Death potion 28. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co bude další Severusův úkol? Bude stejně tak těžký, jako vysvobodit Lily?

22.06.2015 (11:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 892×

Kapitola 28

Úkol

„To bylo o chlup,“ podotkla unaveně Lily, jakmile spočinula nohama pevně na zemi. Nechtěla se od svého nového milence odtáhnout, jednak proto, co právě tento večer spolu prožili, a také kvůli nehorázné zimě, jež panovala na pozemcích školy všude kolem.

Začala se třást. Mráz se dívce vloudil pod šaty, štípal a pohled na všechny ty závěje po obou stranách cesty také nebyl zrovna povzbudivý.

Severus bez jediného slova poskytl tolik prozíravosti, že ihned svlékl svůj kožený kabát a téměř starostlivě do něho slečnu Evansovou zabalil.

Čarodějce vykukoval opravdu snad jen nos a uši, byla za to nesmírně vděčná, protože nejenže ji kabát zachránil před umrznutím, navíc byl zahřátý a voněl po bylinách, příjemné osobité Snapově esenci.

Temný gentleman pobídl dívku vpřed. „Pospěšte si, nebo tu oba dostaneme horečku a nachladíme se,“ neodmyslitelně přešel zpátky k neosobnímu vykání.

Osamocená dvojice prošla skrze dřevěný most postavený jako jediná cesta k Bradavickému hradu.

Chodby zely prázdnotou, bylo dávno po večerce.

Lily zachumlaná v černé kůži skrývající její odvážný vzhled se držela po boku učitele lektvarů, který při chůzi rytmicky šermoval přenášedlem ve tvaru vařečky.

Slečna Evansová to pobaveně pozorovala, ale nic neřekla, jen svůj úsměv skryla za klopy Snapova vypůjčeného kabátu.

Celou dobu, co pochodovali budovou východního křídla, Severus nepromluvil ani slovo, pohled upíral kupředu do liduprázdné chodby, jako by si chtěl utřídit své myšlenky.

Lily pozorovala svého tajemného společníka koutkem oka.

Najednou v její hezké hlavě začaly vystupovat do popředí zvláštní otázky typu: Lituje toho? Co? To já bych mu spíše měla vynadat, jak si se mnou zahrával a nic mi neřekl. On mě líbal a sváděl v cizí podobě. Měla by zuřit, ale ten příjemný pocit uvnitř dívku spolehlivě ukolébal, že si ani nevšimla, že najednou zastavili.

Snape se k čarodějce otočil čelem s až překvapivě vážnou tváří jako ocel.

Vše se zdálo náhle po starém, na první pohled jeho chování neodráželo ani kousíček toho muže, jež si ji vzal přímo na stole v Malfoy Manor, to profesorku vyděsilo.

Pro Lily to znamenalo hodně, přesto ještě nebyla připravená přijmout fakt, že tohohle děsivě nebezpečného čaroděje miluje.

„Myslím, že byste měla jít do své ložnice a pořádně si odpočinout,“ vysvětloval zachránce a dával si záležet na tónu svého autoritativního hlasu, jaký uplatňoval na své studenty, nepochyboval o tom, že ho Lily neposlechne.

Vzhlédla k němu svým zvláštně prosebným pohledem, jedním z mála, jež ho dokázal dostat na hranici nějakého citu, v tomto případě starosti.

„Půjdu za Brumbálem a vše mu vysvětlím.“

„Půjdu také,“ navrhla okamžitě a spoléhala na své psí oči, ač měla nohy ztěžklé únavou a tělo promrzlé na kost.

Jen několik vteřin bývalý smrtijed vypadal, jako by zaváhal, než nad ním zvítězil nutkavý pocit položit své dlaně na ramena té tvrdohlavé ženy.

„Ne, vy půjdete do pokoje, nebo vás tam odvedu sám, a pak…“ záměrně svou hrozbu nevyslovil a ona mohla jen přemýšlet, jaký osud pro ni chystal.

Mohla by říci ano, vlastně to chtěla vyslovit, toužila dostat Severuse k sobě do pokoje.

Bylo to bláznovství přát si něco takového? Asi jako každá mladá romantická duše se domnívala, jak ji její princ doprovodí a bude nad ni držet stráž, dokud neusne, ale on nebyl hrdina, aby si takové právo nárokoval, věděla to.

Pokud by ho tak oslovila, popřel by to. Nepovažoval se za žádného anděla spásy.

Nepřela se tedy. „Dobrá, jsem opravdu unavená a zmrzlá jako rampouch, jinak bych tam šla rozhodně také,“ připustila Lily a sklopila pohled k Severusovým botám na znamení porážky.

Mlčel.

Naposledy si prohlédla profesora lektvarů v těsných tmavých kalhotách a břidlicově šedé košili, pomyslela si, kdy bude mít ještě možnost ho v těch vzrušujících šatech spatřit, jeho hábit byl sice odrazem Snapova ďábelsky neodbytného šarmu, ale tohle…

Dnes dostala, co chtěla, mohla se nad svým úspěchem spokojeně radovat.

Bez protestu zamířila po schodech do prvního patra k Nebelvírské věži, sledována ostražitým pohledem dvou těch nejtmavších očí barvy černého inkoustu vpíjejícího se do vzdalující ženské postavy.

Snape zamířil do ředitelny obklopen nočním šepotem větru.

Tiše jako stín se protáhl do Brumbálovy pracovny, kde ho našel stát v černém učitelském hábitu, svém hábitu, u oblíbeného mazlíčka fénixe na bidélku.

Severus si byl jistý, že nenadělal sebemenší hluk, jímž by prozradil svou přítomnost. Na této disciplíně si většinu času zakládal a své neslyšné zjevování momentu překvapení mu častokrát zachránil i holý život. Bohužel, u Albuse tento tajemný způsob nějak nefungoval. Dokonce starce podezříval z toho, že má nalepené oči i vzadu, protože jakmile stanul přes stolem, tak se k příchozímu pootočil bokem.

„Rád vidím, že jste v pořádku, Severusi, troufám si říci, že i slečna Evansová,“ zdůraznil dívčino jméno.

Smrtijed přikývl.

„Doufám, že jste se příliš nenudil,“ prohodil chladně Severus a prohlížel si Brumbála v jeho učitelském hábitu, jaký u něho v životě neviděl, dokonce ani když tu sám studoval jako chlapec, bylo to něco ojedinělého, však pro jejich plán nezbytného.

„Musím říci, že jsem si to opravdu užil. Víš, jako ředitel Bradavic jsem povinen reprezentovat školu čar a kouzel tou nejvyšší možnou prioritou a ve své funkci se již nemohu, zvláště v této těžké době, moc ukazovat, jak jsem se přesvědčil v Prasinkách, ale tenhle malý výlet do doupěte vyvrhelů,“ otočil se k lektvaristovi čelem s pobaveně zvednutými koutky úst, „jsem si užil,“ usmál se Albus, hladíc si zamyšleně svůj dlouhý vous.

„To jsem vskutku rád, že jste si to patřičně užil,“ prohodil Severus kousavě a popíral všechny možné názory, jak si někdo mohl užít večer obklopen nepřáteli a vrahy. „Snad i vám proběhlo vše hladce v mojí kůži,“ pozvedl obočí tím jedinečným způsobem po snapovsku, jak to uměl jen on.

Ředitel špatnou náladu svého podřízeného ignoroval, většina mužovy jízlivosti a odtažitosti měla nějakou příčinu, ale každý má svá malá tajemství, tudíž to nechal být a otočil se k tomu úchvatnému tvorovi s rudožlutým lesklým peřím barvy ohně a nechal ho zobat zrní ze své vrásčité dlaně.

Bylo mrtvolné ticho.

Albus nechal Snapa svým vlastním sžíravým myšlenkám, dokud nepoložil přenášedlo na jeho pracovní stůl.

„Odkud se vlastně ta vaše zahořklost bere Severusi? Potkal jsem spoustu zatvrzelých Zmijozelů, ale vy dominujete na jeho špičce,“ čekal, zda se mladý muž rozmluví, nebo odejde.

Kupodivu neudělal ani jedno, nehnul se z místa, byl si více než jistý, že by světaznalý ředitel jeho rozpoložení jen těžko porozuměl. To, čeho se dnes večer dopustil, bylo na první chvílí vyvrcholením jeho tužeb, jenže po dosažení tohoto cíle dostat Lily do svých rukou, ať už to znamenalo cokoliv, se něco změnilo. Jeho chtíč zmizel a vystřídal ho nutkavější ochranářský pocit hlídat své malé jehňátko před jinými dravci a nepřízní osudu.

Marně se domníval, jak ho žena omrzí, pokud mu dá, co chce, to se přepočítal.

Nevyznal se v sobě. To bylo snad poprvé v životě, co ho popadla beznaděj nad svými činy, ani když při svém zasvěcování, kdy mu Voldemort daroval znamení zla, se necítil tak rozpolcen jako právě nyní.

Nelitoval svého činu, naopak.

Překvapovalo ho to. Ctižádostivý Zmijozel v něm jásal, zatímco on přemýšlel nad svým životním cílem. Tato myšlenka se neustále obtáčela kolem ní. Pořád to byla ona, už od té doby, co tu zelenookou holčičku poprvé viděl na ulici v bílých šatičkách držící malou plyšovou ušmudlanou hračku pocákanou od bláta.

Záleželo mu na ní. Bránil se tomu pomyšlení zavrtávající se mu pod kůži.

Obviňoval se z pokrytectví a nadával sám na sebe, však ten trýznivý hlas uvnitř nepřehlušil.

Zakryl si tvář dlaní, zavřel oči před veškerým světem.

Proklatě, i za víčky viděl ty rudé kadeře a vlnící se ženské smyslné tělo, obával se toho, že to uvidí, i když půjde spát, a do konce svého života ho ta vidina bude pronásledovat a mučit.

Rozuměl a dokázal vytvořit ten nejefektivnější lektvar, ale v terminologii citů byl zcela ztracen.

Bylo snad už pozdě se od Lily držet dál? Po tom, co svými rty okusil chuť jejích úst, rukama prozkoumal její ňadra a svým údem pátral po sladké vlhkosti v jejím klíně, si pomyslel, že to nedokáže. Jak jednou okusil to zapovězené jablko z rajské zahrady, už se nespokojí s ničím jiným.

Nejhorším trestem pro jeho zmučenou zhýralou duši byl však její pohled, už mu nevěnovala pohrdání, na jaké si ve škole každý den zvykl, když v něm viděla přeběhlíka, bahno společnosti, ale po dnešku k němu vzhlížela jako k hrdinovi!

U Merlinova vousu, zaklel v duchu, povýšil v jejích očích na zářivého zachránce, zatímco se sám utápěl ve stínu.

Nedokázal si sám sebe představit jako nějakého rytíře v zářivé zbroji.

Po necelých dvou minutách výčitek svého znovu objeveného svědomí vzhlédl.

Ne, rozhodně se slečně Evansové nebude vyhýbat, nebude skákat, jak píská, a rozhodně si nebude hrát na žádného slaboduchého hrdinu, bude muset její nadsazené ideály shodit na pravou míru.

Tohle je tvrdý svět a má ještě tvrdší pravidla.

„Spíše byste se měl ptát, kdo mou zahořklost neustále rozdmýchává,“ zavrčel, chtěl z toho celého obvinit Brumbála, na někoho to hodit musel, ten však odpověděl ještě více nečekaně.

„Je v tom žena,“ prohlásil s neochvějnou jistotou zkušeného muže v pokročilém věku.

Severus pochyboval, že by se mezi Brumbálovi ambice vešlo něco takového jako žena, jak tedy mohl soudit jeho?

Možná se však mýlil. Těžko si představit mladého ředitele, jak pospíchá na schůzku s kyticí květin. To prostě nešlo, ať se snažil jakkoliv, a tak se přinutil hledět jen na jeho věkem lehce shrbená záda.

„Pochybuji, že víte, co říkáte.“

Jedinou starcovou reakcí bylo pokrčení ramen a úsměv, který Severus nemohl vidět.

„Ženy jsou velké tajemství, my muži jim nikdy zcela neporozumíme a jejich myšlení je nad naše chápání, avšak jsou obdařeny speciální přitažlivou magií, která nám v jejich přítomnosti způsobuje výpadky paměti spojené s napětím v určitých místech,“ vyslovil to tak lehce s vědeckým zaujetím, jako by to byl nepopiratelný fakt, který za ta léta už okusil.

Snape se sarkasticky ušklíbl.

Pobavilo ho to.

„Pokud milujete, není třeba se za to omlouvat či stydět, je to ušlechtilý cit, jež je třeba chránit jako poklad. Jako mladý učitel jsem tento ctnostný cit měl možnost poznat, bohužel jsem si musel vybrat mezi životem s milovanou ženou, nebo svou prací,“ poznamenal Albus moudře. Tón ředitelova hlasu nesl neklamné známky lítosti a smutku. Litoval svého rozhodnutí. Ano, Albus Brumbál, nejmocnější kouzelník všech dob, litoval své volby. Je to vážně možné? Snad s bývalým Smrtijedem soucítil, i oni dva měli něco společného.

Opravdu je láska něco tak mocného? ptal se v duchu Severus a odhadoval, jaká záhadná tajemství v sobě stařec ukrývá. To, že jej nechal nahlédnout pod malou slupku jeho historie, neznamenalo, že mu ji bude celou vyprávět, ale stačilo to.

„Jak jste na něco takového přišel?“ odfrkl si Severus, čekajíc na nějakou nesrozumitelně těžkou odpověď v ředitelově stylu.

„Severusi…“ povzdechl si unaveně, v tom jediném výdechu mohl cítit všechna starcova prožitá léta, „jste dost chytrý na to, abyste to věděl sám. Myslím, že kdybych tak dobře každého neodhadl, už dávno bych byl mrtvý.“

Nechal nad tím muže za sebou přemýšlet, než mu došel význam jeho slov, a pak pokračoval, nenápadně přikročil k jinému tématu.

„Měl bych pro vás nový úkol, který je vskutku naléhavý.“

S lehce zachmuřeným výrazem začal stín v podobě Severuse Snapa poslouchat, jaké další hrůzy za vykoupením se z temnoty ho ještě čeká.

„CRUCIO!“ zahřměl Pán zla.

Naneštěstí pod kletbou byl někdo zcela jiný, než právě Severus. Řekněme, jak se teď nevýslovně bavil pohledem na ubohou postavičku kroutící se Mistrovi u nohou.

Bárty Skrk se svíjel v hrozných bolestech před všemi svými kolegy v černé magii.

Kdyby měl Severus masku na tváři, nebetyčně by si to s úsměvem užíval, protože to celé bylo jeho dílo, o tom však nikdo neměl ani tušení.

Vše začalo Brártyho omráčením před několika dny, kdy si chytře přivlastnil podobu toho idiota, a on si nic nepamatoval. Poté se jejich Pán od nějakého bezvýznamného donašeče, jakých si cenil pro právě tak zvláštní zprávy, dozvěděl, co se Skrkovi stalo ve městě a jak se nechal překvapit.

Domníval se, že jej někdo z venku vyslýchal, a pro jeho potupu ho nechali žít v domnění, jak ho ze světa sprovodí sám Voldemort.

Pán zuřil nad tím, jak se Bárty, jeden z nejvěrnějších a tudíž s důvěrou nejschopnější v první dvacítce, nechal zajmout podle Snapových falešných vzpomínek, jaké mu vložil do mysli, a své zklamání nad podlézavým mužem mu chtěl dát jasně najevo, jak jím pohrdá.

Nejdříve to vypadalo na smrt podle zlověstného výrazu jejich Mistra, naštěstí měl dobrou náladu a začal ho jen mučit svou oblíbenou kletbou spolu s tou potupou přihlížení ostatních, což bylo pro jejich člena horší než smrt.

„Tohle tě příště naučí dávat si lepší pozor!“ zasmála se hadí tvář spolu s dalším návalem bolestivého Cruciatu.

Bárty se svíjel a křičel, ruce i tělo nepřirozeně zkroucené na podlaze. Nikdo nepochyboval, jak by nejraději zemřel, ale Voldemort byl v takovém umění skutečně znalý a při životě by ho mohl udržet i několik hodin.

Být blbcem se prostě nevyplácí.

Snape nečekal, jak tato událost bude mít ještě dohru, věřil však, že Bárty, pokud to přežije, si dá příště lepší pozor na to, co komu říká.

Zde se výborně hodí pořekadlo: I mezi přáteli se najde dost nepřátel.

Tmavovlasý smrtijed ve svém dlouhém hábitu nijak nevyčníval z řady, avšak teď měl nutkavou touhu vyklonit se a podívat na Malfoye.

Před dvěma dny mu vyfoukl Lily, jeho novou hračku, přímo z rukou, nejspíše ho rozčílil, ale aristokrat takových otrokyň mohl mít stovky.

Koutkem oka se přesvědčil, jak se Lucius spokojeně usmívá nad Skrkovým osudem. Dozajisté se domníval, že mu ženu vyfoukl on, a vidět ho svíjejícího v bolestech pod krutýma očima jejich Pána mu dělalo nevýslovně dobře.

„Prosím, pane, odpusťte mi, už se to vícekrát nestane, slibuji!“ škemral Skrk, jakmile kletba odezněla a on se ztěžka vytáhl na slabé nohy, aby chňapl po Voldemortově hedvábně temném hábitu.

„Jsi neschopný čaroděj, Bárty Skrku,“ zasyčel Pán zla s tou největší pohrdavostí, až každému zamrazilo v zádech, a plivl zmučenému muži do tváře.

Dvě ženy v zástupu zalapaly po dechu, takovému ponížení byl vystaven jen málokdo. Pro některé hrdé čistokrevné čaroděje byl tento způsob čirého opovržení horší, než jakékoliv kouzlo rozřezávající vám tělo na malé kousíčky, jelikož ke svému Mistrovi vzhlíželi jako k bohu a nesnesli, aby se k nim otočil zády.

Provinilec, krvácející ze šrámů na těle, modřin a naprostého vyčerpání, se těžce sesunul zdrcen k zemi do kaluže vlastního potu a krve.

Voldemort mávl rukou a zcela chladně odvětil: „Snape, odneste toho červa, ať už ho nemusím vidět.“

„Ano, pane,“ promluvil bez výrazu a mávl hůlkou, pak muže přemístil na chodbu.

Podařený program dnešního večera skončil kupodivu bez usmrcení.

Za dveřmi v sále slyšel hlasité početné „PRÁSK“, jak se všichni vraceli ke své práci a do svých domovů.

Nyní mohl Snape jásat, pokud by něco takového vůbec uměl. V takové štěstí ani nedoufal.

Rychle se přesvědčil, že kolem nikdo není a dveře jsou zavřené, přiklekl k Bártymu, jako by mu chtěl zkontrolovat tep na zpoceném krku, a přitom vytáhl z kapsy svého pláště malou lahvičku, které si pohotový alchymista nikdy nezapomene vzít s sebou.

Okrajem skla setřel co největší část Voldemortových slin na Skrkově tváři a dával si pozor, aby se nesmíchaly s jeho krví, poté miniaturní lahvičku zazátkoval a uschoval.

Mohl si gratulovat. Pro svůj nový úkol potřeboval nějakou část ze svého temného Pána.

To byl vskutku ten nejobtížnější úkol, jaký kdy dostal.

Voldemort, zkušený černokněžník, si dával na něco takového zatracený pozor. Nikdy nepropadal něčemu tak mudlovskému jako podání ruky s příchozími, polibkem na tvář či jakýmkoliv jiným kontaktem s druhým.

Předešel tomu i tak, že neměl vlasy, což bylo ještě horší. Další variantou byly slzy, ale on ho v životě neviděl plakat, docela absurdní představa, pomyslel si, poté přicházely v úvahu nehty, to zamítl, a v neposlední řadě nějaký výměšek z těla, k čemuž by se nesnížil.

Těch pár slin se zdálo tou nejlepší variantou, v jakou ani nedoufal, nemusel si tedy lámat hlavu něčím, co by Voldemort nejspíše odhalil, jakmile by se k němu přiblížil.

Nyní druhá část úkolu. Stejně problematická, jako ta první.

Na tu si musel počkat o tři týdny později na dalším svolání.

Tentokrát se zaměřil na černovlasou štíhlou čarodějku. Pokud se musel dostat do jejího trezoru u Gringottů, musel získat i její část.

Zde měl širší paletu způsobů, jak svého cíle dosáhnout.

Jak tak stál v hloučku ostatních, vůbec nevěnoval pozornost proslovu jejich Pána, ač mu slova nepříjemně sama zalézala do uší.

Přemýšlel, co s ní.

Nejjednodušším řešením byl sex. Na to si však z vlastních sobeckých pohnutek nechal zajít chuť. Už tak ji využíval jak Voldemort, tak její manžel, a on se nechtěl přidat k dalšímu nekonečnému zástupu jejích milenců.

Poté, co by tu nebezpečnou bláznivou ženskou odmítl, což by nepřenesla přes srdce, by neustále očekával smrtelnou ránu do zad, to nechtěl riskovat.

Ke všemu Severusovi v hlavě vyvstal obrázek nesouhlasného obrázku Lily Evansové.

Už tak se musel hodně přemáhat při každé příležitosti, kdy ženu míjel na chodbě, a úplná muka zažíval při snídani, kde na něho házela pronikavé usměvavé pohledy, až měl chuť se s ní pomilovat přímo na stole přede všemi přihlížejícími, a ani by mu to v tu chvíli nevadilo.

Pomohlo by, kdyby si utrhl hlavu a zahodil?

Svolání skončilo a jeho od odchodu zastavil Avery s prosbou o další dodání mnoholičného lektvaru pro jeho krytí.

Neměl jinou možnost, než s malým povýšeným mužem souhlasit. Jenže i jemu se evidentně příčilo zůstávat po celé dny v ženském těle.

Kdyby se smrtijed ze svého poslání zbláznil, alespoň by ho měl z krku.

Zůstali v sále sami a poté zmizel i Avery.

Vyšel dveřmi na chodbu, rozhodnutý jít do nižšího patra vyhledat Dolohova, který zde dobrovolně zůstával jako nejbližší prostředník, kdyby jejich Pán potřeboval cokoliv naléhavého. Od Rusa se dalo dozvědět spoustu zajímavých věcí, pokud jste věděli, jak s ním efektivně jednat.

Obrátil se směrem ke schodišti, když za sebou zaslechl zbrklé kroky naštvané zhrzené čarodějky.

Počkal, až se přiblíží, vtom dostal ten skvělý nápad.

„Co se stalo, Bellatrix?“ Snažil se vypadat, jako by ho to vůbec nezajímalo, přestože to už podle ženiny zachmuřené tváře věděl.

„Odmítl mě! Už podruhé!“ vztekle po Snapovi hodila pohledem a on měl pocit, jako by mu tělem projel blesk, taková síla se v něm nacházela.

Strategicky pokrčil rameny. „Měla by sis zřejmě najít nového milence,“ podotkl s kamennou tváří hledíc, jak se Lestrangové napjalo tělo v potlačovaném vzteku. Čarodějčiny výbuchy se zdály tak časté, že normální chování u ní ani nevídal. Nelitoval ji. Má, co si zasloužila.

Potřebovala lekci a tím, že ji Voldemort odmítl poskytnout sám sebe v posteli, pro ni bylo hořkým trestem i zklamáním, přestávala nad ním mít kontrolu.

Musel se v duchu smát nad Bellatrixinou naivitou, chtěla si Pána zla ochočit jako pokojového psíka, ale nečekala, že i takové zvířátko ji může pokousat či ignorovat její naléhavé rozkazy.

„Nestojím o jiného! Mám takový vztek, pořád si tam vydržuje tu učitelskou děvku! Co na ní jen může vidět!“ prskla nakvašeně.

„To je zajímavé, už si tam tu ženu drží tři týdny, myslím, že by ses měla začít bát o svou pozici, Bellatrix,“ popíchl čarodějku Severus, prostě si to neodpustil, ale píchat do vosího hnízda se nevyplácí.

Smrtijedčiny vlnité vlasy se rozlétly v nesouhlasném zavrtění, teď se skutečně podobala zlé vypočítavé čarodějnici slibující pomstu.

„Nezahrávej si se mnou, Snape. Mohla bych tě vyzvat na souboj a pak bys viděl, kdo tu přichází o čestné místo u stolu,“ vyhrožovala pohledná žena s poněkud přísnými rysy prohloubené nejlepšími léty na temné straně. „Budovala jsem si své místo tvrdě a nehodlám se o něj dělit s jinou ženskou,“ dávala muži nahlédnout do svých myšlenek.

Vtom Snape zareagoval vskutku nečekaně.

Tvrdě ženu přitiskl čelem k chladné zdi liduprázdné chodby.

Neprotestovala, zatímco se muž tiskl k jejímu pozadí naznačující, o co má zájem.

Či to tak mělo alespoň vypadat.

„Nikdo ti není dost dobrý, co, Bellatrix? Hledáš uspokojení v náručích cizích mužů, využíváš je, mučíš, děláš si z nich otroky, ale co kdyby to někdo zkusil na tobě?“ Ještě více hrubě ženu přirazil ke zdi, až se na ni ňadry ukryté v korzetu pevně namáčkly, sotva dýchala, a soustředěna na Snapova šeptem pronášená slova si nevšimla, jak z kapsy vytáhl cosi malého a lesklého.

Hrdá žena překvapena jeho náhlým chováním zasténala.

Malá ostrá čepel se na pár vteřin mihla vzduchem a uřízla jednu vlnitou kadeř své bezmocné oběti, aniž to postřehla.

Severus byl hrdý na svou přizpůsobivost, nyní už madam Lastrengovou k ničemu nepotřeboval.

Přiblížil se k jejímu uchu a škodolibě zašeptal: „Nebylo by od věci, kdyby sis jako každá spořádaná dáma čistokrevné krve hleděla svého manžela než ostatních, Bellatrix, jistě by to Rodolfus ocenil, jinak by se ti to mohlo vymstít.“

Severus se od čarodějky posměšně odtáhl, než se přemístil, spatřil, jak po něm vztekle vrhá jednu kletbu za druhou.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter