OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 7. kapitola

30.01.2018 (13:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1074×

7. Famfrpálová kvalifikace

15. 9. 1972, Bradavická škola čar a kouzel

„Je to hovadina!“ slyšela Hestii za sebou. „Znáš mě už rok. Vždyť ti musí být jasný, že bych ti s tím koštětem nic neudělala!“

Hope ustala ve svých krocích a otočila se. „To koště,“ zasyčela na ni a byla by pokračovala dál stejným tónem, kdyby sebou Hestia necukla. „To koště,“ začala tentokrát mírněji, „je úplně nové. Dostala jsem ho teprve předevčírem. A i tak po mně úplně všichni chtějí, ať jim ho půjčím. Jako by je ani nenapadlo, že se na něm chci proletět první.“

„Já to ale přece vím!“

„Evidentně ne, Hestie, když škemráš, abych ti ho půjčila, už od rána.“ Hope škubla hlavou, aby se jí vlasy dostaly z obličeje, a znovu se zamračila na Hestii. „A vědělas, že jsem musela dřít celé léto, aby mi teta dovolila si to koště koupit? Přestože bych si ho zaplatila sama? Skoro každý den jsem byla venku ve vzduchu a chytala tenisáky, co lítaly všemi směry, fakt úplně všemi!“

Byly tři hodiny odpoledne, Hestii a Hope skončilo klasické vyučování už před dvěma hodinami. Teď stály na pěšině mezi školou a famfrpálovým hřištěm, kam právě mířily. Bylo totiž patnáctého a bylo úterý. Nejenže ten den měl Havraspár astronomii, ale také se pořádala kvalifikace do havraspárského famfrpálového týmu. A přirozeně Hestia a Hope, které si celé prázdniny nepsaly o ničem jiném, než jak se na tenhle den těší, byly rozhodnuté pokusit se o pozice v týmu. 

Hope zatnula pěst kolem svého Nimbusu Tisíc pět set, stále zírající Hestii do očí. Bylo to tady. Den s velkým D. Kvůli tomuhle dni trávila každý svůj prázdninový den ve vzduchu, kvůli tomuhle dni skoro zapomněla jíst a chodit na záchod. Nedokázala slovy popsat svou touhu po pozici chytače, o které si byla jistá, že si ji zaslouží, neboť trénovala nejvíc ze všech.

Hestia šla po pozici střelce. Stejně jako Bertram Aubrey, který byl už na hřišti, protože tam samou nedočkavostí šel už o hodinu dříve. Oba dva měli o dost větší šanci se do týmu dostat, neboť vloni opustili Bradavice (a tak i tým) dva ze tří střelců. Hope to bude mít těžší. Havraspárský chytač byl v pátém ročníku a nevypadalo to, že by se své pozice jen tak vzdal. 

Hestia jí stále hleděla do očí, neodvracela se od Hopiny otrávené a naštvané grimasy. „Tak promiň, Hope. Já jen, že mně máma nikdy nedovolí si něco takové koupit. Prý je to zbytečný.“

Hope se vytratil vzteklý výraz z tváře. Uvolnila pěsti a rezignovaně vydechla. „Po kvalifikaci ti ho půjčím, co říkáš? Ale budu u toho.“

Hestia se celá rozzářila. Už nevypadala tak zdrceně jako předtím, když na ni Hope skoro ječela. Herečka. „Fakt? Tak dík.“

Hope protočila oči a znovu se vydala po pěšině směrem k hřišti. Když k němu konečně došly, obě naprosto nedočkavé a dychtící, zastavily u vchodu a sjely se navzájem kritickým pohledem.

„Všechno dobrý?“ zeptala se Hope nejistě. Než opustila společenskou místnost, ujistila se, že nemá nikde na tváři skvrnu po jídle, ani že v jejím svetru, který pro tuto příležitost vytáhla, není díra.

„Jo, všechno dobrý,“ prohlásila Hestia. „A co já?“ Narovnala se a pozvedla sebevědomě bradu, aby na ni Hope lépe viděla. „Taky dobrý?“

„Jo. Hodně štěstí,“ zamumlala Hope a rychle si ještě stáhla vlasy do ohonu, než nasedla na svůj Nimbus. Přejela rukou po hladké násadě, palcem se dotkla každého písmene nápisu uvedeném na samém konci. Nimbus Tisíc pět set, stálo tam v bronzové barvě. Už celé měsíce si kupovala časopis „Jaké koště?“, jen aby věděla, jak s ním jsou výrobci daleko. A teď ho konečně měla. Nejlepší koště na trhu, říkaly obálky všech famfrpálových magazínů. 

„Tobě taky.“

Hope s malým úsměvem přikývla a odrazila se od země. Následně ladně vylétla vzhůru do samého středu famfrpálového hřiště. Mohla jen doufat, že Hestia vylétla hned za ní. Když se dostatečně přiblížila ke skupince svých spolužáků, se kterými sdílela kolej a barvu kravaty, jemně pohnula rukou a její koště se okamžitě zastavilo. Spokojeně se usmála a pohlédla na Bertrama Aubreyho, vedle kterého zastavila.

„Nazdar, Hope,“ kývl jí Bertram. „Nervózní?“

„Trochu,“ přiznala a zazubila se na něj. S Hope spíš ale mlátil adrenalin. Nemohla být nervózní, na tenhle den byla připravená v momentě, kdy se narodila.

„Já taky.“ Odvrátil se od ní a prohrábl si oběma rukama vlasy, na koštěti se držel jen pouhým stiskem svých stehen. 

Pozorně si ho prohlédla. Bertram vypadal víc, než jen trochu nervózně. Byl nepřirozeně bledý a na čele se mu objevovaly kapičky potu. Když se jeho ruce vrátily zpátky na násadu, sevřel koště příliš křečovitě. Nebyla zvyklá ho takhle vidět. Bertram byl nejchytřejší a nejschopnější z nich. Vždycky odpověděl správně. Vždycky se mu vše dříve nebo později povedlo. 

Nemohla si pomoct, když ho takhle viděla. Bylo jí jasné, že se jí to znovu jen tak nepovede. „Jen trochu?“ zeptala se škodolibě.

Sevření kolem násady ještě zesílilo. Těžce polkl a škubl prudce hlavou, aby se na ni zamračil. „Jo, jen trochu, Hope. Nemusíš to rozpitvávat.“

Hope se na něj zakřenila. Věděla, že to nemusí dál rozpitvávat, ale nemohla si pomoct. Otevřela pusu, a bylo by z ní vyšlo něco velice chytrého a kousavého, kdyby vedle ní nezastavila udýchaná Hestia.

„Hope, u Merlina, Hope! Tvoje koště, tvoje koště...“ Hestia ustala ve svých slovech a chytla se za hrudník. Byla celá rudá a sotva popadala dech. Ale jako by si toho ani nevšimla, celou dobu totiž vejrala s otevřenou pusou na Hope.

„Co je s mým koštětem?“ zeptala se Hope ustaraně a ohlédla se za sebe, aby ho zkontrolovala. „Mně se zdá v pořádku.“

„To nemyslím! Nevšimla sis toho? Úplně jsi mi utekla! Odletěla jsi jako střela. Jako by tě někdo pronásledoval. Copak sis nevšimla, že jsem k tobě doletěla až teď?“

„To je pochopitelné. Vždyť je to Nimbus Tisíc pět set! Teda, le Fayová, ty máš kliku!“ 

Trojice se otočila. Blížil se k nim kapitán a vynikající odrážeč havraspárského týmu Scott Adkins. Byl to usměvavý blonďák, chodil do šestého ročníku a pocházel z Irska. Jeho oči se nemohly rozhodnout, jestli mít barvu oříšků nebo čokolády. Vždycky byly jiné. Fandil Montroseským strakám a aspoň jednou za rok si na ně zašel se šálou v jejich barvách omotanou kolem krku. K snídani si vždycky dával dvě volská oka, jeden proužek slaniny... 

Hope potřásla hlavou a promnula si oči. Už začala znít jak Mina. Zamračila se dolů pod sebe. Mina nepřestala žvanit o Scottovi celé léto. Kdykoliv pomáhala Hope s tréninkem, mluvila o Scottovi. Kdykoliv s ní večeřela, mluvila o Scottovi. Furt o něm mluvila. Dokonce i ze spaní. Povídala, jak je hezký a chytrý a nadaný... Komandovala Hope, ať se o ní Scottovi zmíní, a poučovala ji, že má strašnou kliku ho mít za kapitána. 

Hope si odfrkla. To Scott měl kliku, že ji bude mít v týmu.

„McGonagallová mi říkala, že tu jsi kvůli místu chytače,“ řekl Scott s očima na textu, který škrábal na křehký kus pergamenu. Naklonila hlavu k papíru. Lektvar má reprezentovat tekuté zlato...

„Ty si tu děláš úkoly?“ zeptala se ho. Jako stará známá. Nemohla za to. Po tom, co o něm slyšela, jí připadalo, jako by ho znala. Ani o Hestii nevěděla, co si dává k snídani, a to s ní strávila o dost víc času, než tady se Scottym.

Scott škubl pergamenem z jejího dosahu. „Jo... ehm, ulil jsem se díky famfrpálu z lektvarů. Měli jsme mít na ty dvě hodiny tuhle esej. Křiklan to po mně chce donést hned po náboru.“

„Aha,“ zamumlala Hope, přestože by nejradši protočila na toho Ira oči. „Mina nebo profesorka McGonagallová?“

„Hm?“ Scott zvedl hlavu od úkolu a zmateně se na ni podíval.

„Říkal jsi, že ti McGonagallová říkala, že -“

„Jo, tohle.“ Široce se usmál a po celém obličeji se mu rozlil ruměnec. „Mina, ovšem.“ 

Hope se musela krotit, aby nahlas nezaúpěla. U Merlina! Nejenom že Mina, ale teď i Scott. Ne. Ne! Na tohle rozhodně nebyla připravená.

„No, doufejme že jsi aspoň trochu tak dobrá, jak o tobě McGonagallová říká.“ 

„Jsem stejně tak dobrá jako ona,“ prohlásila Hope sebevědomě.

Scott byl znovu skloněný nad papírem, tak musel opět zvednout hlavu, aby na ni mohl pohlédnout. Vysunula na něj vyzývavě bradu, když na ni nevěřícně zašilhal. Uculil se. „Uvidíme,“ zamumlal a přesunul se k Hestii po její levici.

Bertram vedle ní se na ni zamračil, když je Scott opustil. „Super, Hope. Ještě nejsi ani v týmu a už máš kapitána omotanýho kolem prstu.“

Hope se k němu se škádlivým úsměvem obrátila. „Výhoda toho, že jsem holka.“

„Jediná výhoda, si myslím.“

Odfrkla si a on se na ni pitomě zatvářil. Bylo to tak s nimi už dlouho. Neuběhl jediný den, kdy by se navzájem neprovokovali a neškádlili. Kdy by si nelezli navzájem na nervy. Bertram v Hope viděl hrozbu. Mohla mu sebrat místo toho nejchytřejšího. Mezi svými spolužáky byla o dost oblíbenější než on. Bertramovy společenské kruhy se soustředily jen na Havraspár, zatímco Hope znala všechny. A všichni znali ji. Nebylo těžké pochopit, proč se v její přítomnosti neustále cítil, jako by mu dýchala na záda.

„Hope! Hope, tady!“

Oba sebou trhli a rozhlédli se kolem. Hope pátrala mezi lidmi sedící na tribunách po Marlene, které hlas patřil. Se zamračením si všimla, že tu nebylo tolik studentů, jako na nebelvírské klasifikaci, kterou sledovala včera odpoledne kvůli Marlene. (Ta se jí účastnila, aby se pokusila o pozici střelce.) Rozladilo ji to. Jistě, neměli Minu nebo její rivalku ze Zmijozelu Mirandu Nottovou, ale měli Scotta a Chamberse. Ti byli taky dostatečně talentovaní. 

„Někdo na tebe asi volá, le Fayová,“ pronesl kousavě Bertram.

Hope ho drkla do boku a zamračila se na něj. „Nepovídej.“ Dál se rozhlížela po tribunách, brala řadu po řadě, než je konečně uviděla. Seděli na tribuně, kde se obvykle při famfrpálových zápasech shromažďovala její kolej. Bylo jich tam pár. Z té dálky mohla rozpoznat Marlene, která na ni křičela, a Lily díky jejím rudým vlasům. Vedle nich seděly Tessa a Alice. A všechny čtyři na ni mávaly. 

Dech se jí ale zatajil, až když uviděla, kdo seděl v řadě hned nad nimi. „Hestie, koukej! Moje teta! A Mina s Robbiem!“ Zakřenila se, když tam McGonagallovi viděla sedět. Teta Minerva ve svém špičatém klobouku byla nepřehlédnutelná. K té příležitosti si vzala svůj smaragdově zelený. Svůj nejoblíbenější, uvědomila si Hope. A její úsměv se rozšířil.

Zvedla ruku a zamávala na ně. Na své kamarády, na svou rodinu. Byla tak ráda, že ji přišli podpořit.

„Takže, nejdřív se podíváme na odrážeče. Chambers, Leighton a Poe tady zůstanou, ostatní zatím vykliďte pole.“

Všichni tři se kolem sebe rozhlédli, aby zjistili, proti komu stojí. Chambers už za kolej hrál i minulý rok. Byl ve stejném ročníku jako Scott a byl sakra dobrý. Nevypadal nervózně, ale ti dva jo. A pořádně. Měli vykulené oči a třásli se. Bylo komické to sledovat. Ale Hope tu nebyla kvůli sledování podívané. Byla tu, aby vytvořila tu podívanou. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉ 

Scott přiletěl k jejich skupince nedaleko tribun. Byli to ti zbývající. Ti poslední, co ukážou, co v nich je. Byli to ti nejdůležitější, byli to chytači, mezi které ona patřila.

„Teď chytači,“ oznámil jim Scott. Vypadal už dost unaveně. Všechny je přejel očima. Všechny tři. Byla mezi nimi jediná druhačka, také jediná holka. K jejímu zklamání. Jeden z kluků, co tu společně s ní čekal, chodil do třetího ročníku a druhý do pátého. To byl dosavadní chytač Havraspáru. Nebyl špatný, ale nebyl nejlepší. Studovala jeho techniky z předchozích zápasů a byla si jistá, že ho dokáže porazit.

„Pozorně poslouchejte. Za chvíli vypustím Zlatou. Brzo bude tma, takže ji budete mít za úkol chytit všichni tři naráz.“ Scott si prohrábl vlasy a podíval se přes rameno na pomalu zapadající sluníčko. „Za normálních okolností to většinou stíháme, a tak pouštíme ke Zlatonce po dvou. Bohužel ale, dneska se hodně lidí přihlásilo na pozici střelce, což nás trochu zdrželo. Nedá se nic dělat. Hodně štěstí a do toho.“ Pak odletěl dolů na trávník, kde byla bedna s vybavením. Ti dva kluci se rozletěli doprostřed hřiště a Hope je následovala. 

Scott se k nim vrátil se Zlatonkou v ruce a ještě unavenějším výrazem. „Fajn,“ zamumlal. Rozevřel dlaň a odhalil tak Zlatou v celé její kráse. „Tak do toho.“ S těmi slovy míček opustil jeho dlaň a zmizel. Byl pryč.

Hope zamířila trochu výš a rozhlížela se po Zlatonce. Kousala se do rtu a cítila, jak jí proudí adrenalin v žilách. Musí to udělat. Musí ji najít. Létala kolem hřiště, pozorně pátrala po jakémkoliv pohybu a zároveň nezapomínala pozorovat své protivníky, jestli Zlatou někde nezahlédli.

Trvalo to celkem dlouho. Sluníčko pomalu zapadalo a Hope věděla, že by mohl být nábor chytačů odsunut na zítra. Byla na to pravidla. 

Čas od času se někdo z těch tří snažil ostatní dva zmást a rozletěl se střemhlav k zemi, jako by viděl Zlatonku, načež se ostatní rozletěli za ním. Těsně před dopadem svůj pád ale vybral, což se nedalo říct o jeho soupeřích, kteří ve většině případech havarovali. Tomu se říkalo Wronského finta. Hope je pokaždé prohlédla. Sama se snažila využívat toho fíglu minimálně, aby ho pak mohla třeba použít, až bude Zlatonka na dohled. Zatím jen kroužila nad hřištěm, oči na stopkách. 

A vtom, asi půl hodiny po začátku, ji uviděla.

Poletovala přímo pod tím třeťákem. Krásně na ni viděla, jelikož byla pod ním. Vykulila oči a rozbušilo se jí srdce. Nemohla toho kluka nechat Zlatonku spatřit. Prohrála by, musela by to zkusit až příští rok, a Hope na tak dlouhé čekání postrádala trpělivost.

A tak se uchýlila k Wronského fintě, kterou ti dva tak rádi používali, a vystřelila směrem k tribuně, kde stále ještě seděli její kamarádky a McGonagallovi, kde jí ještě stále fandili a drželi palce. Byla rychlá, snažila se působit, jako že ji vidí. Natáhla ruku před sebe a chvíli tak letěla. Pak se ale prudce otočila pár stop od stěny tribuny a zamířila si to zpátky k Zlatonce, která k jejímu štěstí stále ještě poletovala na stejném místě. Slyšela, jak ti dva narazili do tribun. Uculila se. Naprosto tomu uvěřili.

Měla rychlé koště, měla nejrychlejší koště z nich tří. Chytí ji. 

Zlatonka se rozletěla pryč, když ji Hope měla na dosah, snažila se jí uniknout. Ale ani ona nebyla dost rychlá. Nebyla dost rychlá na Hope le Fayovou a rozhodně nebyla dost rychlá na Nimbus Tisíc pět set. Natáhla ruku, ještě zrychlila a chňapla po zlatém míčku.

Cítila cukání uvnitř své dlaně a zpomalila. Rozevřela dlaň. Zlatonka znovu roztáhla svá křídla, tentokrát zůstávající na místě, poražena.

Zazubila se a vítězoslavně pozvedla ruku, na koštěti se držela jen stiskem stehen. 

Dokázala to. Chytila Zlatou. A co víc, stala se chytačem havraspárské koleje.

Ona, Hope le Fayová.

Zdravím!

Vracím se s novou kapitolou. A ano, po nekonečných třech týdnech. Za to se Vám, mým čtenářům, upřímně omlouvám. Chodím na gympl, uzavírají se nám známky a já se stresovala a občas i šprtala, aby to nebylo s mým vysvědčením tak špatný. Navíc jsem si inteligentně zařídila brigádu mimo město, takže jsem každý večer jen padala do postele. Známky už mám uzavřené, brigáda mi ve středu končí a snad se k publikování (a doufám i ke psaní, jelikož i to jsem poslední dobou zanedbávala) brzy vrátím. :-) Děkuju moc za pochopení.

A co vy? Jak se perete s uzavíráním známek/zkouškovým? Pro mě to je peklo. :-D Fakt nechci vědět, co budu dělat, až budu někde na vejšce, když i ten gympl mě zabíjí.

Příští kapitola bude taková oddechovka. Zjistíme oficiální výsledky kvalifikací havraspárského - a i nebelvírského - týmu a na malinkou chvíli se v příběhu mihnou Pobertové. 

Děkuju moc za všechny ohlasy a reakce! Jsem za ně strašně ráda a snad to bude s publikováním (a hlavně tím psaním, protože už pomalu doháním, co mám nadepsané) lepší a já se pomalu vrátím k pátečním updatům.

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 7. kapitola: