OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá

28.04.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1185×

Křikův večírek

Večeře byla vtipná, pokud jste tedy sledovali Cormaca McLaggena a jeho pokusy přilákat pozornost Hermiony Grangerové. Isa si byla jistá, že jeho testosteron byl cítit aspoň na sto honů od Křikovy kanceláře. Jí samotné dělal společnost Blaise, který se ukázal být dobrým konverzačním partnerem. Zvláštní, že když byli pár, sotva spolu sem tam prohodili nějakou tu zdvořilostní, naučenou frázi – hlavně aby nešlo o nic hlubokého.

Isa koukla po přítomných. Nejkrásnější dívkou u stolu byla bezpochyby Hermiona. I když to, kvůli antipatii k ní, přiznávala s těžkým srdcem, líbily se jí její decentní, leč prosté, světle růžové šaty zhruba ke kolenům. Vypadala svěží a mladistvá. To Ginny (která se, z nějakého důvodu, uráčela přijít až na dezert) na sobě měla modro zelené šaty pokryté černou krajkou a zlatavé baleríny. Isa jediná zvolila outfit se sukní, konkrétně bílou, pouzdrovou, sahající k lýtkům, která obepínala její úzké boky a podpořila tak u prkenných obrysů její postavy tolik žádanou ženskost. K tomu si vzala černý saténový top bez rukávů s drobnou mašlí na lemu výstřihu, a krémové lodičky.

Předtím, než se začala chystat, se však stalo něco divného. Když se vrátila z ošetřovny do pokoje, na její posteli ležela krychlová krabička se sametovým potahem. Nejprve objektu nedůvěřovala a rozhodla se, že ho neotevře. Brzo ji to ale přešlo, neboť její zvědavost opět vyhrála. Zjistila, že uvnitř se skvěly krásné, narůžovělé náušnice, které sestávaly ze čtverečku, z jehož spodní části se spouštěly tři elegantní, úzké řetízky z droboučkých, kovových oček. Pod krabičkou trůnil kus pergamenu, na kterém bylo napsáno několik slov:

Odpusť.

D

P.S.: Nejsou prokleté.

I se značným časovým odstupem podvědomě sáhla na náušnici v levém uchu. Malfoyův černý humor byl naprosto nemístný, přesto ji ale přinutil k drobnému, sotva patrnému pousmání.

„Slečno MacDougalová,“ ozval se Křiklan, který právě skončil s křížovým výslechem Hestie Carrowové, o jejíž rodině se přítomní dozvěděli spoustu zajímavých, leč v realitě naprosto nepoužitelných věcí. Profesor se vrhnul na Mrzimorku, u níž končil kruh přítomných. „Učil jsem vašeho otce i matku. Och ano, Iago a Martha. Vaše matka byla u mě ve Zmijozelu, zatímco váš otec byl v Havraspáru. Všichni kolejní ředitelé ho tehdy Filiovi záviděli. Věděla jste to? Výjimečný člověk, váš otec, opravdu výjimečný. Již v pátém ročníku se stal kapitánem famfrpálového družstva! Naproti tomu, vaše matka vynikala v lektvarech.“

Isa odložila vidličku a rychle spolkla sousto, které měla v ústech. „Ano, pane, vím, že byl táta v Havraspáru. Často o vás mluví. Byl jste jedním z jeho nejoblíbenějších profesorů.“

„Skutečně? To rád slyším!“ Muž se zeširoka usmál a na jeho tváři se objevily vrásky. „Kompliment od dcery mého dost možná nejúspěšnějšího studenta, toho se člověku jen tak nedostane, viďte, pane Zabini?“

Blaisovi zacukaly koutky, přičemž vědoucně přitakal: „To opravdu ne, pane.“

„Och ano, Iago. Říkalo se mu Zaříkávač. Už tehdy měl úžasnou schopnost mluvit lidem do duše. Urovnával spory mezi spolužáky, lidé mu věřili každé slovo. Neudivuje mne, že skončil v politice,“ prohlásil a zasmál se vlastnímu vtipu. Pár patolízalů se přidalo, Isa však zůstala neoslněna. „To Martha byla jeho přesným opakem. Na slovo byla skoupá, mluvily za ni její činy. Och ano, v obou jsem spatřoval obrovský potenciál. Ten, který vidím i ve vás, Isobel.“ Na moment se odmlčel, u čehož pozdvihnul svou sklenku s vínem a mrknul na ni. „No, a jak se jim daří?“

„Dobře. Táta je vedoucím diplomatického sboru a náměstkem ministra kouzel. Doufám, že neprozradím citlivou informaci, když řeknu, že by se ale v nejbližší době rád vzdal funkce náměstka,“ pípla tiše. Křik tu a tam přikývnul, nakonec udiveně vypoulil své prasečí oči.

„Inu, člověk musí vědět, kdy přestat,“ okomentoval to profesor. Isa se modlila, aby se nezačal vyptávat na matku. „Vyřiďte Iagovi nejuctivější pozdravy skromného, bývalého ředitele zmijozelské koleje, slečno. Taky jej ujistěte, že má ve mně jistého voliče.“

„Spolehněte se, profesore,“ nakonec se donutila vytáhnout koutky úst do úsměvu, každopádně, Křiklan byl tak zabraný do rozplývání se nad slávou svých bývalých studentů, že si toho ani nevšimnul.

Dostali už jen několik minut na dezert, než nastoupilo několik lidí v bílém a uklidilo ze stolu. Ise se zdálo, že mezi číšníky zahlédla i Nevilla Longbottoma, od něhož si v druhé části večera vzala skleničku s nealkoholickým šampusem, o němž pro jistotu třikrát zdůraznil, že bylo nealkoholické.

Přesně v osm se místnost proměnila k nepoznání. Objevily se tu tmavě zelené závěsy, začaly tu poletovat talířky s jednohubkami a dalším drobným občerstvením, z drobných reproduktorů v rozích místnosti se začala ozývat hudba. Začali sem proudit hosté. Isa by přísahala, že viděla, jak z letaxového krbu vystoupil Myron Wagtail, hlavní zpěvák její oblíbené skupiny The Weird Sisters. Za necelou čtvrt hodinu už ale nebylo možné ho najít, protože se místnost zaplnila aspoň padesátkou zástupců společenské skupiny „smetánka“.

Isa si v poledne vzala lektvar namíchaný tak, aby jí nahrazoval dioptrické brýle, a tak neměla problém poznat i tváře v dáli. Začala se tedy, s šampáněm v ruce, pohybovat směrem k jediné známé osobě v její blízkosti. Byl jí Potter.

„Ahoj, Harry,“ prohodila zdvořile. „Sluší ti to. Nový oblek?“

„Ahoj, Isobel. Není nový, jenom upravený. Neměl jsem ho na sobě od plesu ve čtvrťáku,“ vysvětlil s úsměvem, přičemž ji nenápadně skouknul hodnotícím pohledem. „Díky za kompliment, ale kam se hrabu na tebe? Vypadáš… nádherně.“

Issy se trochu začervenala ze všech těch lichotek, než ze sebe poněkud rozpačitě vypravila: „Děkuju.“

Harry neméně rozpačitě přikývnul, čímž té podivné situaci dal korunu.

„Kdo ti dělá doprovod?“ vypravila ze sebe ve snaze změnit téma.

„Lenka Láskorádová. Tobě?“

„Nikdo, jsem tu na vlastní pěst.“ Raději vynechala fakt, že chtěla pozvat Malfoye, samozřejmě předtím, než udělal, co udělal.

„Vážně?“ podivil se Harry, na což značně znejistěl. „Totiž… Ron říkal, že tu určitě jsi se Zabinim.“

Isa stvořila hrdelní zvuk dost podobný smíchu. „No to se podívejme, jaký je Ron expert! Radši se neptám, z čeho to vydedukoval.“

„No jo no, když přijde na drby, Ron je horší než obrazy,“ Harry se zakřenil na kamarádův účet. „Ty máš ale ve Zmijozelu nějakého příbuzného, viď? Hádám, že Zabini to není.“

„Ne, ten fakt ne. Ale nejsi daleko,“ teď už se opravdu regulérně rozesmála absurditě představy, že by Blaise byl její příbuzný. Zaprvé, byl černoch, takže by mohl být leda adoptovaný. A zadruhé… ne, druhou možnost radši ani nechtěla domýšlet. „Theo Nott je můj bratranec. Jeho táta je brácha mojí matky.“

Harry tu informaci přijal vcelku zklamaně. Asi očekával větší terno.

Pak už se začali bavit o přítomných, komentovali, kdo tu s kým asi mohl být a proč je Křik pozval. Byla to sranda a ti dva by se nejspíš bývali dobře bavili až do konce večera, kdyby se nezjevila Ginny, naneštěstí i se svým věrným ocasem, Deanem Thomasem. Isa se zamračila, když zaznamenala, že se Harry zatvářil čímsi, co připomínalo nezvyklou směsku naštvání a zarmoucení. Bylo jí ho líto. Povzbudivě ho poplácala po rameni a omluvila se.

Druhá zastávka patřila Lence Láskorádové, která se bavila se dvěma muži. Byli oba dost vysocí, jeden z nich byl ale výraznější, než ten druhý. Byl bledý a vysoký a Isa po chvíli pozorování jeho osoby zjistila, že hypnotizoval Lenčin krk. To Lenka na sobě měla moc pěkné, netradiční fialové šaty s třemi volány; Isu ale zaujaly zejména její levandulové lodičky, které ji svou krásou naprosto uchvátily.

„Čau, Leni,“ broukla tiše ke kamarádce. Ta se musela otočit, aby na ni viděla. „Promiň, že vyrušuju, ale asi jsem se právě zamilovala do tvých lodiček,“ prohlásila Isa upřímně, na což se Havraspárka rozesmála.

„Jé, ahoj, Isobel! Děkuju, koupila jsem je v mudlovské části Londýna letos v létě,“ rozzářila se blondýnka. „A když už jsi tady, můžu tě rovnou seznámit se svými přáteli. Kdybys teda chtěla…“  

„Eh, tak dobře,“ vyhrkla Mrzimorka nejistě. Jakmile se objevila, pozornost vysokého bledého chlápka se pro změnu přesunula ke krku brunety.

„Pane Worple, Sanguini, dovolte mi vám představit mou kamarádku Isobel MacDougalovou,“ uvedla milým tónem. „Je o rok starší než já a je z Mrzimoru. Je dcerou Iaga MacDougala, náměstka ministra kouzel a vedoucího odboru Mezinárodní kouzelnické spolupráce. Její matka…“

Lenka přestala hovořit, jelikož ani netušila, jak se Isina matka jmenuje, natož pak pro koho pracuje a co dělá. Věnovala Ise ostýchavý pohled, a tak se Mrzimorka rozhodla přebrat její břemeno.

„Matka pracuje pro Mezinárodní konfederaci kouzelníků a čarodějek. Tuším, že je ve vedení,“ prohodila tiše. Její tón byl ledabylý, znuděný. Naštěstí se na ni okamžitě vrhnul jeden z mužů (ne ten se slabostí pro krky). Vzal ji za ruku, široce se na ni usmál a potřásl si s ní.

„Slečno MacDougalová, je mi ohromnou ctí se s vámi setkat! Jmenuji se Eldred Worple, jsem spisovatel a příležitostný novinář. Před dvěma lety jsem pracoval na biografiích několika členů Starostolce. Váš otec mi tehdy byl nápomocný, a podívejte, kam se vypracoval!“ Pan Worple se nadšeně nadechnul, přičemž se mu ruka, ve které svíral sklenku s šampaňským (pravděpodobně alkoholickým – ten šťastlivec) nebezpečně zatřepala jakousi emocí. Jako by to byl on, kdo Iagovi zařídil vzestup v kariéře.

„Vyřiďte mu, prosím, mé tisíceré díky, slečno MacDougalová. A také mu řekněte, že by mi bylo ctí napsat jeho životopis! Představte si popularitu, kterou by získal, kdyby…“ Žvásty, žvásty, žvásty. Isa ho přestala poslouchat. Místo toho se zkoumavým pohledem přesunula k muži po Worpleově pravici.

Stále upřeně hleděl na Isin krk. Čas od času se kousnul do spodního rtu, nebo si olíznul rty, což bylo opravdu velmi, velmi podivné.

„Opatrně, Eldrede,“ ozval se vyšší z mužů monotónně. „Ještě pár propagačích keců a dámy nám tu umřou nudou. Nebo je vysaji do sucha. Stejně je to daleko lepší způsob jak umřít, no ne?“

„Ano,“ souhlasila Lenka předtím, než se otočila ke kapečku zděšené kamarádce. „Sanguini je upír, Issy. Velmi vtipný upír.“

„To vidím.“ Mrzimorka si nebyla jistá, zda by se skutečně měla bát pro to, co Sanguini jen pár sekund zpět naznačil, přesto přišla s nervózním, nerozhodným úsměvem. „Zdá se, že jste moje krevní skupina, Sanguini.“

Ach ty upírské vtípky.

Obdařil ji pobaveným úšklebkem. „Podívejme, slečno MacDougalová, vy sama jste očividně vtipné individuum. Stejně jako vaše sestra.“

Hlavou Mrzimorce, v tu ránu, proběhl zástup otázek, v čele s tou nejzásadnější – odkud sakra mohl upír znát její sestru. Nicméně uvědomila si, že nebyli sami právě včas na to, aby tak neučinila. Pan Worple se zdál být zaměstnán svým šampaňským, jenže i tak bylo dost nebezpečné bavit se před novinářem o tématu tohoto typu.

„Velmi nešťastné… trable, které ji potkaly. Chudák Morag. Rozhodně byla mimořádnou mladou dámou,“ pokračoval Sanguini.

„Huh, p-promiňte, Sanguini! Lenko, mohla bys…“ Isa trhla hlavou k panu Worpleovi, doufajíc, že Havraspárce dojde, co tím myslela. Plavovlásce chvíli trvalo, než pochopila, ovšem jakmile se tak stalo, přikývla a jala se mu věnovat.

„Pane Worple, mám několik poznámek k vašemu článku o nesmrtelnosti. Doufala jsem, že bychom si o něm mohli promluvit?“ Lenka začala mužíka tlačit pryč od dvojice. Podíval se přes rameno, pravděpodobně proto, že ucítil literární senzaci.

„Ale já jsem-“

„Víte co? Vezměte si pečivo! Říkáte šampus? Ale samozřejmě!“ Plavovláska se rychle otočila a kvapně ze stolu s jídlem vzala kus koláče a sklenku šampaňského. „Tady máte! Nemusíte mi děkovat, stačí, když už půjdeme.“

Isa počkala, dokud ti dva nebyli dostatečně daleko. Pak už bouřkovýma očima vystoupala k Sanguiniho karmínovým.

„Odkud znáte moji sestru?“

Upír se tajemně usmál. Nevěděla, jestli výraz v jeho tváři měl působit nebezpečně, nebo jestli to náhodou nebyl jen nechtěný vedlejší účinek lehce přimhouřených očí. Každopádně jí přejel mráz po zádech v momentě, kdy jeho ostré špičáky zazářily ve světle žárovek nad nimi.

„Znám mnoho lidí, slečno MacDougalová. Chodí za mnou a vždy mě žádají o nějakou laskavost, což ze mě dělá zaměstnaného muže. Mí klienti mě zásobují jmény těch, které chtějí mít mrtvé.“

„Proto za vámi přišla moje sestra?“ otázala se zvědavě, přičemž ztěžka polkla. „Chtěla, abyste… abyste pro ni někoho zabil?“

Sanguini zaklonil hlavu a rozesmál se, upřímně a poměrně hlasitě. Isa nechápala.

„Merline, vidím, že z ní máte více, než se na první pohled zdá. Vtipné. Podvědomě očekáváte to nejhorší, a to ani nejste ve Zmijozelu, jako byla Morag,“ prohlásil suše. „Svatý Augustin přišel na teorii prvotního hříchu po desetiletích studia. Vy ji ale máte očividně zapsanou v genetickém kódu.“

„Vidíte, to byste měl Morag říct. Jsem si jistá, že ráda uslyší, že jsem jí tak podobná,“ odmlčela se, než přišla s falešným zamyšleným pohledem. „Jé, počkejte! Nemůžete jí to říct, protože leží u Svatého Munga, v kómatu!“

„Opravdu smutný příběh.“ Sanguini jen lhostejně pokrčil rameny. Nudil se, což poznala ze způsobu, jakým jeho oči začaly těkat po místnosti. No, naneštěstí pro něj, Isa nebyla hotová s kladením otázek. „Teď, když mne omluvíte…“

Než se stihnul odporoučet, bruneta chmátla po jeho předloktí, do něhož zaryla nehty tak hluboko, jak jen to šlo. Opravdu si přála, aby ho to bolelo. „Ne, neomluvím vás! Neodpověděl jste mi na otázku! Řekněte mi, odkud sakra znáte moji sestru!“

Sanguiniho oči sestoupily k jeho předloktí.

„Divoká. Jak působivé," poznamenal zamyšleně. „Dobrá, řeknu vám, co vím. Ovšem činím tak jen proto, že už po staletí obdivuji ženskou linii vás, MacDougalových. Jste tak bezmocné a slabé, přesto impozantně tvrdohlavé a odhodlané bránit milované stůj co stůj.“

Isa na to neměla co říct. Ostatně, co taky mohla říct na skutečnost, že ženskou linii její famílie už bůhvíjak dlouho sledoval upír?

„Morag za mnou poprvé přišla, když byla, tuším, ve čtvrtém ročníku. Chtěla vědět více o způsobu života mé rasy, a tak jsem jí dovolil trávit léto mezi členy svého klanu.“

„C-cože? Ale… to nedává smysl! Proč by někdo jako ona chtěl vědět více o upírech?“

„Nevím, neptal jsem se.“ Jeho rudé oči ji znova propíchly pohledem. „Koneckonců, nic mi do toho nebylo. Jediné, co mě zajímalo, byla skutečnost, že dělám laskavost dceři velkého zvířete na ministerstvu. Laskavost, která měla potenciál stát se v budoucnu užitečnou.“  

„A jak teda ta vaše… ehm… setkání vypadala?“

„Pili jsme před čtrnáctiletou holkou krev z lidí jako bestie, kterými jsme. Ona se dívala a dělala si poznámky,“ prohlásil ironicky, protočiv očima. „U Merlinových vousů, váš druh by si opravdu měl přestat myslet, že všichni, kdo nejsou jeho součástí, jsou pro něj hrozbou!“

Isa si povzdechla. Bylo to s ním těžké. Ale copak se mu mohla divit? Třebaže se jí nelíbil způsob, jakým generalizoval, měl pravdu.   

Musela se zhluboka nadechnout a napočítat do pěti, aby se zklidnila. „Podívejte, jestli mi nechcete říct, jak vypadaly vaše schůzky, fajn. Ale aspoň mi řekněte, jestli víte něco o tom, co se tehdy stalo na Příčné!“

Najednou místnost začaly plnit prapodivné zvuky.

„Sanguini, prosím!“ vyhrkla Isa zoufale.

Upír se ostražitě rozhlédnul kolem, avšak odolal pokušení připojit se k davu čumilů, který se začal formovat u vchodu do Křikovy pracovny.

„Zeptej se na to své matky, holčičko. Zeptej se jí, kdo na tvou sestru tenkrát u Děravého kotle seslal tu kletbu. Když ti odpoví, že to udělal Herrero, zeptej se znovu. Ptej se tak dlouho, dokud ti neřekne pravdu.“

Odložil sklenku se šampusem na stůl vedle. Už to vypadalo, že se definitivně odebere k odchodu. Kdyby tak učinil, Isa by se ho tentokrát nepokusila zastavit. Na takovou akci byla příliš ohromená. Jen pár sekund před odchodem očima naposledy vyhledal ty Mrzimorčiny. A ona by přísahala, že v těch jeho poprvé spatřila něco jiného než pobavení nebo znudění. Byla to lítost.

„Dum spiro spero,“ zamumlal ještě, než se jí lehce uklonil a zmizel. Isa se zpožděním pochopila, proč jako poslední zmínil heslo jejího rodu. Pravdu o tom, co se tehdy stalo na Příčné ulici, musela hledat u rodičů.

„Dej ze mě ty pracky pryč, ty špinavý motáku!“  

Naneštěstí nedostala moc prostoru utápět se v myšlenkách. Místností zaduněl známý, nevrlý hlas, a Isa s ostrým nádechem zavřela oči. Jala se prodírat davem čumilů u dveří. To, co spatřila, jí zlepšilo náladu. Malfoy, držený Filchem za límec, šklebící se kysele jako citron – to by nepobavilo jenom kus kamene. 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá: