OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Mors principium est 22

18.01.2022 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1058×

Dny ubíhaly a Severus se pořád někam vytrácel. Začínal ji děsit stav, ve kterém se vracel domů. Všimla si, že znovu vařil léčivé lektvary, které pak užíval. Nic neříkal, skoro nejedl a nejen jeho zdraví jí dělalo starosti. Začal říjen a ona měla brzy nastoupit do Bradavic. Seděla v kuchyni u stolu a vypisovala si důležité informace z knihy, kterou od něj dostala k narozeninám. Popíjela ranní čaj a snažila se v sobě udusit strach a nervozitu, kterou pociťovala ze skutečnosti, že je profesor čtyři dny z týdne pryč a také, že ještě neměli čas si promluvit o tom, že by si ji chtěl vzít. Chtěla znovu mluvit i o tom, co jí ukázal a proč. Vysvětlení, že to bylo kvůli tomu, aby o něm věděla vše, ji příliš neuspokojilo.

Vtom uslyšela pomalé sunoucí se kroky na chodbě. Odložila zápisky a vstala. Když otevřela dveře, Severusova vysoká postava stála u zábradlí. Jednou rukou se o něj opíral a záda měl bolestivě ohnutá.

„Co se stalo? Co je ti?“ Rychle přešla k němu a podepřela ho.

„Nic. Nic mi není,“ odpověděl sípavým hlasem. „Postel,“ vydechl vyčerpaně.

Pomohla mu na gauč před krbem, protože do patra do ložnice by ho sama bez magie nedostala a nechtěla ho přenášet pomocí kouzel, jako kdyby byl bezvládný. Dvěma mávnutími hůlky podpálila oheň. „Co ti mám přinést?“ zeptala se ustaraně, když viděla jeho temné kruhy pod očima, propadlé a bezbarvé tváře a roztržený koutek úst. Vyslala na něj diagnostické kouzlo. „Nic zlomeného, žádná vnitřní zranění,“ zhodnotila jeho stav.

„To je dobré, Hermiono. Nech mě odpočívat,“ pronesl tichým unaveným hlasem.

„Tohle je výjimečná situace. Nechej si pomoct,“ zkusila to znovu. „Já vím, že nejsi zvyklý na pomoc od druhých, ale, Severusi, prosím!“

„Jen se vyspím, ano?“ pokusil se o úsměv, ale spíše to byl bolestivý úšklebek.

„Nebuď pořád takový hrdina! Dovol mi se o tebe postarat!“ Teď už se zlobila.

Chvíli jen tiše se zavřenýma očima oddechoval a pak pochopil, že nemá význam se s ní hádat a ani na to nemá momentálně sílu. Podíval se na ni tak prázdným skelným pohledem, až ji to vyděsilo. „V ložnici mám na stole několik lektvarů. Přines všechny.“

Přikývla a vyběhla schody. Neriskovala, aby se po použití accia tolik lektvarů rozbilo. Rychle se vrátila. „Tady jsou.“ Podala mu je a on si je v přesně určeném pořadí, o kterém netušila, podle čeho ho určil, nalil do krku. Pak mávl rukou a uzdravil si roztržený ret. Barva se mu po chvíli začala vracet do tváří. Přikryla ho dekou. „Co bys ještě potřeboval?“

„Spát,“ pronesl klidným hlasem tiše. Přikývla a zvedla se, aby si k sedačce přinesla polštář a posadila se na něj. „Nemusíš... nemusíš tu u mě... zůstávat.“

„Vážně si myslíš, že tě teď poslechnu? Když jsi v tomhle stavu,“ dodala a mezi obočím se jí objevila ustaraná vráska.

„Neodbytná ženská,“ zamumlal sarkasticky a otočil se na druhý bok zády k ní. Za pár minut slyšela, jak pravidelně oddechuje. Chvíli zkoumala lektvary, které si uvařil. K několika si přičichla. Posilující, krvetvorný, proti dehydrataci, tišící bolest a ten pátý nepoznala. Potom se podívá do lexikonu lektvarů.

Netušila, kolik hodin u něj proseděla, ale když zvedla hlavu a protahovala si záda, venku už byla tma. Severus mluvil ze spánku a neklidně sebou trhal. Dala vařit na čaj, ale provedla to pomocí magie a na celý proces uvalila ztišující kouzlo, aby profesora neprobudila.

„Ty jsi pořád tady?“ ozvalo se slabě z gauče. Pomalu se překulil k ní. Vlasy se mu lepily k čelu a celý se potil.

„Máš horečku.“ Sáhla mu na čelo a se zamračeným pohledem sledovala, jak přerývavě dýchá. Rychle přivolala příslušný lektvar. Poslušně ho vypil. Pak se konečně zvedla, došla namočit kapesník a obklad mu dala na čelo. Posadila se vedle něj a tiše ho pozorovala.

„Vypadáš, jako by tě můj stav vyděsil,“ konstatoval suše a snažil se o notnou dávku ironie, ale víčka měl těžká. Tak tak se udržoval vzhůru.

„Ne, jsi mi úplně jedno a na tvém zdraví mi nezáleží,“ opáčila. „Ani teď mi neřekneš, co se to u všech všudy děje? A upozorňuji tě, aby sis dobře rozmyslel, co řekneš.“

Profesor se podepřel na loktech a namáhavě se posadil. „Ne, prostě to nejde, smiř se s tím. A už se neptej.“

„Fajn. Tak si tady pro mě za mě chcípni!“ Prudce se zvedla a odešla do svého pokoje.

Asi za dvě hodiny znovu uslyšela jeho kroky na chodbě. Zaklepal a čekal na vyzvání. „Pojď dál,“ zavolala neutrálně. „Posaď se,“ pokynula k posteli. „Odpočinul sis?“

Beze slova přikývl, ale pak zakroutil hlavou, jako by si předtím něco dlouze promýšlel a promluvil: „Pořád ti nemůžu říct, co se stalo, Hermiono. Ale než na mě začneš křičet, chci se ti omluvit. Mám přijímat tvou pomoc bez hloupých řečí, když ji potřebuji.“

„Dobře,“ řekla po chvíli rozmýšlení. „Ale co děláš tak důležitého, že mi to nechceš říct? Má to nějakou souvislost s Harrym? Ten taky Ginny nic nesděluje. Souvisí to s těmi vzpomínkami, co mi ukazuješ?“

Unaveně si promnul kořen nosu. „Netahej to ze mě. Nemůžu. Kvůli tvému bezpečí.“

„Ale jdi s tím do háje, Severusi! Nemám právo vědět, kam odcházíš a co tam děláš? Nezasloužím si aspoň to?“ Dokonce se před pár dny přistihla, že přemýšlí, jestli nemá jinou ženu. Pak si silně vynadala za svou hloupost.

„Máš na to plné právo a zasloužíš si všechno na světě, co ti jen můžu dát. Ale tohle opravdu ne. Už jsem řekl,“ dodal autoritativně.

„Jestli mi ukazuješ ty vzpomínky, abys mě od sebe odehnal a já nesouhlasila se svatbou, tak se ti to daří daleko méně, než když máš přede mnou tajemství a chováš se takhle. Ale dobře,“ zvedla ruku, aby ho umlčela, „měj si je.“

„O tomhle jsi chtěla mluvit?“

„Ano,“ odpověděla pevně.

„Poslouchám.“

„Konečně.“ Zvedla jedno obočí podobně, jako to dělal on, když říkal něco ironického, což ho viditelně i v jeho momentálním slabém stavu pobavilo. „Proč ses rozhodl, že mi ukážeš i ty odporné zlé zkušenosti se smrtijedy a Voldemortem?“

„Za prvé, abys o mně věděla vše. Za druhé, aby tvé rozhodnutí strávit se mnou život bylo učiněno s vědomím, že znáš všechny stránky mé osobnosti a zda jsi vůbec ochotná s bývalým smrtijedem a starým nepříjemným morousem žít.“

„Nejsi starý, Severusi. Pokud to podle Harryho rodičů počítám správně, není ti ani čtyřicet.“ Skočila mu do řeči obratně, aby trošku rozplynula jeho vážný styl mluvy. Oba se na sebe usmáli.

„Za třetí,“ pokračoval. „Ano, chtěl jsem tě od sebe odehnat, ale nebude to tak jednoduché, jak jsem si myslel.“ Na jeho obličeji se objevil úšklebek, ale pak se zase jeho tvář zachmuřila. „A některé mé vzpomínky ti musely způsobit bolest. Za to se omlouvám.“ Přistoupil k ní a snažil se si před ní kleknout a uchopit její ruce do svých.

„Ne, počkej, to nedělej.“ Zvedla ho za paže, aby se znovu postavil a dovedla ho k posteli, kam se oba posadili. Působil na ni stále malátně vzhledem k tomu, že ještě před pár hodinami se sotva udržel na nohou. „Nedělej si starosti. Já jsem silná. A už je to pryč. Jen v tu chvíli to byl šok, protože i když jsem to tak nějak tušila, tvoje vzpomínky překonaly moje nejčernější obavy.“

„Já vím. Promiň.“ Pohladil ji jemně hřbetem ruky po tváři. „A za čtvrté. Je tak snadné dostat ze sebe všechny ty věci, které jsem léta potlačoval a dusil v sobě, když jsi vedle mě. S tebou je to jednodušší. Uvědomil jsem si, že jsem se asi bál, co to se mnou udělá, když těm démonům začnu čelit sám. Ale teď, když jsem se jim postavil díky tobě a s tebou a prožil to znovu, odešli snadněji, než jsem si kdy myslel.“

„Z toho mám radost. Kdyby to bylo jen tohle, budu ráda, že to bylo k něčemu,“ dodala povzbudivě.

„Není to jen tohle, Hermiono. Představ si, že v sobě desítky let dusíš něco, co tě zevnitř pomalu zabíjí. A podvědomě víš, že by ses toho měla zbavit, ale zároveň víš, že je to tvou součástí natolik, že samotný pokus o to se s tím nějak vyrovnat, snad ani není možný. Ale teď vím, díky tobě, že to možné je a bude. I za to děkuji. A miluji tě. Důvěřuji ti, jako málokomu. Pravděpodobně jsem nikdy nikomu tak nevěřil.“

„Ani Lily?“

Na chvíli ho překvapilo, když vyslovila její jméno. „Ne,“ odpověděl pak pevně. „Ani jí. Možná na začátku, ale... Stále byl v jejím závěsu Potter a v jednom okamžiku ztratila veškerou mou důvěru a pak se naše životy rozdělily. Nebo jsem ji možná ztrácel postupně. Ale ona ve mně určitě ztratila důvěru okamžitě.“

„Ale miloval jsi ji i dále. A trápil ses její smrtí.“

„Ano, ale to byl jen pocit uvnitř mě. Nikdy jsme spolu nemohli reálně být. Naše životy a povahy byly příliš rozdílné, a kdyby nezemřela, jsem si jistý, že by se mnou stejně už nechtěla být. Navíc dávno si vybrala Pottera a měla malé dítě. Naše cesty se rozešly. Ta možnost – být spolu - už nebyla reálná ani v době, kdy jsem si myslel, že určitě zemřu, pokud spolu nebudeme tvořit pár.“ Sklopil hlavu a zíral na vyšívané povlečení na Hermionině posteli. „Zatraceně! Byla tak dokonale nebelvírská, že by se mnou nevydržela. Ale mělo to tak být. Až příliš jsme se vzdálili a nikdo si nezaslouží být se mnou. Ani ty.“

„Severusi, už toho nech s tím sebetrýzněním.“ Stiskla jeho paži chlácholivě a věnovala mu vážný pohled. „Přestaň.“

Zvedl k ní hlavu a usmál se. „Máš pravdu. S tebou je to jiné. Poprvé v životě něčemu věřím. A to je náš vztah. Vidím, že je to s námi skutečně reálné. Být s tebou a nemít strach, že mě odsoudíš.“

„Nikdy tě neodsoudím. Možná se někdy zlobím, ale to ze strachu o tebe, a umíš člověka fakt naštvat, Severusi Snape. Ale oba jsme si něčím prošli a setkali se ve chvíli, kdy je tu možnost, že můžeme být spolu.“

„Děkuji.“ Přiblížil se na několik centimetrů k její tváři.

„Není za co. Děkuji, že jsi mi tohle svěřil. A taky tě miluji.“ Překonala vzdálenost a políbila ho. Jemným nepřerušovaným pohybem svých rtů prozkoumávala ty jeho. Položil své dlaně na pro něj příjemně tvarované boky a pomalu ji pokládal na postel. Hermiona ucítila, jak jeho jazyk zavadil o její ústa a žádal o prohloubení polibku. Prsty přejížděl po bělostných pažích. Tiše vydechla, aby uvolnila alespoň část těch neskutečných pocitů, které v ní jeho doteky vyvolávaly.

„Je ti už lépe?“ zeptala se mezi polibky. Přesunul se vedle ní a podepřel se na boku o loket.

„Mnohem,“ odpověděl a pozoroval ji očima temnějšíma než noc a lačnícíma po dalších polibcích. A nejen po nich.

„Kde jsou vaše staré a zatraceně konzervativní hodnoty, profesore?“ zasmála se.

„Do háje s nimi! Zpropadený konzervativní kouzelnický svět!“ zavrčel a posadil se.

„Pro mě to bude taky těžké,“ pronesla. „... takže?“

„Nemohu s tebou spát dříve, než budeme svoji. Nemysli si, prosím, že bych nechtěl, ale z úcty k tobě to neudělám.“

„Nemyslím a děkuji. Kdejaký mladý kouzelník by se tomu vysmál, ale tohle jsi ty a já s tebou a s tvými hodnotami souhlasím.“

„Nemusíš mi děkovat. Strávil jsem půlku svého života s dospívajícími puberťáky, kteří nemají absolutně žádné ponětí o tom jak skrývat problémy způsobené narůstajícím testosteronem. Vím přesně, co by právě teď udělali, jen co by ses na ně podívala zpod tvých krásných řas.“

„Já to vím taky. Žila jsem léta mezi nimi.“ Oba se odlehčeně zasmáli. „Zapomněla jsem na ten čaj. Nepůjdeme si něco uvařit? Noční večeře ve dvou?“

„Vzhledem k tomu, že jsem od rána nejedl, je to dobrý nápad. Ty zpropadené lektvary člověka nezasytí.“

* * *

Další dny ubíhaly poklidně, až ji to samotnou překvapilo. Severus vařil lektvary pro lékárnu i pro vlastní potřebu. Přicházely mu první peníze od jeho přítele lékárníka, za které nakoupil další přísady do receptů. Hermioně se zdálo, jako by se předzásoboval na nějakou událost. Společně zazimovali zahradu a ona se připravovala na první hodinu s dětmi. Měla přijít zítra.

V pokoji si chystala věci na výuku, když uslyšela dole šramot. Seběhla schody s popěvkem písničky od skupiny ABBA When I kissed the teacher a v kuchyni zůstala zírat na po zemi rozházenou hlínu a rozbité květináče. Uprostřed toho svinčíku vystrašeně pobíhal Krátura, něco si rozzlobeně pobrukoval a snažil se nepořádek uklidit.

„Co jsi to tady prováděl? Kde je profesor?“ zeptala se rozrušeného skřítka, který s leknutím nadskočil, protože ji neslyšel přicházet.

„Pán profesor Snape je v zahradním domku. Krátura měl všechny tyhle květináče donést nahoru do té místnosti pod střechou, aby byly rostliny chráněné před zimou, ale kouzlo se Kráturovi vymklo a celé se mu to tady vysypalo,“ bědoval a zběsilým luskáním prstů nechal mizet vše, co zbylo. „A pán profesor Snape se teď bude moc zlobit.“

„Ty jsi nechal zmizet ty květináče i s rostlinami?!“ zvolala hlasitěji, než chtěla. Přitiskla si dva prsty ke kořenu nosu, aby se uklidnila. To se Severusovi nebude líbit. Ty sazenice byly příšerně drahé. „To nevadí, Kráturo, pomůžu ti.“ Přivolala si hůlku a uklidila podlahu kuchyně i obýváku. „A teď zmiz, než to profesor zjistí. Promluvím s ním, neboj.“ Krátura okamžitě utekl a ona se rozešla na zahradu.

„Severusi?“ Zaklepala na dveře domku a pokusila se je otevřít, ale něco jí bránilo v cestě. „Můžu dál?“

„Ano, promiň,“ ozvalo se tlumeně zevnitř a dveře se uvolnily. „Musím to odsunout, vyrobil jsem toho víc,“ vysvětlil rychle.

Hermiona zírala na stovky krabiček s přihrádkami, v nichž stály lahvičky s lektvary. „Ty se chystáš na válečnou výpravu?“

Věnoval jí výmluvný pohled. „Něco je pro nás, ale většina půjde do lékárny,“ odpověděl vyhýbavě. „Co to tam ten skřet dělá? Slyšel jsem rány.“

„Doufám, že se nebudeš zlobit, ale upustil ty květináče a pak je nechal zmizet i s rostlinami. Hlínu už jsme uklidili. Byl dokonale vyděšený, že ho za to prokleješ.“

„Cože udělal?! Ano, to ho tedy zatraceně prokleji! Nemá ani představu, kolik ty sazenice stály!“ supěl a chystal se si pro Kráturu dojít.

„Klid, Severusi! Uklidni se. Koupíme nové, ano?“

„Jak můžeš být tak klidná? Vždyť to je odporné plýtvání a ty rostliny jsme mohli na jaře zasadit do záhonů! Takhle je polovina bylin v háji!“

„Severusi!“ Stoupla si na špičky, chytila ho za límec a přitáhla si ho k polibku.

Pak začala zpívat. Trošku upravila některá slova, aby to bylo příhodné.

„Everybody screamed

When I kissed the teacher

And they must have thought they dreamed

When I kissed the teacher

All my friends at school

They had never seen the teacher blush

He looked like a fool

Nearly petrified 'cause he was taken by surprise

When I kissed the teacher

Couldn't quite believe his eyes

When I kissed the teacher

My whole class went wild

As I held my breath

The world stood still but then he just smiled

I was in the seventh heaven

When I kissed the teacher

What a mad day

Now I see everything in a different light

What a mad day

I was up in the air

And he taught me a lesson alright

I was in a trance

When I kissed the teacher

Suddenly I took the chance

When I kissed the teacher

Leaning over me

He was trying to explain the awes of alchemy

And I couldn't help it

I just had to kiss the teacher

What a mad day

Now I see everything in a different light

What a mad day

I was up in the air and he taught me a lesson alright

What a crazy day

When I kissed the teacher

All my sense had flown away

When I kissed the teacher

My whole class went wild

As I held my breath

The world stood still, but then he just smiled

I was in the seventh heaven

When I kissed the teacher

When I kissed the teacher

(I wanna hug, hug him) When I kissed the teacher

(I wanna hug, hug, hug him) When I kissed the teacher

(I wanna hug, hug him) When I kissed the teacher“

Severusovo obočí se zvedalo čím dál tím více a pak se profesor se rozesmál hlubokým hrdelním smíchem. Potom se na ni podíval s hravými plamínky v očích. „No, tedy. Jsem poctěn, co si to o mně, slečno studentko, zpíváte.“

„Jak jste si tak jist, že je to o vás, pane?“ napodobila tón školačky.

„Zázraky alchymie mohu učit jenom já. Ale v tom textu je to ve skutečnosti jinak, že.“

„No, jak myslíte, profesore,“ zašklebila se. „Nevěděla jsem, že znáš ABBU.“

„Byl jsem náctiletý, když začali hrát. Bylo velmi složité vyhnout se jejich hudbě.“ Zavzpomínal. „Ale velice se mi líbí ta pasáž o tom, že jsem tě naučil lekci...“

„Mě zase baví ta část, že celá třída se zbláznila, když...“

„Přestaň, Hermiono,“ skočil jí do řeči. „Z představy, že by nás při tom sledoval Potter, Weasley nebo Longbottom se mi dělá zle.“

„Pojď sem.“ Rozesmála se a přitáhla si ho znovu k polibku. „Jim o tom říkat nebudeme. Stejně už to dva z nich tuší.“ Severus místo odpovědi zaúpěl, ale pak ji k sobě přitiskl blíž.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Mors principium est 22: