OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Mors principium est 17

12.10.2021 (11:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 724×

Objevila se uprostřed vstupní chodby Severusova domu. Zdi vypadaly nedávno vymalované a nebyly tak oprýskané, jak na ně byla zvyklá nyní. I zábradlí se zdálo být v daleko lepším stavu. Všechno na Hermionu působilo více opraveně, čistě a nově. Dveře do kuchyně, odkud slyšela tlumené hlasy, které se hádaly, nebyly zcela zavřené, a tak do nich strčila a vstoupila dovnitř. Dvě postavy, které stály naproti sobě v útočném postoji, jí někoho připomínaly. Muž měl dlouhý hákovitý nos a tmavé oči, jeho obličej ale vypadal strhaně. Jeho opilecký nos však byl nateklý a červený, pod očima měl kruhy a kolem úst vrásky. Ženiny vlasy zářily černou barvou a byly vyčesány na temeni hlavy do vysokého účesu, podobně jako si Hermiona pamatovala fotky svých příbuzných ze šedesátých let. Právě poznala Severusovy rodiče.

Muž, který měl zhruba tolik let jako teď profesor lektvarů, křičel a o něco mladší žena se ho snažila uklidnit. „Nech toho, Tobiasi. Je pozdě, Severus už spí. Nedělej tu scény sousedům.“

„Mně je jedno, co si o mně kdo pomyslí!“ Zamračil se. „Tak ať si spí ten náš miláček,“ ušklíbl se Severusův otec sarkasticky a Hermiona jako by cítila, jak tmavovlasou ženu bodlo u srdce. „Porodilas mi zrůdu, Eileen, chápeš! A ještě k tomu jsi mě podrazila! Podvedla!“

„Nikdy jsem tě nepodvedla,“ bránila se žena marně.

„Ne?! A kdo mi teda řek před svatbou, že si beru čarodějku, co?! No, řekni, kdo!“

„Můžeš nenávidět mě, ale prosím tě, Tobiasi, on za to nemůže. Je to přece tvůj syn. Nesmíš ho od sebe odhánět. Severus tě potřebuje. Potřebuje otce.“ Muž se znovu ušklíbl a pak nejistou chůzí přešel ke stolu, kde ležela láhev s průhlednou tekutinou. Nahnul si z lahve a skoro celou ji vypil. Pak se potácivým krokem vrátil ke své manželce.

„To si piš, že ho můžu nenávidět! Neuplyne den, aby mi z vás dvou nebylo zle!“

Žena přešla ke svému manželovi a snažila se jemně uchopit jeho tvář do svých rukou. „Prosím, Tobiasi. Severus je ještě dítě. Potřebuje, abys ho měl rád.“ Hermiona cítila, že Eileen Snapeové, rozené Prince-Lloydové, velmi záleží na tom, aby její prosba padla na úrodnou půdu. Dávala do svých slov tolik citu a naléhavosti.

Chlap se ale po ní ohnal a chytil ji pod krkem. „Neopovažuj se mě vydírat, Eileen! Přilepila ses na mě jako pijavice! Jako odporná slizká zmije!“ Žena se snažila vysvobodit a místo toho zachytit Tobiasovy ruce, ale ten se napřáhl a dal jí facku. „Nech mě být!“ zahřmělo kuchyní mužským hlasem. Hermiona cítila zlobu vůči Severusovu otci a už jí začínalo být zřejmé, proč se někdy její profesor choval tak, jak se choval. I to, proč jednal s jejich sousedem tak tvrdě. Jeho vztek pocházel z minulosti.

Cítila, že se jí profesor rozhodl ukázat slabší verzi toho, co on a jeho matka zažívali obvykle. Z modřin na rukou a krku Severusovy matky usoudila, že ji musel jeho otec bít.

„Tobiasi!“ prosila znovu Eileen Snapeová s rukou na své tváři.

„Vypadni!“ zařval znovu.

„Slíbil jsi mi, že ho zkusíš mít rád,“ odpověděla znovu s pokusem o zklidnění celé situace.

Muž rychlými kroky přešel místnost, vzal do ruky hrdlo lahve a třískl s ní o stůl. V ruce mu zbyla nebezpečná ostrá zbraň. Zbytek tekutiny se rozletěl všude kolem. „Řek‘ sem, abys vypadla! A nezkoušej na mě žádný ty tvoje kejkle!“

Žena pomalými kroky couvala. „Dobře, Tobiasi, dobře. Jen se uklidni, ano?“ Na chodbě se otočila a vyběhla schody do prvního patra. Vešla do místnosti, kde měl nyní Severus ložnici. Hermiona vklouzla rychle za ní, než za nimi zaklaply dveře. Byl to dětský pokoj. V malé postýlce ležel malý asi pětiletý chlapec s malým hákovitým nosíkem, černými rovnými vlasy a očima stejné barvy. Hermiona se musela usmát. Vidět takhle Severuse v dětských letech pro ni představovalo zážitek a cítila opravdovou sounáležitost se svým profesorem lektvarů, který se rozhodl jí tohle ukázat.

Chlapec se otočil na svou matku, která stála opřena o zamčené dveře s hlavou v dlaních. „Mami, proč nás tatínek nemá rád?“

„Ty ještě nespíš?“ Podívala se na něj Eileen s očima plnýma slz.

„Ne. Nejde to,“ odpověděl smutně a unaveně si promnul víčka. „Určitě jsem ho nějak rozzlobil.“

„Ach, miláčku.“ Matka se posadila do jeho postele a přitiskla si ho do náruče. „Ty za nic nemůžeš. A tatínek nás má rád, jen je to pro něj těžké, víš?“

„To, že jsme jiní než on?“

„Ano,“ přiznala žena po chvíli. „Ale na jinakosti není nic špatného, Severusi. Pamatuj si to. Jsi výjimečný a důležitý a já jsem tu pro tebe. Vždycky.“

Vypadalo to, že chlapec se trochu uklidnil. „Ty brečíš?“

„Ne,“ zalhala. „Jen jsem šťastná, že tě mám. A že jsi šikovný. A teď spinkej, je moc pozdě.“ Uložila chlapce do postele, upravila mu polštář a zakryla ho peřinou se sovami, které na zelené látce máchaly křídly a jako by lítaly na místě.

„Mami?“ Zvedl k ní ještě oči, než odešla.

„Ano?“ Usmála se na něj a snažila se potlačit svůj smutek.

„Budu tě ochraňovat. Vždycky,“ pronesl vážně.

„Samozřejmě, že budeš, miláčku. Hezky spinkej. Dobrou noc.“ Zavřela za sebou a odešla po schodech do patra. Dům už byl tichý. Hermiona sledovala usínajícího Severuse a nesnesitelně ji bodalo u srdce steskem. Cítila, že nebyla jen neurčitý pozorovatel, ale jako by prožívala bezprostředně celou scénu i ona sama. Jako by byla její součástí.

„Moje matka vždycky myslela spíš na ostatní než na sebe a vždy upřednostnila mne před sebou. Chtěla, abych se cítil v bezpečí a lhala mi, že mě otec má rád, aby mi nezpůsobovala bolest. Bohužel asi se jí to nepovedlo tak, jak by si přála a jak moc se o to snažila,“ ozvalo se v Hermionině hlavě Severusovým dospělým hlasem. Pak celá scéna zmizela v kouři vzpomínek a objevila se nová.

Sledovala jedenáctiletého chlapce s delšími černými vlasy, jak sebral ze země dopisní obálku se zlatým nápisem a adresou odesílatele. Škola čar a kouzel v Bradavicích. S nadšením obálku rychle roztrhl a očima pečlivě přelétl každičké slovo. Jeho oči zářily.

„Mami, tati!“ Rozběhl se do kuchyně. Jeho otec seděl na pohovce a pil pivo. Matka něco vařila v kuchyni. „Přišel mi dopis z Bradavic!“

„Gratulujeme, miláčku! Jsi úžasný. Jsem na tebe moc pyšná!“ Nahnula se k němu matka s lehce prošedivělými vlasy a dala mu pusu na čelo.

„Tati.“ Přešel pak váhavě chlapec k muži a před oči mu dal dopis. „Budu studovat v Bradavicích.“

„Hm,“ zamručel nezaujatě Tobias Snape. „Na tohle jsme všichni čekali,“ odpověděl ironicky a hřbetem ruky odstrčil list papíru.

„Tati, bude ze mě čaroděj, chápeš?“

Malému Severusovi přiletěla facka. „Kliď se mi s tím z očí!“ křikl na něho otec.

„Tobiasi! Zbláznil ses?!“ uhodila Eileen na svého muže. „Pojď sem, lásko, mám z tebe velkou radost.“ Natáhla ruce a čekala, až za ní její syn přiběhne, aby ho objala. Když se ani nehnul, rychle došla k němu a schovala ho do své náruče. Severus se ale nepohnul. Stál tam a zíral na svého otce. Nikdo nevěděl, co se mu honí hlavou. Jen tam stál. Bez jakéhokoliv pohybu a ani po té, co ho jeho matka pustila z náruče, se nezdálo, že se objeví jakákoliv reakce.

„Nenávidím tě!“ odpověděl nakonec malý Severus téměř stejným tónem, jako znala Hermiona od profesora lektvarů nyní.

„Posluž si,“ ušklíbl se Tobias a nalil do sebe další lok piva. Chlapec oddupal z obývacího pokoje a bouchl za sebou vstupními dveřmi. Darmo na něj jeho matka volala, aby se vrátil. Toho dne ho už nenašla. Když se další den odpoledne vrátil. Uvědomila si, že je jiný. Něco se v něm změnilo.

Proměnila se však i scéna. Hermiona se objevila na bradavických pozemcích. Ke staletému dubu mířil rychlými kroky mladý Severus, v jehož tváři se začínaly zračit rysy, které velmi dobře znala.

„Srabusi! No tak, Srabusi!“ ozývaly se za ním hlasy dospívajících mužů. Hermiona v nich poznala Poberty. Harryho otce, strýce a ostatní. Skupinka se přibližovala a útočné volání nabývalo na intenzitě. Chlapci ho zatlačili ke stromu. „Tak co, Srabusi, už ses strachy podělal?“ zahalekal na něj James.

„Odprejskněte! Nemám na vás náladu,“ odpověděl Severus výhružným tónem. Chlapci se mu nepřestávali vysmívat a kroužili kolem něj s hůlkami.

„Kde máš tu svoji holku, aby tě přišla zachránit?“ dobíral si ho chlapec s narezlými vlasy.

„Pozor, Remusi, to je moje holka. Rozhodně ne jeho!“ prskal Severusovi do obličeje mladý Potter a zabodl mu hůlku do tváře. Severus mávl zápěstím a James odletěl o pár metrů dál.

„Ty zmije!“ zařval Sirius a nepříjemnou kletbou srazil chlapce s hákovitým nosem na kolena. Remus šel pomoct Jamesovi, který se svíjel na zemi a vzpamatovával se a Peter a Sirius si „pohrávali“ se Severusem. Vtom se odněkud vynořila dívka s rezavými vlasy a rozzlobeně dupala ke skupince mladých studentů.

„To je teda odvaha, Jamesi! Čtyři na jednoho. Že se nestydíte!“ Zpražila všechny pohledem. „Nechte ho být!“

Vběhla do jejich kruhu, kde mučili pátého chlapce, a sehnula se, aby mu pomohla zvednout se ze země. „Sklopte hůlky, blbouni!“ zakřičel okamžitě Harryho otec.

„Co jsem vám říkal?“ ušklíbl se Remus. „Musí ho zachraňovat holka.“

„Vypadněte, Jamesi! Běžte.“ Podívala se na Pottera přísným pohledem a pak její oči zjihly. „Prosím tě.“

„Jdeme,“ přikázal jmenovaný. „Příště tak rychle neunikneš, Srabusi! Počkáme si na tebe!“

Odběhli. Černovlasý mladý muž se postavil a zadýchaně s rukou na žaludku se opřel zády o strom. „Svině,“ procedil skrze zuby. „Tohle nemusíš dělat, Lily,“ řekl po chvíli, kdy se dal trochu do pořádku.

Pohladila ho po tváři a usmála se na něj. „Přece sis nemyslel, že to dělám kvůli tobě,“ odpověděla jemně se zvláštní jiskrou v očích.

„Děkuji.“ Severusův výraz se proměnil do křivého úsměvu. „Měl bych jít.“ V tu chvíli se přemístil a Harryho matka ani nestačila říct to, co měla na srdci. Pak si jen povzdechla a rozešla se směrem k Hradu.

Scéna se znovu změnila. Ale jen na několik okamžiků. Hermiona viděla z dálky Severuse v knihovně. V podobném věku jako před chvílí. Jeho černé oči se rozhlédly po knihovně. Všiml si posměšných pohledů a tichého šeptání a chichotání. Vysmívali se mu a pomlouvali ho. Hlasitě zaklapl knihu, což mu přineslo nesouhlasné otrávené zamlaskání knihovnice. Vrátil literaturu do dřevěné police a rozešel se do ložnice zmijozelské koleje. Tam si sbalil pár věcí a proplížil se k bradavickému jezeru, kde dlouho do noci v tichu seděl. Hermiona si uvědomila, že kdyby k němu teď přišla Lilly Evansová, kdyby s ním promluvila, kdyby si vybrala jeho místo Jamese Pottera, nemusel se Severus přidat k Voldemortovi, jeho život by byl lehčí a Lily by byla teď možná živá. Kdo ví. Na kdyby si však nikdo hrát nemůže.

Hermiona si také uvědomila, že něco podobného zažívala ve škole i ona. Posměch, že je šprtka, posměch kvůli tomu, že se nebojí zeptat, ale také správně odpovědět. Velmi dobře rozuměla pocitu, který ona měla roky. Není dobré se vyvyšovat intelektem. Nebo v podstatě čímkoliv. A vy jen toužíte po tom zapadnout. Aby vás ostatní brali takovou, jaká jste. Aby vás přijali mezi sebe. Vzpomněla si na slova Severusovy matky, které přibližně říkaly, že jinakost a výjimečnost nejsou špatné kvality.

Stála tam a chtěla vystoupit ze vzpomínky a promluvit s mladým Severusem. Bohužel to nešlo. Jak moc by si přála ho teď obejmout a říct mu, že naprosto přesně ví, jak se cítí. Zažívala něco velice podobného během svých studijních let.

Vše se ale znovu a naposledy změnilo v šedivou mlhu a pak se znovu objevila před profesorovým domem.

Šla za Severusem, kterému mohlo být v této vzpomínce tak sedmnáct. Právě se přemístil. Vysoká postava mladého muže s tmavými vlasy začínala nabírat na své majestátnosti. Ale až těžkosti a složité životní zkušenosti z něj udělaly toho Severuse Snapea, kterého znala. Prošel brankou k jejich domu a otevřel dveře. Z horních pater na něj doléhal křik. Okamžitě odhodil svůj cestovní plášť a vyběhl schody až úplně nahoru, kde dnes byla půdní místnost na sušení bylin. Dveře se rozletěly. Byla to ložnice jeho rodičů. Stárnoucí otec křičel na na koberci klečící matku, jejíž vlasy byly už skoro celé šedivé.

„To je dost, že ses ukázal, synáčku!“ šklebil se muž posměšně a z jeho dechu cítil Severus alkohol.

„Ty zmlkni,“ usadil ho Severus bez zájmu a prošel kolem něj ignoruje jeho nadávky. Vzal matku v podpaždí a pomáhal jí se postavit. Posadil ji na postel. Tobias Snape se však po něm ohnal. Hermiona netušila, jak to budoucí profesor udělal, ale v jednu chvíli uhnul otcově ruce a v druhé už tiskl hůlku k jeho krku, a kdyby ještě víc zatlačil, možná by mu propíchl hrdlo skrz na skrz.

„Mimo Bradavice nesmíš kouzlit,“ upozornil Severuse otec, ale bylo znát, že má ze svého syna strach.

„Myslíš?“ ušklíbl se Severus a jeho hlas zněl medově, což mu dodávalo na výhružném podtónu. „Jsou i jiné prostředky,“ dodal nakonec a chytil otce za límec a odtáhl ho za dveře, které zabouchl. Ten tam jen stál a pak potácivým krokem odešel dolů.

Severus se posadil vedle své matky, která se mu s pláčem zhroutila do náruče. Bolestný výraz skoro dospělého muže Hermionu naprosto odzbrojil. Než se celá vzpomínka rozplynula a ona si uvědomila, že sedí v potemnělé kuchyni profesorova domu o mnoho let později, všimla si, jak Severusovy mladé oči ztvrdly.

Každý seděl na svém místě a nikdo neřekl ani slovo. Mohli byste upustit špendlík a znělo by to, jako když na katedrále odbíjí zvony poledne. Profesor si ji prohlížel a čekal, až si to, co viděla, srovná v hlavě.

„Je mi to moc líto, Severusi. Strašně moc,“ pronesla zlomeným hlasem. Než stačil něco odpovědět, přistihla se, jak udělala dva kroky a vrhla se mu okolo krku. Omotala kolem něj své ruce. Jeho nejisté dlaně se pomalu obtočily okolo ní a on ji posadil na svůj klín.

„Mně taky,“ řekl neutrálním hlasem a vdechoval vůni jejích rozpuštěných vlasů, aby zklidnil své bušící srdce.

„Muselo být těžké procházet tím znovu,“ odpověděla smutně a zadívala se mu do očí. „Ale jsem ráda, že jsi mi to ukázal. Děkuji. Za důvěru.“

„Řekněme, že už to obrousil čas.“ Usmál se podobně bolestným způsobem, jako viděla v jeho vzpomínkách. „Omlouvám se, jestli tě to příliš znepokojilo. Ale už je to pryč. Dala by sis večerní čaj? Nebo třeba horkou čokoládu?“ zeptal se po chvíli přemýšlení a jeho výraz byl znovu jasný jako polední slunce a chmurná minulost byla zahnána pryč, jako když lusknete prsty.

„Ty můj statečný Severusi,“ pronesla něžně a přitulila se k jeho hrudníku. „Čokoládu, prosím.“ Zasmála se tiše do jeho košile, která voněla bylinkami a jeho dřevitou kolínskou. Usmál se a pomalu vstal. Zavedl ji k sedačce, kam ji posadil. Připravil horký nápoj a po celou dobu mu na tváři pohrával lehký úsměv. Užíval si, že může vařit bez použití magie. Cítil, jak se z jeho srdce uvolnila část toho, co ho léta tížilo. „Vidím, že se ti ulevilo,“ pronesla s pátravým pohledem, když si sedal vedle ní.

„Znatelně,“ odpověděl a lehce si s ní přiťukl svým hrnkem, ve kterém měl stejný nápoj jako ona. Pak se uvelebili na pohovce a šálky odložili na stolek.

Opřela se o něj a za několik okamžiků se odhodlala zeptat. „Obejmeš mě, prosím?“ Okamžitě se jí přizpůsobil a obtočil kolem ní svou ruku. Přisunul si ji blíže k sobě a opřel si o opěradlo svou stále zaměstnanou hlavu plnou myšlenek. Seděli takhle možná hodinu, než si všiml, že usíná lehkým spánkem. Čokoládu už dávno vypili a i jemu se zavíraly oči.

„Měla by sis jít lehnout, Hermiono. Je pozdě,“ pronesl tiše.

Krátce přikývla. „Odneseš mě?“

„Rád,“ odpověděl a zvedl ji do náruče. V jejím pokoji, kde byl vždycky pokoj pro hosty, ji uložil do postele. Chvíli ji pozoroval a čekal, než usne. Vypadala jako spící panenka.

„Ty ještě nepůjdeš spát?“ ozvalo se, než za sebou zavřel dveře.

„Ne. Musím si ještě něco nastudovat v knihovně. Krásné sny, Hermiono. A děkuji, že jsi dovolila, abych ti ukázal to všechno.“

„Rádo se stalo. Dobrou noc, Severusi,“ pronesla ospalým hlasem a zavrtala se do peřin. „Miláčku,“ zašeptala. Jako by si vzpomněla někde mezi vědomím a spánkem na oslovení jeho matky.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Mors principium est 17: