Já, čarodějka - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

První školní den nedopadne pro Bernadette zrovna nejlépe... Proč? Dočtete se v této kapitole.

08.09.2014 (09:00) • Rionelle • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 880×

Na nádraží v Prasinkách panoval ohromný zmatek. Ostatně jako každý rok. Prváci vytřeštěně valili oči na všechny strany a vzrušeně si mezi sebou špitali. Zbylí žáci se už bez okolků překřikovali přes hlavy davu, který se pomalu ale jistě počal ubírat po skupinách k hradu.

Když už jsme se chystali spolu s Jamesem a Mary také vyrazit, zničehonic ve mně hrklo a nad hlavou se mi náhle rozsvítila pomyslná žárovka.

„Suchary! Nechala jsem ve vlaku Hubertovy suchary!“ vykřikla jsem, vrazila klec s protestujícím Hubertem spolu s kufrem Mary do náručí a nadsvětelnou rychlostí jsem vyběhla zpět k vlaku.

Ten mi však odjel přímo před nosem. A já už jen zírala s otevřenou pusou, jak je pořád menší a menší, až mi nakonec zmizel z dohledu.

Spráskla jsem ruce (možná mi i ujela nějaká ta nadávka) a rozmrzele jsem vyrazila zpět ke svým přátelům.

Mary pořád ještě s vytřeštěným výrazem svírala klec s mou sovou a v obou rukách držela dva k prasknutí přeplněné kufry. Vypadala, že se každou chvilkou pod tou tíhou zhroutí. James se místo toho, aby jí pomohl, pokoušel Grimliho (jeho mládě agami vousaté, které si zakoupil den před odjezdem v Příčné ulici) přimět k tomu, aby stepoval. Jenže místo, aby mrskal nožkami pěkně do rytmu, skákal mu po dlani sem a tam jako splašený. Když jsem zbavila Mary jejího břímě, otočil se k nám s až podezřele milým úsměvem.

V tu chvíli mi hlavou projelo tušení, které se rázem potvrdilo. James pomalu vytáhl ze své kapsy suchary a samolibě se na nás obě šklebil. Někdy se opravdu chová dětinštěji než prvák. Ale i přes všechny jeho (povětšinou špatně dopadající) nápady prostě nejde se na něj zlobit.

Když jsme dorazili na Hrad, většina žáků už tam byla. Všichni čerství šesťáci společně vykročili k Velké síni. Ta byla jako každý rok prvního září naprosto ohromující. Obloha na kouzelném stropě byla až nezvykle jasná a plná hvězd. U učitelského stolu byla obsazena všechna místa. Pouze vedoucí kolejí čekali spolu se svými novými žáky před podiem.

Potom, co se všichni žáci usadili ke svým kolejním stolům, povstala na učitelské tribuně ředitelka McGonnagalová. Jako vždy s pevným drdolem na hlavě a hábitem bez jediné skvrnky. „Drazí žáci,“ začala k nám promlouvat svým přísně znějícím ale přesto vřelým hlasem. „Je mi opravdu velikým potěšením vás uvítat v dalším školním roce. Jsem opravdu velice potěšena, že jsme se tu dnes, prvního září, sešli v plném počtu.“ S touto větou na mě k mému překvapení šibalsky mrkla a pokračovala ve svém projevu: „A nemenší potěšení mi také činní to, že zde mohu dnes přivítat naše nové studenty.“ V tu chvíli už se před učitelskou tribunou mačkal neskutečný počet špičatých čapek, které nervózně přešlapovaly.

McGonagalová vytáhla ze svého smaragdově zeleného hábitu s rubínovým lemováním dlouhatánský pergamen. Mezitím, co z něj sundávala hedvábnou zlatou stuhu s erbem Bradavické školy, přinesl školník Filch doprostřed podia vyvýšenou židli a starý Moudrý klobouk. Potom se s protivným brbláním typu: „To mi tu ty mrňavý zase našlapou“ pomalu odšoural zpátky ke své židli.

To už si ředitelka rázně odkašlala a začala předčítat jedno jméno za druhým. Žáci se pěkně po jednom usazovali na židli a nasazovali si na hlavu Moudrý klobouk.

Pokaždé, když se klobouk rozkřičel po celé síni jméno koleje, do které měl daný žák jít, rozletěl se po síni ohromný potlesk (vždy samozřejmě tleskala nejvíce kolej, která byla jmenovaná). Když už poslali poslední drobnou dívenku jménem Emili Tirová do Zmijozelu, který měl letos nových přírůstků nejvíc, mohla konečně začít hostina.

Zlaté talíře v mžiku přetékaly jen vybranými lahůdkami. Já jsem se po pravici s Jamesem a po levici s Mary pustila nejdřív do ohromného jahodového koláče se šlehačkou, který se nám objevil přímo před nosy. James nandal nejdřív mně s Mary a až potom si sám nabral ohromný kus a položil ho na svůj zlatě se lesknoucí talíř. Tímhle gestem si u mě odčinil tu lotrovinu se suchary. Jenže to jsem mu neřekla. Myslím, že si na to stejně přišel sám. Díky jeho až nezvykle galantnímu chování jsem se konečně uvolnila a aspoň na chvíli zapomněla na přihlouplého Poora, který se teď zrovna nacpával vařeným hráškem. Tedy aspoň do té doby, než na mě z mého kusu koláče vyletěla ohromná smršť jisker a já sletěla ze židle jako uzrálý ořech. Tvrdě jsem dopadla na ledově studenou kamennou podlahu a vše se začalo pomalu ztrácet ve tmě. Příšerný hvízdot v mých uších už přehlušovaly jen vzdálené Jamesovy omluvy, které byly slyšet z pořád větší a větší dálky.

Pomalu jsem začala přicházet k sobě. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem na ošetřovně a nade mnou se sklání madam Pomfreyová a něčím studeným a mokrým mi otírá čelo. Za ní jsem s námahou zaostřila na Jamese, který se už nesmál a tvářil se až nezvykle ztrápeně. Když si všimla, že jsem se už probrala, otočila se k němu a ostrým tónem promluvila: „Inu, pane Horstenci, co jste si natropil, to si také spravte. Co máte dělat, už víte. A žádné hlouposti!“ S těmito slovy mu vrazila do ruky malý kovový lavor se studenou vodou, v níž plaval jako malý člun kostkovaný hadřík, a lahvičku s podivným obrázkem čehosi, co připomínalo čerta.

James pomalu přikročil k mému lůžku a opatrně si sedl na jeho okraj. „Já… Moc se ti omlouvám. Myslel jsem, že to bude dobrá omluva za ty suchary, když tě přivítá koláč, ze kterého mělo původně vzlétnout několik třpytivých motýlů. Jenže poleva na tom koláči asi nějak způsobila, že se musela ta Práskova motýlí prskavka ucpat a… Vážně mě to moc mrzí.“

Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Skláněl se nade mnou a jemně mi ochlazoval popálený obličej mokrým hadříkem. „To je v pohodě, Jamie,“ dostala jsem ze sebe chraplavým hlasem. „Ačkoli musím říct, že se ti to opravdu moc nepovedlo.“ Pokusila jsem se o konejšivý úsměv, jenže mě tvář začala nepříjemně pálit.

„V pohodě?! Vždyť jsem tě mohl zabít! Dokonce i Pomfreyová to říkala.“

„Ale já žiju, pokud sis nevšiml.“

„To sice ano, ale nemyslím, že by otřes mozku a spáleniny byly nějakou výhrou. Uznávám, že jsem to přehnal. Mohl bych to…Teda, chtěl bych to nějak…“

„Jamesi, prosím,“ přerušila jsem ho důrazně a chytila ho za ruku. „Hlavně už nic nenapravuj.“

Autor: Rionelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter