OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 22. kapitola

01.11.2018 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 1427×

22. Neříkáme jeho jméno

Pennsans Hope – se svými plážemi a promenádou přeplněnou turisty, s modrým nebem a jen několika málo mraky v dáli na horizontu – připomínala Itálii, ve které od roku 1970 pravidelně trávila prázdniny. 

Atmosféru Benátska narušovaly jen typické anglické vybledle hnědé domy s rudými střechami. A pak domy pro Anglii ještě typičtější, domy široké a hnědé, domy s tmavě šedou střechou. 

Sem tam ale, jak pokračovali ulicemi k Pandořině domu, britskou architekturu vystřídala zářivě modrá, červená, žlutá a zelená stavení. Ta mistrně roztrhávala pochmurnou atmosféru obytných čtvrtí. Představovala barevnou skvrnu na černobílém plátně, jediný podzimní list na šedém chodníku. 

A jak se později, když konečně došli do cíle, ukázalo, v jednom takovém domě bydlela i Pandora Ayersová. Byl vymalován modře s cihlově červenou střechou. Na okenních parapetech se slunily květiny, jež by Alice, kdyby tady byla, všechny do jedné horlivě vyjmenovala. 

Samotná Hope se ale o květiny nikdy nezajímala, a proto mohla jen obdivovat jejich krásu způsobem, jakým lidé obdivovali eleganci bezejmenné procházející dámy. 

Pandora se na ně rozpačitě zazubila a zastrčila si jeden zbloudilý pramínek pískově blond vlasů za ucho. „Tady bydlím. Nikdo zatím není doma, rodiče jeli nakoupit na večeři. Až vejdem, nezapomeňte si v předsíni zout boty.“ Významně pohlédla na Siriusovy zablácené polobotky, a ten se, následuje její pohled, začervenal. „Máma by dostala infarkt, kdyby se tohle dostalo třeba jen na stopu blízko k jejímu koberci.“ 

Hope se kousla do rtu, aby schovala svůj úsměv. Ale pozdě. Sirius, který to gesto hned uviděl, protože po ní neustále pokukoval, ji zpražil zamračeným pohledem. 

Pandora vrhla poslední úsměv jejich směrem a pak se kov otřel o kov a dveře povolily. Před nimi se rozprostírala světle vytapetovaná předsíň. Muselo se ale tapetovat dávno, protože vzory postupně bledly a barva místy žloutla. U jedné stěny byl věšák, u další robustní botník se zrcadlem. 

Vkročili dovnitř, a zatímco se Hope a Sirius zouvali – Sirius si dal velký pozor, aby se ani špička boty nedotkla ošoupaného koberce, který v předsíni ležel, leč dle jeho názoru už na něm ani nebylo co ušpinit –, Pandora se se svižným krokem vydala chodbou, tenisky na jejích nohou rytmickým staccatem na holé podlaze.  

Oba čistokrevní při zaregistrování toho zvuku vzhlédli, a zatímco Hope jen pozvedla obočí, Sirius se narovnal, rozhodil rukama a zavolal za mrzimorskou dívkou: „Copak ty si boty sundávat nemusíš?“ 

Pandora něco křikla zpátky, ale protože už byla hlouběji v domě, bylo to nezřetelné.  

Sirius se znovu sklonil nad svou obuví a se zamračením si začal podrážkou sundávat první botu, nechávajíc na ní další zaprášenou skvrnu. „Matka by mě zabila, kdybych jí po domě chodil v botech,“ zabrblal. „Nutí nás s Regulusem nosit ty svoje směšné pantofle.“ 

Dívka po jeho boku sebou trhla a Sirius si hned uvědomil svou chybu. „Hope,“ začal, hlas plný lítosti. Ta si ale honem sundala své tenisky a prošla kolem něj do chodby. 

„Nech to být,“ zamumlala ještě tichounce, ale on to slyšel.  

Unaveně si povzdychl a donutil se od jejího odchodu odvrátit a znovu se věnovat svým botám. Takových situací za poslední dva roky bylo a takových situací ještě bude. Přestože ji ale sledoval od něj odcházet víckrát, než mohl spočítat na prstech obou dvou rukou, stále ho při tom pohledu píchalo v hrudi.  

S dalším povzdechem, tentokrát ještě unavenějším, z nohy strhl druhou botu a vydal se za dívkami.  

„Jsme nahoře!“ uslyšel křičet Pandoru, a tak se tam také vydal. 

Začal stoupat po točitém schodišti, jež bylo umístěné ve třetí čtvrtině chodby. Stěny tu byly lemovány obrazy a fotografiemi. Byly to ty mudlovské, ty, co se nehýbaly. Sirius neměl rád mudlovské fotografie. Dle jeho názoru nedokázaly správně zachytit kouzlo okamžiku, nedokázaly navodit pocit, že tam prohlížející opravdu byl, že cítil a slyšel a viděl, co v té chvíli lidé na fotografiích.  

Konečně stanul v patře. Na moment zastavil, než se nechal vést Pandořiným hlasem, vycházejícím z nejvzdálenějších dveří: „Koupelna je dál chodbou. Najdeš tam čisté ručníky. Kdyby sis potřebovala zavolat, stačí se zeptat.“ 

„To nebude nutné,“ odpověděla Hope a zahanbeně přiznala: „Neumím zacházet s telefony.“ 

„Klidně ti to navolím.“ 

Hope na ni hleděla, jako by mluvila cizím jazykem, načež se Sirius uchechtl. Zrovna se objevil ve dveřích místnosti, která – podle květinové postele a míchanice mudlovských i kouzelnických fotografií u zrcadla – byla Pandořinou ložnicí. 

Hope se otočila a zamračila se na něj. 

„Já myslela, že bydlíš u McGonagallů. A ti jsou přece dvojí krve. Ne čistokrevné,“ nevšímala si Pandora napětí mezi jejími dvěma návštěvníky. 

Sirius se soustředil na Hopinu odpověď, touže se o ní dozvědět něco dalšího. Prahl po informacích o jejím životě, jako Remus prahl po čokoládě. 

„To ano. Jak se ale ve smíšených rodinách stává, i tady mudlovská stránka ustoupila té kouzelnické. Na mudlovský život docela zapomínáme. Ale,“ – vypjala hruď a Siriusovi zacukaly koutky – „používáme elektrické osvětlení.“ 

„Rodiče by kleplo, kdybych jim to tu přeměnila v kouzelnickou domácnost. Kdo z McGonagallů je mudla?“ 

„Tety Minervy otec. Ale ten už je dávno po smrti,“ řekla Hope suše. 

„Takže jsou rodiče Miny McGonagallový a Robbieho McGonagalla všichni kouzelníci? A nedělá to z nich náhodou čistokrevné?“ 

Sirius i Hope pobaveně zavrtěli hlavou. „Kouzelník dvojí krve je i ten, jehož rodiče jsou oba mudlorození, nebo jeden dvojí krve a jeden mudlorozený. Nebo oba dvojí krve. Nebo jeden čistokrevný, druhý mudlorozený. Nebo –“ 

„Je to matoucí,“ přerušil ji Sirius. Přejel pokoj očima a s pozdviženým obočím se podíval na obě dívky. „Takže! Kde budu spát já? Je tu jen jedna přistýlka.“ 

„Ty máš pokoj vedle, Blacku. Hned přes chodbu.“ 

„Já tu nebudu s váma?“ podivil se na oko. „Co to pak bude za přespávačku?“ 

„Přespávačka, za kterou nás nikdo z našich rodičů nezabije,“ odpověděla mu chytře Pandora. 

Sirius vytřeštil oči – byly nyní skoro dvakrát tak velké – a Pandora zmateně sledovala, jak hned na to opatrně pohlédl na Hope, která si začala vybalovat věci ze svého batohu, s příliš netečným pohledem, než aby Pandořina slova neslyšela.  

Povzdychl si a pevně k sobě stiskl víčka. Promnul si kořen nosu a Pandoře v tu chvíli vůbec nepřipadal jako ten proslulý šprýmař, co běhal po chodbách Bradavic a s širokým úsměvem v obličeji vytvářel chaos. 

Připadal jí jako stařec, co ušel mnoho kilometrů, a na každém tom kilometru viděl mnoho špatného, než aby to nepoznamenalo pohled v jeho očích. Které – když je Sirius otevřel a zvedl z podlahy svou tašku – přesně tak vypadaly. Plné agónie a beznaděje, plné smutku. 

„Půjdu si vybalit,“ oznámil jim úsečně a opustil místnost. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Později, když se odpoledne přehoupávalo ve večer a pomalu zapadající slunce zalévalo celou Pennsans oranžovým světlem, seděla Hope na pláži. Rukama si objímala kolena, na kterých měla položenou bradu a s tichou fascinací zírala do slunce. V hlavě se jí přelévaly myšlenky, podobně jako se přelévaly vlny mnoho stop před ní, ten zvuk hudbou pro její uši. 

Nedlouho na to, co si oba – ona a Sirius – vybalili, je Pandora energicky odvedla zpátky do přízemí, kde se usídlili v kuchyni, zalité denním světlem. Tam také našli vzkaz od Pandořiných rodičů, kteří prý odešli chvíli po jejich dceři. V nečitelném tenoučkém písmu, kterému Pandora zázrakem rozuměla, vítali ji a Siriuse ve svém domě a nabádali je, aby, než se vrátí z trhů, využili liber, které nechali štědře ležet vedle vzkazu, a zašli si spolu s Pandorou do nedalekého krámu pro něco dobrého. 

A proto nyní seděla Hope na pennsanské pláži na dece, zatímco Sirius a Pandora nakupovali v jednom z mnoha obchodů, lemujících promenádu, mudlovské sladkosti. 

Povzdychla si – ne nešťastně, ale spokojeně, potěšeně, způsobem, jakým trávila poslední dvě hodiny denního světla – a natáhla své doposud pokrčené nohy před sebe, až se na místě, kam už nedosahovala deka, dotýkala její lýtka písku. Opřela se dlaněmi o zem a protáhla své tělo, plně vystavila svou bledou tvář slunci, vědouc, že v tuhle roční dobu ještě nebylo natolik silné, aby jí spálilo nos a líce. 

Uslyšela křupání jeho kroků na písku dřív, než se přiblížil. Dřív, než si sedl na poslední volný kousek deky a byl tak blízko, že se značná část vnější strany jeho stehna musela opírat o tu její. Hope sebou trhla, když se látka jejich džínů dotkla. Nevěděl, co je to osobní prostor. 

„Na,“ natáhl k ní Sirius ruku a před Hope se objevila jasně červená plechovka.  

Znechuceně nakrčila nos. Znala plechovky. Věděla, že v nich mudlové uchovávají své přesycené nápoje. „Co v tom je?“ 

„Co to nejdřív zkusit?“ navrhl a zakoulel panenkami. Ztráceje s ní trpělivost, upustil jí plechovku do klína a obrátil pozornost na svou vlastní.  

Hope sledovala, jak zakroutil zátkou a plechovka se s uspokojivým zasyčením otevřela. Byly tu zvuky, kterým – navzdory jejich obyčejnosti – Hope ráda naslouchala. Zvuk, jenž plechovka při otevření vydala, byl jedním z nich. Sirius si přitiskl nově vzniklý otvor k rtům a začal lačně hltat tekutinu uvnitř. Ohryzek mu skákal sem a tam a Hope si s velkým ostychem uvědomila, jak fascinující jí to připadalo. 

„Nepiješ to poprvé,“ konstatovala. 

Sirius zavrtěl hlavou a otřel si hřbetem ruky pusu. „S klukama se čas od času potulujeme po mudlovských ulicích. Cola se tam prodává na každém kroku.“ 

Hádala, že ti jeho kluci jsou James, Remus a Peter.  

„Kde je –“ 

„Je ještě v krámu. Skládá nákup do tašek.“ 

Váhavě vzala svou plechovku z klína a ukazovákem přejela po jejím vlhkém povrchu. „A tebe nenapadlo se zachovat jako gentleman a pomoct jí s tím?“ 

Pohlédl na ni a pár sekund si jen prohlížel její delikátní profil, než se k němu otočila a ledově modré oči se setkaly s bouřkovými. Sirius pozvedl koutky úst v úsměšku. „Gentleman?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, to prostě nejsem já.“ Znovu zvedl plechovku ke svým rtům a jak pil, díval se na ni zpod víček, černé řasy lehce tlumily intenzitu jeho pohledu, ale ne dostatečně – Hope se stále musela ovládat, aby před zrakem jeho očí neucukla. „A ty to přece víš, Hope. Vždycky jsi to věděla. A nikdy ses nezdráhala mi to připomenout.“  

Odvrátila se od něj a zamračila se. Pohlédla na plechovku ve svých dlaních a s povzdechem ji otevřela. Dávala si dobrý pozor, aby plechovka byla nad pískem v případě, že by chtěla vytéct. „Třeba by se věci změnily, kdybys jedním byl, kdybys byl gentlemanem. Třeba by byly lepší.“ A rychle přiložila studený kov ke svým rtům.  

Tiše ji sledoval. Studoval způsob, jakým colu pila, jako předtím ona studovala jeho. „Jak by se změnily?“ zeptal se nakonec. „Stále bys mě nenáviděla. Není tu nic, co by tě donutilo k opaku. Teď už to vím.“ 

Představ si smutek, jemuž musí čelit, kdykoliv se k němu chováš s odtažitostí. S odtažitostí vyvolanou činy, za které on sám nemůže, kterým on sám nedokázal zabránit.  

Znovu a znovu zvonily Hope v hlavě tetina slova. A přestože Sirius v tu chvíli nepůsobil vyloženě smutně, donutila se zachovat podle tetiný rady – a jak překvapivě snadné to bylo:  

„To není pravda.“  

Líce se jí zbarvila do růžova, když ta tři slova pronesla. 

Sirius se zrovna chystal znovu napít, a tak, když ji uslyšel a ustanul ve svém pohybu, ruka mu zastavila pár centimetrů od rtů. Pohlédl na ni. Vlny šuměly, ptáci kvílivě zpívali, slunce bojovalo skrz snahy mraků ho utišit a několik stop nad nimi se nacházela silnice, jejíž obyvatelé na sebe zuřivě troubili i přes svátky velikonoční. A ve stejnou chvíli se Sirius Black vpíjel pohledem do Hope le Fayové, a nenasytně obdivoval způsob, jakým se světlo pozdního odpoledne odráželo od její tváře.  

„Cos říkala?“ zeptal se konečně, bez dechu. 

A Hope, posilněna uplynulými minutami od momentu, kdy to řekla poprvé, zopakovala: „Není pravda, že tě nenávidím.“ 

Dál na ni bezhlesně zíral. Vteřiny ubíhaly a ubíhaly a Sirius na ni jen zíral, beze slov, v tichosti. A ona pod jeho pohledem znervózněla, ztratila svůj elán a se sklopenýma očima ochutnala další doušek coly.  

Chlapec vedle ní nevěděl, co na to říct, co jí na to odpovědět. Čím jí vyrazit dech, jako mu jej vyrazila ona. Měl by poděkovat? Ale copak by to dávalo smysl, děkovat někomu za to, že k němu necítí nenávist?  

Nevěděl si rady a frustrovalo ho to. Dovádělo ho to k šílenství. Považoval se za dobrého společníka. Když už se snažil, věděl, co v danou chvíli říct. Čím protrhnout ticho, jak rozesmát okolí. Věděl, i jak rozzuřit svou matku. Ale když přišlo na Hope, oněměl.  

Zalapal po dechu a už se chystal jí na její přiznání něco odpovědět, něco trapného, co by ale stále protrhlo to ještě trapnější ticho.  

Než ale jakákoliv slova mohla opustit jeho rty, uslyšeli Pandořino volání: „Hope! Siriusi!“ 

Společně se odvrátili od Atlantického oceánu a vzhlédli vzhůru a ještě trochu vzhůru, až k Pandoře, která se opírala o bílé zábradlí, jež lemovalo celou promenádu, s plátěnou nákupní taškou zavěšenou na předloktí.  

Dívka seběhla k nim dolů, pískově blond vlasy za ní vlály, jak si zrovna vítr usmyslel, a ona k nim běžela přes pláž s úsměvem ve tváři a balerínami v ruce.  

„Připomíná mi Marlene,“ řekla Hope. 

„Abych byl upřímnej, každej Mrzimorskej mi připomíná Marlene.“  

Hope se usmála. A byl to úsměv, který si Sirius bude pamatovat ještě dlouhou dobu.  

Pandora vedle nich konečně zastavila. Lapala po dechu a měla zardělé tváře, od písku špinavé nohy. Ale ani na chvíli si na to nevzpomněla a upustila svůj nákup do písku, vykasala si dlouhou sukni a zazubila se na ně. „Pojďme utíkat před vlnami.“ 

S těmi slovy se znovu rozeběhla, vstříc lámajícím se vlnám, a Hope, sledujíc její počínání, si povzdychla: „Radši bych utekla do vln.“  

Sirius, jenž si nyní sám sundával své polobotky, se jejím slovům usmál. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Když se pár minut po tom, co zapadlo slunce, dostali zpátky do Ayersovic modrého domu, nepřivítalo je ticho jako předtím, nýbrž božská vůně jídla vycházející z kuchyně a tichý šum televizoru z obýváku. 

Hope byla na televizi zvědavá. Na hodinách studiích mudlů se o ní učili nedlouho po telefonech a jí osobně připadalo zajímavé a lehce paradoxní – jak také řekla, když se profesorka Tannerová zeptala na jejich názor –, že mudlové dokáží vytvořit několik desítek minut dlouhé pohybující se snímky, které jsou ještě k tomu obohacené o zvuk, ale s pohyblivými fotografiemi si nevědí rady. 

Musela si ale připomenout, že nerozuměla mudlovským vědám. Možná bylo na vytvoření barevných, mluvících televizí něco jednoduššího než na vytvoření pohyblivé fotografie. 

„Mami!“ zakřičela Pandora, hned jak vešli do domu a nasáli vůni pečeně. Spěšně si zula boty – tentokrát překvapivě už v předsíni – a rozeběhla se chodbou.  

Hope a Sirius si urychleně sundali boty – Hope úhledně, Sirius svým bezohledným podrážkovým způsobem – a následovali Pandoru do kuchyně, kde předtím našli vzkaz. U kuchyňské linky tam krájela zeleninu žena ve středních letech, zlatavé, po lopatky dlouhé vlasy měla stáhnuté v culíku. Otočila se na ně, křivý neupřímný úsměv si našel cestu na její ústa, a Hope by přísahala, že v tu chvíli hleděla na Pandoru za třicet let.  

Pandora byla celá její maminka. Od jejích blonďatých vlasů a hnědých očí po půvabné, vílí rysy v obličeji. Hope si byla jistá, že až se setkají s panem Ayersem, jediný rys nebude odpovídat těm Pandořiným. 

„Koupili jste si něco?“ zeptala se paní Ayersová, ten znepokojující neupřímný úsměv stále na její tváři.  

„Jo,“ řekla Pandora. „Moc nám toho ale nezbylo. Většinu jsme snědli na pláži.“ 

Její maminka přikývla a natáhla k Siriusovi, který k ní byl blíž, ruku. „Vítám vás u nás. Já jsem Pandořina matka. Vy musíte být Sirius Black.“ Poslední větu pronesla zvlášť kysele. 

Sirius přikývl. „Děkuji vám za tuhle životní příležitost,“ pronesl, přestože předtím, když spolu s Hope sem jel autobusem, nevypadal výletem moc nadšený. 

„Já jsem Hope le Fayová, madame. Ráda vás poznávám.“ 

Paní Ayersová přejela po její tváři a jako by pro sebe přikývla. „Jakou jste měli cestu? Proběhlo vše v pořádku? Pandora mi říkala, že bydlíte až ve Skotsku. To je sem celkem dálka. Zhruba pět hodin cesty vlakem, autem ještě víc.“ 

„Nejeli jsme sem žádným z těchto prostředků, madame.“ 

„Jeli Záchranným autobusem, mami,“ objasnila Pandora. „Byli tu za tři čtvrtě hodiny.“ 

„No, zapomněla jsi zmínit, že já jel nejdřív z Londýna do Skotska a pak ze Skotska sem. Myslel jsem si, že umřu nudou,“ pronesl Sirius žertovně, nejspíš v pokusu o uvolnění atmosféry. Tvář paní Ayersové s jeho slovy ale jen ztvrdla. 

„Záchranný autobus? To je ten vynález, co kouzelníci často používají k přepravě, když zrovna nemůžou cestovat ohništi?“  

Hope se zamračila. Ta slova zněla výsměšně.  

„Ano, mami. Přesně ten,“ řekla Pandora a nejistě se ohlédla na Siriuse a Hope. „Táta je v obýváku?“  

„Jako vždycky, když vařím,“ přitakala paní Ayersové a odvrátila se od nich, uchopila odložený nůž a její stisk byl tak pevný, až jí zbělaly klouby. 

Sirius ucouvl. Dostal se tak blíž k Hope, a ta teď mohla cítit jeho vůni. 

Chlapec nemusel však couvat dál. Pandora po své otázce vyšla ven z kuchyně a Sirius a Hope ji rychle následovali. 

„Tvoje máma má něco proti kouzelníkům?“ zeptala se Hope, když si byla jistá, že jsou z doslechu. 

Pandora je nezavedla do obýváku, jak její předešlá otázka naznačovala. Vyšla první řadu schodů, a zastavila se, až když na ně nebylo z chodby vidět. 

Až pak se k nim otočila. 

„Spíš mají kouzelníci něco proti ní,“ odpověděla se smutným úsměvem. 

Sirius se podíval na Hope a ta mu pohled rychle oplatila. „Co se stalo?“ zeptal se pak. 

„Vy kouzelníci jste krysy plné předsudků. Rasisti, primitivové.“ Když uviděla jejich výrazy, zavrtěla hlavou. „Mámina slova, ne má.“ 

„Co se stalo?“ zopakoval Sirius. 

„Když mudlovská rodina, jako je ta naše,“ začala Pandora konečně, se smířeným úsměvem, „rodina, co jde vyprovodit svou mudlorozenou dceru, zastaví na nástupišti u expresu, ve svém mudlovském oblečení, s mudlovskými účesy a mudlovskými zvyky, nedopadá to dobře. Poprvé, když jsme byli na nástupišti – bylo mi tehdy jedenáct –, jsme museli čelit jen,“ zdůraznila to slovo, aby Hope a Sirius poznali, že to bylo cokoliv, jen ne jen, „svrchovaným pohledům a několika poznámkám zabručeným pod nos. Každým dnem, kdy se musíme začlenit mezi kouzelníky, ať už kvůli školním pomůckám nebo odjezdu do Bradavic, se to ale horší. Čistokrevné rodiny šikanují rodiny mudlorozených. Poštěkávají na ně nadávky a vrážejí do nich rameny. Zacházejí s námi jako s kusy hadru, jako s věcmi, co si nezaslouží kráčet po jejich kouzelném nástupišti.“ Poslední slova řekla se značným sarkasmem v hlase.  

Zjevně ale neskončila, protože jim hned nato pokynula prstem, aby se k ní naklonili. Šeptem pak pokračovala: „Profesorka McGonagallová musela rodiče vyloženě přemlouvat, aby si vás aspoň na noc vzali. Zvlášť když od rodičů ostatních mudlorozených slyšela, z jakých rodin přesně pocházíte.“ Setkala se se Siriusovýma očima, které v tu chvíli připomínaly bouřku víc než obvykle. „Máma napsala tvý tetě, Hope. Na začátku těchhle prázdnin. Málem jste sem nejeli. 

Hodně rodičů dětí jako jsem já – mudlorozených – nechce mít s kouzelníky kvůli jejich chování nic společného. Jistě jste si toho museli všimnout.“  

Podívala se na ně. Oba zavrtěli hlavami. 

Pandora si povzdychla. „Je to smutné. Jak člověk dokáže být slepý vůči špatnému, když se ho netýká, když to není špatné spáchané na jeho osobě. Nicméně,“ mávla rukou, jako by tím prohlašovala dané téma za nedůležité, přestože ani Hope a ani Sirius v poslední době nemluvili o ničem více důležitějším, „jsme se o tom bavili v naší společenské místnosti. Prefekti dokonce říkali, že profesoři měli problém, aby všem čistokrevným ze studií mudlů našli rodinu. Většina je ihned odmítla.“ 

„Chceš mi říct,“ začala Hope a její hlas se třásl, takže se zhluboka nadechla, než pokračovala: „Chceš mi říct, že zatím nikdo nezakročil, když se k vám takto chovali? Že nikdo z těch dobrých čistokrevných, nikdo z rodin dvojí krve, kteří by se o krevní status nemohli starat míň..., že nikdo z nich nezakročil?“ 

Pandora zavrtěla hlavou a smutně se usmála. „Jak jsem řekla. Jeden je slepý vůči špatnostem, když to není špatnost páchána na něm.“ 

„Krom toho,“ připojil se do konverzace Sirius, „má málokdo ty koule čelit rodinám Posvátné osmadvacítky. Zvlášť když se teď povídá, že se kolem nich začíná ochomýtat…“ zarazil se, „Vy-víte-kdo.“ 

Hope se kousla do rtu a neochotně přikývla. Sama čas od času slyšela McGonagallovi o tom černokněžníkovi, o Vy-víte-kom mluvit. Nebylo to téma, které by si jeden donesl ke snídani. Teta Minerva o tom spolu se svými bratry a jejich ženami většinou mluvila, když už odbylo na další den. Když si myslela, že všichni spí. Hope je zaslechla jen proto, že její čtecí dýchánky trvaly někdy déle, než bylo normální. Sama o tom neřekla nikomu. Ani Marlene, ani Bertramovi. Nechtěla jim – a vlastně i sobě – dělat starosti.  

Pandora ale vehementně zavrtěla hlavou. „Ne, já nevím kdo.“  

Sirius si povzdychl. „Poslouchej, jo? Tohle nesmíš nikomu říkat. Odposlechl jsem to od své matky a otce. Vyčetl jsem to z jejich korespondence. V Británii se už nějakou dobu ochomýtá zlý čaroděj. Nejhorší černokněžník od dob Gellerta Grindelwalda. Ten chlápek začíná rekrutovat lidi po celém státě. Začíná tvořit jakýsi spolek, mocnou armádu, která si má podrobit společnost. Mezi jeho přívržence patří dokonce i ti největší hodnostáři Ministerstva. Ministerstvo je už z části zkorumpované. Říká se, že i mini–“ 

„Řekni jí jeho jméno,“ přerušila ho Hope. 

„Proč jí ho neřekneš ty?“  

„Nemáme,“ odsekla mu. „Tys s tím ale začal. Je jenom fér, když jí to řekneš ty.“ 

Sirius obrátil oči v sloup. „Bábovko.“ 

„Zmlkni, Siriusi! Říká se tomu pud sebezáchovy.“ 

Zavrtěl hlavou a na rtech se mu objevil malý neuvěřitelný úsměv. „Dobře, ale musíš si pamatovat, abys jeho jméno nepronášela nahlas, Pandoro. Za žádných okolností. Jeho jméno se neříká. Úplně stačí, když ho označíš jako Ty-víš-kdo, nebo Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.“ 

„Takže jak se teda jmenuje?“ zeptala se Pandora netrpělivě. 

Sirius se zhluboka nadechl a pak se jí zadíval do očí a zašeptal: „Voldemort.“ V jeho očích se objevil strach a vztek. Překvapivá kombinace. „Lord Voldemort. Ale nikoho, kdo provádí lidem takové věci, bych za lorda neoznačil. Vymyslel bych pro něj ale tucet příhodnějších pseudonymů.“ 

A pár jich nato vyjmenoval. Byly sprosté a vtipné a Hopina bázeň a pocit, že dělají něco špatného, se rozpustily ve výbuchu smíchu.  

Krátce na to Pandořina maminka zavolala je i svého manžela, který stále odpočíval v obýváku, k večeři. Hope se na ni snažila být co nejmilejší, teď když chápala původ jejího chování. 

Její snahy však nebyly vráceny. 

Zdravím!

Dnes to bude krátké. Nejprve se Vám chci omluvit za svou nepřítomnost. Bylo toho hodně a psaní zkrátka nebylo jednou z mých priorit. (Za to spaní bylo na prvním místě.) Dále Vám chci říct, že doufám, že jste si tuto kapitolu užili a pokud budete chtít, budu moc ráda, když mi napíšete nějaký komentář. A nakonec Vám prozradím, že příští kapitola se bude odehrávat v Prasinkách na jednom kamarádském rande.

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 22. kapitola: