OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 37. kapitola

03.12.2015 (11:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1370×

Kapitola 37

Mezi řádky

„Skladiště.“

To bylo první slovo, které se o nepořádku za dveřmi dalo říci.

Obrovská místnost připomínající národní letiště s tunami harampádí, prachu a samoty. Tohle bylo to prosté kouzlo komnaty nejvyšší potřeby. Je tomu tak, že když člověk něco urgentně hledá, vždy se mu místnost, jež nejvíce potřebuje, objeví, ale v případě, pokud hledáte něco neurčitého, místnost poskytne své tajemství, a to svou pravou podobu. V tomto případě se jednalo o komnatu plnou momentálně nevyužívaných věcí, staré skříně, nakupené židle tyčící se jako Mount Everest, stoly položené jeden na druhém, postele, prosklené vitríny, svícny, lustry levitující u stropu a další pomůcky potřebné k vyučování.

Řekněme, že za ta léta, po které Bradavice stojí, se tu toho našlo dost.

V tom byl právě ten problém. Ani kdyby tu vypustili Hrabomila, nenašel by cestu ven.

„Asi bychom měli začít hledat,“ navrhl spásně Remus a svěsil schlíple ramena.

Legrace ho nejspíše přešla a ani zamrkání nepomohlo. Binec tam byl pořád.

Dvojice mužů vstoupila dovnitř zkoumajíc okolí pohledem, aby jim něco nespadlo na hlavu, s tím jste museli dávat pozor, abyste nekopli do něčeho, co by mohlo spustit celou lavinu něčeho horšího, než byly malé bronzové sošky nebezpečně na ně shlížející z pootevřené vitríny dva metry nad jejich lebkami.

Né všichni chtěli skončit umláceni jako kapři nebo v druhém případě skončit jako bezhlavý Nick.

„A kde, ty chytrej, jsou toho tu tuny a vůbec nevíme, jestli to tu je, což je další otázka,“ rozmáchl se James rukama, kterého optimismus opravdu neopouštěl.

„Co chceš jinýho dělat?“

„Asi si zahrát kouzelnický šachy, ne?“ prohodil již dopáleně Potter. „Jasně, že si ji přivolat, takhle tu strávíme týdny. Accio d…“ zavrčel a už se nadechoval k zaklínadlu, když kde se vzal, tu se vzal, mu Snape hbitě sklonil napřaženou ruku s hůlkou s nesouhlasným zamračením.

„Pokud tu věc přivoláš a ona proletí támhle tou horou kotlíků, nebo dokonce středem těch skříní, přes kterou nevidíme ani strop,“ ukázal prstem před sebe na inkriminovaný objekt, „ohrozí nás to všechny bez výjimky, tak raději přemýšlej, než začneš jednat, a nezapomeň, že se tu nemůžeme přemisťovat,“ napomenul ho Severus, kterého ani jeden nezaregistroval, že s nimi vešel dovnitř.

„Jo, díky za radu, Snape,“ osopil se ublížený a zpětně zaútočil.

„Máš snad lepší nápad, pane dokonalý?“

Severus se nejprve teatrálně rozhlédl kolem dokola a s hrobovým klidem odvětil: „Vyberte si, buď budete hledat hodiny i týdny, nebo brzy budete klečet Voldemortovi u nohou a čekat na popravu, na které se rád dívá, tak jako tak, já mám své místo v první řadě zajištěné.“ A s těmito slovy se rázným krokem vydal vlastní cestou do jedné z uliček kolem matných zrcadel, jež jeho siluetu několikrát znásobovaly.

Oba dva bystrozoři za ním hleděli s otevřenými ústy.

„Ten hajzl, já ho…“

„Klid, Jamesi, pojď, půjdeme tudy, nech ho být,“ namířil raději diplomat Remus hůlkou na opačný konec skladiště, kde se jim v dálce vznášely červené čínské lampiony jako kočičí oči krvelačné šelmy.

„Co si vlastně myslí? Léta byl ten jeho křivej obličej v novinách jako pomalu nejhledanější smrtijed Anglie a teď mu jen tak Brumbál smaže všechny hříchy? Je to vůbec spravedlivý?“ začal se svou litanií Potter, jakmile jim zmíněný zmizel z očí a nehrozilo bezprostřední nebezpečí.

„Jo, je to hrozné, předtím jsme si před jemu podobnými kryli záda a teď mu je máme nastavovat? K smíchu,“ broukl spiklenecky Lupin, aby svému kamarádovi trochu ulehčil.

„Ten zmetek se od školy vůbec nezměnil,“ ulevil si peprnou kletbou James a přidal ještě jednu navrch.

Chvíli bylo ticho doplňované jen tlumeným klapotem podrážek o zaprášenou podlahu, dokud ho Remusova odpověď nezaskočila.

„Právě, že změnil.“

„Fakt? A jak prosím tě,“ hodil ten lehkovážnější, kyselý obličej na svého společníka.

„Už si tvoje urážky nenechá líbit,“ doprovodil vlkodlak svou poznámku malým úsměvem.

„To jsem si všiml,“ pohodil uraženě hlavou Potter a promnul si prsty krk, kde ještě pořád cítil zapíchnutou Snapovu hůlku, „zatracenej Snape, kéž by si ho vzal Mozkomor.“

Dvojice pomalu obcházela pyramidu sestavenou z čalouněných gaučů a křesel, když je cesta zavedla k sekretáři, na kterém ledabyle leželo něco třpytivého.

„Co je to támhle!“ zareagovala pohotově ryšavá hlava a hrnula se k objektu.

Když se ještě přes dva stoly vyškrábali konečně na požadované místo, zklamaně si za tu námahu odfrkli.

„Perlový náhrdelník? Kdo by tady schovával šperky?“

„Třeba je to tu bezpečnější než u Gringottů,“ krčil druhý rameny, „nikdo sem nechodí a nikoho by nenapadlo tu cokoliv hledat.“

„O tom pochybuju,“ sdělil svému spolupachateli druhý Nebelvír.

„Proč jsi pořád takový škarohlíd, Jamesi? Nemůžeš to brát trochu pozitivně? V komnatě nejvyšší potřeby jsme nebyli nejméně od doby, co jsme byli děti, tenkrát jsme takové věci brali jako jedno velké dobrodružství,“ nevydržel to Remus a položil příteli ruku na rameno snad, aby ho do těch časů alespoň na chvilku vrátil.

„Ale tohle už není nějaká pitomá hra, Remusi, kdy ty konečně přestaneš vidět za vším to dobré, když není. Podívej se, kde jsme: Sirius je hledaný, Regulus se dal k Voldemortovi, Frank a Alice Longbottomovi jsou mrtví a my dva děláme poskoky Snapovi. Myslíš si, že tohle je kariérní postup? O tomhle jsem vážně nesnil.“ Rozpřáhl prudce ruce, až se uvolnil jeden šuplík stolu, o který měl zapřenou nohu, a z něho vyletělo několik ječících netopýrů, kteří Jamese shodili přímo do prázdných krabic poházených po zemi.

Když se Remus vzpamatoval z toho nečekaného šoku, podíval se přes desku stolu dolů, tam viděl svého kamaráda zapíchnutého v tom kusu tvrdého papíru, jak se z něho snaží komicky dostat.

„Jsi v pořádku?“ zavolal.

„Jo, ale potřeboval bych trochu solidarity,“ vztekal se Potter, jemuž se alespoň podařilo se převrátit a teď se plazil po dlaždicích s krabicí na hřbetě jako želva.

„Sakra, sundej to ze mě.“ Vrtěl se bezmocně na všech čtyřech.

„Mám chuť tě v tom nechat, dokud mi za tu solidaritu nebudeš děkovat,“ plísnil ho slézající Lupin z hory nábytku, ale moc dlouho smíchu odolávat nemohl.

„Dobře, jak chceš, ale jsem pak zvědav, kdo ti bude pomáhat vyplňovat hlášení,“ snažil se na to jít takticky obrýlený želvák, civící svému druhovi na špičky bot, jelikož hlavu výš opravdu nezvedl.

„No dobrá, nebudu tě trápit.“ To už se Remus smál z plných plic, zastrčil hůlku do rukávu a chytil dvě strany pevné krabice. Počal táhnout.

„Ty jsou nějak bytelný, to by jeden nevěřil,“ procedil skrze zuby vlkodlak a zabral ještě víc.

Konečně sevření povolilo, jako když odlepíte víko z vakuové nádoby, ale tím tlakem, přičteme-li k tomu navíc gravitaci, se stojící čaroděj od svého kolegy odmrštil a zády narazil do něčeho dosti nestabilního, tedy stabilní to bylo do té doby, než spadla první židle.

„A do prdele…“

Pod nohama temného čaroděje se vířil prach v malých chuchvalcích, byla tu zima, ale na to on byl ve sklepení, kde profukoval vítr, zvyklý.

Spíše ho rozčiloval chaos všude kolem.

I on měl ve skladišti se surovinami větší pořádek. Tohle byla katastrofa.

„Lumos maxima!“ Pozvedl hůlku nad sebe, jelikož jak se vzdaloval od východu, byla stále větší tma, tudíž bylo horší určit, kam šlape nebo najít hledanou věc.

Okolí ihned zalilo teplé světlo pohybující se jako velký zlatý kotouč spolu s ním.

Dvakrát už si Severus myslel, že našel onen záhadný objekt, ale byl to jen odlesk skla.

Vlastně ani nečekal, že by to bylo tak lehké, pokud ho schoval sám Voldemort. A řekněme, že najít ho bylo lehčí, než jej zničit.

Nepřátelsky přivřel oči na stříbrnou věc pohozenou na polstrování starého křesla, ale ukázalo se, že je to jen magický kroužek, který má napomáhat vábit Ďasovce tím, jak se jeho odlesk třpytí ve vodě.

Snape se na něho podíval takovým způsobem, že kdyby mohl, už by s křikem utekl a zahrabal se pod naskládané koberce po pravé straně.

Špatná stopa.

Kdyby právě teď chtěl projevit své emoce, řekl by to takhle: Neberte život příliš vážně. Živí se z něj nikdy nedostanete.

Vlastně to byla pravda, každý jednou zemře, ale je na nás to oddálit, a on se chtěl alespoň v klidu dožít jednou penze. Otázkou bylo, zda to bude někde v pobublávající laboratoři u krbu nebo v zimě zavřený ve vězení.

Při té představě se otřásl jako v zimnici.

Zatnul pěst kolem hůlky a vydal se dál.

Z chmurného zamyšlení ho vytrhl až výkřik.

Napjaté ticho.

Další výkřik.

Profesor lektvarů se otráveně přinutil otočit, jen aby zahlédl, jak se vzadu zhroutila celá hora poskládaného nábytku čnící až ke stropu.

Všechno to spadlo jako domeček z karet.

S nepříjemným rachotem, rozléhajícím se do prostoru, se židle, jež stále ještě po výkonu své dlouholeté profese coby sedátka pro studenty k lavicím v učebnách, se rozložily na zemi, některé i na třísky, to ale z dálky nemohl vidět. Jen odhadoval. Pokud to nebylo kouzelné dřevo.

Muž se jen ušklíbl typicky po snapovsku.

„Idioti.“

Dál už se o konání svých společníků nestaral a šel si po tom svém.

Smrtijed se ubíral tiše dál, objevujíc další pro něho nezajímavé opotřebované věci. Lámal si hlavu, kam jen mohl diadém Voldemort schovat. Jistě by ho nedal na nějaké viditelné místo, takže v úvahu přicházely skříně a šuplíky.

Tahle otrocká práce ho pranic nenadchla, snad kdyby sem nahnali studenty všech ročníků, ale ve třech?

Zhola nemožné.

Přesto se nevzdával.

Bezedné bludiště bez oken ho zavedlo k další křižovatce, nebýt však jeho orlího zraku klidně by přešel to nejdůležitější.

Přímo před Severusem se na semišovém lůžku skvěla stříbrná čelenka s jedním obrovským safírem a dvěma menšími. Diadém představoval vránu s roztaženými křídly protkanými tepanými rytinami. Vskutku mistrovská práce.

Snape přistoupil obezřetně blíže, jelikož věděl, co se dá od černé magie očekávat – nic dobrého.

Už jenom na tom, že tu tak klidně ležel všem na očích, bylo cosi znepokojujícího, Voldemort nic nedělal bez rozmyslu. To měl stále na paměti.

Ale šperk Roweny z Havraspáru nejevil známky ničeho neobvyklého.

Věděl, že je to on. Cítil to, nitky zlé energie, kterému mu rozechvívaly chloupky na rukou, ho o tom usvědčovaly. Né každý ale poznal, že se jedná o stopu tak mocné magie.

Stejně jako tomu bylo s prstenem Rojvola Gaunta, dokud se ho nepokusili zničit.

Nyní musel být opatrnější.

Ještě chvíli na ten skvost zadumaně hleděl, než se rozhodl zavolat ostatní patronovým zaklínadlem.

Alespoň toto bylo neklamné svědectví, že v Severusovi ještě nějaký ten zbyteček dobra zůstal, jinak by toho nebyl schopen, jako například Malfoy, nebo Pán zla.

O chvíli později už slyšel udýchané hekání zpoza toho harampádí, naznačující že oba bystrozoři jeho vzkaz pochopili.

Severusova skvostná mlhavá laň se k němu několika ladnými skoky vrátila a několikrát ho oběhla neslyšně cvakajíc svými kopýtky do podlahy. Naposledy na něho upřela své velké důvěřivé černé oči, než se zcela rozplynula.

„Kde je?“ vytřeštil oči James, jakmile i s Remusem přiběhli.

„Tam,“ kývnul nepatrně Snape hlavou požadovaným směrem k diadému.

„Nemyslel jsem viteál, ale Lily,“ zavrčel a vypadal v tu chvíli, jako by ho posedlo deset čertů.

„Mluvíte z cesty, Pottere, nebo na vás tak působí tento nehybný prostor?“ povytáhl tázavě lektvarista obočí, jako by se díval na naprostého hlupáka a ještě se mu vysmíval.

„Ta laň,“ snažil se to vysvětlit, „to je Lilyin patron, kde je?“ Začal se rychle rozhlížet, zda se čarodějka neschovává v nějaké skříni kolem.

„Pokud ji nevytáhnete z nějakého šuplete a předvedete tak neuvěřitelné varietní číslo, zatleskám vám, ale předem o tom pochybuji, tak vás musím zklamat,“ pronesl profesor odměřeně bez známek humoru. „Byl to můj patron, kterého jste viděl, je jen shoda náhod, že je stejný s patronem slečny Evansové, a teď se laskavě soustřeďte, je před námi závažnější práce než se starat o vaše bezduché domněnky,“ napomenul bývalého spolužáka Snape jako by svou metodu uplatňoval na patnáctiletého výrostka, kterého v něm stále viděl.

„Hele, nebudeš se mnou jednat jako s paranoikem. Spletl jsem se, to je celý,“ uznal svou chybu, „to se může stát každému. I když je to divná náhoda.“ Dloubl po černokněžníkovi Potter nedůvěřivě okem.

„Vaše poznámky si laskavě nechte pro sebe,“ oplatil mu kousavě Severus a nespouštěl pohled z korunky, ležící necelé dva metry od něho. Nijak nebral v potaz jedovaté pohledy z pravoboku a raději přemýšlel nad tím, zda ten prastarý předmět uchopit do ruky nebo se ho raději vůbec nedotýkat. Nečekal však, že tímto rozhodnutím se vůbec nemusí trápit, jelikož ho za něho vyřeší někdo jiný.

„No tak to na to budeš jen zírat? Udělej něco,“ dobíral si ho James s rukama v bok. Lupin se do jejich slovní potyčky raději už ani nepletl.

„Přemýšlím, kdybyste dělal to samé, rozhodně byste mi pomohl víc, málem bych zapomněl, vy už teď jste udělal víc, než se od vás čekalo.“

Právě při vyslovení těchto slov Severus vůbec netušil, jaká pohroma se může stát.

Obrýlenému princi nebelvírské koleje křuply nervy úplně a jedním pohybem si přivolal diadém do své natažené dlaně i skrze varování, aby všem předvedl, že nějaké strachování vůbec nebere v úvahu.

Snape se stačil jen nadechnout, taková rychlost to byla a…

Nic se nestalo.

Vše bylo jako předtím, žádná smrtící kletba, oheň, mor nebo cokoliv, co by naznačovalo jiný stav věci. Nutno dodat, že přesně v tu napjatou chvíli by si mohl z čela utírat pot.

Taková neopatrnost Severuse vážně zvedla ze židle, tedy, kdyby na ní seděl. Kvůli takovým jednotlivcům vždy ztroskotala přesně řízená akce. Pak měl dotyčný na svědomí díky své hrdinské povaze ty, kteří kvůli němu padli.

Nasupeně s pohledem metajícím blesky udělal dva rychlé kroky a vytrhl diadém Potterovi z ruky s razancí střelné zbraně.

„Idiote, víš vůbec, co to je černá magie? Děkuj Morganě, že pořád žiješ,“ lamentoval Snape, který už měl možnost účinky takové magie vidět na vlastní oči.

Jakmile však ten kus drahého kovu stiskl v dlani, celý obzor se mu rozšířil a zamlžil. Žaludek se mu přetočil a měl dojem jako by se smrsknul na velikost žížaly.

Bylo to zvláštní, na zlomek vteřiny stál v bradavickém skladišti obklopen harampádím a vycpaným ptactvem, coby exempláře: poznávejte kouzelné tvory, a v druhé se ocitl ve velice známém prostředí, které už nejméně deset let neviděl.

Překvapeně se začal rozhlížet na všechny strany po obývacím pokoji se starou čalouněnou sedací soupravou. Všude byly bílé háčkované dečky, které vyráběla jeho matka Magnolie, a dokonce tu hřály i plameny v krbu ozařujíc svým světlem stíny místnosti.

Severus věděl, že tohle není reálné, přestože se mu ta vidina snažila tak velice vnutit.

Tenkrát mu bylo kolem dvaceti a přijel zrovna z Bradavic na vánoční prázdniny.

Nejhorší prázdniny, které zažil.

Pro někoho svátky klidu, pro něho peklo na zemi.

Ta vzpomínka mu jasně vyvstala v mysli, dokonce to bylo jako podívat se do myslánky.

Pohledem popatřil na zavěšené barevné ponožky na krbové římse a na stolek, kde se vyjímala lákavě vypadající bábovka jako idylka dokonalé rodiny. I vůně byla reálná.

Pak to přišlo.

Z předsíně se ozval šramot a do dveří se vpotácel jeho otec.

Jak jinak než s flaškou v ruce zachovávaje si přísný autoritativní výraz, který po něm chtě nechtě zdědil.

Vše se náhle začalo odehrávat až moc rychle, než si pamatoval.

Muž k němu začal promlouvat, občas se napil ze své lahve a přidával více nepříjemné ponižující fráze na Snapovu hlavu. Jeho otec po dávce pálivého alkoholu dostával narudlou barvu ve tvářích a začal se nebezpečně přibližovat.

Měly to být svátky plné míru a lásky, ale když vás o ně připravoval takový tyran, jež by se ani neměl nazývat otcem, končila veškerá legrace.

Ten rok si Severus uvědomil svou přesilu, už nebyl tím, kdo před tím nenáviděným mužem utíkal, už to nebyl malý kluk schovávající se pod postel, neutíkal ven a nenechal na sebe dopadat jednu ránu za druhou, aniž něco provedl.

To odpoledne, kdy se venku mírumilovně snášely vločky sněhu, se postavil svému strachu. Svému nepříteli.

Nejednal nijak ukvapeně, netřásly se mu ruce. Věděl, co musí udělat. Vše ještě posiloval fakt, jak Silvania Snapa nenáviděl a pohrdal jím.

„Takhle jsem tě vychoval? Tohle má být můj syn? Kde jsi nechal oči? Nemůžu se na ten tvůj zbabělý výraz už ani koukat, vypadni nahoru!“ zařval Silvanius na svého syna, se kterým to tentokrát ani nehnulo.

Už se nechtěl nikomu zavděčit, nechtěl skákat, jak ten opilec píská, stát a nechat se mlátit.

Přesto to byla jedna z jeho nejhorších vzpomínek vůbec.

„Připomínám ti snad tebe, otče? Nikdy ses na nic nevzmohl, já nejsem jako ty. Pohrdám tebou a nyní se stydím já za tebe, to ty seš ubožák,“ oplatil mu to chladně.

Brunátný čaroděj s orlím nosem dovrávoral těžkopádně až k němu a pozvedl proti svému synovi ruku s flaškou. Chtěl mu vědomě ublížit, nepočítal však s tím, že Severus už má za prvé hůlku a za druhé už není tak neschopný ustrašený zoufalec, jak mu Silvanius často připomínal.

Stačilo jediné kouzlo a muže neviditelná síla odmrštila přímo do hořícího krbu, čemuž napomohla i flaška ohnivé whisky, jež se mu stala osudným.

Tento incident se kouzelnickou policií považoval za nešťastnou náhodu, ale když se svěřil své konzervativní matce s tím, že konečně budou žít bez toho hulváta svobodně, otočila se k němu zády.

K jedinému synovi.

Nyní si udělal obrázek o tom, jací lidé opravdu jsou, a že si pomoc nezaslouží.

Vlastní matka se ho zřekla, vydědila a vyhodila ho na ulici.

I teď po její smrti, kdy mu připadl byt v Tkalcovské ulici, jelikož jiné příbuzenstvo neměla, se tam neobjevil ani jedinkrát.

Severus stojící v obývacím pokoji toho starého domu se jen bez emocí díval, jak jeho otec hoří v plamenech.

Jako by ho měly ty myšlenky připravit o rozum.

Ani to s ním nehlo.

Ten muž si nezasloužil slitování. Ani teď, ani předtím.

Náhle se prostředí zamlžilo a objevila se jasně modrá obloha, čerstvý vzduch, krajina s výhledem na bradavický hrad.

Dokonalou letní scenérii kazili jen tři nadřazeně vyhlížející páťáci, jež mu nikdy nedali pokoj.

Každou trpkou chvíli si věrohodně pamatoval, tuhle ze všech nejvíce.

Potter a jeho partička ho zahnala ke stromu, on si chtěl jen sednout venku s knihou a číst si jako každý normální pilný student a připravit se na OVCE.

Nezůstalo však jen u výměny názorů.

Ač se bránil proti přesile, nebylo to moc platné.

Vážně si v tu chvíli přál, aby ten trojlístek výrostků stáhla pod vodu krakatice žijící v jezeře.

Potter, ten obrýlený hezounek, s ním začal levitovat ve vzduchu.

Ti, co byli nejblíže v okolí, přivolal veselý Siriusův smích. Zanedlouho se publikum přihlížejících skládalo z několika prváků a pár holek, mezi něž patřila i Lily.

Severus bojoval, ale marně.

Pak přišlo to nejhorší ponížení.

Potter vyslovil cosi, v čem měly figurovat jeho kalhoty, trenky, a hlavně to nejdůležitější, co kluk má. Rozum to bohužel nebyl.

Situace se naklonila k horšímu, když ho Lily začala hájit.

Větší potupu od holky nečekal, nejraději by vlezl do nějaké hluboké díry a zůstal tam celý semestr, kdyby mohl.

Jeho nepřátelé se však ani dívčím hlasem zastrašit nedali, a než se Snape nadál měl jak nohavice, tak i spodní prádlo u kolen, a bylo vidět vše, co se jen vidět dá.

Všechny holky s křikem utekly a kluci ho se smíchem pustili tvrdě na zem. Z toho dne si odnesl pohmožděná záda, ostudu a sebevědomí, jež po střípcích pak špatně sbíral zpátky. Šeptání a uhýbavé pohledy na chodbách svých spolužáků ho den co den pálily jako žhavé uhlíky, a kam jen přišel, sklidil posměch, což trvalo přinejmenším půl roku, než se začalo přetřásat jiné téma.

Tentokrát se nynější Severus ušklíbl. Tahle dávná záležitost, kterou odsunul stranou, znovu vyvstala v trpké pachuti minulosti.

Zamyšleně se díval, jak banda bradavických princů odchází po školních pozemcích zpátky do hradu nechávaje ho samotného.

Svět kolem náhle opět zčernal jako stopy za koncem filmu na plátně, k tomu měl takový nasládlý kouřový opar, jež se kolem něho točil jako vír, hledaje tu nejhorší vzpomínku Snapovy mysli, dokud ji nenašel a nezasekl do ní své zrádné drápy.

Obraz se rychle vyjasnil a listy náhle dopadající v pestré variaci barev na dlaždice náměstí v Prasinkách mu ukázaly spokojené tváře místních čarodějů připracující oranžové dýně před své obchody a hlavně tu nejkrásnější dívku na světě, jež souhlasila s ním strávit celé odpoledne.

Vlastně do teď netušil, jak se mu to povedlo, ale přičítal to velké náhodě i štěstí.

Nebelvírka po tichém uzavřeném chlapci házela přátelské pohledy a vlastně nezavřela ústa, jak se snažila udržet plynulý hovor. Nutno říci, že on toho moc nenamluvil.

Společně dvojice navštívila několik krámků s dárky a sladkostmi, jež studenti hojně zásobovali svými galeony, do čehož mohli zahrnout i malý krámeček s knihami ve středu města.

U zlatého oka, hlásal název, nejspíše to poukazovalo na jasnovidecké řemeslo, jelikož vývěsní štít měl tvar křišťálové koule, ve kterém mrkala bulva a děsila kolemjdoucí. Tam už tolik lidí nebylo, zato soukromí a staře vonící svazky lákaly oba návštěvníky, že se rozhodli vejít. Dlouho tam však nezůstali.

Rudovlasá dívka se halila do teplé pruhované šály znázorňující svou kolej, slušela jí. Severus po ní stále nenápadně pokukoval, zatímco spolu rozmlouvali o všem možném i nemožném, co se v posledních měsících stalo. Tolik si rozuměli, pokud byli sami dva.

Severus si neuměl představit nikoho, kdo by ho mohl chápat více. Už od mala spolu trávili hodně času, což se s přibývajícím věkem, bohužel měnilo. Proto byl rád za každou vteřinu strávenou v její zářivé společnosti, ke které neměl tolik příležitostí.

Vždy si ale na něho našla čas, ať už to bylo studium nebo procházka.

Pokud ji měl nablízku, věděl, že má nějakou naději. Alespoň mizivou.

Stále v to naivně doufal.

K poledni Severus slečnu Evansovou pozval na něco horkého.

„Co třeba do Medového ráje?“ navrhla a oči jí potěšeně zajiskřily.

Ve Snapovi trochu hrklo, tento podnik by si z celého městečka sám rozhodně nevybral, co víc, za jiných okolností by tam nestrčil ani špičku boty, ale nechtěl svou kamarádku odmítnout- „Dobře, tak jdeme,“ zabručel nejistě a připravoval se na to, co ho zanedlouho čeká.

Jakmile ti dva promrzlíci vešli do zmiňované kavárny, ihned je uhodila do nosu vůně cukrkandlu a skořice.

Což o to, to by se Severusovi ještě zamlouvalo, ale ona růžová malá křesílka rozprostřená po celé místnosti, srdíčkové polštářky, červené tapety a smějící se páry vrhající po sobě zamilované pohledy nad šlehačkovými poháry, mu doslova vyrazily dech a na tváři nechuť.

Chtělo se mu zvracet nad takovou mírou nevkusu, kterým madam Hopkinsová doslova trpěla.

„Támhle je volno,“ ukázala Lily k opuštěnému stolečku v zadní části. „Už jsem se bála, že tu bude přeplněno k prasknutí, máme štěstí,“ zaradovala se a prosmýkla se kolem ještě bledšího Snapa, ten měl chuť začít klít. Jenže posílen pravidlem: co tě nezabije, to tě posílí, posunul své prkenné tělo vpřed.

Nakonec našel svůj pověstný klid a posadil se do toho křehce vypadajícího nábytku téměř až starostlivě, zda ho vůbec unese.

Unesl.

Oba dva si sundali tenké rukavice a šály, uvnitř bylo horko, snad až moc, což ostatní přiživovali ještě větším plamenem, když se někteří jim věkově podobní začali líbat.

„Ehm, abych pravdu řekl, nikdy jsem tu… nebyl,“ vyslovil to ostýchavě, jako by našlapoval po tenkém laně a snažil se nedívat ani nalevo ani napravo.

Zdálo se, že na Lily to nemá nejmenší vliv, zato jeho to uvádělo do rozpaků, jen s největším vypětím si zachoval důstojnost a svou chladnou masku.

„Ne?“ podivila se dívka a roztáhla rty do příjemného úsměvu. „Je to tady moc hezké, nemyslíš? Ve třetím ročníku jsem se sem chodila učit, mají tu výborný bezinkový likér, ten musíš ochutnat, alespoň ti vžene zdravou barvu do tváří,“ vtipkovala čarodějka, ale on si byl jistý, že to myslí smrtelně vážně.

Severus tuto poznámku přešel bez odpovědi a raději přemostil na jiné bezpečnější téma.

„Jak se vlastně učíš na OVCE? Co sis vybrala jako hlavní předměty?“ Zde už se mladý Snape cítil vskutku o něco jistější, přeci jen v učení se vyznal, zato v oblasti citů tápal jako beznohý.

Lily namotala na jeden svůj prstík ohnivou loknu a zapřemýšlela, „Kouzelné formule, profesor Kratiknot byl tak hodný, že mi poskytl i dvě hodiny doučování, a pak mé oblíbené Dějiny čar a kouzel.“

Tmavovlasý mladík uznale přikývl a zavrtěl se.

Nyní se pomalu oklikou dostával na téma, jež ho zajímalo.

„A co po škole? Máš už vyhlídnutou nějakou školu?“

„Nikomu jsem to ještě neřekla, ale chtěla bych cestovat, přemýšlela jsem o studiu Cestovního ruchu kouzelnické diplomacie v zahraničí, někde jsem četla, že univerzita v Bostonu je moc dobrá, ale je to také bohužel moc drahé,“ svěřila se mu.

Snape zachoval neutrální výraz. „To je zajímavá myšlenka.“

„Jaké máš plány do budoucna ty?“ zeptala se na oplátku přátelsky.

„Chtěl bych spokojený život s tebou,“ vyslovil to naivně jako děcko s hlavou plnou velkolepých plánů.

A bylo to venku.

Sám nevěděl, kde se to v něm vzalo. Opravdu to řekl a teď tam sedí jako trubka, hypnotizuje lásku svého života a modlí se, aby řekla ano.

Severus se cítil, jako by spolkl Karkulinku.

Tohle pro něho nebylo typické a každou vteřinou, kterou mlčela, se propadal do stále větší deprese.

Nejspíše to tu chudinku zaskočilo stejně jako jeho.

Trapná chvíle.

„Severusi…“

Chtěl se Lily svěřit se svými city. On Severus Snape, už to znělo dosti absurdně.

Teď když to mohl vidět jako němý pozorovatel, by si nejraději nafackoval a litoval, že to tenkrát v Medovém ráji neudělal někdo za něho.

Když jste však zamilovaní, jde leccos stranou i u takového charakteru, jako měl on. Jeho plán však naplno ztroskotal.

Dívka sedící naproti němu ihned zvážněla a převedla řeč jinam. Vyhýbala se tomu, seč mohla, a když nebylo úniku, svěřila se mu s tou krutou pravdou.

Prý jejich vztah nikdy nepřesahoval hranice přátelství.

„Nevěděla jsem, že jsi někdy uvažoval ehm… tímto směrem, Severusi. Je mi líto, že jsem to nepoznala,“ nahodila Lily ostýchavý úsměv, ale ani jednou se na něho nepodívala, což považoval za známku slabosti.

Snad se i styděla.

Jak jen si mohl nalhávat, že s ním bude mít tak krásná dívka co dočinění, už jen fakt, že ho považovala za kamaráda, bylo maximum, co od ní mohl čekat.

„Myslel jsem, že jsi všímavější, Lily, né jako ta Potterovic neurvalá banda,“ koutek úst se mladému Severusovi zkřivil do ironického zamračení, čímž ještě více vynikl jeho skobovitý nos, a ještě propadlé bledé tváře dávaly tušit, že takovou odpověď čekal.

Přesto ho to v hloubi toho tvrdého kamene, které nazýval srdcem, bolelo.

„On není tak špatný, jak si myslíš,“ začala ho horlivě bránit a Snape se jen divil, kde bere takovou jistotu. On ho znal. Bez přetvářky. Nenáviděli se od prvního ročníku a stále se musel ptát proč?

Doteď nenašel odpověď.

Jednou mu přilepil boty k podlaze, ve druháku poplácal hypogryfa po zadku tak, že se splašil a jeho málem zadupal svými kopyty do země. Nesčetněkrát ho ztrapnil před spolužáky, uchýlil se k fyzickému násilí a v půlce čtvrťáku udělal takový poprask, že Severuse málem vyhodili ze školy, kdyby se za něho nezaručil tehdejší profesor Brumbál.

Takový byl pravý James Potter.

Dobrák od kosti.

Ten, komu vše procházelo, ten, kdo měl všude zastání, ten oblíbený, vyhledávaný a milovaný.

„Ne, opravdu? Divil bych se, kdybys mi názor na něho nějak vymluvila,“ pohodil mladý Zmijozel hlavou a pevně stiskl rty k sobě v náznaku rozčilení.

Je opravdu naivnější, než si myslel. Pokud v něm viděla jen dobré, pak už nerozezná ani sladký štrúdl od slaného.

„James… je skvělý ve famfrpálu, je to dobrý společník, umí mě rozesmát, skvěle prospívá v Obraně proti černé magii i formulích a navíc chce být bystrozorem. To je přeci skvělá budoucnost, a já ho mám ráda,“ básnila o spolužákovi rudovláska a vyjmenovávala všechny kladné vlastnosti svého hrdiny, ba že ty špatné ani neviděla.

Severusovi se chtělo opět zvracet.

„O tom nepochybuji,“ protočil otráveně oči v sloup a pod stolem zaťal ruce v pěsti.

Tohle bylo opravdu zklamání, on jí vyzná lásku a ona začne básnit o někom jiném? Kam ten svět spěje?

„Promiň mi, urazila jsem tě?“ zeptala se náhle, jako by vycítila, co se uvnitř něho odehrávalo. Stěží dokázal pravdivě přikývnout.

„Je mi tě líto,“ zasyčel úsečně, „když máš dvě strany mince a nepoznáš tu pravou od falešné, si nadále nemáme co říci, slečno Evansová.“ Po těch slovech už nečekal na odpověď a rozhodně vstal. Odešel od stolu takovou rychlostí, že se ani jednou neohlédl, aby viděl, jak ji jeho slova ranila.

Tenkrát mu zlomila srdce, což pro něho byla ta nejhorší vzpomínka ze všech.

Jako had se to prokleté zaklínadlo proplétalo jeho složitou myslí, dokud na to Severus nepřišel.

Voldemortova ďábelská kletba hledala jeho slabosti, jeho nejhorší vzpomínky, aby ho stále zas a znovu mučila k zbláznění. Nepočítala však s charakterem Severuse Snapa, který byl k většině svých záležitostí z minulosti laxní, né však ke všem.

Jediná obrana byla uzamknout svou mysl a odstřihnout své myšlenky od tohoto kouzla.

Nebylo to však vůbec lehké. Tlačil na stěny té velké bubliny a strkal ji do kouta, dokud nezabouchl pomyslné dveře od své minulosti. V tu chvíli pustil diadém na zem ze svých prstů.

Korunka těžce s cinkotem dopadla na prachem pokrytou dlažbu.

Když se dostatečně vzpamatoval, zjistil, že s ním někdo třese.

Nevybíravě ten rušivý element od sebe odstrčil, dokud nezjistil, že ty hnědé důvěřivé oči patří Lupinovi, výraz jeho tváře hovořil za vše.

Obavy.

Severus se musel jednou rukou zachytit zárubně skříně, jak se mu zamotala hlava, že ho málem srazila na kolena.

Tvář měl mokrou potem, který mu stékal i po zádech, dezorientovaný, udýchaný.

Jak dlouho to asi trvalo?

Vteřiny, minuty, hodiny?

„Co to s tebou bylo? Myslel jsem, že se neprobereš,“ lamentoval Remus s mírnou ozvěnou rezonující Snapovi v hlavě. „Co to mělo znamenat? Vypadal jsi jako v tranzu, vůbec ses nehýbal, nemrkal a ani nedýchal. Myslel jsem, že se udusíš, sakra. Podívej, co to udělalo s Jamesem, co s ním teď budeme dělat? Co je mu?“

Skutečně, Severus lehce pootočil hlavu a viděl přes prameny svých mastných vlasů, které mu nyní spadaly do tváře, jak tam ten blázen stojí doslova jako solný sloup, oči upírá kupředu, jako by hleděl do jiného času i prostoru a dýchá jen mělce.

On se však vzbudil, těžce, ale podařilo se mu to.

Naplněn znovuobjevenou asertivitou poznamenal. „Magická dysfunkce,“ vysvětlil smrtijed učeně.

„To je co? O tom jsem nikdy neslyšel,“ mával Lupin Potterovi rukou před obličejem se stále většími vráskami na čele.

„To se přihodí každému, pokud se násilně přeruší silné zaklínadlo a v tomto případě,“ musel se nadechnout, „se jednalo o mocnou černou magii.“

„A jak se to léčí?“ strachoval se opět Remus.

„Můžeš mu zkusit dát elektrický šok,“ navrhl ironicky Severus s nadějí v hlase.

„Mluv vážně, Snape.“

Netopýr sklepení po svém společníkovi šlehl varovným pohledem, ač se momentálně cítil maximálně vyčerpaný.

„Pan Potter se mnou podnikne lehké cvičení nitrobrany,“ ohlásil s důrazem na slovo lehké, což u Snapa znamenalo přinejmenším páčit heverem, „teď si ale potřebuji odpočinout, takže…“ Sám se začal belhat pryč k východu jako zloděj od místa činu, nedbaje na Remusovy protesty.

Navíc se obával, že po předešlé zkušenosti, kterou měl možnost znovu shlédnout, by Pottera spíše zabil, než mu pomohl. Čehož se chtěl vyvarovat.

„Počkej, Snape, co s ním mám teď jako dělat?“

„Můžeš ho zatím odtáhnout do výklenku na košťata, ta jsou zvyklá na nicnedělání,“ zavrčel přes rameno a bez dalšího otálení klidně odešel.

Tak konečně jsem to dopsala. Všem se předem omlouvám za zdržení. Ještě vysvětlení, co se stalo s Roweniným diadémem:

Po tom, co ho Severus po zrušení kletby upustil, zůstal na zemi v Komnatě nejvyšší potřeby a postarat by se o něho měl Lupin, stejně jako o neschopného Jamese. Tak jim držte palce, ať to přežijí ve zdraví. :-) 

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 37. kapitola: