OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Me?! - 10. kapitola - Skye

07.05.2014 (15:00) • milia • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1240×

Draco

Vzal jsem ji do věže, která připomínala tu Astronomickou v Bradavicích. Byl odtud nádherný výhled na Londýn. Bylo to mé oblíbené místo. Stál jsem zde a díval se do dáli, myslel jsem na to, že tam někde je. Tak jsem si jí připadal blíž. I přes masku, kterou jsem si doteď udržoval na tváři, jsem byl utrápený. Osamocený. Mohl jsem mít každou. Až na ni. A to bylo to, co na ní přitáhlo mou pozornost poprvé. Nechtěl jsem být pro holku výhra v loterii, chtěl jsem ji získat tvrdým snažením, ne že mi hned padne k nohám.

Asi hodinu jsme se jen tak dívali. Ona na Londýn a já na ni. Pak se jí ale oči zalily slzami. Věděl jsem, že je to kvůli jejím přátelům. Chybí jí. Zachmuřil se mi obličej. Mělo to hned dva důvody. Jedním byl ten, že byla smutná ona. Nemohl jsem vystát pohled na její slzy. A druhým bylo uvědomění si, že pro mě nikdy nikdo brečet nebude. Možná pokud umřu, ale ne proto, že mu chybím. Nemám totiž přátele. Jen lidi, co jsou mi věrní. Ne přátele. Doteď jsem si neuvědomil, jak moc jsem osamělý.

Poklepal jsem jí na rameno: „Chceš mluvit se svými přáteli?“ Na její tváři se rozlil úsměv. Dala mi pusu na tvář. Tohle bych si nechal líbit. Chytl jsem ji za ruku a běželi jsme prázdnými chodbami až do mého pokoje. Tam je totiž jediný nehlídaný krb v této místnosti. Ukázal jsem na něj a ona se nad něj hned naklonila. Slyšel jsem nezřetelně hlasy jejích přátel. Ale neposlouchal jsem, o čem se baví. Nezajímalo mě to. Pak se ale Hermiona zvedla a v mém krbu se objevila hlava Pansy. Nedal jsem na sobě znát své znechucení. Nechtěl jsem ji vidět. Prohodil jsem s ní jen pár slov a poslal ji zpět. Je tak otravná a já jsem rád, že si od ní na chvilku odpočinu.

Hermiona

Docela mě překvapilo, jak byl Draco k Pansy příkrý. Nebylo mi známo, že by se mezi němi něco pokazilo a v Bradavicích ji bral jako mladší sestru a nejlepší kamarádku.

Myslela jsem, že odpoledne taky strávím s Dracem, ale mýlila jsem se. Pro jednou. Přišel ke mně Seth a řekl: „Jdete, slečno Grangerová? Vyrazili bychom společně na trénink, co říkáte? Nebo tady čekáte na prince na bílém koni, až vás vysvobodí z našeho zajetí?“ V jeho hlase byla znát ironie, ale já se rozhodla, že si toho nebudu všímat.

„Jsem Hermiona, ctěný pane, a bude mi ctí, když mě doprovodíte tímto labyrintem tam, kam mám jít. Popravdě jsem na prince čekala, jen jsem předpokládala, že bude mít bílé vlasy a ne koně.“

Společně s jeho bratrem Sernem jsme se hlasitě rozesmáli a nenápadně pokukovali po Dracovi, jestli nás slyšel.

Draco

I přes mé příkazy jsem nepředpokládal, že budou dvojčata milá. Rádi se bavili, ale na úkor druhých. Ne nijak vyloženě špatně, ale přesto. Nikdo jim nebyl schopen nic nařizovat, ani já. Teda já ano, ale stejně si moje požadavky vždycky vyřešili, jak chtěli. Byli nekontrolovatelní a nebáli se trestů. Občas mi připomínali dvojčata Weaslyova. Ale zdálo se, že ona si je dokázala podat. Smála se s nimi. Dokázala se totiž zasmát i sama sobě. Dvojčata se s nikým nepřátelí, teda ne hnedka, ale ona byla jiná... Smála se s nimi, ne oni jí. Je výjimečná.

Hermiona

Pomalu jsme došli do místnosti, která velmi připomínala Komnatu poslední potřeby, jak jsme ji využívali s Brumbálovou armádou. Hned mi došlo, o jaký trénink půjde. Budeme se učit bojovat. Ničit. Celé tohle je vlastně výcvikové centrum, které slouží k tomu, aby z nás udělalo vojáky. Okřikla jsem sama sebe. Je to blbost. Tím, že budeme vycvičení, se dokážeme líp bránit a bude nás umírat míň. Jak to, že to Řád nikdy nenapadlo? Byli jsme moc zaměstnaní sami sebou. A nebyli tak geniální jako Draco. Můj Draco. Hlásek v hlavě mi ale našeptával: Není to tvůj Draco. Nikdy tě nechtěl a nikdy ani chtít nebude. Nakonec přece nemiluješ někoho, kdo neváhal vraždit lidi po stovkách, ne? Nebyla jsem si jistá svými pocity. Miluju ho nebo ne?

Pak ale vešel do dveří muž. Seth nebo Sern mi pošeptal, že je to trenér Malý. Jeho jméno ale naprosto neodpovídalo skutečnosti. Byl to chlap jak hora, samý sval. Začal s výkladem: „Jistě všichni víte, že je nejen důležité protivníka přemoct, ale taky jak ho přemůžete. Když použijete kouzlo moc slabé, kouzelník se po chvíli zvedne a jde bojovat dál. A možná vás zabije. Jsem mezi většinou, která nemá ráda zabíjení, pokud to není nezbytně nutné. Navíc naši spojenci je chtějí živé jako zajatce pro vyslýchání. V minulých hodinách jste se učili, jak používat jednoduchá kouzla běžného typu. Dnes si vyzkoušíme kouzlo, které je užitečné a díky kterému budete kosit protivníky po skupinách. Navíc tam zůstanou ležet a někdo je odklidí. Jednoduché. Toto kouzlo se jmenuje Protestateum a vysaje z kouzelníka veškerou jeho magii a velkou část životní síly. Jsou samozřejmě lektvary, které toto všechno doplňují, ale až za nějakou dobu. Proto budeme používat pouze zjednodušeninu tohoto kouzla Augustusium, které nemá ani desetinu účinku původního kouzla. Nezapomeňte se soustředit, myslet na propojení mezi vámi a vaší hůlkou a směřovat sílu na svého partnera. Je to vše o cviku, jakmile se to jednou naučíte, půjde to samo. Je to ale složité kouzlo a nepředpokládám, že ho kdokoliv z vás zvládne už dnes.“

Pak se podíval na mě a posměšně dodal: „Pokud se chcete jen dívat, můžete. Jinak budete ve dvojici se Skyem.“

Samozřejmě, že si jen nestoupnu a nebudu se dívat. Oni si myslí, že se jen přiživuju na slávě Harryho! Ukážu jim, že něco dokážu. Stoupla jsem si naproti klukovi, který vypadal jako severský bůh Thor*. Blonďaté vlasy po ramena svázané do culíku, světlé modré oči a svaly všude. Byl překvapivě hezký, ale nemám zájem. Navíc se na mě díval dost nevraživě.

Byl překvapivě dobrý, jednu chvíli jsem dokonce i trochu zavrávorala a jeho kouzlo mi vyrazilo dech. Řekla jsem mu to. Podíval se na mě nejistě, ale když si všiml mého najednou bledého obličeje a zrychleného dechu, usmál se. Pravděpodobně si nemyslel, že bych mu kvůli své nadutosti řekla, že se mu to povedlo, třebas jen částečně. Po dvou hodinách máchání hůlkou a odhodlání se mi povedlo kouzlo použít. Chudák Skye odletěl dozadu a narazil hlavou o zeď. Nemohl se zvednout a já mu chtěla běžet na pomoc, ale přimrazil mě pohled trenéra.

Ten se náhle roztleskal a ostatní s ním. Teď v jeho očích při pohledu na mě nebyla nevraživost ale uznání. Pronesl: „Velmi mile jste mě překvapila, vidím, že máte opravdu talent.“ Pak se rozhlédl po třídě: „Můžete jít. Máte volno.“ Hned jsem se rozběhla ke Skyovi a pomohla mu vstát.

Povytáhl obočí a zasmál se: „Vážně bych nechtěl být tím Smrtijedem, na kterého to budeš aplikovat. Tohle mi stačí jako ukázka.“

Došli jsme společně na ošetřovnu, kde mu Penny, zdejší ošetřovatelka, dala napít jakési tekutiny vzhledem podobné vodě. Sice jako voda vypadala, ale podle šklebu na Skyově tváři asi chutnala mnohem hůř. Za pár minut se ale zvedl a měl snad víc síly než před tréninkem. Rozběhl se, křikl za mnou: „Že mě nechytíš?“

Rozesmála jsem se a utíkala za ním. Všichni se za námi po cestě otáčeli. Asi nebylo běžné, aby se Skye přátelil s někým jako já. A stejně tak to muselo vypadat i komicky. Dva vznešení kouzelníci a hrají si jako malá děcka. Stejně jsem tomu nevěnovala pozornost.

Vběhli jsme do místnosti, na jejíchž dveřích byl štítek s nápisem nitrobrana. Byla to ta z učeben, kde na zemi ležely koberečky, jinak byla prázdná. Svalila jsem se na zem a zrychleně jsem dýchala. Skye se zasmál, nejspíš jsem vypadala jako pes. Přisunul se ke mně blíž. Naklonil se k mé tváři...

*= 

Autor: milia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Me?! - 10. kapitola - Skye: