OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nádherný pád - 4. kapitola

16.11.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 664×

KAPITOLA ČTVRTÁ: Muž, který si hrál s ohněm

„Pět mrtvých mudlů,“ poznamenala Cissy u snídaně, očividně začtená do nejnovějšího vydání Denního věštce. „Prý je někdo mučil kletbou cruciatus, než je zavraždil. A nad jejich domem zase ta lebka. Myslíte, že teď už Jenkinsová odstoupí?“

„Nečti to, zas nebudeš moct spát a já tě nebudu půl noci utěšovat,“ sebrala sestře noviny Andromeda. „A ministryně neodstoupí, dokud ji z úřadu nevynesou. Táta říká, že je příšerně tvrdohlavá.“

„Třeba ji taky zabijí,“ pokrčila rameny nejmladší z Blackových.

„Cissy!“ vyjekla Andromeda šokovaně.

„No co,“ opáčila. „Podporuje motáky a sňatky s mudly, čeká snad, že jí za to zatleskáme?“

„To ne, ale proč by ji proboha někdo zabíjel?“ nechápala Andromeda.

„To skoro zní, jako bys s ní souhlasila,“ řekla Bellatrix, která si právě na čerstvě opečený toust mazala pořádnou vrstvu jahodového džemu. „Pozor na jazyk, Andy. Kdyby tě slyšela matka, tak ti ho vyřízne.“

„Neřekla jsem, že s ní souhlasím,“ pravila Andromeda rozdurděně. „Jen si myslím, že je v našem světě příliš mnoho násilí. Přece nepotřebujeme nějaké teroristy k tomu, abychom dokázali, že čistokrevní kouzelníci…“

Ozvalo se prásknutí, jako když švihne bičem a ve vzduchu zaprskala magie jako by se dotkly dva povrchy nabité statickou elektřinou. Andromeda sykla bolestí a chytila se za tvář. „Bello!“ vyjekla Cissy.

„Vezmi to zpátky,“ zasyčela Bellatrix, která pořád ještě na svou sestru mířila hůlkou. „To o těch teroristech.“

„To teda nevezmu,“ odpověděla Andromeda. „Lord Voldemort a ti jeho smrtijedi jsou teroristi. A to, kolik máš v pokojíku jejich fotek, na tom nic nezmění, Bello.“

„Vezmi to zpátky,“ zopakovala Bellatrix zvýšeným hlasem. „Nebo tě k tomu přinutím. Jsou to bojovníci za svobodu čistokrevných kouzelníků. Za naši svobodu, Andy.“

„Víš, jak říkají tomu znamení, co nechávají na místě, kde vraždí?“ otázala se Andromeda velmi obdobným způsobem. „Říkají tomu Znamení Zla, Bello. Ne Znamení svobody, ale zla. Oni si velice dobře uvědomují, co dělají.“

Bellatrix věděla, jak říká Voldemort svému Znamení. Ještě aby ne, když ho sama měla na předloktí a dokázala ho vyvolat, přestože se sama zatím nikdy neúčastnila jeho vražedných výprav. „Lord Voldemort je to nejlepší, co tuhle zemi potkalo,“ prohlásila přesvědčeně.

Andromeda si na to jenom povzdechla. „Nebudu se s tebou hádat. Politika nepatří k jídelnímu stolu.“ Bellatrix konečně sklonila hůlku a vrátila se k mazání svého toustu.

„Promiň za to fackovací kouzlo, Andy,“ zahučela. Vážně jí bylo líto, že Andromedě ublížila, ale její slova o Voldemortovi a jeho smrtijedech brala jako osobní urážku. Už se jí mockrát chtěla svěřit, že se k nim přidala; s každým dalším dnem si však víc a víc uvědomovala, že by sestra její rozhodnutí rozhodně neschvalovala.

„To nic, Bello,“ řekla Andromeda. Levou tvář měla od Bellatrixina zaklínadla celou rudou.

„Asi jsem jen nervózní z té svatby,“ poznamenala Bellatrix nakonec. A taky z toho, že mě včera políbil někdo úplně jiný než můj snoubenec. A já políbila zase políbila jeho, pomyslela si. Tolik by o tom chtěla Andromedě říct, ale jak asi? Něco jako „poslyš, včera jsem se líbala s chlápkem, o kterém říkáš, že je terorista?“ To asi sotva. Strašlivě ji mrzelo, jak se s Andromedou vzdalují.

„Za tři týdny už nebudeš muset,“ odpověděla její sestra a sebrala Cissy Denního věštce, po kterém se už zase natahovala. „A tobě jsem už jednou řekla, ať to nečteš. Copak mě vůbec neposloucháš? Už aby bylo po prázdninách a ty ses vrátila do Bradavic.“

„Vždyť tam se mnou přece pojedeš taky,“ poznamenala Cissy a vypoulila na starší sestru veliké modré oči. „Nebo snad ne?“

„To sice jo,“ zazubila se na ni Andromeda. „Ale v Bradavicích s tebou nebudu bydlet v jednom pokoji.“

***

Krejčí jménem Augustus si možná i trochu pobrečel, když dodělával poslední úpravy svatebních šatů pro Bellatrix Blackovou. Přestože věděl, že je zasnoubená, až ve chvíli, kdy přišíval na její světle růžovou róbu rudé růže tvořené maličkými rubíny, to na něj dolehlo s plnou platností. Nejstarší ze sester Blackových se vdává za Rodolphuse Lestrange. O osm let staršího kouzelníka, o němž se říká, že se paktuje s černokněžníkem, jehož jméno se Augustus bál vyslovit.

Kdyby nevěděl, do jak velkého luxusu se to děvče přivdává, bylo by mu jí skoro i líto. Mnohem víc líto mu však bylo jeho samotného. Dobře věděl, že jakmile Bellatrix řekne mladému Lestrangeovi své ano, bude moct on sám, ubohý krejčí, navždycky zapomenout na její divoké oči i ten sladký úsměv, který mu jedenkrát věnovala, když od něj přebírala zásilku společenských hábitů.

„Jste nejlepší krejčí v celém Londýně,“ pochválila ho tehdy. Té vzpomínky si cenil víc než galeonů, jimiž mu zaplatila.

Dnes tak dobrou náladu neměla. „To je dost, že jdete, Augustusi,“ přivítala ho s přimhouřenýma očima a téměř mu vytrhla krabici se svatebními šaty z rukou. „Už jsem myslela, že jste se cestou ztratil.“

„Poslední růže jsem došil dnes ráno,“ přiznal.

„Odvážné se tím jen tak chlubit,“ poznamenala. „Měly být dávno hotové. Pojďte dál, chci se ujistit, že jsou takové, jaké jsem chtěla. Na poslední večírek jste mi dodal modrý společenský hábit místo rudého.“

„Vaše matka mi tehdy poslala sovu, že měníte objednávku,“ dovolil si jí připomenout Augustus. Věnovala mu tak podrážděný pohled, že raději o krok couvnul. Bellatrix položila krabici s šaty na botník ve vstupní chodbě domu a zvedla její víko. Augustus dychtivě přišel blíž, aby viděl její reakci.

„Jsou krásné,“ přiznala Bellatrix. „Jen ten základ jsem si představovala jemnější. Trochu do lososova.“

„Upravím,“ řekl Augustus a mávl hůlkou. Podkladové hedvábí okamžitě změnilo barvu.

„To je lepší,“ řekla Bellatrix. „Ale za to poslední kouzlo vám nezaplatím ani o svrček navíc, měl jste přesný vzorník barev, které jsem požadovala.“

Augustus spolkl námitky a převzal si váček s galeony, který mu předala. „A přeji co nejpříjemnější vstup do manželského života, slečno Blacková. Vám i vašemu snoubenci… ale hlavně vám,“ řekl.

„Děkuji,“ odpověděla. Mnohem míň nadšeně, než by čekal.

„Bylo mi ctí na vás šít, slečno.“

„Už jděte, Augustusi.“

Uklonil se jí a vycouval ze dveří. Napadlo ho, že nejstarší dcera Cygnuse Blacka působí strašlivě smutně. Bude to nešťastný svazek, další z mnoha dohodnutých sňatků mezi kouzelnickými rody, které nikdy nebudou naplněny láskou. Ty svatební šaty jsou vlastně pohřební rubáš; svatební obřad bude zádušní mší za krásnou Bellatrix a její divoké oči. Za její úsměv, který dříve nebo později z té pohledné tváře navždycky zmizí.

Toujours pur, pomyslel si Augustus s povzdechem. Kdyby tak měla v krvi aspoň trochu toho mudlovského bláta, proti němuž její rod od pradávna tolik bojoval. Augustus si byl jist, že kdyby to bylo na něm, dokázal by její ústa vždycky rozesmát a v tmavých očích zapálit ohníčky – jenže to mu nikdy nebude dopřáno. Bellatrix ani žádná z jejích sester by se nikdy nezahodila s někým, kdo byl smíšeného původu.

***

Kdyby Bellatrix věděla, s jakou zprávou za ní Rodolphus toho dne přichází, nejspíš by mu ani neotevřela. Takhle se hnala ke dveřím s až příliš přehrávaným nadšením a s výkřikem „můj nejdražší!“ se mu vrhla kolem krku. Přitiskl ji k sobě pevně, ale krátce, a políbil ji do vlasů.

„Bellatrix,“ oslovil ji. „Potřeboval bych mluvit s vašimi rodiči,“ řekl.

To ji zmátlo – zamračila se na něj a svraštila čelo. „Myslela jsem, že jdete za mnou, Rodolphusi,“ poznamenala. „Že chcete vidět můj svatební hábit.“

„Přináší to prý smůlu, vidět nevěstu před svatbou,“ usmál se na ni.

„Hloupá mudlovská pověra,“ zavrněla mu v odpověď a naklonila se k němu, aby ho mohla políbit na rty. Nenechal se; místo toho ji chytil za obě ruce a políbil její dlaně sevřené v pěst.

„Jsou vaši rodiče doma, drahá?“ zeptal se znovu.

Bellatrix přikývla. „Ovšem, kde jinde by byli. Pojďte dál,“ mrkla na něj a vzala ho dovnitř. Počkala, až si odloží svrchní kabát a pověsila mu ho na stojan u dveří – potom houkla na jednu z domácích skřítek, na tu nejnovější, jejíž jméno si nemohla zapamatovat, aby upozornila pány domu na Rodolphusův příchod.

Přijali ho prakticky ihned a s otevřenou náručí, jako obvykle. Bellatrix k rozhovoru nepozvali, matka jí řekla, ať jde zaúkolovat skřítky, aby udělaly čaj. Nešla. Zůstala za dveřmi a vyslechla všechno, co měl Rodolphus na srdci. Šokovalo ji to. Zranilo.

Utekla do zahrady a schovala se v zahradním altánku mezi růžemi. Tam tiše plakala tak dlouho, dokud ji její snoubenec nenašel.

„Takže vy odjíždíte,“ řekla, když se ozvaly jeho kroky na štěrkové cestičce a nad ní se objevil jeho stín.

„Poslouchala jste za dveřmi,“ poznamenal Rodolphus. „Smím k vám?“ zeptal se a kývl na lavičku, na níž se choulila. Bellatrix po něm šlehla zlým pohledem, ale nakonec přikývla, zvedla se na lavičce do sedu a uvolnila mu místo.

„Měla jsem tam snad jen tak nečinně sedět a připravovat čaj? To jste ode mě čekal?“ reagovala pak na jeho poznámku.

„Neměla jste poslouchat, Bellatrix,“ povzdechl si.

„Zvláštní,“ sykla mu v odpověď. „Vždycky mi všichni říkali pravý opak. Hlavně buď poslušná,“ pitvořila se, ale pak se zklidnila. „Měl jste mi to říct jako první,“ dodala po chvíli vyčítavě.

„Musel jsem získat souhlas od vašich rodičů. Kdyby mi nedovolili svatbu odložit, neodjel bych a bylo by bezpředmětné vám cokoliv říkat,“ pokrčil rameny Rodolphus.

„A můj souhlas k odjezdu nepotřebujete?!“ otázala se značně rozzlobeným tónem.

Rodolphusův hlas však i nadále zůstal úplně klidný. „Věřil jsem, že to pochopíte. Jste ostatně také služebnicí našeho pána, nesete jeho Znamení, víte, jak důležité je to, co děláme…“ Vzal ji za obě ruce a pevně stiskl. „Odjíždím budovat nový svět, Bellatrix. Pro všechny, kdo přijdou po nás.“

„Opouštíte mě.“

„V nejlepší vůli. Pro vyšší dobro tohoto světa. Vrátím se vám.“

Chvíli neodpovídala, seděla a hleděla před sebe. Krev se jí vyloženě vařila, měla takový vztek. Na sebe, na Rodolphuse, na jejich pána, který velice dobře věděl, že se mají za tři týdny brát a přesto vydal rozkaz, aby Rodolphus odjel.

„Kam vás vůbec posílá?“ zeptala se bezvýrazně.

„Do Karpat,“ odpověděl. „Mám jednat s upíry a získat je pro naši věc.“

„Tak do Karpat,“ zopakovala po něm.

„Vrátím se vám brzy,“ slíbil jí.

„Možná na vás nebudu čekat,“ nakrčila nos.

Zněl trochu šokovaně, když promluvil. „Dala jste mi slib!“

„Vy jste mi také dal slib,“ připomněla mu.

„Neříkejte věci, které nemyslíte vážně, Bellatrix,“ varoval ji. Zněl v tu chvíli tak vzdáleně, tak příliš staře a dospěle oproti ní, až se jí znovu chtělo brečet. Tentokrát ne proto, že odchází – ale proto, že se dřív nebo později vrátí a ta svatba stejně proběhne.

„Nemáte tušení, co všechno myslím vážně,“ zavrčela na něj a prudce vstala z lavičky, když se jí pokusil dotknout.

„Chováte se jako dítě,“ poznamenal.

„A vy jako hulvát,“ odpověděla.

„Bellatrix…“

Setřásla jeho ruku ze svého ramene. Ani se k němu neotočila, když znovu promluvila. „Už raději jděte,“ přikázala mu. „Jděte, dokud je mi vaše tvář aspoň trochu milá a nemám tendenci po vás skočit a vyškrábat vám oči.“

Neřekl na to nic, jen si povzdechl, vstal a odešel.

Později toho dne jí poslal dopis. Žádal ji o pochopení a trpělivost. Chápu. Vraťte se mi brzy, odpověděla a stálo ji to mnoho úsilí a slz. Ve vzteku otrhala všechny rubínové růže ze svých svatebních šatů a pak přikázala skřítce Minsy, aby je přišila zase zpátky. Andromeda s Cissy se ji pokoušely uklidnit, ale Bellatrix je vyhnala pryč; nechtěla s nimi mluvit.

Jediný člověk, s nímž hodlala ztratit slovíčko, byl ten, který měl Rodolphusův odjezd na svědomí.

Rozhodným pohybem otevřela skříň a vytáhla z ní cestovní plášť. Potom zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle postaveném na nízkém stolku s líčidly a zhodnotila, že s těma červenýma očima a kruhy pod nimi musí něco udělat. Proto vytáhla hůlku a několika kouzly se upravila a nalíčila; mohla by to provést i bez magie, ale to by ji příliš zdržovalo.

Zamkla dveře od pokoje zevnitř a očarovala gramofon tak, aby si sám měnil desky, jakmile dohrají. Potom se přemístila pryč.

***

„Čekal jsem, jestli se tu objevíte,“ poznamenal lord Voldemort, když se Bellatrix přemístila za jeho záda. Nebyla si jistá, kde ho má hledat a snažit se ho k sobě přivolat pomocí Znamení na svém předloktí jí přišlo vzhledem k okolnostem až příliš troufalé, takže vyzkoušela tři různá místa setkání, než konečně našla to, kde se nacházel – totiž, kde na ni čekal. Čekal na ni. Z toho vědomí ji trochu mrazilo.

Mělo ji napadnout rovnou, že bude tady. Jistě, vždycky měl smysl pro dramatično. A ten starý dům, v němž spolu poprvé bojovali, ten starý dům, v němž ji přijal za svou učednici, byl skvělým jevištěm pro jeho hry.

Bellatrix těch her měla až po krk. „Zkazil jste mi svatbu,“ řekla bez pozdravu.

„Nechcete se vdávat,“ pokrčil rameny. Měl pravdu, ale nehodlala mu to přiznat. Dala Rodolphusovi svůj slib a hodlala ho dodržet – přes všechny ty zmatené emoce, které cítila k tomu kouzelníkovi, který právě teď stál zády k ní, pohled upřený do zanedbané zahrady sídla. Nestojím mu ani za to, aby se otočil, pomyslela si. Nikdy mu neměla dovolit, aby ji políbil. Neměla, ale dovolila. A udělala bys to znovu. Cítila, jak se v ní hromadí vztek. Na sebe, na něj, na svět.

„Poslal jste Rodolphuse pryč, i když jste věděl, že se má ženit! Přinutil jste ho odejít!“ prskla.

„K ničemu jsem ho nutit nemusel,“ odpověděl Voldemort klidně. „Jasně jsem mu řekl, že pokud to nechce udělat, vyberu na ten úkol někoho jiného. Rozhodl se sám.“

„To je nesmysl,“ zavrčela Bellatrix, ale už když to říkala, začínalo jí docházet, že je to nejspíš pravda. Odjíždím budovat nový svět. Opouštím vás v nejlepší vůli. Pro vyšší dobro. Zaryla nehty do rukojeti své hůlky, ale zatím ji nevytáhla z hábitu.

„Ach, vy jste myslela, že si vás bere z lásky, viďte?“ slyšela černokněžníkův posměšný hlas. „Jste jen obchod, který může odložit, když se mu zachce. Copak nevíte, jaká je role čistokrevné čarodějky v dohodnutém sňatku? Mlčet a rodit,“ prohlásil a jí zahořely tváře. „Vy máte na víc, Bellatrix. Měla byste mi děkovat, že jsem vám zajistil čas si celou tu věc důkladně promyslet.“

Bojovně zdvihla hlavu. „Nepotřebuju si nic promýšlet. Vím, co dělám. Rodolphus mě miluje a já miluju jeho.“ Byla to jedna z největších lží, které kdy řekla, a zněla ještě falešněji, když byla vyslovena nahlas. Co se to s ní stalo? Ještě před necelým rokem by říkala čistou pravdu. To uvědomění bolelo. Bellatrix necítila bolest ráda.

„Nevypadalo to tak, když jsme se naposledy viděli, Bellatrix,“ poznamenal.

Ta věta jí proletěla srdcem jako otrávený šíp a zarazila se hluboko uvnitř. Vztekle zavyla a švihla hůlkou. Ozval se zvuk, jako když práskne bičem. Voldemort se zprudka otočil; její zaklínadlo odrazil jen tak tak a okamžitě poslal vlastní. Bellatrix zmizela sotva vteřinu předtím, než kletba našla svůj cíl, a objevila se v druhém patře staré budovy.

„Ale Bellatrix, kde jsou tvoje způsoby? Takhle se začíná kouzelnický souboj?“ otázal se Voldemort a přemístil se za ni. „Tohle jsem tě neučil.“

„Tohle ano,“ odpověděla a vyslala proti němu armádu stínových provazců, které připomínaly černé hady. Mávnutím hůlky je změnil na mračno prachu a přikázal mu, aby se zformovalo v dýky, které poslal proti ní.

Bellatrix je kuželem ohně roztavila do podoby žhnoucích kapek. Voldemort ovládl její ohnivé kouzlo a přinutil plameny obrátit se proti té, která je přivolala. Čarodějka vyjekla a schovala se za štítové kouzlo. Popraskalo jako skleněná kopule, když se ho oheň dotkl. Voldemort se vítězoslavně zasmál a vyslal proti ní další kletbu. Bellatrix se přikrčila, aby ji kouzlo nezasáhlo. „Glisseo!“ křikla.

Podlaha pod černokněžníkovýma nohama se rázem vyhladila jako zrcadlo; to Voldemort nečekal. Ztratil rovnováhu a poroučel se k zemi. Tupě to zadunělo, když nejmocnější kouzelník té doby dopadl na zem, poražen ani ne dvacetiletou čarodějkou, ale ona ještě neměla dost.

Chtěla, aby cítil aspoň zlomek její bolesti. Chtěla, aby věděl, jaké to pro ni je pokaždé, když se na ni podívá, když se jí letmo dotkne při tréninku, když vysloví její jméno. Bellatrix znovu zvedla hůlku; ruka se jí trochu chvěla hrůzností toho, co se chystala udělat.

„Crucio!“ křikla. Rudý blesk, který vylétl ze špičky její hůlky, se rozprskl o Voldemortův narychlo vztyčený magický štít. Síla jeho obranného zaklínadla byla tak obrovská, že Bellatrix odhodila o kus dozadu, přímo na jednu ze starých zdí. Zadunělo to, když dopadla. Náraz bolel, ale ona tušila, že to je jen ochutnávka té bolesti, kterou ucítí, až si Voldemort naplno uvědomí, jakou kletbu proti němu hodlala vyslat.

Slyšela jeho kroky, jak se blíží směrem k ní. Odvážila se zvednout k němu pohled. Voldemortova tvář působila jako vytesaná z kamene. Myslela, že na ni bude křičet. Vlastně si přála, aby na ni křičel; aby sáhl po své hůlce a zaútočil, mučil ji, zabil ji, tady a teď ukončil její trápení, které začalo tehdy, když poprvé uchopil její dlaň tenkrát na večírku.

„Chceš mi ublížit, Bellatrix?“ otázal se místo toho klidným chladným hlasem.

Nemáš ponětí, co všechno chci. Neřekla to nahlas, neudělala vlastně vůbec nic, stála proti němu s napřaženou hůlkou a třásla se jí kolena. Voldemort udělal krok k ní – nejdřív jeden, pak druhý. Byl tak blízko, že se špička její hůlky dotýkala jeho hrudníku.

„Tak to udělej,“ řekl jí. „Dokážeš to?“

Nebyl to výsměch, co zaznělo v té otázce – spíš vzrušení. Očekávání. Zvědavost. Bellatrix se třásla kolena i rty, které se zoufale snažila přimět k odpovědi. Upíral na ni pohled a ona měla už posté pocit, že se v těch jeho očích utopí.

Mohla si nalhávat, že je to jen otázka přitažlivosti, ale i když nechtěla, celou myslí si bolestně uvědomovala, že jde o víc. Už tenkrát, když ho poprvé uviděla, věděla, že jde o víc. Zamilovala se. Hloupě, bláznivě, divoce. Nemůžu vzít zpátky svůj slib.

„Můj pane…“ začala nejistě.

„Udělej to,“ přikázal.

Cítila, jak se jí opotily ruce. Prohrála. Prohrála sama se sebou. Její proradné srdce nedokázalo přimět ústa k tomu, aby znovu vyřkla zaklínadlo. Bellatrix ustoupila o krok dozadu – zády přitom znovu narazila na stěnu – a zavrtěla hlavou. Voldemort se usmál bledými rty.

„Nezlobíš se na mě, že jsem Rodolphuse poslal pryč,“ poznamenal. „Zlobíš se na sebe, že jsi to nedokázala udělat sama.“

Vzlykla a spustila hůlku dolů. Voldemort se nad ni naklonil, už zase cítila jeho dech na své tváři, zase se koupala v jeho blízkosti, v jeho vůni, v tom víru emocí, které v ní uměl vyvolat jen on a nikdo jiný na světě. „Váš snoubenec je poněkud lehkomyslný, Bellatrix,“ poznamenal Voldemort, úzké rty těsně u jejího ucha, tak blízko, že se jí téměř dotýkal.

„Lehkomyslný?“ zopakovala po něm přerývaně. Srdce jí v tu chvíli bušilo tak moc, až to bolelo. Zavřela oči; její řasy byly jako divadelní opona, za níž se děly ty nejúžasnější věci. Znovu slyšela waltzový rytmus, viděla stovky světel, blyštivé společenské hábity a cítila ruku pana Smitha, která ji stiskla v pase a přitáhla k sobě. „Vzdává se mě přece na jeden tanec…“

Voldemortovy rty se konečně dotkly její kůže, sjely od ucha na její krk až k jejímu rameni a Bellatrix vzdychla. V jejím srdci jako by vybuchla supernova. Celou ji polila horkost a všechny svaly v jejím těle se rozechvěly.

„…Vůbec netuší, čeho se vzdává,“ řekl černokněžník, dlouhými prsty ji chytil za bradu a přitáhl ji k sobě blíž. Jeho rty byly pár milimetrů od jejích úst a ona celou svou duší i tělem žadonila o to, aby ji políbil. Udělal to. Nebylo to takové, jako když ji líbal poprvé a nebylo to podobné ani žádnému z polibků, které si vyměnila s Rodolphusem.

Líbal ji dravě, hladově, jako by ji chtěl pohltit a ona, bože, ona by pohltit nechala. Chtěla být jeho součástí, splynout s ním v jednu bytost a nikdy už neexistovat o samotě. Chytil ji za boky a zvedl si ji do náruče, nesl ji tím špinavým domem prolezlým plísní a ona měla najednou pocit, že jsou v paláci, který září zlatem a drahými kameny.

Posadil ji na staré pianino; to pod její váhou zmučeně zavrzalo, a vyjel bledou rukou po jejím stehně až téměř k rozkroku. Bellatrix věděla, že by mu neměla dovolit takhle se jí dotýkat, ale nebyla schopná uvažovat jasně.

Znovu se přisál k jejímu krku. Natáhla ruce a položila mu je na prsa; ta racionálnější část její mysli ho chtěla odstrčit, ale byla těžce v menšině.

Bellatrix přejela dlaněmi po jeho hrudi a rozklepanýma rukama začala rozepínat knoflíčky jeho hábitu. Ve chvíli, kdy se její prsty poprvé dotkly jeho kůže, Voldemort zamručel, jednou rukou sevřel obě její zápěstí a odtáhl ji od sebe, hůlku namířenou na její hrudník. Bellatrix se užuž nadechovala k omluvě, vědoma si toho, že zašla příliš daleko, ale Voldemort jen kouzlem rozřízl drahou látku Bellatrixiny halenky; s nějakým rozvazováním šněrovaček a podobnými nesmysly se zjevně nehodlal obtěžovat.

Když rychlým, skoro až násilným pohybem odhalil její ňadra, zarděla se, protože si uvědomila, že takhle ji ještě žádný muž neviděl. Voldemort si ji opět přitáhl k sobě a ona pod jeho dotyky tála jako sníh v první jarní den. Líbal ji na šíji, krk, na hranu čelisti. Odvážila se opět rukama bloudit po jeho těle, po překvapivě svalnatých pažích, kterými ji k sobě tiskl. Konečně se znovu dotkla holé kůže jeho hrudi a opatrně, jen obtížně tlumící vlastní vzrušení, přejela dlaní po jeho hrudníku přes břicho níž, k vnitřní straně jeho stehna.

Znovu ji zarazil. „Jsi si jistá?“ otázal se tlumeným hlasem.

Přikývla. Možná, že tohle je jediná věc v jejím životě, kterou si je doopravdy jistá. Jediná věc, která dává smysl. On a ona, právě tady, právě teď. Znovu spojil jejich rty, vjel jazykem do jejích úst a Bellatrix dala volný průchod své touze; věděla, že ať se dál bude dít cokoliv, nechce v tom přestat. Jen hlupák se nebojí ohně. Tak mě spal. Spal mě na uhel a nech mě znovu povstat z popela jako novou bytost, která patří jen tobě. Znič mě a vytvoř znovu, prolij mou krev a oživ mě svým dechem. Buď moje spása. Buď moje zkáza. Buď vším, čím jsi měl být od té chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřila a věděla jsem, že mě žádní bohové a žádní démoni neochrání před tvým pohledem, před tvým dotekem, před tvou blízkostí.

Spal mě na uhel a vdechni můj popel, abych byla v tobě. Nech mě kolovat v tvých žilách, spojit se s tvou duší, přestat existovat pro celý svět, protože jediný svět, v němž dává smysl dýchat, spočívá v tvých dlaních.

Cítila, jak jí vyhrnuje sukni a slyšela zašustění, jak jeho vlastní hábit dopadl na zem. Voldemort se vtiskl mezi její stehna a Bellatrix zalapala po dechu a otevřela oči do široka, když si uvědomila, co se děje.

Byl to jiný pocit, než čekala – spíš tlak než bolest, na kterou ji připravovala dramatická tvrzení spolužaček, které nebyly vázány pevnou morálkou starých rodů a o nevinnost stačily přijít už během posledních ročníků školy.

Nechala se navádět jeho rukama, nejistá v tempu a neohrabaná v každém pohybu, o který se pokusila. Stejně jako při jejich tanci ale i při této činnosti dokázal velice dobře vést.

Zdálo se jí, že její tělo ztrácí pevné kontury a postupně splývá s tím jeho – jako by vůbec nebyli hmotní, jen dva stíny ve starém domě, který už dávno pozbyl lesk a slávu. Možná opravdu přestali v tu chvíli na okamžik existovat a možná přestal existovat celý vesmír kolem nich. Bellatrix se točila hlava. Pianino, na které ji Voldemort vysadil, vrzalo při každém jejich pohybu – ten zvuk byl jedinou připomínkou reálného světa, ale ona ho sotva vnímala. Nechtěla.

Zvuky. Barvy. Horkost jejich těl. Bellatrix zavřela oči a vydala táhlý sten, který se spojil s hlasem jediného muže, jemuž kdy chtěla patřit, doopravdy patřit, celá a bez výhrad, dát svůj život do jeho dlaní, ať už s ním chce udělat cokoliv – a potom…

„Bello…“

…Potom bylo po všem. Ztěžka oddechovali a Bellatrix cítila, jak jí divoce tluče srdce. Podíval se jí do očí, ale neřekl vůbec nic; pak se otočil, zvedl ze země svůj hábit a zády k ní si ho přetáhl přes hlavu.

Seskočila z pianina – rukama přitom omylem stiskla několik klapek. Neznělo to zrovna harmonicky. Teprve když dopadla na nohy, uvědomila si, jak moc se jí klepou kolena. Uhladila si sukni a kouzlem spravila rozřezanou halenku, potom si prsty pročísla rozcuchané vlasy.

„Pane…?“ zkusila opatrně oslovit černokněžníka.

Otočil se k ní, v obličeji naprosto nevyzpytatelný výraz. „Tu svatbu byste si opravdu měla ještě promyslet, Bellatrix,“ poznamenal. Pak se bez rozloučení přemístil pryč. Pár vteřin zírala na místo, kde ještě před pár okamžiky stál, jako by si nebyla jistá, jestli se jí tohle všechno náhodou jen nezdálo. Potom se přemístila též.

***

Když se Bellatrix objevila zpátky ve svém pokoji, gramofon, který před svým odchodem očarovala, ještě pořád hrál – zrovna dohrávala čtvrtá deska a další se už nedočkavě chystala vyjet z obalu a proplout vzduchem ke gramofonu, aby mohla být zachycena jehlou a přehrána.

Na Bellatrixině posteli seděla skřítka Minsy a pořád ještě opravovala svatební šaty, které předtím její paní zničila. „Řekla jsi někomu, že jsem nebyla doma?“ houkla na ni Bellatrix.

Skřítka na ni vypoulila oči a vyděšeně zavrtěla hlavou. „Nevytáhla jsem odsud paty, paní!“ řekla.

„To je dobře,“ odpověděla jí Bellatrix. „Teď zmiz. Zbytek těch šatů opravím kouzlem. A nikomu ani muk. Kdyby se ptali, tak tady střídavě brečím a střídavě si čtu ty svoje příšerné romány, které matka tak nesnáší, ano?“

„Jistě, paní,“ přikývla skřítka a s tichým lupnutím zmizela.

Bellatrix přejela prsty po hedvábné látce šatů, které jí včera přinesl krejčí Augustus. Je to možné, že to bylo teprve včera? Zdálo se jí, jako by od té chvíle uplynulo aspoň tisíc let. Zhluboka se nadechla. Teprve teď jí s plnou platností začínaly docházet důsledky události, která se před pár okamžiky odehrála.

Co jsem to udělala. To byla chyba, to byla zatraceně velká chyba a nemělo se to stát! Žuchla sebou na postel vedle svatebních šatů a upřela oči na strop. Proboha, vždyť ona podvedla svého snoubence tím nejhorším možným způsobem – a to ani ne dvacet čtyři hodin poté, co odjel.

Neměl vůbec odjíždět. To tě neomlouvá. Voldemort ji svedl. To tě taky neomlouvá. Bylo to zatraceně příjemné. To už tě vůbec neomlouvá!!

Chyba, chyba, chyba, příšerná chyba. Vstala z postele a přesedla si ke stolku se svými líčidly, aby se zkontrolovala v zrcadle, ze kterého na ni shlížel její vlastní poněkud vyplašený obličej. Je to na ní vidět? Vypadá teď… jinak? Z dívky se stala dospělá žena. Jak paradoxní, pomyslela si. Ta věc, kterou právě provedla, byla rozhodně nedospělá, nepromyšlená a hloupá.

A neskutečně neférová vůči Rodolphusovi. Přál si, aby pro něj zůstala čistá. Bylo jí ze sebe samotné špatně. O to víc, když si uvědomila, že toho zážitku není schopná litovat. Ano, cítí vinu, ví, že to neměla dělat, ale popravdě řečeno, užila si každý okamžik.

Nikdy dřív necítila to, co v tu chvíli, kdy ji lord Voldemort vysadil na rozladěné pianino a políbil ji, divoce a hladově, jako když dravec pohlcuje svou kořist – nikdy dřív nepoznala takový výbuch emocí, takovou radost, takovou rozkoš, takové potěšení.

Všimla si, že zbytky tmavé rtěnky, kterou si před odchodem kouzlem nanesla na ústa, má rozmazané na bradě, krku i ňadrech. Při tom uvědomění se začervenala, sáhla po odličovači a urychleně se začala čistit. Přemýšlela, jak moc je asi od její rtěnky umazaný Voldemort. Co když si toho nevšimne sám? Co když ho někdo upozorní?

Co když se o tom, co spolu dělali, někdo dozví?

Při té představě se jí zatočila hlava.

Vlastně by to bylo skvělé, napadlo ji. Vždyť ona se opravdu nechce vdávat. Mohla by zrušit svatbu. Mohla by svou lásku k nejmocnějšímu kouzelníkovi vytroubit do celého světa, přesně tak, jak to přes všechny výčitky svědomí tolik toužila udělat – všichni by měli vědět, že si veliký lord Voldemort všiml právě jí, Bellatrix Blackové, že se jí dotýkal, že ji líbal a že si ji vzal celou a udělal z ní ženu.

Nejkrásnější poupě z Blackova rodu nikdy nemělo vykvést pro Rodolphuse Lestrange. Rozvinulo se pro lorda Voldemorta, patřilo mu od té chvíle, kdy se ho poprvé letmo dotkl na tom večírku. Možná, že by to přesně takhle dopadlo, i kdyby Rodolphus neodjel. Možná to jeho odjezd jen urychlil. Muselo se to stát.

Muselo se to stát, protože to napětí mezi nimi dvěma nebylo únosné a mělo jen tohle řešení. Muselo se to stát, stalo se to a bylo to nádherné – ale už se to nikdy nebude opakovat. Bellatrix si uchová tu vzpomínku hluboko v sobě, nikdy o ní nikomu neřekne a bude se k ní vracet v těch nejhorších chvílích, aby se s ní potěšila. Koneckonců, je klidně možné, že ani lord Voldemort by neměl jakýkoliv zájem o pokračování téhle věci. Byla to nejspíš jen jednorázová záležitost, jen jednotlivá událost, které není vhodné přikládat jakoukoliv váhu. Bude nejlepší na to zapomenout a provdat se za Rodolphuse, jak slíbila, že to udělá, protože tohle se už nikdy znovu nestane.

Ovšemže se to stalo znovu. A potom ještě mnohokrát.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nádherný pád - 4. kapitola: