OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá osmá

02.06.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1194×

Rozpadá se před očima

Věci se, po tom, co se stalo o Vánocích, rychle vrátily do normálu. Theo se od Isy distancoval - přisoudila to skutečnosti, že se styděl za to, co se mu stalo. O důkaz víc, že k Ginny něco cítil, jak předpokládala. Isa se zas, kvůli tomu, distancovala od Ginny. Ono vůbec nebylo jednoduché bavit se s holkou, která nejspíš brzy zlomí srdce člověku jí tak blízkému, jako byl Nott.

Zamračeně koukla na zmijozelský stůl. Veškeré její dosavadní trable pocházely právě odsud, ať už doslova, nebo přeneseně. Hlavou se jí honily myšlenky o Smrtijedech… Ginny říkala, že to byli právě oni, kdo Weasleyovým podpálil dům. Jestli říkala pravdu, pak byli v reálném ohrožení i MacDougalovi. I Isobel sama byla, dle tabulkových definic Lorda Voldemorta, krvezrádce. Byla si jistá, že většina čistokrevných ji tak viděla. Vlastně nevěděla, proč se s ní Zmijozelští bavili. Daphne dělala dobře, že si od ní držela dál…

A její otec… nechtěla ani domýšlet, jak obrovskému tlaku svého okolí teď musel čelit. Nebylo tajemstvím, že se na Ministerstvo dostávali Voldemortovi lidé, a Isa měla o Iaga prostě strach. Nikdy se oficiálně nevyjádřil, na jaké straně stojí, proto odvodila, že teď balancoval na ostré hraně. Otázkou bylo, jak dlouho mu to bude procházet, než někomu z Voldemortem nastrčených lidí začne být trnem v oku.

Povzdechla si.

Paradoxně nejlépe na tom teď z rodiny byl asi Theodore. Byl synem Smrtijeda - ano, Isa si to připustila poté, co se dozvěděla, že se Julian Nott vídal s Barty Skrkem mladším. Minimálně on se tedy nemusel bát o střechu nad hlavou.  

„Salát a dýňový džus… nic se u tebe nezměnilo, jak tak koukám,” donesl se k ní známý hlas zpoza jejích zad. Oči se jí rozšířily překvapením ještě předtím, než se otočila.

Stála za ní Daphne, v celé své zmijozelské kráse. Vůbec se, za půl roku, nezměnila, jen plavé vlasy teď měla kratší, zastřižené sotva pod ušima. Stále byla štíhlá jak lunt, ovšem její ženské křivky byly nezanedbatelné. Tohle jí Isa vždycky záviděla.

„Ale podívejme, madam si vzpomněla, že existuju.” Isa semkla rty do úzké linky a zatvářila se naprosto ledově. „Čemu vděčím za tu nesmírnou čest?”

Blondýna znejistěla. Tenhle výraz u Isy teď viděla snad poprvé. Netušila, u koho ho Isa odkoukala, ale přiměl ji nepohodlně se ošít.

„Ničemu,” ušklíbla se, když teď musela hrát zmijozelskou kartu. „Jenom jsem se přišla zeptat, jak se máš, dlouho jsme spolu nemluvily. Nemusíš se hned chovat jako…”

„Jako co? No, to si ráda poslechnu.” Tentokrát si k tomu Mrzimorka bojovně založila ruce na hrudi. Byla připravená se hádat, na rozdíl od Zmijozelky. Daphne hledala ta správná slova, nakonec to však vzdala a rezignovaně rozhodila rukama.

„Iso, netrap mě,” vydechla. „Já vím, že jsem to zvorala, ale ty přece taky nejsi úplně bez viny!”

„To nejsem, jenže já aspoň byla ochotná to s tebou řešit!” opáčila bruneta. „Ty ses prostě sebrala a na půl roku zmizela z mýho života. Jako nějaký bezpáteřní zbabělec! A co si teď jako myslíš, hm? Co čekáš, že udělám, Daphne? Mám se usmát, obejmout tě a zapomenout na to? Chceš se tvářit, že se to nikdy nestalo?”

„No, vlastně jo,” pípla Greengrassová.

Isa se nevesele uchechtla, načež se vyšvihla na nohy. „Vlez mi na záda!”

Obešla ji, u čehož do ní drcla ramenem, a odebrala se pryč. Daphne několikrát zavolala její jméno. Po chvíli Isa na svém předloktí ucítila její pevné sevření.

„Nebudu se ti omlouvat, můžeš za to stejně, jako já!” vyjela na ni Daphne. „Kdyby ses nezachovala jako mrcha, moje sestra teď mohla být šťastná s Malfoyem!”

Isa se jí vysmekla. „Tak proč se se mnou sakra bavíš, když jsem taková svině?!”

„Protože mi chybí nejlepší kamarádka!” Teď už blondýna regulérně ječela. Ise se roztlouklo srdce. Už už se nadechla k peprné odpovědi, z jejích úst však vyšlo jen beznadějné zasténání.

Daphne neměla ani ponětí, jak moc jí chyběla. Samozřejmě že ne. Ani jedna z nich nebyla objímací typ, a ani jedna té druhé nikdy neřekla, co pro ni znamená. Byly si blízké, protože se to prostě tak nějak, v průběhu let, vyvrbilo. Ani jedna nebyla typickým příkladem člena své koleje, obě měly tytéž přátele, milovaly hazardní hry, famfrpál, obě letěly na bad boye a byly podobně odhodlané dobýt kouzelnický svět. Když na to přišlo, povídaly si do brzkých ranních hodin nového dne a pak nocovaly v mezikolejní klubovně. Ve čtvrťáku spolu chodily běhat, sdílely vášeň pro kouzelnické šachy a do Prasinek chodily, už od prváku, zásadně spolu. Proto letošní vánoční vycházku obě vynechaly.

Isa ztěžka polkla, než k Daphne zdvihla oči.

„Tak to máš blbý,” zamumlala suše. „Já na tebe čekala skoro půl roku! Pět zpropadenejch měsíců jsem doufala, že se ukážeš a promluvíme si, jako dvě dospělý osoby.”

„Můžeme si promluvit teď,” navrhla plavovláska. „Jenže to bys nesměla bejt zapšklá, tvrdohlavá husa!”

Mrzimorka zalapala po dechu. Neuvědomovala si, co dělá, když směrem k Daphne udělala jediný dlouhý krok. Tím zničila vzdálenost mezi nimi. Ruka jí vyletěla nahoru, a než se stihla vzpamatovat, vrazila blondýně facku, až to mlasklo. Několik Havraspárců v jejich okolí po nich kouklo. Muselo to pro ně být vtipné rozptýlení.

„D-Daphne, já-” začala Isa užasle poté, co ji dohnalo uvědomění. Plavovláska jí ale evidentně neměla v plánu cokoli dávat zadarmo. Tentokrát to byla Zmijozelka, kdo reflexivně zdvihnul obratnější pravačku. Zopakovala Isiny pohyby a vrátila jí facku se vším všudy. Až zpětně si uvědomila, že ji vlastní levá tvář pálila a ona se tak za ni chytla, třebaže nechtěla působit jako slaboch.

Stály naproti sobě, jako bohyně hněvu, v očích se jim zračily blesky. Funěly, Isa měla ruce zatnuté v pěsti, zatímco Daphne k sobě naprázdno tiskla čelisti. Probodávaly se očima v boji, který neměl vítěze. Nezávislý přihlížející by řekl, že byly malý kousek od vytažení hůlek.

Pro ně však ta epizoda měla jiný význam. Touto (třebaže poněkud násilnou) cestou se jedna druhé omluvila, aniž by kterákoli přišla byť jen o ždibec své hrdosti. Sklonily hlavu, ale neubralo jim to na cti. Složily zbraně, ale nebály se, že by jedna druhé ještě ublížila. To, co by normální lidé řekli jediným promiň, Daphne Greengrassová s Isobel MacDougalovou řešily daleko osobitější metodou.

„Co jsme si, to jsme si,” žbleptla Daphne rozhodně po chvíli oboustranného ticha.

Isa přikývla, s drobným, leč neméně pokřiveným úsměvem na tváři.

„Mezikolejní klubka?” nadhodila bruneta nakonec.

„Už jsem myslela, že se nezeptáš.”

***

Ve večerních hodinách se konala narozeninová party Michaela Cornera, na kterou byla Isa pozvaná. Oslavence sice neznala (vídala se s ním jen v hodinách), to jí ale nebránilo ve zúčastnění.

Hned u vchodu jí kdosi vrazil papírový kelímek ohnivé whiskey, kterou do sebe bez řečí kopla, aniž by se pídila po zdroji. Musela se protáhnout kolem několika tančících párů (včetně Harryho s Ginny), které pozdravila, než se dostala k provizornímu baru. Než tam došla, byly jí do ruky vraženy ještě dva kelímky s tvrdým alkoholem, které postupně zlikvidovala.

Za barem stál její známý spolukolejník Aneurin Cadwallader. Přivítali se a Isa si u něj objednala dva kelímky růžového. Jeden vypila při konverzaci s Aneurinem, o němž zjistila, že tenhle job-nejob měl místo dobře placené brigády. Michael Corner na svých sedmnáctých narozeninách rozhodně nešetřil, což se dalo pochopit. Vlastně i druhý kelímek vína padnul za vlast při rozhovoru s Cadwalladerem. Tahle, nejen že ji zahřála, ale také ji rozpovídala. Alespoň teda do doby, než Aneurin zmínil Theodora. Toho tu údajně zahlédnul.

V deset hodin už byla stará učebna přeměňování v šestém patře plná lidí snad ze všech kolejí. Michael byl Havraspár, takže se nikdo nepozastavoval nad tím, že tu v koutě postávalo i několik Zmijozelů. Drželi si zdravý odstup od všech ostatních, jak už měli ve zvyku. Ise se, mezi nimi, skutečně podařilo rozpoznat Theodora. Ten se od rozpačité skupinky ale oddělil a odporoučel se napříč parketem k východu z místnosti.

Bruneta se otočila čelem zpět k Mrzimorovi za barem, u čehož se oslnivě usmála.

„Aneurine, myslíš, že bys mi mohl dát jednu flašku ohnivý whiskey?” otázala se opatrně.

„Já nevím, Iso… Mohl bych z toho mít průšvih,” prohodil podmračeně. Isa tedy stvořila výraz štěněte prosícího o piškot, přičemž se trochu nahnula na pult. Vyniknul tak její dekolt v dost hlubokém, véčkovém výstřihu stříbrného topu na ramínkách, který zvolila pro tuto příležitost.

„Ale no tak… budu nenápadná,” prohlásila sugestivně. „Nikdo se nedozví, že odsud zmizela.”

Mladíkovy oči cukaly k jejímu výstřihu, i když bylo jasné, že se tomu zuby nehty brání. Bylo dost zábavné ho pozorovat.

„Tak dobře…” vydechnul nakonec, než se ostražitě rozhlédnul kolem. Zpod pultu vyndal fungl novou, neotevřenou flašku whiskey, kterou jí podal. Isa si ji přebrala a rychle si ji podsunula pod koženou bundu. Hlavně aby si nikdo nevšimnul.

„Díky moc, seš skvělej!” houkla ještě, než se svezla ze židle a trochu nejistým krokem odkráčela směrem k východu.

Prošla spojovací chodbou, seběhla o patro níž a vydala se tam, kde tušila přítomnost bratránka. Zkušebna sboru, mimo pondělní odpoledne, zela prázdnotou. Nebylo divu - ta učebna byla přestavěná na hudebnu, a Kratiknot ji - vždycky po zkoušce - zamykal pokročilou formulí, protože se tu nacházely některé dražší hudební nástroje. Mezi nimi i saxofon, příčná flétna, zobcové flétny, housle, nebo třeba piáno.

Theodore, který nikdy na žádný nástroj nehrál, se o hudbu poslední dobou dost zajímal. Vlastně jí v dopisech ve druhé půlce vánočních svátků psal, že doma oprášil staré pianino a začal se na něj učit. Isa si z dětství pamatovala, že jí občas vyprávěl, že má záblesky vzpomínek z dob, kdy byl ještě batole, a v nich že často vidí svou maminku, hrající na klavír. Bylo jasné, že člověka tak citlivého, jako byl Nott, tenhle záchvěv nostalgie nenechá chladným. A tak se rozhodnul, že se naučí hrát taky. Isa ho za to obdivovala. Přece jen, nebyl už ve věku typickém pro pochytávání základů hry na hudební nástroj. Ona sama na bicí začala hrát asi v deseti letech a všímala si, že čím byla starší, tím těžší pro ni bylo vrýt si do paměti některé rytmy a pohyby.

Namířila hůlku na zámek a špitla odemykací formuli. Dveře byly opatřeny Silenciem, tudíž neslyšela, zdali někdo v místnosti byl. Jakmile je ale otevřela a vstoupila, zjistila, že Theo seděl u klavíru, přesně jak předpokládala. Byl tak zabraný do hry, že si ani nevšimnul, že měl společnost.

Isa k němu tiše přiťapkala, aby ho nerušila. Klavírní stolička byla dost široká pro dva lidi, a tak se usadila přímo vedle něj. To už vzbudilo umělcův zájem.

„Merline!” Polekaně se odtáhnul do strany a přestal hrát. „Kde ses tu, u všech čertů, vzala?”

„Hmm... to je dost těžká otázka, myslím, že na to nepřijdeš,” prohlásila sarkasticky, načež vyndala zpod bundy flašku ohnivé whiskey a jala se ji otevřít. „Přinesla jsem chlast. Dáš si se mnou?”

„Jasná věc!” zaradoval se. „Skleničky tu ale asi nemáš, co?”

„A na co, prosím tě? Pokud vím, ani jeden z nás není nakažlivej,” vyzývavě zdvihla lahev do vzduchu, „takže na zdraví.”

Z Theovy strany se k ní doneslo uchechtnutí. Bez okolků si přiložila hrdlo lahve k ústům a napila se. Obličej jí zkroutila grimasa a ona mu lahev vtiskla do ruky.

„Sakra, to je matroš!”   

Zmijozel ji pobaveně pozoroval, než se z lahve sám napil. Nabídnul jí ji, ale ona odmítla s tím, že se musí trochu vzpamatovat z řízné chuti. Nakonec tedy flašku položil na piáno.

„Byla jsi, toho osmadvacatýho, za Morag?” otázal se, Isa přikývla.

„A? Nějaká změna?” pokračoval v kladení otázek.

„Vůbec žádná,” povzdechla si bruneta, než do něj dloubla loktem. „Co ta party Narcissy Malfoyový?”

„Horor, jako obvykle. Buď ráda, žes tam nemusela bejt,” zašklebil se. „Malfoy se choval, jako by byl mistr světa amoleta. Tančilo se, tak po něm lezla kdejaká fuchtle, včetně Pansy, Millicent a dalších. Ještěže tam nebyla Astorie, ta by asi zešílela,” popsal suše. Isa se zamračila. Že po Malfoyovi Parkinsonová jela jak po uzeném, byla všeobecně známá skutečnost. Skoro stejně známá jako to, že on ji nechtěl. Isobel na ni nežárlila, protože věděla, že u něj měla asi takovou šanci jako jízdní kolo opřené o zídku za domem. Nicméně, nebylo příjemné vědět, že se na něj nepokrytě sápala před čtvrtkou čistokrevné kouzelnické populace.

„Já tam tak postával s Daphne a Blaisem a ptal jsem se sám sebe, co tam sakra dělám.”

Ise se z hrdla vydral zvuk podobný smíchu. „Ten pocit znám…”

Nastala delší chvíle ticha, během níž si oba dali několik loků whiskey.

„Miluješ Ginny Weasleyovou?” vypálila najednou Mrzimorka, jako blesk z čistého nebe. Alkohol jí rozvázal jazyk. 

„Proboha, to ne!” Vytřeštil na ni oči.

„Chvála Morganě!” Isa si přiložila ruku na hrudník, přičemž úlevně vydechla.

„Jak jsi sakra přišla na to, že bych mohl milovat Ginny Weasleyovou?” pokračoval v ptaní.

Isa rozhodila rukama a našpulila rty. „Tak sorry, ale byl jsi u ní doma na Vánoce! Taky jsi skočil před kletbu, která měla patřit jí. To člověka zmate!”

„Byl jsem tam, protože mě pozvala ještě ve škole, a víš, jak nerad jsem doma,” bránil se. „Ty Mdloby taky neměly být pro ni! Seslala je na mě Malfoyova povedená tetička. A popálil jsem se, když jsem se snažil Ginnyina bráchu vytáhnout z hořící pasti.”

Chvíli jí zabralo, než jí došlo, kdo byl Malfoyovou tetičkou.

„Tý brďo, v tom případě můžeš být rád, že to byly jenom Mdloby,” zhodnotila upřímně. „O Bellatrix Lestrangeový jsem toho dost slyšela, a říkám ti, seš šťastlivec...”

„To teda jsem.” Uhnul pohledem. „Nevěděl jsem, že tam bude Potter. Kdyby mi to Ginny řekla, vyhnul bych se tý jejich chatrči obloukem. Nejsem sebevrah, sakra.”

Isobel zdvihla ruku a soucítně ho poplácala po rameni. Říkal pravdu, to mohla říct s jistotou. Také si byla vědoma, že by ji - jako Potterovu přívrženkyni - mělo znepokojovat, co říkal o Potterovi, ovšem nestalo se. Vlastně ji uklidnilo, že nebyla sama, kdo to tak cítil.

„Rozpadá se nám před očima, že jo?” hlesla tiše, hlavu položíc na mladíkovo rameno. „Myslím kouzelnickej svět.”

Theo vydal přidušený zvuk podobný zasténání. „Zdá se, že jo.”

Pak už tam seděli mlčky, bok po boku, a střídavě zapíjeli žal ohnivou whiskey. 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá osmá: