OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 23. kapitola

03.03.2015 (13:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 834×

Kapitola 23

Nedobrovolný vězeň

Dívku stále ten příjemně nekomplikovaný pocit oduševnělé lehkosti neopouštěl, ani když se se svým novým pánem ocitla na příjezdové cestě u brány velkého domu.

Zde nejspíše končí jejich krátká cesta.

Lucius Malfoy otevřel a oba prošli až k obrovskému setmělému sídlu Malfoy Manor nevykazující ani špetku života.

Nespěchali.

Pán domu si vychutnával svůj dar jdoucí vedle sebe. Nikdo už mu tu ženskou nesebere, liboval si samolibě.

Po chviličce jednoduše vstoupili do domu.

„Vítejte doma, pane,“ skřehotal okamžitě Brenn, snažíc se zavděčit se svým nosem až podlézavě u země, div si ho o podlahu neodřel. Vzal svému pánovi plášť. „Co s tou ženskou, můj pane?“

Skřípavý hlásek domácího skřítka napovídal o nechuti k novému hostu. Evidentně se tak choval ke každému, navíc byl na pozdní příchody svého pána a jeho společnic zvyklý.

„To tě nemusí zajímat, mazej dělat něco důležitějšího, skřete,“ švihnul ho Lucius po zádech násadou své hole, když tu stvůřičku míjel. Podle chování skřítkovi dával jednoznačně najevo, že on patří do té nejspodnější kolonky společnosti, a tak s ním i zacházel.

Lily hleděla jen před sebe, následovala každý Malfoyův krok do prvního patra.

Celou dobu nepromluvil, nejspíše se s ní ani bavit nechtěl, a jí to bylo vcelku jedno, to byla výhoda děsivé kletby Imperius. Všechno vám jaksi proklouzávalo skrze prsty, aniž jste to mohli nějak koordinovat, a to jediné, na čem vám záleželo, bylo splnit jakýkoliv, i nesplnitelný rozkaz. Je to téměř až omamné, s jakou silou vás kletba, jež se nepromíjí, nutí ohýbat, chodit, mluvit a vlastně provádět cokoliv. Tím spíš se zdálo děsivě bizarní, že je pod nadvládou zrovna tohohle škrobeného aristokrata, jehož jedinou starostí je perfektní vzhled a chování ukazující na veřejnosti.

Lucius vešel do jednoho z mnoha místností a až pak odvolal své spoutávající zaklínadlo a dovolil majitelce svého těla se vzpamatovat.

Čarodějka se probudila z oslnění velmi rychle, jako by jí někdo vylil kbelík studené vody přímo za krk. Nejenže se nacházela úplně někde jinde, navíc i společnost se Lily nezdála vyhovující. Tím spíše, jakou měl nad ní moc. On měl hůlku, ona ne.

Vyděšeně se rozhlédla kolem, pátrajíc po čemkoliv užitečném, vypadalo to jako knihovna nebo nějaký salónek pro hosty.

Čtyři zeleně saténem ozdobené stěny skvěle ladily s černou koženou luxusní pohovkou a stejně sladěným nábytkem. Jediné tlumené osvětlení bylo v podobě stojaté lampy, to dávalo staroanglickému interiéru intimní atmosféru, o jakou rozhodně nestála.

Dekorace se skládala z několika stříbrných věcí rozmístěných na římse krbu, jednu takovou by mohla použít a omráčit svého mučitele nebo ho pro jistotu propíchnout pohrabáčem, jež měla na dosah, bohužel dívku nespouštěl z očí právě pro takový případ.

Škodolibě si pomyslela, zda ho už nějaká dámská návštěva takovým způsobem napadla a pocuchala Smrtijedovi tu jeho drzou hezkou grimasu.

„Kde to jsem?“ vyhrkla na muže před sebou, cítila se v cizím prostředí nejistě.

„Jsi na mém sídle, kde jinde?“ pozvedl bradu a zakroutil nad její zjevnou hloupostí hlavou.

Lily Malfoye sjela pohrdavým pohledem, nebrala ho jako věznitele, pokud nebude mít pouta na rukách, a rozhodně se nenechá nikým vlastnit. Není kus nábytku.

Pomalu nabývala svou ztracenou sebedůvěru, jen kdyby tu na ni všechno nepůsobilo stresujícím dojmem bohatého stříbrného pozlátka, za kterým se skrývá shnilý bonbón.

U Merlinových sandálů, vždyť sem s ním přišla jako nějaká lehká ženská, co jiného po ní asi chtěl? Co muži mohli žádat po ženách, které si přivedou do svého domu? Při tom pomyšlení opovržlivě ohrnula ret. Rozhodně to neznamená hrát šachy a rozprávět nad posledním nesmyslně schváleným zákon na ministerstvu kouzel v posledním znění.

Nejraději by se Lily nad svým humorem zasmála, jenže nic vtipného na tom nebylo.

Byla tady, v Molfoyově sídle, s ním, zatím oblečená, což se může ihned změnit a ne zrovna její vůlí. Do jaké situace ses to zase dostala Lily!

„Jistě se ptáš, proč jsem si tě vybral, respektive požádal o tebe,“ protáhl vyrovnaným nenuceným hlasem Lucius a gepardí chůzí popošel ke kožené pohovce, na kterou se pohodlně usadil. Zdařile předběhl čarodějčiny myšlenky. Přesně na to samé se chtěla zeptat, je vážně tak čitelná? Dokázal odhadnout, na co myslí, je vážně všímavý.

S Malfoyem si snad už dokážu poradit, než s Voldemortem, říkala si v duchu.

Jako by blonďatý muž slyšel pochod dívčiných myšlenek, potutelně se jeho tvář pohroužila do lehce vítězného pousmání.

„Jistě, Malfoy,“ odsekne dívka netrpělivě.

Lucius se nenechal vyprovokovat, jen pevněji a hlavně varovně stiskne stříbrnou rukojeť své hůlky, než se blahosklonně vyjádřil. „Co si myslíš, proč jsem to udělal?“ zeptal se náhle otázkou jako zkušený politik a nechával dívku stát na druhé straně místnosti.

Jak očekával, ani nevypadá, že by toužila si sednout vedle něho.

„Kvůli mým hezkým očím?“ prskla nepotěšeně Lily směrem k elegánovi a založila si ruce nepřístupně pod ňadry, aniž by tušila, jak teď vypadají pro někoho z Luciusova místa lákavě. Jako by mu je přímo nabízela, aby je pohledem polaskal.

„Možná to však není ten pravý důvod, drahá,“ nepřestával muž svého vězně hypnotizovat tou chladnou ocelí odrážející se mu v očích.

„Jaký je tedy ten důvod? A nepočítej s tím, že ti budu děkovat za záchranu,“ věnovala nebožačka pánovi domu zamračený pohled a začala netrpělivě ťukat špičkou boty o zem. To dělala vždy, když zapracovala dívčina nervozita.

Nebojí se ho a on ji při tom nechává, zatím vyčkává. Lucius promíjí té ženské neodpustitelné drzosti, které by si nedovolila ani jeho vlastní manželka. A proč? Protože ji brzy zlomí. Jak jsou ty holky nejdříve plné odporu a opovržení, dokud si je nevychová v poslušné panenky, tak lákavé, Luciusovi přejelo vzrušení po páteři.

Nejde se neusmát a nenechat schválně tu mladou čarodějku na pochybách.

„O tvoje díky mi nejde,“ promluvil chladně, „jde mi spíše o to, kdo jsi, kdo můžeš být a co z tebe bude,“ mluvil trapitel v hádankách a bavil se nechápavým výrazem profesorky před sebou.

„Myslela jsem, že mudlovskými šmejdy pohrdáš, stejně jako všichni tobě podobní,“ namítla ihned rudovláska s plamenem v očích.

„Ale nač tak krutá slova, slečno Evansová,“ zapředl téměř mile. „Pokud jde o čaroděje či čarodějky z nečisté krve, vždy nacházím nějaký způsob, jak je využít, takže mi jsou docela užiteční,“ prohodil jen tak mimochodem Lucius. „A k otázce vašeho pobytu v mém domě,“ odmlčel se, aby vzduch naplnily pochyby, „na nějakou dobu si zde zahrajete služebnou, nic víc po vás nechci.“ Zní to prostě, jenže za těmi slovy je skrytého cosi víc, stejně jako za tím jeho odporným svlékajícím pohledem, kterým dívku neustále zahrnoval, bavil se tím, parchant.

„Jdi k čertu Malfoy!“ V Lily narůstal stále větší vztek z toho, co jí nabízel, ne, on rozkazoval, což je ještě horší. Snad si nemyslí, že mu tu bude otročit? Dělat, co mu na očích vidí, zatímco do ní bude kopat?

Tentokrát se zdá, že aristokratova míra trpělivosti lehce přetekla přes okraj pohárku. Luciusovy koutky se lehce stočily směrem dolů. „Co kdybychom si to vyzkoušeli? Jen jako takový příklad, ukázku.“

Lily otevřela pusu k další salvě nadávek dopadající na Luciusovu hlavu, když její protesty nemilosrdně utnul mávnutí hůlky.

„IMPERIUS!“ protnul místnost Malfoyův panovačný hlas. „Tohle je mnohem lepší, nemyslíte? Vypadáte uvolněněji,“ zle utrousil kousavou poznámku. „Nalijte mi whisky,“ poručí povýšeně své loutce a ukázal prstem, na kterém měl velký rodový stříbrný prsten ve tvaru obmotaného hada, prst mířil přes místnost směrem k baru. „Vysvětlíme si pár pravidel, aby bylo jasno. Za prvé, budete se moci volně pohybovat po celém domě s výjimkou posledního patra. Ven nesmíte, a pokud ano, okamžitě to zjistím a bude následovat trest. Za druhé, budete plnit každý můj rozkaz a rozkaz kohokoliv jiného tady. Budete odpovídat, když budete tázána, a pokud ne, budete mlčet,“ diktoval svým osobitým důrazem Lucius.

Lily s netečnýma očima přišla těsně ke svému pánovi a podala mu do volné ruky průzračnou sklenku s ohnivě oranžovou tekutinou, ve které pluly tři kostky ledu a s cinknutím narážely do skleněných stěn.

„Skvělé,“ napil se a nechával dívku před sebou trpělivě čekat, dokud ji pevně nechytnul za zápěstí a nepřitáhl blíž k sobě.

Neodporovala, nemohla, ušklíbl se Lily posměšně do obličeje.

Dlouhou chvíli si nebožačku prohlížel zblízka a nezapomněl ohodnotit pohledem i to, co se skrývá ve výstřihu, pak hlesl: „klekni si.“

Kletba ženu donutila si kleknout na koberec před nohy svého pána a vzhlížet k němu jako k tomu jedinému bohu na světě.

Uhlazený Malfoy v tmavém obleku naopak se zájmem shlížel na svou novou oběť svýma kobaltovýma očima plnýma pohrdání a chtivosti. Jak dobře to dělá jeho egu, jak rád někomu rozkazuje, pro to se narodil, byl tak vychovávaný. Miloval to. Neznal nic lepšího, než ženu plazící se mu u nohou.

Mimoděk zakroužil nepatrně zápěstím a lehce upil tu zlatavou tekutinu, poté se natáhl vpřed.

„Vypij to,“ poručil mučitel a byl si více než jistý, že splní jeho rozkaz. Musí. Nedával ženě na vybranou. Prostě to udělá.

Lily přijala ten dar a vyklopila celý obsah do svých úst.

Jakmile alkohol sklouznul do toho něžného labutího krčku, zrušil své kouzlo hůlkou.

Slečně Evansové se rozšířily panenky, jak v hrdle whisky ďábelsky pálila a spalovala jí žaludek, ve kterém už musela mít propálenou díru. Přitiskla si dlaň k hrudi a lehce se zakuckala odporem spolu s hlasitými nádechy, dokud ten pocit pomalu neustupoval.

Pobavilo ho to. Nebyla zvyklá pít alkohol, nevadí, naučí se.

Vychová si tu malou mršku k obrazu svému, sám se na to nebetyčně těšil, na to uštěpačné odmlouvání, tresty a prosby, zachvěl se tou myšlenkou, až mu vzrušení sklouzlo do klína a tepalo tam.

„Zůstaň sedět!“ zavrčel, když se chtěla zvednout, jak ponižující jí to muselo připadat.

Neposlechla, musel se tomu v duchu usmát.

„Za každé neuposlechnutí následuje trest! Nauč se poslouchat,“ zahřměl hlasitěji.

Tvrdě čarodějce přes látku šatů stiskl rameno, zaryl do něho prsty i nehty s nezměrnou silou, vykřikla. Ihned srazil její tělo zpátky na kolena. Vypadala tak rozkošně, když se v její tváři objevil projev jeho zamýšlené krutosti.

Se mnou si nebudeš hrát, holčičko. Já jsem jiný pán, významně se zamračil nad neodpustitelným chováním svého nového mazlíčka.

„Asi by tě zajímalo, proč zrovna ty,“ prohodil líně Lucius a opřel se zpátky do své drahé pohovky, zatímco neskrývavě sjížděl těma stříbrnýma očima do Lilyina výstřihu.

Mlčela. Dobře se učí.

„Prostá otázka, prostá odpověď. Poznal jsem v tobě tu děvku z Obrtlé ulice. Jak se k tobě Snape tisknul, byla jsi to ty, že ano?“ shlédl na rozcuchanou rudovlásku s těmi pravdivými slovy. Nepopřela to.

Raději se mu vyhnula pohledem a předstírala, že ji více zajímá koberec pod sebou, což si vyložil jako ano.

„Když jsem tě tam dnes viděl podruhé, došlo mi, že to není náhoda. Jsi Severusovou milenkou? Řekni, drahoušku,“ tázal se Malfoy stále ve vší slušnosti.

„Ne!“ vyhrkla Lily a prudce po něm střelila očima, ve kterých se zrcadlo utrpení.

Ah, pomyslel si vítězoslavně, tady narazil na citlivou slabinu.

Nemohl si pomoci, aby ji ještě více nevyzpovídal.

„Ne?“ protáhl pomalu se zlověstným úsměvem, který se nezastavil snad před ničím, prohlásil: „A chtěla bys?“ ponižoval svého mazlíčka Lucius, zatímco sledoval střídající reakce v tom jemném ženském obličeji. Opravdu rozkošné.

„Jdi někam Malfoy!“ vykřikla celá červená, než se ze svého vzteku vzpamatovala, ohnula se v zádech pod náporem velmi bolestivé silné facky.

„Budeš mě oslovovat pane,“ zavrčel Lucius a hned zase nasadil vyrovnaný uhlazený výraz plesového tanečníka.

Lily náhlou bolestí vykřikla. Rána pálila jako čert, naprosto ji to ochromilo, poraněná pokožka celá rudě pulsovala.

Až pozdě se čarodějce do zorného pole skrze rozhozené pramínky jejích vlasů dostal nový rychlý pohyb. Pán domu zajatkyni pevně chytil za bradu.

Sakra, on mě donutí se na něho ještě dívat, jako by mu nestačilo, co mi udělal, soptila ohromením dívka.

Vyčítavě se tomu elegantnímu tyranovi zabodla do očí, ať pocítí také trošku odporu, ať vidí, jak na ni působí.

Prodlužoval ten kontakt soupeřících dvou odlišných sil, dokud nepromluvil: „Nemám rád násilí, pokud není nutné,“ prohodil naoko, avšak s vážným pohledem, málem tomu bývala uvěřila, nebýt toho škodolibého lesku v těch nadřazených šedých očí.

Ty, jo? Ty, zabiják, a nemáš rád násilí? K smíchu.

Natahovala krk, než se mu vyškubnula z prstů celá červená ve tvářích.

Nenechal si to líbit a jediným jeho rychlým pohybem ležela na gauči a on na ní.

„Ne!“ vřískla a začala škrábat jako kočka, kam jen dosáhla. „Nejsi nic než sprostej vrah, Malfoy!“ vřeštěla na celý dům, zatímco jemu stačilo pár pohybů, aby si na svou vzpouzející se oběť sedl a přimáčkl tak ke koženému povrchu pohovky.

Tíha mužského těla neozbrojenou čarodějku uvěznila pod sebou, nemohla ho shodit ani se vykroutit.

Lucius pozorně svého nového mazlíčka sledoval, bojovala jako tygřice a pořád se to zdálo málo, ano, marný boj proti fyzické mužské síle. Naprosto zbytečné, jen se vyčerpávala, a on si tak rád hrál.

Vybízel Lily pohledem, ať znovu něco zkusí, ať ho napadne, škrábe a křičí, dokud mu nebudou zaléhat uši.

„Tvůj hlas je jako libá symfonie drahá, zakřič znovu,“ provokoval a surově čarodějku chytil za pravé zápěstí, čímž ji donutil vyjeknout, marná snaha v již prohraném boji, to si žena nechtěla přiznat.

Jak rudovláska rychle dýchala, tím se jí zvedalo ploché bříško, jež se otíralo muži nechtěně o rozkrok, což v něm vzbuzovalo ještě větší žádostivost.

Měla před sebou nebezpečného protivníka, který nepropadal výbuchům hněvu, naopak, dokázal ho dobře skrývat a ošálit tak svou kořist. Nenáviděla ten falešný aristokratův úšklebek, jeho pohrdání mudly i to, jak s ní zacházel jako s najatou sprostou děvkou.

„Hajzle! Vrahu! Zabijáku!“ křičela bolestí.

„Jak sladké…“ napřáhl se volnou rukou a ozvala se štiplavá rána, další dobře namířená facka, pak Lily hrubě políbil. Vykulila oči a nyní zvrhlíka zase ona udeřila svou pěstí, bušila mu do ramen a do zad, jak nejsilněji dovedla. Odtlačovala ho, zatímco se oběti do nosu vtírala drahá vůně jeho kolínské.

Parchante! V duchu ho zahrnovala vodopádem sprostých slov, na jaká si vzpomněla, zatímco jí Malfoy nedával šanci se ani nadechnout, dokud ho nekousla do rtu.

Prudce se odtáhl s kapkou krve na tom poraněném citlivém místě.

Odvrátila tvář v hrůze před další fackou, ale on si jen setřel krev hřbetem ruky.

„Tak ty umíš i kousat?“ přivřel zákeřně oči a jistě vymýšlel další nechutný plán, jak svého mazlíčka ještě více ponížit.

„Bídáku!“ vrtěla se vzpurně a s ještě větším děsem vnímala to tvrdé cosi ukryté v Malfoyových kalhotách, přímo na sobě, jak se jí otírá o bříško.

Ona ho ta bolest snad vzrušovala! Nenáviděla ho!

Z Luciuse vyzařovala chuť ubližovat tak mocně, že se nechal strhnout společně se vzrušením kolujícím mu v těle, chytil čarodějce obě ruce, třásly se jí, pak se sklonil až úplně dolů. Položil se na ni, přitisknul k ňadrům ukrytým pod látkou, jež nebude představovat překážku, stačí jediné trhnutí, než se rozpárá.

Toto ho ale teď nezajímalo, stačil ten pocit naprosté nadvlády, Malfoyova dominance neměla meze.

Zalapala po dechu. Zatetelil se blahem. „Hmm…“ vrčel proti tomu horkému hrdlu, „co když tě teď zkusím kousnout já?“ hrozil a rozevřel pomalu rty proti dívčině krku.

Než se však dostal k tomuto jistě bolestivému kousku, neslyšně se otevřely dveře s malou postavičkou uprostřed.

„Můj pane, omlouvám se za nevhodné vyrušení,“ upíral Brenn pohlede do země, „je tu pan Yaxley a musí s vámi nutně hovořit, je to naléhavé.“

Lucius necelé dvě vteřiny soupeřil s pocitem dokončit, co začal, ale nakonec se elegantně odtáhl a stoupl si.

„Dobře,“ zavrčel nespokojeně s napjatým výrazem, který sliboval, že skřítka hned potom spráská čímkoliv, co bude mít po ruce. Sebral svou hůl s hůlkou uvnitř a vystřelil ke dveřím, „odveď naší novou služebnou do jejího pokoje,“ prsknul vztekle Malfoy a potlačil vystupňovanou touhu.

Pak za sebou Lucius vztekle prásknul dveřmi. 

Doufám, že jsem mnohé z vás nijak nenaštvala, a pro ty z vás, kdo naopak mají Luciuse rádi, zase že k ničemu nedošlo:-)

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 23. kapitola: