OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola devátá

05.03.2019 (14:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1314×

Hazardní hry

„Čau, koloušci, co kutíte?“ ozvala se Issy, když v mezikolejní společenské místnosti ve čtvrtém patře objevila Daphne, Theodora a Blaise. Celý den s nimi pořádně nepromluvila, neboť v úterky neměla se Zmijozelem ani jedinou hodinu. Daphne potkala v poledne, když šla s Cho na oběd; s Blaisem zas tak dobří kamarádi, od doby, kdy spolu měli románek, nebyli a bratránek se jí toho dne úspěšně vyhýbal.

„Daphne mě tu bezostyšně obírá o úspory,“ prohlásil Theo, zvednuv k ní oči od karet.

„To nás všechny, brácho,“ zamumlal Blaise a ani se na ni nepodíval. „Čau, Isobel, máš se?“ 

„Ujde to,“ odpověděla strojeně. V Blaisově přítomnosti se stále ještě cítila nesvá. Ani on ale očividně nebyl ve své kůži, což ji trochu uklidnilo.

„No dovol, Blaisi… Obírám vás jenom proto, že se necháte.“ Daphne si hrdě poposedla, čímž Issy probrala z vlastních myšlenek. „Ahoj, Is, hrajeme poker. Přidáš se?“

„Ráda bych, ale už něco mám,“ vydechla tázaná.

„Co je důležitějšího než úterní karty?“ Pozdvihnul obočí Theodore, Issy pokrčila rameny. Hazardní tradici udržovali už od třetího ročníku a právo zdržet se karetního večera měli jen těžce nemocní nebo umírající.

„Cho Changová mi dneska na formulích dala svý hodinky s tím, že mi vyplatí cokoli, jestli se mi povede je opravit,“ zalhala. Tedy, ve skutečnosti nelhala – Cho jí skutečně dala hodinky a ona by, pokusem o jejich spravení, nejspíš i bývala strávila celé odpoledne, kdyby neměla důležitější věci na práci. Dnes ji čekal podvečer s Malfoyem a jeho skříní. Tuhle verzi jim ovšem tak úplně říct nemohla, proto se uchýlila k alternativě.

Tentokrát pozdvihla obočí Daphne. „Merline, Iso, máš to zapotřebí? To ti hrstka galeonů stojí za nálepku té, která pracuje pro krvezrádce?“

„Greengrassová, klídek…“ začal Blaise ve snaze zklidnit situaci.

„Co? Mám pravdu,“ pokračovala blondýna neméně snobsky. „My všichni si museli vybrat stranu, tak proč si, Iso, myslíš, že ty nemusíš?“

„Proboha, zklidni hormon!“ Mrzimorka na ni vyvalila oči. „Já jsem sem vlastně přišla jenom proto, že s tebou potřebuju mluvit. Jak tak koukám, ty ale nemáš zájem!“

Daphne se nadechla, vydechla a koukla dolů. Trochu se začervenala, než položila své karty na stůl s tím, že skládá. Zvedla se, přičemž Issy v jejích očích spatřila dobře známou lítost. Daphne byla prototypem filosofie co na srdci, to na jazyku, takže mnohdy pronesla něco naprosto nemístného, hrubého nebo drzého. Zároveň však byla hrdá, a tak, třebaže si uvědomovala, že to přepískla, s omlouváním si dávala na čas.

Isse bylo jasné, že víc z Greengrassové, takhle přede všemi, nedostane, a tak se otočila na podpatku a odkráčela ven z klubovny. Věděla, že ji Daphne bude následovat.

„Promiň mi tu scénu,“ vzdychla blondýna, jakmile opustily místnost. „Já to tak nemyslela, Is.“

„A jsi si tím jistá?“ Bruneta naklonila hlavu na stranu a založila si ruce na hrudi. „Protože mně poslední dobou čím dál tím víc připadá, že se mnou máš nějaký problém, Daphne.“

Plavovláska horečně zakroutila hlavou. „Ne, to není tebou!“

„Tak čím teda?“ otázala se Issy, a když se Daphne ostýchala pokračovat, položila jí ruku na rameno a povzbudivě jej sevřela. „No tak, se mnou přece můžeš mluvit na férovku. Jsme nejlepší kámošky, pamatuješ?“  

„J-já…“ Daphne vydechla z plic veškerý přebytečný vzduch a rozhodila rukama. Výraz v její tváři se změnil na ještě o něco více bezradný. „To Malfoy! Tohle všechno je jeho vina. Zrušil zasnoubení s mojí sestrou, a já si myslela, že Astorie bude ráda, ale ona ne! Z celé té věci se psychicky hroutí, a to ještě není ani zdaleka všechno,“ odmlčela se, v důsledku čehož Issy získala nějaký ten čas zpracovat nově nabyté informace. „Naši byli těsně před naším odjezdem do Bradavic u Gringottových. Ti ohavní skřeti jim odmítli vyplatit galeony s tím, že trezor naší rodiny už nějakou dobu zeje prázdnotou, takže dokud tam nepřijdou aspoň dva tisíce galeonů – což je minimální částka, kterou musíš mít, abys u Gringottových mohla mít trezor – nebudou se s nimi bavit.“

„Daph, to je hrůza,“ pípla bruneta se sevřeným hrdlem. „Můžu nějak pomoct?“

„Pokud nejsi diplomovaná psycholožka a po kapsách nenosíš dva tisíce galeonů, tak ne,“ zašklebila se. 

Issy ji pohladila po paži. „Mohla bych napsat tátovi. Jsem si jistá, že by vám peníze půjčil.“

Daphne zakroutila hlavou. „Díky, ale ne. Naši si odmítají půjčit od známých. Snaží se to co nejvíc ututlat, aby ostatní nevěděli, že jsme finančně v háji.“

Mrzimorka si povzdechla. Zatracení čistokrevní a jejich potřeba přetvařovat se.

„Kromě toho, Pansy, Milicent a vůbec většina lidí z koleje se na mě teď sotva podívá. Určitě proto, že je moje rodina v hanbě, páč se s námi rozešli samotní Malfoyovi,“ pronesla blondýna hořce.

„Prosím tě, vykašli se na ně,“ ozvala se MacDougalová. „Všichni Zmijozelští, kteří za něco stojí, jsou teď v klubce a hrajou s tebou poker! Zbytek nikoho nezajímá.“

Daphne stvořila hrdelní zvuk, připomínající smích. Ten se však brzy změnil ve fňukání a ona Issy bez varování vlítla kolem krku. Mrzimorka neváhala a oplatila jí stejně. Byla z Helžiny koleje, utěšování už holt měla v popisu práce.

„Kéž bys měla pravdu,“ zamumlala Zmijozelka.

Pak tam chvíli jen tak mlčky, v objetí postávaly.

„Promiň, Is, ty jsi mi chtěla něco říct, že?“ chopila se slova Daphne.

„Nó… jo,“ vyhrkla, usoudila však, že by nebylo vhodné vykládat jí o tom, jak se v posledních dnech změnil k lepšímu její náhled na Malfoye. Proto jen nuceně zdvihla koutky a mávla nad tím rukou. „Ale to je jenom taková hloupost. Zapomeň na to, teď jsi nejdůležitější ty.“

***

„No teda,“ protáhnul blonďák ze své pozice u paty schodiště. Neměl na sobě hábit, jen bílou košili, jejíž rukávy měl lehce vyrolované, a černé kalhoty. Zády se opíral o stěnu s nohou pokrčenou v koleni a pohrával si s hůlkou. Kdyby byla Isa dobrá čarodějka, zaměřila by se jistě na hůlku, nikoli na jejího majitele. To však, v jejím případě, nebylo tak úplně možné.

Vypadal skvěle. Srdce jí krvácelo, když to takhle veřejně přiznala, jenže co mohla dělat. Blonďák měl prostě něco do sebe – něco, co každé dívce nutně muselo připadat atraktivní. Ať už to byla jeho temná aura, image zlého chlapce, kterou si za ta léta vybudoval, nebo prostě a jednoduše vědomí, že se jednalo o Malfoye. Jemu se nicméně obvykle perfektně dařilo onen první dojem ihned zničit první věcí, která mu vyšla z úst. 

„Jsi tu včas. Já nestačím zírat.“

Nadechla se, vydechla a pak se, ignorujíc jeho předešlou větu, kochala pohledem na něj. Po chvíli se začal tvářit podezřívavě, u čehož se odlepil od stěny a rozešel se jejím směrem. Nemohlo být divu, že ji napadlo, jak by asi vypadal bez svršku… měl břišáky? A co takhle bicepsy? Určitě nebyl žádná houska – když hrál famfrc, musel být ve formě. Takže nebylo od věci počítat s předpokladem, že mu nějaká ta forma ještě zůstala.

„No? Žádná jedovatá poznámka?“ Zastavil se kousek před ní a lehce naklonil hlavu na stranu. „Kdo jsi a co jsi udělala s Isobel MacDougalovou?“

„Malfoyi, mě nenasereš,“ prohodila milým tónem, jako by mluvila s dítětem. „Minimálně ne dneska, svůj limit jsi vyčerpal dopoledne v Péči.“

Pokrčil rameny, u čehož se nebezpečně uculil. „Limity jsou od toho, aby se překonávaly.“

A pak udělal něco, co Issy hrotila ještě několik následujících dní. Vyndal ruku z kapsy kalhot, zdvihl ji k jejímu obličeji a plochou palce jí přejel po tváři. Mohlo to být pohlazení, nebo provokace, nebo na tváři mohla mít nějaké smítko, které se on – z nějakého důvodu – rozhodl odstranit. Nic k tomu samozřejmě neřekl, a evidentně ho vůbec nezajímalo, zda si to Mrzimorka vyložila správně.

Prostě se otočil na podpatku, načež ji typicky autoritativním „tak pojď“ vyzval k chůzi. Nebezpečnou rychlostí šplhal do schodů, přičemž se jí zanedlouho ztratil z dohledu, jelikož měl o dost delší nohy. Nebýt putujícího schodiště, pravděpodobně by ho nedohnala ani na třetím patře. Skoro do něj vrazila.    

„Jéj!“ vypískla. Malfoy sice nad jejím počínáním zdvihnul obočí, ale nijak to nešikovné extempore nekomentoval. V sedmém patře se jí ztratil za rohem, tudíž nebylo divu, že do něj vrazila, když ho dohnala, a on se zprudka zastavil a otočil. Tentokrát už doopravdy a plnou parou.

Vlastně by nejspíš byla bývala upadla, nebo minimálně zaškobrtla, kdyby ji nezachytil. S reflexy hráče famfrpálu sevřel Mrzimorčiny paže, čímž ji přidržel na místě a dodal jí tolik potřebnou stabilitu. Ztěžka vydechla.

„Jéžiš, sorry!“

„Jsi nehorázně nesnesitelně nemotorná, doufám, že si to uvědomuješ,“ zhodnotil, u čehož jí shlížel do očí. Jeho pohled však nebyl ani zdaleka tak tvrdý, jak by očekávala.

„Pochopitelně, jsem Mrzimor,“ prohlásila do jisté míry hrdě.

Draco se pobaveně poušklíbnul. Zda si uvědomoval, že stále svíral její paže, bylo ve hvězdách. „No, aspoň, že víš o nedostatcích své koleje.“

Issy našpulila rty. „Proč nedostatky? Nemotornost je jednou z našich nejrozkošnějších vlastností.“

Nesouhlasně si odfrknul. „Řekla Mrzimorka o Mrzimorce.“

„Naznačuješ, že nejsem objektivní?“ Tentokrát pozdvihla obočí Isa.

Malfoy protočil očima. „Jistě že nejsi. Když přijde na koleje, nikdo není objektivní. I dospělí k nim tíhnou, třebaže dávno nejsou jejich členy.“  

„To je fakt,“ uznala. „Pak je tu ale ještě celá ta věc s předurčenými kolejními vlastnostmi a psychologickou potřebou lidí dostát jim stůj co stůj. To teprve stojí za pořádnou debatu.“

Pobaveně se uculil, pustil ji a otočil hlavu tak, aby mohl pozorovat, jak se ve stěně blízko nich začaly rýsovat dveře.

„O tom nepochybuju. Necháme to ale na jindy, teď máš důležitější věci na práci,“ kývnul hlavou směrem ke stěně, a tak se Issy oním směrem rovněž otočila.   

„Mo-moment!“ vyjekla překvapeně. „To… to je… je to to, co si myslím?“

„Nevím, co se ti honí hlavou,“ zkoušel ji.

„Komnata nejvyšší potřeby!“

„Ne úplně. Komnata ztracených věcí,“ opravil ji, ona se zaškaredila.

„Však to je to samé, ne?“ utrousila a zdvihla ruku, prsty přejíždějíc po nerovném povrchu dveří. „Mě podrž, já myslela, že to je legenda. Takový kec, který se říká nám studentům, abychom neztratili motivaci sem chodit a hledat ji. Myslela jsem, že Potter kecal, když tvrdil, že se v ní vloni scházeli!“ 

Čekala od něj kde co. Nebo spíš nečekala nic, protože si byla vědoma, že by ji jeho reakce zklamala. Ušklíbnul se, ale ne ironicky, jako obvykle. Tentokrát spíš unaveně, možná i trochu zklamaně.

„Neříkej, že jsi taky Potterovou skalní fanynkou.“

„Tak… neřekla bych, že skalní, ale nemám s ním problém,“ pokrčila rameny. „Na Nebelvíra je docela tichý a skromný. Milý kluk, což je nezvyklý, vzhledem k tomu, jaká je už od prváku celebrita.“ Odmlčela se. Malfoy mlčel, u čehož se tvářil, jako by mu ulítly včely. Pak zatlačil do dveří, čímž je otevřel, a dal jí znamení ke vstupu.

„Dobré vědět. Až ho příště uvidím, řeknu mu, že má v tobě tajnou ctitelku,“ zaskřehotal, načež se vydal sálem přeplněným všelijakého haraburdí vstříc. Issy ho následovala. Co říkal, vnímala jenom napůl, protože její mysl byla s věcmi na obrovských hromadách všude kolem. Tu musela dát pozor, aby nezakopla o nějaký spadlý předmět, tam zas přišla na ostrou křižovatku dvou cestiček, na níž bylo nutné odbočit. Do toho byla všude kolem spousta prachu, takže jí začaly slzet oči.

Malfoy se naštěstí brzy zastavil před vysokou, širokou věcí zahalenou nachovým plátnem. Nejspíš by jí bývalo došlo, oč šlo, jenže v očích už tou dobou měla tolik slz, že viděla jen obrysy.

„To je ono?“ otázala se.

Draco přikývnul, chňapnul plátno a prudce ho ze skříně stáhnul. Do vzduchu se vznesl oblak prachu, což byla pro jeho alergický doprovod poslední kapka. Nekontrolovatelně se rozkýchala.

„Merline, MacDougalová, co se ti děje?“ protáhnul otráveně.

„M-mám alergii na,“ kýchla, „prach!“

Zhluboka se nadechnul, vydechnul, a Isa si dokázala živě představit, že buď protočil těmi svými ocelovými poklady, nebo se zatvářil kysele. Ještě pronesl něco jistě velmi nepěkného o alergicích, Mrzimoru a slaboších, než vyndal hůlku a mávnul jí okolo v neverbálním kouzlu. Prach se shromáždil na jednom místě a Malfoy ho dalším, tentokrát prudším mávnutím poslal na druhý konec místnosti.

„Tu máš, prosím tě.“ Natáhnul k ní ruku s balíčkem papírových kapesníků. S povděkem je přijala. „No, tak když už jsme dokýchali,“ pokračoval netrpělivě a do značné míry i nevrle. Tedy, přinejmenším mluvil naprosto vážně. „Můžeš se dát do práce, že ano.“

Pohnul se, jako by se chtěl otočit a odkráčet. Isa mu to ale nedovolila.

„Počkej!“ vyhrkla. „A to mě tady jako jenom tak necháš? Nic mi k tomu neřekneš?“

Stisknul zuby tak silně, že se mu vyrýsovaly čelisti. „Nic o té skříni nevím. Taky nevím, proč bych tě tu nemohl nechat. Nevšimnul jsem si, že bys byla nesvéprávná. I když, faktem je, že zdání často klame.“

Zamračila se. „Ty seš neskutečnej idiot, Malfoyi!“

„Přesto ti osm set galeonů stálo za kývnutí na spolupráci se mnou.“

„Ano, já kývla na spolupráci! Jestli ale čekáš, že já se tu budu lopotit s tvojí almarou, a ty si budeš žít svůj šťastný, aristokratický život, tak si těch osm set géček strč někam!“

Ruce měla zatnuté v pěsti, do tváří jí stoupala růž. Schopnost vytočit ji do běla nemělo moc lidí; on byl jehlou v kupce sena.

Jeho její hněv vzrušoval. O krok se k ní přiblížil a pár sekund ji mlčky pozoroval, jako by jí dával možnost ustoupit. Ona se ale nehnula. Stáli od sebe sotva třicet centimetrů, on se nad ní tyčil ze své výšky metru pětaosmdesáti centimetrů, ona na něj odhodlaně, neústupně hleděla svými bouřkovými kukadly.

Byla to situace typu teď nebo nikdy, kdy ani jeden z nich neměl co ztratit. Nebyli přáteli, nevídali se denně na koleji a společných hodin měli jen několik za týden. Jediné, co je, podle jejich názoru, pojilo, byla vzájemná fyzická přitažlivost.

A tak Draco podruhé ve svém životě udělal první krok. Sehnul se a políbil ji. Jednoduše a tvrdě. Nejdřív byla překvapená, ale netrvalo dlouho a uvolnila se. Třebaže mu obmotala ruce kolem krku, vstup do jejích úst si musel tvrdě vybojovat. Nebyla nijak poddajná – laškovala s ním, jazykem se s ním střídavě přetlačovala a unikala jím tak, že nejednou frustrovaně zavrčel. Překvapilo ho, když se prohnula v zádech a zasténala mu do úst, ale nestěžoval si. Právě naopak – přitáhnul si ji blíž k tělu. Ruce mu klouzaly ze stran jejího trupu na boky. Když však, s přibývajícím časem, stále častěji cítila jeho dlaně na svém zadečku, vydala nesouhlasný zvuk, přičemž vlastníma rukama vrátila ty jeho zpět nahoru. Zuby jí proto přejel po jazyku, ve sladké formě pomsty.  

Jako první se od ní oddělil Malfoy, za účelem nadechnutí.

„Nó, deset bodů pro Zmijozel,“ vydechla bezdyšně.

Ušklíbnul se. „Jenom deset? To se musí napravit,“ zazubil se, přičemž si ji přitáhnul v dalším polibku.

Drazí čtenáři, 

Máme za sebou jubilejní desátou kapitolu. Jakpak se Vám líbila? A jak se Vám líbí dosavadní vývoj povídky? Nebojte se komentovat - Vaše názory a postřehy mi dělají obrovskou radost a jsou pro mě hlavní motivací nepolevovat v psaní.  

Chtěla bych moc poděkovat Fluffy, která je mi tichou pomocnou rukou - příběh zbavuje gramatických nedostatků, kterých je v něm určitě požehnaně. 

No, jak už jste mohli zjistit, hlavní dějová linka teď bude v prvé řadě o Dracově Rozplývací skříni. Doufám, že jsem Vás moc nezklamala. Každopádně nebojte, budeme se dále nořit do vztahů postav. V další kapitole na Vás čeká pořádný náhled do Astoriiny mysli a také sonda do života Marthy MacDougalové (roz. Nottové), Isiny máti. 

To by tak ode mě mohlo být prozatím vše. Ještě jednou všem děkuji za komentáře a za podporu. :)   

Užívejte jara! 

Vaše Tinker

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola devátá: