OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Kate - První část: Schopnosti - 20. kapitola: Strážný anděl 1/2

19.06.2016 (14:00) • NikaV • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 519×

Než jsme se nadáli, tak nám začaly zkoušky. Hermionu jsme pořádně neviděli, protože neustále byla schovaná za nějakou učebnicí. Já jsem si začala opakovat až ten poslední měsíc před zkouškami. Dokonce jsem i otevřela učebnici Dějin a opsala jsem si od Hermiony její poznámky z hodin za celý rok. Opisováním jsem strávila celý den a slíbila jsem si, že příští rok si je budu opisovat průběžně po celý rok.

A pak začaly ty nenáviděné zkoušky. Všude byla nervozita, jestli se dostaneme do dalšího ročníku. Ale to se nedá porovnat s tím, jak byli nervózní studenti z pátého a sedmého ročníku.

Písemné zkoušky jsem víceméně zvládla. Nebo alespoň jsem si to myslela. Nenapsala jsem to nějak hodně skvěle, ale na propadnutí to taky nebylo. Praktické části zkoušek jsem se obávala víc. Formulí jsem se ani tak moc nebála, přes moje problémy na začátku jsem nakonec ta kouzla zvládla. Z lektvarů jsem si také nedělala moc starosti, což se nedalo říct o ostatních. Jenom jsme dělali lektvar zapomnění.

Víc jsem se bála přeměňování. McGonagallovou jsem si moc neoblíbila a ona mě také ne. Bylo to poznat z té její věty, že „ode mě ani nic jiného neočekávala". Vždyť jsem jí nic neprovedla. Annie by prohlásila, že za to může efekt primarity, kterému se taky jinak říká první dojem. Tehdy před zařazováním, jak jsem se vyptávala Hermiony na Nevilla a vyrušila jsem tak McGonagallovou v jejím proslovu, si o mně udělala špatný obrázek a už se ho jen tak nezbavím. Nakonec se ukázalo, že možná mě nemá ráda, ale je spravedlivá. Na rozdíl od Snapea, který si svých neoblíbených žáků vždycky najde důvod, proč jim ubrat body.

Jako poslední zkoušku jsme měli dějiny. Prostě jsme jenom seděli v učebně a snažili se vzpomenout si na všechna divná jména skřetů a co který udělal. Nechápu, k čemu nám to někdy bude. Po zkoušce jsme se posadili u jezera.

„Sláva, konečně je to za námi," prohlásila jsem a položila jsem si hlavu do trávy. Dívala jsem se nahoru na oblohu, ale slunce mi svítilo do očí, tak jsem zavřela oči.

„Myslím, že jsem v patnácté otázce udělala chybu. Ta vzpoura určitě byla v roce 1456 a ne v roce 1465," mumlala si Hermiona a následně jsem zaslechla šustění stránek.

Vzápětí někdo zaklapl knihu. „Hermiono, kašli na to. Zkoušky máme za sebou. Teď máme týden klid. Jediné, co nás čeká, je Harryho zápas proti Havraspáru."

Tenhle zápas byl velmi očekávaný, protože měl rozhodnout o letošním vítězi famfrpálového poháru. Jestliže vyhrajeme nad Havraspárem, který je momentálně na třetím místě, tak se posuneme na první a vyhrajeme pohár. Jestli ale s Havraspárem pohraje, tak vítězem bude Zmijozel, protože Havraspár už předtím s ním prohrál, a Havraspár se posune pouze na druhé místo.

Otevřela jsem oči a podívala jsem se na ně. Ron držel učebnici Hermiony, která se k ní snažila marně dostat. Harry si promnul čelo. Tohle dělal poslední dobou často a taky si od toho školního trestu a setkání s Voldemortem často stěžoval, jak ho bolí. Nemluvě o nočních můrách, o kterých se párkrát zmínil.

„Harry, s tou jizvou už bys měl něco udělat," řekla jsem mu.

Hermiona vzdala boj o svoji učebnici a obrátila se na Harryho. „Zajdi si na ošetřovnu," poradila mu.

„To není nemoc," zavrtěl Harry hlavou. „Je to spíš varování. Blíží se nějaké nebezpečí."

„A souvisí to nebezpečí s..." rozhlédla jsem se kolem a ztišila jsem hlas, „... s Voldemortem a Kamenem?"

Harry pokrčil rameny. „Je to jenom takové tušení, že se něco stane."

„Tak mi dejte vědět, až se to stane," řekla jsem a položila jsem se znovu do trávy. Zavřela jsem oči a odpočívala jsem. V tomhle horku se mi nechtělo nic dělat, jenom ležet a spát.

„Ale Kámen nemůže ukrást. Je tu Brumbál a chrání ho svými kouzly. Navíc tajemství, jak projít kolem Chloupka, zná jenom Hagrid a Brumbál. Snapeovi to ani jeden z nic neprozradí."

Hermiona se pak pokusila zavést znovu řeč na zkoušky, ale v půlce její věty se zarazila a na mě dopadl velký stín.

„Zdar, bando!" ozval se mohutný hlas. Otevřela jsem oči a spatřila jsem Hagrida, jak nad námi stojí. „Tak co, už máte po zkouškách?"

„Hagride, ohledně toho chlápka, jak jsi nad ním vyhrál Norberta, tak o čem jste se bavili?" zeptal se ho Harry.

„No, řekl jsem mu, že dělam hajnýho, a potom se mě vyptával na zvířata. Taky jsem mu řekl vo tom, že si už vodmalička přeju mít draka. No, a von se pak zmínil, že zrovna má jedno v kapse."

„A když jsi ho nad ním vyhrál, tak ti ho jen tak dal?" zeptal se Harry.

„Napřed se mě zeptal, jestli si s nim vůbec poradim. No, a řekl jsem mu o Chloupkovi. S těma velkýma zvířatama člověk musí vědět, jak je uklidnit. Třeba Chloupovi stačí něco zahrát a on usne." Hagrid se zarazil. „To jsem vám neměl říkat. Zapomeňte na to."

Jenže to už jsme Hagrida nevnímali. Hned jsme byli na nohou a běželi jsme zpátky do hradu. Doběhli jsme ke kabinetu profesorky McGonagallové.

„Paní profesorko, musíme mluvit s profesorem Brumbálem," oznámil jí Harry.

„Nevím, co je tak naléhavé, že s ním musíte ihned mluvit, ale musím vás zklamat. Profesor Brumbál před chvílí odcestoval."

„Cože?" vyhrkla jsem. „Nemůže tu teď nebýt!"

„Myslím, že ministerstvo je důležitější než nějaký váš problém."

„Ale jde o Kámen mudrců!" vyhrkla jsem bez rozmyšlení. „Někdo ho chce ukrást!"

Profesorka se na mě překvapeně podívala. „Netuším, odkud víte o Kameni mudrců, ale ujišťuju vás, že je v naprostém bezpečí. Chrání ho hodně mocných kouzel."

„Ale-" namítla jsem.

„Nechci slyšet žádné ale. Nechci už o tomhle tématu slyšet ani slovo. Vy čtyři o tom nemáte vůbec vědět. Takže teď si běžte ven užívat slunečné odpoledne."

Chtěla jsem odejít, ale ve dveřích se Harry zastavil a otočil se. „Ještě jedna věc. Kdy by se měl profesor Brumbál vrátit?"

„Zítra večer, pravděpodobně," odpověděla mu.

Odešli jsme chodbou, ale za rohem jsme se zastavili.

„Udělá to dnes večer," prohlásil Harry. „Má jenom jednu noc na to, aby se o to pokusil, tak nepromarní šanci."

„Ale co chceš dělat?" zeptala se ho Hermiona.

„Zabráníme mu v tom," řekl rozhodně Harry. „Půjdeme za ním a překazíme mu to."

„Ty ses zbláznil!" vyhrkl Ron.

„Jestli tě chytí, tak tě vyloučí!" přidala se k němu Hermiona.

„Jenže když mu v tom nikdo nezabrání, tak Snape získá Kámen a potom ho bude mít Voldemort," namítla jsem. „A jestli se Voldemort vrátí, tak to bude mnohem horší, než kdyby nás vyloučili."

„Nás?" zeptal se Harry.

„Myslíš, že tě tam nechám jít samotného? Když jdeš ty, jdu taky."

„A já taky," přidal se Ron.

„Já jdu taky," ozvala se Hermiona. „Když půjde jeden z nás, tak jdou i ostatní. Jeden za všechny, všichni za jednoho."

„Co?" zeptal se nechápavě Ron.

„To je jenom z jednoho mudlovského příběhu," mávla nad tím rukou Hermiona. „Ale aby bylo jasno, s tím chozením po večerce pořád nesouhlasím."

***********

Večer jsme vyčkávali, dokud nebude prázdná společenská místnost. Když odešel spát i Lee Jordan, tak jsme se zvedli a zamířili jsme k portrétu.

„Kam jdete?" zeptal se Nevill, kterého jsme si nevšimli. Seděl celou dobu v křesle a nyní se postavil.

„Nikam," zalhala jsem.

„Vy chcete jít zase ven, co?" zeptal se nás, když se podíval na naše provinilé obličeje.

„Ne," popřela to Hermiona.

„Já vás nenechám," namítl Nevill. „Chytnou vás a přijdeme zase o body."

„Neville," oslovila jsem ho „ty to nechápeš, ale my dneska v noci opravdu musíme jít ven."

„Ne! Já se s vámi budu klidně i prát." Aby svoje slova potvrdil, tak zdvihl pěsti.

„Neville," řekla Hermiona a sáhla přitom do kapsy. „Je mi to líto." Zdvihla hůlku. „Pertrificus totalus!" Nevill ztuhnul a spadnul na zem

„Chudák Nevill," zamumlala jsem.

A tak jsme všichni čtyři vyšli ven ze společenské místnosti. Plížili jsme se tmou dolů po schodech. Museli jsme celkově sejít o čtyři poschodí níž. Protože jsme díky mně neměli plášť, tak jsem se celou cestu modlila, abychom na nikoho nenarazili. Trochu by nám to narušilo plány. Bůh je ale dneska buď hluchý, nebo mě naprosto ignoruje, protože ve čtvrtém patře se přímo před námi objevil Filch. Naštěstí jsme si ho všimli dřív, než on nás, a stihli jsme se schovat za roh. Bohužel byla tohle jediná cesta, jak se dostat do třetího patra.

„Sakra," zamumlala jsem.

„Co tady dělá?" zeptal se Ron potichu. „Myslíte, že ho tu nechal hlídat Snape?"

„Těžko říct," pokrčil Harry rameny „Může to být jenom náhoda."

„Jak se ho ale zbavíme?" zeptala se Hermiona.

Opatrně jsem vykoukla ven. Filch tam pořád stál.

„Ten tam bude stát ještě dlouho," oznámila jsem jim. „Takhle mezitím stihne Snape získat pro Voldemorta Kámen."

„Co ho nějak odlákat?" navrhnul Ron.

„Jak?" zeptal se Harry.

Nemuseli jsme nad tím přemýšlet dlouho, protože vzápětí se u nás objevila paní Norrisová a dívala se na nás. Zamňoukala.

„Je tam někdo, zlatíčko?" zeptal se Filch a slyšeli jsme jeho kroky, jak se k nám blíží.

„Pryč!" vyhrkl Harry a rozběhli jsme se chodbou pryč. Utíkali jsme před Filchem stejně jako tenkrát v listopadu. Filche jsme se nemohli vůbec zbavit, pořád jsme za sebou slyšeli jeho kroky. Seběhli jsme až do třetího patra, jenže na jednom místě jsme špatně odbočili. Vběhli jsme do slepé chodby.

„Kruci," zaklel Ron. „Jsme v háji."

„Ještě ne," řekl Harry a odkryl závěs. Byl za ním malý výklenek a závěs šel ve tmě špatně rozeznat. Vypadal jako zeď, takže to byl dokonalý úkryt. „Rychle!" zavolal na nás Harry.

Ron a Hermiona vlezli hned dovnitř. Pak jsem tam chtěla zalézt i já, ale těsně předtím jsem ztuhla. Podívala jsem se na Harryho, který stále držel závěs. I on se na mě podíval. Oba jsme si uvědomili pravdu. Ten výklenek nebyl dostatečně velký pro všechny. Vejdou se tam tak maximálně tři a už tak tam budou namačkaní.

„Dělej, schovej se," řekl mi Harry.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou.

„Kate!" řekl podrážděně Harry. Filchovy kroky byly slyšet čím dál blíž.

„Ne," odmítla jsem znovu. „To s Nimbusem jsi vyhrál, ale teď je řada na mně. Navíc jsem to byla já, kvůli komu nemáme plášť, takže já jsem nás dostala do téhle situace. Zabavím ho. Běžte do té chodby a projděte kolem Chloupka. Až se ho zbavím, tak vás doženu."

Filchovy kroky už byly opravdu blízko, nejspíš byl už za rohem. Otočila jsem se a rozběhla jsem se chodbou zpátky. Harry se mě ještě pokusil zadržet, ale nestihl to a jenom mávnul rukou do vzduchu.

„Kate!" zavolal na mě Harry. Doufám, že se pak už schoval. Za běhu jsem si ještě přetáhla přes hlavu kapuci. Sotva jsem si schovala hlavu, už jsem spatřila Filche, jak běží k nám. V ruce držel lucernu a kousek před ním běžela jeho kočka. Hned si mě všiml a zavolal na mě: „Hej ty! Stůj!

Nezastavila jsem, ale naopak jsem zrychlila. Teď se ukázal ten rok ranního běhání jako užitečný. Proběhla jsem těsně kolem Filche. Stejně jako Harry se mě také pokusil zachytit, ale také jen sáhnul do prázdna. Byla jsem na něj moc rychlá.

Filch se otočil a znovu se rozběhl za mnou. Běžela jsem co nejdál od nich. Doběhla jsem až do přízemí a až tam jsem usoudila, že jsem dostatečně daleko. Proběhla jsem vstupní síní a doběhla jsem do jedné chodby. Tahle chodba byla velká, ale křížila se s jednou malou chodbou, která byla dost nenápadná. Filch ten byl někde vzadu za rohem a neviděl na mě. Tak jsem se do té malé chodbičky schovala. Byla tak úzká, že by tudy Hagrid neprošel. Mně na druhou stranu zbývalo ještě půl metru místa. Přitiskla jsem se ke stěně a počkala jsem, dokud kolem neproběhnul Filch. Téhle chodbičky si nevšimnul.

Oddechla jsem si. Stála jsem tam ještě pár minut, dokud jsem si nebyla definitivně jistá, že je Filch pryč. Vystrčila jsem hlavu ven a rozhlédla jsem se. Vzduch byl čistý. Vylezla jsem ven a šla jsem pomalu a potichu zpátky nahoru. Těžko říct, jak daleko se mezitím dostali oni. Možná už jsou někde u Snapea a hádají se o Kámen. Jak se asi Snape bude tvářit, až je tam uvidí?

Dorazila jsem ke dveřím. Kouzlem jsem je odemkla a zavřela jsem za sebou. Vrčely na mě tři velké hlavy. V koutě stála velká harfa. Na harfu moc hrát neumím, vlastně vůbec. Ale všimla jsem si, že u nohou mu leží dřevěná flétna. To bude ta Harryho, kterou si bral dneska s sebou. Ale tady pomůže stejně jako harfa, když na ni neumím hrát. Nejdůležitější pro mě ale bylo, že padací dveře byly otevřené a byly přímo mezi předními tlapami Chloupka.

Jak jsem tam tak stála, tak po mně jedna z hlav vyjela a chtěla mě kousnout. Rozeběhla jsem se a zuby cvakly na prázdno. Vzápětí se mě pokusila kousnout další hlava. Přikrčila jsem se a její uslintaná tlama mě minula sotva o pár centimetrů. Třetí hlava se mě pokusila kousnout do nohou. Vyskočila a skočila jsem šipku do padacích dveří. Třetí hlava se mi otřela o botu, ale minula mě.

Padala jsem tmou. Natáhla jsem ruce před sebe, abych zmírnila pád. Naštěstí jsem dopadla do něčeho měkkého a vlhkého. Rozplácla jsem se na tom a zůstala jsem ležet na břiše. Přetočila jsem se na záda. Vzápětí se mi něco otřelo o nohu. Ucukla jsem nohou, jenže se mi to otřelo o nohu znovu, a tentokrát mi to začalo nohu rovnou i obmotávat. Pokusila jsem se postavit, ale bez kotníku to šlo těžko, takže jsem znovu upadla. Rukou jsem zajela do kapsy a vyndala jsem hůlku.

„Lumos!" vykřikla jsem. Hůlka se rozsvítila a ozářila rostlinu, která byla všude. Právě na ní jsem ležela a právě ona mi držela svými popínavými úponkami kotník. Právě se pokoušela obmotat mi i druhou nohu a ruce.

„Diffindo!" vykřikla jsem a namířila jsem na úponky, které mi držely nohu. Přeseklo to rostlinu, jenže tu byly další. Vyskočila jsem a snažila jsem se dostat co nejdál od té rostliny. Mířila jsem ke stěně, protože tam bylo té rostliny málo. A právě kousek před zdí mě jeden úponek chytil za nohu a podrazil mi nohu. Rozplácla jsem se na zemi, která už nebyla tak měkká, když tu nebylo tolik rostliny.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se nahoru. Na zdi bylo něco napsáno. A bylo to Hermiony písmo.

INCENDIO

Asi o pět vteřin později mi to došlo. Je to vzkaz od Hermiony, jak se zbavit té rostliny.

Otočila jsem se a namířila jsem hůlkou na rostlinu. „Incendio!"

Rostlina začala hořet. Zmítala se a uhýbala. Dokonce mě i pustila. Zvedla jsem se a utíkala jsem pryč.

Běžela jsem chodbou, která se svažovala dolů. Nakonec jsem doběhla do místnosti, která byla ohromně vysoká a poletovala tam spousta divných věcí. Mělo to křídla, ale nevypadaly jako ptáci. Na druhé straně místnosti byly dveře. Naštěstí byl v zámku klíč. Byl ale dost zvláštní. Klíč vypadal dost staře a navíc měl křídla. Snažil se dostat z toho zámku pryč, ale možná tam byl až ta moc zaražený, že to nešlo, nebo to udělala Hermiona kouzlem. Otočila jsem klíčem a následně jsem otevřela i dveře.

Ocitla jsem se v obrovské místnosti, ve které byl zároveň i dost velký nepořádek. Všude po zemi byly různé úlomky nějakých soch. Vzápětí jsme si uvědomila, že to jsou obrovské šachové figurky a celou místnost zabírá šachovnice. Jenže dvě figurky na šachovnici byly lidmi.

„Harry! Hermiono!" zavolala jsem na ně, když jsem je poznala. Kde je ale Ron?

Oba dva se ohlédli.

„Kate, vydrž tam chvíli!" zavolal na mě Harry. Potom postoupil o tři pole doprava. Podíval se na jednu vysokou bílou figurku a řekl: „Šach mat!" Odpovědí mu bylo, když mu ta figurka položila korunu k nohám. Všechny bílé figurky pak ustoupily a nechaly nám volný přístup ke dveřím.

Vzápětí se Harry i Hermiona rozběhli k okraji šachovnice. Teprve teď jsem si všimla, že tam leží Ron.

„Co se stalo?" zeptala jsem se s obavami, když jsem k nim přiběhla. Hermiona se právě skláněla nad Ronem a zjišťovala mu tep.

„Obětoval se a nechal se sejmout královnou, abych mohl dát šach mat," vysvětlil mi Harry.

Hermiona zvedla hlavu od Rona a podívala se na nás. „Je v pořádku. Je jenom omráčený," oznámila nám. Všem se nám ulevilo. Hermiona se zvedla a zamířili jsme všichni tři ke dveřím. Přede dveřmi se Hermiona zastavila. „Dál běžte sami," řekla nám.

Nechápavě jsem se na ni podívala. „Hermiono, proč nechceš jít taky?" zeptal se jí Harry.

„Zůstanu tady s Ronem. Nechci ho tu nechat samotného. A navíc, teď už nás čeká jenom něco s obranou a lektvary. V obraně jsme na tom podobně a v lektvarech jsi, Kate, dokonce lepší než já. Už mě nepotřebujete."

„Nemůžeš vědět, kdy tě budeme potřebovat," namítla jsem.

„Navíc se můžeš kdykoliv otočit a jít zpátky," dodal Harry.

„A mimochodem děkuju vám za pomoc při procházení tamtěmi místnostmi předtím."

Hermiona nakonec souhlasila, že s námi půjde dál. Prošli jsme dveřmi a vzápětí nás zasáhl opravdu silný smrad. Všichni jsme si zacpali nosy. Původcem toho zápachu byl mrtvý troll před námi. Vypadá to, že toho místo nás už rovnou vyřídil Snape, takže jsme jenom prošli dál.

Otevřeli jsme další dveře a vešli jsme do místnosti. Sotva jsme vešli, na prahu za námi se objevily nachové plameny. Podobné plameny se objevily podobné i u druhých dveří, ale ty byly černé. Uprostřed místnosti stál stůl, na kterém bylo sedm lahviček a ještě jeden list papíru. Všichni jsme si přečetli ten list papíru.

„To je geniální!" prohlásila Hermiona, když ho dočetla. „Spousta nadaných čarodějů by se dostala až sem, ale kdyby neměla v hlavě ani trochu logiky, tak by tu uvízli navěky."

„Hermiono, prosím, že ty v hlavě tu logiku máš?" zeptala jsem se ji.

„Dejte mi chvilku," řekla nám. Následujících deset minut se koukala do papíru, koukala na lahvičky s lektvary, ukazovala na nějaké a něco si mumlala. Nakonec ukázala na jednu lahvičku. „Ta nás provede fialovým ohněm zpátky," řekla nám. Poté ukázala na jinou lahvičku. „Tahle nás dostane dál."

„Myslím, že je dobře, že jsi tam nezůstala s Ronem," řekl jí Harry.

„Jo, ale máme tu malý problém," řekla Hermiona. „Toho lektvaru, který nás má dostat dál, je dost málo. To samé u toho lektvaru, který nás dostane zpátky."

„Takže jeden z nás tu bude muset zůstat," prohlásil Harry. „Půjdu za Snapem a pokusím se ho zastavit. Jedna z vás se vrátí pro Rona a vydá se s ním zpátky. Na košťatech proletí kolem Chloupka. V sovinci pak pošle po Hedvice dopis Brumbálovi."

„Ale Harry, co když tam bude Voldemort?" namítla Hermiona.

„Postavil jsem se mu už jednou, tak budu mít třeba štěstí znovu."

„Ale která z nás se vrátí?" zeptala se Hermiona.

„Běž ty," řekla jsem jí. „Já tu počkám, dokud nepřijde Brumbál."

„Ale-" chtěla něco namítnout.

„Hermiono, prostě vypij ten lektvar a jdi. Čím dřív pošleš pro Brumbála, tím to bude lepší."

Hermiona přikývla. „Harry, dávej na sebe pozor," řekla mu a objala ho. „Jsi ohromně statečný." Potom vypila lektvar a prošla plameny zpět.

Obrátila jsem se na Harryho. „Udělej pro mě něco. Nenech se zabít." Stejně jako Hermiona jsem ho objala.

„Kate, ještě ti chci něco říct," začal Harry.

„Řekneš mi to pak," přerušila jsem ho. „Teď jdi a pozdravuj ode mě Snapea."

Harry se usmál a vypil lektvar v jedné z lahviček. Prošel plameny dál a já jsem tam zůstala sama.

********

To čekání bylo hrozné. Už skoro půl hodiny sedím opřená o zeď vedle dveří s černými plameny. Možná právě kousek ode mě Voldemort vraždí. Ne, nesmím to vidět tak pesimisticky. Harry si vždycky dokáže poradit. Navíc jsem doteď pořád slyšela nějaké hlasy, přestože jsem jim nerozuměla. A kdyby se Harrymu něco stalo, tak to poznám.

„NE!" zaslechla jsem křičet Harryho.

Hned jsem byla na nohou u plamenů. „Harry!" zavolala jsem. Bylo to to jediné, co jsem mohla dělat. Kdybych aspoň měla ty svoje schopnosti, mohla bych tam promítnout alespoň své astrální já. Ten pocit bezmoci byl hrozný.

PRÁSK

Ozvala se velká rána a něco mě odmrštilo dozadu. Hlavou jsem tvrdě narazila do zdi a pocítila jsem tupou bolest. Před očima se mi udělalo černo a já jsem ztratila vědomí.

***********

Otevřela jsem oči. Vzadu na temeni hlavy jsem cítila hroznou bolest. Ležela jsem na zemi, přestože jsem nechápala, kde jsem se tu vzala. Posadila jsem se a následně jsem se i postavila, přičemž se mi značně motala hlava. Všude byla spousta prachu, kouře a kusy stěn. Stěna, u které jsem ještě před chvílí stála, byla zbořená. Dobrou zprávou bylo, že jsem nyní mohla projít dál i bez lektvaru. Ty byly beztak rozbité, jak na ně dopadl velký kus stěny. Překročila jsem ruiny a vešla jsem do místnosti.

Byla to obrovská místnost, ve které už nebyly žádné další dveře. Tohle je ta poslední místnost, kde je schovaný Kámen Mudrců. Jenže ten tu nikde nebyl. Bylo tu jen obrovské zrcadlo a já jsem si uvědomila, že je to Zrcadlo z Erisedu. U zrcadla stál jeden člověk a o kus dál stál Harry. Čekala jsem, že ten u zrcadla bude Snape. Jenže to byl Quirell.

Nejhorší na tom bylo, že Quirell neměl svůj turban na hlavě. To by nebylo až ta strašné, jenže v té části hlavy, která jinak byla zakrytá, byl ještě jeden obličej.

„Vidíš, Harry Pottere, jak snadné je pro mě zabít tvé přátele?" řekl mu syčivým hlasem.

„Ne! Kate není mrtvá!" zakřičel na něj Harry, což mojí bolesti hlavy moc nepomohlo.

„Vždyť jsem tady," ozvala jsem se. Nikdo mě neslyšel. Tohle jsem už párkrát zažila. Zvedla jsem svoji ruku a podívala jsem se na ni. Byla průhledná. Jak to? Vždyť jsem ty schopnosti potlačila. Navíc nespím, tak proč jsem v astrální dimenzi? Tvář se mi zkřivila hrůzou. Co když jsem doopravdy mrtvá? Budu navěky bloudit v astrální dimenzi? Sáhla jsem si rukou na své temeno hlavy. Ucítila jsem něco lepkavého. Podívala jsem se na svou ruku. Byla to červená krev.

„Dej mi ten Kámen!" rozkázal Harrymu Voldemort. Správně jsem si už domyslela, kdo je ta druhá tvář. Také mi došlo, že Harry nějak získal Kámen.

„Nikdy!" zakřičel na něj Harry a rozběhl se směrem k rozbořené stěně.

„CHYŤ HO!" zařval Voldemort a Quirrell luskl prsty a kolem se objevila ohnivá hradba. Harry neměl kam utéct. „Prostě ho zabij," rozkázal Voldemort Quirrellovi. Ten ho poslechnul a vytáhnul hůlku. Zcela instinktivně jsem k Harrymu přiběhla a postavila jsem se před něj.

„Avada kedavra!" zakřičel Quirrell a z jeho hůlky vyrazil zelený paprsek. Nemusela jsem se ani na Harryho dívat a věděla jsem, jak se cítí. Cítil, že zklamal, když nedokázal ochránit Kámen. Smrti se nebál, protože pro Harryho to byla možnost konečně se setkat s rodiči. Těch několik vteřin, kdy paprsek letěl k nám, se zdály jako věčnost.

Paprsek byl několik centimetrů přede mnou a já jsem toužila Harryho ochránit. Nechtěla jsem, aby umřel. Paprsek mířil přímo mně do hrudi. Správně by měl proletět mnou a zasáhnout Harryho. Jenže tak se to nestalo.

Vzedmula se ve mně ohromná vlna moci. Na chvíli jsem zapomněla i na tu hroznou bolest hlavy. Všechna ta moc, ta síla se zaměřily do mé hrudi. Bylo to, jako kdyby tam vytvořily ohromné neproniknutelné brnění. A právě do toho brnění narazil ten paprsek. Když prolétal mou hrudí, tak se paprsek zastavil. Cítila jsem sílu toho kouzla v sobě a cítila jsem, jak slábne. I paprsek postupně slábnul, jak se do mě vsakoval, až nakonec zmizel. Ve stejné chvíli, kdy zmizel paprsek, se mi vrátila i moje bolest hlavy, jenže tentokrát mnohem intenzivnější. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Jako kdyby byl můj mozek moc velký na tuhle hlavu.

Quirrell a Harry zírali na místo, kde jsem stála já a kde byl ještě před chvílí smrtící paprsek. Nakonec se Quirrell rozzuřil a vyběhnul k Harrymu. Proběhnul mnou a já jsem pocítila nenávist. Uskočila jsem před tím a podívala jsem se na ně. Možná jsem Harryho zachránila před smrtícím kouzlem, ale to bylo k ničemu, jestli ho teď Quirrell uškrtí.

Naštěstí ho ale neuškrtil. Zatímco držel ruce na Harryho hrdle a Voldemort vřeštěl, tak se Harry pokusil odstrčit jeho ruce. Sice něměl moc síly, ale v místech, kde se dotknul Quirrella, se začaly objevovat obrovské popáleniny. Quirrell ho pustil a potom Harry využil příležitosti a sáhnul mu na obličej. Quirrell ječel bolestí a Harry, ten se dál dotýkal jeho holé kůže, dokud se doslova nerozpadnul.

Jenže část Voldemorta nezničil, protože se ze zbytků těla sbíral duch a mířil k Harrymu. Chtěla jsem přiběhnout před Harryho a zabránit tak Voldemortově duchu, aby se Harryho jen dotknul. Nebyla jsem ale dost rychlá. Proletěl Harrym pryč a Harry se pak skácel na podlahu. Ležel na zemi a zíral do stropu.

„Harry," zamumlala jsem. Poklekla jsem vedle něj, což bylo dobře, protože s tou bolestí hlavy bych se už na nohou moc dlouho neudržela. Zrak mi slábnul a místy jsem viděla i černé skrvny.

„Kate," oslovil mě také a usmál se na mě.

Černé skvrny se rozšířily a pak všechno zčernalo úplně.

Autor: NikaV, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Kate - První část: Schopnosti - 20. kapitola: Strážný anděl 1/2: