Me?! - 26. kapitola - Jak vypadá jezero zespod? • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhý den a málem smrt. A pak tu je jeden hovor, který vyslechly nepovolané uši.

23.05.2014 (14:00) • milia • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 966×

Hermiona

Pozorovala jsem je z okna. Ta holka mě vážně zajímala. Cvičila venku na hřišti s Malfoyem. Byl to druhý den, co tady byla. Jeho kouzlům uhýbala s hroznou lehkostí. Zatím nekouzlila, nebo alespoň ne přede mnou. Rozhodla jsem se na ně jít podívat víc zblízka. Čistě ze studijních účelů, samozřejmě. Ne, že by mě něco, co jsem si neuměla vysvětlit, táhlo k tomu blonďákovi.

Sedla jsem si poblíž nich na trávník. Po chvilce skončila s uhýbáním a vytáhla hůlku. Malfoy dál neútočil a došel k ní zezadu. Učil ji základní štíty, což mě moc nezajímalo. Trochu jsem té holce záviděla. Perfektní postava, princeznovské vlasy, chování hodné čistokrevných kouzelníků. Nic co bych měla.

Pak Dracův pohled sjel na mě a já si na chvilku myslela, že mě vyhodí, nebo nic podobného se nekonalo. Naopak. „Hej, Grangerová, když už tady jsi, co kdybys mi pomohla? Budeš jí stát za zadkem a popřípadě jí pomůžeš, OK?“ Vykulila jsem na ně oči, ale šla jsem. Asi další hodinku jsme trénovali a moje pomoc se doopravdy hodila na sbírání Addany ze země a odrážení kouzel, na které ona neměla. Vlastně jsem zjistila, že je celkem v pohodě. Navíc, když jí něco nešlo napoprvé, hned se nevztekala, což mi bylo sympatické.

Už jsem se chystala odejít za Addanou a dát si sprchu, ale někdo mě chytil za ruku. On. Malfoy. Jak to, že se mě vůbec dotkne, to mi bylo záhadou. „Doufám, že ti nebude vadit, když bych si tě zapůjčil na výpomoc s výukou Addany. McGonnagalová toho má moc a chci, aby tady měla i nějakou dámskou společnost. Naučím tě za to létat na koštěti.“ Pak se otočil a odešel.

Bylo možné, že mě právě Malfoy požádal o pomoc? Vypadá to tak. V něm aby se člověk vyznal. A Addanou jsme si padly do noty a já s ní strávila zbytek odpoledne. Jelikož jsem u mudlů vyrůstala, věděla jsem, co je to fotbal a podobné věci, na které se mě ptala. Učila mě hrát na klavír a já si to zamilovala. Sice mi to moc nešlo, ale nevzdávala jsem se. Zašly jsme i na nákupy do Prasinek, kde jsme vyplenily obchod se sladkostmi. Ginny byla čím dál vážnější a zaneprázdněnější a já potřebovala někoho, jako je Addana, se kterým bych vyváděla blbosti.

Až na večeři jsem se stáhla, když jsem uviděla Malfoye. Ne, že by se choval nějak hrozně, ale školní léta pořád z mé paměti nevymizela. Tolik jsem se přejedla Bertíkových fazolek tisíckrát jinak, že jsem se jídla ani nedotkla. Ještě se mi nechtělo spát, a tak jsem vyrazila na pozemky se projít.

Ve tmě jsem ale spatřila platinové bílé vlasy a zastavila jsem se. Nechtěla jsem ho rušit. Kreslil něco klacíkem do země a tvářil se zamyšleně. Vzpomněla jsem si na pohledy, které po sobě s Ginny vrhali a házeli při tom očima po mně. Vůbec se mi to nelíbilo. Navíc, když jsem na Malfoye myslela, pociťovala jsem určitou díru nebo prázdno, které by tam nemělo být. Rozhodla jsem zatím to neřešit a zamířila jsem k jezeru.

Zula jsem si boty a namočila si nohy. Bylo teplo, a tak jsem se ponořila do vody celá. Plavala jsem hloub a hloub. Až když mi docházel vzduch, jsem si uvědomila, že něco cítím na nohách. Kdybych mohla, vykřikla bych. Kolem kotníků jsem měla omotané řasy. Vyslala jsem hůlkou červené světýlko, ale pochybovala jsem, že by ho kdokoliv uviděl. Pak ale mou hůlku obmotala další řasa a vytrhla mi ji. Nemohla jsem dýchat a točila se mi hlava. Najednou se objevil záblesk bílého světla a ty rostliny ucukly. Pak se mi ale zatmělo před očima a já omdlela.

Zamrkala jsem. Zakašlala jsem a z pusy mi vystříklo trochu vody. Navzdory všem předpokladům jsem byla živá a suchá. Pak jsem si vzpomněla. Někdo pro mě přišel. Ale kdo? Posadila jsem se. Hůlka i boty ležely vedle mě na hromádce. Obula jsem se a rozhlédla jsem se. Stál tam ve stínu velkého stromu a pozoroval mě. Ošila jsem pod jeho pohledem. Došla jsem až k němu. „Proč jsi mě zachránil, Malfoyi?“ zašeptala jsem se.

„Nemám zájem na tvé smrti. Nevím, proč bych nemohl.“ odpověděl.

Usmála jsem se. „Děkuji.“

Tímto skončil náš rozhovor, ale rozhodně ne můj zájem o něj. Zalezla jsem si do knihovny a četla si o kouzelnících moderní doby. Párkrát tam byla zmínka i o něm, ale ne moc. Od knih mě ale vytrhl zvuk dvojích kroků. Zhasla jsem světlo vycházející z hůlky a čekala jsem. Překvapilo mě, když jsem uslyšela Ginnyin hlas. „Nemůžeš se jí prostě přestat plést do života? Nechápeš, že bez tebe jí bude líp?“

Pak se ozvalo zavrčení. „A to jsem ji měl nechat v tom jezeře chcípnout? Leze za mnou. Nechovám se k ní nijak zvláštně. Co kdybys jí konečně řekla pravdu? Mně věřit nebude. Tobě ano. To jsi z Nebelvíru? Být tebou to udělám, než bude pozdě. A neříkej mi, co mám dělat.“

Zatočila se mi hlava. Malfoy a Ginny se bavili o mně. Něco mi tajili. Co bych Malfoyovi nevěřila? A pokud nejsem blbá, tak z toho hovoru plyne, že mě Malfoy miluje. Ale proč by to říkal Ginny? Nebo je tady něco, o čem nevím jen já?

Autor: milia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter