OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 20. kapitola

25.02.2015 (17:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 650×

Kapitola 20

Nečekaná komplikace

Konečně sobota.

Profesorka Evansová strávila dopoledne na čaji s Minervou a Sibylou, pak u zapovězeného lesa se Silvaniusem Kettleburnem, sympatickým světaznalým horalem milujícím kouzelné tvory.

Milý a pohledný muž, který nezkazí žádnou legraci.

Byla ráda venku z hradu, čerstvý vzduch přinášel svobodu a odpoutání od myšlenek na jednu záhadnou určitou osobu.

„Oh, myslím, že bychom měli už jít, Silvanie, je půl druhé, nechci přijít na oslavu pozdě,“ podotkla dívka spěšně přešlapujíc z nohy na nohu, dělajíc tak díry nohama do sněhu.

„Nepřijdeme pozdě, nemusíš se pořád strachovat, Lily,“ hodil po dívce očkem a napřáhl ruku s jablkem k ohradě plné testrálů.

Kupodivu je nyní mohla vidět, zjistila to s překvapením až dnes, a učitel péče o kouzelné tvory čarodějce vysvětlil báji o tom, proč tomu nejspíše tak je. Ocitla se velmi blízko smrti, málem už překročila ten oddělující práh života a smrti, ale přežila.

Mohla obdivovat zvíře se zobákem gryfa a vzezřením karikatury na horského draka s křídly. Ač jejich kůže vypadala tenká a tmavá, krásně se leskla pod slunečními paprsky. Jediné, co ji děsilo, byly ty rybí, šedé, netečné oči.

Silvanius držel jablko, dokud ho ten jeden tvor nerozkloval svým zobákem.

Mužova láska byla patrná z každého pohledu.

Bohužel, jakmile se však přiblížila k ohradě ona o pár kroků navíc, polekaně se malé stádečko stáhnulo do nejzazšího kouta.

„Omlouvám se, měl jsem tě varovat, jsou ještě plaší. Bojí se neznámých lidí,“ pohodil Silvanius hlavou směrem k dívce a lišácky na ni mrknul.

Čarodějka zachumlaná v plášti kroutila hlavou nad tím, jak může mít nebezpečně velké zvíře strach.

„Tak už pojď, nebo tě tam odtáhnu násilím,“ hodila po učiteli v hnědé tunice a kalhotách sněhovou kouli a zamířila k Hagridově chatě u začátku lesa.

Než se k Lily kolega připojil, dávno zaklepala a ve dveřích se objevila zarostlá dobrosrdečná Hagridova tvář s hnízdem na hlavě.

„Už je čas,“ usmála se na obra.

„Jistě, paninko, ale já moc tomu vašemu přemisťování nevěřím,“ vymlouval se velikán a evidentně měl z toho strach. „Mohl bych tam dojít sám pěšky, jestli prominete,“ omlouval se Hagrid těma svýma psíma hnědýma očima.

„Mám nápad,“ promluvil náhle mužný hlas přímo za dívkou a přátelsky položil Lily ruku na rameno, „půjdeme pěšky všichni tři. Do Prasinek to trvá zhruba dvacet minut, takže nezmeškáme zahájení,“ zazubil se Silvanius.

Šafářník Bradavic tou svou kulatou hlavou vděčně přikývl.

Ke Třem košťatům dorazila skupinka skutečně s pětiminutovým předstihem, a jakmile otevřely dveře, přivítaly je bouřlivé hlasy a plná hospoda lidí.

Stoly se prohýbaly pod všelijakým jídlem, od masa až po sladkosti.

Trojice zamířila přímo k oslavenci sedícímu uprostřed jednoho ze stolů.

„Vítám vás, slečno Evansová, Hagride, Kettleburne,“ pokýval stařec hlavou a vstal.

„Mám pro vás něco speciálního za všechny tři, Albusi,“ usmála se Lily od ucha k uchu a rozevřela plášť, ze kterého vytáhla zrnko kávy.

Položila jej na stůl přímo před ředitele a tím si získala pozornost všech okolo.

Najednou bylo naprosté ticho.

Všichni do jednoho chtěli vidět, co se bude dít.

Čarodějka vytáhla hůlku a mávla. Zrnko vybuchlo v moře prachu a na stole stála uzavřená skleněná koule naplněná vodou.

Nemohla se vylít, ať byste s ní pohybovali nebo otáčeli na všechny strany.

Poté hůlkou lehoučce cinkla do okraje a průzračnou vodou a na dno pomalu klesl lístek levandule. Jakmile se dotkl skla, proměnil se v krásnou zlatou rybičku závojnatku.

Okolo to sborově zašumělo a ozval se nadšený jásot.

„Jako vždy jste mě překvapila, drahá,“ naklonil Brumbál hlavu na stranu, aby si prohlédl celé to krásné dílo.

Svou pochvalu myslel vskutku upřímně. Albus Brumbál byl čaroděj vždy na pozoru a jen tak ho nikdo nevyvedl z míry, avšak čas od času se stávalo, že jej někdo překvapil, a pokud to byl takto milý dárek, pak to zahřálo jeho staré srdce.

„No tak pojďte, drahouškové,“ postrkovala je kyprá šenkýřka Rosmerta k jednomu z volných stolů, „jste určitě promrzlí, tak by to nešlo, hned vám donesu cherry na zahřátí.“

Silvánius se zazubil a rukou popohnal ženu k pultu se slovy: „Hlavně rychle, Merry, nebo to tu Hagrid všechno vypije.“

Ti, co to slyšeli, se upřímně zasmáli.

Lily se posadila a pozorovala ostatní okolo, bylo plno, až na pár malých stolů vzadu. Pánové z ministerstva, bystrozorové, Brumbálovi známí, učitelé a další staří přátelé. Div, že se sem všichni vešli, uvědomila si.

„Koukni, není to Barney z ministerstva zvláštních věcí?“ zašeptala muži přes stůl a ten se nenápadně otočil.

„Jo, je to on, už jen podle toho velkýho frňáku, ten by mohl kýchat rodinné domky,“ zasmál se Silvanius.

Profesorce cukaly koutky. „Slyšela jsem, že má spadeno na obraceče času, stále jich je někde pár ztracených nebo spíše neregistrovaných, a víš, jaký by to byl malér, kdyby se jeden dostal do Voldemortových rukou,“ šeptala.

„Teď zrovna nevypadá, že by ho to nějak zvlášť zajímalo,“ ukázal palcem za sebe na mužíka s pupkem, který mu napínal oblek k prasknutí.

Lily si sundala plášť, seděli u krbu a ona už se zahřála dost.

Po několika dalších minutách se neustále otevíraly a zavíraly dveře.

Žena v kanárkově zelených šatech se rozhlížela po místnosti, než našla, co hledala, a zamířila k tomu.

„Ajéje, nevíš, kdo pozval Ritu Holoubkovou?“ vydechla dívka a sledovala štíhlou všetečnou ženu, jak se vlichotila do přízně několika výše postavených úředníků.

„Hádal bych, že nikdo, pozvala se sama, jako bys ji neznala. Tipoval bych, že i když je tahle oslava soukromá, umí si dobře spočítat, že tu nesmí chybět. Jako by spala s tím datumem Albusových narozenin přilepeným na nočním stolku,“ rýpnul si do ženy, avšak pohled věnoval jen rudovlásce, jako by ho nic jiného nezajímalo. „Nemáš ji zrovna v lásce, co?“ ušklíbl se Silvanius. „Četl jsem to v novinách o tobě a Snapovi,“ mrknul očkem a napil se z právě přinesené sklenice.

„Jestli se ptáš, co je mezi mnou a Severusem,“ odmlčela se, „tak nic, co by stálo za řeč.“

„Chraň bůh, Lily!“ zdvihl ruce na obranu a úsměv ho stále neopouštěl. „Jen mi připadá dost uzavřený, no, není divu, po boku pána Zla se asi změní každý,“ kroutil hlavou a evidentně věřil tomu, že je Smrtijed na jejich straně.

„Jenže on byl takový vždycky, i když jsme byly děti,“ zasmála se, ale muž se zarazil.

„Slyšel jsem dobře? Vy jste se už předtím znali? Tedy, věděl jsem, že jste studovali v Bradavicích s odstupem čtyř let, ale tohle mi nějak uniklo, asi začnu žárlit,“ naznačoval, jako že brečí, poté obtočil ruku kolem sklenice s rudou tekutinou a lehce ji zahříval.

„Já a Severus jsme bydleli kousek od sebe. Jeho rodiče si moc nepamatuji, jen vím, že to mezi nimi asi nebyly zrovna dobré vztahy, a on o tom nikdy nechtěl mluvit. Ale i tak jsme spolu trávili hodně času,“ zavzpomínala na ta krásná bezstarostná léta toulek po lesích a městě.

„To leccos vysvětluje, bohužel, rodiče si vybrat nemůžeme,“ pokrčil Silvanius rameny.

Mezi vším tím smíchem znovu vrzly dveře a s vločkami sněhu dovnitř vstoupila vysoká černě zahalená postava.

Každý, kdo si jí po očku všiml, nemohl připustit, že by v něm neviděl Smrtijeda, kterým ve skutečnosti je. Naštěstí post učitele měl nepopiratelně velkou hodnotu, takže se na muže nikdo nevrhal s nožem nebo kletbami.

„My o vlku a vlk za dveřmi… Severusi přisedněte si k nám!“ Kettleburn začal vehementně mávat rukou na nově příchozího a Lily myslela, že ho kopne pod stolem do nohy.

Snape dvojici nejdřív ignoroval, ale další volné místo bylo jen vedle té strašné novinářky Denního věštce, a tak se vydal k jejich stolu.

Vedle Rity by si nesedl, ani kdyby měl skončit na zemi.

„Zdravím, Kettlburne, slečno Evansová,“ pokývl hlavou v hraném přátelském gestu a zastavil se u jejich stolu v zadní části hostince.

Nyní nastalo malé dilema. Posadit se k muži nebo ženě? Severusův přísný pohled putoval nejdřív k jednomu, pak k druhému.  

Lily zatajila dech.

„Nač takové formality, Severusi,“ oslovil ho horal bodře, „posaď se ke stolu, alespoň budeme mít koho zpovídat,“ zazubil se Silvanius a potlačil zaúpění, když ho skutečně dívka kopla pod stolem do nohy. Rudovláska nasadila varovný úsměv.

„To je od vás…“ podíval se na muže a pak přesunul svůj upřený pohled na čarodějku, když dořekl: „Milé.“

Lily lehce zčervenala.

Snape se svým pověstným klidem usedl vedle profesora té zvířeny, o jakou se staral, aby měl dívku jaksepatří na očích.

Lehce si oddechla, ale ihned si uvědomila, že sedí sice naproti a mezi nimi je těžký dřevěný stůl, jenže ty jeho pátravé oči ji budou celé odpoledne sledovat a zkoumat jako ostříž.

Najednou nastalo trapné ticho doplňované jen smíchem a narušované nějakým nebožákem, který vzal do ruky kytaru jen proto, aby předvedl, jak hrozně umí hrát.

Snapovi to rvalo uši a zvažoval, jestli toho zatraceného muzikanta nemá uškrtit vlastní strunou.

Ticho prolomil Silvanius. „Ještě sis nic neobjednal, dojdu k baru, sám potřebuju nějaké pití,“ obrátil prázdnou sklenici dnem vzhůru a rychle odkvačil pryč, jako by nesnesl Severusovu nepříjemnou společnost vedle sebe.

„J…já si taky pro něco dojdu,“ rychle vstala, aby tam proboha nebyla sama jen s ním, to jí Kettleburn udělal určitě naschvál! Počkej, až tě najdu!

Ne že by se svým společníkem bála zůstat sama u stolu, ale nějak to v tuhle chvíli nemohla snést.

„Ale kampak, slečno Evansová. To je pro mě novinka, že holdujete alkoholu. Nezapomínejte, stačí málo a stejně jako u lektvaru může dojít k neočekávanému výbuchu,“ mrštně ženu chytil za zápěstí, jakmile se zvedla ze židle, a donutil ji si znovu sednout.

Málem lehce pootevřela překvapeně pusu nad jeho troufalým dotekem, který ji pálil i přes rukáv, ač právě přišel z chladného počasí. Poté Lily náhle překvapil tím svým vzácným úsměvem, který jen tak zbytečně nerozdával.

„Jen mám vyschlo v krku, nic víc,“ vyhrkla nebožačka to první, co ji napadlo, a mávla rukou, tak snad zamaskuje svoje rozpaky.

„A z čehopak?“ dobíral si čarodějku profesor lektvarů, aniž by z ní spustil ty své zvláštně pronikavé oči, ty dvě lesklé černé perly s neskutečnou tvrdostí si slečnu Evansovou podmaňovaly stále víc a víc.

Najednou měla problém dýchat. Hlavně se nezačni ovívat rukou, nabádala se, přeci mu na to neskočíš!

„Snad ne ze mě?“ Obočí Severusovi hravě vyletělo vzhůru, zatímco se tvářil smrtelně vážně. Mistr klamu. „Je vám něco? Vypadáte jako byste právě spolkla zlatonku. To jste si v mé posteli těch pár dní dostatečně neodpočinula?“ obdařil ji uštěpačnou poznámkou mířenou na její rudé tváře.

„To bude tím ohněm, nemějte strach. Možná kdybyste mi poskytl lepší péči, profesore Snape, vypadala bych mnohem lépe,“ přešla Lily do protiútoku, rozhodnutá mu ten jeho břitký humor oplatit.

Co tím, sakra, sledoval? To si ji musí, kdykoliv ho vidí, dobírat? U Merlinovy pantofle, zatracenej chlap.

Lehce mlaskl jazykem o patro, což vydalo takový dutý zvuk.

„Lepší péči, slečno Evansová? Máte na mysli něco konkrétního?“ vpíjel se uhrančivé čarodějce do očí a nenechal dívku pohlédnout nikam jinam.

Jo, to tedy mám, chtělo se Lily zakřičet z plných plic.

„Například společnost,“ utrousila opětujíc mu pohled.

„Stěžujete si na můj nedostatek společnosti?“ vypadal překvapen tím, co slyšel, a koutky rtů se mu lehce zvlnily do potměšilého ušklíbnutí. „Pamatuji si, že jste mě nemohla vystát, co se změnilo?“ Severus si pomalu propletl prsty a ruce položil na desku stolu jako úředník čekající honorář.

Lily lehce nafoukla tváře a pak je nechala splasknout, zatímco lehce pootevřela své růžové rty, jenže nevyšla z nich ani hláska.

„Nepotřebujete povzbuzující lektvar? No tak, mluvte už,“ popichoval lektvarista.

Jak mu má říci, že se změnilo naprosto všechno od té doby, co se objevil v Bradavicích, že jí obrátil svět vzhůru nohama, že ho chce políbit, že cítí tu spalující touhu mezi stehny a mravenčení v podbřišku, když se na ni takhle dívá.

„Nic.“ Čarodějce vyklouzla z krku zcela nesrozumitelná slabika. „Stále tě nemůžu vystát,“ lhala rudovláska, až ji pálily uši nad tou lží.

„Krvácí mi srdce, slečno Evansová,“ přiložil dlaň na ono místo a ta kamenná maska na jeho bledé tváři se ani nepohnula.

Vůbec nic o sobě neprozrazoval, a to oponentku stavělo do nepříjemné situace.

Lily bublala jako kotlík před explozí, kdyby dobře mířila, mohla by ho s chutí pod stolem nakopnout mezi nohy, zvažovala tuto lákavou možnost.

„Neříkej mi tak, nebo ti budu říkat Smrtijede,“ procedila syčivě skrze zaťaté zuby s hlavou nakloněnou lehce na stranu.

Jistě věděl, jak ji to neosobní oslovení sžírá po tom, co všechno se mezi nimi stalo.

Severus se zamračil.

Možná už překročila tu pomyslnou hranici pošťuchování za tu mez, kterou byl ochoten snášet, pomyslela dívka se smaragdovýma očima. Tak do toho!

„Neměla byste to ani vyslovovat, pokud neznáte přesný význam takových slov, ale jak chcete, vyberte si, jak vám mám říkat, slečno Evansová,“ první slova přednesl tak pevně, jako když přednáší právě ve své třídě, a zbytek protáhl do namířené otázky.

Byla zmatená. To však neznamená, že se vzdá.

Aby Lily zakryla své rozrušení a chvějící prsty, začala si pohrávat s prázdnou sklenicí od cherry, snažíc se ignorovat mravenčení v podbřišku a pomyslnou kostku ledu v krku.

Tenhle rozhovor se řítil velkou, nezastavitelnou rychlostí, jakou už nešlo zastavit, a ona se bála, co čeká na konci. Neměla by si se Snapem zahrávat, přesto tam sedí stále klidně, spíná své dlouhé prsty a nespouští z ní pohled jako jedovatý had, zatímco mu do očí spadá tenký pramínek jeho tmavých vlasů.

Očima obkreslila Severusovy mužné lícní kosti a pak se přistihla, jak zírá na jeho puritánky stisknuté rty, které se zkroutily do nesouhlasu, jakmile odpověděla.

„Po tom, co jsem tři dny strávila ve vašich peřinách, profesore Snape, bych si alespoň zasloužila, abyste mi říkal miláčku, pokud si mě rovnou nechcete vzít.“

Ah bože, ten jeho vyděšený výraz stál za všechno!

Lily měla co dělat, aby nevyprskla smíchy a nepřitáhla k sobě veškerou pozornost.

Ta profesorova bledá tvář ještě více ztratila svou barvu, takže nyní vypadala jako vybělená kost.

Zatímco si kousala ret a koutky jí cukaly směrem nahoru, ty jeho se otočily a mířily nesouhlasně k zemi.

Dlouho to nevydržela a pojala nutkavý pocit, že musí něco udělat. Bez špetky rozumu se natáhla dopředu a překryla jeho sepjaté ruce svou dlaní.

Severus byl v šoku. Tohle tedy skutečně nečekal. Co to po něm ta ženská vlastně chtěla? Jistě, odplatu. Vůbec ho netrápí svědomí, žádné ani nemá.

Pokud ho doteď neznepokojili všichni ty bystrozoři okolo, tak přeci neztratí hlavu u jednoho rozhovoru. Ještě nic není prohrané, stále je schopen pokořit dívčinu královnu na pomyslné šachovnici.

Domníval se… jak bude tohle odpoledne nudné, jistě by ho strávil užitečnější činností, a pak? Viděl tam sedět tu dvojici, zatímco k horalovi cítil zvláštní palčivě nepřátelský pocit, tak k ženě naproti němu…

Odpoledne nebude tak nudné, pomyslel si ihned, jakmile si sedal, a následně se mu poštěstilo i to, že ten ňouma starající se o tu kouzelnou havěť zmizel.

Ha, pak se jeho oponentka chtěla vytratit.

Tak to tedy ne, moje sladká Lily, tak lehké to mít nebudeš, rázně zakročil a nedovolil jí opustit jejich společný prostor.  

Celou dobu si s ní hrál. Miloval se jí vysmívat, trýznit jedovatými otázkami a zahlcovat tu zvídavou mysl informacemi všeho druhu.

Slečna Evansová se zdála být zdatným soupeřem v této malé rošádě, svítily ji oči se třpytem hvězd a červené lákavé rty, když je stiskla mezi zuby pokaždé, kdy přemýšlela, jak se jeho peprné otázce nějak vyhnout, vypadaly k nakousnutí.

Uchvacovala ho ženina vznětlivá povaha a on chtěl, ať vybuchne. Ať ji přivede k varu, ať zčervená jako jablko, do kterého by se rád zakousnul.

Odpovídala a odsekávala, bránící se jako kočka, dokud ji jedinou větou nezahnal do kouta.

Nafoukla tváře, jak rozkošné, pomyslel si.

Samozřejmě, že ho nemohla vystát. O to se celou dobu marně pokoušel, dokud si neustále nějakým záhadným způsobem nenašla cestičku k němu.

Mohl snad za osud?

Pobaveně viděl, jak převracela v prstech prázdnou sklenici od cherry, neklamná známka nevyrovnanosti, pochyboval, že si to uvědomovala.

Mě nenachytáš, posmíval se v duchu, to by sis musela přivstat či nechodit spát vůbec.

Dal Lily trochu volnosti, chtěl, aby pocítila malé vítězství nad ním, o to sladší bude pokoření. Snape předstíral zděšení a nevyrovnanost napínající do poslední možné chvíle, kdy čarodějku ukolébal k tomu nádhernému úsměvu, dokud nedodal.

„Mám to brát tak, že mě žádáte o ruku?“ ten ďábelský úšklebek nevěstil nic dobrého.

Šach mat.

Právě obklíčil její bílou královnu ze všech stran, a ta hrozila, že se na místě sesype.

Lily právě s doširoka otevřenýma očima zjistila, jak pošetilá byla, když si myslela, že má situaci pevně v rukou, a on si z ní zatím jen udělal legraci, fackovacího panáka.

Se stále více zachmuřenější tváří zvedla svou ruku z jeho prstů.

Chyba.

Snape předvídal dopředu, jeden pohyb a měla ruku uvězněnou v jeho dlaních. Nemohla se stáhnout.

Bude ho nenávidět, pokud tento triumf dotáhne až do konce? Za pokus to stálo.

Provokativně propletl své prsty s jejími, zatímco svou levou rukou si čarodějku přidržoval a ubezpečoval se, že mu nevyklouzne, poté si tu drobnou ručku přitáhl blíže jako milenec.

Lily se musela více naklonit. Jinak to nešlo, ňadry se lehce přitiskla k hraně stolu a on měl jako bonus ničím nerušený výhled na tu tísnící se krásu ve výstřihu.

„Severusi…“ hlesla varovně a nervózně blýskla pohledem po místnosti a sedících hostech.

Pozdě.

Ten roztomile bojácný hlásek nebral vůbec v potaz, stejně svými širokými zády clonil výhled každému hladově zvědavému pohledu v místnosti. Byli v bezpečí, i když dívce v očích viděl něco jiného.

Když se Snape nabažil té prchlivosti vykukující z toho něžného ženského těla, sklonil rty a políbil ji na prsty, zatímco se čarodějce vpíjel do očí.

Jemně, procítěně, což by teď rozhodně neočekávala.

Zachvěla se.

Potěšující reakce, jak jinak, Severusovo ego zajásalo.

„Máš strach, že nás někdo uvidí, miláčku?“ zašeptal hraným tónem s tím nejsamolibějším úsměvem ze všech.

Samozřejmě, že měla, ten prchavý pohled neustále bloudil kolem, než ho probodla očima plnýma výčitek.

Měl dívku tam, kde ji chtěl mít. Přesně v tuto chvíli to stačilo, svoji zábavu si užil dosytnosti a nepochyboval, jak bude mít tento rozhovor ještě dohru. Nenechá si to líbit a on bude připraven.

Smiloval se.

Pustil tu drobnou ručku ze svých spárů.

Lily se rychle odtáhla od stolu a vypadala, že potřebuje chvilku čas na opětovné získání své sebekontroly. Paži schovala pod stůl na klín, kde si třela to místečko po otisku Snapových rtů.

Nepokrytě k učiteli vysílala vražedné pohledy, když otevřela ústa ke konečné odpovědi.

„Silvanie, kde jsi byl tak dlouho? Postrádali jsme tě,“ zvolala s úlevou.

Slova nepatřila muži s černými vlasy sedícího naproti, nýbrž muži za ním s krátkými blond vlasy.

„Trochu jsem se zapovídal se Sibylou, prý nemám podceňovat čajové lístky,“ mávl pobaveně rukou a na stůl odložil hned tři velké máslové ležáky.

„Spíše byste neměl podceňovat Sibylu, než její věštění, jinak vás s tím bude neustále přesvědčovat,“ přisadil si Snape, kterého celá situace s učitelovým příchodem přestala zajímat.

„Prosím tě, Severusi,“ posadil se Kettleburn ke stolu vedle něho, „mám snad věřit, že se tu stane nějaká nehoda? To je přeci směšné. Je tu tolik zkušených bystrozorů, učitelů a ministerských pracovníků, jen blázen by sem vešel s namířenou hůlkou. Častokrát si nejsem jistý, jestli přes ty tlusté brýle vůbec něco vidí,“ zasmál se od srdce učitel kouzelných tvorů, až si vlasy barvy pšeničného pole prohrábl rukou.

Jakmile to však dořekl, zvenku se ozval jiný smích, ženský, jízlivý, nesoucí problémy. Přicházel z dálky nesený ledovým větrem, ale rozhodně nezněl pobaveně.

Neustále se přibližoval.

Hospoda ztichla jako jeden muž a většina čarodějů se otočila směrem ke dveřím.

„Řekl jsem snad, sakra, něco?“ zarazil se Silvanius a jako na povel se ozval ohlušující výbuch zvenku.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 20. kapitola: