OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Mors principium est 1

16.03.2021 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1543×

Na nebi i kolem nich létaly barevné blesky, které zlověstně vysílaly stovky hůlek. Jedna kletba za druhou. Mohla nešťastně zasáhnout kohokoliv. Neviditelná opona nad pozemky Bradavic, kterou vytvořila ochranná kouzla, byla na mnoha místech protržena. Harry věděl, co musí udělat, ale nepřicházelo v úvahu, aby ho tam nechali jít samotného. „Chlapec, který přežil“ pochopil, že profesora musí vyhledat. Viděl, kde se setkají. Nahlédl do myšlenek Pána zla. S Ronem se rozběhli za ním. Už nějakou dobu v tom byli všichni tři společně. Vlastně už možná od prvního ročníku. Povzdechla si, jak ráda by se do těch klidných chvil dětského světa vrátila. Ale v okamžiku, když se Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit – ne, bude mu říkat jeho pravým jménem, stejně se nás všechny pokusí dříve nebo později zabít – vrátil, naivní hry byly dávno pryč. Snažila se správně dýchat a běžet za Harrym. Radostné vzpomínky jí propadávaly skrze prsty jako sypající se písek. Musí se k nim donutit. Brzy nejspíš stane tváří v tvář polibku nějakého mozkomora. Pár zážitků, které zahřejí u srdce, by se jí hodilo. Ale nebylo kde brát.

Její tmavovlasý kamarád si zakryl dlaní čelo. Jizva. Cítil, že Lord Voldemort je blízko. Zastavili se pár metrů před malou budovou. Všichni tři se přikrčili těsně vedle zdi, aby je nebylo vidět. Zvuk tlumeného seknutí se rozlehl prostorem. Tělo profesora Snapea se těžce sesulo k zemi. Po zádech jí proběhlo nepříjemné mrazení. Rozechvěla se.

„Nagini, zabij.“ Nenáviděla ten odporný hlas tisíců hadů. Slizký tvor se ujal svého díla. Kousal a kousal. Za okamžik uslyšeli přemístění. Pán zla byl pryč. Harry rychle vběhl dovnitř a ona s Ronem hned za ním. Profesor se opíral zády o skleněnou plochu. Šplouchání vody bylo zneklidňující. Z rány na krku se mu řinula krev. Její brýlatý kamarád si klekl a snažil se prsty zastavit krvácení.

Za tabulemi oken obloha potemněla. Z nehybného zírání na celou scenérii ji probralo tiché syknutí. Obličej rámovaný rovnými havraními vlasy se zkroutil bolestí. U Merlina! Postava napůl zabalená do černého pláště už vůbec nebyla tak hrozivá jako obvykle, když se tyčila nad malým Ronem a Harrym a peskovala je za „příšerně otravné chování“ a „hloupost, za kterou by si zasloužili tisíc let uklízení výkalů akromantulí“. Její zrzavý kamarád se při té představě vždy strachem oklepal. Severus Snape, ten majestátní vyučující, jehož pověstná přísnost byla známa napříč všemi ročníky, děs, který vyvolával v prvácích, a jeho pohled, jenž způsoboval, že by i bazilišek seděl ve školní lavici jako poslušná ještěrka, tu ležel schoulený a postupně z něho odcházel život.

„Profesore,“ oslovil Harry pomalu usínajícího muže. „Profesore Snape,“ zkusil to důrazněji.

„Pottere?“ vyšlo z proseknutého hrdla chraplavě. Voldemort mu prořízl krční tepnu. Chtěl ho nechat vykrvácet. Had měl dokonat, co jeho pán začal.

„Zachráníme vás, vezmeme vás za madame Pomfreyovou. Ta už bude vědět.“

„Ne, Pottere,“ ozvalo se po chvíli.

„Ale pane... Tak ke svatému Mungovi.“ Jeho bojovnost ji vždy udivovala. Uměl přinášet naději. Z opětovného zakroucení hlavou se jí začaly tlačit slzy do očí. On zachránit nechce. Možná ví, že už to nejde. Měla pocit, že zachytila jeho krátký zamlžený pohled. Tmavé oči se zaleskly. Harry se po chvíli bezradně otočil na ni a na Ronalda, který stál vedle ní jako po zásahu Petrificem.

„Vezměte si je. Vezměte si je všechny.“ Profesor pokynul k obličeji, po němž mu stékaly drobné krůpěje. Okamžitě prohrabala kabelku a podala Harrymu lahvičku. Ten zachytil profesorovy slzy. „Zaneste je k myslánce.“ Harry přikývl. Učitel obrany proti černé magii pomalu odvracel pohled.

„Ne, pane, to nemůžete! Her-Hermiona má něco v tašce.“ Harryho pohled ji probodával. Bodal ji až do srdce. Poprvé v životě mu neuměla pomoci. Neměla nic. Všechny zásoby lektvarů vyčerpala, nebo se rozbily při bitvě o Bradavice. Neměla čas uvařit nové.

„Hermiono, prosím.“ Svíravý pocit v hrudi. Dívala se do smutných očí svého kamaráda a nemohla dělat vůbec nic. Měla prázdné ruce.

„Harry,“ ozvalo se tichým hlasem. Oslovený obrátil hlavu k profesorovi lektvarů, který se jemně usmál. „Máš matčiny oči.“ Bledý obličej se odvrátil od Harryho, měla pocit, že se pár tmavých očí zastavil u ní. Jeho dech byl stále mělčí.

Mladý muž s očima po Lily Potterové stiskl staršímu učiteli rameno. Žádná reakce. Harry u něj ještě chvíli setrval a pak vstal. Otočil se na ni a na Rona. Bolest, kterou měl v očích, jí připomněla dobu před několika lety, když byl zabit Sirius. „Musíme jít.“ Doteď zkoprnělý Weasley konečně pokýval hlavou, věnoval poslední pohled profesorovi a měl se k odchodu.

„Není nic, co bychom mohli udělat,“ řekl znovu Harry.

A ona... Ne, nesouhlasila. Znovu věnovala pohled zhroucené postavě. To rozhodnutí udělala okamžitě, nemusela nad ním ani moc přemýšlet. Neměla jinou možnost. Pokud existovalo cokoliv, čím by mohla Severusi Snapeovi pomoct, chtěla vyvinout aspoň nějakou snahu. Zasloužil si to. „Běžte, musím něco zkusit.“

„Hermiono, už mu nemůžeme pomoct,“ promluvil Ron. „Je mi to moc líto.“

„Harry, poslechni ho a zaneste ty slzy k myslánce. Setkáme se pak v hradu.“

Zrzavý mladý muž se vrátil ode dveří a stiskl jí paži. Jeho pohled byl překvapený a prosebný. „Promiň, Rone.“ Ten se krátce zamračil, ale pak odevzdaně přikývl. Harry ji dlouze pozoroval a pak souhlasil. Možná jim zcela nedocházelo, proč se tak rozhodla, ale respektovali to.

„Pak si tě najdeme,“ kontroloval Ronald situaci.

„Opovažte se zemřít,“ usmála se ještě a nechala je odejít. Rychlým krokem došla k profesorovi. Oba muži zmizeli na bradavických pozemcích. Klekla si k němu a naklonila se, jestli ucítí dech. Pár okamžiků si myslela, že Severus Snape je mrtvý, ale pak to ucítila. „Enervate,“ pronesla s hůlkou v ruce. Aspoň to zkusila. Bylo to sice jen kouzlo proti tomu omračujícímu, ale aspoň něco. Slyšela udušené chroptění. „Anapneo!“ Z profesorových úst vyšel konečně plynulejší nádech.

„Výborně, dýchejte. Pěkně pomalu.“ Věděla by si rady, kdyby bylo Snapeovo zranění způsobeno kouzly, ale na hadí uštknutí a jed byla sama krátká. I vedle ní ležící muž vymyslel léčivé kouzlo na řezná zranění. Bohužel, teď bylo nepoužitelné.

„Epidior,“ pronesla a kolem nich se objevila koule žlutých blesků, které léčily zranění. Profesorovy rány se malinko zacelily, ale kouzlo nestačilo. „Tergeo.“ Zaschlá krev na kůži a hábitu se pomalu vyčistila.

„Ferula!“ Mávla znovu hůlkou a kolem Snapeových ran a nejvíce kolem hrdla se omotaly obvazy. „Omlouvám se, pane, ale nemůžu teď udělat víc. Snad až vás dostat do hradu.“ Oteklý obličej se zkroutil bolestí a možná i nesouhlasem. Všimla si drobného zakroucení hlavou. „Nemůžu vás tady nechat. Je to zbytečná smrt.“

„Ne... nech... te mě být,“ vydechl muž, který byl ještě před chvílí blízko smrti.

„Nemůžu, pane. Nezlobte se.“ Postavila se. „Moc se omlouvám, asi to teď bude bolet.“ Jen vteřinu přemýšlela nad kouzlem Mobilicorpus, ale usoudila, že by bylo nevhodné. Příliš by to profesora bolelo a taky je mohl kdokoliv vidět. Už tak to kolem nebylo bezpečné. Stiskla Snapeovu ruku a přemístila se. Okamžitě se objevili na ošetřovně, přes kterou se přehnala válečná fronta. Doslova. Snape se neudržel na nohou a zhroutil se jí do náruče. Musel na ně být směšný pohled. Vysoká postava ve tmavém plášti a její drobná bez hábitu, oblečena civilně.

Pacienti leželi na lehátkách, na holé zemi, nebo se o něco opírali. Mnoho z nich i jeden o druhého. Kolem běhaly lékouzelnice a dobrovolníci z řad studentů, v jejichž čele stála madame Pomfreyová. Tu však neviděla. Odbelhala se s profesorem k nejbližšímu lehátku a položila ho tam. „Vynadat mi můžete potom.“ Muž ale neměl sílu k jakékoliv reakci. Hermiona se vydala hledat hlavní lékouzelnici. Chytila za rukáv nějakého studenta, který ji k Pomfreyové nasměroval.

„Slečno Grangerová, jestli chcete pomáhat, tak tu máme plno práce,“ odbyla ji madame a obrátila se k čištění rány na hlavě nějaké studentky.

„Je tu profesor Snape,“ naklonila se k lékouzelnici, aby ji slyšela jen ona. „Opakovaně ho uštknul had ‚Vy-víte-koho‘.“

Madame Pomfreyová sebou trhla a pak se na ni otočila. „Kde je?“ A poté už to bylo rychlé. Hermiona chvíli sledovala, jak se lékouzelnice kolem profesorova lůžka činí. Naklonila mu hlavu, aby mu madame mohla dát napít lektvaru s protilátkami. Poté vypil ještě posilňující lektvar a madame mu vyčistila rány. „Děkuji, Hermiono, odtud už to zvládneme.“ Lékouzelnice se otočila zpět k pacientovi a přestala si jí všímat.

„Vrátím se,“ slíbila mu ještě a vydala se hledat Harryho a Rona. V mysli byla ale pořád s ním.

* * * 

Vyhráli. Válka skončila. Z bitvy o Bradavice vyšli vítězně, i když s významnými ztrátami několika svých blízkých. Neville zabil hada Nebelvírovým mečem. S Ronem zničili diadém Roweny z Havraspáru. Bolest v rodině Weasleyových, kterou způsobila Fredova smrt, byla ohromná. I Lupin s Tonksovou chyběli všem každý den. Bylo jí Ronalda líto, po tom všem si asi přál, aby mezi nimi proběhlo něco víc, ale nic takového se nestalo. Nechtěla to kamarádovi z dětství vysvětlovat, ale stále myslela na muže ležícího na ošetřovně. Chodila za ním každý den.

I dnes. Proplížila se velkými dveřmi do ošetřovny a svižným krokem přešla potemnělou místnost až k jeho posteli. Nikdo jiný tu nebyl. Chvíli pozorovala, jak se pomalu zvedá jeho hruď. Stála nad ním a zvláštním způsobem byla ráda, že přežil. Lehce se dotkla dlouhých prstů, které spočívaly podél těla na přikrývce.

„Profesore  Snape?“ zašeptala, když její dotek nezpůsobil žádnou reakci. „Spíte?“ Opět bez odpovědi. Jediné, co ji mohlo uklidňovat, byl jeho zvedající se hrudník. „Nevadí,“ špitla spíš pro sebe. Rozhlédla se kolem a poté si zpod okna přinesla židli. Mohla si ji snadno přivolat lehkým kouzlem, ale byla unavená. Už před pár dny se přistihla, že je ze všeho kouzlení vyčerpaná. Potřebovala odpočinek. Ta gesta, čistě lidská, mudlovská, jako když si někdo přistrčí židli k lůžku nemocného, jí chyběla.

Pár minut přemýšlela, co mu vlastně přišla říct. Nakonec se rozhodla, že to počká a začala mu vyprávět něco ze svého dětství. Jemu by to asi přišlo jako infantilní hlouposti, ale ona z těch vzpomínek čerpala sílu. Popisovala pro něj výlety s rodiči do Deanova lesa, knihovnu jejího otce, která byla plná knih z oboru stomatologie, matčiny výborné svačiny, které balila právě na ty výlety o víkendu. Návštěvy u prarodičů, které nemohly být obyčejnější, ona je však milovala. Měla velmi ráda i kouzelnický svět, který poznala příchodem do Bradavic, ale někdy jí přišlo až příliš obtížné vybalancovat tyto dva světy a z každého si podržet jen to dobré.

Ze vzpomínání ji vytrhly obrovské hodiny, které tiše odbily půlnoc. Profesorka McGonagallová, která se stala ředitelkou školy, trvala na povinné večerce. Hermiona věřila, že by ale snad problém neměla. Ne kvůli tomu, že byla jednou ze „zlatého tria“, ale spíše tím, že by nová ředitelka chápala, co ji zavedlo v tak pozdní čas na ošetřovnu. Nechtěla se však nikomu svěřovat. Pravidla ale nějakým způsobem dodržovat musela, ona i Ron se rozhodli, že dokončí ročník, který kvůli válce nezvládli. Harry byl přijat okamžitě na Ministerstvo kouzel jako bystrozor. Snažil se projít bystrozorským výcvikem, i když zkušeností už měl na tři životy. A také začínali svůj život s Ginny.

I po ní se už ministerstvo ptalo jako po budoucí bystrozorce. Nebránila se té možnosti, ale zatím si nechávala čas na rozmyšlenou. Ta práce ji přitahovala. Ale v současné době se snažila dohnat lektvary a psala článek o důležitosti ochrany kouzelných tvorů. Doufala, že by jí ho mohli vytisknout v nějakých čarodějnických novinách. Zatřásla hlavou nad myšlenkami, které ji na okamžik odvedly od osoby ležící vedle ní. Všimla si na obličeji Severuse Snapea letmého zkrouceného výrazu. Naprázdno polkl.

„Bolí vás něco, pane?“ zeptala se a instinktivně mu položila ruku na čelo, jako to dělala její matka, když chtěla zjistit, jestli nemá teplotu. Profesorovy rty se tiše pohybovaly, oči měl stále zavřené. Naklonila se nad něj, aby slyšela, co říká.

„Hned to bude,“ ujistila ho, obešla postel a do sklenice na nočním stolku nalila z karafy trochu vody. Viděla, jak se chce podepřít na loktech, ale nemá žádnou sílu. „Počkejte, pomůžu vám.“ Podepřela ho více polštářem a přitiskla studené sklo k jeho ústům. „Jen pomalu,“ klidnila žíznivého pacienta. Položila prázdnou skleničku zpět na stolek a uložila ho zpátky do postele. Profesor znovu usnul. Možná si bude myslet, že se mu to jen zdálo. Možná ji bude mít za madame Pomfreyovou. Netušila. Nevěděla ani, jestli vnímal, co mu říkala o svém dětství.

Pozorovala zbídačené tělo skryté pod bílou peřinou. Vlastně ocenila, že neviděla všechny jeho rány. Na těle i na duši. Harry jí převyprávěl, co viděl v myslánce. To ji ještě více přesvědčilo o tom, co si myslela už nějakou dobu. Severus Snape žádný padouch nebyl. Teď se ale soustředila na to, že bude ještě nějaký čas upoután na lůžko. Ošetřená rána na krku, oděrky na tvářích a rozseklé obočí, které lékouzelnice dokonale zašila. Když půjde vše dobře, zůstane mu jen jizva. Ano, jizvy. Všichni mají své. Nejen Harry. A nejen na těle.

„Dobrou noc, pane profesore.“ Věděla, že nedostane odpověď. Byl unavený a jeho zranění vážná. Léčba bude trvat ještě dlouho a následná rekonvalescence se může táhnout měsíce. Třeba jí bude dovoleno mu občas pomoct. Byla však přesvědčená, že to by bylo to poslední, co by si přál. Zanesla židli zpět na původní místo a odešla z ošetřovny.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Mors principium est 1: