Na konci duhy - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

An old wizard went out one dark and windy day, in the forest he rested as he went along his way, when all at once a mighty herd of red eyed cows he saw, a-plowing through the ragged sky and up the cloudy draw... Jeden starý kouzelník odešel jednoho temného a větrného dne, odpočinul si v lese na jeho dlouhé cestě, když najednou se mu zjevilo celé stádo rudookých krav, pobíhající roztrhanou oblohou nahoře v mracích...

14.08.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 794×

Severus nevylezl ze svého pokoje celé dopoledne. Únava ho nakonec přemohla a ještě usnul. Když už se po několika hodinách vrátil mezi živé, otevřel okno dokořán a dopřál si dlouhou sprchu. Jakmile vyšel z koupelny, ucítil ten příjemný čerstvý vzduch. S chutí ho nasál do plic. Hlasitě vydechl, ustlal a oblékl se do lehkých kalhot a černé košile s rozhalenkou. Krk mu stále zdobil stříbrný řetízek, který nikdy nesundaval. Měl pro něj zvláštní význam. Význam, o kterém nikdy s nikým nemluvil. Ani s bratrem, ani s Brumbálem… s nikým. Většinou ho měl schovaný pod svršky, ale dalo by se říci, že byl na takové pracovní dovolené, a ani v soukromí nechodil stále oblečen jak ve škole. Hupsnul do postele jako malý kluk a upravil si polštář, aby se mohl pohodlně usadit. Opřel se do něj a rozevřel novou knihu o lektvarech, kterou si nedávno pořídil. Jakmile se začetl, ztratil pojem o čase. Stále to byla jedna z jeho nejoblíbenějších činností. U četby se tak perfektně odreagoval. Neměl náladu na babské štěbetání. Dokázal si představit, jak pubertální živel, kterým Neena jistě byla, dokáže strhnout mladou čarodějku ke stejným výstupům, a na ty nebyl zvědavý. Pokud nebude muset, lepší nevylézat a být hezky schovaný. Plížit se po chatě a ubírat body stejně nemohl, takže se téhle další zálibné činnosti musel vzdát. Ze čtecího maratonu ho vytáhlo zaklepání na dveře. Automaticky odtrhl oči od rozečtené stránky a zadíval se na ně. Zaklepání se ozvalo znovu.

„No, tak co je?“ zavrčel podrážděně a zaklapl knihu. Ve škvíře dveří se objevila zrzavá hlava.

„Mohu dál?“ zeptala se Constance zvědavě.

„Už jste stejně tu,“ ušklíbl se profesor a s očekáváním na ni hleděl.

„Uvařila jsem oběd, dáte si s námi?“ položila spíše řečnickou otázku. Nečekala kladnou odpověď, ale nedalo jí to se nezeptat.

„Hm,“ odfrkl si Severus, bylo to víc, než opravdu očekávala. Překvapeně zvedla obočí. „A co jste uvařila? Já jsem celkem frfňa,“ mávl muž ledabyle rukou. Connie se potutelně usmála.

„Dovolila jsem si připravit vepřovou pečeni se zeleninou a bramborami,“ odvětila stejně nezaujatě.

„To jste si tedy dovolila hodně,“ pokýval černovlasý kouzelník vážně hlavou a vyšvihl se z lůžka. „Jelikož jste se právě trefila do mé oblíbené krmě.“ Ani se neobtěžoval s obouváním a jenom bosky zrzku míjel a spěšně sešel schody. Musel uznat, že už mu v břiše kručelo, jenom se mu nechtělo vylézat z postele, zvlášť když byl začten a nevnímal čas, natož břicho. Connie s úsměvem zavrtěla hlavou. Byla ráda, že se s obědem trefila. Alespoň s ním bude trochu k vydržení. Neena už čekala na oba strávníky, nebo tedy aspoň na jednoho. Když viděla vcházet bývalého Smrtijeda, zatvářila se řádně kysele. Vrátil jí její škleb a sedl si naproti ní. Záměrně si vybral dané místo, aby nemusel sdílet to vedle ní a dobře na ni viděl. Constance se záhy přidala k nim. Jídlo už bylo připravené na stole, jenom před každého položila talíř a příbor. Vzájemně si vyměnili mísy s bramborami a zeleninou a z prkénka si nabrali každý dle svého uvážení plátky masa. Obědvali za svorného mlčení, Connie se na Severuse radši ani nepodívala, jelikož nechtěla vidět jeho grimasy. A že si je dokázala živě představit. Opak byl ale pravdou. Jídlo mu chutnalo, spíš to nechtěl dát úplně najevo, obličej ale nehodil ani jeden. Dívka ho po očku pozorovala. Jakmile si všimla jeho tetování na předloktí, začala z něj mít divný pocit a Constance jí ještě nevysvětlila podrobnosti. Asi o tom moc mluvit nechtěla a ona se jí prozatím neptala. Zmijozel cítil její pohled, ale snažil se mu nevěnovat žádnou pozornost, šlo to ale čím dál tím hůř. Měl pocit, jako kdyby ho propalovala. Najednou k ní prudce otočil hlavu.

„Co?“ vyštěkl, až obě ženy nadskočily. „Tak už se zeptej a neciv na mě!“ sykl chladně.

„Jak to víte?“ špitla Neena, aniž by opětovala jeho pohled. Musela si přiznat, že z něj měla najednou trošku strach.

„Nejsem žádný hloupý balík, ale kouzelnický profesor. Myslíš, že kdybych se ničím nevyznačoval, že bych byl tady?“ propaloval ji ostrým pohledem, se kterým se po delší době dívka střetla, ale hned očima zase uhnula. Nedokázala ho vydržet.

„Když víte, na co myslím, tak se přece nemusím ptát,“ sdělila mu téměř neslyšně.

„Mám ti povědět pohádku o čertech a kůzlátku, nebo to chceš bez obalu?“ Otřel si ústa ubrouskem a upustil ho doprostřed talíře. Opřel se do opěradla židle a založil si ruce na prsou. Neena mlčela a odevzdaně hleděla na Constance. Té se jenom povzbudivě zvedly koutky úst. „Nepotřebuji se ti zpovídat nebo se ospravedlňovat. Sama sis všimla, čím jsem býval, ale teď jsem tady a hlídám tebe. Myslím, že to je dost velký trest, nemyslíš?“ procedil skrz zuby a přimhouřil oči. Dívka se na něj zahleděla se stisknutými čelistmi, jak jí začala stoupat krev do hlavy.

„Vy jste tedy dobrý ocas!“ a prudce vstala od stolu.

„Jo, tak já jsem ocas! Já jsem ocas! To ti pěkně spočítám, holčičko!“ a ukázal na ni varovně prstem.

„Já jsem se o vaši dobročinnost neprosila! Mě se taky nikdo neptal, co chci a co ne! Jeden den jsem byla šťastná teenagerka a druhý den jsem byla tady! Nikdo mi neřekl proč nebo na jak dlouho. Nevím o nic víc než vy! Musela jsem se sbalit a na nic se neptat! Jděte k čertu!“ a s pláčem utekla z kuchyně. Bylo slyšet jenom dupání po schodech a prásknutí dveří od jejího pokoje. Constance si smutně povzdechla.

„Vy jste tragéd, Snape.“

„Profesore Snape,“ zavrčel a také vstal od stolu. „Ale děkuji za oběd, ušel,“ podotkl, když procházel kolem židle, na které seděla. Zrzka překvapeně pozvedla obočí.

„Ušlo to?“ a zkrabatila bradu. „To od vás přijímám jako velký kompliment.“

„To byste měla,“ odvětil jí ještě přes rameno ve dveřích kuchyně.

„Kam zase jdete?“ zavolala za ním s rozpřaženýma rukama.

„Možná bych měl jít obhlédnout terén, ať aspoň trochu víme, jak to tu vypadá v okolí a máme nějakou výhodu proti případnému nepříteli. Vy se zatím běžte postarat o naši hysterku,“ sdělil jí, když se objevil znovu ve futrech.

„Tak dobře,“ kývla na souhlas, „výjimečně s vámi musím souhlasit. Není to špatný nápad.“

„To bych řekl,“ ušklíbl se a vyšel schody. V pokoji se doustrojil, a aniž by se rozloučil, odešel z chaty. Na verandě zabezpečil dveře hlavního vchodu a zkontroloval ochranná kouzla dřevěnice. Pro sebe si kývl a rozhlédl se kolem. Všude byly stromy. Nebylo divu, když se nacházeli v lese. Vzadu za chatou už věděl, že je jezírko s vodopádkem, tam se vypravit nepotřeboval. Zleva přišli s Moodym, vydal se tedy doprava. Podíval se k nebi, které bylo ocelově šedé. Navíc foukal čerstvý vítr. Věděl, co to znamená. Brzy začne pršet. Constance poklidila v kuchyni. Z vedlejší místnosti uslyšela cvaknutí dveří. Zvláštní, že nepostřehla, jak Zmijozel schází schody. Uvařila bylinkový čaj a nalila ho do dvou hrnků. Oba postavila na tácek, přidala k nim cukřenku a citron a vydala se za nešťastnou dívkou. Zaklepala na její dveře a pomalu je otevřela. Neena ležela na posteli a objímala polštář. Zrzka postavila tácek na stolek a sedla si k ní na postel.

„Chceš si promluvit?“ zeptala se jí konejšivě a pohladila ji po ruce. Brunetka se na ni zadívala zrudlýma očima a nasucho polkla. Nakonec pokývala hlavou.

„Ne-nenávidím ho,“ škytla a vyhrabala se do tureckého sedu.

„Vůbec ho neznáš, abys ho mohla nenávidět. Jenom tě štve. Znám ten pocit, a nenávist to není. Nejsem ta, která by ho chtěla hájit, ale prostě je takový kousavý. Baví ho to. Bůh ví, proč takový je, ale náš nadřízený na něj nedá dopustit. Asi ví proč. A já mu věřím.“

„I když je...“ zašeptala Neena se skloněnou hlavou.

„Už není,“ přerušila ji Connie. „Kdysi býval. Taky jsem tomu nechtěla uvěřit. Možná proto je tak...“

„Je to blbec,“ vrátila jí dívka skočení do řeči a zašklebila se.

„Ne, to ne. Spíš se každý bráníme svým způsobem. Stejně jako ty,“ a významně na ni mrkla. Neena na ni vytřeštila oči.

„Jak to myslíte?“

„Chováš se jak rozmazlený fracek a přitom taková vůbec nejsi,“ pokrčila Constance rameny. „Dáš si bylinkový čaj? Udělá ti dobře,“ a kývla směrem ke stolku. Dívka pokývala hlavou a nesměle se na ni usmála.

„Vy každého léčíte čajem,“ rýpla si s humorem.

„Spíš vím, že pomůže v mnoha věcech,“ a kývla hlavou do strany. Vstala a podala Neeně hrníček do rukou. Nabídla jí cukr s citronem, ale odmítla ho. Usrkla si a zadívala se do dáli. „Povíš mi, co tě doopravdy trápí? Pokud tedy chceš,“ dodala vzápětí, když na ni dívka upřela svůj nečitelný pohled. Chvíli bylo ticho, než ho brunetka protrhla.

„Není prakticky víc než to, co jsem řekla dole v kuchyni. Měla jsem… mám úžasné rodiče, fajn kamarády, skvělé učitele. Před měsícem jsem přišla domů a měla jsem sbaleno. Rodiče mi nic neřekli, jenom mě předali neznámým lidem, kteří se se mnou přemístili sem s informací, že tu musím zůstat, dokud to bude nutné. Nevím proč. Jestli jsem něco provedla nebo něco provedli moji rodiče. Maminka byla hrozně rozhozená, v životě jsem ji takovou nezažila. Ani jsme se nestačili pořádně rozloučit. Stále jenom čekám, kdy si pro mě přijdou a odvedou mne odtud. Pokaždé ale přišly jenom nové stráže. Někteří tu zůstali pár dnů, jiní dva týdny nebo týden. Teď jste tu vy. A tohle jsem řekla poprvé,“ vzlykla a otřela si hřbetem ruky slzu z tváře.

„Netěší mě, že tu jsi a nevíš proč, a ani mě netěší, že tu musím být s naším protivou, ale jsem moc ráda, že ses mi svěřila,“ a položila jí dlaň na rameno. Dívka se bolestně usmála. Musela ale v duchu uznat, že se jí ulevilo. Navíc, Constance se jí líbila. Z minutového ticha je vytrhlo hlasité zahřmění. Obě sebou trhly. Přistoupily k oknu a zadívaly se ven. Stromy se ohýbaly ve větru, nebe bylo téměř černé a začaly se z něj snášet první kapky. „No,“ povzdechla si zrzka, „doufám, že náš černý kolega nešel moc daleko, protože poslouchat jeho jedovaté nářky, jak zmokl, tedy nechci.“ Obě ženy téměř synchronizovaně vyprskly smíchy při představě bradavického profesora mokrého jak slepice.

Severus se vydal dál do lesa mezi stromy a snažil se chodit v soustředném kruhu, aby si zvětšoval rádius. Nenápadně si označoval různá místa, když oblohu rozčísl klikatý blesk a téměř okamžitě nato se ozval hrom. Na obličej mu dopadla první kapka a potom další a další. Potichu zaklel a chtěl se přemístit do větší blízkosti chaty, ale nepodařilo se mu to. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Netušil, že Brumbál byl až tak obezřetný. Otočil se kolem své osy a začal hledat své značky. Déšť se stával ale prudším a hustějším. V lese byla téměř tma, i když byly tři hodiny odpoledne. Přimhouřil oči a zahlédl své označení. Vydal se k němu s hůlkou v pohotovostní poloze. Další blesk a rána jak z děla, která ale nebyla způsobena hromem. Prudce zvedl hlavu a máchl hůlkou, aby si vytvořil obranný štít, ale bylo pozdě. Padající větev, která byla bleskem zlomena, ho zasáhla a odkázala k zemi. Ostrý výčnělek větve se mu zabodl do stehna. Narychlo vytvořený štít jenom ztlumil její pád. Severus hlasitě zaskučel a chytl se za nohu.

„Do prdele!“ zaklel nahlas a zvrátil hlavu do mokrého listí. Déšť ho zkrápěl, ležícího na zemi, a on horečně přemýšlel, jak se z téhle situace co nejrychleji dostat.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter