OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Kate - První část: Schopnosti - 14. kapitola: Famfrpálový zápas

06.06.2016 (10:00) • NikaV • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 711×

Začal listopad a počasí se značně ochladilo. Už to nebylo to příjemné teplé podzimní počasí. Večer jsem byla ráda, že si můžu zalézt do společenské místnosti a sednout si ke krbu. Většinou jsem v takových chvilkách dělala domácí úkoly, se kterými mi poslední dobou pomáhala Hermiona. Od událostí v předvečer všech svatých jsme kamarádky a je to vidět zejména na mých známkách.

Většinou, když jsem seděla v pohodlém teplém křesle u krbu, měl Harry zrovna trénink. Opravdu jsem mu v těch chvílích nezáviděla jeho tréninky, kdy je Oliver proháněl na košťatech, dokud se venku nesetmělo. Důvodem proto byl Harryho první blížící se zápas.

V den zápasu jsme se ráno marně snažili do Harryho dostat nějaké jídlo. Po jeho nesnídani se vydal do šaten a my na tribuny. Už kolem poledne byly skoro všechny plně obsazené. Všichni byli zvědaví. Jak tenhle zápas dopadne. Ron nám předtím říkal, že Nebelvír od odchodu Charlieho prohrával. Teď mají konečně s Harrym naději. Radši jsme před Harrym moc nepřipomínali, že je teď jediná naděje pro všechny nebelvírské. Už tak byl ráno tak nervozní, že nesnídal. Trošku jsme ho chtěli povzbudit, a tak jsme pro něj přichystali z roztrhaného prostěradla transparent Za prezidenta chceme Pottera!

Když vyběhli hráči na hřiště, všechny přivítal mohutný potlesk. Po několika úvodních slovech madame Hoochová zapískala na píšťalku, vyhodila camrál a zahájila tím zápas. Hned ze začátku se camrálu zmocnil Nebelvír a po chvíli vedl Nebelvír nad Zmijozelem o několik gólú. Harry se už ze začátku držel stranou a očima hledal zlatonku. Chvíli po začátku zápasu se k nám přidal Hagrid.

„Zdar bando! Tak jak to jde Harrymu?" zeptal se nás.

„Zatím jenom hledá zlatonku," odpověděl mu Ron.

A o chvíli později ji Harry zahlédl. Zhruba ve stejnou chvíli ji zahlédl i zmijozelský chytač Terence Higgs. Naštěstí pro Nebelvír byl Harry rychlejší. Celý stadion s napětím očekával a sledoval, jak se Harry natahuje po zlatonce. Přes Hagridův dalekohled jsem detailně viděla, jak se Harry snaží chytit zlatonku. Už mu chybělo jenom pár centimetrů. A najednou – PRÁSK!

Ozvala se hlasitá rána. Do něčeho jsem narazil. Vyvedlo mě to z rovnováhy a musel jsem změnit směr koštěte, abych nespadl.

Počkat. Já přece nesedím na koštěti. Jsem mezi diváky na tribuně. A nepřemýšlím v mužském rodě. Jako kdyby to byly myšlenky někoho jiného. Podívala jsem se na svoje ruce. Ještě před pár vteřinami jsem jasně viděla, jak drží koště. Nyní jsem se akorát držela zábradlí. A ten náraz jsem taky pocítila. Tak co to sakra bylo?

Zvedla jsem hlavu. Harry už nesledoval zlatonku. Podle toho, co křičeli ostatní, jsem pochopila, že mu Marcus Flint vlétl do cesty. Harry kvůli tomu odbočil ze směru a zlatonka se jemu i zmijozelskému chytači ztratila. Madame Hoochová nařídila trestné střílení v nebelvírský prospěch. Ani jsem to pořádně nevnímala. Vrtalo mi hlavou, proč jsem najednou byla na koštěti.

A pak se to stalo znovu.

Koště pode mnou škublo. Na chvíli jsem si pomyslela, že spadnu. Pevně jsem uchopila násadu rukama. Se zděšením jsem zjistila, že ty ruce neovládám. Dělají to samy. Tělo mě vůbec neposlouchá. Snažím se pohnout hlavou, ale nejde to. Jako kdyby to ani nebylo moje tělo. Sakra, pohni se ty pitomý tělo.

Prudce jsem sebou škubla, až jsem narazila do Hagrida.

„Seš v pohodě, Kate?" zeptal se mě.

„Jo, jsem." Rozhlédla jsem se. Byla jsem už znova na tribuně. Obklopovala mě kupa nebelvírských fanoušků. Většina se vztekala, protože Zmijozel dal právě gól. Hagrid, Ron a Hermiona ale upřeně sledovali Harryho dalekohledem.

„Co se děje?" zeptala jsem se jich.

„Skoro jako kdyby si Harry nemohl s koštětem poradit." I bez dalekohledu jsem teď viděla, jak sebou Harryho koště škube a odnáší ho výš a dál od hřiště.

Koště pode mnou sebou znovu škublo. Celé tělo se mi svezlo dolů. Bylo to těsné, ale v poslední chvíli se ruka ještě zvládla chytit koštěte. A tak jsem tam zůstala viset. Kdoví kolik metrů nad zemí a držím se jenom za jednu ruku koštěte. Moment. Vždyť stojím dole na tribuně. A opět nemůžu hýbat tělem. Soustředila jsem se a pokusila jsem se opět sebou škubnout. Ale nic nedělo. Sakra, takhle ve vzduchu se nedá soustředit. A zatímco moje mysl se snažila pohnout tělem, tělo se pokoušelo vyhoupnout zpátky na koště. Jenže koště sebou škubalo, a tak se tělu nedařilo dostat se nahoru. Přece nespadnu z nějakého koštěte a obzvlášť ne v cizím těle. Soustřeď se, ty pitomá hlavo. Jsi Kate, tak pohni svým pravým tělem! 

A opět jsem narazila do Hagrida.

„Kate, opravdu seš v pohodě?" zeptal se mě trochu s obavami.

„Jo, jsem úplně v pohodě." Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Harryho. Visel ve vzduchu a držel se jenom jednou rukou koštěte. Mělo mě napadnout hned, že jsem v jeho těle. O kom jiném se mi taky celou dobu zdá.

„To Snape za to může!" vyhrkla Hermiona. Všichni jsme se na ni podívali. „Tak se na něj koukněte." Ron popadl dalekohled a já jsem opět vzala dalekohled Hagridovi. Podívali jsme se na Snapea. Upřeně sledoval Harryho a něco mumlal.

„Co budeme dělat?" zeptal se Ron.

„Mám nápad!" vyhrkla Hermiona a vyrazila z tribuny. Vyběhla jsem hned za ní a nechala jsem tam stát Rona samotného s Hagridem.

„Hermiono, co chceš udělat?" zeptala jsem se jí, když jsem ji doháněla.

„Rozptýlit Snapea ohněm," odpověděla mi stručně a dál běžela.

Opět jsem se dostala do Harryho hlavy. Visel ve vzduchu a snažil se dostat nahoru na koště. Kolem někdo lítal a snažil se mě – teda jeho tělo – dostat do bezpečí na svoje koště. Kdykoliv se ale k tomuto tělu přiblížil, tak se koště pohnulo. V takové chvíli mělo tohle tělo co dělat, aby nespadlo. 

„Kate!" Něco se mnou zatřáslo. Otevřela jsem oči. Přímo přede mnou stála Hermiona a třásla se mnou. „Jseš v pořádku?"

„Jo, nic se neděje. Se mnou. S Harrym jo. Jenom s Harrym. Se mnou to nesouvisí."

Hermiona mi moc nevěřila, ale mávla nad tím rukou. „Poběž, musíme pomoct Harrymu."

„Já myslím, že to zvládne sám," ozval se kousek od nás samolibý hlas. Přicházel k nám Draco Malfoy a jeho ochranka Crabbe a Goyle.

„Sakra, ten nám tady ještě chyběl." Protočila jsem oči v sloup. Chytla jsem Hermionu za ruku a rychle jsem jí potichu řekla: „Ať máš v plánu cokoliv, tak si pospěš. Já je zabavím." Hermiona přikývla.

„Tak co chceš, Malfoyi?"

„No, ještě pořád jsme nedořešili jednu věc." Pochopitelně, bude se ze mě snažit dostat odpověď. Před pár týdny se mě zeptal, kde jsem vzala jeho dopis o přijetí. Jenže mu nemůžu odpovědět, že jsem ho prostě vyčarovala ze vzduchu. Jak jsem sakra měla vědět, že ho nechal doma?

„Ale tentokrát je tu jeden malý rozdíl. Já mám teď hůlku," ušklíbla jsem se. Koutkem oka jsem zahlédla, jak je Hermiona nenápadně obchází.

„Stejně s ní neumíš moc zacházet," podotkl. Potom se zamračil a rozhlédl se kolem. Jeho oči našly Hermionu. „Hej!" zavolal na ni.

Hermiona se zarazila. Sakra, nepodařilo se jí nenápadně se proplížit. Malfoy vytáhl hůlku a Hermiona ve stejnou chvíli taky.

„Pertrificus totalus!" vykřikla Hermiona a vyslala proti Malfoyovi paprsek.

Ten se mu vyhnul a vyslal po Hermioně kouzlo: „Nomovere pedes!" Hermionu kouzlo těsně minulo, ale podařilo se jí vyhnout.

Vyndala jsem hůlku a chystala jsem se Hermioně pomoct. Bohužel, vzápětí mi došlo, že nemám jak. Nesedím v knihovně jako Hermiona a nejsem z kouzelnické rodiny jako Malfoy. Neumím proto žádná kouzla, která by se mi teď hodila. V hlavě jsem si udělala poznámku, že to musím v budoucnu změnit. Teď jsem mohla jedině sledovat Hermionu a Malfoye, jak spolu bojují.

Byla jsem na tom stejně jako Crabbe a Goyle, kteří sledovali Malfoye a ničeho jiného si nevšímali. V tu chvíli jsem dostala nápad. Nebo spíš moje nohy ho dostaly. V jednu chvíli jsem stála na místě a v další chvíli se moje nohy rozběhly. Proběhla jsem za Crabbem a Goylem, aniž by si mě všimli.

Běžela jsem k tribuně, kde sídlili učitelé. Cestou jsem narazila do Quirrella a trošku jsem ho shodila na zem. Ani jsem se nezastavila a neomluvila se mu. S trochou štěstí mě v té rychlosti nepoznal.

Vběhla jsem na tribunu. Našla jsem pohledem Snapea, jak něco mumlá a zírá přitom nahoru na Harryho. A mně připadal Snape předtím docela fajn. Na hodinách u něj mi to šlo. Tak proč sakra musí chtít zabít mého kamaráda? Vytáhla jsem hůlku, skrčila jsem se a plížila jsem se ke Snapeovi. Naštěstí všichni profesoři se dívali na Harryho, takže si mě nikdo nevšiml.

Potily se mi ruce. Jedna ruka se držela koštěte. Sakra, už zase jsem v Harryho hlavě. Jsem Katherine Becker a ne Harry Potter. Pohni tím svým pitomým tělem, nebo tě nenechám dát si zítra k obědu kuřecí řízek! 

Škubla jsem sebou. Narazila jsem do zábradlí. Nečekala jsem to, a tak jsem leknutím pustila hůlku. „Ne!" vyjekla jsem potichu. Bohužel, hůlka spadla o pár pater dolů. Podívala jsem se nahoru na Harryho. Už se tam moc dlouho neudrží. Nemám čas běžet dolů pro hůlku.

Podívala jsem se na Snapea. Hermiona ho měla v plánu rozptýlit ohněm. Podívala jsem se na jeho hábit. Zavřela jsem oči a představila jsem si, jak jeho hábit olizují oranžové plameny. Přejel mi mráz po zádech a začaly mě brnět prsty. Kromě toho jsem také ucítila něco teplého u svojí ruky. Otevřela jsem oči a podívala se na svoji ruku. Ve vzduchu přímo nad mými prsty se vznášel malý plamínek. Zvedla jsem oči a podívala jsem se na Snapea.

Najednou mu přímo před mýma očima začal hořet hábit. Spokojeně jsem se usmála a vydala jsem se pryč z tribuny. Trvalo mu asi třicet vteřin, než to postřehl. Poznala jsem to podle výkřiku. Naštěstí tam byl zmatek, takže si mě nikdo nevšiml. Když jsem odcházela z tribuny, tak jsem se podívala ještě nahoru na Harryho. Právě se mu povedlo vyškrábat se zpátky nahoru.

Cestou dolů z tribuny jsem se spokojeně usmívala. Pak mi ale úsměv zmrzl na rtech. Došla jsem totiž k místu, kam spadla moje hůlka. Právě v tu chvíli mi to došlo. Já jsem vyčarovala oheň. Ještě jsem nezkoušela vyčarovat oheň s hůlkou a už se mi to povedlo bez hůlky. Vždyť čarování bez hůlky by nikomu jít nemělo. Vykládal nám o tom na jedné hodině Kratiknot. Nebo mi možná Hermiona říkala, co se dočetla. Každý čaroděj má magické jádro. Když jsme malý, nebo v návalu emocí, se dokážeme k němu dostat a pomocí něho čarovat. Je to ale dost ojedinělé. Proto máme hůlky. Každá hůlka má svoje magické jádro, každý čaroděj má svoje magické jádro. A když se to spojí, tak vznikne kouzlo. Jenže já jsem tohle právě popřela. Čarovala jsem bez hůlky. Na dětské kouzlení už jsem moc stará, to se většinou děje tak do desíti let. Nebylo to ani kvůli emocím, protože jsem se cítila dost klidná. Tak jak jsem to udělala?

„Kate!" Ohlédla jsem se. Přiběhla ke mně Hermiona. „Tak co? Zvládla jsi to?"

Přikývla jsem.

„Vyčarovala jsi oheň?"

Znovu jsem přikývla. „Tou formulí, kterou si vyčarovala ten oheň ve skleničce na pozemcích. Jak tam pak přišel Snape a zabavil Harrymu Famfrpál v průběhu věků."

„Dobře. Chvíli mi trvalo, než jsem se zbavila Malfoye, ale jakmile zjistil, že tam nejsi, tak se na to vykašlal. Stejně mu šlo jenom o to, aby zjistil to s tím dopisem. Jak jsi ho vůbec tenkrát získala?"

Mávla jsem nad tím rukou. „To neřeš. Radši pojďme zpátky za Ronem a Hagridem."

Na tribunu k Ronovi jsme doběhly ve chvílil, kdy se Harry vrhal za zlatonkou a následně ji chytil. Díky tomu Nebelvír vyhrál sto sedmdesát ku šedesáti.

Po zápase jsme se všichni sešli u Hagrida.

„Byl to Snape," řekl Ron, zatímco držel v ruce hrnek silného čaje, který jsme dostali od Hagrida všichni.        

„To je hloupost," zavrtěl hlavou Hagrid. Hagrid byl při zápase natolik zabraný do sledování Harryho, že si vůbec nevšiml, když jsme s Hermionou zmizely. „Vždyť je profesor. Profesoři studenty chrání."

„A otravují jim život domácími úkoly," dodala jsem a následkem toho mě milovník domácích úkolů, známá také jako Hermiona, probodla pohledem.

„Poslední dobou se se Snapem děje něco divného," řekl Harry. „Už od toho útoku trollem. Potom, co vběhl profesor Quirrell do síně, měli jít všichni profesoři s Brumbálem do sklepení. Když jsme pak šli najít Hermionu a Kate, tak jsme na něj narazili ve třetím patře. Od té doby kulhá. A když jsem zašel do sborovny pro knihu, kterou mi zabavil, tak mu tam právě Filch obvazoval nohu. Měl ji celou od krve.

„Tohle jsou nesmysly. Nevím, co dělal profesor Snape tenkrát ve třetím patře, ale rozhodně se nesnažil obejít-" Hagrid se chytil za pusu.

„Co obejít?" vyptával se Harry.

„Nebo koho?" přidala se Hermiona.

„Já už vám nic neřeknu. A nechci bejt nezdvořilej, ale už se začíná stmívat. Takže si honem dopijte čaj a šup do hradu. Ať z toho nemáte moc velkej průšvih."

O chvíli později jsme pokračovali v naší debatě na cestě do hradu.

„Co si o tom myslíte?" zeptala jsem se.

„Že Hagrid něco ví," odpověděl mi Harry.

„Ale nechce, nebo nemůže nám to říct," dodala Hermiona.

„Hagrid nám hodně věcí neřekl. Pamatujete, jak jsme četli v novinách o tom vykradení banky? Psalo se tam, že nic neukradli, protože vlastník trezoru ho ten den vyprázdnil. A právě toho dne jsme tam byli s Hagridem v trezoru 713, který Hagrid vyprázdnil. Vzal nějaký malý balíček a řekl, že to je něco hodně tajný pro Bradavice. A Hagrid určitě ví, co v tom balíčku bylo," pověděl nám Harry.

„Takže Hagrid ví o něčem nebo někom, co nebo kdo je ve třetím patře. Brumbál nám na začátku roku řekl, ať se tomu místu vyhýbáme, jestli nechceme umřít. Potom tu je něco, co někdo chtěl ukrást z banky, ale je to teď schované v Bradavicích, a Hagrid ví, co to je. Napadá někoho, jak dostat z Hagrida informace?" zeptala jsem se.

„Co ho opít?" navrhl Ron.

„A ty máš čím?" zeptala se ho Hermiona.

„Tak nic," pokrčil Ron rameny.

Autor: NikaV, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Kate - První část: Schopnosti - 14. kapitola: Famfrpálový zápas: