roweny z Havraspáru, zakladatelky jejich koleje.

„Děkuju,“ řekla Hope. Byla spokojená, že věděla něco nového o mudlech. Doufala, že na profesorku Tannerovou její znalost té informace udělá dojem.

Seděly tam tak na pohovkách zhruba půl hodiny a diskutovaly o dnešním dni, když se k nim připojili další jejich spolužáci v čele s Bertramem. Jako vždy probrali hodně témat a jedním z nich byla i jejich nová profesorka obrany proti černé magii, která nahradila předešlého profesora, jímž byl kouzelník ve středních letech, co si za svůj život vybudoval nechutný zvyk, který zahrnoval jeho pravý malíček a pravou nosní dírku.

Profesorka Seymourová byla drobná čarodějka se špinavě blonďatými vlasy, která na zahajovacím ceremoniálu obdržela neobvykle bouřlivý potlesk a to hlavně ze strany chlapců. Hope hádala, že za to mohlo ženino mládí, její atraktivní rysy i pěkná postava. Nebyla si ale stoprocentně jistá, neodvažovala se o sobě tvrdit, že rozumí prazvláštnímu způsobu, jímž kluci přemýšleli.

Seděla na gauči, lokty se opírala o stůl mezi pohovkami a poslouchala upištěný hlas Berthy Jorkinsové, jedné ze studentek pátého ročníku, která by bez rozšiřování drbů pravděpodobně nepřežila jediný den, možná ani jedinou hodinu.

Byl to ten typ dívky, za kterou jste šli, pokud jste potřebovali roznést nějakou špínu o vašich nepřátelích. Hope se naučila si v její přítomnosti dávat pozor na jazyk. Ta dívka mluvila vždy a všude, a proto nebylo divu, že i teď jí ta nevymáchaná pusa pracovala: Vykládala jim drby, které se od pátku, co oni i profesorka Seymourová přijeli do Bradavic, stačily rozšířit.

Hope zavrtěla odmítavě hlavou. „Opravdu si nemyslím, že to je pravda, Bertho,“ řekla dívce a ta jí věnovala dotčený pohled.

„Nevykládám lidem lži.“

Hope se znovu rozvalila na pohovce a věnovala jí pobavený úsměv, při kterém se srdce zachvělo většině přítomných chlapců. „Opravdu? A jak sis za pouhé dva dny dokázala ověřit, že profesorka Seymourová vzala práci učitele obrany jen kvůli tomu, že potřebovala někam zmizet po tom, co byl zveřejněn její velice kontroverzní snímek v přítomnosti prezidenta Kouzelnického kongresu Spojených států? A nestojí náhodou už nějakou řádku let v čele Států žena? A taky by mě zajímalo, jak ses dozvěděla, že ten, co údajný snímek pořídil, byl jejím předešlým partnerem, kterého podváděla právě s již zmíněným prezidentem?“

S jejími otázkami se několik spolužáků zachechtalo, většina se ale po tom, co domluvila, obrátila na Berthu, dychtící po její odpovědi. Bylo to, jako kdyby přišli na divadelní představení, ve kterém ony dvě hrály hlavní role.

Bertha si založila paže na hrudi. „Tys nebyla v létě v Americe, Hope, pokud vím. To já tam byla. Já ty noviny viděla, a tudíž já vím, že má slova jsou pravdivá.“

„A já zase vím, že současně stojí v čele Kouzelnického kongresu Spojených států žena. A jsem si jistá, že tady Bertram dokonce ví i její jméno, že ano, Bertrame?“ Hope se otočila na tmavovlasého chlapce, který seděl mezi ní a Angelou.

Zazubil se a posunul si brýle na kořeni nosu. „Její jméno je Seraphina Picqueryová.“

Hope se pobaveně usmála a znovu se otočila na Berthu, která začala rudnout. „Tak vidíš, Bertho. Pokud profesorka Seymourová měla nějaký románek, muselo jít o minulého prezidenta. Který by touhle dobou ale musel být už dávno mrtvý, pokud ho tedy nedrží při životě všechna moudrost světa jako našeho Brumbála.“

Bertě v očích blýskla naděje. „Třeba... třeba je ta Seymourová upírka! Jo, proto s ním mohla něco mít.“

Hope se zatetelila. Nemohla se dočkat, až ji vyvrátí i tuhle směšnou teorii. „To bys ale v tom případě ty musela být také upírka, neboť si mi ani ne před minutou vyprávěla o novinovém plátku, který obsahoval snímek naší nové profesorky. Dokonce jsi nám i vyprávěla, že jsi ho sama viděla a držela v rukou.“

Bertha zrudla ještě víc. „Je to pravda!“ pronesla, dramaticky si dupla a odpochodovala ke svým dvěma kamarádkám, které na ni čekaly kousek opodál. Objaly ji kolem ramen a Bertha je nechala – s posledním zlým pohledem Hopiným směrem –, aby ji odvlekly ze společenské místnosti pryč.

Chvíli na to nad jejich hlavami, kde se nacházelo první patro pokojů, někdo prudce zabouchl dveře a nebylo pochyb, že tím někým byla Bertha. Hope a ostatní Havraspárští se dívčinu chování zasmáli a nedlouho na to se dav rozutekl, podívaná už skončila. Bertram věnoval Hope poslední zářivý úsměv, než odešel.

„Mám hlad,“ pronesla Hestia, co celou věc bez většího zájmu pozorovala z pohovky naproti. „Chci jídlo.“

Hope se na ni udiveně otočila. „Právě jsi večeřela. Copak jsi neměla jídla dost?“

Hestia si přitiskla dlaně k uším. „Co říkáš? Neslyším tě!“

Zdravím!

Omlouvám se, že jsem tuto kapitolu nezveřejnila dříve. Nějak jsem vůbec nic nestíhala, natožpak psaní. Přesto ale doufám, že jste si tuto kapitolu byli schopni užít. Přestože se v ní nestala žádná velevýznamnost, představuje krásný náhled do toho, v jakém duchu se bude děj vyvíjet dál.

Musím se přiznat, že se na budoucí kapitoly (a ročníky) šíleně těším! A důvod? Tak třeba protože bude přituhovat, nebo protože si Hope a její kamarádky a Sirius a jeho kamarádi začnou uvědomovat, že jsou kytičky a motýlci a samozřejmě - protože bude víc Siriuse. Prostě protože už budu moct scény, které jsem doposud měla jen v hlavě, psát na papír (byť jen digitální).

Doufám, že se Vám kapitola líbila, a pokud ano, budu moc ráda, když zanecháte komentář. :-) Děkuji moc za veškerou Vaši podporu a držte palce, aby příští kapitola byla konečně včas. Já si je stoprocentně držet budu.

- FNikol

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter