OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Já, čarodějka - 1. kapitola

30.08.2014 (17:00) • Rionelle • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 918×

Bylo 1. září půl desáté ráno. Ze spánku mě probudilo houkání mé vlastní sovy. Puštíka bradatého jménem Hubert. Pomalu jsem otevřela oči. Jen co jsem se podívala na svůj budík, vyletěla jsem z postele jako namydlený blesk. „Hubie, to jsi mě nemohl vzbudit dřív? Vždyť jsi mě měl vzbudit už v osm!“ zcela výjimečně jsem na něj zvýšila hlas. Hubert na mě jen upíral své vykulené světle zelené oči. Chvíli nato začal škrábat pařátem o klec. „Teď ne, Hubie. A hlavně. Nevzbudil jsi mě včas, takže žádné mlsání.“ Nato schoval Hubert hlavu uraženě pod křídlo. Většinou mu tohle trucování vychází, ale teď jsem na něj neměla čas. Vyběhla jsem ke skříni a cestou zakopla o již zabalený kufr, který jsem si velice šikovně postavila přímo doprostřed pokoje. Tudíž jsem se jak široká, tak dlouhá rozplácla na dřevěné podlaze. Urychleně jsem vstala, otevřela skříň, vzala na sebe první, co mi přišlo pod ruku, a běžela se dolů nasnídat.

U stolu už na mě čekala mamka. Taťka mi jen stihnul popřát šťastný školní rok, políbit mě na čelo a zmizet ve dveřích. „Musí dnes do práce dřív, má to důležité jednání,“ ozvala se z kuchyně mamka. Položila na stůl hrnek horkého čaje a rohlík s máslem. Jen co jsem zasedla ke stolu, pustila jsem se do snídaně. Při té jsem si ještě stihla horkým čajem spálit ret a cukrem posypat skoro celý stůl. Ze všeho toho zmatku mě vyrušil mamčin hlas.

„V kolik že ti to jede, zlatíčko?“

„V jedenáct“

„Tak to aby sis pospíšila. Dojez a jdi se do koupelny učesat. Vypadáš jak jezinka. Já ti zatím dám kufr i Huberta do auta.“ Ještě s plnou pusou jsem přikývla a vydala se do koupelny. Vzala jsem svůj žlutý kartáč, který jsem si zapomněla zabalit, a vyčesala si vysoký culík. Pak jsem jej strčila do kapsy. Párkrát jsem na sebe stříkla  voňavkou Čar no. 5 od Lableidiny parfémy, který mi dala Mary k loňským Vánocům. Pár vteřin nato jsem si už obouvala boty a mávala našemu domku. Jen co jsem nasedla do auta, šlápla mamka na pedál.

„Páni, zapomněla jsem si hábit!“ vykřikla jsem a auto zpomalilo.

„Pokud tím myslíš to vaše podivné školní oblečení, tak ho máš na zadním sedadle,“ usmála se na mě mamka a kývla hlavou směrem dozadu. Opravdu tam ležela má školní uniforma v celé své kráse, hned vedle klece s Hubertem. „Myslím, že když u kruhového objezdu nebude zácpa, tak to stihneme s přehledem.“

„V to pevně doufám. Nerada bych šla do Bradavic pěšky…“

Na nádraží jsme dorazily naštěstí včas. Společnými silami jsme naložily kufr i s Hubertem na vozík, který se úporně vzpouzel, a zamířily k nástupišti 9¾. Už z dálky jsem mezi cedulemi devět a deset uviděla známé tváře. Ty se teď tvářily dost naléhavě.

„Kde vězíš? Už jsme se báli, že jsi zůstala doma, protože si Hubert zlomil drápek a ty s ním teď lítáš po doktorech,“ spustil na mě James, ještě než jsem vozík s kufry zaparkovala přímo před ním.

„Tak tyhle tvoje narážky mi vážně nechyběly,“ prohlásila jsem s chabým úsměvem. „Ahoj, Mary.“

„Vždyť ho znáš. Radši by vypil Šklebákuv krk na ex, než aby si do tebe a do Huberta nedloubnul.“

„Asi máš pravdu,“ usmála jsem se na svou černovlasou kamarádku.

„Pokud už nic nepotřebuješ, zlatíčko,“ ozval se za mnou mamky medový hlas, „tak já už radši půjdu. Určitě si máte s přáteli o čem povídat. Šťastný školní rok a pošli mi sovu, jen co…“

„Co dorazím. Ano, mami,“ odvětila jsem, ještě než stačila už tolik ohranou větu doříct.

Políbila mě na čelo, objala mě, ještě jednou mi pro jistotu připomněla, že jí mám napsat, a ztratila se v davu.

„Tak co, vyrazíme?“ zubil se James na všechny strany.

„Ty první,“ odvětila jsem se zvednutým obočím a hlubokou poklonou jsem mu pokynula směrem k nástupní přepážce.

To už se za námi pomalu tvořila fronta. James se vší silou rozběhl k přepážce a v mžiku byl ten tam. Já společně s Mary jsme ho kvapem následovaly.

Jen co jsme prošli zdí, otevřel se nám nádherný pohled na nástupiště, kde na nás čekal nablýskaný spěšný vlak do Bradavic. Dřív než jsme se stačili vzpamatovat, James už na nás volal ze třetího kupé. „Našel jsem jedno úplně volné, tak pohněte kostrou!“ zamával a zastrčil svou rozcuchanou hlavu zpět do volného kupé.

„Kdyby nám radši pomohl s kufry, chytrák jeden,“ zaklela vedle mě Mary a snažila se dostat svůj ohromný fialový kufr spolu s boxem, ve kterém valila oči krémově bílá kočka, do vlaku.

Já ji v tichosti následovala. Když jsme konečně svá zavazadla dokopaly do kupé, svalily jsme se celé udýchané na rudé polstrované sedadlo.

Chvíli jsme jen seděly a těžce oddychovaly, než se Mary pustila do Jamese.

„To jsi nám, sakra, nemohl pomoct?!“

„Promiň,“ ohradil se dotčeně. „Já myslel, že jste samostatné emancipované ženy. Navíc, mně s kufrem taky nikdo nepomáhal...“ Na ta slova se Mary nafoukla jako bublina a v kupé zavládlo hrobové ticho. „Tak promiňte, já se pro příště polepším,“ zahuhňal James po chvíli s hranou lítostí a nasadil až přehnaně provinilý výraz. Mary to samozřejmě nevydržela a začala se smát. V tu chvíli vlak vyjel ze stanice.

Celou cestu jsme si vykládali zážitky z prázdnin a kupé ovládla pohoda. Tedy alespoň do té chvíle, než se před otevřenými dveřmi do uličky objevil protivný obličej Jeremyho Poora.

„Áh, Groblensová… Tak že ty jsi to pořád ještě nevzdala? Ty mudlovská…“ James chtěl prudce zavřít dveře, jenže Jeremy měl nohu ve dveřích. „Myslel jsem, že když už tě stihla před lety taková potupa, že tě museli zařadit bez ceremoniálu. A to ještě do Mrzimoru, když tě klobouk odhalil dřív, než sis ho stihla vůbec nasadit. A proč vlastně? Ah, už si vzpomínám. V jiné koleji neměli pro takovou mudlovskou šmejdu místo, že?“ stihnul ještě dodat svým slizkým hlasem, než zakročila Mary.

„Víš co, ty navoněnej tupče?! Sbal si všechnu svou pomádu na vlasy, co máš na hlavě, a vypadni! Vy-pad-ni!“ zařvala pevně. Jeremy se jen křivě zašklebil a pomalu odešel. „Nechápu, proč do tebe ten blbeček pořád tak reje!“ zamračila se až po kořínky vlasů rudá Mary. „Já ho tak dostat pod ruku, tak…!“

„A ty se mu divíš?“ přerušila jsem ji tlumeným hlasem. „Vždyť jsem loni málem neudělala zkoušku z lektvarů a…“

„Ale do čtvrťáku jsi měla výsledky, za které by se nemusel stydět ani čistokrevný kouzelník,“ usmál se na mě znovu James, kterému se vrátila dobrá nálada. „Lektvary jsme s tebou přeci přes prázdniny trénovali. A sama musíš uznat, že na mudlu jsou to opravdu skvělé výsledky.“

„James má pravdu, Bernie. A vůbec. Vzala jsem s sebou cestovní kouzelnické šachy. Dáme partičku? Už dlouho jsem nikoho neroznesla, a když vás tu mám takhle pohromadě…“ zašklebila se na nás Mary.

„Tak dobrá, my dva proti prckovi. To dáme levou zadní, Bernie!“ rozesmál se James a začal nám rovnat bílé figurky.

Až na jednu šachovou partii jsme je všechny, po několika hodinách úporného boje, samozřejmě prohráli. Mary si vítězoslavně skládala figurky zpět do rudé sametové krabičky a broukala si „I am the champion“. To už se vlak pomalu blížil k Bradavicím.

Autor: Rionelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Já, čarodějka - 1. kapitola: