OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nádherný pád - 3. kapitola

25.10.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 632×

TŘETÍ KAPITOLA: Nejvěrnější služebnice

Sledoval ji, jak trénuje. Každým dnem, který uplynul od jejich prvního souboje, byla lepší a lepší. Původně si myslel, že je jen jedna z mnoha, jen další pyšná čistokrevná čarodějka, která má víc sebevědomí než talentu. Tenkrát ji vyzval na souboj, aby jí uštědřil lekci. Málem ho porazila.

Překvapilo ho to. A od toho dne ho Bellatrix Blacková překvapovala pokaždé, když se znovu setkali, víc a víc. Musel uznat, že mu svým způsobem imponuje. Byla dráždivě krásná, mladá a nespoutaná – a zcela očividně pro něj měla slabost; přesto se ho na rozdíl od mnohých jiných čarodějek nepokoušela svádět. Vnímal, co se děje v její mysli, věděl, jak bojuje s emocemi, které v ní vyvolává jeho blízkost, a náramně dobře se tím bavil. Nerozuměl tomu, proč se Bellatrix snaží tolik zachovat věrnost svému snoubenci, který si její přízeň ani trochu nezasloužil. Lestrange si jí byl až příliš jistý.

Hlupák. Zacházel s ní, jako by si vůbec neuvědomoval její cenu. Jako naivní obchodník, který náhle přijde k penězům a chvástá se jimi v hospodě jen proto, aby mu k ránu někdo podřezal hrdlo a jeho nově nabyté jmění ukradl.

Voldemort věděl, že pokud si Lestrange nedá pozor, bude on tím, kdo si potajmu odnese jeho poklad. Byl si naprosto jistý, že mu Bellatrix nakonec podlehne. Nedokáže svým tužbám vzdorovat navěky, dá se mu a on si od ní vezme, co bude chtít – jen aby ji pak milostivě vrátil svému věrnému služebníkovi Lestrangeovi zase zpátky, protože je tak laskavý pán!

Nevěděl, proč ho věrnost té mladé čarodějky vlastně tolik popouzí. Už dávno si Bellatrix označil svým znamením, patřila mu. Jenže ne celá.

Když šlo o cenné věci, lord Voldemort se nikdy nespokojil s málem – a na Bellatrix od počátku pohlížel jako na cennost. Krásný šperk. Růže z Blackovy zahrady, k níž je jednou přivonět málo.

Ano, toužil po ní jako po ženě.

Chtíč byla emoce, kterou si, na rozdíl od té bláhové zamilovanosti, již pěstoval mladý Lestrange a nejspíš i Bellatrix, mohl Voldemort dovolit. Chtíč byl pocitem, který se dal poměrně snadno ukojit, utišit, nebo dokonce potlačit, když bylo třeba. Lord Voldemort dobře věděl, že u zamilovanosti to nejde, a proto se jí vyhýbal. Odmítal cítit cokoliv víc než tělesnou touhu. Kdyby to dokázal, zbavil by se i té, ale života v celibátu, jak zjistil poměrně záhy po zahájení své černokněžnické kariéry, nebyl tak docela schopný.

Jisté radosti těla zkrátka nemohlo nahradit ani sebezajímavější kouzlo. Voldemort kolem sebe budoval auru mocného kouzelníka, který se povznesl vysoko nad všechny lidské strasti a slasti, ale některé z nich si přece jen občas dopřál. Ostatně, k čemu by byla nesmrtelnost, kterou se snažil získat, když by si nedokázal užít život?

Měl rád krásné ženy, portské víno a granátová jablka. Mohl by to považovat za svou slabost. Slabost ovšem není slabostí, dokud o ní neví nepřítel, a Voldemort se nesvěřoval ani těm, které považoval za přátele.

Bellatrix Blacková byla lákavější než sebezralejší granátové jablko a než to nejlepší portské. Oči jí žhnuly a vlasy při každém pohybu létaly kolem hlavy jako černá svatozář. Právě porazila Dolohova; na zemi pod kulatou arénou, v níž se Voldemortovi smrtijedi učili bojovat, se válel už Rabastan Lestrange, mladší bratr jejího snoubence, a držel se za bok, do nějž ho trefila nějakou mimořádně povedenou kletbou. Starší Rodolphus se nad ním skláněl a zjevně se ho snažil vyléčit.

„Tak dost,“ promluvil Voldemort tiše a boje okamžitě přestaly. Nemusel křičet, aby si udržel kázeň. „Dolohove, dej se trochu dohromady a půjdeš proti Yaxleymu. Carrowe, vezmi si stranou Crabbea a nauč ho kontrolovat zložár dřív, než zvládne sám sebe upálit. Bellatrix, vy všeho nechte a pojďte za mnou.“

A Bellatrix všeho nechala a šla za ním. Poslušná jako pejsek, přesto pořád nedostupná. Ještě pořád měla tváře uzardělé vzrušením z boje a když se přiblížila, voněla ozonem a černou magií. „Výborný výkon v soubojích,“ poznamenal a natáhl k ní ruku. Trochu se zarděla a pak jeho nabízenou dlaň přijala. Přemístil se s ní pryč.

***

Bellatrix už svého pána znala dost na to, aby poznala, že má v úmyslu ji odvést někam daleko od šrumce a hluku plácku, na němž cvičili soubojová kouzla, takže ji přemístění nepřekvapilo tak jako tenkrát na balkoně. Vlastně si ty jeho únosy užívala – připadala si díky nim výjimečná. Líbilo se jí mít jeho pozornost jen pro sebe.

Myslela si, že s postupem času její fascinace lordem Voldemortem pomine, ale nestalo se tomu tak. Když se k ní přiblížil, srdce jí bušilo pořád stejně divoce jako tenkrát na večírku. Styděla se za to. Bylo jí líto Rodolphuse, který v ní nikdy nedokázal vyvolat stejné emoce – a současně se na něj zlobila, že se o to ani nesnaží. Jeho snaha udržet vztah s Bellatrix na úrovni víceméně platonické, i když už měli sotva měsíc do svatby, ji přiváděla k šílenství.

Dobré však bylo alespoň to, že Rodolphusovi zřejmě vůbec nevadilo, kolik času tráví Bellatrix s Voldemortem. Naopak, rád se chvástal tím, že to byl právě on, kdo k němu jeho „nejlepší, nejvěrnější služebnici“ přivedl. Byl na svou budoucí ženu pyšný a nejspíš vůbec netušil, jaká je pravá povaha citů, které k lordu Voldemortovi chovala.

Někdy měla dojem, že naopak lord Voldemort o jejích pocitech ví velmi dobře. Občas ji napadlo, že jí snad dokonce čte myšlenky. Určitě toho byl schopný a Bellatrix nikdy nebyla příliš dobrá v nitrobraně, takže by to pro něj muselo být poměrně snadné.

Teď stál přímo proti ní, na úzkých bledých rtech mu pohrával lehký úsměv a v očích mu hořely jiskřičky. Dala by vlastní duši za to, aby věděla, co si o ní myslí. Prodala by duše všech, koho kdy milovala, aby ho přiměla cítit k ní totéž, co cítila ona k němu. Vědomí, že to tak nejspíš nikdy nebude a co hůř, že to tak nesmí být, protože je zaslíbená jinému, ji bolelo s každým dnem víc a víc.

Byli v tmavé komnatě, obrovské kruhové knihovně plné vzácných svazků nejen o černé magii, která se nacházela v jeho nejtajnějším sídle. Bellatrix věděla, že jen málo smrtijedů stálo tam, kde dnes stojí ona. Pokaždé, když ji sem vzal, se cítila o něco víc privilegovaně. Musela si užívat toho mála, které měla. Bellatrix jako členka jednoho z nejstarších a nejbohatších kouzelnických rodů nikdy nepocítila nedostatek, vždycky měla všechno, na co si ukázala prstem. Teď to, co chtěla ze všeho nejvíc, dostat nemohla. Bylo to jako stát u studánky a nesmět se napít.

„Do střehu, Bellatrix!“ křikl její pán a Bellatrix vytržená ze svého zamyšlení narychlo chmátla po hůlce.

„Opravdu chcete bojovat tady…?“ otázala se překvapeně s pohledem upřeným na stovky knih v policích.

„Nepřítel se nebude ptát, kde chcete bojovat,“ připomněl jí Voldemort. „Do střehu!“ řekl znovu a pak mávl hůlkou. Dřív, než vztyčila štít kolem sebe, ochránila několika rychlými kouzly knihy. Přišla tím o klíčovou vteřinu a nechala se jeho zaklínadlem vyvést z rovnováhy.

„Soustřeďte se, Bellatrix!“ napomínal ji Voldemort, když viděl, jak zavrávorala. „Kdybych chtěl, už jste mrtvá!“

„Ano, pane!“ stihla zavolat v odpověď – pak rychle vyslala své kouzlo, hejno magických ptáčků, kteří mu byli připraveni vyklovat oči. Líným švihnutím hůlky je proměnil v prach.

„Snažte se víc,“ pravil. Pohodila hlavou a vyvolala zložár. Voldemort nadšeně zavýskl, když viděl, jak se ze špičky její hůlky hrnou ven ohnivá monstra – gryf, drak a něco, co připomínalo mantichoru. Bellatrix se maximálně soustředila, aby přiměla své přízraky kroužit kolem svého mistra a dorážet na něj ze všech stran.

Rozhodl se zřejmě jít proti ohni větším ohněm. Ovanulo ji horko, když Voldemort vyvolal obrovitého ohnivého hada, kterého přiměl pohltit všechny Bellatrixiny monstra a potom ho poslal proti ní. Bellatrix věděla, jak zastavit zložár, ale teoretická znalost nestačila. I když se snažila, had vítězil. Když už ji málem omotal a spálil na prach, Voldemort ho donutil, aby se stáhl a pak zmizel v obláčku dýmu.

„Lepší,“ řekl směrem k Bellatrix. „Ale pořád ne dost.“

„Budu pracovat lépe,“ kývla, tváře očouzené a hlas trochu chraplavý od toho, jak vdechovala kouř.

Voldemort kývl k policím, na kterých pořád spočívalo Bellatrixino štítové kouzlo podobné měňavé mýdlové bublině. „Chtěla jste ochránit moje knihy?“ zeptal se. Přikývla. „Záleží vám na vědění,“ řekl uznale.

„Záleží mi na vašich knihách,“ opravila ho. Protože jsou vaše. Protože vím, že jsou nejspíš to jediné, na čem vám doopravdy záleží. Proto sem taky nikoho neberete – jen mě. Při té poslední myšlence pocítila nával hrdosti.

„Slyšel jsem, že se za tři týdny vdáváte, Bellatrix,“ poznamenal Voldemort zničehonic. Píchlo ji u srdce, když to řekl. Už jen tři týdny.

„Ano, pane,“ odpověděla na to. Snažila se o co nejneutrálnější tón.

„Plánujete ženicha překvapit magickou změnou šatů ve chvíli, kdy si řeknete své sliby?“ otázal se jí černokněžník, nepochybně v narážce na ten zimní večer, kdy se poprvé setkali. Měla pocit, že ten dotaz zní trochu nostalgicky, ale nejspíš si v jeho hlase jen představovala emoce, které tam ve skutečnosti nebyly.

„Ne, to kouzlo si nechávám na svatební noc,“ řekla.

Zasmál se. Koupala se v tom smíchu. Mohla by ho poslouchat celý život. Rodolphus se moc často nesmál. Většina jejích vtipů mu nebyla po chuti. Jejich dům bude tichý. A ona se tam bude vždycky cítit tak trochu sama.

„Opravdu to chcete udělat?“ zeptal se potom úplně vážným hlasem. Naklonila hlavu na stranu, nerozuměla, na co se ptá. „Vdát se za něj. Rodit mu děti.“

„Nemůžu vzít zpátky slib, který jsem Rodolphusovi dala,“ odpověděla. „A ani nechci.“ To byla lež. Když ji Rodolphus požádal o ruku, měla pocit, že je nejšťastnější ženou na světě. Teď jí štěstí protékalo mezi prsty. Jako ty slzy, které se jí i teď proti její vůli tlačily do očí.

„Víte, proč jsem vás sem dnes zavedl?“ vytrhl ji z jejích myšlenek Voldemort.

Zavrtěla hlavou. Doufala, že si nevšiml, jak se jí lesknou oči, a pokud ano, že to přičítal kouři ze zložáru, který se pořád ještě úplně nerozptýlil. Když se od ní odvrátil, rychle si je otřela hřbetem ruky.

„Chci vám něco ukázat,“ vysvětlil. „Něco, čeho můžete být schopná, když budete chtít, Bellatrix.“ Odložil svou hůlku – z tisového dřeva a pera ptáka fénixe, jak se už dávno Bellatrix podařilo zjistit – na nízký stolek u vstupu do knihovny a přešel do jejího středu. Bellatrix ho zvědavě pozorovala.

Lord Voldemort vytáhl ze záhybů svého černého hábitu stříbřitou dýku a vzal ji do pravé ruky; levici natáhl před sebe. Když ostřím dýky přejel po své levé dlani, Bellatrix překvapeně vyjekla. Rudá krev jejího pána stékala mezi jeho prsty a kapala na zem. Voldemort pozvedl krvácející dlaň ke svým ústům a dýchl do ní. Jakmile to udělal, kapky krve přestaly stékat směrem dolů; místo toho se začaly zdvíhat z jeho dlaně i z podlahy, jako by byly živé – spojovaly se dohromady, stoupaly jedna po druhé výš a výš, větvily se, až to začalo připomínat…

…cévy. Bellatrix ani nedutala. Voldemort zavřel oči a pohybem nezraněné ruky přiměl stíny a prach v rozích místnosti, aby povstaly a spojily se s jeho krví. Místnost naplnil pronikavý zápach černé magie, ta silně kořeněná vůně, která Bellatrix rozechvívala každou buňku v těle.

Nejdřív to vypadalo jen jako temný mrak, v němž místy pulzovaly provazce Voldemortovy krve; po chvíli se však obrysy oblaku čím dál více vyjasňovaly do podoby nějakého podivného zvířete. Mělo čtyři končetiny a na nich ostré pařáty, ošklivou trojúhelníkovitou hlavu a rudé oči, které v první chvíli vypadaly jako slepé – pak ale tvor zamrkal a jeho svislé zornice se upřely přímo na Bellatrix.

„Co to je za iluzi?“ zeptala se Bellatrix a odvážila se ke monstru o krok přiblížit. Napadlo ji, že trochu připomíná ty hady, jimiž ji při jejich prvním souboji Voldemort spoutal – taky bylo stvořené ze stínů. Ale k vyvolání těch hadů nepoužil svou vlastní krev, uvědomila si. Stvoření otevřelo ošklivou mordu, v níž bylo možné zpozorovat hned několik řad ostrých černých zubů jako jehly, zavrátilo hlavu dozadu a zařvalo z plných plic. Bellatrix ovanul jeho horký dech. Moment – dech?!

„Není to iluze,“ odpověděl Voldemort. To už Bellatrix došlo taky. Zrůda znovu zařvala a švihla po Bellatrix jasně červeným rozeklaným jazykem. Ta věc je živá. Lord Voldemort stvořil z vlastní krve, z prachu a ze tmy živou bytost.

Bellatrix přemýšlela, jak je to vůbec možné. Ano, i bradavičtí studenti se učili přeměňovat knoflíky v brouky a podobné nesmysly – ale při přeměňování nevznikaly z neživých věcí skutečně živá zvířata, i když si to občas nějaký hlupák myslel. Byl to pořád ten původní předmět očarovaný tak, aby připomínal zvíře, a v této podobě dokázal existovat jen omezenou dobu, jejíž délka se lišila v závislosti na tom, jak velkou magickou mocí disponoval vyvolavatel kouzla. Ano, byly tu zkazky o tom, jak šílený černokněžník Ekrizdis dokázal přivést na svět mozkomory, nesmrtelné stvůry živící se kladnými vzpomínkami a dušemi lidí – ale ti taky nebyli tak docela živí. Jestli je tohle skutečné, je to nejspíš nejmocnější kouzlo, jaké kdy kdo provedl. Výsměch přírodě. Výsměch vesmíru. Lord Voldemort si přivlastnil život.

Černokněžník luskl a jeho stvůra si kecla na zadek, otočila k němu hlavu a vyčkávavě hleděla na svého stvořitele, aby jí řekl, co má se svou existencí dělat dál. „Poslouchají na slovo,“ poznamenal Voldemort k Bellatrix. Pomyslela si, že to je moc dobře. Když ta věc poprvé otevřela tlamu, měla obrovský strach, že ji na místě sežere.

„Naši nepřátelé se budou třást strachy, až je uvidí,“ řekla Bellatrix upřímně, neschopná od monstra odtrhnout pohled. Nejen nepřátelé. I ona cítila, jak se jí lehce klepou kolena.

Voldemort se usmál. „Pojďte blíž a podejte mi ruku,“ přikázal. Příliš se jí nechtělo, ale udělala to. Napadlo ji, že možná bude chtít použít její krev ke stvoření dalšího monstra, ale to zjevně v úmyslu neměl – stříbrná dýka zkropená jeho krví už zase zmizela v záhybech jeho hábitu.

Voldemort uchopil Bellatrixinu dlaň – ach bože, jak báječné bylo vnímat jeho dotek – a přiměl ji dotknout se boku té zrůdy. Černá holá kůže stvoření žhnula horkem a byla hebká jako samet. „Cítíte?“ zeptal se.

Cítila. Voldemortově monstru bušilo srdce. Buch buch. Buch buch. Pomalý pravidelný rytmus. „Hledal jsem hranice magie,“ slyšela z dálky jeho hlas, medový a vemlouvavý. „A žádné jsem nenašel.“

Ta slova v ní rezonovala, odrážela se ode všech koutů její mysli a násobila se, až zněla jako by je říkal tisícihlavý dav. Žádné nenašel. Lord Voldemort je nejmocnější černokněžník světa. Nezastavitelný. Úžasný. Báječný. Její. Dali by duši za to, aby byl její.

Stočila k němu pohled a zjistila, že má jeho tvář jen pár centimetrů od té své, byli si tak blízko, že se téměř dotýkali. Věděla, že by se od něj měla odtáhnout, ale nebyla toho schopná. Všechny svaly v jejím těle najednou vypověděly poslušnost. Cítila tlukot srdce zrůdy pod svými prsty a Voldemortův dech na svém obličeji a viděla ten nevyzpytatelný pohled v jeho tmavých očích.

Pak ji černokněžník políbil.

Bellatrix měla dojem, jako by se na chvíli zastavilo otáčení Země a celý vesmír shlédl dolů na ně dva. Přála si, aby to trvalo celou věčnost – i věčnost by byla příliš málo. Oddálil se od ní sotva po vteřině, sotva po dvou úderech jejího divoce bušícího srdce.

„Můžu vás naučit tvořit, Bellatrix,“ řekl. „Vím, že byste to dokázala.“

Chtěla, aby ji naučil líbat. Chtěla, aby ji naučil vyvolat v něm stejné pocity, jaké vyvolával on v ní. Jako když se z mlhoviny vyloupne nová hvězda a zazáří temnotou nicoty jako obrovský drahokam. Jako když v horkém létě poprvé zaprší.

Jeho ruka pořád spočívala na té její, položené na boku zrůdy. Buch buch. Buch buch. Pomalý tlukot srdce zvířete a zběsilé tempo toho jejího. Neměla by to dělat. Tohle by určitě neměla dělat. Stejně to udělá, protože jiné cesty není, není jiné cesty kromě něho. Na krátký okamžik si dovolila zavřít oči před skutečností, před tou smutnou pravdou, že za tři týdny se stane paní Lestrangeovou a bude po všem. Chtěla svůj kousek štěstí.

„Naučte mě všechno,“ pošeptala Bellatrix a znovu přitiskla své rty na jeho. V tu chvíli tvor stvořený z temnoty, prachu a krve zavyl a ohnal se po ní zubatou mordou.

„NE!“ křikl Voldemort a strhl Bellatrix stranou. Ani nevěděla, co přesně se stalo – najednou se zeleně zablesklo a zvíře padlo mrtvé k zemi. Zmateně zamrkala – jeho hůlka zůstala ležet na stolku u vchodu do knihovny, tak jak se mu podařilo vyvolat smrtící zaklínadlo?

Voldemort vytáhl ruku z kapsy Bellatrixina hábitu. Použil moji hůlku, došlo jí, když pozorovala okrouhlou spálenou díru, kterou v jejím hábitu zanechala kletba Avada kedavra. Představa, že se Voldemortovy prsty dotýkaly její hůlky a že ji dokonce přiměly vyvolat jednu z nejnáročnějších kleteb, ji z nějakého důvodu naplnila podobnou radostí, jako když ji políbil.

Teprve když se Bellatrix otočila a uviděla mrtvolu Voldemortovy zrůdy na podlaze, došlo jí, v jakém nebezpečí byla. To zvíře by jí bylo schopné ukousnout celou ruku. A zranění způsobená černou magií se téměř nehojí. Nejspíš by vykrvácela dřív, než by stihla říct famfrpál.

Bellatrix poklekla u mršiny a znovu položila ruku na její bok. Teď už pod prsty necítila nic kromě hebké černé kůže a žeber pod ní. Žádný tlukot srdce. Smrtící zaklínadlo fungovalo spolehlivě. „Říkal jste, že poslouchají na slovo,“ poznamenala skoro vyčítavě.

„Ano,“ odpověděl zamyšleně. „Ano, to jsem říkal.“

***

Nebyl si jistý, proč bestie zničehonic zaútočila. Nejspíš to mělo co dělat s jeho vlastním podvědomím, s obranným reflexem, který naskočil, když se ho Bellatrix pokusila políbit nazpět. Nečekal, že to udělá. Překvapila ho. Zase.

Uvědomil si, že jí nesmí vícekrát dovolit, aby ho překvapovala. Každý okamžik, který stráví společně, musí být perfektně naplánován, musí být o krok před ní. Dostat se jí pod kůži, ale nepustit si ji k tělu. Bylo to těžší, než čekal.

Měl by ji potrestat za tu opovážlivost, kterou předvedla. Měl by ji srazit k zemi kletbou cruciatus a nechat ječet bolestí a prosit o odpuštění za to, že se ho bez dovolení dotkla, ale neudělal to. Chvíli se kochal představou, jak vezme tu stříbrnou dýku a zjizví její obličej jako trest za to, že je krásná.

Klečela u mršiny monstra, které stvořil, a jakoby bezmyšlenkovitě ho hladila po chladnoucím boku. Voldemort potřásl hlavou, aby se přiměl uvažovat jasně. „Odstupte, Bellatrix,“ přikázal. „Spálím to.“

„Je mi ho líto,“ poznamenala Bellatrix a zněla v tu chvíli tak nevinně a něžně, až to bylo téměř nesnesitelné.

„Můžu stvořit tisíc takových,“ odpověděl.

„Ale tohle bylo první,“ oponovala a stočila k němu pohled.

Ne, pomyslel si. Nebylo. Na první monstrum, které kdy stvořil, se dívala právě teď. Před mnoha lety ho pojmenoval lord Voldemort a přikázal mu rozsápat a zničit veškeré známky po tom klukovi ze sirotčince, kterým dřív býval, ale monstrum příkaz nesplnilo.

Navzdory tomu, co sám sobě nalhával, kluk ze sirotčince přežil. To kluk ze sirotčince automaticky strhl Bellatrix stranou a chránil ji před útokem zvířete, ne lord Voldemort. Neměl mu to dovolit. Měl nechat tu zrůdu, ať Bellatrix klidně sežere. Pro lorda Voldemorta by to tak bylo bezpečnější.

Lord Voldemort totiž velice dobře viděl plameny, které jí zahořely v očích, než si stoupla na špičky a dotkla se rty jeho úst, viděl to nebezpečí vyrůstající z jejích emocí. Jen hlupák se nebojí ohně. Jen hlupák se nechá spálit. Měl ji potrestat, zohavit a už nikdy jí nedovolit, aby se k němu dostala tak blízko. Jenže na to byla příliš lákavá, příliš svůdná. Byly věci, kterých se neuměl vzdát, po nichž neuměl přestat toužit. Bellatrix byla jako jeden z jeho vzácných magických artefaktů, jako Rowenin diadém, který kdysi ukradl a znesvětil. Chtěl s ní udělat totéž. Přivlastnit si ji. Pošpinit ji. Chtěl ji mít ve své sbírce, jakkoliv nebezpečné to bylo.

Pitomec Lestrange. Šťastlivec Lestrange.

Voldemort švihl hůlkou a mršina na podlaze vzplála. Během pár vteřin z ní zbyla jen hromádka prachu, z nějž vzešla. „Jdeme,“ oznámil Bellatrix a natáhl k ní ruku, aby mohla vstát. Když sevřela jeho dlaň, projela jím vlna emocí. Všechny je zatlačil kamsi na dno své mysli.

Přikázal Bellatrix, aby se od Carrowa šla učit pracovat se zložárem a sám se přemístil pryč. Té noci zabíjel nevinné, protože kluk ze sirotčince přes všechny jeho snahy pořád žil. Každý jeho nádech působil lordu Voldemortovi bolest. Už dávno zjistil, že není schopný ji necítit, ale když přinutil bolest prožívat někoho jiného, tu svou vnímal míň.

Té noci způsobil hodně bolesti.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nádherný pád - 3. kapitola: