OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Mors principium est 14

20.08.2021 (13:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 675×

Ráno bylo líné a deštivé. Léto se přehouplo do své poloviny. Červencové anglické měnící se počasí. V každé roční době jste mohli počítat se zataženou oblohou a šedivými mraky. Čas pomalu ubíhal. Hermiona se pořádně prospala a poté zamířila do koupelny. Napustila si vanu a užívala si blažený pocit na pokožce. Umyla si vlasy a zabalila si je do ručníku. Na sebe si hodila svůj měkký župan a zakručení v žaludku ji donutilo zajít si do kuchyně na snídani. Zamyšlená procházela jídelnou. Dům byl tichý. Jen někde nahoře slyšela, jak na střechu bubnuje déšť. Nádobí od večeře bylo uklizené.

„Dobré ráno,“ ozvalo se ze sedačky.

Hermiona sebou cukla a jen mávnutí jeho hůlky zamezilo rozbití hrníčku o zem. „Ahoj!“ vypravila ze sebe polekaně. „Nevšimla jsem si, že jsi tady.“

„Promiň,“ odpověděl Severus a pobaveně ji pozoroval. „Příště bych měl hlasitěji obracet stránky. Ten porcelán je rodinné dědictví.“ Odložil noviny vedle sebe.

Pokývala hlavou a omluvně se na něj podívala. V hlavě si přehrávala včerejší večer a jeho tvář blízko té její. Rychle zakroutila hlavou. „Bavíš se?“ Zvedla rozzlobeně obočí, když zahlédla drzý úšklebek profesora lektvarů. „Radši mi řekni, jestli si dáš čaj?“

„Rád,“ pronesl krátce a zase se vrátil k novinám. „Měl jsem zatím jen kávu. Jak ses vyspala?“

„Dobře, konečně. Po tolika probdělých nocích u učení. A ty? Jak dlouho jsi vlastně vzhůru?“

„Už pár hodin. Dokoupil jsem nějaké přísady do lektvarů a odpoledne půjdu na chvíli k mým známým. Něco vyřídit,“ odpověděl neutrálně svým obvyklým hlasem.

„Budeš chodit pryč často?“ Automatickými pohyby si připravila snídani a z konvičky na sporáku si nalila čaj.

„Někdy ano,“ ozvalo se nezaujatě nazpátek.

„Pořád nesmím vědět, co se děje a kam chodíš?“ Podívala se na něj z kuchyně přes jídelnu až na gauč, kde seděl.

„Ne. Je to pro tvoje dobro,“ vysvětlil a stále se věnoval článkům, které informovaly o znovu se obnovujících týmech famfrpálových hráčů. Někteří zemřeli ve válce, někteří byli natolik zranění, že do konce života nemohou sednout na koště.

Hermiona si povzdechla a konečně se s čajem posadila vedle něj. „Dobře. Poznám, když mi něco nechceš říct.“ Severus se na ni zpoza novin krátce usmál a zase zmizel za nimi.

„Doufám, že se tu zatím nebudeš nudit. Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala včera. Co takhle funkce nebelvírské primusky?“

„Smůla. To už nabídla ředitelka Ginny.“ Pokrčila rameny a napila se ze svého šálku.

„Tak prefektka? Zkusím si o tom s Minervou promluvit,“ řekl zamyšleně.

„To rozhodně ne. Já nechci mít žádnou protekci. Nesnáším to, Severusi, vážně,“ pronesla přísně a věnovala mu vážný pohled.

„To není protekce. Jen se jí zeptám, jestli je to místo obsazené. Neboj se.“

„Jak myslíš,“ pokrčila znovu rameny odevzdaně. „Stejně vždycky nakonec uděláš to, co chceš ty.“

Přešel její poznámku a pokračoval: „Zatím tady můžeš dělat, co uznáš za vhodné. Nakoupil jsem i nějaké sazenice a semena bylin a léčivek, jak jsi mi včera navrhovala. Neměl jsem na tu zahradu čas.“ Mávl rukou směrem ven, kde Hermiona tušila dosti zanedbané záhony za domem.

„Díky.“ Zvedla trochu koutky a opřela si zátylek o sedačku. Zaklonila hlavu a sledovala dřevem obložený strop. Čekala, až její ranní nápoj trochu zchladne. Vymotala si vlasy z ručníku a lehce jimi zatřásla. Vlnité kadeře visely dolů přes opěradlo. Ručník odložila vedle. Ucítila jeho pohled na svém obličeji. Periferním viděním zahlédla, jak tmavé oči klouzají z její tváře na krk a pak na hnědé lokny. Poté dolů až k jejím holým lýtkům, které nezakrýval župan. Pomalu k němu otočila hlavu, ale on už byl opět zabraný do kouzelnických novin.

„Vystydne ti čaj,“ poukázal na hrneček po chvilce. Pak se zvedl a odložil listy na stolek. Přešel místnost, ale u dveří se ještě zastavil. „Budu v knihovně. Přišly mi nějaké nové knihy, tak je zkusím uložit.“ Hermiona se divila jeho zvláštnímu chování, ale než stihla něco namítnout, byl pryč. Nasnídala se a odebrala se nahoru, kde se převlékla do čistého oblečení. Pak si vybalila věci z tašky, kterou měla na zkouškách, a trochu si uklidila v pokoji. Poté vyšla ze dveří a zamířila si to za ním. Slyšela, jak se dole s lupnutím objevil Krátura, který si něco brumlal a začal uklízet v kuchyni. Harry ho už poslal nazpátek.

Zaklepala na dveře knihovny a vstoupila. Severus k ní stál zády a do horních polic levitoval nějaké tlusté bichle. „Chtěla bych si promluvit o tom včerejšku,“ řekla pomalu a zastavila se pár kroků od něj.

„Byl to příjemný večer,“ pronesl klidně, ale bez jakéhokoliv zájmu ke konverzaci.

„Pro mě taky, ale o tom nemluvím,“ odpověděla nervózně.

„Omlouvám se ještě jednou za tu hádku, ale vysvětlit jsem ti to,“ řekl po několika okamžicích ticha.

„Ani o tom nemluvím,“ zakroutila hlavou a přistoupila k němu. Dotkla se jeho paže a Severus se k ní po chvíli otočil s otázkou v očích. „Chtěla jsem ti říct, že...“

Ale on ji nenechal domluvit: „Nemusíš mi nic vysvětlovat, Hermiono. To je v pořádku.“ Poodešel od ní a odložil knihy na stolek u okna. Pak jednu otevřel a začal v ní listovat.

„Ne, počkej.“ Došla až k němu. „Chtěla bych, abys pochopil, že...“

„Ale to vážně není nutné. Opravdu. Nedělej si starosti.“ Usmál se na ni a zase zabořil oči do vytištěných řádků. Všimla si, jak pevně svírá vazbu příručky pro lékouzelníky.

Neklidně si promnula dlaně: „Poslouchej mě, prosím.“ Znovu se nadechoval, ale ona už toho měla dost. „Do háje, Severusi, je to důležité!“ Konečně odložil tu rozměrnou bichli a věnoval jí plnou pozornost. Jeho výraz byl dokonale neprostupný a ani jediný sval v jeho obličeji se nepohnul, aby dal najevo, co právě cítí, nebo co si myslí. Hermiona tedy pokračovala: „Chtěla jsem ti říct, že jsem se včera cítila krásně. A že v tu chvíli, kdy jsme dotančili, tak jsem... chtěla jsem...“ Sklonila hlavu, protože nevěděla, jak zareaguje na její vyznání pravdy. „Tě políbit,“ vydechla nakonec a prudce k němu zvedla oči, aby jí neunikla jeho reakce. Ať už bude jakákoliv.

Severus ji pozoroval a ani teď to nevypadalo, že by dal najevo špetku citů. „Já vím,“ řekl nakonec s povzdechem po dlouhé chvíli, při které si ona málem rozkousala nervozitou dolní ret. „Byl to pro mě velice hezký večer. Už dlouho jsem nic takového nezažil.“ Usmál se na ni povzbudivě, a když už to vypadalo, že nic nebrání tomu, aby překonala vzdálenost mezi nimi a objala ho, pokračoval: „Ale tohle není možné.“

„Zase řekneš, že vztah studentky a profesora je mimo všechna pravidla školy? Ale já už nejsem studentka.“ Pokusila se o bojovný tón, ale z jejího hlasu mu muselo být zřejmé, že tak jistá v kramflecích si není.

„Ne,“ zakroutil hlavou pomalu. „To už by vůči tobě nebylo nyní fér.“

„Tak co to je?“ zamračila se, ale víc než zloba v ní narůstalo zklamání. Nechce ji. Necítí k ní to stejné, co ona k němu. Co si taky myslela?! Hloupá!

„Jsem pro tebe moc starý, Hermiono.“ Upřeně se na ni podíval a konečně se jeho neutrální obličejová maska proměnila ve smutek.

„Takže tohle je ono?“ zeptala se nevěřícně a udělala několik kroků k němu.

Profesor však ustoupil a natáhl proti ní svou dlaň. „Ne, nechoď blíž. Není to jen tohle. Je toho mnohem víc, co o mně ještě nevíš. A co by ti mohlo zkazit život, rozumíš mi? A to já odmítám. Nezprzním život nikomu dalšímu. Už znovu ne.“ Hermiona pochopila, že myslí Harryho matku, kterou miloval, ale nedokázal ji ochránit. Z naléhavosti jeho slov ji bodlo u srdce.

„Já se nebojím, Severusi. Nebojím se tě.“ Bojovně se mu podívala do očí a jeho úšklebek ji zranil. Rozhodla se ale, že mu teď nebude věnovat pozornost.

„Nevíš, o čem mluvíš. Nemáš ani ponětí, s kým tu několik měsíců bydlíš.“ V jeho pohledu se zablýskl sarkastický Snape spolu s nenávistí k sobě samému i ke světu okolo.

„Dovol mi to poznat. Prosím. Nemám strach a nebudu tě soudit,“ odpověděla rozhodně.

„Nechtěj to,“ zakroutil hlavou a přistoupil k ní. Bolest v jeho očích ji málem rozplakala. „A nechtěj mě. Jsi pro mě až příliš dobrá, Hermiono.“ Políbil ji na čelo a pak zmizel. Několika rychlými kroky přešel místnost a byl pryč. Jeho dlouhý plášť, který si dnes po dlouhé době zase vzal, za ním zlověstně plál. Po tváři jí steklo několik zbloudilých slz.

Ten den už se neobjevil a ona po několika vzlycích do polštáře usnula. Další den se potkali opět v kuchyni a ani jeden nepromluvil. Severus vypadal unaveně a mlčky jí položil horký hrnek s čajem na stůl v jídelně. Sám se usadil do křesla s knihou.

„Děkuji,“ odhodlala se nakonec. „Kdy jsi přišel? Vypadáš vyčerpaně.“

„Pozdě v noci,“ odpověděl bez jakýchkoliv emocí promítajících se v jeho hlase. Ona jen pokývala tiše hlavou.

Podobně uběhlo několik dalších dnů. Severus někam mizel a zase se po nekonečných hodinách objevoval. Někdy se vrátil až druhý den a vypadal příšerně vyřízený, jako kdyby dělal dozorce v Azkabanu těm nejhorším živlům. Dokonce si všimla jeho temných kruhů pod očima. Nevěděla, kam chodí, a snad jí to začínalo být i jedno. Poté, co ucítila osten žárlivosti nad tím, když ji napadlo, že chodí za jinou ženou, rozčílila se na sebe. I kdyby chodil, tak co. Ji stejně nechce a nemiluje. Po události v knihovně, kdy ji tak rozhodně odmítl, se zatvrdila. Ne, nebude ze sebe dělat chudinku, která po něm touží a on si jí ani nevšimne.

Ten den pracovala na zahradě. Začal srpen a proměnlivé počasí se trošku umoudřilo.

„Dnes nikam neodcházíš?“ zakřičela na něj, aby ji slyšel, a odhrnula si z čela hřbetem ruky pramen vlasů, který se jí uvolnil z copu. Upravila si rukavice a pak přihrnula další část hlíny k sazeničkám. Lehce je udusala dlaněmi a kochala se pečlivě zrytou zahrádkou okolo sebe.

„Dnes ne,“ odpověděl, když vyšel ze zahradní laboratorní chatičky a vedle dveří položil bedýnku se starým harampádím, které chtěl vyhodit. „Nechceš, abych ti pomohl?“ Sjel ji pohledem od hlavy až k patě a jeho oči se na okamžik zastavily u útlého pasu. Toho si ale Hermiona nevšimla.

„Ne, díky, to zvládnu sama,“ odpověděla rozhodně a postavila se. Ohnula se pro kyblík a šla vyhodit vytrhaný plevel.

Najednou ale otočila prudce hlavu, protože uslyšela ženský křik na vedlejší zahradě. „Nech mě být, Johne! A opovaž se na ni sáhnout, jinak od tebe odcházíme!“ ozýval se vyděšený tón.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ odpověděl hrubý mužský hlas a hystericky se zasmál. „Jasně, ty a odejít!“ Pak uslyšela ránu. Trhla sebou, odhodila kyblík a rozběhla se k zídce, která dělila Severusův dům a zahradu s vedlejší parcelou.

„Hermiono, ne!“ volal na ni profesor lektvarů, ale už byla u zdi. Přisunula si nějakou polorozpadlou cihlu ležící pod stromem, aby byla výš a postavila se na ni. Než vykoukla nad zeď, uslyšela ještě Severusovo varovné: „Nech to být! Taky jsem to zkoušel, ale nemá to cenu!“

Před očima se jí objevila scenérie zahrady. Uprostřed ní se výhružně tyčil asi čtyřicetiletý muž nad o něco mladší ženou. Za zády mužovy manželky, jak Hermiona usoudila, se krčila malá holčička. Mohlo jí být tak šest.

Odjakživa měla Hermiona ochranitelské sklony. Její srdce jí vždy velelo, aby se zastávala slabších, starala se o potřebné a zachraňovala bezmocné. Nikdy to nemohlo být jinak. I teď se vybičovala ke křiku: „Nechte je být, nebo na vás zavolám policii!!!“

Rozzuřený muž trhl hlavou směrem k ní a zatvářil se rozčileně. Jeho výraz byl až pološílený. „Co si to dovoluješ, ty couro! Copak ti ten úchylnej profesor nevysvětlil, že se mi má klidit z očí?!“

„Co si to dovolujete?“ opáčila Hermiona klidně, ale žaludek se jí třásl nervozitou. „Buď svou ženu a dceru necháte, nebo...“

„Nebo co?“ zašklebil se chlap a nechal roztřesenou matku s dívenkou být a rozešel se směrem ke zdi. „Tak co mi uděláš? Hm?! Jsem na vlastním pozemku, tak si trhni nohou. Můžu si tady s tou krávou a tím spratkem dělat, co chci!“ zařval nakonec a z druhé strany zahrady se na ni díval zlověstnýma očima.

„Když se uklidníte, můžeme si o všem V KLIDU promluvit,“ odpověděla mírně a ani jí nenapadlo uhnout pohledem. Ale bylo to zbytečné, chlap se po ní ohnal, ale ona v mžiku vytáhla ze zadní kapsy kalhot hůlku a namířila ji proti jeho čelu. „Zapomeňte,“ řekla rychle a pootočila hrotem hůlky. Malinko mu upravila mysl. Výraz rozzuřeného muže se najednou ztratil. Nahradil ho trochu přihlouplý pohled. Chlap od zdi poodstoupil a pak se rozešel jako beránek zpět do jeho domu. Žena a její dcera netušily, co se stalo, jen na Hermionu vděčně a trošku vyděšeně zíraly. Ta rychle sklonila hůlku a schovala ji do rukávu.

„Už je to v pořádku! Neublíží vám! Dnes bude spát jak mimino!“ zakřičela na dvě zkoprnělé postavy, které se nezmohly na slovo a pomalu odešly do domu. Hermiona seskočila z cihly, na které stála, a odebrala se zase k profesorově domu. Posbírala vysypaný kbelík, odnesla ho na kompost a šla vyplet další záhon.

Severus na ni koukal a nebyl vůbec rád. „Nevycházím z údivu nad tím, co jsi právě udělala. Myslel jsem, že víš, jaké jsou zákony. Žádná kouzla před mudly. A už vůbec je nepoužívat na ně samotné.“

„Vím,“ odpověděla klidně a dál vytrhávala ten otravný plevel.

„Ale tohle je vážné, Hermiono. Vymazala jsi mu kus paměti. Do dvou dnů tu máme dopis z Ministerstva.“

„Byla to výjimečná situace,“ řekla znovu krátce na vysvětlenou a dávala mu tak najevo, že nemá zájem o tenhle typ konverzace, které se on ale nechtěl vzdát. „Možná jsem zachránila dva lidské životy. Ministr to určitě pochopí.“

„Kdy se z tebe stal odmítač kouzelnického práva a takový ignorant?“ Kroutil nad ní hlavou a přišel blíž k její klečící postavě.

„A kdy se z tebe stal můj soudce? Na rozdíl od tebe aspoň neignoruji, když se někomu děje bezpráví!“ Vrhla po něm naštvaný pohled a zvedla se, aby si oprášila kolena od hlíny.

„Samozřejmě, protože já jsem nikdy za nikoho nebojoval. To od tebe není spravedlivé, Hermiono,“ poukázal klidně, ale jeho oči ho prozrazovaly. Jiskřilo v nich rozzlobeně natolik, že musela přiznat, že si toho dřív nevšimla. Uvědomila si však, že poslední dobou v její přítomnosti nedokázal skrývat a potlačovat své emoce. Respektive, to se mu vlastně dařilo, uměl dokonale kontrolovat své tělo a pohyby, ale jeho oči se staly alespoň pro ni studnou do jeho duše, ze které se naučila číst.

„Víš co? Vlez mi na záda,“ pronesla příkře a oddupala zpátky do domu. V koupelně se umyla a převlékla do čistého. Pak si zalezla do svého pokoje a nevycházela z něj. Nakonec rozrušením usnula.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Mors principium est 14: