OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nádherný pád - 5. kapitola

24.01.2022 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 797×

KAPITOLA PÁTÁ: Tajemství dvou sester

Bellatrix chodila po domě a jako už nějakou dobu se poněkud nudila. Od Rodolphusova odjezdu – a těch… dalších událostí – uplynuly už dva týdny. Vzhledem k tomu, že svatba byla odložena a tudíž nebylo co připravovat a chystat, Bellatrix tak nějak neměla do čeho píchnout. Neměla práci („proč bys taky měla mít, copak se ti zdá, že máme málo peněz?“) a nebýt v podstatě každodenních setkání se smrtijedy (o nichž tvrdila, že jsou dlouhými výlety do přírody, které si velmi ráda užívá sama), nejspíš by se opravdu samým nicneděláním usoužila.

Když potkala na schodech maličkou Minsy, která se prohýbala pod tíhou čerstvě vypraných bradavických hábitů a jiného oblečení, přikázala jí, aby zastavila. Skřítka poslechla okamžitě, byť trochu neochotně – vypadalo to, že svůj náklad opravdu nemůže unést. „Pro koho to je?“ zeptala se jí Bellatrix.

„Pro slečnu Andromedu,“ odpověděla skřítka.

„Tak mi to dej, vezmu jí to sama,“ natáhla ruce Bellatrix. Minsy trochu znejistěla, nevěděla, jestli je jí dovoleno tomu přání vyhovět – může nechat svou paní, aby dělala její práci? Bellatrix skřítčino váhání nebylo po chuti. „Dělej, to je rozkaz!“ prskla a vytrhla jí šatstvo z ruky. Minsy zavrávorala a málem sletěla ze schodů dolů, na poslední chvíli se jí však podařilo zachytit zábradlí.

„Odpusťte, paní, nevím, zda je vhodné, abyste…“ koktala skřítka.

„Jdi si po svých,“ houkla na ni Bellatrix a dál si jí už nevšímala. S náručí plnou šatstva se vydala k pootevřeným dveřím pokoje své sestry. „Andy? Můžu dál?“ otázala se na prahu.

„Jasně, pojď, Bello,“ ozvalo se zevnitř. Bellatrix si otevřela ramenem a vstoupila do pokoje. Andromeda seděla na napůl ustlané posteli a do otevřeného kufru si skládala učebnice.

„Připravená na poslední ročník v Bradavicích?“ zeptala se jí Bellatrix a posadila se vedle ní.

„Skoro,“ odpověděla Andromeda. „Netěším se na O.V.C.E. Myslím, že profesorka McGonnagallová udělá všechno pro to, aby mě nechala rupnout z přeměňování.“

„Pak bys ty měla udělat všechno proto, abys nerupla z přeměňování,“ poznamenala její starší sestra v odpověď. Andromeda se na její slova zasmála. „Není ti líto, že jedeš už teď?“ pokračovala pak Bellatrix. „Mohly jste mít s Cissy o týden delší prázdniny.“

„Veliká škoda, že přijdu o možnost se ještě týden poflakovat,“ řekla Andromeda. „Ale co nadělám, když tvůj povedený snoubenec odložil svatbu. Hlavně nesmím v Bradavicích přibrat, abych se vešla do družičkovských šatů.“

„Když přibereš, kouzlem ti je upravím.“

„A když přiberu, aspoň tě nezastíním, viď,“ mrkla na sestru Andromeda.

„Naopak, když přibereš, budeš vrhat mnohem větší stín, drahá,“ odvětila Bellatrix s naprosto kamennou tváří a Andromeda znovu vyprskla smíchy.

„Ty jsi fakt pitomá, Bello,“ poznamenala. „Jsem ráda, že neztrácíš humor, přestože… však víš.“

Bellatrix na to neodpověděla nic, jen si začala hrát se šňůrkou na jedné z Andromediných halenek, které před chvílí přinesla. „Někdy mi přijde,“ pravila Andromeda tiše, „že jsi úplně rozkvetla, co je Rodolphus pryč. Že tě to vlastně ani tak úplně nemrzí.“

V tu chvíli Bellatrix málem tu šňůrku urvala. Rychle odložila halenku na stranu a začala radši skládat Andromediny ponožky, aby měla co dělat s rukama. Cítila, jak se jí začíná do tváří hrnout krev. „Možná máš pravdu, Andy,“ řekla skoro šeptem po chvilce váhání.

Andromeda vstala z postele, přešla ke dveřím od svého pokoje, zavřela je a pečlivě zamkla. „Tak povídej, sestřičko,“ prohlásila a usadila se zpátky vedle Bellatrix. „Tohle mě moc zajímá.“

Bellatrix chvíli bojovala sama se sebou. To, že si nesla své tajemství samotná, že se nemohla dosud nikomu svěřit, ji ničilo, ale současně měla hrozný strach, co jí na to Andromeda řekne. Co když na ni bude žalovat rodičům? Co když pak bude všechno jenom horší?

„Já… někoho jsem potkala,“ přiznala nakonec. „Vlastně nevím, jestli si chci Rodolphuse ještě vzít.“

Uff, a je to venku. Měla pocit, jako by jí z hrudníku sjela obrovská tíha. Střelila pohledem po Andromedě. Nevypadala šokovaně ani zhnuseně; trochu se pousmívala a v očích jí svítily ohníčky. „Já to věděla,“ řekla. „Já to věděla, že ti jednou dojde, že Rodolphus Lestrange je hrozný blbec.“

„To jsem neřekla,“ odpověděla na to Bellatrix. „Jenom… jenom prostě… vůbec jsem nevěděla, jaké to je, víš? Když se ti někdo doopravdy líbí. Když se tě dotkne a ty můžeš vyskočit z kůže, jak silný je to pocit.“

„Líbali jste se?“

Přikývla. Nejenom líbali, pomyslela si. Ale to Andromeda nemusí vědět. Už tak zářila jako měsíček nad hnojem, zubila se na Bellatrix a oči jí svítily radostí. „Takže co budeš dělat? Zrušíš svatbu s Rodolphusem a v těch svých krásných šatech si vezmeš toho druhého?“

„Myslím, že by mi to naši neschválili,“ řekla Bellatrix. Bylo by krásné, kdyby to mohla udělat. Na krátkou chvíli si dovolila představit, jak kráčí uličkou k oltáři vstříc lordu Voldemortovi, aby se stala jeho ženou. Příliš krásné na to, aby to byla pravda.

„Není jejich typ?“ otázala se Andromeda, pořád ještě se širokým úsměvem na rtu.

„Nedovolili by mi vzít zpátky slib, který už jsem jednou dala Rodolphusovi,“ pokrčila rameny Bellatrix. Dělalo jí moc dobře, že o něm mohla alespoň takhle v náznacích mluvit. A měla hroznou radost, že ji Andromeda nesoudila. „Poslyš, Andy, hlavně to nikomu neříkej, ani Cissy, bojím se, že…“

„Neboj, Cissy nic nepovím. Neumí držet jazyk za zuby,“ přerušila ji Andromeda. „A abys měla jistotu, že je tvoje tajemství u mě v bezpečí… taky ti něco řeknu. Důvěru za důvěru, sestřičko.“

Bellatrix naklonila hlavu na stranu. Andromeda vedle ní položila do kufru poslední učebnici a rukou si prohrábla vlnité tmavohnědé vlasy. „Víš, když jsem myslela, že budu muset do Bradavic odjet o týden později než ostatní, nebylo mi to moc po chuti,“ poznamenala významným tónem.

„Ty se tam za někým vracíš, viď,“ řekla Bellatrix. I přes to, že se snažila mluvit klidně, se do jejích slov vkradl trochu šokovaný podtón. Takže Andromeda někoho má! To uvědomění Bellatrix překvapilo. Jak je možné, že o tom dosud nevěděli? Dovolila si snad její sestra s někým ze školy navázat vztah, aniž by to oznámila rodičům?

Andromeda přikývla. „A taky myslím, že by mi ho naši neschválili,“ přiznala.

To Bellatrix zajímalo. „Kdo to je? Odkud se znáte? Jak jste se dali dohromady?“ vyptávala se. Bože, jakou měla radost, že není jediná, kdo si dovolil něco udělat rodičům navzdory! I když Andromedin vztah určitě nezašel tak daleko jako ten její. Nebo ano? V Bradavicích se občas děly věci, při jejichž popisu se slušně vychované čarodějky červenaly i za ušima. Ale že by zrovna Andy…?

„Trénovali jsme spolu v obraně proti černé magii,“ vysvětlila Andromeda. „A potom jsme si k sobě sedli i na starodávných runách a věštění z čísel… a už to bylo. Jsme spolu asi od Vánoc.“

„A ty jsi to doteď nikomu neřekla?“ vyvalila oči Bellatrix. Její sestra je zřejmě mnohem lepší v udržování tajemství než ona samotná. „Jak je možné, že se to nerozkřiklo? To si tvoji spolužáci nevšimli, že jste pořád spolu?“

„My netrávíme moc času ve společenské místnosti, víš,“ pokrčila rameny Andromeda. „On totiž… no, není ze Zmijozelu. Je to Mrzimor.“

„Našla sis kluka z Mrzimoru?!“ Teď už to vypadalo, že Bellatrix vypadnou oči z důlků. „No to je skandál!“ prohlásila hraně vážným tónem, oči se jí však vesele blyštěly, stejně jako před chvílí její sestře. „Hotový mezidruhový křížení. Vaše děti budou kočkopsi!“

Andromeda se opět rozchechtala, tentokrát takovým způsobem, že u toho skoro chrochtala. „No to teda. Zmijomoři! Mrzizelové! Vytvořím s ním úplné příšerky.“

„A z jakého je rodu?“ zeptala se Bellatrix s úsměvem. „Budu hádat. Je to Abott? Ti většinou končili v Mrzimoru, pokud si dobře vzpomínám.“

„Jeho rod není až tak známý,“ odpověděla Andromeda poněkud vyhýbavým způsobem. „Nepatří do Osmadvacítky,“ vysvětlila a Bellatrix s pochopením v obličeji přikývla. No ovšem – takže proto ho rodiče nejspíš nebudou schvalovat. Takzvaná Posvátná osmadvacítka byl pojem označující skupinu kouzelnických rodů, které dosud zůstaly zcela čisté – jejich členové se nikdy nekřížili s mudly a nečistokrevnými, a pokud ano, pak byli z těchto rodů automaticky vyloučeni.

Existovalo mnoho rodů, které se odmítly tvrdými pravidly Osmadvacítky řídit, a i když zůstaly z většiny čisté, jiné rody se na ně dívaly skrz prsty. Cygnus a Durella Blackovi přísahali, že své dcery nikdy neprovdají za někoho mimo těch osmadvacet nejprestižnějších rodů. Bellatrix si najednou poprvé v životě uvědomila, jak strašlivě omezené možnosti mají. Vyrostly ve zlaté kleci příliš těsné na to, aby se v ní daly roztáhnout křídla – a ona chtěla létat. Vypadalo to, že Andromeda na tom byla úplně stejně.

„Ach, Andy,“ povzdechla si Bellatrix. „Co se sebou budeme jenom dělat.“

„To nevím,“ řekla Andromeda. „Ale… jsem hrozně ráda, že jsem ti to řekla. A že ty jsi mi to řekla.“

„Já jsem taky ráda,“ přisvědčila Bellatrix a jemně pohladila sestru po rameni. Andromeda se k ní v tu ránu otočila a přitiskla se k ní v pevném objetí.

„Nechci, aby mě naši vydědili, protože jsem si našla někoho, koho neschvalují, Bello,“ špitla. „Ale tak nějak cítím… cítím, že je to ten správný, chápeš?“

„Chápu,“ broukla Bellatrix a položila bradu Andromedě do vlasů. Voněly po bylinkovém šampónu, který jí dala k Vánocům. K těm Vánocům, během kterých si Andromeda nejspíš vyměnila desítky ruliček pergamenu se svým krásným miláčkem z Mrzimoru. „Ani nevíš, jak moc to chápu. Ty aspoň nejsi zasnoubená. Ještě máš šanci tomu utéct.“

„Já ale nechci utíkat,“ řekla Andromeda a znělo to skoro jako vzlyk.

„Občas nic jiného nezbyde,“ poznamenala Bellatrix. Najednou se jí vybavila slova jejího pána, ta, která jí řekl jen chvíli před tím, než přísahala, že ho bude následovat navždy. Nějakou dobu budete vyvrhelem. Budete skrývat svou totožnost i příslušnost ke mně. Pozlátko vaší čistokrevné rodiny, bankety a večírky s důležitými lidmi… to všechno skončí. Čeká ji to skutečně? Ztráta všeho, co znala, ztráta všeho, o čem si myslela, že to miluje? Náhle si byla jistá, že kdyby Voldemort řekl, opustí otce i matku a půjde za ním kamkoliv bude chtít – třeba až na konec světa. Tohle s lidmi dělá láska, napadlo ji.

Tiskla k sobě svou mladší sestru a cítila, že se jí pod rukama trochu chvěje. Zvedla se v ní vlna odporu k vlastním rodičům a k jejich nesmyslným požadavkům, k tomu, že ji přiměli, aby se sotva v devatenácti letech zasnoubila s Rodolphusem, kterého skoro neznala… tolik se snažila ho milovat. Tolik se snažila samu sebe přesvědčit, že k němu tu emoci skutečně cítí, ale nebyla tam. Po Andromedě se bude chtít totéž. Koho jí dohodí, mladého Bullstrodea s uhry na čele? Nebo Goyleho s protáhlým obličejem a křivými zuby? Nebo snad někoho z vyhublých Greengrassů s nezdravě bledými tvářemi a zasmušilým výrazem? S těmi by možná dopadla nejlíp – málokdo z toho rodu se dožil vysokého věku. Byla by z ní mladá vdova. S dětmi, které ponesou ve své krvi stejnou kletbu jako jejich otec.

„Mně ani trochu nezáleží na tom, jestli je ten tvůj krasavec z Osmadvacítky,“ řekla Bellatrix Andromedě. „A jestli budou naši proti, postavím se za tebe. Nemůžou mu klást za vinu, že se nenarodil do správného rodu. Je to přece pořád čistokrevný čaroděj!“

V tu chvíli si nevšimla, že při slovním spojení „čistokrevný čaroděj“ se Andromeda roztřásla ještě víc, a pokud by si toho byla všimla, rozhodně by tomu nepřiřadila ten správný význam.

„Díky, Bello, moc si toho vážím,“ špitla Andromeda se slyšitelně staženým hrdlem. „Já… jsem ráda, že stojíš při mně. I když máme někdy opačné názory.“

„Od toho jsou přece ségry,“ pokrčila Bellatrix rameny. „Hlavně mi z Bradavic napiš, jak se s tím svým amantem máte. Co spolu děláte. A jak si to užíváte.“

„To víš, že jo,“ řekla Andromeda a konečně ji pustila. „Jedině v případě, že mi ty budeš psát totéž o tom svém.“

„Se všemi šťavnatými detaily,“ slíbila Bellatrix, ale neměla v úmyslu to dodržet. Ten nejšťavnatější detail, tedy o koho se jedná, si totiž hodlala vzít s sebou do hrobu. Andromeda se na ni zazubila.

„Fajn. Budu se těšit. A teď už běž, Bello, nebo se vážně nestihnu sbalit.“

„Už letím,“ kála se Bellatrix a než se Andromeda nadála, přemístila se pryč. Objevila se pro změnu v pokoji Cissy, která leknutím málem omdlela a samým šokem upustila těžký kufr, jež zrovna sundávala z postele, přímo na Bellatrixinu nohu. V tu chvíli málem omdlela pro změnu Bellatrix.

***

Věděl, že by ji neměl nechat usínat vedle sebe, ale bylo tak báječné ji pozorovat, když spí. Její nahé tělo působilo jako dílo toho nejtalentovanějšího z renesančních sochařů, jako by bylo vytesáno z nejdražšího bílého mramoru – na dotek ovšem bylo hřejivé a hebké jako samet.

Voldemort přejel prsty po její kůži a Bellatrix v polospánku zavrněla jako kočka. Přemýšlel, jestli v těch posledních dvou týdnech, co byl Rodolphus pryč, vůbec byl nějaký den, kdy by se s Bellatrix nesešli. Nemohl se jí nabažit. Nikdy jí neměl dost.

A ona? Padla mu k nohám snad až příliš snadno. Byla mu po vůli kdykoliv si přál. To její zbožňování, ten výraz, když se na něj dívala, ta bezpodmínečná poslušnost a důvěra… občas mu to přišlo až moc. Za jak dlouho se mu asi přejí? Za jak dlouho ji od sebe bude muset odehnat, jako by byla prašivá, a vrátit ji, znesvěcenou a pošpiněnou jeho nečistýma rukama, tomu hlupákovi jménem Lestrange?

Bellatrix pootevřela jedno tmavé oko a upřela ho přímo na něj. „Už jsi vzhůru?“ otázal se jí celkem zbytečně.

„Nespala jsem. Přemýšlím,“ zahuhňala v odpověď.

„Hmm,“ řekl na to jen. Přetočila se z břicha na bok. Zcela nestydatě si ji prohlížel a myslel na to, jak je její tělo strašlivě krásné. Dokonalá hříčka přírody. Perfektní soubor genů.

„Přemýšlím o nás dvou, pane,“ pokračovala Bellatrix ve své řeči, když nereagoval. „O tobě a o mně. A o tom, co s námi bude, až se Rodolphus vrátí z Karpat.“

„Co by s námi bylo,“ odpověděl Voldemort konečně, aniž by ji přestal skenovat očima její světlou kůži centimetr po centimetru. „Vezmeš si Lestrange. Říkala jsi přece, že to tak chceš.“

„Přesvědčil jsi mě, že to rozhodně nechci,“ poznamenala Bellatrix, nadzvedla se na loktech a přisunula se blíž k němu, aby ho mohla políbit. Z tohoto konkrétního úhlu byly její rysy snad ještě dokonalejší. „Přesvědčoval jsi mě opakovaně,“ řekla a přitiskla své rty na hranu jeho čelisti. „Vášnivě.“ Polibek na ucho. „Důsledně.“ Polibek na krk. „Někdy i několikrát za den.“

Odtáhl se od ní. „Takže chceš odvolat svatbu?“ otázal se. Její slova mu nebyla ani trochu po chuti. Zrazoval ji od svatby s Lestrangem jen proto, aby ji dostal do postele, nečekal, že by ji přesvědčil, aby to skutečně odvolala. Nehodilo se mu to. Spojenectví s rodem Lestrangů bylo strategické. Rozhněvat si je nebylo vhodné. „To tvoji rodiče nikdy nedovolí.“

„Dovolí, když si vezmu někoho lepšího, než je on,“ řekla Bellatrix a upřela na něj oči. „Prestiž je víc než ostuda ze zrušených zásnub.“

„Kam tím míříš?“ zeptal se, i když mu to bylo vcelku jasné. Zamilovala se do něj. Ta hlupačka se do něj zamilovala. Ach, tolik doufal, že bude chytřejší. Že dokáže oddělit vášeň a sex od zamilovanosti. Že bude trochu víc jako on.

Nelíbilo se mu, kam ta konverzace směřuje, ale vlastně by mohla být docela zábavná. Jen do toho, Bellatrix. Řekni tu pitomost, co máš na srdci, a já rozbiju tvoje vzdušné zámky jako by byly ze skla. Zabolí to, až si ty krásné ruce pořeže o střepy. Ale cizí bolest je dobrá bolest. Cizí bolest ulevuje.

Vypadala, že se zhluboka nadechuje, nejistá tím, zda to může vyslovit nahlas. „Jsi Zmijozelův dědic. Jsi jako pramen čisté krve. Dovol mi… dovol mi, abych se stala tvou ženou.“

„Ne,“ odpověděl prostě.

Viděl, jak se jí oči zalévají slzami. Musela tu odpověď čekat, přesto na ni nebyla připravena. „Proč ne?“ odvážila se říct. „Byla bych tou nejlepší manželkou. Byla bych s tebou vždy, když bys mě potřeboval.“

„To už přece jsi. Přijdeš kdykoliv chci, uděláš cokoliv chci… sňatek by mi nepřinesl žádné výhody, tak proč se s ním obtěžovat,“ pravil a vstal. Bellatrix se posadila na posteli a objala si rukama kolena. Vypadala, že se jí jeho slova dotkla. „Nemůžu si tě vzít, Bello,“ poznamenal Voldemort zdánlivě smířlivým tónem a natáhl se pro svůj hábit. „Opravdu to nejde.“

„Protože Pán Zla nemůže mít slabé místo? Nebyla bych slabé místo. Byla bych tvoje nejmocnější zbraň. Tvoje síla. Tvoje prodloužená ruka,“ zdůraznila. Měla odvahu, to musel uznat. A věděla, co chce. Ví, co chce, ale netuší, o co mě žádá, pomyslel si.

„O to nejde,“ řekl a odvrátil se od ní, aby mu neviděla do tváře. Skoro mu cukaly koutky, chtělo se mu smát. Chceš to? Tak tady to máš, dostaneš víc informací, než kolik jsi chtěla. Prozradím ti pravdu, kterou málokdo zná, abys věděla, jak hluboko jsi klesla, když jsi mi vlezla do postele. Užijeme si spolu tohle malé melodrama až do hořkého konce. „Podle pravidel tvého rodu… tě nejsem hoden, Bello.“

„Co tím myslíš?“ nechápala.

Bylo tak těžké zabránit tomu, aby se rozchechtal; přesto se mu podařilo udržet vážný tón. „Nejsem čistokrevný,“ prozradil jí. „Dcera Cygnuse a Druelly Blackových se přece nemůže provdat za míšence.“

„Nejsi čistokrevný…?“ zopakovala po něm šokovaným tónem. „Ale… ale vždyť jsi Zmijozelův dědic! Jsi spřízněn se všemi významnými rody! Říkal jsi to! Všichni to říkali…“ Bylo slyšet, jak s každým slovem víc a víc panikaří a on se tím velice dobře bavil. Počítá, kolikrát ho nechala, aby si ji vzal jako tu nejlacinější šlapku? Kolikrát ve svém vlastním přesvědčení o jeho dokonalosti dovolila, aby ji pošpinil?

„Jsem potomek Salazara Zmijozela,“ souhlasil s ní. „Všechno o mém původu je pravda – ale jen z jedné poloviny. Moje matka, majitelka té nejčistější kouzelnické krve, byla zrádkyně své rasy. Spustila se s mudlou a zplodila s ním dítě – mě. Za tu zradu ji osud ztrestal, umřela v den, kdy mě porodila. A o svého otce jsem se postaral sám, jakmile se mi ho podařilo najít. Tu polovinu mudlovské krve, co mi od narození proudí v žilách, ale nijak vypustit nedokážu.“

Pořád se k ní ještě neotočil, takže nevěděl, jak se tváří. Díky neverbálnímu legillimens ovšem vnímal její myšlenky, jak se kroutí, běhají v kruzích, jak se snaží v jeho slovech najít smysl, a taky její emoce – strach, zlost, pohoršení, lítost, lásku… Stáhl se zpátky, jakmile se objevila ta poslední.

„Za svůj původ přece nemůžeš,“ špitla Bellatrix. „I s polovinou mudlovské krve jsi nejmocnější kouzelník, co kdy žil. Navíc… nikdo nemusí vědět, že nejsi čistokrevný.“ Připlížila se k němu zezadu a objala ho. „Zabijeme všechny, kdo se pokusí tvrdit, že jsi míšenec. Osobně zničím každého z nich, až nezbude ani jeden pochybovač.“

„To bys pro mě udělala?“ otázal se a přejel dlaní po jejích prstech na svém hrudníku.

„Udělala bych pro tebe cokoliv,“ odpověděla a on věděl, že mluví pravdu. Přiměl ji, aby se ho pustila, a otočil se k ní čelem, přitáhl si ji k sobě blíž a políbil ji. Oplácela mu to divoce, chtivě, toužebně. Nedovolil jí zajít kamkoliv dál – po pár vteřinách spojení jejich rtů přerušil.

„Opravdu cokoliv?“ otázal se šeptem.

„Ano,“ vzdychla v odpověď.

Naklonil se k jejímu uchu. „Pak si na můj příkaz vezmeš Lestrangea, jakmile se vrátí domů, Bello.“ Její zklamání bylo téměř hmatatelné. Pustil ji. „Lestrangeovi jsou příliš důležitý rod na to, abych přišel o spojenectví s nimi.“

Cítil, jak se všechny její sny o jejich vztahu řítí k zemi a tříští se na kusy, když dopadají. Překvapilo ho, jak málo radosti při tom cítí. Snad mu skutečně bylo té mladičké čarodějky líto. Snad doopravdy nechtěl, aby ten oheň, který v ní hořel, krotil kdokoliv jiný než on.

***

Bellatrix si nebyla jistá, jestli vůbec její mozek stihl zpracovat závažnost těch informací, které se právě dozvěděla. Lord Voldemort ji odmítl. Lord Voldemort není tím, kým se zdál být. Má v žilách mudlovskou krev. Tak se očisti tou mojí. Dala by mu všechnu krev, která jí proudí v žilách, do poslední kapky – jen aby se zbavil prokletí své špinavé matky ochotné spojit se s jedním z těch zvířat. Jakou tíhu na sobě její ubohý pán nese! Jakou nesmírnou hanbu!

Věděla, že by měla cítit vztek, že by se měla zlobit na to, jak ji uvedl v omyl a dotýkal se jí rukama, které na to neměly sebemenší právo, ale jediný pocit, který vnímala, byla lítost. I kdyby chtěl, nemůže si ji vzít. Vlastně ji nejspíš odmítl právě proto. A jeho až příliš racionální mysl přišla s jediným rozumným řešením, jak si Bellatrix udržet poblíž – provdat ji za jednoho ze svých nejvěrnějších služebníků. Za toho, kterému byla od počátku zasnoubena. Za onoho lehkomyslného blázna, který mu ji představil.

Lord Voldemort chce, aby se provdala za Rodolphuse Lestrange.

„Takže to všechno, co je mezi námi, prostě skončí?“ zeptala se. Věděla, že na to není připravena. Nedokázala se ho vzdát – i ta představa ji bolela. „Jako by to nebylo nic?“

„Ty chceš, aby to skončilo?“ reagoval na to černokněžník. Důrazně zavrtěla hlavou. „Pak to neskončí,“ slíbil jí a vzal ji za ruku; její srdce se při tom rozbušilo jako šílené. „Budeš mojí prodlouženou rukou, mojí nejmocnější zbraní a mojí silou.“ Knedlík v Bellatrixině krku ještě narostl a oči se jí zalily slzami vděčnosti, když ho uslyšela opakovat její slova. Voldemort ve své řeči pokračoval. „Nikdo si nebude smět nárokovat tvoje místo po mém boku. Ve starém světě – ani v tom novém, který stvoříme.“

Znamenalo to pro ni víc, než kdyby kývl na její až přespříliš odvážnou nabídku k sňatku. Vlastně to bylo jako svatba – jen ona na sobě místo honosných šatů od krejčího Augustuse neměla vůbec nic kromě svojí kůže, nebyli tu žádní svědkové, hrdostí se dmoucí rodiče, uslzené tetičky ani Andromeda s Cissy, vzájemně se pošťuchující v nadýchaných družičkovských hábitech.

Byli tu jen oni dva a tak to bylo v pořádku, protože tak to mělo navždycky zůstat.

„Můj pane…“

„Přijímáš to, Bello?“ přerušil ji. „Uzavřeš sňatek s Rodolphusem – staneš se pečetí mého spojenectví s rodem Lestrangeů?“

„Ano,“ vydechla a tím jediným slovem mu přísahala věrnost – jemu, jeho myšlenkám, jeho slovům i jeho činům. Byl jí jedno jeho nečistý původ i děsivost většiny věcí, které dělal. Rozhodla se mu patřit a zavřít oči před všemi varovnými znameními, která na ni ze všech koutů křičela, ať před ním utíká, dokud může.

„Pak já přijímám tvůj slib… má nejvěrnější služebnice,“ odpověděl. Hluboce se před ním sklonila a políbila obě jeho ruce, nejdražší ruce na celém světě, které uměly stejně nádherně hladit její kůži jako svírat její srdce, ach ano, způsoboval jí tolik bolesti, ale byla to tak nádherná bolest…

Vzdám se pro tebe všeho a všech, řekni slovo a půjdu za tebou až na konec světa. Protože nikdo mi nemůže dát víc než ty. Ty jsi moje pravda. Ty jsi cesta. Ty jsi život.

Věděla, že to Voldemort necítí stejně, ale chovala si někde hluboko v sobě naději, že jednou možná bude. Že jednou stejně tak, jak ona patří jemu, bude on patřit jí. Hodlala tomu zasvětit všechen čas, který jí na tomhle světě ještě zbýval.

Bellatrix byla zvyklá dostat vše, na co si ukázala. Neprohrávala. Dostane se mu pod kůži, do drobných cév pod ní, odtud do velkých žil a nakonec až do jeho srdce.

Pokud ovšem lord Voldemort nějaké srdce má.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nádherný pád - 5. kapitola: