OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 5. kapitola

01.01.2018 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 975×

5. Studenti, co nejsou ve svých postelích

7. 10. 1971, Bradavická škola čar a kouzel

Bylo tři čtvrtě na dvanáct večer, když Hope za sebou praštila dveřmi od společenské místnosti. Pokračovala dál, uháněla úzkou chodbou a pak po schodech, ignorovala Rowenin kárající křik, který ji doprovázel až ke schodišti.

Byla pozdě na astronomii. Zaspala. Dělala si úkoly u sebe v posteli a musela usnout, protože když začala znovu vnímat, pokoj byl liduprázdný a společenská místnost jakbysmet. A teď jí nezbývalo nic jiného, než běžet a modlit se, že se nad ní profesorka Nixonová, jež předmět vyučovala, slituje a nechá ji vyváznout bez trestu nebo odečtených bodů.

Běžet z jednoho konce hradu na druhý bylo obtížné. Schody brala po dvou, těžká brašna ji při každém kroku tvrdě mlátila do stehna. Přes rozcuchané vlasy na cestu skoro neviděla a z jejího nepravidelného dýchání ji začalo píchat v boku. 

Pochopitelně byla celkem utahaná, a proto si v duchu oddychla, když konečně zabočila na chodbu, na jejímž konci se stáčelo úzké schodiště vedoucí na vrchol Astronomické věže. Astronomická věž byla nejvyšší věž na hradě. Krásně jste z ní viděli na Bradavice, na famfrpálové hřiště i na nádhernou skotskou divočinu obklopující hrad. Byl to tak nádherný výhled, že sem Hope zašla i párkrát mimo vyučování.

Hope nedaleko schodiště konečně zastavila. Brašnu upustila na zem, dlaně si opřela o kolena a s pohledem do země těžce oddechovala. Potřebovala se trochu vzpamatovat. Nechtěla přijít na hodinu celá zarudlá a lapající po dechu.

Odhrnula si vlasy ze zpoceného čela a párkrát si je pročísla rukama. Nestihla se učesat a bohužel si s sebou nevzala ani gumičku. Důkladně si uhladila hábit a utáhla si kravatu. Byla by nejradši, kdyby bylo poblíž nějaké zrcadlo, aby se mohla ujistit, že vypadá alespoň trochu reprezentativně. Bohužel pro ni byly stěny v této části hradu až na pár nevýznamných portrétů naprosto holé.

Nešťastně se znovu opřela dlaněmi o kolena a podívala se do země. 

„Pst, Hope!“

Hope sebou trhla a vylekaně se kolem sebe rozhlédla. U vzdáleného rohu, tisknoucí se ke stěně, se krčil křenící se Sirius. A za ním, s nějakým kusem látky v ruce, stál James Potter. Otrávený James Potter.

Hope si uštvaně povzdychla. Zase tihle dva. 

Sirius to s ní nevzdával. Kdykoliv ji uviděl, hned si chtěl povídat. A přestože mu dávala nepřátelské a úsečné odpovědi (někdy dokonce vzteklé), nepřestával se snažit. Hope neměla tušení, jestli za tu dobu, co se s ním nevídala, zhloupl, nebo její chování prostě ignoroval. Hádala to druhé.

James Potter byl oproti Siriusovi velice vnímavý. Tomu to neušlo. Neušlo mu, že kdykoliv Hope uslyšela Siriuse vyslovit její jméno, protáhla obličej do zoufalého šklebu. Neušlo mu, jak moc se jí Sirius protivil. A nenesl to dobře. Po týdnu, možná po dvou si toho všimla. Kdykoliv na ni Sirius zavolal, v obličeji se mu objevil nepřátelský výraz. Nesnášel to. Nesnášel, jak Siriuse odbývala, nesnášel, že za ní Sirius běžel, kdykoliv ji viděl. Nesnášel, že když na ni někde narazili, už to nebyl on a Sirius, ale Hope a Sirius. 

„Siriusi, Jamesi,“ kývla oběma chlapcům a narovnala se.

Sirius k ní vyšel s křivým úsměvem. „Rád tě tu vidím. Nemůžeš spát?“

Hope se zamračila. „Ne. Mám astronomii.“ 

„Takže jdeš pozdě?“

„Já... jo, asi jo.“ Chvíli si kousala do rtu, dokud se jí znovu nepovedlo zkrotit svou hanbu, a zpříma se podívala Siriusovi do očí. „Jo, jdu pozdě. Spolubydlící mě nevzbudily, zdřímla jsem si.“

„Doprovodíme tě!“

Povzdychla si. Podobné situace se poslední dobou opakovaly neustále. Sirius ji někde na hradě potkal a hned si s ní chtěl povídat, chtěl jí s něčím pomoct nebo se ptal na Leslie. V obou případech ho Hope odbyla. A hodlala v tom pokračovat

A bohužel pro Siriuse, problém nebyl v něm samotném. Jako malá Siriuse zbožňovala, obdivovala ho a jeho bezstarostné způsoby, naučila se milovat jeho příliš hlasitý štěkavý smích. Zvykla si ho každé ráno vidět u jejich dveří. Sirius byl dokonalý. Bohužel pro něj ale měla jeho matka k dokonalosti daleko.

„To opravdu nebude nutné. Trefím. Už to není daleko.“ V rychlosti popadla svou brašnu, otočila se na podpatku a rozešla se k točitému schodišti, kam měla původně namířeno. 

Chtěla odtamtud odejít dříve, než si Sirius uvědomí její odmítnutí. Když tak ale o tom přemýšlela, moc to nehrozilo. Nevšiml si jejího odmítnutí stokrát předtím, nevšimne si ani teď. Sirius si asi za ty tři roky vybudoval nějakou těžkou ignoranci vůči všemu, co nebylo podle jeho představ.

Nemusela se těch dvou ptát, co tu dělali tak dlouho po večerce. Marlene teď byla Siriusem naprosto posedlá. Když se ty dvě viděly, ať už kvůli učení, nebo jen tak, dříve nebo později (a dle Hopina názoru dříve než později) na Siriuse přišla řeč. Obvykle říkala, jak je vtipný, chytrý a hezký, někdy ale vyprávěla o jeho a Jamesových nočních výpravách, na kterých je k údivu většiny studentů zatím nikdo ještě nechytil. 

Hope to začínalo opravdu lézt na mozek.

Ti dva – James a Sirius – si i přes své chování na svou stranu obrátili snad celý hrad. Dokonce i její teta Minerva o nich občas zmínila nějaké to dobré slovo. Jediný, kdo nevypadal, že by byl jejich šarmem očarován, byli Filch (ten ošklivý školník, který naštěstí ještě nenašel důvod, proč by na Hope křičel) a Greenfields. Greenfieldse ale neměl rád nikoho.

Hope nedošla ale ani ke schodům, když uslyšela těžké pomalé kroky rozléhající se po celé chodbě a úlisný zlomyslný hlas: „Je tu někdo, má milá?“

Vykulila oči. Filch. 

Filch se za ten měsíc proslavil tím, jaký nespravedlivý parchant to byl. Kdyby ji tu načapal, neváhal by ani vteřinu a udělil by jí nějaký trest. (Který by se mu stoprocentně zdál příliš mírný a celou dobu, co by trest vykonávala, by jí toužebně vyprávěl o starých časech, kdy se studenti věšeli za zápěstí a ukazoval by jí naleštěné řetězy, co má ve vitrínách svého kumbálu jen tak pro případ.) 

Ani jeho kočka, paní Norrisová, nebyla žádný andílek. Pár nocí zpátky se k Hope Stella schoulila se zakrváceným uchem. Dívka okamžitě utíkala za tetou Minervou, která kočce ucho spravila.

Dlouho o tom nepřemýšlela. Otočila se a rozeběhla se chodbou zpátky k Siriusovi a Jamesovi, kteří tam pořád ještě stáli a naštvaně si přeměřovali toho druhého. 

„Utíkejte!“ zakřičela na ně. 

Chvíli na ni jen zírali, ale nakonec se rozhodli ji poslechnout a rozeběhli se za ní. Hope le Fayová jen tak neběhala po chodbách, takže jestli jste ji uviděli běžet, bylo lepší běžet taky. 

Brali schody po třech - ona po dvou, tažena svou školní brašnou k zemi. Když kolem ní Sirius běžel, vzal ji za ruku a táhl ji za sebou, taška netaška. Měla co dělat, aby udržela tempo.

„Jamesi, ty idiote!“ křičel Sirius směrem k chlapci o pár schodů pod nimi.

James se na ně otočil, v očích mu naštvaně blýsklo. Zuřivě si prohrábl vlasy a narovnal brejle. „Nemůžu to jen tak používat přede všema!“

„Ale tohle je jen Hope!“

„No právě!“

Hope se nechápavě dívala z jednoho na druhého. Nějak se v jejich konverzaci ztrácela, neměla ponětí, o co šlo, co nemůže James používat přede všemi. 

Sirius ji tahal za paži, asi doufajíc, že ji tím popožene dopředu. Bylo to houby platné, rameno s brašnou jí jenom těžklo a byla si jistá, že nebude schopná dlouho v běhu pokračovat, byť jen sbíhali schody.

Vběhli do další chodby a Sirius konečně pustil Hopinu ruku (dívka si byla jistá, že druhý den ráno na ní ještě bude mít známky po jeho nehtech) a doběhl Jamese. Následně mu z rukou vyrval látku, již celou dobu kudrnatý chlapec starostlivě tiskl k hrudi, a když je Hope doběhla, přehodil látku přes všechny tři.

Hope nechápala, k čemu to je platné, mít přes sebe přehozený nějaký hadr. Všimla si ale, jak byl kvůli tomu James Potter rozzuřený. Jeho nos jako by se proměnil v koňské nozdry a něco naštvaně brblal skrz zatnuté zuby, oči se mu zavrtávaly do těch Siriusových. 

„Co se děje? Proč jsme zastavili?“ zeptala se Hope. 

Sirius se na ni hřejivě usmál, ignorujíc Jamesův nevěřícný pohled a varování, ať jí nic neříká, spustil: „Tohle, milá a skvělá Hope, je Jamesův neviditelný plášť. Hádám, že teď, když už víš jeho název, máš aspoň menší ponětí, co dělá.“ 

Vypadal tak šťastně. Přestože právě seběhli celou tu cestu z vrcholu hradu dolů do přízemí. Vypadal tak šťastně z toho, že byl natisklý mezi své dva nejoblíbenější lidi na hradě.

„Ty máš neviditelný plášť? A opravdu je tvůj?“ zeptala se nevěřícně Jamese a vykulila na něj své bledě modré oči.

„Koho by asi byl? Táta mi ho dal, než jsem sem šel,“ zamumlal James. 

„Jsou totiž strašně drahé, i má-“

„Ticho!“ okřikl je Sirius a natiskl se ještě víc ke stěně, ti dva ho napodobili.

„Je tu někdo, má milá?“ ozval se znovu Filchův úlisný hlas. 

Hope se otřásla strachem a Sirius, kterému to neušlo, ji objal kolem ramen. Trhnutím jeho ruce setřásla. Natiskla se ještě víc ke stěně a bez dechu poslouchala.

Filchovy kroky se blížily. V tom tichu byly znít po celé chodbě. Bála se. Jestli je chytí, jestli Jamesův neviditelný plášť najednou přestane plnit svůj účel, bude po škole, a ani nechtěla hádat, kolik bodů by jí odebrali. Snažila se body spíš získávat, než je ztrácet, od toho tu byl Robbie.

Ti tři ani nedýchali, ani nemrkali. Filch se blížil s každým hlasitým došlápnutím, v pozadí byla slyšet jeho kočka Norrisová. Mňau, mňau, mňau. 

A pak se Filchův ohyzdný obličej objevil na rohu chodby, Norrisová se lísala k jeho nohou (Hope se vsadila, že to byl jediný tvor, který se k němu kdy lísal) a on se rozhlížel po chodbě osvětlené jen pochodněmi a jeho svítilnou, tvář měl zkroucenou do škaredého úšklebku. 

Hope doufala, že brzy odejde, když nikoho neuvidí, ale Filch tak neučinil. Nešel dál do chodby, jen tam stál, funěl a zíral dobrých pět minut na stejné místo. Pak se jeho obličej stáhl hněvem a otočil se zpátky ke schodišti.

Chvíli ještě čekali. Čekali, až Filchovy kroky a těžké sípání už nebudou vůbec slyšet, čekali, až mňoukání Norrisové nebude vytvářet ozvěny ve stěnách. Čekali, až se jim zklidní dech. Necelých deset minut po školníkově odchodě se ti tři konečně mohli odtrhnout od stěny.

Hope vyšla zpod pláště a zlomila se v pase. Opřela se dlaněmi o kolena, brašna jí sklouzla z ramene a s tupou ránou spadla na zem. „Fungovalo to,“ vydechla tiše. Byla tak vyděšená, srdce jí bušilo tak nahlas, že skoro nic jiného nemohla slyšet. Nebyla vůbec zvyklá se po večerce potulovat po hradě, natož utíkat před Filchem.

„Samozřejmě,“ odsekl jí James chladně, zatímco si plášť opatrně přehazoval přes ruku. „Je to mocný kouzelnický artefakt. Myslíš si, že přestává fungovat, jak si umane?“ zeptal se a arogantně si odfrkl. Hope mu neodpovídala. Přestože mu ten škleb chtěla smazat z tváře, neměla zapotřebí vyvolávat hádky.

Podívala se na své hodinky. Dvaačtyřicet minut po půlnoci, hodina za chvíli skončí. „U Merlina! Jsem pozdě, jsem tak šíleně pozdě. Promeškala jsem skoro celou hodinu.“ Nejradši by popadla brašnu a uháněla znovu nahoru po schodech, ale než by tam došla, hodina by skončila. Nemělo cenu se obtěžovat přijít, byť jen na konec. Ruce sevřela do pěstí, nehty si zaryla do dlaní. Skousla si ret. Zklamala.

„Tvé spolubydlící tě určitě omluvily,“ snažil se ji Sirius utěšit. 

Hope mu na to přikývla v odpověď, přestože tomu moc nevěřila. Neřekla by, že se s Hestií a zbytkem nějak zvlášť odcizily, ale čím déle se znaly, tím rychleji jejich pouto sláblo a sláblo. Zato pouto mezi ní, Marlene, Lily, Alice a Tessou jen sílilo. Zpočátku bylo těžké přijmout, že už nebyly jen tři - Marls, Tessa a ona - bylo těžké si přestat myslet, že jí Lily a Alice Marlene kradou. Ale postupně, po mnoha hodinách společného učení a společně stráveného času, se ten pocit vytrácel. Přestože stále k těm dvěma Nebelvírským nebyla tak otevřená jako k Marlene a Tesse, lepšilo se to.

To všechno by na to mohla Siriusovi odpovědět. To všechno se mu rozhodla zamlčet.

Odhrnula si vlasy z obličeje a podívala se na dva chlapce, kteří se na ni znepokojeně dívali. „Myslím, že půjdu směrem k Havraspárské věži a počkám si, až se budou ostatní vracet. Děkuju, že jste mě schovali.“ Letmo se na ně usmála, přehodila si brašnu přes rameno a rozešla se směrem, kterým chvíli předtím zmizel Filch.

„Hope, počkej!“ zahulákal na ni Sirius.

„Mlč, prosím tě. Je noc, nemůžeš tady takhle hulákat!“ vyšlo z ní pološeptem. Sirius se zatvářil zahanbeně, James za ním si odfrkl a se založenýma rukama na prsou se opřel o stěnu.

„Promiň. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys chtěla doprovodit. Mohli bychom znovu použít plášť.“

Hope přestávalo bavit ho furt odmítat. Přestávalo ji bavit dávat mu najevo svůj nezájem. Povzdychla si a zadívala se na něj: „To opravdu není třeba.“

„Nemluv hlouposti. Pojď, Jamesi!“ 

Dívka bezbranně přihlížela, jak se k ní ten černovlasý chlapec blížil s tím svým připitoměle veselým úsměvem. Evidentně si nedokázal pomoct. James se odlepil od stěny a následoval Siriuse. Když k ní ti dva došli, James přes ně přehodil svůj neviditelný plášť. 

Vyšlapat všechny ty schody do věže, ve které Havraspár skrýval svou společenskou místnost, bylo peklo. Pod pláštěm se v tak velkém počtu šlo obtížně. Snažili se si nešlapat na nohy a udržet si osobní prostor. Snažili se nedělat žádné zbytečné pohyby. Ve všech případech selhali. James odskočil od Hope, kdykoliv se dotkli. Hope se snažila být co nejdál od Siriuse, což vedlo k tomu, že jí byla vidět špička boty. Sirius jim oběma šlapal na nohy.

Konečně došli do chodby zakončené dveře postrádající kliku. V jejím středě se Hope zastavila. „Jsme tady.“ Odhrnula plášť a vyšla zpod něj, nechávajíc ho spadnout zpátky k Jamesovi a Siriusovi. Otočila se na ně, a přestože je neviděla, věděla, že tam jsou. „Děkuji za pomoc. Snad ji už nebudu muset znovu využít.“ Kývla jim a rozešla se ke dveřím do havraspárské společenské místnosti.

Skoro byla tam, u klepadla. Skoro ho svírala v dlani, skoro unikla. Skoro. To by se ale nemohlo ozvat Siriusovo: „Hope, počkej.“

Dívka zavřela oči, ruka jí spadla podél těla. Věděla, co teď přijde, co bude chtít vědět. Vždycky, když se ozvalo: „Hope, počkej“, byla po tom jedna jediná věta, jedna jediná otázka. Kdykoliv tu otázku vyslovil, bolelo to víc, než dostat Potloukem do hlavy. 

Otočila se a zvedla hlavu. Už nebyl pod pláštěm, a tak se její oči se setkaly s těmi jeho. „Ano?“ Hope mohla vidět, jak je Siriusova pěst zatnutá, jak zatíná zuby. Mohla vidět rozhodnost a zuřivost v jeho očích.

„Chci vědět, kde je Leslie. Ptám se tě už celej měsíc. Celej jeden dlouhej měsíc. A tys mi to ještě neřekla.“ Popošel k ní, brada vyzývavě vysunutá. „Hm, tak kde je? Je ještě někde na prázdninách? Je nemocná, nebo tak něco?“

Zamračila se na něj. Bolest a hněv zastínily únavu. Kéž by Les byla na prázdninách, kéž by byla nemocná. Nechávala se tím sžírat, naučila se to tak. Naučila se s tím nic nedělat, s tou bolestí. Cítila, jak se jí slzy derou do očí. Ty hloupé, směšné slzy. 

„Tak kde je?“

Hope polkla knedlík, který se jí objevil v krku, a odvrátila se od něj. Byla na něj tak naštvaná. Protože se jí furt ptal, protože za ní furt chodil. Protože chtěl být furt její kamarád. Byla na něj tak naštvaná i kvůli tomu, že nevěděl, že necítil tu bolest.

„Zapomněla jsi snad, jak se mluví?“ vyštěkl. 

Jedna slza jí začala téct po tváři, když se k němu znovu otočila. Další slza následovala, když se mu podívala do očí. Brečela. A nenáviděla se za to. Byla tak slabá, tak zatraceně slabá. Nebyla jako Leslie, Leslie by nikdy nebrečela. Zamračila se na něj, na chlapce, který byl kdysi její nejlepší kamarád. A zároveň se i zamračila na syna ženy, co jí vyvraždila rodinu pouhými šesti slovy. 

„Je mrtvá,“ vyštěkla. 

To Siriuse ohromilo. Vypadal, že to vůbec nečekal, že ho to vůbec nenapadlo za ten měsíc, kdy o tom přemýšlel. Hope věděla, že mu to mohla říct i jinak. Ale začala ztrácet trpělivost, začalo jí vadit, že o tom neví, když se o tom před lety tak moc mluvilo. 

Posměšně se na něj ušklíbla. Muselo to vypadat směšně, když jí z očí tekly slzy. „Pamatuješ si ten den, kdy ti Leslie půjčila koště? Bylo to osmého ledna.“ 

To datum měla vypálené do mozku. Byla si jistá, že ho nikdy nezapomene. 

„Jo,“ zamumlal Sirius. Podívala se na něj. Oči měl vytřeštěné, ústa pootevřená. A třásl se.

„Ten samý den večer Walburga, tvoje matka, přišla do našeho domu. Bez pozvání, bez upozornění. A udělala to tak schválně. Protože jinak by nikdy nedostala jedinou zatracenou šanci zabít moje rodiče a pak i Leslie,“ odsekávala ze sebe. Mluvila rychle, místy jí nebylo rozumět. Byla tak nešťastná.

Cítila, jak jí z očí dál tečou slzy a dopadají na její tvář. Jako nekonečný proud slané vody. Jako vodopád. Pevně k sobě stiskla víčka, nechtěla dál dávat najevo slabost. Zatnula ruce v pěst, nehty zaryla do dlaní. Otevřela oči. Sirius stál furt přímo před ní a nespouštěl z ní oči, ze kterých mu tekl vlastní proud slaných slz. Brečel tiše, tak jako ona.

S posledním pohledem na něj se Hope konečně otočila ke dveřím. Třikrát zaklepala, skoro se nesoustředila na hádanku, která jí byla pokládána. Rychle vyhrkla odpověď. Dveře povolily a ona do společenské místnosti prakticky spadla. Díkybohu tam nikdo nebyl. Práskla dveřmi za sebou, nechala Siriuse stát na chodbě. S pootevřenými ústy, s vytřeštěnýma očima a s tichými vzlyky. 

Vyběhla schody do svého pokoje. Zhroutila se na svou postel u stěny v nejvzdálenějším rohu. Hodila přes sebe přikrývku, schoulila se do klubíčka, zabořila hlavu do polštáře. A zahryzla se do ruky, aby aspoň trochu tlumila vzlyky, které se začaly vymykat kontrole. 

Byla hysterická, byla smutná a stýskalo se jí. Stýskalo se jí po rodičích a po Leslie.

A cítila se tak sama. Tak sama.

Plakala a plakala.

Zdravím!

Vracím se s další kapitolou, ve které se Sirius konečně dozvěděl, co se stalo s Leslie. A ano, Hope se domnívá, že Leslie byla zabita Walburgou. Co myslíte, jak by jejich první ročník vypadal, kdyby byla Leslie stále naživu? Kdyby Hope odolala kletbě Imperius? A jak se bude dál rozvíjet vztah mezi Hope a Siriusem? Budu se těšit na Vaše názory! 

Příští kapitola je poslední z prvního ročníku, dozvíte se v ní více o tom, co se s Hope dělo po zavraždění její rodiny. Neprozradím Vám v ní ale všechno, ještě k tomu má co říct Walburga. 

Děkuju Vám moc všem, co komentují a čtou! Budu moc ráda, když v tom budete pokračovat.

Šťastný nový rok přeje

FNikol.

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 5. kapitola: