OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Klenot rodu Blacků - 12. kapitola - Mistrovství světa ve famfrpálu

18.06.2017 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 864×

Harry u Weasleyových trávil příjemné chvíle, tak jako vždy. Celá domácnost žila mistrovstvím světa a všichni se neskutečně těšili na zápas, který uvidí.

Když konečně nastal den D, všichni vstali brzy, sbalili se a za srdceryvného loučení s paní Weasleyovou se vydali k přenášedlu.

***

„Tak to bychom měli," prohlásil pan Weasley, když si celkem úspěšně zařídili kempovací místo. „Isabella se k nám připojí později." Při těchto slovech mrkl na Harryho. Jeho kmotra měla v posledních dnech plné ruce práce. Ministerstvo dávalo bystrozorům pěkně zabrat, hlavně kvůli bezpečnosti na mistrovství.

Skupina se vydala kempem, po cestě vídali nejrůznější výjevy. Brýlatý chlapec ještě netušil, že dnes ho čeká den plný překvapení.

***

Isabella se k nim připojila k večeru, když seděli okolo ohně společně s Ludem Pytlounem a Bartym Skrkem.

„Ehm, neruším?" zeptala se s úsměvem a posadila se mezi Harryho a Hermionu, kteří jí v momentě uvolnili místo.

„Isabello, drahá," přivítal ji brunátně Ludo a rozmáchl paže. „Tak co Pevens? Doufám, že je dnes v dobré kondici! Cítím v kostech vítězství."

„Peter je vždycky v dobré kondici," usmála se Bella a s díky přijala šálek čaje od pana Weasleyho.

„To doufáme," přidala se do hovoru dvojčata. „Vsadili jsme na to, že Anglie přestřílí Bulhary."

Všichni se dobře bavili, tedy až na pana Skrka, který se ale mrzutě tvářil zřejmě pořád. Když se setmělo, usoudili, že je čas vyrazit.

***

Když vešli do areálu hřiště, čekaly je schody, možná stovky schodů.

„Doženu vás," křikla najednou Bella, která šla za Harry, otočila se a přeběhla ke schodišti na druhé straně. Všiml si, že pod zábradlím stojí vysoká postava v jasně zeleném hábitu. Harry v ní poznal Petera. Nebyl však jediný. I ostatní fanoušci si pomalu začali ukazovat a povykovat na onu famfrpálovou hvězdu. Ona hvězda však měla oči pouze pro Bellu.

Peter se vyšvihl na zábradlí, ke kterému přiběhla Isabella. Stále byl však níže než ona, takže k ní vzhlížel, na což nebyl zvyklý. Sklonila se k němu.

„Nervózní?" zeptala se s úsměvem.

„Já? Nikdy," řekl hrdě a také se usmál.

„Fajn. Střel dneska gól, pro mě," prohlásila a naklonila se blíže, až jí vlasy spadaly do obličeje.

„Klidně dvacet," navýšil Peter a také se k ní natáhl.

„Beru tě za slovo," uchechtla se a políbila ho. „Pro štěstí."

„V tom případě vyhrajeme!" křikl Peter a rychle odběhl zpět do šaten.

***

„Dámy a pánové... vítejte! Vítejte na finále čtyřstého dvacátého druhého mistrovství světa ve famfrpálu!" zahřměl Ludo Pytloun hlasem zesíleným kouzlem Sonorus. 

Diváci začali jásat a tleskat.

Následovalo představení maskotů. Po něm Harry znovu zaslechl hlas Luda Pytlouna.

„A nyní, dámy a pánové, prosím, uvítejte je – famfrpálové národní družstvo Bulharska! Nastupuje – Dimitrov!"

Ze vchodu hluboko dole vyrazil na hřiště hráč v ohnivě červeném hábitu, který se na koštěti pohyboval tak rychle, až vypadal jako rozmazaná šmouha. Uvítal ho bouřlivý potlesk bulharských fanoušků.

„Ivanovová! Zograf! Levski! Vulčanov! Volkov! A a a a... a Krum! A nyní, prosím, pozdravte – famfrpálové národní družstvo Anglie!" křičel Pytloun. „Nastupují – Connolly! Ryan! Pevens! Mulletová! Moranová! Quigley! A a a a a Lynch!"

Nad hřištěm se přehnalo sedm rozmazaných zelených skvrn.

Doprostřed hřiště si to nakráčel rozhodčí. Zpod kníru mu vyčuhovala stříbrná píšťalka a pod paží držel velkou dřevěnou bednu, v druhé ruce si nesl koště. Rozhodčí se na něj vyhoupl a kopnutím otevřel bednu, z níž okamžitě vyrazily vzhůru čtyři míče. Následně hlasitě pískl a vznesl se vzhůru za míči.

„A už jsou ve vzduchůůůů!" křičel Pytloun. „Camrál má Mulletová! Pevens! Moranová! Dimitrov! Znovu Mulletová! Pevens! Levski! Moranová!"

Takový famfrpál Harry v životě neviděl. Tiskl si všechnohled k očím, až se mu brýle zařezávaly do kořene nosu. Hra byla neuvěřitelně rychlá – střelci házeli Camrál jeden druhému tak bleskově, že Pytloun stačil vykřikovat jen jejich jména. Harry si v duchu říkal, pokud je Peter zvyklý na takovouto neskutečnou hru, jak hodně trpí,  když se musí dívat na famfrpál bradavické úrovně.

Útočná formace Jestřábí hlava – přečetl si a sledoval tři anglické střelce, kteří se řítili vpřed těsně vedle sebe, Pevens uprostřed a trochu před Mulletovou a Moranovou, a střemhlav zaútočili na Bulhary. Chitin chyták – ohlásil další nápis, když Pevens naznačil, že s Camrálem poletí vzhůru. Odlákal tak bulharskou střelkyni Ivanovovou a pak míč upustil, aby ho mohla chytit Moranová. Volkov, jeden z bulharských odrážečů, svou malou pálkou s rozmachem udeřil do Potlouku, který letěl kolem, a srazil ho Moranové do cesty; ta se přikrčila, aby se mu vyhnula, a Camrál upustila, takže ho chytil Levski, který letěl pod ní –

„PEVENS DÁVÁ GÓL!" zařval Pytloun a stadion zaburácel potleskem a nadšeným křikem. „Deset nula pro Anglii!"

„Cože?" vyjekl Harry a divoce se rozhlížel všechnohledem. „Camrál měl přece Levski!"

„Harry, jestli to budeš sledovat ve zpomalených záběrech, nejspíš ti leccos ujde!" křikla na něj Hermiona, poskakovala nahoru dolů a mávala rukama, zatímco Peter obletěl čestné kolo. 

Harry na sebe dostal vztek a otočil kotoučem na normální rychlost; už se zase hrálo. O famfrpálu toho věděl dost, aby mu bylo jasné, že angličtí střelci v čele s Peterem jsou opravdu vynikající. Byli dokonale sehraní a podle toho, jak si nalétávali, budili dojem, že si snad navzájem čtou myšlenky.

***

Během deseti minut Anglie vstřelila ještě dva góly, takže už vedla třicet nula a stadion se otřásal hromovým řevem a potleskem zeleně oděných fanoušků. Harry po očku pozoroval svou kmotru, která spokojeně sledovala zápas.

Hrálo se ještě rychleji než předtím, ale také surověji. Volkov a Vulčanov, bulharští odrážeči, odpalovali Potlouky proti anglickým střelcům tak prudce, jak jen mohli, a několikrát jim zabránili uplatnit jejich nejlepší nacvičené akce. Dvakrát se museli rozlétnout, až konečně Ivanovová přece jen mezi nimi pronikla, oklamala brankáře Ryana a vstřelila první gól Bulharů.

Peter se plně soustředil na hru, chytil přihrávku od Moranové, vyhnul se potlouku, který na něj poslal jeden z Bulharů, a co nejrychleji letěl k obručím. Měl docela slušnou šanci skórovat, cítil to v kostech. Než však stihl vystřelit, uslyšel hlasitý hvizd, přerušení zápasu. Když se podíval dolů, spatřil osobu v zeleném hábitu, rozpláclou o zem. Byl to Lynch. Pleskl se dlaní do čela a vydal se dolů. Přísahal si, že jestli zbude v Lynchovi po zápase nějaká kost nezlomená, osobně se postará o to, aby zlomená byla...

***

Lynch se za hlasitého jásotu fanoušků v zeleném konečně postavil na nohy, nasedl na Kulový blesk, odrazil se a znovu se vznesl do vzduchu. Jeho návrat anglickému družstvu dodal na odhodlanosti. Jakmile rozhodčí odpískal znovuzahájení hry, vrhali se střelci do akcí s takovým nasazením, že Harry dosud nikdy nic tak úžasného neviděl.

Během patnácti ještě dynamičtějších a zuřivějších herních minut dokázala Anglie vstřelit dalších deset gólů, vedli teď sto třicet bodů proti deseti, ale hrálo se čím dál nečistěji.

A pak ve chvíli, kdy Pevens opět vyrazil proti brankám s Camrálem pevně pod paží, rozlétl se bulharský brankář Zograf proti němu. Ať už se stalo cokoli, událo se to tak rychle, že to Harry nepostřehl, ale podle vzteklého řevu diváků a dlouhého, pronikavého písknutí bezpečně poznal, že to byl faul.

„A rozhodčí teď právem napomíná bulharského brankáře za strkání – příliš si pomáhal lokty!" ohlašoval Pytloun hlučícím divákům. „Ale počkat – no ano, opravdu, bude to trestné střílení pro Anglii!"

***

Peter si trestná střílení užíval. Vždy vymýšlel různé nové strategie a klíčky, kterými by brankáře obehrál. Soupeř to o něm věděl, proto se snažil nadmíru soustředit. Peter se nadechl, pevněji sevřel koště i Camrál a vyrazil... Spokojeně obletěl stadion za řevu anglických fanoušků s pocitem zadostiučinění ze skvělé střely.

***

Hra se stávala stále rychlejší a napínavější. Camrál šel z ruky do ruky rychle jako kulka...

„Levski – Dimitrov – Moranová –Pevens – Mulletová – Ivanovová – znovu Moranová – Moranová – MORANOVÁ DÁVÁ GÓL!"

***

„Skvělá trefa!" křikl Peter na svou spoluhráčku, když prolétala kolem něj, a tleskl si s ní do dlaní.

„Já vím," odpověděla hlasitě a spokojeně se ušklíbla. Peter byl hlavní střelec, takže si užívala svých pět minut slávy, a měla na to právo.

Hrálo se dál, na povídání nebyl čas. Peter přenechal poskládání útoku svým kolegyním, takže měl chvilku sledovat Lynche, jak se řítí střemhlav dolů za zlatonkou.

„Vždyť se rozplácne!" pomyslel si Peter a měl pravdu, svého spoluhráče znal dokonale...

***

Lynch už podruhé v šílené rychlosti dopadl na hřiště.

„Chytil ji – Krum ji chytil – je konec utkání!" hulákal nadšeně Harry.

Krum v červeném hábitu stoupal vzhůru, zvedal přitom pěst a v dlani se mu lesklo něco zlatého.

BULHARSKO 160
ANGLIE 170

Takové skóre právě ohlašovala světelná tabule divákům.

„ANGLIE VÍTĚZÍ!" vykřikl Pytloun, kterého stejně jako všechny nečekaný konec zápasu očividně zaskočil. „KRUM CHYTIL ZLATONKU – ALE ZVÍTĚZILA ANGLIE!"

Peter se stejně jako zbytek mužstva snesl na zem, upustili košťata a jeden druhému padali do náruče.

„Vyhráli jsme!" zaječeli Ryan s Moranovou a předváděli zvláštní tanec vítězství.

„Pojď mi s ním pomoct," kývl na Petera Connolly a společně se vydali k pochroumanému Lynchovi. Lékouzelníci je nechali ho zvednout. Každý ho držel pod jednou paží.

„Vyhráli jsme?" zašeptal zmateně chytač.

„Rozhodně, ty pako jedno slepý, rozhodně," povzbudil spoluhráče Peter, zatímco ho vláčeli ke zbytku týmu.

***

„Bylo to skvělé! Neskutečné!" křičel Ron, když se vrátili do stanu. Probíhala živá diskuze o zápasu, který právě shlédli.

„Ta rychlost, to byla hra," přidal se nadšeně Harry.

Z rozhovoru je vytrhla hlasitá rána. Někdo se přemístil. Když vyhlédli, spatřili Petera. Ve vteřině se kolem něj osazenstvo stanu semklo, všichni ho objímali a nadšeně křičeli.

„Jen klid, děcka," utrousila Bella, „měl by zůstat funkční." Děcka ustoupila a nechala ji Petera alespoň obejmout. „Dvacet jich nebylo," zašeptala mu do ucha.

„Byl jsem blízko," zakřenil se a něžně ji líbl na tvář.

Vášnivá famfrpalová debata pokračovala s tím rozdílem, že tentokrát byl do ní zatažen i Peter. Hned dostala jiný směr a kvalitu. Vidět totiž zápas z pohledu klíčového hráče bylo něco skvělého.

Zvenku se ozýval stále větší kravál a křik.

„To je divné," zamrmlala Isabella.

„Angličani to pořádně rozjeli," prohlásilo jedno z dvojčat s úsměvem. 

Peter, který stál nejblíže u vchodu, opatrně vykoukl. Bál se, že by po něm mohl skočit nějaký fanoušek. Když spatřil, co spatřil, otravnému fanouškovi by čelil stokrát raději.

„To nejsou Angličani. Smrtijedi!" vykřikl a vytáhl hůlku. Isabella ho v momentě následovala...

***

Na palouk pod obrovské znamení zla na obloze se přemístilo několik pracovníků ministerstva včetně Belly a Petera. V momentě začali vysílat kletby.

„Dost!" zakřičela Isabella, když si uvědomila, na koho míří. „Jsou to jen děti!" Vydala se za Harrym, Ronem a Hermionou do středu kruhu.

„Kdo z vás to byl?! Kdo to vyčaroval?!" osopil se na ně Skrk vztekle.

„Podívejte se, pane Skrku, jsou to jen děcka," klidnil ho Peter, který se mezitím přesunul k Isabelle. Skrk zblednul ještě více.

„Odvedeme je odtud," navrhla Bella rychle a společně s Peterem táhla trio pryč z palouku.

***

Všichni se živí a vcelku v pořádku vrátili do stanu. Bojovali statečně, o čemž vypovídala jejich zranění. Pan Weasley podal Isabelle kus prostěradla a ona si ho přitiskla na krk. Při souboji jí někdo otevřel starou ránu. Docela to krvácelo. Vyčerpaně padla do křesla a zavřela oči. Peter k ní poklekl a začal ji ošetřovat kouzly, jak nejlépe uměl. Nebylo to nic moc, ale krvácení zastavil, což bylo asi hlavním cílem.

„Co to bylo?" zeptal se Fred opatrně.

„Smrtijedi, následovníci Vy víte koho," zamručel pan Weasley a společně s Peterem se dali do vysvětlování.

***

Isabella stále spala v křesle, když se ostatní již vydávali na kutě.

„Bello," zatřásl s ní jemně Peter. Žádná reakce. Nezbývalo nic, než si povzdehnout a vzít ji do náruče.

„Všechno v pořádku?" zeptal se Harry ustaraně a kývl na Bellu v Peterově náručí.

„Jasně," ušklíbl se, „je úplněk a navíc je zraněná... Bude spát asi pěkně dlouho." 

Peter věnoval Harrymu povzbudivý úsměv, ten kluk mu vážně přirostl k srdci, se všemi se rozloučil a poté se i s Bellou v náručí přemístil k nim do bytu. Upřímně se těšil do postele...

Tadá! Nová, pěkně dlouhá kapitola. Jak jste si asi mohli všimnout, není vše tak úplně z mé hlavy. Upravila jsem si k obrazu svému kapitolu z Ohnivého poháru. Snad vás to neurazí, ale já musela. Už od začátku povídky jsem plánovala, jak Petera zařadím do originálu. Snad se vám to bude líbit.

Žijte dlouho a blaze!

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Klenot rodu Blacků - 12. kapitola - Mistrovství světa ve famfrpálu: