OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 9. kapitola: Nový rok

24.07.2017 (09:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 706×

Sliby se mají plnit, a to především o Vánocích. S tou myšlenkou jsem ulehala po štědrovečerní hostině do postele. Ještě nějakou dobu jsme zírali na padající vločky, než mě rozrazila zima a Remus by chtěl nabídnout své sako. Nechtěla jsem znovu a znovu lhát, a tak jsem ho opatrně vzala z jeho rukou. Tak opatrně, abych nezavadila ani o kousek jeho kůže. A on byl opět trpělivý.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se přemýšlet, jak mu to vše vůbec můžu říci. A měla jsem plán. Řeknu mu to na Nový rok. A zatím si s Brumbálem domluvím, že případně odejdu z Bradavic. Ano, tak to musí být. Protože je dost možné, že mě pak Remus nebude moci vystát, vlastně spíš jisté. A Brumbál nemůže přijít o oba učitele. Já budu ta, která vyklidí prostor.

S tou myšlenkou jsem hned na druhý den vyrazila za Brumbálem. Přišla jsem suverénně před chrlič a zkusila heslo, které jsem slyšela prvního večera v Bradavicích: „Citrónová zmrzlina!“ Nic. Zamračila jsem se a zkusila to znovu, ovšem chrlič se mi jen vysmíval. Vlastně jsem měla pocit, že jestli to zkusím ještě jednou, ten obrovský opeřenec mi ukousne hlavu. Mrzutě jsem přešlápla.

„Hledáš mě, Thedoro?“ ozval se za mnou známý hlas. Nadskočila jsem jako neposlušná školačka.

„A-ano.“

Brumbál za mými zády jen přikývl. „Pak tedy pojďme nahoru,“ vědoucně pronesl a já se neklidně ošila. „Sirupové košíčky,“ pronesl heslo. Povzdechla jsem si a on se jen pousmál. Chrlič se odsunul a odkryl točité schodiště. Šedovousý ředitel svižně vykráčel nahoru a já stěží držela krok hned za ním. Když jsme skončili v pracovně, nešlo si nevšimnout, že je vánočně vyzdobena, spíš až přeplácána. Všude visely girlandy s červenými stužkami a modrými kouličkami. A všemu vévodila prostá borovice, která se stříbrně třpytila, a na jejíž špici byla nádherná zlatá hvězda.

„Vánoce asi máte rád,“ tiše jsem prohodila s úsměvem.

„To rozhodně. Není hezčích svátků!“ přiznal Brumbál dobrosrdečně a usadil se do jednoho z křesel u kulatého stolku, na němž spočívala cínová konvička a dva šálky. „Čaj?“

„Děkuji,“ přikývla jsem s úsměvem. Brumbálovy štíhlé prsty nalily do obou šálků tmavou, nasládlou tekutinu. Jedna z těch oblíbených těžkých vánočních směsí, která ale výborně prohřála celé zkřehlé tělo, když už k tomu ani krb nestačil.

„Asi tuším, proč jsi za mnou přišla,“ začal Brumbál.

„Opravdu?“ Nebyla jsem si zrovna jistá, že myslíme to samé, na druhou stranu jeho oči byly všude. Až nemilosrdně.

Brumbál jen přikývl, upil ze šálku, poté ho odložil a opřel si lokty o opěrky křesla. Ruce sepjal a zamyšleně si mě prohlížel. „Víš, Theodoro, divím se, že se to stalo až teď. Od Barnabasovy smrti uplynul už dlouhý čas. Více jak deset let.“

Neklidně jsem se ošila. Takže opravdu nelhal a věděl, o čem mluvil. „Nesuďte mě. Barnabase jsem milovala a stále miluji.“

„Och, to bych si ani náhodou nedovolil. Soudit tě. Ne, to opravdu nechci,“ s úsměvem Brumbál roztáhl ruce na svou obranu a poté je opět sepjal. „Ne, já se zabýval něčím jiným. Víš, nikdy jsi nikomu neřekla, co se oné noci stalo.“ Uhnula jsem pohledem. O tom jsem se opravdu bavit nechtěla. Ne s ním. Remus měl být první, komu řeknu pravdu. „A já na tebe nenaléhám, upřímně si myslím, že Remus ti pomůže se s realitou vypořádat lépe, než bych mohl já.“ Kruci, Brumbál snad tušil úplně vše!

„Každopádně jsem přemýšlel a bádal nad něčím jiným. Nad prokletím, které tě té noci postihlo. A myslím, že už vím, co se stalo, i když pracuji jen s domněnkami.“ Překvapeně jsem zdvihla ke starému řediteli oči. Jeho pohled byl živý a velmi zaujatý, jako kdyby přišel na řešení zapeklité hádanky. Nechtěla jsem o tom přemýšlet jako o hře, ale pro něj to snad hra byla. Hříčka, kouzelnický vtip. Pěkně špatný vtip. Zamračila jsem se, protože jsem netušila, s čím Brumbál vyrukuje. A nechtěla jsem mu sloužit jako pokusný králík. Bradavický ředitel ovšem jako by vůbec nevnímal mou chladnou reakci nad jeho sdělením. Krátce se na mě usmál, a pak snad pozoroval strop, když pokračoval: „Nemusíš mi nic říkat k mým postřehům a ani odpovídat, prostě jen poslouchej. Mám totiž dojem, že ty sama nevíš, proč se to stalo, jen tušíš některé důsledky."

Pevněji jsem sevřela opěradla dřevěného křesílka, až mi kloubky na prstech zbělaly. Velmi dobře jsem tušila ty důsledky. Mé prokletí už zabilo, ale nebylo schopné zabít mě. Bohužel. Už jsem se chystala zvednout a odejít, protože o toto jsem opravdu nestála, připomínat si ty hrůzy, které jsem prožívala, když jsem pomalu přicházela na to, co se stalo. Opravdu toužím odhalit všechno?

„Počkej, Theodoro,“ zastavil mě s nataženou rukou Brumbál, ovšem byl opatrný a nedotkl se mě. „Dej mi šanci.“

Bylo těžké ho odmítnout. A tak jsem se znovu pevněji usadila.

Brumbál se na moment odmlčel, snad přemýšlel, odkud začít. „Nebudeme mluvit, kdo přesně na tom místě byl, ale důležité je, že tam byl nepřítel a ty s Barnabasem.“ Škoda, o tom bych zrovna velmi ráda mluvila, protože tam byl i někdo ze zdejšího profesorského sboru. Můžete, milý řediteli, hádat kdo…

„Vzhledem k auře, která se kolem tebe vznáší,“ krátce na mě ředitel pohlédl a mohl zaznamenat menší překvapení v mé tváří, „ano, milá Theodoro, každý si toho nevšimne, ale bystré oko, které ví co hledat… Tomu to neujde. Tak tedy, tato aura má určitou barvu, proto se domnívám, že na tebe byla seslána kletba Avada Kedavra.“ Přikývla jsem, u tohoto nebyl důvod, proč bych mlčela. „Ty i Barnabas jste měli ochranné amulety. Takové amulety mohou pro jednou odvrátit kletbu, ovšem za určitých podmínek. Bohužel…,“ Brumbál nečekaně posmutněl, což jsem nečekala, „ani já jsem tehdy neznal všechny podmínky, když jsem vám ty amulety dával. Nyní už tuším, proč vás neochránily tak, jak jsem doufal. Tvůj amulet zafungoval, přitáhl vyslanou kletbu a odrazil ji, ovšem z důvodů, které zatím ještě neznám, byla kletba odražená s dvojnásobnou silou přímo do sesterského amuletu. Barnabas tak neměl jedinou šanci,“ ztišil Brumbál hlas. Nervózně jsem si poposedla. Velmi dobře jsem si pamatovala ten šokovaný pohled z očí Pána zla i Barnabase. Voldemort poprvé viděl takové spojení amuletů a Barnabas nečekal, že se naše ochrana obrátí proti nám.

„Protože amulety byly sesterské, zbytek kletby se někam musel takříkajíc vrýt. Magická sila musí najít svůj cíl, obzvlášť síla takové intenzity. Vrátila se pochopitelně k prvnímu amuletu, který však byl už poškozen, což jsem očekával. Byly to vlastně amulety na jedno použití, ovšem velmi šikovné. Ne však doladěné, a to mě mrzí. Tvůj amulet už nemohl zbytek kletby plnou měrou odrazit, přesto jsi nezemřela, i když se na první pohled zdálo, že ano. Jenže ty jsi byla jen omráčená a, jak jsi později zjistila, kletba v tobě zůstala.“ Ano, něco z toho jsem zjistila vlastními pokusy, i když mi to trvalo mnohem déle.

„Jistě jsi slyšela o synovi Jamese a Lily, o malém Harry Potterovi. I on tuto smrtící kletbu přežil, ovšem jeho chránila jiná síla, síla ochranné magie jeho matky. Ani zde si ještě nejsem jist, co se přesně stalo, každopádně kletba se odrazila do samotného Pána zla, kterého… zničila.“ Neunikl mi ovšem Brumbálův pochybovačný tón, ten však nyní nebyl mým středem pozornosti.

„Ve tvém případě odraz kletby nezabíjel, ale zůstal v tobě, aby dál žil. Je to… Velmi, velmi zajímavé, protože ty jsi přímo onou kletbou!“

Měla jsem toho dost. Brumbálův výraz zračil až dětinské nadšení z vlastního objevu, ale já byla zhnusená. „To stačí,“ odsekla jsem. „Jistě jste spokojen s vaším objevem a možná byste byl rád, kdybych se šla hrdě někam ukazovat a vy jste mohl přednášet, jaké to je, mít jednu z kleteb, které se nepromíjejí, v lidské podobě. Ale věřte mi, je to hrůza a děs. A vy, vy o tom houby víte!“ Ani jsem nepostřehla, jak jsem postupně zvyšovala hlas, až jsem ke konci na Brumbála křičela skoro jako smyslů zbavená.

On však zůstal klidný. Neusmíval se, tvářil se vážně, ale přesto měl určitou pohodu ve svých očích, která mě nyní neskutečně rozčilovala. „Má milá, svůj objev mám jen pro tebe. Chci, aby ses víc netrápila a aby ses pochopila. Abys sama sebe přijala.“

„Děláte si srandu? Jak se asi můžu přijmout? To není jako být tlustá nebo zohavená. Jsem chodící smrt. Nemůžu být s nikým! Jsem zrůda!“

Ředitel na moment sklopil pohled. Zdál se poražený, ale já jsem necítila zadostiučinění. K vzteku!

„Víš, je mi to líto. Je to moje chyba. Měl jsem domyslet, jak spolu amulety mohou fungovat, ale nikdy by mě tato situace nenapadla. Zkoušel jsem podobné situace navodit, ale nikdy se to nestalo. Nechápu, proč se amulety spojily. Neměly to udělat.“

Po Brumbálově přiznání jsem se mohla cítit lépe, ale nebylo tomu tak. Jen jsem si povzdechla a raději odvrátila pohled. Nechtěla jsem ho takto vidět.

„Nevím, co všechno sis prožila, ale tuším, že pouhým dotykem můžeš zabíjet.“

„Záleží na délce dotyku,“ tiše jsem doplnila.

„Jistě… Pak je tu určitá možnost, že bys danou silu mohla ovládat.“

Jen jsem vztekle rozhodila ruce, už jsem ale nekřičela, spíš jen skuhrala: „To nemá cenu. Na kom to jako mám zkoušet? Zkoušela jsem sama sebe zabít, ale to nejde. Přežila jsem pád ze skály, přežila jsem další kletby, které jako by se mi vyhnuly. Marně jsem dlouhé roky hledala smrt a ve snaze být k dobru jsem přivodila smrt jiným.“ Před očima jsem měla malé dítě, které bylo v hořícím domě. Chtěla jsem ho vynést. V té době jsem už věděla, že mně samotné se smrt vyhýbá, ale netušila jsem, že já sama ji také roznáším. Stačilo toho chlapce, snad pětiletého, vzít do náručí, a jeho bolest se mnohonásobně zvýšila. Myslela jsem, že je to požárem, ale když jsem ho vynesla ven, pochopila jsem z jeho skelných očí, že to já ho zabila.

„Nevzdávej to, Theodoro,“ tiše mě Brumbál vytrhl z vlastních myšlenek. „Pomůžu ti s tréninkem,“ natáhl ke mně ruku, jako by chtěl začít ihned. Zamračila jsem se, ale on jen přikývl. A tak jsem i já k němu natáhla svou dlaň a pomalu přibližovala své prsty k jeho. Trvalo to snad celou věčnost. Snažila jsem se uklidnit, zhluboka dýchat a myslet na něco, co by to prokletí usměrnilo. A pak se naše kůže setkaly, má hladká a jeho vrásčitá. Stačil krátký dotek a objevil se zelený záblesk. Malý, protože jsem se velmi rychle odtrhla. Spěšně jsem se podívala do ředitelovy tváře, která se na moment zkroutila pod tíhou špatně skrývané bolesti.

I já se zašklebila: „Vidíte, nemá to cenu.“

„Toto je jen začátek,“ pousmál se zase Brumbál, jako by se nic nestalo. „A kde bys sehnala lepší objekt ke svému cvičení?“ Odevzdaně jsem si povzdechla. Máti vždy říkala, že ředitel dovede být tvrdohlavý.

„Budu muset odcestovat, ale v polovině ledna zase budeme pokračovat.“

Vánoční svátky se mi zdály jako světlo na konci tunelu. A nebyl tam vlak. Měla jsem pocit, že by všechna má trápení mohla skončit, i když jsem nebyla tak nadšená jako Brumbál. Chtěla jsem tomu ale věřit. A jak jsem vždy před spaním snívala o všem možném a nemožném, ale především o tom nemožném, teď jsem snila o tom, že jsem opět normální. Tak běžná a nudná, jak jen by to šlo! Vůbec jsem si nechtěla připustit, že to nejtěžší mě teprve čeká.

S postupujícími dny se zatím na hradě stupňovaly přípravy na silvestrovské oslavy. Do školy se vrátilo už více studentů, kteří se těšili na zpestření ze stran nás, profesorů, a také na věhlasný Brumbálův ohňostroj. Hagrid zatím velel výzdobě. Možná je to zvláštní, že zrovna on, ovšem tato činnost mu přímo svědčila. Kromě stromků a girland ze Štedrého dne přibyly navíc menší prskavkové ohňostroje, které vás tu a tam na chodbě překvapily, nečekané dělobuchy na schodišti a podobné hloupůstky. Já jsem občas opravdu vyděšeně nadskočila při své cestě do Hlavní síně, ovšem děcka byla nadšená a jen hledala další a další místa, kde tato zpestření byla ukrytá.

A konečně nadešel ten očekáváný den a ještě očekávanější večer. Síň tentokrát byla uzpůsobena jinak. Po slavností večeři, na které se podávalo množství nepřeberného jídla, odsunul ředitel stoly na stranu a uprostřed se utvořil prostor, na kterém jsme my, učitelé, měli vytvořit různá stanoviště se zábavnými kouzelnickými úkoly. Trochu jsem se trápila tím, co zábavného vymyslet tak, aby to zvládl prvák i poslední ročník. A aby to bylo pořád zábavné.

Výherce, který absolvuje úspěšně všechna stanoviště s nejvyšším počtem bodů, měl získat sadu kouzelnických ozdob, které sněžily, sadu kouzelnických nevyhasínajících prskavek a různé sladkosti.

Já byla ale především zvědavá na to, co si připravili moji kolegové. Sám ředitel stanoviště pochopitelně neměl, ten se ujal soudcovské role a dohlížel na celý průběh, i když se spíš jen přátelsky usmíval a přikyvoval nad úspěchy jednotlivých studentů.

Aurora měla připravené pohyblivé nebe, kde měli studenti sestavit nejznámější souhvězdí. Hodnotilo se sestavení samotných souhvězdí i jejich postavení na obloze. Batsheda měla připravenou pro děcka šifru ve starověkých runách, ovšem s různými nápovědami, stačilo kouzelné runy správně pošťouchnout hůlkou, respektive na správném místě polechtat. Po kýchnutí se runa změnila na klasické písmeno. Jak se ukázalo, tohle stanoviště bavilo nejvíc nejmladší ročník. Ani se nedivím, ty kýchající runy byly velmi roztomilé!

Pan Binns se naštěstí tohoto mumraje neúčastnil. Obávám se, že by měl ještě větší problém než já vymyslet něco zábavného. Filius si připravil kouzelnou přetahovanou. Žáci měli pomocí hůlky nahodit kouzelné laso a přitáhnout si svého protivníka. Záleželo na rychlosti a síle koncentrace, ani ne tak na síle těla. Celé okolí zářilo zlatě podle barev lasa. Pomona vymyslela zpívání ukolébavky rostlině, které se jmenovala Měsíčnice dětská. Sloužila na zjemnění kůže, ovšem aby z ní šel získat ten nejjemnější krém, musela se rostlina velmi dobře uspávat. Od tohoto stanoviště jsem se raději držela dál, protože jsem netoužila slyšet různorodé kvílení některých studentů.

Pro dnešek se k nám připojil i Snape, který si pochopitelně připravil míchání lektvaru a to lektvar sváteční nálady. Ani jsem nevěděla, že takový lektvar existuje, každopádně jeho účinky měly zažehnat typické rodinné hádky při podobných svátcích. Docela užitečné. Nejvíce jsem ale pochopitelně byla zvědavá na Remuse. A že jsem se snažila vyzvídat, jenže celé předchozí dny mi nechtěl nic prozradit.

Teď chybělo málo do spuštění akce, Brumbál zrovna studentům vysvětloval pravidla, a tak jsem se jen naklonila k Remusovi, který seděl na staré truhle: „Co tam schováváš?“

„Pořád stejně zvědavá?“ zamrkal na mě pobaveně. „Vždyť ti to ředitel za chvíli řekne.“ Měl pravdu, Brumbál se rozhodl popsat jednotlivá stanoviště, případně předat slovo nám, profesorům.

„Raději bych to slyšela od tebe,“ uculila jsem se nevinně, ale mělo to svůj účinek, protože Remus mi hrdě úsměv opětoval.

„Přišlo mi, že lechtání není nikdy dost.“ Souhlasně jsem přikývla, ale nepřerušovala jsem jeho řeč. „Mám tam světlušky. Ne ty klasické. I tyhle svítí, ale celé, když se nabijí lidským smíchem. A proto lidi lechtají. Takže buď se nechají žáci zlechtat, nebo použijí lechtací kouzlo na samotné světlušky.“

„Zní to dobře,“ vesele jsem se usmála, „ale nejsem si jistá, jestli všichni budou chtít lechtání odmítnout. Takže jak určíš vítěze?“

„No, ani mi tak nejde o vítězství a získání bodů, jako spíš o srandu. Ale komu se povede lechtací kouzlo nejlépe, ten dostane nejvíc bodů,“ pokrčil rameny Remus. „A co ty?“

„Nic mě dlouho nenapadalo. Nevím, co zábavného je na přeměňování,“ opřela jsem se o vázu, která byla téměř ve stejné velikosti jako já. „A tak mi budou přeměňovat tuto vázu. Starší ročníky v něco vánočního, například sněhuláka nebo soba. Mladší ročníky si vezmou částečnou přeměnu - tvar vázy, barvu, co budou chtít.“

„To zní dobře,“ podpořil mě Remus.

„Já nevím, oproti ostatním mi to přijde dost nudné,“ povzdechla jsem si.

„Ale hloupost…,“ chtěl ještě Remus něco dodat, ale to už Brumbál odstartoval klání, takže jsme se museli pokývnutím hlavy rozloučit.

Hry proběhly velmi úspěšně a ani jsem si nakonec nepřipadala tak hloupě, i když mezi nejoblíbenější úkoly nejspíš zvolena nebudu. Celou dobu jsem po očku sledovala Remuse, který mezi dětmi jen zářil. Vypadal jak vyměněný člověk a zdálo se, že ho studenti respektují a jeho hodiny milují. Mladší, kteří ho tolik neznali, z něho měli možná zprvu trochu strach, ale brzy pookřáli.

Před půlnocí Brumbál vyhlásil vítěze. Byl jím jeden z Weasleovic dvojčat. Sice, jak jsem zjistila při výuce, se zrovna tito chlapci nepřetrhli, ale šikovní byli, to se jim nedalo upřít.

Mávnutím hůlky jsem vázu po posledním tvořiteli vrátila do původního stavu a Remus zase zahnal unavené světlušky do truhly.

„Tak, přátelé, zbývá nám pár minut do půlnoci. Prosím, vezměte své číše, utáhněte si šály a vyjděte na nádvoří!“ zavelel Brumbál a sám si hůlkou jednu skleněnou číši přivolal. Sklenice byly zatím prázdné, ale věřila jsem, že naplněny budou v pravou chvíli.

„Půjdeme?“ stál najednou vedle mě Remus. Přeběhl mi mráz po zádech. S čím jsou asi tak spojeny oslavy nového roku? Chtěla jsem ale věřit Brumbálovým slovům. Ovšem pokoušet to hned?

„Děje se něco?“ Nejspíš jsem otálela příliš dlouho.

„Ne, ne,“ nervózně jsem se usmála, schovala hůlku do hábitu a spolu s Remusem jsem vykročila ven z Hlavní síně. Cestou jsme si ještě každý vzali svou sklenku.

Na nádvoří ležel zmrzlý sníh, který krásně křupal pod našima nohama. Vzduch byl ledový, čistý, ostrý jako křišťál našich pohárů. Nebe bylo stejně tak čisté, poseté hvězdami. Nádherná noc, ideální na to, aby přivítala s námi nový rok. Přišlo mi to všechno skoro nemožné. Tento nový rok mi totiž může přinést tolik nečekaného! Zasněně jsem se usmála, což neuniklo mému společníkovi: „Nač myslíš?“

„Na to, co může nový rok přinést,“ přiznala jsem bez okolků s pohledem na hvězdy.

„Tak to jsme na tom stejně,“ zašeptal Remus. Otočila jsem se k němu. Jeho oči na mě byly upnuté jako magnet. Málem jsem nemohla popadnout dech. Od možného kolapsu mě zachránil zvučný Brumbálův hlas.

Studenti zalapali po dechu. Bradavický ředitel k nám totiž mluvil z astronomické věže. „Milí přátelé, zbývá poslední pár vteřin. Připijme spolu na nový rok a odpočítávejme,“ mávl hůlkou a na nebi se zatřpytily číslice od pěti do jedné. Všichni začali skandovat a pokaždé jedna číslice zmizela. Já i Remus jsme mlčeli, jen jsme si užívali tu atmosféru.

„Jedna!“ vybuchl výkřik kolem nás a v tu chvíli naše číše ztěžkly, jak se naplnily nápojem. Na nebi se objevil zlatý fénix, ve spirále se vznášel výš a výš a nakonec ho obklopil barevný ohňostroj, který řídil ze svého místa Brumbál. Obdivné „ách“ se neslo ze všech stran, lidé se k sobě tak nějak automaticky začali tulit.

„Hezký nový rok, Theo,“ něžně mě oslovil Remus.

„Hezký nový rok i tobě,“ odpověděla jsem mu. Přiťukli jsme si a oba jsme ucucli nápoje, kterým byl sekt, jak jsem zjistila. Remus ze mě stále nespouštěl oči. Už jsem ten pohled nemohla snést. Chtěla jsem uhnout.

„Ne…, prosím,“ zašeptal. Nemohla jsem odmítnout. Nemohla jsem stále utíkat. „Nevím, proč se mi vyhýbáš, ale mám pocit, že mě neodmítáš. Je to mě udržuje v naději. Ale pokud… Pokud nemám doufat, řekni a já navždy přestanu naléhat. Slibuji.“

Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem k němu jen vzhlédla, slzy v očích. Trpělivě čekal, zatímco vedle nás pokračovalo silvestrovské veselí. Nic z toho jsme nevnímali. „Nechci utíkat,“ špitla jsem jen. Remus se usmál a sklonil se ke mně. Věděla jsem, co přijde. Měla jsem tomu zamezit, ale můj mozek prostě vypnul. Jeho rty se ke mně blížily a já neuhnula, jen jsem přivřela víčka. Vzduch mezi námi začal vibrovat. On to mohl považovat za kouzlo okamžiku, já to viděla jako zlé znamení. Stála jsem jako přikovaná v toužebném očekávání po dotyku milované osoby. Bylo to ode mě bezohledné.

Sotva jsem ucítila jeho studené, ale přesto hebké rty na svých, zpod přivřených víček jsem zahlédla zelený záblesk. Remus bolestivě vzdychl. Vytřeštila jsem oči a mohla jsem jen sledovat, jak se jeho tělo hroutí k zemi, v obličeji výraz naprostého šoku. Instinktivně jsem ucukla, což bylo jen dobře. Nyní jsem ale k němu chtěla přiskočit a pomoci mu. „Remusi!“

„Nesahejte na něj!“ ozvalo se ostře za mými zády. Po boku mi stál Snape. To on se sklonil k Remusovi a začal ho kontrolovat. Lidé, kteří nám byli nejblíž, se začali otáčet. Chtěla jsem se propadnout hanbou do země, ale především jsem chtěla vědět, že je Remus v pořádku. A mohl vůbec být?

„Žije?“ sklonila jsem se k Snapeovi. Ten ale mlčel, jen vytáhl svou hůlku a zamumlal léčivé zaklínadlo. Nad Remusovým obličejem se utvořila zlatavá záře, která sklouzávala k jeho srdci. Nezbývalo mi než věřit člověku, kterého jsem považovala za nejvíce nedůvěryhodného z celých Bradavic. Zoufale jsem se ohlédla k astronomické věži. Ohňostroj skončil a na věži se usadil fénix, který začal zpívat svou bolestnou píseň. Měla jsem pocit, že mě Brumbálův pohled spaluje i na tu dálku, která byla mezi námi.

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 9. kapitola: Nový rok: