OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 11. kapitola: Soud

06.08.2017 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 933×

Uplynul týden. Týden, který jsem strávila víceméně o samotě v bradavickém vězení. Dobře, nic takového Bradavice nemají, ale já jsem si to tak překřtila. Šlo o místnost v jedné z postranních věží. Nebyla příliš velká ani nijak honosně zařízená, ale to nejdůležitější měla. Postel, stůl, židli, policovou skříňku a sociální zařízení. Vážně nevím, pro koho tu místnost původně zamýšleli, ale teď se hodila ideálně, že? Dveře byly zapečetěny zaklínadlem a akorát třikrát za den se tu objevil skřítek, který mi donesl jídlo. Zprvu jsem ho zasypávala otázkami, ale každý skřítek, střídali se totiž, zarytě mlčel, takže jsem to nakonec vzdala.

V hlavě jsem přemítala, jak se to všechno mohlo stát, ale nějak jsem nebyla schopná dát dohromady jedinou kloudnou teorii. Jak se mohl náhrdelník dostat od Dobbyho k Mirabel a kdo ho mohl proklít? A proč? Jistě, pár adeptů bych měla, kteří by si přáli mou smrt, ale ti ani nevěděli, že jsem živá… Natož že jsem byla členkou Řádu.

Nic z toho mi nedávalo smysl, a tak jsem se dokázala zabývat jen svými vlastními pocity. Pocity prázdnoty, zoufalství. Co asi dělal Remus? Už se o tom dozvěděl? A co Mirabel, je v pořádku?

Ten týden byl nekonečný, takže když se nakonec ozval zámek ve dveřích, zprvu jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Zrovna jsem ležela na posteli, což jsem ostatně prováděla většinu dne. Neměla jsem tu nic, čím bych se mohla zabavit, jen pozorování krajiny z okna. Teď už ale byla tma a zataženo, takže ani na hvězdy jsem se nemohla dívat. Jen na stole hořela svíčka, kterou mi lusknutím prstů zapálil skřítek, když mi přinesl večeři.

Ale zpět k tomu odemykání. Posadila jsem se a upnula svůj zrak na dveře, které se pomalu otevřely. V nich stáli Severus a Septima, dáma ve středním věku, která vyučovala věštění z čísel. Přestože vypadala jako hodná tetička, byla to velmi přísná žena a také velmi upřímná. Nyní si mě měřila značně pohoršeným pohledem, a ani jsem se jí nemohla divit. Kdo ví, co o mně kolovalo po škole, aniž bych se mohla bránit.

„Slečno McGregorová, půjdete s námi,“ zavelela kupodivu ona. Nic jsem nenamítala, vstala jsem, urovnala si svůj jediný hábit, který jsem tu měla, a následovala Septimu. Severus náš krátký průvod uzavíral, hůlku vytaženou, jako bych se snad o něco mohla pokusit.

Chodby byly tiché, a nebylo divu. I když večerka ještě nepadla, už bylo po večeři a dost možná studentům dnes dali zákaz vycházení. Byla bych za to vděčná. Potkat teď malého usmrkance Malfoye, to bych opravdu nechtěla.

Následovala jsem dál Septimu a pomalu mi docházelo, kam jsme to šli. Do sborovny. Uvidím se tedy s dalšími učiteli? Uvidím Remuse? Při tom pomyšlení bych se nejraději otočila na podpatku a vrátila se do svého vězení. Třeba na celý život. Co si o mně asi mohl myslet?

Možná jsem při svých myšlenkách začala lehce za Septimou zaostávat, protože jsem najednou na svých zádech ucítila Severusovu hůlku. „Pokračujte, prosím,“ jízlivě se ozvalo do přítmí chodby. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, jak se tváří. Jistě byl nad míru spokojen.

Konečně Septima zastavila a otevřela dveře. Rukou mi pokynula, abych vstoupila. Uvnitř u stolu pod světlem svíčkových lustrů seděl učitelský sbor. Téměř celý. Letmo jsem je přehlédla pohledem. Jejich výrazy byly místy nesmlouvavé, místy zmatené. Nikdo se však neusmíval.

Stoly byly uspořádány do tvaru písmene U a uvnitř ramen byla jedna osamocená židle. Severus mi pokynul, abych se na ni posadila, sám se postavil vedle mě. Septima se usadila mezi ostatní. Znovu jsem si je prohlédla. Místo přímo proti mně bylo volné. Brumbál se stále nevrátil. Věděl vůbec, co se dělo? Nechal to všechno na Snapeovi? To mu tolik důvěřoval a vůbec se nebál, že bude proti mně zaujatý? Po levici Brumbálova místa seděla Aurora. Tvářila se velmi přísně a dívala se jaksi skrz mě. Věděla jsem, že má odpor ke všem způsobům černé magie. Musela jsem být pro ni nejhorší člověk na této planetě. Hned po Voldemortovi. Po jejím boku seděla mladá Batsheda. Zdála se poněkud z celé situace nervózní. A pak drobná Charity. Žena středního věku, která jako jedna z mála udržovala jakési přátelství se Severusem. Uměla vůbec vycházet se všemi. Po pravici místa pro ředitele seděl Filius. Jeho tváře byly červené a neustále těkal pohledem mezi mnou a Severusem. Jistě byl celou situací velmi zmatený. Vedle něho boubelatá, šedovlasá Pomona. Vždy se usmívala, nyní ale ne. Její podmračená tvář mě však kupodivu neodsuzovala. Pak tu byla Septima a nakonec… Remus. Měl tvář sklopenou. Ani když jsem dosedla na své místo, tak své oči nezvedl. Ruce sepjaté před sebou, ale pochybovala jsem, že se modlí za mou duši.

„Všichni víte, proč jsme se tu sešli,“ začal slavnostně Severus. Ze strany učitelů se ozvalo souhlasné zamručení. „Jeden z členů našeho sboru se podle všeho dopustil neodpustitelného zločinu na studentce.“ Cítila jsem, jak jsem se napřímila zlostí pod tímto obviněním, ovšem pokyn Severusovy ruky mi jasně dal najevo, že teď můj čas na obhajobu ještě nepřišel. „Je naším úkolem, abychom jednotně zaujali nějaké stanovisko. Protože tu nejsou ředitel Brumbál ani profesorka McGonagallová, je na mně, abych tuto schůzi vedl. Podle mého úsudku bychom měli slečnu McGregorovou předat soudnímu tribunálu Ministerstva, ostatně Ministerstvo projevilo stejný zájem.“ Nikdy jsem si nemyslela, že Snape půjde na ruku Popletalovi.

„A co naše vyšetřování? Copak nějaké proběhlo?“ ozvala se zadumaně Pomona a měřila si nesouhlasným pohledem Snapea.

„Netřeba,“ pokrčil Snape rameny. „Vyšetřování povede Ministerstvo.“

„Ovšem,“ ujal se slova až ostýchavě Filius, „neměli bychom počkat na Albuse?“

„Pochybujete o mých schopnostech?“ zamračil se Snape.

„Och, to jistě ne, drahý kolego,“ nervózně se Filius usmál, „ale přeci jen… Albus by byl rád, kdyby se podobná situace řešila pod taktovkou Bradavic a ne Ministerstva.“ Pomona i Batsheda souhlasně přikývly. Remus opět nijak nereagoval. Možná to tak ale bylo lepší.

„To je možné, ovšem Albus si přál být nerušen na své cestě, a nyní je tu Severus, aby o celé věci rozhodl,“ přidala nekompromisním hlasem svůj názor Septima. „Navíc, vyšetřování ze strany Ministerstva bude nanejvýš objektivní."

„No, to jistě,“ odfrkla si Pomona.

„Přeci nepochybujete o kvalitách Ministerstva,“ pohoršeně se zamračila Aurora. „Jsme na stejné lodi, všichni bojujeme proti černé magii, a toto je jedna z nejhorších situací, ohrozit černou magií studenta. Takto by mohly být Bradavice i brzy zavřeny!“ Pomona si jen povzdychla. Proti tomu mohla jen těžko něco namítat.

„Tak tedy můžeme hlasovat…?“ ujal se znovu slova Severus. Ani jsem tentokrát nic nenamítala. Jen jsem sledovala své ruce, složené na klíně. Už teď mi bylo jasné, že pod tíhou situace je výsledek hlasování zřejmý.

„A co obhajoba slečny Theodory? To může ovlivnit naše rozhodnutí,“ namítl ještě Filius.

Severus se jen uchechtl. „Jak si přejete. Slečno…?“ Krátce jsem k němu vzhlédla a poté svůj pohled obrátila opět na kolegy. Dozajisté bývalé kolegy.

„Vůbec nevím, jak se to mohlo stát,“ začala jsem nevalně. Můj hlas byl nejistý, ale Filiusův pohled se mě snažil povzbudit. „Ten náhrdelník jsem dostala od Mirabel před Vánocemi. Remus o tom ví.“ Remus němě přikývl, aniž by zvedl oči. Doufala jsem v jeho pohled. Bylo to zdrcující. Odepsal mě? Jistěže ano, chce snad randit s vražedkyní? Směšné. Směšné, že jsem si vůbec mohla myslet, že ještě někoho najdu. Se svou minulostí, stínem, který mě pronásledoval.

„Proč vám ho ta studentka dala?“ zeptal se Severus. Jen jsem si povzdychla. Tušila jsem, čeho chce docílit.

„Chtěla mi tak poděkovat, že jsem zasáhla, když ji Draco Malfoy šikanoval.“

„Ach ano, její verze,“ uculil se Severus. „Ovšem vy jste při té údajné šikaně málem použila kouzlo proti studentu Malfoyovi. Možná už tehdy jste chtěla někoho proklít. Toho jsem byl svědkem zase já.“

„To je naprostá pitomost!“ vztekle jsem vyštěkla. „I když by si to ten fracek zasloužil!“ Ano, takové projevy mi dozajisté pomůžou. Ale už mi to bylo jedno.

„Magii vůči studentům jako trest nepoužíváme,“ příkře doplnila náš rozhovor Septima. Ani jsem se na ni nepodívala.

„Kdo ví, jestli onen náhrdelník nebyl nakonec zamýšlen pro Malfoye,“ pokračoval zamyšleně Snape. Jen jsem protočila oči. Hrál to, byla jsem si jistá, že mě dostal tam, kam chtěl.

„Kam na ty nápady chodíte, Snape…“ zavrčela jsem. „Ten náhrdelník jsem o svátcích předala nějakému skřítkovi. Myslím, že se jmenoval Dobby…“ nepřišlo mi to ale podstatné. Ovšem Snape se vítězoslavně uchechtl. Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Tak Dobby! To je přeci domácí skřítek Malfoyových! Ostatně, Filiusi, vy to můžete potvrdit,“ kývl Severus na svého drobného kolegu. Filius jen němě přikývl, v obličeji notně rozpačitý. „To považuji za dostatečný důkaz. Dobby je dost velký popleta na to, aby dar předal jinému studentovi, i když možná jste mu dala jen příliš složité instrukce, že, slečno Mirabel!“

Snape bolestivě stiskl mé rameno, pohlcen svým vítězstvím. Ani jsem to nevnímala. V hlavě mi běžely úplně jiné věci. Malfoyovic skřítek? Pak stejně tak dobře mohl proklít ten náhrdelník Lucius. Lucius! Ten měl na mě odjakživa spadeno! Vždyť se kál, že byl pod kletbou Imperio, a přitom naprosto hrdě stál oné noci vedle Voldemorta! Mohla jsem ho udat! Doteď si myslel, že jsem mrtvá…

Až po chvíli mi došlo, že Snape mě stále držel. Překvapeně jsem se na něj ohlédla. Jak to, že se nezhroutil? Jak to, že jsem mu nic neudělala? Teď se najednou zázračně vyléčím?

Pohledem jsem klouzala od jeho vítězoslavného výrazu po paži až k dlani. Dračí kůže. Ty rukavice byly z dračí kůže! Drak byl jedno z nejvíce odolných stvoření proti kouzlům. Takže pokud Severus tušil, proč si je vzít… Znovu jsem k němu vzhlédla. Nikdy by mě to nenapadlo. Dračí kůže! Jak prosté! Opětoval mi pohled. „Nějaké další přiznání?“ Nezmohla jsem se na nic jiného, než němé zavrtění hlavou. Znovu se vítězně ušklíbl.

„Dobrá, pak se tedy vraťme k hlasování,“ vyzval Snape ostatní. „Kdo je pro předání slečny McGregorové do rukou spravedlnosti, to jest Ministerstva?“ Sám ruku zvedl. K němu se přidala Aurora, Septima, Charity. Čtyři hlasy.

„Kdo proti?“ Ve vzduchu se objevily ruce Filiuse a Pomony.

„A kdo se zdržel?“ Přihlásila se Bathseda a… Remus. Konečně se naše pohledy setkaly. Tolik otázek v jeho očích, němých výčitek, nepochopení, zmatku. Bylo mi hrozně. Ráda bych mu vše a ještě víc vysvětlila, jenže svou šanci jsem propásla.

„Dobrá tedy, slečna McGregorová vyčká převozu na Ministerstvo. Prozatím ji bude hlídat bystrozor z Ministerského pracoviště a jeden mozkomor.“

„Je to nutné?“ zahučela Pomona.

„Popletalovo přání,“ usmál se Severus.

Vše mu jistě šlo podle plánu. Mohla jsem zapomenout na Remuse, na to, že by pro mě svitla jiná budoucnost. Než se Brumbál vrátí, já už budu nejspíš v Azkabanu. 

________________________________________________________________________________________________________

Děkuji všem věrným čtenářům! Povídka se pomalu chýlí ke konci a doufám, že nikoho příliš nenaštvu tím závěrem. :D

Díky za každý váš komentář!

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 11. kapitola: Soud: