Last Sacrifice - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže, zatím nikde jinde nezveřejněná kapitola, ke které, doufám, budou nějaké komentáře, když je nová. Opět spíše o Layle, Draco se zde jen mihne. Do sídla Vlada Tepeše přišli tři, ven se dostali jen dva. Oba mladí kouzelníci jsou zajati kentaury, což v Layle vyvolá mnoho otázek. Doopravdy zmatená je ale až ve chvíli, kdy si není jistá, zda je to všechno skutečné, nebo ne. Co se to, ksakru, děje?

22.12.2014 (10:00) • EllieVanyarin • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 692×

Z příjemné temné nicoty, která jí dávala pocit, že se vznáší, ji vytrhla dutá, v pravidelných intervalech se vracející bolest. Ale otevřít oči se odhodlala až po několika minutách, kdy si byla jistá, že je opravdu při vědomí a že se jí to jenom nezdá.

Zrovna vycházelo slunce. Poznala to nejen podle špatné viditelnosti, ale také díky tomu nepříjemnému pocitu, jaký zažívala pokaždé, když svou bledou kůži vystavila slunečním paprskům. Jedna z mála nevýhod přítomnosti upíří krve v jejím systému.

Poté, co se dostatečně vzpamatovala, rozhlédla se po okolí. Ožehlá tráva a náhodně rozmístěné krátery bylo to jediné, co dokazovalo, že se jí to nezdálo. Střetnutí jejího kouzla s neznámým kouzlem lovce skutečně způsobilo výbuch. Avšak jiné známky po boji tam nebyly. Žádná mrtvá těla, polámané šípy, co minuly svůj cíl. Žádný hrad, Vlado… Žádný hrad. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, než jí došlo, že už se nenachází na pozemku rumunského prince. A nejen to. Byla sama. Než ale upadla do bezvědomí po výbuchu, přímo vedle ní leželo Ronanovo mrtvé tělo. A Draco ji přeci srazil k zemi.

„Draco!“ Její výkřik se v ozvěnách rozléhal otevřeným prostorem. V panice začala hůlkou kreslit do prázdna před sebou složité obrazce. Když dokončovala kruh, v jehož středu byl egyptský ankh s okem místo smyčky, z její hůlky se začalo kouřit. Nepřestávala ale odříkávat složité kouzlo, přestože cítila, jak jí rychle opouštějí síly. Když se konec spojil se začátkem a obrazec se rozzářil, hůlka jí explodovala přímo v ruce. Se zoufalým výkřikem se zhroutila k zemi a dala volný průchod slzám.

Po několika minutách ji z tohoto stavu vytrhl až příliš známý hlas. „Čarodějko,“ ozvalo se ze stínů za ní. Otřela si oči a pomalu se postavila. Příliš rychlé pohyby by jí v tomhle stavu nejspíše přivodily ztrátu vědomí. Liam stál jen pár metrů od ní a nevypadal o moc lépe. Napůl zhojené popáleniny naznačovaly, že jej trefilo její ohnivé kouzlo, a pravděpodobně byl velmi blízko centra výbuchu, protože oblečení na něm tak tak drželo a byl samý šrám. Nemluvě o shořelém obočí. „Co jsi mi to udělala?“

Nechápala, o čem to mluví. Než mu mohla dát jakoukoliv odpověď, ozval se z temnoty lesa další hlas.

„Laylo! Ozvi se!“ Chtěla na něj zakřičet, ať uteče, ale bylo příliš pozdě. Ještě zahlédla krutý úsměv na Liamově tváři, než zmizel za Dracem.

„Ne!“ Tak rychle, jak jí to momentální stav umožnil, vyběhla za nimi. Věděla ale, že nemá šanci. Liam byl čistokrevný upír, zatímco ona byla jen vyčerpaná lovkyně, teď navíc bez hůlky. A tím, že překročila hranici a vběhla do stínů lesa, mu dala, co chtěl – sebe. Tady už ji slunce nemohlo ochránit.

„Ještě krok a tvůj drahý přítelíček zemře, černá vdovo.“ Slyšet tu přezdívku jí způsobilo nový příval bolesti. Věděla, že Vladovi lidé jí tak říkají, ale ještě nikdo z nich si to nedovolil říct přímo před ní. „Ach ano, jak příhodná přezdívka. Všichni tví milovaní přeci zemřeli tvou vinou, není-li pravda? Možná by tenhle neměl být výjimkou.“ Držel bezvládného Draca pod krkem. Vzhledem k tomu, že se mladý aristokrat nijak nebránil, usoudila, že je omámený. Liamovu poznámku, která jí zřejmě měla způsobit bolest, přešla. Její bývalý mentor zřejmě neměl úplný přehled o všech důležitých lidech v jejím životě, protože několik z nich ještě stále bylo naživu.

„Nech ho jít, Liame. Máš mě. To je všechno, co jsi chtěl. Nech ho jít, a ještě stále můžeš zastavit krveprolití. Zřeknu se ochrany kentaurů a ty mě pak budeš moci svobodně zabít. Všechno, co žádám, je jeho život.“ Udělala krok dopředu. Vycenil na ni tesáky, ale to ji v tu chvíli nezajímalo. V dálce slyšela dusot kopyt. Rada Moudrých zřejmě vyslala pátrací skupinu, když se Ronan nevracel. Bohužel příliš pozdě. Její přítel už byl mrtvý. Ale byla to Dracova jediná šance, jak z toho vyváznout živý, proto musela udržet upírovu pozornost, dokud pro něj nebude příliš pozdě.

„Řekl jsem ani krok, maličká. A bohužel tě musím odmítnout. Čaroděj odsud nepůjde, dokud nenapravíš, co jsi mi provedla.“ I kdyby to měla jak napravit, pořád nevěděla co. Během bitvy Liama neviděla, takže mu úmyslně nic nezpůsobila. Cokoliv si myslel, že se s ním dělo, byl pravděpodobně vedlejší účinek výbuchu.

Když si jej ale pozorně prohlédla, došlo jí, co je s ním v nepořádku. Jeho rány se nehojily a všimla si lehkého třasu. Takže se s ním opravdu něco dělo. Pokud je takhle oslabený, má proti němu šanci.

„Tak dobrá, Liame. Pomůžu ti. Ale musíš ho nechat jít.“ Lhala. Ale to on nevěděl. Její hůlka byla zničená, a navíc byla tak slabá, že použití i tak jednoduchého kouzla, jako Expelliarmus, by ji docela dobře mohlo zabít. Dusot kopyt už teď byl tak blízko, že by kentaury měla vidět každou vteřinou. A opravdu. Jejich majestátní postavy se vynořily ze stínů, a než by mrkla, vzduchem k nim dolehlo zasvištění vystřeleného šípu. „Ne!“

Liam byl příliš překvapený, aby nějak zareagoval, a tak ve zlomku vteřiny vyběhla. Než překonala těch několik metrů mezi ní a cílem šípu, měla mžitky před očima. Přesto dokázala z jeho překvapením ochrnutých rukou vytrhnout bezvládné tělo, takže šíp, který proklál upírovo tělo skrz na skrz, se nezabodl do Draca, ale škrábl ji na paži. Liam padl s chrčením k zemi. Vysílená Layla pustila Dracovo bezvládné tělo a klesla na kolena vedle upíra. Ten nyní vypadal jako opravdová oživlá mrtvola – bělmo měl tak zalité krví, že jeho oči vypadaly jako dvě červené koule, a kůže měnila barvu na čistě bílou. Layla už tenhle jev viděla – u umírajících upírů. S vědomím, že už nemá moc času, než z jeho těla zmizí všechna krev, se sklonila k jeho krku, kde měla nejlepší přístup k co největšímu množství tekutiny, kterou teď tak zoufale potřebovala. Podvědomě věděla, že její oči už mění barvu z bouřkové šedé na krvavě rudou, ačkoliv fyzicky to necítila. Na rozdíl od prodlužujících se tesáků.

„Tvá duše ať propadne peklu, upíre.“ S těmi slovy se mu zakousla do krku. Ačkoliv se určitě krmila déle než minutu, měla pocit, že to netrvalo ani vteřinu, když uslyšela známý hlas.

„Ustup od něj a dej ruce za hlavu.“ S překvapením otevřela oči – ani si neuvědomila, že by je zavřela – a povolila stisk. Krev začala okamžitě vytékat na zem, což ji velmi dráždilo, ale ustoupila.

„Bane, prosím. Jsem vysílená, musím se nakrmit.“ Neušlo jí, jak se po sobě kentauři podívali. Pak jí Bane namířil šíp přímo do obličeje. To ji překvapilo. Bane byl sice vždycky nepřátelský, ale nikdy ne tak otevřeně. Že by už se dozvěděli o Ronanovi a dávali jí to za vinu? Koneckonců se na Vladově pozemku ocitl jen kvůli ní.

„Lovkyně!“ vyprskl opovržlivě. Pak se otočil ke zbytku stáda. „Bratři, musíme svolat radu. Upíři překročili naše hranice a tím porušili dohodu. To jim nemůžeme tolerovat!“ Pak se otočil zpět k Layle a jedním rychlým úderem ji poslal do bezvědomí.

***

Tentokrát se probudila do absolutní temnoty. Protože měla omezenou možnost zraku, musela se soustředit na své ostatní smysly. Upíří smysly. Po chvilce soustředění poznala, že je ve velmi stísněné přírodní jeskyni. Nebyla dost vysoká ani na to, aby se v ní postavila. Proto se alespoň posadila, čehož hned litovala. Jakmile udělala prudký pohyb, žaludek jí udělal několik kotrmelců. S obtížemi se doplazila ke stěně a vydávila krev, která ji už začala dusit.

„Tak to je odporné.“ Jakmile měla čistá ústa, otočila se po hlase. Byla příliš velká tma na to, aby rozeznala, kde ten člověk je. Že je to člověk poznala podle bušícího srdce, které díky smyslům dočasně zostřeným Liamovou krví zaslechla. „Jsi v pořádku?“ Tón cizího hlasu jí něco připomínal, ale hlas samotný nepoznávala. „Laylo?“ Ignorovala to a opřela se o druhou stěnu, co nejdále od vyzvracené krve. Její pach, i když nyní nevábný, ji dráždil.

Když se pak objevilo světlo, byl to takový jas, že ji na chvíli oslepil. Jakmile se její oči přizpůsobily novým podmínkám, poznala před sebou dva kentaury. Které nikdy předtím neviděla.

„Lovkyně, jsi na řadě. Rada tě předvolává.“ Layla na jejich vyzvání nereagovala. Místo toho sama promluvila.

„Proč se mnou zacházíte jako s vězněm? Ničím jsem se proti vašim zákonům neprovinila. A pokud mě nepropustíte, Vlado si pro mě přijde. Dal mi slib.“ Kentauři se po sobě podívali, pak se beze slova sklonili a vkročili do jeskyně. Pak ji každý chytil za jednu paži a vytáhli ji ven. Neprotestovala. Neprovinila se proti zákonům, když se napila z Liama. Ale smrt Ronana byla dle jejich myšlení její vina. Byl její mentor, její ochránce. Její zodpovědnost.

Jakmile se mohla zase narovnat, pocítila neskutečnou úlevu. Několikrát jí křuplo v zádech, ale ignorovala to a s hrdě vzpřímenou hlavou šla mezi dvěma kentaury. Odvedli ji na nevelkou louku, kde se konaly schůze rady Moudrých a větší shromáždění. Již tam čekala skupina tvořící většinu rady. Když si jednotlivé členy prohlédla pozorněji, uvědomila si, že některé nepoznává.

Jak je to možné? Bylo to jen několik dní, co se s nimi setkala naposledy. Ačkoliv věděla, že je to neuctivé, promluvila.

„Co se stalo s Ronanovým tělem? Proč není rada v plném počtu?“ Od jednoho z jejích strážců přišla rána, kterou nečekala, ale nijak se nebránila. Chápala jejich vztek. Ronanova smrt byla její vina. To kvůli ní se zapletl s Vladem.

„Mlč, pokud nejsi tázána!“ okřikl ji jeden z kentaurů. Layla se tedy nenamáhala s dalšími otázkami a trpělivě čekala, než se rozhodnou věnovat jí pozornost.

To přišlo zhruba o patnáct minut později. Přítomní členové rady se rozestoupili do půlkruhu kolem ní, a krom dvou stráží, které měla po svém boku, všichni odešli.

„Lovkyně, porušila jsi úmluvu, kterou jsme uzavřeli s tvým druhem. Proto budeš souzena dle našich zákonů a dle našeho rozhodnutí bude také vykonán trest, o jehož vykonání bude tvůj stvořitel informován.“ Se zavřenýma očima přikývla. Smrt z rukou těchto alespoň napůl lidských bytostí bude milosrdnější než Vladova verze. Kentauři byli velice nemilosrdní, když přišlo na jejich vlastní druh, ale nebyli krutí. To se nedalo říct o upírech a zvlášť o jejich pánovi, který se za staletí života v umění mučení tak zdokonalil, že neměl sobě rovného. Layla to zažila na vlastní oči. Dodnes z toho měla noční můry.

„Jsi obviněna z nepovoleného vstupu na naše území, zabití na naší půdě a pokusu o podvod s cílem rozpoutat válku mezi našimi druhy. Máš co říct na svou obhajobu?“ Otevřela oči plné zmatených otazníků – to bylo to jediné, co měla v mysli. Nepovolený vstup? Rozpoutání války? Vlado vyhlásil válku ve chvíli, kdy Ronan zemřel.

„Můj pane, obávám se, že nerozumím. Nejsem si vědoma skutečnosti, že by mi byl vstup zakázán. A válku už Vlado vyhlásil ve chvíli, kdy zavraždil mého mentora. Byla to ruka upíra, jednoho z Vladových poddaných, která ukončila jeho život. I když to možná nebyl přímo Liam, jeho život nebyl dostatečná cena pro odvetu. Přijmu jakýkoliv trest, který mi udělíte, ale dovolte mi první pomstit mého přítele.“ Úmyslně to zdůraznila. Vztahy založené na vzájemné lásce, důvěře a hlubokém přátelství byly něco, čeho si kentauři velmi cenili. Nečekala, že unikne svému trestu. Ani se o to nepokoušela. Smrti se nebála. Teď už ne. Ale pokud má odejít, pak vezme co nejvíce těch krvesajů s sebou.

V duchu se pousmála. Technicky vzato, i ona byla krvesaj. Jen měla trochu jiný druh stravy. Jeden z jejích strážců postoupil dopředu.

„Nejmoudřejší, prosím. Lovkyně očividně není plně při smyslech. Dovolte mi ji odvést zpět do cely a přivést k výslechu jejího společníka.“ Rada jí věnovala několik zkoumavých pohledů, jako by se snažila odhalit, zda to jenom nehraje. Nakonec nejvyšší z nich, kentaur jménem Vanir, který byl v čele už několik desítek let, zavrtěl hlavou.

„Jsi k nim příliš shovívavý, Firenze. Tvé srdce je až moc lidské. Mimo to, chci znát několik odpovědí, než vyslechneme čaroděje.“ Shovívavě se na strážce usmál, zatímco Layla s pohledem upřeným do země přemýšlela, co se to, sakra, děje. Jediný Firenze, kterého znala, zemřel ve Velké bitvě před deseti lety. Svůj pohled odtrhla od země, až když si uvědomila, že všichni odcházejí, až na Vanira.

Na svůj věk vypadal tento vůdce velmi mladě. Bylo to ale jedno z nejmoudřejších stvoření, jaké kdy poznala. Čas a ztráty, které zažil, jej okradly o něco dobrého, ale také mu něco daly – porozumění, trpělivost, smysl pro spravedlnost.

„Vstaň, lovkyně. Věřím, že nejsi tak hloupá, aby ses pokusila utéct, nemám pravdu?“ Poslechla jej a přikývla.

„Jak už jsem řekla, můj pane, přijmu svůj trest. Víte, že smrt není to, čeho se bojím. Žádám jen o to, co mi právem náleží. Pomstu. Zrovna vy byste mi ji neměl upírat. Romul…“

„Je naživu a zdráv,“ přerušil ji. Layla mu věnovala pohled, jako by byl blázen. Musel být. Nebo byla blázen ona. Nebo si někdo pohrává s tvou myslí, napadlo ji v okamžiku, kdy si uvědomila, že tohle celé je špatně. Nikdo nemluvil o Ronanovi. Naopak, když se o něm zmínila ona, všichni se na ni dívali jako na blázna. Bylo tu plno kentaurů, které nepoznávala. Vanir tvrdil, že jeho syn je naživu, když už je tolik let po smrti. „Má drahá, mám pocit, že mi něco uniká. Jen nemohu přijít na to, co.“ Zastavil se před ní a podíval se jí přímo do očí. Tohoto spojení využila, aby plnou silou vyrazila se svým štítem. Nic se nestalo kromě toho, že mu v očích problesklo pochopení. Zato ona byla ještě zmatenější. Pokud si s ní někdo pohrával na mentální úrovni, už by ho našla. „Myslíš, že s tebou manipuluji? Jsi přeci dost chytrá na to, abys věděla, že tohle není náš způsob. S tvou znalostí našich způsobů navíc předpokládám, že víš, že to neuznáváme. Mysl může být manipulována.“

„Tak co se tedy děje? Proč mi odmítáte říct, co se stalo s Ronanovým tělem? Proč držíte Draca? Je to čaroděj, který se ničím neprovinil. Je mimo váš zákon!“ Nedobrovolně pustila do svého hlasu kousek z té obrovské paniky, kterou začínala pociťovat. Okamžitě postřehla, jak se stráže přiblížily, ale na Vanirův pokyn se zase vrátily na svá místa.

„Problém je, že jediný Ronan, kterého znám, je náš nejmladší. A ten je právě teď velmi při životě, takže ti nemohu říci, co se stalo s jeho tělem. Podle mých bratrů, kteří vás přivedli, ti čaroděj nijak nebránil v zabití nočního syna. Tím nese část tvé viny. A proto máme taky právo soudit jej dle našich zvyklostí.“ Layla skoro hmatatelně cítila, jak jí kolečka v hlavě šrotují. Byl tohle nějaký Vladův zvrácený vtip? Nebo ji Liam doopravdy chytil a teď si s její myslí pohrávali kouzelníci?

„Lžete. Tohle není skutečné. Kdokoliv za tímhle je, vím, že to není skutečné. Viděla jsem Ronana zemřít. Držela jsem jeho ruku, když z něj vyprchávaly poslední jiskřičky života. Ta bolest byla skutečná. Tu nedokáže vytvořit sebelepší iluze. Liamovy smrti nebudu litovat. I kdyby měl nastat konec světa, nikdy toho nebudu litovat. Provinil se proti všem zákonům, upířím, kentauřím i lidským. Snažil se vzít nevinný život, aby ublížil.“

„Nepopírám, že to, co jsi viděla, je pravda. Zažil jsem už mnoho, abych něco takového řekl. Myslím, že víš více, než se nám hvězdy zatím rozhodly ukázat. Už jsem poslal několik poslů, abych si ověřil svou teorii. Pokud se potvrdí, propustíme tebe i tvého společníka. A pokud jde o to, zda sníš nebo ne – myslím, že znáš způsoby, jak si to ověřit.“

Autor: EllieVanyarin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter