Kate - První část: Schopnosti - 2. kapitola: Návštěva • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo přišel Kate poprvé za celý její pobyt v sirotčinci navštívit? Co se od něj Kate dozví a co jí změní život?

09.05.2016 (09:00) • NikaV • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 566×

Překvapeně jsem se na vychovatelku podívala. Nikdy za mnou nikdo nepřišel a teď, když jsem si to zrovna tolik přála, náhodou za mnou někdo přijde.

Podívala jsem se na obra, který stál za vychovatelkou. Teď jsem si ho mohla prohlédnout zblízka. Na sobě měl tmavý velký kabát se spoustou kapes a pod ježatou hřívou se ukrývaly oči, lesklé jako dva švábi. Když jsem vzhlédla do té jeho strašidelné tváře, s překvapením jsem zjistila, že se na mě ty jeho oči usmívají.

„Tady pán přišel z jedné školy, Bradav- Přišel, aby ti řekl, že...." Vychovatelka se pokusila vysvětlit důvod jeho návštěvy, ale asi nenacházela slova. Místo toho jen zavrtěla hlavou a řekla: „Řekněte jí to raději sám".

Obr nečekal, jestli mu řeknu, aby šel dovnitř, a sám se protlačil dovnitř. Musel se shrbit, aby se vešel do dveří. Vešel dovnitř a rozhlédl se po mém pokoji. Napřed se podíval na židli, která zůstala stát vedle dveří. Zvažoval, jestli by ho unesla, pak ale zavrtěl hlavou a posadil se na postel, která dříve patřila Annie. Vychovatelka vešla hned za ním a posadila se na židli u dveří. Posadila jsem se na svoji postel, takže jsem seděla naproti obrovi.

„Takže ty budeš Katherine" řekl mi obr.

„Jenom Kate," opravila jsem ho.

„Takže, Kate, já jsem Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích. Říkej mi prostě Hagride" představil se. „Asi bych ti měl vysvětlit, co jsou to Bradavice. No, možná bude nejjednodušší, když si napřed přečteš tohle." Začal něco hledat po kapsách. Po chvíli vytáhnul z kapsy trochu pomačkaný dopis a podal mi ho.

Podívala jsem se na obálku. Byla na ní napsaná adresa smaragdově zeleným inkoustem.

Slečna

Katherine Becker

White Street 78

Londýn

Obrátila jsem obálku a spatřila jsem na ní pečeť s erbem. Na erbu bylo velké písmeno B, které bylo obklopené lvem, orlem, jezevcem a hadem. Otevřela jsem obálku a objevila jsem v ní dva papíry. Vytáhla jsem oba dva a začala číst:

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH

Ředitel: Albus Brumbál

Vážená slečno Beckerová,

s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás. V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení. Školní rok začíná 1. září.

Se srdečným pozdravem

Minerva McGonagalová

Tu část, kde se píše škola čar a kouzel, jsem si musela přečíst několikrát, než jsem opravdu uvěřila, že se to tam píše. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Hagrida.

„Škola čar a kouzel? To se tam učí nějaké kouzelnické triky, jako třeba vytahování králíka z klobouku?" zeptala jsem se ho.

Hagrid zavrtěl hlavou. „Učí se tam skutečná kouzla a ne nějaký mudlovský triky."

„Mudlovský?"

„Mudla je takovej člověk, kterej neumí kouzlit. Ti ostatní jsou čarodějové a čarodějky," vysvětlil Hagrid.

„Kouzla, čarodějové, čarodějky..." Podívala jsem se na vychovatelku. „Neměl by někdo zavolat do blázince?" zeptala jsem se jí.

Vychovatelka zavrtěla hlavou. „Není to blázen."

„Já si myslím, že jo."

„Věřím, že ne. Souvisí to s tím, jak jsi se sem kdysi dostala."

„Vlastně jsem to byl já, kdo tě tenkrát našel v domě," vložil se do toho Hagrid a já se na něj podívala. Přišlo mi trochu divné, že by to byl zrovna on, kdo mě kdysi našel. „Byla to tenkrát hodně zlá noc. Jedno kouzlo tenkrát zničilo jeden dům a tam jsem tě pak našel. Byl tam ještě jeden takovej malej kluk a tys ležela vedle něho. Oba dva jsem vás vzal a odnesl eště dřív, než se to tam začalo hemžit mudly. Jeho jsem odvez tam, kam jsem ho měl za úkol odvézt, a tebe jsem předal Brumbálovi."

„A ten Brumbál je ředitelem těch Bradavic?" zeptala jsem se a Hagrid přikývnul.

„Den po tom, co tě tady Hagrid našel, se tady ten Brumbál objevil a přinesl tě. O čarodějnickém světě jsem věděla už dříve. Nikdo tenkrát nevěděl, kdo jsi, jestli jsi mudla, nebo čarodějka, a proto jsi vyrůstala mezi mudly. Když se pak před pěti lety při té události s Valerií projevily tvé schopnosti, bylo už jasné, že jsi čarodějka, takže jsem o tom informovala dopisem Brumbála," pověděla mi vychovatelka.

„Takže já jsem čarodějka?" Oba dva přikývli. „A vy také?" zeptala jsem se ho.

„No, kdysi jsem do Bradavic chodil, ale – ehm – tak nějak mě vyloučili. Přišel jsem o hůlku a byl konec. Ale Brumbál se nade mnou smiloval a nechal mě v Bradavicích dělat hajnýho."

Podívala jsem se na zem a zamyslela jsem se. Takže kouzla a čáry skutečně existují. Celé roky jsem přemýšlela nad tím, jak jsem tenkrát mohla Valerii odhodit. Snažila jsem se nějak si to racionálně vysvětlit, ale nikdy jsem na to nepřišla. Teď už to bylo jasné. Jestli mi teď ti dva nelžou, tak jsem to udělala nějakou svojí magickou silou.

Podívala jsem se na vychovatelku. „Proč jste mi nic neřekli? Celé roky mi vrtalo hlavou, co se tenkrát stalo. Už pět let se mi všichni vyhýbali a já ani nevěděla proč přesně."

„Myslela jsem, že pro tebe bude lepší, když budeš dál žít v klidu jako mudla. Nebylo ještě úplně jisté, jestli do Bradavic pojedeš," odpověděla mi.

„Ale... stejně tomu nemůžu uvěřit. Vždyť kouzla a čáry neexistují."

„Když ti teď ukážu kouzlo, uvěříš nám?" zeptal se mě Hagrid a já přikývla. Hagrid vytáhl z kabátu polámaný růžový deštník. Namířil jím na malý ozdobný kamínek, který mi dala Annie loni v létě. Doteď ležel na mém nočním stolku, dokud na něj Hagrid nenamířil deštníkem. Kamínek se sám od sebe zvednul a levitoval zhruba dvacet centimetrů nad stolkem.

Překvapeně jsem vyjekla. Podívala jsem se na Hagrida. Jakmile přestal mířit deštníkem na kamínek, tak kamínek spadnul na stolek a zůstal tam ležet, tak jako předtím. Dívala jsem se teď na Hagrida jinýma očima. Teprve teď jsem jemu i vychovatelce doopravdy uvěřila.

„Tohle budu také umět?" zeptala jsem se.

Hagrid přikývnul. „Ale vocenil bych, kdybys vo tomdle nikde nic neřikala. Vono po tom, co mě vyhodili ze školy a zlomili mi hůlku, tak mi zakázali dělat kouzla."

„A proč vás vyloučili?"

„No, myslím, že už sem ti řek všecko, co jsem měl. Dneska ještě musim někam zaletět a někomu ještě předat dopis. Tady paní Lopezová," ukázal k vychovatelce, „s tebou jistě zajde nakoupit věci do školy." Hagrid se zvednul z postele, ale vychovatelka si odkašlala. Hagrid se zarazil, ale vychovatelce nevěnoval žádnou pozornost. Místo toho vyndal z vnitřní kapsy kabátu pomačkanou krabici a otevřel ji. „U Merlinovy brady, už jsem se lek, že sem to nechal doma," oddechl si a nevnímal přitom moji nebo vychovatelčinu přítomnost.

Vychovatelka si znovu odkašlala a tentokrát se na ni Hagrid podíval.

„Byla bych radši, kdybyste tam s ní zašel nakoupit vy," oznámila Hagridovi.

Hagrid pokrčil rameny. „Žádný problém," odpověděl jí a pak se otočil ke mně. Podařilo se mi zahlédnout, co se ukrývalo v té krabici, kterou držel v ruce. Byl v ní upatlaný čokoládový dort, na kterém bylo napsáno zelenou polevou: Všechno nejlepší k narozeninám, Harry! A nebyla bych to já a moje zvědavost, abych se ho nezeptala:

„Kdo je ten Harry?"

Hagrid se podíval na krabici a schoval ji zpátky do kabátu. „No, vlastně..." Zdál se trochu zaskočený. „Je zvláštní, že ho neznáš. Ale vodkaď bys ho taky mohla znát. Vono je prostě divný, že ho neznáš, když v našem světě ho znaj uplně všichni. A navíc když vzpomenu ještě na to, jak jsem tě našel..."

Chtěla jsem se ho zeptat, jak on souvisí s mým nalezením, když se ozvala vychovatelka.

„Myslíte toho Harryho Pottera?"

Překvapeně jsem se na ni podívala. Nejspíš musím vypadat hodně mimo, když i ona ví, o kom je řeč, a já nevím nic.

„Vono ho nejspíš uvidíš zejtra, protože s nim musim zajit taky nakoupit věci do školy. Takže se tu pro tebe stavim zítra ráno. Takže ahoj zejtra," usmál se na mě. Vlastně, když jsem se na něj teď tak dívala, nevypadal tak hrozivě. Sice byl pořád obr, ale byl docela hodný.

„Nashledanou zítra!" oplatila jsem mu úsměv a on pak vyšel ven na chodbu.

Vychovatelka se zvedla ze židle a chystala se jít za ním, ale ještě ve dveřích se otočila a řekla mi: „Mimochodem, večeře už nejspíš bude."

Podívala jsem se ještě z okna a sledovala jsem, jak Hagrid dole vychází dveřmi a prochází ulicí. Venku už se mezitím spustila pořádná bouřka. Po chvíli jsem sešla dolů na večeři a poprvé od doby, co Annie adoptovali, jsem se cestou dolů usmívala. Dokonce jsem se usmála i na Valerii, když jsem kolem ní procházela. Když jsem pak později ležela v posteli a usínala jsem, tak jsem se nemohla dočkat rána, kdy pro mě přijde Hagrid.

Autor: NikaV, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter