Knocking on Heaven's Door: Kapitola patnáctá • OurStories.cz ~ naše povídky

Draco a Isobel mají před sebou poslední slunné chvilky. Pak už je nečeká nic dobrého.

30.03.2019 (12:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1269×

Pozdní příchod

Měsíc se s měsícem sešel, kde se vzal, tu se vzal, přišel listopad. Isa si už, po dvou měsících, sotva dokázala představit, jaké to bylo, když nikoho neměla. Tedy, oficiálně se stále těšila svobodě. Neoficiálně se, každou středu před obranou proti černé magii, scházela se zmijozelským princem ve staré, nepoužívané učebně přeměňování, nedaleko mrzimorské spolky.

Nebylo pro ni vůbec těžké přimhouřit oči nad konspiračními teoriemi, které Draca následovaly jako stín. Někteří by mohli tvrdit, že si nasadila růžové brýle. Isa sama ale svůj stav nazývala částečnou mobilizací - přijímala fakta o Dracovi, ovšem hodnotila je pouze ve své hlavě, nikoli veřejně.

Tlumeně zasténala, když jí prsty zabrousil v místech, kde ho potřebovala nejvíc. Prsty mu projela ve vlasech, tu a tam ho laškovně zatahala. Rty opustil ty její a špičkou jazyka jí přejel po holém hrudníku a břiše. Dával si načas, přesto jeho nenechavý jazyk zanedlouho ucítila ve svém nitru. S výdechem zaklonila hlavu a boky mu vyšla vstříc.

Cítila se skvěle a mohl za to jen on. Za studium v Bradavicích měla celkem dva přítele, na čtvrtou metu nechala dojít jen jednoho z nich. Žádný ji ale nedokázal přimět cítit se tak chtěná a sexy. Zásluhy šly pouze Draco Malfoyovi. Dodával jí sebevědomí a podporoval ji, často aniž by si to uvědomoval. Jedno mu tedy musela nechat – ať už byl, jako člověk, jakýkoli, v roli milence byl tím nejlepším, jakého si mohla přát.

„Draco…“ vypravila ze sebe bezmyšlenkovitě. Dráždil ji a ona se ne a ne přemoct k protestu. „Musíme… musíme jít, máme hodinu.“

Přišel s nesouhlasným hrdelním zvukem, dost podobným odfrknutí. Naopak, jazykem se do ní nevybíravě vtlačil a jí se protočily oči.

„Merline…!“ vzdychla hlasitě.

Draco se jí tlumeně zasmál, než se od ní odtáhnul a narovnal se. Dívala se mu do tváře rozostřeným pohledem s roztaženými zorničkami, zhluboka vydechujíc. Prohlížel si své dílo s potěšeným, zkřiveným úsměvem. Špičkami prstů jí začal jezdit po břiše, v důsledku čehož jí naskočila husí kůže.

„Takže,“ začal zastřeně, „říkala jsi něco o hodině?“

Našpulila rty. A bylo to tatam… veškeré kouzlo okamžiku zvládnul zničit jedinou svou poznámkou.

„Obrana.“ Za trest odtlačila jeho ruku ze svého těla a natáhla se po podprsence.

„Já tam nejdu.“

„Fajn, ale já musím,“ prohlásila rozhodně.

„Ale nemusíš.“ Rukama sevřel ty její, čímž jí zabránil v přetažení košile přes hlavu. „Zůstaň, a já ti tu nezáživnou hodinu se Snapem stokrát vynahradím.“

„Hm, to zní skvěle,“ zavrněla, přičemž se předklonila a dala mu krátkou pusu na rty. „Ale já fakt musím, už tak jsem na Srabusově blacklistu. Zapomněla jsem mu odevzdat esej.“

„O důvod víc proč tam nejít,“ nevzdával se. Sklonil se k ní a snažil se zajmout její rty v hlubším polibku, jenže ona mu zdatně uhýbala.

„Možná pro tebe,“ ušklíbla se, načež svá zápěstí vymanila z jeho sevření. Pak seskočila z katedry, na které dosud napůl seděla, napůl ležela, a prosmýkla se kolem něj. „Já ale obranu potřebuju pro zkoušky na vysokou, takže si nemůžu dovolit vynechat.“

„No jo, tak si běž,“ povzdechnul si frustrovaně, vyměniv si s ní místo tak, že teď to byl on, kdo se zadkem opíral o katedru. „Upaluj, než zamknu ty dveře a nechám si tě tu na celý den.“

Všimla si, že jeho šedé duhovky měly tmavší odstín. Snad v nich byla jiskra stále doznívající vášně, každopádně neměla čas se tím zabývat. Při kontrole hodinek zjistila, že už v té chvíli měli tříminutové zpoždění.

„Není to tak, že by se mi tam chtělo, ale…“

„Jsi prostě hodná holka, já vím. Vím to líp než kdo jiný, MacDougalová,“ pravil s bolestnou upřímností, u čehož se zašklebil.

„No dovol? Já a hodná holka?“ Pozdvihla obě obočí, založíc si ruce na hrudi. „Jenom nechci přijít na další Snapovu hodinu pozdě, to je celý.“

„Vždyť to říkám, hodná holka,“ popíchnul ji s úculem. Její oči potemněly a ona v momentě překonala vzdálenost mezi nimi.

„Vážně? Myslíš, že by hodná holka udělala tohle?“ Popadla ho za límec a přitáhla si ho blíž. Rty si neúprosně nárokovala ty jeho v poměrně tvrdém polibku. Dokonce vzala mezi zuby jeho spodní ret a zatahala za něj.

On sice toužebně zasténal, za chvíli se ovšem vzpamatoval a zatlačil do ní, čímž změnil jejich polohu. Teď už to zase byla ona, kdo měl za zády katedru, a on ji tak najednou opět držel v šachu. Isobel už zase ucítila vzrušení, ne jen jeho, ale také to své.

„Nezačínej nic, co nemáš v plánu dokončit,“ zavrčel jí do ucha, jehož lalůček opatrně skousnul.

„Tak mě neprovokuj!“ zaprotestovala.

„Jestli tohle dostanu za provokování vždycky,“ prohodil jemným tónem, „tak počítej s tím, že to začnu dělat častěji.“

Musela bojovat s nutkáním přestat se mu bránit. Nakonec se prosmýkla pod jeho pravačkou.

„Mohl bys jít se mnou, Zlatovlásko,“ poznamenala věcně. „Snape má pro tebe slabost, jak všichni víme. Určitě ani nebudeš mít průser.“

„Nemá to smysl,“ odpověděl jí stroze.

Isa pátravě přimhouřila oči. „Co tím myslíš?“

Trhnul rameny. „Jsou daleko podstatnější věci než obrana. Kouzelnický svět mele z posledního, a až se vlády chopí Ty-víš-kdo, vážně si myslíš, že mu bude záležet na tom, jestli jsi odevzdala esej z obrany?“

Jeho slova ji zarazila. Takhle otevřeně se o aktuální politické situaci spolu ještě nebavili. Představovala si, jak by taková konverzace s Malfoyem asi vypadala, ale teď, když byla na spadnutí, se Ise do ní vůbec nechtělo.

„Ty-víš-kdo nám nikdy vládnout nebude,“ opáčila, přičemž mu rozhodně koukla do očí. „Mezi kouzelníky jsou totiž takoví, kteří proti němu budou bojovat do posledního dechu.“

Nepochyboval, že mluvila o sobě.

„To je svým způsobem naivní tvrzení,“ zašklebil se.

Zhluboka se nadechla, než se otočila na podpatku a odkráčela ke dveřím. Pro jednou se nechtěla hádat. „No nic, já odcházím. Ty se tu měj, jak chceš, Malfoyi.“

„Počkej na mě…“ houknul za její odcházející osobou a ona uslyšela známé šustění.

Že by se jí přece jenom podařilo pohnout s ledovou krou?

„Ó, není možný! Čím to, že jste, pane Sežerte-si-mě-vlci, najednou změnil názor?“ Otočila se, jenom aby mohla pobaveně sledovat, jak na sebe hodil košili. Zeleno-stříbrná kravata se mu ledabyle houpala kolem krku a on už zase vypadal skvěle. Nedbale, rozcuchaně, ale skvěle.

„No, nikdy nevíš, co se může stát.“ Ledabyle pokrčil rameny, zatímco si rukou prohrábnul vlasy, aby je trochu urovnal a zároveň zamaskoval místa, která ještě deset minut zpátky okupovaly její prsty. „Navíc, vzhledem k tomu, že pozbudu tebe coby klíčový zdroj rozptýlení, stejně bych se jenom nudil.“

„Vidíš, jaký jsi hodný chlapec.“

„Co to bylo, MacDougalová?“ Zamračil se, jelikož nezaslechl celou její poznámku, ale jenom její první polovinu.

„Ale nic.“

Když ti dva dokvačili k učebně, bylo dobrých patnáct minut po začátku hodiny. Věděli, že si je Snape tak jako tak vychutná, takže se rozhodli nepředstírat, že se náhodně potkali na chodbě. Isa ale teď aspoň měla jistotu, že ji, s Malfoyem za zády, Snape nevyhodí z hodiny. Blonďák otevřel dveře a dal jí přednost.

„Dobré jitro,“ pípla nahlas, leč nervózně do ztichlé třídy. I tak ale, v porovnání s Malfoyem, který se ani neozval, byla za slušňačku.

„Podívejme, slečna MacDougalová,“ protáhnul Snape, propíchul ji pohledem svých hnědých očí. Když tíhu svého přísného, zkoumavého pohledu přesunul na Draca, Isa si úlevně oddechla. „A pan Malfoy. Nemyslel jsem, že vás ve svých hodinách letos ještě uvidím.“

„O-omlouvám se za pozdní příchod, pane profesore,“ dostala ze sebe upřímně. „Je mi to opravdu moc líto!“

„Nemohu se dočkat, jakou výmluvu jste si dnes přichystala, slečno. Ohromte mě,“ vyzval ji Snape ironicky.

Isa zrudla, každopádně nadechla se k odpovědi. Slova se však, místo ní, ujal Zmijozel.

„MacDougalová cestou sem zakopla na schodech a vymkla si kotník,“ zalhal obratně. „Šel jsem kolem, tak jsem jí pomohl. Nebýt mě, byla by tam ještě teď.“

To u osazenstva třídy vyvolalo výbuch smíchu. Někteří si začali šeptat, jiní si na ty dva nešťastníky postávající v uličce ukazovali. Kdyby Mrzimorka mohla, dobrovolně by se propadla hanbou do země. Jenže to jaksi nebylo možné…

„Jak šlechetné, Malfoyi,“ pokračoval Snape v neméně ironickém duchu. „Promluvte si s Brumbálem, snad vám za vaše kavalírství dá ostruhy. Do té doby vám uděluji trest za pozdní příchod.“

Prudce se otočil na podpatku s vervou, již odráželo zašustění jeho černého pláště. Rychlými, ráznými kroky se rozešel k tabuli, a máchnul rukou, v důsledku čehož se, na jejím povrchu, začal rýsovat souvislý text ‚Neverbální magie‘. „Leštění trofejí ve výstavní síni možná vás dva naučí lépe si zorganizovat čas. Dnes v šest patnáct, v mé kanceláři.“

Oba poznali, že měli to nejhorší za sebou, ať už jim na to Snape skočil, nebo ne. Malfoy se nenápadně rukou otřel o její bok, než se kolem ní protáhnul k volnému místu v poslední lavici, vedle Theodora. To Isa se v první moment nebyla schopná pohnout, neboť byla ohromena z toho, jak bezproblémově blonďák Snapovi dokázal lhát. Vzbudilo to v ní vlnu nedůvěry a otázek.

„U Grangerové v lavici je volno, MacDougalová,“ zamumlal Snape, aniž by se otočil čelem ke třídě. „Můžete se navzájem oslňovat svými skvělými vědomostmi a nás, neposkvrněné, pro jednou vynechat.“

Ztěžka polkla a očima vyhledala nezaměnitelnou kudrnatou hlavu.

„Ahoj, Hermiono, můžu?“

***

Ani jeden nemohl přijít pozdě, to prostě nešlo. Snape by je napíchnul na grilovací tyč a zaživa by je upekl. Proto už celé dvě minuty před začátkem trestu Isa stepovala ve sklepení, před Severovým kabinetem. Když pak vztáhla ruku ke dveřím a směle na ně zaklepala, před očima se jí přehrál ranní incident. Bezděčně se otřepala.

„MacDougalová,“ začal Snape poté, co zprudka otevřel dveře. „Odpusťte mi rozpaky, musím se vzpamatovat z rozsáhlého šoku způsobeného skutečností, že jste se dostavila včas.“

„Dobrý večer, profesore.“ Tentokrát už nekoktala, ač se cítila krajně nesvá. Snapova věčná ironie a popichování ji žraly, ale co mohla dělat jiného než to přijmout.

Zrak jí okamžitě padnul na blonďáka, který už posedával v křesle u okna. Ten se, při pohledu na ni, rošťácky uculil.

„Ani si nesedejte. Odevzdáte mi hůlky, vyzvednete si u školníka patřičné vybavení, a přesunete se k výstavní síni,“ oznámil jim Severus. „Jste tu již šest let, tudíž předpokládám, že jste chytřejší než vaši mladší spolužáci a nepokusíte se trestu vyhnout.“

Snapeův varovný pohled tentokrát patřil jen a pouze Dracovi.

„Bez obav,“ ozval se Malfoy žoviálně, procházeje kolem Snapova stolu, na který položil svou hůlku. „Až ve výstavní skončíme, bude jako nová. Ani to tam nepoznáte, profesore.“

„Jenom aby, Malfoyi,“ zpražil ho Snape a Isa dostala neodbytný pocit, že se baví o něčem jiném. O něčem, čehož pointa jí zdárně proklouzávala mezi prsty. „Hůlku, MacDougalová.“ Povzbudil ji učitel, aniž by se na ni podíval. Neochotně ji vyndala z pouzdra, které se jí, jako vždy, houpalo na řemínku na stehně, pod sukní.

„Skvělé. Můžete jít.“

A tak šli. Zprvu kráčeli mlčky, ale potom, co u Filche vyfasovali kýble, hadry a košťata, se začali čím dál tím víc nořit do odlehlejších částí hradu, kde nebylo ani zdaleka tolik lidí. Najednou se octli v prázdné chodbě a Draco v mžiku odložil svoje serepetičky. Volnýma rukama Isu chytil za boky a nasměroval ji ke stěně, o kterou ji opřel zády.

„M-Malfoyi! Co to k sakru děláš?!“

„Co bys řekla?“ ušklíbnul se. „Dokončuju to, cos ráno začala.“

Isa se na něj zamračila. „Jasný. A vůbec tě nesere, že máme trest, co?“

„Počkej, zamyslím se…“ vydechl v hraném zamyšlení. „Ne, ani v nejmenším.“

To už bez okolků přilepil své rty na její. Ona mu ale, nějakým zázrakem, uhnula a vší silou zatlačila do jeho ramenou. V důsledku toho zavrávoral a ustoupil od ní.

„Nech toho, máme práci!“ vyhrkla rozčileně.

„Ne, nemáme. Dneska po obraně jsem tam poslal Crabbea s Goylem. Postarali se o ty dementní trofeje, sám jsem to zkontroloval.“

Isa se zarazila, přičemž přimhouřila oči. „Chlape, ty seš fakt neuvěřitelnej! Podplatil jsi je kvůli sexu se mnou?!" otázala se konsternovaně.

Malfoy se křivě usmál, přitom se mu v očích mihlo něco, co mohla nazvat jen a pouze nebezpečím. „Milá zlatá, ty vůbec netušíš, co všechno jsem ochoten kvůli sexu s tebou udělat."

Divoce se začervenala a uhnula pohledem. Až teď její mysl vzala v úvahu plný význam toho, co jí tu vlastně říkal, namísto skutečnosti, že byl ochoten utrácet peníze za něco aktivitu tak lacinou, jako sex. Malfoy vypichoval sex s ní. Nemohla lhát o tom, že nebyla potěšena.

„No, nicméně... určitě ti nebude vadit, když si to teda taky zkontroluju. Koneckonců, je to i můj trest.“

„Ty mě mučíš, MacDougalová,“ prohlásil frustrovaně.

Trhla rameny a zhluboka se nadechla. „Ale nepovídej! Nevšimla jsem si, že bych tě natahovala na skřipec nebo ti na hrudníku vypalovala cechy.“

„Isobel.“

To jediné zvolání ji zastavilo. Křestním jménem jí Malfoy říkal jenom v kritických, život ohrožujících situacích, takže nebylo divu, že ji tím překvapil. Nezastavilo ji však ani tak její jméno, jako spíše způsob, jakým ho vyslovil. Něžně a hlubokým tónem, zároveň se v něm skrývalo varování a odhodlání, s nímž byl ochoten čelit jejím protestům. Zavřela-li oči, vybavila se jí roztopená čokoláda, nebo ještě lépe, hořkosladký karamel. A ona cítila, jak jí tělem proběhla vlna dosud nepoznané energie, či snad… citu.

Najednou jí došlo, proč jí podvědomí napovídalo dělat všechno pro to, aby se nezačali oslovovat křestními jmény. Z toho jejího vyšlého z jeho úst jí běhal mráz po zádech.

„Hmm?“ vypotila v odpověď.

Draco jí pohlédnul přímo do očí, u čehož se pro jednou netvářil samolibě nebo arogantně. Měl v nich něco nového, váhavého a nejistého. „Přál bych si, abys mi důvěřovala, a ocenil bych, kdybys se mnou šla do mého pokoje,“ pravil tiše, „prosím.“

To bylo vše, co potřebovala slyšet. Ještě dlouho po tom dni si nadávala za to, že jediné jeho prosím ji přimělo vzdát se svojí tak pečlivě střežené zásady nenechat se přemluvit k sexu druhou stranou jenom proto, že druhá strana má potřebu. Že se jí, z jeho intenzivního pohledu protkaného chtíčem (leč nejen fyzickým) a čímsi intenzivním, co hraničilo se zoufalstvím, podlomila kolena, byla další věc…

„Tak dobře,“ vydechla rezignovaně. Z části čekala, že se Malfoy samolibě zašklebí, když mu nalítla a on už neměl proč bojovat. Jenže on se na ni usmál jedním z těch nedostatkových, upřímných úsměvů, které mu slušely ze všech nejvíc. Nebyla si jistá, co se stalo s tím namyšleným, nezdravě sebevědomým Draco Malfoyem z letošního srpna, a už vůbec netušila, kam se poděl ten otravný, drzý, povýšený snob, kterého ještě ve čtvrťáku z duše nenáviděla.

Ne, tady už nešlo jenom o nezávazné, nárazové schůzky. Něco se v jejich vztahu změnilo a ona netušila, zdali to byla změna pozitivní, nebo negativní.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter