OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Já, čarodějka - 3. kapitola

01.11.2014 (13:00) • Rionelle • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 8× • zobrazeno 860×

Na ošetřovně jsem strávila pět nekonečných dní.

Jelikož jsem byla na ošetřovně sama (nikdo jiný kromě mě neměl hned první týden takové „štěstí“), bylo první den mou největší zálibou sledovat prasklinu na druhé straně ošetřovny, kterou jsem za první den dokonale prozkoumala. Druhý den už za mnou konečně přišli James a Mary. Mary, se slušnou várkou dopsaných sešitů, a James s provinilým výrazem a velkým balením Bertíkových fazolek, které položil hned vedle dopsaných sešitů od Mary.

„Měl jsem ti je původně dopisovat sám, ale-“

„ - ale nakonec jsme se shodli na tom, že by s tím bylo víc škody než užitku. Takže jsem ti je přepsala já,“ doplnila ho Mary a jízlivě se na něj zašklebila. James nebyl rovna proslulý v krasopisu. Dokonce se svým písmem inspiroval natolik, že vymyslel zcela nový název hnusopis, který se na naší koleji velice rychle a dobře ujal. Takhle za mnou chodili celých pět dní. Každým dnem mi bylo lépe díky Zázračné vodě Samuela Plamínka. A Jamesovi se s každou návštěvou, kdy mi bylo lépe, vracel jeho typický úsměv.

Z ošetřovny mě pustili už v sobotu ráno, takže jsem si mohla užít víkend. Ten jsem ovšem rozhodně nechtěla strávit povalováním. Toho jsem si už užila až až! Madame Pomfreyová mě vzbudila na snídani a ještě utrousila něco ve stylu: „A jestli ten Horstencovic kluk zase něco vyvede, tak už se neznám…“. Její poznámku jsem ignorovala, poděkovala jí za péči, oblékla se a počala se ubírat po širokých mramorových schodech do jídelny. Těch pět dnů na lůžku bylo znát. Nohy jsem měla zatuhlé a prvních pár schodů mě nechtěly moc poslouchat.

Když jsem /s vypětím všech sil/ dorazila do Velké síně na snídani, James s Mary na mě začali usilovně mávat na znamení, abych si k nim přisedla. Bylo příjemné snídat opět se starými přáteli a ne na vrzajícím nemocničním lůžku.

Po snídani jsme na cestě do pokojů přemítali, jak využít volného dne. „Mohli bychom jít k jezeru. Hagrid tam prý vysadil celé hejno plotic,“ navrhl James. Mary se ale na jeho návrh moc netvářila.

„To chceš strávit celý den v holinkách?“

„Tak něco navrhněte vy. Slečno - ryby jsou tak slizké - ach!“ dodal James a počal napodobovat chování čehosi, co by se dalo nazvat větrným mlýnem.

Tímhle způsobem se dohadovali, než jsme došli ke společenské místnosti.

„Víš co?“ obrátila na něj ostře hlavu Mary. „Ať to rozhodne tady Bernie!“

Tak právě téhle otázky jsem se opravdu bála. Ať bych se přiklonila ke komukoli z nich, ten druhý by se s vysokou pravděpodobností nafouknul jak bublina a do konce dne se mnou nepromluvil. Rozhodla jsem se tedy pro vlastní návrh.

„A co takhle zajít na to nové hřiště? Od středy už by mělo být přeci otevřené.“

James ale zavrtěl hlavou „Myslím, že to asi nepůjde. Taky bych si rád konečně zahrál jindy než jen na tréninku, jenomže zapisovací listina je na dnešek už plná.“

Mary se však na věc dívala optimističtěji. „Třeba někdo vypadl a nějaké místo se uvolnilo, můžeme se tam zajít aspoň podívat. Pro jistotu si vezměte košťata, já zatím skočím pro Sam, Ellu a Kerol. Ty, Jamesi, vezmi Bena a Dona. Sejdeme se tady za dvacet minut.“ Moc dobře jsem věděla, proč se Mary mého nápadu tak rychle chytla. Pořídila si totiž nové hrací podkolenky a skoro každou návštěvu na ošetřovně se mi o nich alespoň jednou zmínila. Protože „byly zlevněné o dva srpce a to byly od Karla Malého!“

Po čtvrt hodině jsme už s Mary čekaly ve svých herních hábitech (a Mary ve svých nových podkolenkách) na Jamese a spol. Evidentně se snažili, jelikož jejich zpoždění bylo pouhých deset minut.

Celou cestu k hřišti nám neustále připomínali, že je to cesta zbytečná a že bude na hřišti stejně plno.

Když jsme, po jejich nekonečném proslovu, konečně dorazili k hřišti, zůstali jsme na něj všichni tři zírat s otevřenými ústy. Vypadalo vskutku úchvatně. Čerstvě natřené lavice, zlaté obruče a ještě něco totálně božského. Byl to skvělý pocit. Konečně jsme měli prostor, kde si můžeme zahrát jen tak. Žádné pokřikování a rádoby vtipné poučky Jamese (ano, James se stal od loňského ročníku kapitánem našeho kolejního týmu). Tenhle úžasný pocit nás však opustil při pohledu na rozpis, který visel na dubové tabuli u vstupu. Všechny časy na dnešek i na celý víkend byly už obsazené.

Zrovna ve chvíli, kdy se James nadechoval, aby nám řekl své pověstné: „Já vám to říkal“, dostavil se zvrat v podobě Jarryho, Melani, Petra, Joshe, Roberta, Nini a Sabine z Havraspáru. Všech sedm k nám přiklusalo v čele s kapitánkou Melani, která se zatvářila nadšeně, když nás u cedule uviděla.

„Skvělé, že jste tady,“ řekla udýchaně, když k nám doběhla, „už jsem se bála, že nikdo nepřijde. Měli jsme hrát s Nebelvírem přesně za patnáct minut, jenomže Karl Boury si zlomil zápěstí a oni nesehnali tak narychlo náhradního hráče. Zahrajete si tedy s námi.“

Nebylo úplně k poznání, jestli byla její poslední věta prosbou nebo rozkazem. Ať tak či tak - s radostí jsme její nabídku přijali. Melani se podle všeho dost ulevilo. „Děkuji vám. Máme opravdu štěstí. Už si na hřiště začínali brousit zuby Zmijozelští,“ sdělila nám, s výrazem čistého opovržení, když jsme vcházeli do šaten pro bednu s míči a také pro pálky.

Když jsme otevřeli krásnou okovanou bednu, naskytl se nám pohled na úplně nové míče. Pak jsme se každý po svém protáhli. James zvolil svůj oblíbený způsob, při kterém zvýšil hlas na nejvyšší frekvenci, co to šlo, a začal předvádět jeho pověstnou „blondýnu na aerobiku“, a ano, narážel tím na mě (jednou nám jako vždy vtrhnul do pokoje, zrovna když jsem cvičila). Po rozcvičce si Melani a James podali ruce a krátce na to jsme už byli všichni ve vzduchu. Začátek hry odpískal Georgie Badg z Nebelvíru, který měl dnes službu (žáci se ve službách na hřišti střídali, mohli tak získat nějaké ty body navíc pro svou kolej).

Než Georgie odpískal start, každý z nás zaujal svou pozici. Já a James jsme byli odrážeči. Jako před každou hrou jsme zahájili náš plácací rituál. Skládal se z plácnutí levou rukou, pak pravou, zahákly se palce, pak jsme si ťukli pěstí, udělali ve vzduchu kotrmelec a nakonec se chytli za paže, roztočili se a následně se zase pustili a díky odstředivé síle vylítli každý na jinou stranu s pokřikem: „Vooooooodpal!“

A tím náš mini rituálek končil (nic složitého, že?). Hra probíhala báječně. Počasí bylo slunečné a foukal jen slabý větřík, který nám chladil orosená čela.

Nakonec jsme vyhráli 220:60 - díky nejlepší chytačce světa Mary Loklencové.

Po zápase nás čekala sprcha a oběd. Jako každý den byly stoly narvané k prasknutí. A po dobré hodině vydatného hodování jsme málem praskli i my. Uznali jsme proto za vhodné jít se válet k jezeru. Kde si James se spokojeným výrazem konečně mohl zachytat…

Autor: Rionelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Já, čarodějka - 3. kapitola: