OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola sedmá

26.02.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1264×

Prvního devátý

Prvního září Anglií vládnul nepořádek. Děti se chystaly do školy, rodiče se své potomky snažili vybavit vším nezbytným a nedostatek času všechny doháněl k šílenství. Na ostrovech nebyl dům, který by se prvozářijovému šílenství vyhnul, krom jednoho. Ve vile Gun Aim vládl naprostý klid. Lucky servíroval bezmasou snídani, Lord MacDougal seděl u jídelního stolu a listoval ve Věštci. Isa sbíhala schody z prvního patra, oděna stále ještě do pyžama, v ruce svírajíc klec se sovou, konkrétně kulíškem kubánským. V přízemí klec položila na nachystaný kufr, než zamířila do jídelny.

„Dobré ráno všem!“ zašvitořila, u čehož se zeširoka se usmála. Při průchodu kolem Luckyho mu láskyplně pocuchala chmýří, které měl na hlavě, otci zase vtiskla pusu na tvář. Na to, že bylo prvního září, byla její dobrá nálada zkrátka podezřelá.

„Dobré, dobré.“ Lord MacDougal se chopil šálku s kávou. „Jó, ještě než se posadíš, dalas Elle Fitzgeraldové ty červy, které jsem ti nechal na stole?“

„Samozřejmě. Než jsem vyšla z koupelny, měla dozobáno, uličnice,“ houkla, přičemž se usadila na židli.

„To jsem rád. Vidíš, aspoň ta sova mi dělá s jídlem radost,“ poznamenal v narážce na bezmasý jídelníček své dcery. „A co že jsi v tak dobré náladě, Hvězdo?“

„Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale těším se do školy.“ Vzala vidličku a začala se věnovat své misce s ovocem.

Otec podezíravě přimhouřil oči. „Teda já nestačím zírat. Vloni na prvního září, stejně jako každý rok předtím, jsem tě div nemusel vzít na nádraží i s postelí, jak urputně ses jí držela. A teď tohle…“ Odmlčel se. „Nu, náhodná setkání s Ginny Weasleyovou ti očividně prospívají.“ 

„Vidíš. Mohl bys jí třeba napsat děkovný dopis.“

„To bych mohl.“ Zamyslel se. „Anebo ještě lépe. Zařídím, aby jí ho napsala moje nová sekretářka. Aspoň si ověřím, jak je na tom s neformálními písemnostmi.“

Issy se zašklebila. Otec měl na své sekretářky zvláštní požadavky, naprosto nekorespondující s jeho otevřenou, tolerantní povahou. Dostat to místo znamenalo, že byla žena krásná, chytrá, vzdělaná a schopná, dále že nedělala žádné chyby a že dokázala zařídit i nemožné. O práci pro prvního náměstka ministra kouzel a vedoucího odboru Mezinárodní kouzelnické spolupráce byl mezi čarodějkami obrovský zájem, jen hrstka z dam však uspěla. 

„Ach jo,“ povzdechla si Issy. „Co bylo špatného na té, kterou jsi vyhodil?“

„Byla úplně blbá,“ odpověděl, jako by se nechumelilo.

Div že jí nezaskočilo. „To jsou pěkně silná slova. Co provedla?“

„Dal jsem jí za úkol zavolat na čínské ministerstvo a sjednat mi schůzku s jejich vedoucím odboru pro dohled nad kouzelnými tvory.“ Upil ze svého šálku. „Každé malé dítě ale ví, že je v Číně časový posun. Margo to nevěděla a volala tam celou tamní noc. A víš, co mi řekla, když jsem se jí zeptal, jak to vypadá s Čínou?“

„To netuším.“

„Že na čínském ministerstvu nikdo nezvedá telefony, třebaže se tam snaží už osm hodin dovolat.“

To už Issy nevydržela a začala se hihňat. Lord MacDougal její nadšení nesdílel.

„T-tati, ale…“ pokusila se začít, když se uklidnila. „Já si stejně myslím, že bys jí měl dát ještě jednu šanci. Vždyť přece nikdo učený z nebe nespadl! Pamatuješ, jak to říkala ta průvodkyně v Národní galerii? I Michelangelo maloval šneky a prasátka, než ho našel ředitel florentské umělecké školy a udělal z něj malíře se vším všudy.“ 

„Jenže já, na rozdíl od renesančních boháčů jako byl Ghirlandaio, nemám času nazbyt,“ vypálil v odpověď. „Už tak v práci trávím daleko delší dobu, než bych měl. Nemůžu – a nechci – tam trávit času ještě víc, za účelem učit sekretářku, jak má správně dělat svou práci.“    

„Dobře, tak jinak,“ nevzdávala se. „Co když má rodinu a práce pro tebe je jediným zdrojem jejich financí?“

Nesouhlasně zamručel. „Je bezdětná. Všechny jsou bezdětné. Musí být, jinak by se nemohly zúčastnit konkurzu.“

Issy na něj vyvalila oči. „Počkej, ty jako bereš jenom bezdětné ženské? To je ale hrozně nespravedlivý!“

Iago protočil očima a zavřel noviny. Pak vzhlédnul k dceři, obdařiv ji pronikavým pohledem. „Moje požadavky na sekretářky jsou oprávněné. Mezinárodní vztahy nejsou procházka růžovým sadem, diplomacie je hra pro stratégy, a já u sebe proto potřebuju schopnou, chladnokrevnou, loajální osobu, na kterou se budu moct stoprocentně spolehnout, a to i v nočních hodinách.“

Issy na něj přimhouřila oči. Otcův přístup se jí nelíbil, ale co s tím mohla dělat? Na jeho práci byla závislá, a to ne jen materiálně. Jako občanka kouzelnického světa si uvědomovala důležitost vztahů se zahraničím, obzvláště s přihlédnutím k Voldemortově rostoucímu vlivu.

„Když máš takový problém s ženskýma, proč si teda na tu práci nevezmeš chlapa?“ nadhodila lehkým tónem, načež si přitáhla noviny, které otec odložil. „A važ slova, tati, protože tohle zavání pozitivní diskriminací.“

„Kdybys jen věděla, jak moc teď připomínáš svoji matku,“ rýpnul si Iago, než se důležitě podíval na hodinky na svém zápěstí. Issy se zaškaredila. „Podívej, já si cením tvého zájmu o svou práci, Hvězdo, ale…“

„No jo, no jo, je hodin jak na kostele – já vím,“ protáhla mdle, vypila posledních pár kapek svého čaje, strčila si do úst poslední sousto ovocného salátu a vyšvihla se na nohy. „Však já už jdu.“

„Prosím tě, než vyrazíme, pořádně zkontroluj, jestli máš všechno,“ houknul Lord MacDougal za její odcházející osobou. „Ella Fitzgeraldová by určitě nebyla nadšená, kdyby musela tahat tvé učebnice přes Irské moře, jako vloni.“

„Bez obav!“

***

Draco byl ve vlaku jedním z prvních. Na nástupišti se dvěma polibky na tvář rozloučil s matkou, která ho dopravila na nádraží. Odebral se do prázdného, zadního vagonu, který tak učinil zmijozelským. Otevřel Lektvary pro pokročilé a byl rád, že měl klid.

Jako první se, asi po patnácti minutách, zjevila Daphne Greengrassová. Ta se, až do spatření jeho osoby, usmívala od ucha k uchu. Jakmile jí oči padly na Draca, její výraz blaženosti ovšem zamrznul a rozpustil se jako máslo na plotně.

„Tady je plno, Rio, musíme jinam!“ houkla přes rameno do spojovací chodby za sebou.

„Daphne, počkej!“ Draco se ji pokusil zastavit. „Co to plácáš? Tady je přece tolik volných míst.“

Třebaže jí neviděl do tváře, dokázal si živě představit, že vydechla skrze zaťaté zuby.

„Opravdu? Ach, odpusť, Draco, asi se mi muselo něco zdát,“ prohlásila ledově. Bylo jasné, že to udělala naschvál. 

Neochotně se vypravila dále do vagonu. Následovala ji její sestra a Dracovi začalo docházet, proč byl hloupý nápad ozývat se. To, co uviděl v Astoriině tváři poté, co její pohled zakotvil v jeho očích, bylo horší než sto mučících kleteb. Ale jen na chvíli, než se stihla ovládnout. Přesto. Ta potupa, to zklamání, které byly jen zlomkem z toho, co si Astorie musela prožít po zrušení jejich zasnoubení. Malfoy jako by si to plně uvědomil až teď.

„Ahoj, Astorie,“ vydechnul, u čehož se vyhoupnul na nohy. „Dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?“

Tázaná se nadechovala k řeči, avšak ze strany její sestry přišlo ironické odfrknutí. To však dívka ignorovala. 

„Dobře, děkuji za optání,“ odpověděla suše, leč se zdvořilostí sobě vlastní. „Jak se daří tobě?“

Pochyboval, že ji to zajímalo.

„Taky dobrý,“ zalhal hladce. „Poslyš, chtěl bych se ti omluvit za celé to naše zasnoubení. Nechtěl jsem… však víš.“

„To je v pořádku, já tvé rozhodnutí chápu.“

„Opravdu?“ otázal se s nedůvěrou.

„Ano,“ pravila okamžitě a on nevěděl, zda lže, nebo mluví pravdu. U Zmijozelek to vlastně nikdy nikdo nemohl s jistotou říci. „Život jde dál, no ne?“

„J-jistě,“ vyhrknul. „Promiň, já… jenom jsem se chtěl ujistit, že jsi po tom všem v pohodě.“

„Nemusíš si dělat starosti,“ v té fázi se na něj dokonce shovívavě usmála, „jsem v pořádku.“

„Tak to jsem rád,“ konečně se i jemu na tváři objevil úlevný úsměv, to když se (pro klid vlastní duše) rozhodnul, že Astorie svá slova myslela vážně. A vlastně ani neměl čas dále se zabývat Astorií, neboť do vagonu začali přicházet další Zmijozelští, v čele s Blaisem Zabinim. Kdyby dostal příležitost se mladší ze sester ještě o něco déle zaobírat, jistě by si všimnul, že Daphne uchopila a sevřela její třesoucí se dlaň ve své a také, že na ni Astorie pohlédla se zoufalstvím v očích.

„Draco!“ Blaise ho obdařil širokým úsměvem. Draco mu oplatil podobně. „Slyšeli jsme, že už nejsi zasnoubený muž. Co je na tom pravdy?“

Ti dva se krátce objali, než Blaise zapadnul na místo u okna.

„Jo. Jak se ti z toho podařilo vyvlíknout, ty mazaný ďáble?“ ozval se Theo, s nímž si Draco na pozdrav potřásl rukou.

„To víte, pánové, kdo umí, ten umí,“ úsměv na jeho tváři se proměnil ve zcela sebestředný. Třebaže měl Draco tendenci kouknout na Astorii, jež musela jejich rozhovor slyšet, ovládnul se. „Jaké jste měli léto?“

Z Blaisovy strany se mu dostalo zachrčení, zatímco Theodore jen mávnul rukou.

„Nic zvláštního se nedělo. Otčím mi nehorázně pil krev, matka vykoupila snad všechny butiky na Korsice. Prostě klasika,“ ozval se Blaise líně.  

„Dva měsíce u moře, na plážích plných Francouzek v bikinách – to muselo být hotový peklo,“ prohodil ironicky Malfoy.  

„Přesně!“ ušklíbnul se Nott. „Fascinuje mě tvoje schopnost udělat ze skutečnosti, že jsi strávil léto na božský, teplý Korsice, negativní věc, Blaisi.“

Černoch si odfrknul. „Chtěl bych vidět vás dva na mém místě. Dvaašedesát dnů jsem byl bez kouzel!“

„Neříkej, že si tvoje matka našla mudlu,“ pozdvihnul obočí Malfoy.

Blaise zakroutil hlavou. „To sice ne, ale nemá k němu daleko. Je to bohatý, asi sedmdesátiletý pošuk, co v mojí matce spatřil druhou mízu. Neuvědomuje si, že je těsně nad hrobem, a rozhodl se trávit aspoň dva měsíce v roce bez magie, procházkami, plaváním a Merlin ví čím ještě.“

Theo se zaškaredil. „Ale fuj. Řekni máti, že ji zdravím a vzkazuju, že má na víc.“

„Nott má pravdu,“ chytnul se té myšlenky Draco. „Tvá matka by se neměla zahazovat s lidmi typu tvého otčíma, Zabini. Byla Zmijozelkou a vypadá skvěle. Na čistokrevného kouzelníka to nejspíš stačit nebude, ale bohatých kouzelníků smíšené krve je na světě taky dost.“

Blaise hanbou zrudnul, přičemž se na Malfoye zamračil a nadechnul se k oduševnělé odpovědi. To už se však u jejich stolu zjevila další osoba, jíž nebyl nikdo jiný než Pansy Parkinsonová. Možná, že za ní pochodovaly její kamarádky typu Millicent Bulstrodeové, těch si ale mužové jaksi všímat nemohli. Důvod? Pansy byla oděna do sukýnky sotva do půli stehen a také do tmavě fialového, sametového svršku, jehož véčkový výstřih odhaloval z jejích ňader více, než by bylo slušné.

Ač měl Draco na Pansy svůj názor, který rozhodně nebyl pozitivní, i on musel uznat, že byla zatraceně sexy.

„Draco, konečně! Ráda tě vidím,“ zapředla a sklonila se, aby jej objala. Od jednoho ze stolů ve vagonu přišlo zahvízdání. „Jaké jsi měl prázdniny?“

„Většinou nehorázně nudné,“ pokrčil rameny, než se očima konečně odtrhnul od Pansyiných ňader. „Pánové, to mi připomíná, že letos máme poslední šanci pořádně zaválet ve famfrpálu. Jako za starých časů.“

„Proč poslední?“ otázal se Blaise zmateně.

„Nevím jak ty, Draco, ale my, normální občané kouzelnického světa, máme povinnou sedmiletou školní docházku,“ zabrblal Theo věcně.

Malfoy ho ignoroval, pozveda koutky v drobném, tajemném, ale naprosto ďábelském úsměvu.

„Protože po tomto školním roce, přátelé, bude s famfrpálem v Bradavicích utrum.“

Kdyby jen tehdy věděl, s kolika dalšími věcmi bude utrum.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola sedmá: