OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 38. kapitola

14.12.2015 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1022×

Ta krátká noc skončila opravdu rychle.

Jen co si Severus lehl do postele, už z ní zase vstával. Bylo to pět minut, nebo hodina? Tak jako tak, to bylo zatraceně málo na to, aby se vzchopil celý den učit. Naštěstí se očekávaly výkony od studentů, né od něho.

Ani pohled na ty rozesmáté tváře, které se stáhly do vyděšeného výrazu, jakmile ho zahlédly u snídaně, jelikož jim minulý týden vyhrožoval jak jinak než nadlidským testem, ho nepozvedly na těle ani na duchu.

Jediným kladem bylo zjištění, že Brumbálova židle u stolu je již obsazená a ředitel se opět uvolil plnit své náležité povinnosti, za což Snape děkoval všem testrálům.

Konečně, Merline.

„Jste dnes nějaký bledý, profesore,“ snažil se být zdvořilý maličký Kratiknot, připomínající svým vzrůstem skřeta, což se s jeho dobrosrdečnou povahou zásadně vylučovalo.

Severus po něm však hodil varovný nepříjemný pohled blížící se smrtky a Fílius v tu chvíli vypadal, jako by chtěl zalézt pod stůl a předstírat rohožku.

Dalo se očekávat, že odpověď už nepřijde, přesto ho poslední přísedící od stolu překvapil.

„Domnívám se, že pojem dýňová šunka nikdy nebude mým oblíbeným pokrmem,“ utrousil opovržlivě ke svému talíři a šťouchl hrotem vidličky do něčeho, co svým vzhledem sice připomínalo šunku, ale mělo to nezdravě oranžovou barvu, jako když vyzvracíte lentilky.

Jen málokdo se odhodlal okusit takové prazvláštní chutě, nehledě na barvu, dělající neplechu v trávicím ústrojí, ale vypadalo to, že Brumbál je jídlem více než potěšen, né-li přímo nadšen. Nabíral si s chutí a cpal se jako křeček v jarním období, jak by né po té nemocniční stravě, kde zhubl ještě více na velikost duté špagety, nyní by svou postavou mohl dělat odstrašující figurínu ve výloze varující před anorexií.

„Zcela sdílím váš názor,“ přitakal horlivě Kratiknot o dvě židle dál, snažíc zachránit situaci alespoň tak, aby mu Snape nepřitiskl svůj talíř do obličeje.

Jediný, komu to připadalo poněkud vtipné, byla Lily sedící nešťastně mezi oběma muži.

„Pořád lepší dýňová šunka než výmysl z minulého roku: ryba s perníkovým přelivem,“ rozesmála se naplno a Severus se ještě více zamračil představujíc si tu odpornost, načež protestujíc mlčením, odsunul teatrálně ten oranžový hnus od sebe ze svého dosahu.

„Myslím, že již nebudu,“ utrousil významně a vrátil se ke své tradici, a to černé kávě, která byla tak silná, že v ní byl snad jen centimetr vody a pět centimetrů lógru.

Opravdu ironické ráno.

„Dnes jsi nějak mlčenlivý,“ pootočila k němu tvář rudovláska a on jen nadzvedl obočí, vlastně nemusel ani nic říkat na to, aby poznala, že má špatnou náladu, o čemž svědčily i kruhy pod očima, na kterých by se mohl i houpat.

„Nejspíše za to mohou stále více unavující otázky,“ artikuloval vážně a pomalu, tedy vážněji než jindy, což se u něho rozeznávalo jen těžko.

I tak to znamenalo, že by byl nejraději se svými myšlenkami o samotě, bohužel s tolika lidmi kolem se to zdálo zhola nemožné, pokud pomineme řev, smích, šustění, skřípání a jiné rušivé zvuky, pak výbuch z kanónu už horší být nemohl.

Ani pohled do té kouzelné tváře se smaragdovýma očima ho nepovznesl, byl prostě příliš unaven, ale snad, když teď nebude plnit jeden úřad navíc, si odpočine.

Žena po jeho boku se už nadechovala k nějaké plamenné odpovědi, které si každého rána vyměňovaly, ale zastavilo ji šoupání židlí, jak se ostatní učitelé chystali na hodinu a odcházeli za svými povinnostmi.

To samé udělal i Snape.

Lily využila toho, že všichni zaměstnanci Bradavic odpluli z dosahu jako vlašťovky a chytila Severuse za rukáv, čímž mu zabránila v odchodu.

Překvapen tímto zjištěním, že nemůže opustit místnost, jako když vám někdo přišlápne hábit, k ní obrátil pozornost.

Čarodějka k němu vzhlížela s neskrývanými obavami vepsanými ve tváři, až její čelo hyzdila nehezká vráska, kterou měl chuť pohladit prsty, aby ihned zmizela.

„Stalo se něco, Severusi?“ zeptala se ho přímo, jelikož se jí dnes zdál nesvůj a odmítala jej pustit, dokud něco neřekne.

Naštěstí už v hodovní síni nikdo nezbýval, vyjma pár opozdilců, kteří přišli na poslední chvíli, aby do sebe ještě před hodinou stačili něco nasoukat, smůla pro ně, že na stolech zbyla už jen ta nechutná dýňová šunka, do které se nikomu nechtělo.

Nic naplat, když je hlad, jde všechno.

„Nic co by vás muselo znepokojovat, slečno Evansová,“ zachoval chladně dekorum, přeci jen však její jméno vyslovil jemněji, než měl v úmyslu, a to ho prozradilo.

Lily zacukaly koutky, stejně věděla, že jí nic neřekne, ale na to si už zvykla.

„Mě znepokojují jen tví studenti, to je tak děsí lektvary, nebo jejich profesor, který jim zadává měsíční školní tresty, že se nemohou ani vyspat?“ Pustila látku jeho učitelského hábitu a kývla po dvou jedlících ve zmijozelských barvách, kteří zaspávali takřka pravidelně, a nyní se snažili dohnat ztracený čas strkáním jídla do kapes.

Chtěla mu tu jeho vážnost oplatit a trochu si rýpnout, ale měla co dělat, aby se nezačala dusit smíchy.

Severus obrátil pozornost oním směrem a nelibě mlaskl jazykem o patro. „Někteří nemají úctu k tvrdé práci a někteří vychování,“ odvětil kysele a odkráčel středem místnosti napravit škody v etiketě.

Lily potlačovala smích tak dlouho, jak jen to šlo, protože vidět, jak ti dva ubozí šesťáci před Severusem prchají, když je pranýřuje za pozdní příchod, div se nesrazí s dveřmi, byl vážně požitek.

Severus botou rozrazil dveře sklepní učebny, jako se vichr prožene tajgou, div v nich neprokopl díru. Třída plná žáků rázem zmlkla a otočila se po zvuku, jelikož jejich vždy špatně naložený učitel, nejenže tiše zuřil jako sopka těsně před výbuchem, ale navíc před sebou tlačil dva své studenty vpřed do třídy, přidržujíc jednoho za límec a druhého bolestivě za ucho na délku svých paží jako odsouzence.

Všichni přítomní je v duchu politovali, dále následovalo odkázání do patřičných mezí a jako trest domácí úkol za pozdní příchod. Raději se neptejte.

Oba dva zmijozelští šesťáci se beze slov uklidili do zadních lavic, předstírajíc jako by tam už dávno byli. 

Nálada ve třídě společně s aktivitou klesla na bod mrazu, málokterý student se odvážil zvednout zrak a utkat se s pohledem mistra lektvarů osobně, ti bezpáteřní raději úporně studovali fleky na lavicích a jiní nasadili neutrální, téměř zoufalý obličej, kdyby si jich profesor náhodou všiml.

„Pozdní příchody na mé hodiny NETOLERUJI, zapamatujte si to, prosím, jinak strávíte tři víkendy v sovinci čistěním bidýlek od jejich trusu, že, pane Beene,“ sdělil nekompromisně na jednoho z provinilců, tyčil se přitom před katedrou hrozivěji než mozkomor.

Nikdo si netroufal odporovat, nebo dokonce si odkašlat.

„Ti, kteří nejsou ochotni toto pro někoho složité pravidlo tolerovat,“ Severusův dravčí pohled opět zavítal do zadních lavic po tom, co sjel celou třídu od pravoboku na levobok, „se budou modlit, aby si nařídili budík o hodinu dříve. Za tento omyl, kterého se, doufám, pan Been a Hopkins příště již nedopustí, považuji za porušení školního řádu, strhávám tedy Zmijozelu čtyřicet bodů,“ mluvil smrtijed potichu, zato jeho slova měla ostří jako nabroušená sekera masového vraha.

Třídou to zahučelo, zesíleno křížovou stropní klenbou, to, že Snape strhává body i vlastní koleji nevěstilo nic dobrého, někteří nasucho polkli.

„Nyní si otevřete učebnici na stránce číslo sto padesát dva. Na test máte šedesát minut, každý bude pracovat samostatně, být vámi neztrácím čas. Začněte teď.“

Několik děvčat z Nebelvíru zalapalo po dechu. Jelikož na přípravu a vaření lektvaru proti nachlazení bylo potřeba minimálně padesát minut, z čehož dvě probdělé minuty čekaly na učitele a dalších pět zabralo kázání.

Všichni začali o překot vyndávat své přísady, učebnice, nožíky, váhy a jiné pomůcky.

Snape si mohl lehce přečíst v těch prázdných makovicích, jak ho proklínají, ale nebral to nijak v potaz.

Disciplína je disciplína.

Sám postrach školy se posadil ke stolu, a aby se zklidnil, opravoval práce mladších ročníků škrábajíc brkem po pergamenu a znervózňujíc tím ostatní.

O dalších čtyřicet minut později si náhle před jeho stolem kdosi odkašlal.

Severus zabrán do té mravenčí práce, kterou rozhodně za koníčka nepovažoval, sebou trhnul a vzhlédl přes špičku brku na opovážlivce, jež se ho nemoudře na vlastní nebezpečí rozhodl rušit.

„Ano, pane Brooksi?“ probodl tmavovlasého chlapce mrzutým pohledem netrpělivého člověka, který by neváhal zabíjet ani v kostele.

„Mám hotový zadaný lektvar, pane profesore, zde je vzorek,“ předložil klučina zazátkovanou podepsanou ampulku před lektvaristu.

Snape shlédl znaleckým okem přes svůj skobovitý nos na správně žlutou barvu vzorku a místo, aby uznale kývl, rázně cukl hlavou k mladíkově lavici, aby se zpátky posadil a vyčkal konce hodiny.

V Bradavicích se našlo pár učenlivých studentů s minimálním potenciálem ale, že by právě Brooks mezi nimi vynikal, se mu moc nepozdávalo. Od doby, co jej učil, byl to patlal jako každý druhý, nepoznávaje kostival od svízelu, a navíc v posledním půlroce se jeho výsledky, co se týče praktických testů, záhadně otočily o sto procent.

Podezřelé, pomyslel si Snape a zahleděl jako bubák přes vyvýšenou desku stolu na culícího Nebelvíra hýřícího dobrou náladou.

Ač plný vítězného optimismu se chlapec pod útokem nepřátelského pohledu sesunul lehce na židli pod lavici a svůj úsměv si schoval raději na horší časy nebo alespoň na další hodinu.

„Myslím, pane Brooksi, že vás humor brzy přejde, až si příští týden přečtu vaši celoroční práci, tak věnujte svůj čas raději přípravě a studiu než nicnedělání, což by se vám nemuselo vyplatit,“ setřel chlapce Snape tak dokonale, až ten chudák zbledl a pobízen svým špatným svědomím raději zavřenou učebnici znovu otevřel. Mimo to si od svého spolužáka vysloužil uchechtnutí a dloubanec do žeber.

Hodina lektvarů či spíše špatných pokusů a nehod se pomalu chýlila ke konci.

Severus odložil brk do kalamáře a poslední opravený list na zbytek stohu a tiše vstal, jak to uměl jen on.

Nenápadně se procházel mezi žáky zvědav, co nepoužitelného opět stvořili.

Nic ho příliš neohromilo, spíše z toho měl ještě horší mínění, a když zahlásil posledních pět minut do konce, ostatní ožili ještě větší aktivitou, z čehož vybuchly dva kotlíky a jeden museli rychle odstavit, jelikož z něho stékala červená pěna zapříčiněná větší dávkou dračí krve a obsah už se nedal více použít.

Lektvarista to přešel jen ušklíbnutím nad takovou začátečnickou chybou, že někdo nedovede ani odvážit suroviny.

„Lektvar proti nachlazení je jedna ze základních věcí pro druhý ročník, jak je možné, že nezvládnete ani to?“ počastoval dívku se dvěma copy, vypadající jako hromádka neštěstí. Statečná Nebelvírka už se nadechla k peprné odpovědi na svou obhajobu, ale naštěstí ji zastavil bolestivý, avšak varovný kopanec do nohy od své spolužačky.

Severus se vydal dál.

Nakonec se dostal za záda svých dvou oblíbenců. Nevěděli o něm. Neslyšně jim hleděl přes rameno, a když do kotlíku chtěla chlapcova ruka vhodit hrst zelených listů, které tam vůbec nepatřily málem z toho Snape zešedivěl.

Proč se tu vůbec o něco snažil?

„To snad nemyslíte vážně, pane Hopkinsi, neumíte číst? V učebnici je jasně psáno hrst sušeného hřebíčku, né hrst sychravky zelené. Neumíte číst? Tohle není čaj. Buďte rád, že vás to nedonutím vypít, slezly by vám vlasy,“ nadechl se rozhořčeně profesor s rukama založenýma za zády jako opatření, aby ho nezačal škrtit na místě.

„Omlouvám se, pane, asi jsem se překoukl,“ krčil se káraný student, jehož utrpení nemělo tak rychle skončit.

„Nejspíše nedáváte pozor ani v Bylinářství, řekněte mi účinky těchto dvou rostlin,“ vyštěkl po něm přísně a hřálo ho zadostiučinění, když se na chlapcově čele objevil pot.

„Hřebíček se používá proti ospalosti a sychravka zelená na zhojené rány a do mastí,“ zkusil to, ale naděje ho ihned přešly, jakmile se Severusovy rty stáhly do tenké čáry.

Špatná odpověď.

Začala blikat výstražná červená.

„Děláte si ze mě legraci, pane Hopkinsi? Hřebíček se používá proti bolestem, je přísadou v mnoha lektvarech a dryjácích proti nevolnosti, bolesti a slabému tlaku, kdežto sychravka zelená naopak ospalosti pomáhá a spolu s meduňkou tvoří výbornou dvojici pro nespavce, dělá se z ní výluh a čaje,“ odrecitoval Severus zpaměti, jako by před sebou měl otevřený herbář. Né nadarmo byl v době svého studia nejlepším studentem v této záhadné vědě.    

„Doufám, že se v příštím ročníku netoužíte stát bystrozorem, hlupáků už je na ministerstvu víc než dost,“ s těmito slovy raději poodešel a nechal zkoprnělého Hopkinse, jehož nadřazené ego právě utrpělo nenavratitelné trhliny své neschopnosti.

Jak tak mířil zhrozen zpátky ke své katedře, zavadil okem o stránku rozevřené učebnice onoho hocha, který mu již vzorek odevzdal a dokonce v rekordním čase.

Vyjma černého textu zahlédl ještě něco.

Něco, co mu bylo povědomé a podezřelé.

Popisy instrukcí k přípravě jednotlivých lektvarů byly doplněny o zajímavé poznámky.

V půli kroku se zastavil.

Chlapec poznajíc, že na něho padá velký stín, vzhlédl poněkud vyděšeně v domnění, čím špatným se provinil.

Severusovy černé tvrdé oči putovaly po učebnici od shora dolů, pak se oba střetli pohledem.

„Kde jste vzal tuto učebnici?“ artikuloval muž mrazivě a ostře ukázal na předmět jejich hovoru ukazováčkem.

Brooks nevěděl, která bije, viditelně znervózněl.

Nějak tak nechápavě koktal a obracel zmateně stránky, jako by se snažil vybavit, zda ji kupoval v Příčné, nebo ji sehnal ve školní knihovně, rozhodně se jí ale nechtěl vzdát.

„Já… zapomněl jsem si ji koupit, věřil byste tomu? Tak jsem si ji dovolil vypůjčit tady v učebně,“ zahlaholil chlapec, ukazujíc kamsi přes třídu ke staré skříni s malou dušičkou v těle, že ho Snape ještě vytahá za uši, za to, že mu bere věci.

Možná by to i tak dopadlo, kdyby nezazvonil školní zvon ukončující hodinu.

Žák si oddechl, evidentně už se viděl někde zcela jinde a hlavně co nejdál.

Ale ani to Severusovi nezabránilo pokračovat v načaté konverzaci prodlužující mladíkova muka.

„Od začátku roku uběhla dostatečně dlouhá doba, abyste si pořídil vlastní, peníze na jednu učebnici jistě oželíte,“ štěkl po něm sarkasmem, „asi jste nepovažoval za nutné ji vracet, že? Myslím, že byste to měl ve svém vlastním dobru napravit, a to hned, jinak ponesete následky. Už takhle porušujete školní řád a mně je konečně jasné, jak se z vás stal za necelý půlrok expert v míchání,“ vyjel na něho rozhořčeně a své dlaně přirazil na desku stolu, a jak se nahrbil, vypadal ještě hrozivěji. Oběma bylo nad slunce jasné, že tajemství učebnice je prozrazeno.

Ostatní po tom, co odevzdali své katastrofální výtvory na katedru, se rychle klidili ze třídy na chodbu ve snaze uniknout nejhoršímu. Nikdo nechtěl být svědkem, až Adrica rozmázne hůlkou o zeď.

„Ale, profesore Snape… bez ní se nebudu moci učit na pololetní práci, navíc není vaše, abyste mi ji bral, je to školní pomůcka.“ Přitiskl svá záda k opěradlu židle Brooks, aby byl od horkokrevného lektora co nejdál, alespoň tak, aby na něho nedosáhl, až ho bude chtít začít škrtit. Inkriminovaný předmět jejich hádky si tiskl ochranitelsky k sobě na prsa, nikdo přeci nechtěl přijít o knihu, jak se zadáním, tak s výsledky.

„O tom co je, nebo není mé, nerozhodujete. Dochází mi trpělivost, tu učebnici!“ napřáhl razantně dlaň.

„Ne,“ zazněla záporná odpověď. „Proč ji tak chcete?“ měl ještě odvahu se drze ptát a Snape se natáhl po staré ohmatané knize.

Bohužel ji student odmítal pustit.

Začali se o ni přetahovat, těžko říci, kdo měl navrch.

„Brooksi, zahráváte si s ohněm,“ varoval jej profesor lektvarů a v momentě, kdy se ji pokusil odvážnému mladíkovi vytrhnout silou, se někdo vřítil do třídy.

„Snape, slíbil jsi, že Jamesovi pomůžeš, ten chudák čeká ve sborovně a je pořád mimo sebe, už se na něho nemůžu dívat,“ hulákal zoufale Lupin, jež celou dobu čekal, až hodina skončí a když Severus nevyšel ven, prostě to riskl a vtrhl bez ptaní dovnitř.

Právě včas.

Když ale Remus zahlédl ten podivuhodný boj, zarazil se, stejně tak dvojice před ním.

Mrštný Brooks toho zmatku využil ve svůj prospěch a rychlostí blesku popadl svou tašku i učebnici, kterou Severus při vyrušení pustil a zmizel mílovými kroky pryč.

„Teď NEMÁM ČAS,“ zavrčel zatvrzele lektvarista tak důrazně, jak jen mohl, s úmyslem jej odbýt, bohužel Lupin byl buď tak natvrdlý, nebo hloupý, protože i slepý by si všiml, že kdo dnes školnímu záporákovi zkříží cestu, dopadne tak, jako by si ho podala vrba mlátička.

„Ale máš, další hodina ti začíná až v jednu, našel jsem si to, tak koukej něco dělat, to kvůli tobě je v tomhle politováníhodném stavu, chudák,“ dodala a rozhodila zrzavá kštice bezmocně rukama.

Snape si něco zamumlal pod vousy, neznělo to potěšeně, a Remus by dal poslední galeon za to, že to byla šťavnatá kletba, za kterou by se nemusel stydět ani Voldemort.

S vykrucováním byl konec. Vlkodlak se zřejmě připravil.

„V tomhle stavu, jak říkáš, alespoň není hrozbou pro všechny okolo. Proč si nezajdeš za madam Pomfreyovou, je to zdravotní sestra,“ snažil se ho Severus taktně odkázat na pomoc jiného kvalifikovaného odborníka.

„Bradavická lékouzelnice je dobrá, když máš dračí osypky nebo zlomenou ruku, ale tohle je vážné,“ zpochybnil její práci a pochválil tak jeho um a vládci sklepení nezbývalo než souhlasit.

Klidně kolem čekajícího Remuse prosvištěl s vlajícím hábitem, než rozrazil dveře a odešel, ještě utrousil: „Potřebuju si ještě něco zařídit v knihovně, za hodinu ať jste v mém kabinetu, nehodlám se s vámi zdržovat déle, než je nutné.“ Poté razantně práskl dveřmi, až se zachvěly zavřené okenice.

Na cestě do ráje knih madam Pinceové, jež měla staré svazky za to nejcennější na světě, ještě jednou zaklel.

Vynadal si do hlupáků, že těm dvěma patolízalům včera slíbil pomoc.

Tak dobrosrdečný nikdy nebyl a teď se má rozkrájet? Za chvíli bude ještě dělat charitativní sbírku osiřelým kuřatům.

„Dávejte pozor, kam šlapete,“ počastoval dva uličníky, kteří se vyřítili zpoza rohu v moc bujaré náladě, a div se s ním nesrazili, čehož by dozajisté litovali ještě následující měsíce, takhle si jen odnesli trauma zhruba na týden.

Severus se přehnal přes celý hrad až k rozsáhlé knihovně, a když vešel, oznámily jeho příchod dveře vrzáním, za což si vysloužil známé úsečné: „PŠŠŠ!“

Ta ženská se k němu chovala jako on ke svým studentům, doslova na ní viděl, že by byla raději, kdyby vůbec nedýchal, aby náhodou její drahé knihy nevyrušil ze spánku.

Raději mlčel, protože hrozilo, že jakmile by otevřel pusu, mohla také milá čarodějka s puritánským drdolem zůstat přilepená zadkem k židli na dost dlouhou dobu, pochyboval však, že by jí kdokoliv ze studentů pomohl.

Kromě nich dvou se nezdálo, že by tuto místnost obýval ještě někdo jiný, vydal se tedy mezi vysoké police a zamířil přímo k části s omezeným přístupem.

Jeho se to naštěstí netýkalo, takže nehrozil poplach vyvolaný překročením pomyslné hranice pro mladší studenty.

Zamyšleně se soustředil na to, co hledá.

Zde bylo mnoho publikací, které jste jinde nenašli, proto byly Bradavice tak jedinečné, nacházely se tu staré záznamy z dob zakladatelů a hlavně pojednání o černé magii. A pokud mluvíme o černé, tak tím myslím opravdu ČERNÉ.

On však potřeboval cosi určitého, jednak alespoň nějaký záznam o viteálech a druhak se potřeboval podívat na nějaké případy spojené s nitrozpytem.

Né, že by v této kategorii neexceloval, ale přeci jen nebyl všemocný, a pokud se má vydat do zákoutí něčí hlavy a pak se z ní i dostat zpět, když je spojena s komplikací takového rozsahu, nechá si neporazitelný profesor Snape poradit i od knihy.

Mužovy temné oči se zavrtávaly do přebalů zaprášených knih, kterých se již velmi dlouho nikdo nedotýkal.

Konečně našel něco, co by mu mohlo alespoň trochu pomoci, sám ale dobře věděl, že pokud by se dal na kariéru léčitele, dařilo by se mu, učil se více než dobře, byl cílevědomý a jeho sklony k pedantství, jež si vypěstoval už ve škole, by mu nebyly na obtíž. Naopak.

On se však vrhl na dráhu mistra lektvarů a záchrany životů přenechal raději jiným.

Jakmile držel: Mysl a její zákoutí v pekelném kruhu od Thomase Zlatohlávka a Nitrozpyt v černé magii, zabloudil do jiné sekce pro nebezpečná kouzla.

Zde už strávil podstatě nejméně půlhodinu, kdy konečně našel, co hledal.

Uchopil tlustý svazek s vyrytým zlatým nápisem do prstů a zatáhl.

Někdo však to samé udělal z druhé strany.

Nečekal to, ale nepustil ji.

Kdo si jen z té hory zapomenutých bichlí musel vybrat právě tuto?

Snape zatáhl za knihu znovu s větší silou a ten druhý také se stejným nápadem.

V poslední vteřině oponent využil okamžiku a knihu mu cuknutím vytrhl z ruky a ta zmizela na druhé straně police.

Kdo může být v tuhle dobu v oddělení s omezeným přístupem? Učitelé sem moc nechodili a student by raději riskoval příkrov noci než pravé poledne. To by zkusil jedině blázen. Blázen, který měl tu smůlu, že narazil zrovna na Severuse Snapa.

Přesto to byla nejpravděpodobnější myšlenka.

Profesor udělal tři rychlé kroky, aby knihovnu obešel do druhé uličky, kde se měl vetřelec nacházet s úmyslem seřvat studenta, který sem jistě zcela náhodou zabloudil a ještě mu vyfoukl vybranou knihu před nosem.

To má tedy sakra smůlu. Namíchl toho nepravého.

„Nevíte, že sem nemají studenti přístup? Doufám, že nechcete být ze školy vyhozen…“ spustil rázně svým výhružným barytonem, povzbuzen již situací na konci své předešlé hodiny.

Jenže místo prchajícího žáka v barvách jedné ze čtyř kolejí, tam stála stará známá Lily, převracející knihu v prstech.

Z popředí knihovny se ozvalo hlasité: „PŠŠŠ!“

Jakmile slečna Evansová zaslechla dusot těžkých bot a rozčilený hlas v závěsu i s jeho majitelem, knihu, jež si prohlížela, hlasitě zaklapla.

Severus vyhlížel překvapeně, dokonce i ta naštvanost mu z tváře lehce vyprchala, přesto však vypadal dosti mrzutě.

Co tu dělala? Prolétlo mu hlavou.

„Já nejsem student,“ uculila se mile, ale působilo to spíše, jako když dráždíte červenou býka.

„To vidím,“ zavrčel nevrle a přivřel podezřívavě oči, které sklouzly k předmětu, jež držela. „Potřeboval bych tu knihu, hned,“ oznámil zainteresovaně s tou největší prioritou.

„Tuhle?“ zkoušela ho a lehce ji pozvedla, stejně tak mohla říci: pojď si pro ni, pokud si troufáš.

Snape nevyslovenou výzvu poznal okamžitě, ale raději se držel na místě a sledoval svou kořist. Neměl náladu na hry, výměny slov, natož na hádku. Musel se z toho nějak taktně vyvléknout a pokud možno nic neříct.

„Já ji měla první a jen tak se jí nevzdám,“ vybízela ho s andělským úmyslem využít situace a dostat se mu pod kůži. Mohla to zkusit, ale úspěch už předem vylučoval.

Nic z něho nedostane.

„Opravdu? Mám takový dojem, že jsem ji k sobě první přitáhnul já,“ oponoval netopýr. „Co s ní, slečno Evansová, vlastně máte v úmyslu? Snad nechcete poučovat studenty o zakázaných kouzlech, nebo si s ní chcete zatopit v krbu?“ dobíral si čarodějku na oplátku poukazující na její alternativní, někdy až nebezpečný způsob výkladu při hodině, navíc to bylo nepravděpodobné, nikdo ze studentů neměl o ničem takovém vědět, natož kouzla zkoušet. Dali byste snad nevyrovnanému děcku do rukou střelnou zbraň? Asi ne, že?

Jen dva bývalí žáci bradavické školy byli na takové úrovni zvídavosti a inteligence, aby tak těžkou magii pochopili a dokázali ji využít, on a Tom Riddle.

Kdo však létá moc vysoko, spálí se. Zvláštní, že Voldemortovi to pořád vycházelo.

Snapa zajímaly spíše znalosti černé magie z hlediska teorie, ale hadí hlava v nich viděla jen prostředek k větší neomezené moci nad ostatními, což z něho činilo velmi nebezpečného lstivého čaroděje.

„Ne, snažím se si doplnit vědomosti, to mi snad nemůžeš upřít. Trochu studia navíc ještě nikdy nikomu neuškodilo, máš snad stejný záměr?“ hájila se kráska, jejíž vlasy i v tomhle nejzazším koutě knihovny hrály všemi ohnivými barvami.    

Už jí chtěl odseknout, ale vzpomněl si na toho idiota, který už jistě čeká v jeho kabinetě na výplach mozku, který mu přislíbil.

To jí přeci nemohl říci, ještě by chtěla jít s ním, a to neměl v úmyslu.

Od zbytečné hysterie by se milerád oprostil.

„O tom zda ublížila, nebo ne, bych s vámi tak docela nesouhlasil, ale ano, mám v úmyslu si něco nastudovat,“ reportoval ženě svůj záměr a vlastně vůbec nepřeháněl.

Chtěl se dozvědět všechny vodítka o viteálech, i malá zmínka mohla přinést zlato a on nehodlal nic promarnit, né když bylo v sázce tolik.

Čím více členů se ke smrtijedům přidávalo, tím bylo obtížnější se bránit a on mohl být prozrazen.

Lily zamrkala, známka překvapení, tak spolehlivě poznal, že ji opět zmátl, ale rychle se z toho oklepala a změnila strategii.

„Dobře dám ti ji, pod jednou podmínkou,“ kousla se lehce do rtu a on na chvíli přestal vnímat, tolik ho to zaujalo, že se musel znovu zeptat, jakou podmínku si kladla.

Lily to vzala jako malé vítězství, to, jak se jí zaleskly oči, bylo v tom cosi překrásně magického, obklopeni knihami stáli od sebe na tři metry, jí se to zdálo mnoho a jemu zase málo.

I přes neskutečnou únavu čarodějku teď toužil políbit. Přitisknout k policím, až by lapala po dechu, zakrýt ji svým tělem a nejméně hodinu se těšit z její životadárné společnosti, ale na to nezbýval čas. Bohužel. Věděl, že by ho neodmítla. Říkejme tomu šestý smysl.

„Chtěla bych si s tebou sjednat schůzku,“ vyslovila odvážně a nervózně zaryla prsty do ohbí knihy, jako by si nebyla jistá, zda přijme, nebo ji pošle do horoucích pekel.

Severus si svou tajnou lásku přeměřil hodnotícím pohledem, ani on nevěděl, co tím sleduje, ale námitek neměl. Nebyl však zvyklý na nějaké čajové dýchánky.

„Dobrá, myslím, že bych si místo v mém nabitém programu na konzultaci najít mohl,“ protáhl líně a nijak se nenamáhal šeptat.

„Nemyslela jsem… chtěla jsem tím říci… schůzku za účelem… ehm… sblížení,“ vysoukala ze sebe nakonec s lehce růžovými tvářemi.

„PROSÍM?“ zvýšil hlas a nadzvedl své husté obočí, jako by tomu nemohl uvěřit.

Ne, takový krok od ní nečekal.

Znovu se ozvalo známé: „PŠŠŠ.“

Ani vzdálené pokárání madam Pinceové, která nesnášela hluk, nevzalo Lily vítr z plachet.

„Zvu vás na rande do Prasinek, profesore Snape,“ zdůraznila pro jistotu jasněji a dodala si odvahy čelit mu tváří v tvář.

„To jste vymyslela nyní, nebo už takovou pošetilost plánujete delší dobu?“ hodil po ní sarkasmem, ale uvnitř se bavil, ještě se mu nestalo, aby ho nějaká žena vybízela k něčemu takovému, bylo to příjemné, to nepopíral. Navíc o tomhle snil od čtvrtého ročníku, kdy se za ní jen skrytě díval, aby to ostatní neviděli.

Vlastně tu byly dva případy, kdy za ním přišly dvě studentky, a tak nějak mu vyjevit své city, nejspíše měly slabost pro špatné charaktery, ale jakmile na ně zvýšil hlas, rychle si své city rozmyslely a trpce litovaly, že se vůbec k jeho kabinetu přiblížily.

Severusi, ty boduješ, čím to děláš, že ti tak padají k nohám? ptal se sám sebe.

To bude osobním kouzlem, odpověděl si a jeho vnitřní hlas se mu vysmál. 

Severusova na oko zákeřná slova čarodějkou poněkud zavrávorala. Pokud mu ale chtěla dokázat, že si za svým rozhodnutím stojí, musí mu to ukázat a né zbaběle utéct.

„Řekněme, že teď je k tomu ta správná příležitost, navíc nemám tolik možností tě vydírat,“ zaujala stejnou strategii.

Nyní by se téměř i rozesmál.

Vydírat? Ti, co se o to pokusili, dopadli velice špatně a většinou ve vodorovné poloze upoutáni na lůžko nebo rovnou servírováni do rakve.

Tohle byl ale jiný případ. Lily by nikdy neublížil. Raději by si od Mistra nechal usekávat ruku po kouskách, než aby jí zkřivil jediný rudý vlásek na hlavě.

Dlouho oba mlčeli, měřili se neústupnými pohledy jako berani, stáli tam proti sobě v oddělení s omezeným přístupem, jeden na tváři odhodlaný výraz, zatímco tomu druhému se zamračená grimasa stáhla do ušklíbnutí.

Tak jako tak vyhrál.

Nebylo to těžké.

„Jste vynalézavější, než jsem si myslel, jen dejte pozor, ať se nespálíte, černá magie není pro každého, snadno se v ní ztratíte,“ prohodil.

Lily se uraženě nadechla, ona přeci učí Obranu proti černé magii, jak ji on může poučovat?

„Nech si své rady,“ naklonila hlavu na stranu, až ženě dlouhé lokny přepadly přes rameno a polechtaly na odhalené kůži šíje. Ani to neuniklo jeho ostřížímu pohledu.

„Možná by se vám pár rad hodilo, svého času jsem býval druhým nejhledanějším mužem Anglie,“ začal se nebezpečně přibližovat.

„To není něco, čím by ses měl chlubit, navíc jím stále JSI,“ připomněla mu pravdivě.

Snape pokrčil rameny. „Mezi spravedlností, bezprávím a chaosem je jen tenká hranice, a když víte, jak ji obejít…“ nechal jí dvě vteřiny na přemýšlení, a když stanul těsně před ní, kdy ji zatlačil k polici se starými svazky, jist si, že je v této sekci nebude nikdo vyrušovat, pokračoval, „... můžete toho využívat.“

„Chtěl jsi říct zneužívat, nebo ne? Určitě si necháváš otevřená zadní vrátka na druhé straně pro případ, kdyby ses rozhodl nás zradit, aby ses mohl přidat zpátky ke smrtijedům,“ zkoušela ho a zahleděla se mu zblízka do očí. Byla vážně neústupná. Ty jeho byly chladné jako led, tmavé jako obloha bez hvězd, jež by vám mohly poradit.

Severus se nad ní tyčil jako útes v moři, zvážněl, nelíbilo se mu, co si o něm myslí, možná ho jen škádlila, ale připomínat mu jeho mladickou chybu by neměla. Možná si ani neuvědomovala, že zašla trochu dál, než bylo nutné. Mohl to být i záměr ho vyprovokovat.

„Nemám v úmyslu nikoho zrazovat,“ jeho pevná slova zněla dvojsmyslně a Lily nevěděla, kterou stranu právě myslí, stále si pro ni zachovával pozlátko záhadného muže, který má prsty ve všem, ale nic mu nikdy nedokážete.

Nevyznala se v něm, ale pořád se o to pokoušela.

„A já bych se v tobě nerada mýlila, Severusi,“ zašeptala najednou s takovou nadějí, až mu to vyrazilo dech.

„Dávám ti na to své slovo,“ odpřísáhl neochvějně a udělal to, co si ze všeho teď nejvíce přála. Bez dalšího otálení ji políbil, ani to otravné PŠŠŠ ozývající se nyní notně s hlasitou ozvěnou naznačující, že toho má ochránkyně knihovny právě dost a mohla by čirou náhodou se přijít podívat, co se tu děje, ho neodvedlo od toho jediného záměru.

Čarodějka se k němu přitiskla celým tělem a on pocítil spokojenost a vnitřní klid.

Vychutnával si její sladké rty jako ten nejsladší pohár se šlehačkou vonící po skořici a perníčku. Ani on by nedokázal připravit takový lektvar, a kdyby pod paží nedržel další dvě knihy, asi by k polibku přidal i obě své ruce.

Konečně zase věděl, že žije. Poslední týdny si připadal jako suchá neživá větev, o kterou všichni zakopávali, a teď jako by se mu do žil vléval život a teplo.

Profesorka Evansová se opravdu snažila. Jak jinak upoutáte muže než fyzickým projevem náklonnosti, zvláštně u někoho, kdo na takové věci není zvyklý. Chtěla v tom morousovi zažehnout plamínek, chtěla být v jeho společnosti, ale místo toho se stále někam ztrácel, od jídla chodil dříve, a když ho občas viděla na chodbě, byl to zázrak, ale tam před všemi ostatními s ním soukromě mluvit nechtěla. Možná snad proto, když přišla do knihovny a zapovídala se s Hildou Pinceovou, taktně se jí zmínila, kdo sem před chvilkou vešel, musela toho využít.

Vše si pečlivě načasovala. Severus si jí předtím ani nevšiml, jak byl zamyšlený nad hledáním toho pravého, a když zatáhl za knihu, udělala to samé, stačilo jen číhat, aby upoutala jeho pozornost.

Celý plán vyšel bez chybičky.

Lily se tetelila blahem, dokud se jeho rty neodlepily od jejích volajících po dalším spojení. Tajně doufala, že se odtáhl jen proto, aby zasypal její odhalené hrdlo dalšími polibky, ale jakmile otevřela oči, nikde nikdo nebyl. Ticho a prázdná ulička. V tom všem opojení zmizela i kniha, jež celou dobu svírala v dlaních.

To by nebyl on, kdyby situace nevyužil hned v několika směrech. Musela se nad tím zasmát.

Já ti ještě ukážu, Severusi Snape, kdo bude před kým utíkat, zamumlala si pod vousy a vydala se za tím, co měla původně v úmyslu.

No, aby Severus utíkal, se málo kdy vidí, né-li vůbec, ale nechejme se překvapit :-)

Budu ráda za jakýkoliv komentík, připomínku i návrh na pokračující děj. 

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 38. kapitola: