Až do úplného konce - 20. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Školní rok pokračuje a s jarním počasím sbírá Bertram Aubrey odvahu pozvat dívku svých snů do Prasinek. To se ale nelíbí jistému chlapci s tmavými rozcuchanými vlasy a štěkavým smíchem.

18.08.2018 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1165×

20. Milostný trojúhelník

19. 4. 1974, Bradavická škola čar a kouzel

„Víte, kdo nakonec o prázdninách zůstává ve škole?“

„Kdo?“

„Negin Vakiliová.“

„Chudinka,“ konstatovala Hope suše.

„Úplně z toho cítím starost,“ poškádlila ji Hestia.

Hope v odpověď jen pokrčila rameny a zabořila pěsti hlouběji do kapes hábitu, až její klouby pružnou látku napínaly. Dubnový vánek čechral její rozpuštěné vlasy, slunce ji příjemně pálilo v zádech. Milovala jaro. Milovala voňavý jarní vzduch. Cítila z něj rozkvetlé jabloně a třešně, omamné šeříky. A vždycky bylo vše s nástupem jara z jakéhosi důvodu lepší.

Mířily na péči o kouzelné tvory. Pro Havraspárské to ten den byla už poslední hodina. Druhý den se většina školy sbalí a odjede zpátky do svých domovů na týden dlouhé velikonoční prázdniny.

Hope taky odjížděla. Prázdniny měla strávit spolu s Robbiem a Minou (a Scottem, který měl dorazit na námluvy) u McGonagallů. Vrátí se i teta Minerva, ale jen na chvíli, neboť jakožto bradavická profesorka se od ní očekávalo, že zůstane ve škole spolu se zbylými dětmi.

Trojice kluků před Hope, Hestií a Angelou zastavila a dívky také ustaly ve svých krocích. Dorazily k Zapovězenému lesu. Jeho stromy se nad nimi hrozivě nakláněly, temné jehličí se vánkem pohupovalo sem tam, až to vypadalo, že každou chvílí se z tenkých větví utrhne.

Hope se postavila na špičky, aby přes ramena spolužáků, kteří byli z hlediska výšky štědřeji obdarováni než ona, viděla na profesora Kettleburna, jenž předmět vyučoval a jemuž po minulém roce z nějakého důvodu chyběla jedna osmina končetin.

„Víš, je tu jedna věc, nad kterou se vždycky divím, le Fayová,“ ozval se hlas za jejími zády a vzápětí jí na rameno dopadla těžká ruka.

Trhla sebou. Nemohla si pomoct. Potom se otočila a její bledě modré oči se setkaly s čokoládovými za obroučkami hranatých brýlí. „A to je co?“

„Že uběhly skoro už tři roky a tys furt nevyrostla ani o píď.“

Hope se ušklíbla a protočila oči. „Ty by ses měl zas jít někam zahrabat, Bertrame,“ odvětila potom se sladkým úsměvem chlapci. „Jsi tak vysoký, že se tvá hlava téměř dotýká stropu.“

Kettleburn je zavolal blíž a Hope se rozešla, Bertram s ní v mžiku oka srovnal krok.

„Já neříkám, že se mi to nelíbí,“ pokračoval Bertram honem.

Hope se zamračila.

„Vlastně mi to přijde docela roztomilý,“

Hopino zamračení se nejprve nechápavě prohloubilo. Ale pak jí to došlo a ona zastavila a obrátila se na chlapce, v jejích očích udivení. „Ty se mnou flirtuješ, Aubrey?“

Hope věděla, jak flirtování zní. Jak vypadá. Slyšela Scotta a Minu flirtovat vícekrát, než by dokázala spočítat. I Sirius flirtoval. Třeba s Negin Vakiliovou před každou hodinou studií mudlů a dějin čar a kouzel. Flirtoval často a sebevědomě a Hope to překvapivou mírou otravovalo.

Bertram nad její otázkou zaváhal a nervózně si mnul krk, až konečně a takřka neochotně přikývl: „Flirtuju s tebou už poslední dva měsíce, ale dík, že sis toho konečně všimla.“

Úplně přestala vnímat Kettleburnův výklad o kůrolezech a jen na Bertrama zírala. Nemohla uvěřit svým uším. Opravdu byla tak ignorantská, aby si ničeho nevšimla? Aby si nevšimla, že s ní někdo flirtuje?

„Chtěl jsem se už dlouho zeptat, le Fayová,“ hlas se mu zadrhl, „jestli bys po prázdninách, až bude další výlet do Prasinek... jestli bys tam nešla se mnou.“

Když to ze sebe Bertram konečně dostal, byl celý červený. Hope nikdy neviděla někoho se tak moc červenat. Jeho uši byly rudé, dokonce i na krku se mu objevily růžové skvrny.

Soucítila s ním. I pro ni byla celá tahle situace trapná.

Snažila se, aby její tvář nebyla poznamenána žádným výrazem, když jeho slova zpracovávala. Ale bez úspěchu, protože i její tváře nachověly. Ne tak moc jako Bertramovi, ovšem, Hope si nemyslela, že v této zemi existoval člověk, jenž by se dokázal červenat víc jak Bertram v tuto chvíli.

Bertram, co s ní právě flirtoval. Co s ní prý flirtoval celé předchozí dva měsíce. Co ji teď dokonce zval na rande. Bertram, jemuž se evidentně líbila.

U Merlina, líbila se Bertramovi Aubreymu! Jak se to stalo? Co udělala, že se tak stalo?

„No, Bertrame...“ začala s rudými tvářemi, přemýšlejíc, co mu má na jeho pozvánku říct.

„Nemusíš mi odpovídat hned,“ řekl honem. „Klidně až po prázdninách. Nespěchá to.“

Hope polkla. „Dobře.“

Bertram se okamžitě rozzářil. „Jako dobře, půjdu s tebou do Prasinek?“

Červeň na jejích tváří se ještě prohloubila. Musila být rudá jak rajče. Nebo jako ředkvička. Nebo jako Bertram. „Ne... Dobře, jako že o tom popřemýšlím.“

Nadšení na jeho tváři trochu pokleslo, přesto se furt tvářil nadmíru potěšeně. „Tak fajn, budu se těšit na tvoji odpověď. Opravdu se budu těšit.“

Tvářil se nezvykle něžně a ten výraz Hope znervózňoval. Chtěla, aby se tvářil znovu sarkasticky nebo povýšeně, výsměšně. Aby to byl znovu Bertram, kamarád, a ne Bertram, kluk.

„Vy dva! Pospěšte si!“ zahulákal někdo před nimi. A když k té osobě vzhlédli, uviděli Kettleburna, který na ně panovačně gestikuloval pahýlem své levé paže. „No ano, na vás koukám, slečno le Fayová a pane Aubrey! Vytáhněte si arch papíru a pospěšte si za ostatníma do lesa!“

A do lesa tedy pospíchali pod taktovkou Kettleburnovy pahýlovité paže. Profesor je sekýroval za každý krok, jenž se mu zdál pod rámec jejich možností. Brzy na to tak stanuli po boku jejich spolužáků.

Studenti se dlouhou jednu hodinu tiše plížili bod mohutnými borovicemi a majestátními duby, pergameny a orlí brky v rukou, lahvičky inkoustu připravené v kapsách. Kůrolezy se jim ale nalézt nepodařilo. Snad protože ta štíhlá maličká stvoření v této části Británie byla vzácná, nebo snad protože byla skvěle kamuflovaná svým listí připomínajícím zjevem.

Ať už byl důvod jakýkoliv, když hodiny odbyly konec vyučování a oni se vydali pryč se Zapovězeného lesa, jediný pergamen nebyl popsaný. Jev naprosto nezvyklý na hodinách Havraspárských.

҉ ҉ ҉ ҉ ҉

Ten samý den, když se podávala večeře, usedla Hope jako obvykle k nebelvírskému stolu. Její hábit, lemovaný havraspárskými barvami, působil v záplavě rudé jako pěst na oko. Většina Nebelvírských si však na její přítomnost již zvykla – jak by také ne, večeřela s nimi už třetím rokem.

Hope se ze svého místa vedle Lily a Alice upřeně podívala na Marlene, v jejích očí zřejmé zděšení. „Marlene,“ sykla.

Plavovláska jí ovšem nevěnovala pozornost, ba si ani její přítomnosti u stolu nevšimla. Byla totiž příliš zaměstnaná chechtáním se nad něčím spolu s polovinou Pobertů – se Siriusem a Jamesem.

„Marlene,“ zkusila to tedy Hope znovu.

Zase nic.

„Marlene!“

A jakýmsi zázrakem – nejspíš zapříčiněným zvýšením hlasu o pár oktáv – si jí plavovláska konečně všimla. Cukla sebou a spolu s ní i zbylí dva chlapci.

„Hope!“ zazubila se Marlene. „Jak dlouho už tu sedíš?“

Hope její otázku zcela ignorovala a naklonila se ke své kamarádce přes stůl. Její tváře opět nabíraly nachovou barvu, její oči těkaly sem tam, když znovu promluvila: „Potřebuju ti něco říct.“

Marlene, která ihned pochopila naléhavost situace, napodobila její pohyb a také se k ní naklonila. A s ní i James s nezbednou jiskrou v očích. Sirius oba své přátele napodobil až po chvilce zaváhání.

Hope se na polovinu Pobertů zamračila. „Potřebuju něco říct jen Marlene.“

„Ale no tak, le Fayová, nech nás si taky trochu podrbat. Jsme sice kluci, ale drbů známe víc než samotná Jorkinsová. A všichni víme, že to už něco znamená.“

Hope protočila oči.

„Ne, vážně!“ bránil se James. „Vidíš támhletu holku u mrzimorského stolu?“ Naklonil se k ní ještě víc. „To je Autumn Walkerová, je ve třeťáku stejně jako my. A jeden malý ptáček mi pověděl, že,“ – pro změnu se naklonil na druhou stranu, jeho paže prořízla vzduch mezi Alice a Lily – „spolu s Barnabášem Leem – to je ten, co sedí dvě místa od frajera Mulcibera, le Fayová, chodí do pátýho ročníku – vynechala oběd, aby jim trochu uklidila v kumbálu na košťata na čtvrtém poschodí. Jestli víš, co tím myslím.“

„Přestaň se chovat jako hovado, Pottere,“ vložila se do toho Lily, která si nikdy nenechala ujít příležitost srazit Jamesovi hřebínek.

James sklopil oči na své hodinky a zavrtěl hlavou. „Promiň, Evansová. Ještě není osm.“

Sirius se s ohledem na tmavovlásku sedící diagonálně proti němu radši vůbec neprojevoval. Teď se ale – když to vypadalo, že dojde k další slovní přestřelce mezi Jamesem a Lily – ušklíbl do džbánku s dýňovou šťávou.

„A co s tím má čas co dělat?“ zeptala se Lily podrážděně.

James se na ni zazubil a položil si loket na stůl. Rukou si prohrábl rozcuchané vlasy – a rozcuchal si je ještě víc – a konečně jí odpověděl: „Hrajeme s klukama takovou hru, víš. Až do osmi se mám chovat jako blbec. A pak,“ – luskl prsty, „bum! Změna identity.“

„Od osmi z něj bude rocker,“ doplnil ho Peter.

„Nechtěla bych být dneska večer ve vaší společenské místnosti,“ sdělila Hope Marlene pološeptem.

Marlene jen s úsměvem pokrčila rameny. „Cos mi to předtím chtěla říct?“

Hope hned zvážněla a pokynula plavovlásce, aby se k ní přes stůl naklonila. „Bertram...“

Sirius, jenž Hope vždycky věnoval pozornost, když byla poblíž, se při zaznění jeho jména ušklíbl.

„Co s ním?“ zeptala se Marlene.

„On...“ Hope snížila hlas ještě víc, aby je nikdo jiný neslyšel, „on mě pozval na rande. Do Prasinek.“ Sotva domluvila a do tváří se jí vehnala červeň. Cítila, jak jí celý obličej hoří. Bylo to pro ni tak trapné.

Marlene na ni chvíli hleděla. Pomalu se jí zmocňovalo pobavení. Už dlouho neviděla, že by se její kamarádka tak pekelně červenala, že by ji nějaký kluk vyvedl z míry. Byl to osvěžující pohled.

Napíchla si na vidličku bramboru a zakousla se do ní. „A cos mu na to řekla?“ zeptala se konečně.

Pod stolem zatnul Sirius pěsti. Ruce měl položené na stehně a bílé klouby mu ostře kontrastovaly proti černé látce hábitu. Seděl vedle Marlene a jakkoliv se ty dvě snažily si promluvit jen mezi čtyřma očima, slyšel je. Slyšel každé zatracené slovo.

Blbeček Aubrey a Hope. Pche.

„No... že o tom popřemýšlím,“ vykoktala ze sebe Hope.

Na Marlenině tváři problýskl úsměv.

„Ale já nevím, Marls,“ zaúpěla Hope. „Vždyť to je Bertram. Ten Bertram.“

„Mým spolužačkám se Bertram líbí, Hope. Prý má takový roztomilý nerdovský vzhled. Třeba taková Dorcas Meadowesová mi říkala, že –“

Byla ale přehlušena chlapcem, co vedle ní seděl. Co měl vlasy dlouhé až po ramena – nutno říci k nelibosti jeho matky – a co mu rozkošně spadaly na čelo. Chlapcem, co už měl plné zuby řečí o skvělosti blbečka Aubreyho. Co by jednou jedinkrát chtěl slyšet Hope hovořit o jeho vlastní skvělosti.

„Hej, Aubrey!“ zakřičel Sirius na celou Velkou síň. Díval se přes Hopino rameno k havraspárskému stolu. Zatnul zuby a zesílil stisk na své vidličce. „Pitomče Aubrey, na tebe mluvím!“

Hope ztuhla. Sirius se na ni snažil nedívat. Protože někde hluboko uvnitř věděl, že by neměl. Že by do toho neměl strkat svůj nos. A kdyby na Hope pohlédl a nedej bože spatřil její ztrápený výraz – který však nebyl tak ztrápený jako v lednu po té osudové hodině studií mudlů –, to vědomí by mohlo vystoupat na povrch a zkazit mu celou zábavu.

A tou zábavou myslel ponížit blbečka Aubreyho.

„Siriusi...“ zašeptal Remus.

„Nepleť se do toho, Remusi,“ vyprskl Sirius.

Zjizvený chlapec se od něj s povzdechem odvrátil a začal si mnout kořen nosu. Vypadal ještě unaveněji než včera. Jako by se měl každou chvíli rozpadnout, kdyby do něj někdo jen malinko ťuknul.

„Aubrey!“ zakřičel Sirius znovu.

Hope se na něj zamračila. „Co si myslíš, že děláš?“ Jen se na ni ale zamračil zpátky.

„Máš nějakej problém, Blacku?“

Hope svěsila hlavu. Zavřela oči a pevně k sobě stiskla víčka. Chtěla se propadnout. Chtěla, aby se pod ní otevřela podlaha a ona mohla zmizet. Kamkoliv. Hlavně už nebýt tady. Ale jakkoliv byl bradavický hrad kouzelný, podobná přání byl neschopen splnit.

Byla to její chyba. Měla držet zobák a vydržet, měla si Bertrama a jeho pozvání nechat až na potom, až bude večeře u konce a Marlene a ostatní budou samotné. Nebo aspoň bez Siriuse.

Bez Siriuse, který využil každé příležitosti, aby Bertrama urážel a zesměšnil, jak moc dobře věděla.

Tak proč nemlčela?

Sirius se zle usmál. Oči měl přimhouřené a zafixované na Bertramovi; ten seděl prakticky přímo přes uličku. Ruce pod stolem zaťaté, tlačil je do svých stehen. „Prý ses tady Hope zeptal na rande,“ nadhodil. Učinil tak pěkně nahlas, a všichni, co v té chvíli přihlíželi, ho uslyšeli. Což byl jeho záměr.

Hope si mohla jen představovat, jak Bertram za ní rajčatově zrudl. Neodvážila se otočit, místo toho prosebně hleděla na Siriuse, který si však právě ten okamžik vybral na to, aby její přítomnost zcela ignoroval.

„A co je tobě do toho, Blacku? Závidíš?“ vyštěkl Bertram.

Měla držet pusu, u Merlina.

Sirius se ušklíbl, zároveň vztekle protočil oči. Na vteřinu blýskl pohledem k Hopině ponížené tváři. Ta dívka na něj zírala jako nikdy předtím. Prosebně. Škemravě. A on musel polknout a vzpamatovat se, aby mohl pokračovat. „Jen si nemysli, blbečku Aubrey. Nemám proč závidět. Protože já,“ líně si hrál s těmi slovy, „jsem měl tu čest poznat Hope ještě před školou. Znal jsem ji dřív než ty. Znal jsem ji první,“ zdůraznil. „A jak si můžeš všimnout, blbečku Aubrey, i po takové době – po šesti letech, mám pocit – sedí Hope naproti mně. Ne naproti tobě.“

Remus nechal spadnout svou hlavu do dlaní. „Ježiši, Siriusi.“

Odpovědí mu byl sarkastický smích. „A co na tom, prosim tě? Co je na tom, žes Hope poznal jako první? Protože, Blacku, přestože to tak naneštěstí je a přestože Hope naproti tobě fakt sedí, nic to neznamená. A víš proč?“ Sirius arogantně ohrnul ret, připraven na cokoliv. „Protože Hope na tebe sotva promluví, přestože sedí hned naproti, jak jsi řekl.“

Hope zavřela pevně oči. A když je otevřela, zamračila se na Siriuse, který byl sekundy od vytáhnutí své hůlky a zakletí Bertrama do bezvědomí.

„Drž hubu, Siriusi,“ vyprskla na něj. V tom tichu, co po Bertramových slovech nastalo, to slyšeli všichni.

Chtěla odtamtud pryč. A chtěla tak učinit hned. Hope neměla ve zvyku podřizovat se impulzivním nutkáním. Přesto si ale, povzbuzená vlastním vztekem, stoupla na lavičku, na níž doposud seděla, a na moment byla tou nejvyšší osobou ve Velké síni. Ten moment byl však zlomkový, dívka totiž z lavičky hned zase seskočila a podrážky jejích bot dopadly na kamennou podlahu v jedné rozléhající se ráně.

A pak odtamtud pádila pryč. S hrdě vztyčenou hlavou a s blesky šlehajícími z jejích očí vypadal její útěk spíše jako pochod čerstvě korunované královny k trůnu.

Marlene ji po chvíli nevěřícného přihlížení napodobila. Když seskočila z lavičky, husté plavé kadeře jí zcela zakryly tvář a několik sekund trvalo, než je všechny dostala pryč. Pak už ale kráčela s Hope v jedné rovině, přičemž tmavovláska šla na jedné straně stolu, zatímco ona na druhé. Společně si to rázovaly ven z místnosti.

Vyšly na chodbu, strop tu byl tak vysoký, že jeden ani nedohlédl na jeho konec. Ještě než se za dívkami zavřely těžké dveře, začala Hope zběsile stoupat do schodů, Marlene tak tak v jejích patách.

„Počkejte!“ ozvalo se od Velké síně, za jejímiž dveřmi zanechaly veškeré drama toho dne.

Marlene se zběžně ohlédla, Hope však pokračovala ve svém ufuněném dupání do schodů.

„Hope,“ zašeptala Marlene do zad své kamarádky.

A Hope konečně zpomalila, nejprve hledíc do Marleniných blankytně modrých očí, pak konečně pohlížejíc na Tessu Simmsovou, která k nim pospíchala, tmavé pramínky mikáda se houpaly do rytmu jejích kroků.

Počkaly, než je dostihne, a pak společně pokračovaly dál, nyní i s Tessou. Šly potichu a dlouhou dobu, ostatně jako vždy, když jeden mířil z jednoho konce hradu na druhý. Marlene a Tessa by zastavily už dávno, Hope však ne. Ta pokračovala, nehledíc na píchání v boku, na skučení kamarádek a na ty litry potu, které za poslední čtvrt hodiny dokázala vyprodukovat.

Šla, dokud se nedostala, kam potřebovala. Teprve pak až zastavila, v chodbě, jež se nacházela natolik blízko vchodu do Havraspárské věže, aby stihla večerku, ale zároveň byla od ní natolik daleko, aby je nikdo nevyrušil.

Hodila sebou do jednoho z mnoha okenních výklenků, které se v té slepé postranní chodbě pátého podlaží nacházely. Zdi tu byly skromně osvětleny jen několika málo menšími pochodněmi, byly však lemovány desítkami obrazů, na jejichž plátně v polospánku klimbaly modelové.

Bokem se natiskla k oknu a schoulila se do klubíčka. Chvíli si mlčky prohlížela nebe. Slunce zapadlo už před několika hodinami, a skotská divočina už neměla nic, co by ji osvětlovalo, tvary krajiny se postupně rozplývaly v tmě. Nebe se postupně zbarvovalo do stále tmavších odstínů modré a nepřítomnost mraků předpovídala jasnou noc. První hvězdy se začaly objevovat v temnotě, měsíc byste však nezahlédli a Hope díky včerejší hodině astronomie věděla proč – právě se nacházel v novu.

Počkala, až budou její kamarádky pohodlně usazeny po jejím boku, a pak čekala ještě chvíli, aby sesbírala myšlenky. Nakonec ale stejně vybuchla, neschopná bránit vzteku: „Chová se jako malej! Je to totální pitomec, furt musí Bertrama provokovat, musí využít jakékoliv příležitosti, aby ho znemožnil, přestože nemá důvod. Začíná mě tím unavovat, a to se s ním sotva bavím, to na něj sotva pohlédnu!“

„Sirius není Bertramův největší fanoušek, Hope,“ připomněla jí Marlene konverzačním tónem.

„Ale proč?!“

„Možná právě proto se takhle chová,“ pronesla Tessa přemýšlivě. Stíny temnoty si líbezně pohrávaly s jejími rysy. S křivkou jejích úst, s hustým klenutým obočím. Pochodně se zrcadlily v jejích očích. „Možná nemá rád Bertrama, protože má veškerou tvou pozornost. Protože se s Bertramem na rozdíl od něj bavíš.“ Tessa si dávala pozor, aby každé slovo, každou slabiku vyslovila zřetelně a jasně. Aby nepolykala konce. Nechtěla se opakovat, nesnášela, když něco musela říkat víckrát.

„Co tím myslíš?“

„Dává to smysl, ne? Musí to být pro něj těžké. Přece se s tebou skamarádil jako první. S tebou a tvou sestřičkou,“ dodala Tessa poněkud nejistě. „Znal tě ještě předtím, než jsem já věděla o Bradavicích. Znal tě docela dlouho a trávil s tebou všechen svůj čas, co jsem tak pochopila. Tedy dokud... dokud...“

„Dokud jeho matka nezavraždila mé rodiče a Leslie.“

„Ano,“ přikývla Tessa rozpačitě. „A pak tě neviděl dva roky a najednou se objevíš v Bradavicích a on má takovou radost, jen aby zjistil, že s ním nemluvíš. Že se k němu chováš jako k cizímu a k cizím jako k přátelům. A prostě si pamatuje vaše dětství a dívá se, jak si děláš nové přátele a – a páni, musí to pro něj být strašný.“

Hope se zamračila. „Ale on přece ví proč. Přece ví, proč se s ním nechci znovu kamarádit. Kdybych byla na jeho místě, ani bych takové chování nezpochybňovala...“

„Sirius není jako ty, Hope,“ podotkla Marlene. „Nezastává stejné hodnoty a názory jako ty. Vidí věci jinak. A je taky i trochu sobeckej a sebestřednej. Nebo takový aspoň chce být. A...“ – nadechla se – „a chybíš mu. Chybí mu, co jste kdysi měli. Co teď máš s Bertramem. Ovšemže mu závidí a žárlí na něj. Ovšemže na něj nebude milý. Sirius není jako já nebo Tessa.“

„Nebo jako já.“

Marlene vehementně zavrtěla hlavou, čímž si od Hope vysloužila tázavý výraz. „Myslím si, že ty by ses na jeho místě chovala stejně. Asi bys úmyslně nevyvolávala spory se svými sokyněmi, ale určitě bys žárlila.“

Však ona také žárlí, pomyslela si Tessa. Nahlas ale ta slova nepronesla.

Hope o tom chvíli přemýšlela, snažíc si protřídit myšlenky, snažíc se vidět věci ze Siriusova úhlu pohledu. Brzy to ale vzdala, zjišťujíc, že se do něj jako do kluka nedokáže vcítit, a s rezignovaným povzdechem zavrtěla hlavou a opřela se čelem o chladnou tabulku okna. „Naše přátelství je v minulosti. Je minulostí. Nijak netoužím ho jakýmkoliv způsobem obnovovat. Nemůžu, neměla bych. Podkopává to všechny morální hodnoty současnosti, není to správné.“

„Morální hodnoty současnosti?“ zeptala se Marlene pobaveně.

Hope po Marlene sekla pohledem a podrážděně přikývla. „Přesně tak. Nebo tobě přijde morálně v pořádku znovu se přátelit s klukem, jehož matka vyvraždila tvou rodinu?“

Na to ani Marlene – a dokonce ani Tessa, byť ve vlastní hlavě – neměla odpověď.

„Vy máte ale problémy,“ kusem řekl, kusem zívl obraz na protější stěně. Dívky sebou vyděšeně trhly, zapomínající, že stěny tu mají oči a obrazy ústa. „Za mých časů sme se kvůli té hromadě úkolů nemohli na nic jiného soustředit. A už vůbec sme si nedovolali to, co si vaše mládež dovoluje dnes. Žádný voloviny jsme nevyváděli. Kdyby přece, schytali bysme nějakej strašlivej trest. No nekoukejte tak na mě, copak tu už neexistuje večerka?“

Potom se kouzelník s nevkusnou bradkou, který k nim z obrazu promlouval, odporoučel navštívit svého známého v druhém poschodí s tím, že jestli potká páprdu Filche, že mu o nich řekne. Tessa, Hope a Marlene se po sobě rozpačitě podívaly a vzápětí vyprskly smíchy.

Zdravím!

Omlouvám se za dlouhé čekání, posledních pár dní mě furt někdo někam zval a já nevěděla kam dřív skočit. Doufám, že se Vám kapitola líbila a děkuju moc za Vaši podporu. V příští kapitole navštívíme domácnost McGonagallových.

- FNikol

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter