OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nečekaná volba - 1. kapitola

27.05.2014 (19:00) • Alexis • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 2189×

Pomalu jsem přicházela k sobě. Z dálky jsem slyšela povědomé hlasy. Ztěžka jsem otevřela oči a nad sebou uviděla několik rozmazaných tváří. Vylekaně jsem sebou škubla a bolest z tohoto pohybu mi projela celým tělem. Potlačila jsem bolestný výkřik a pozorněji se rozhlédla kolem.

„Je ti dobře?“ zeptal se Ron.

„Blbější otázka tě nenapadla?“

„Nebo se můžeme těšit na přídavek?“ opáčila Ronovi dvojčata.

Pokusila jsem se trochu natočit, ale strašně mě z toho třeštila hlava.

„V klidu lež, Hermiono, byla to pořádná rána,“ řekla jemně Ginny.

„Co se stalo?“ zachraptěla jsem. Celé tělo mě bolelo a jejich soustrastné pohledy mi moc nepomáhaly.

„Moc se omlouváme, Hermiono. My… Nějak jsme se do toho zabrali a zapomněli jsme brát ohledy na méně zkušené hráče. Fakt nás to moc mrzí. A jako odškodnění přijmi, prosím, dárkový poukaz na nákup zboží v hodnotě dvaceti galeonů v našem obchodě,“ vychrlila ze sebe dvojčata strkajíc mi do ruky růžovou kartičku. Ve svém současném stavu jsem nějak nepostřehla, kdy který ze dvojčat mluvil, ale bylo mi to fuk. Neodpověděli mi na otázku.

„Co se stalo?“ Tentokrát se mi to povedlo říct líp.

„V okamžiku, kdy ses vyhýbala Fleur, jsi vletěla do cesty opravdu rychle letícímu potlouku. Snažili jsme se tě varovat, ale bylo příliš pozdě. Míč tě trefil do hlavy a tys spadla z koštěte. Charlie s Harrym byli nejblíže. Pokusili se tě chytit a docela se jim to povedlo. Jen nepředvedli zrovna nejlepší přistání,“ řekl smutně pan Weasley.

Přejela jsem své tělo pohledem ve snaze zjistit, o čem to mluví. Paní Weasleyová to asi nějak vytušila a dodala: „Máš silný otřes mozku, tři naražená žebra a zlomenou nohu. Už jsme ti dali nějaké lektvary. Teď se pěkně prospíš a zítra budeš jako rybička.“

Naražená žebra a zlomená noha? Vždyť říkali, že mě ten míč trefil do hlavy. Ani jsem nechtěla přemýšlet o tom, jak strašně můj pád musel vypadat.

„Děkuju,“ odpověděla jsem jí. Pohledem jsem našla Charlieho a Harryho.

„Díky, kluci.“ Pokusila jsem se jim k tomu poslat i úsměv, ale moc to nešlo. Byla jsem k smrti unavená.

„Odpočiň si, Hermiono,“ řekla paní Weasleyová a jemně mě přikryla dekou. V okamžiku, kdy se mé oči zavřely, jsem usnula hlubokým spánkem.

*                              *                              *

Když jsem se druhý den probudila, cítila jsem se mnohem lépe. Rozhlédla jsem se po pokoji. Ležela jsem v obýváku na gauči v oblečení z famfrpálu. Při pohledu na hodiny jsem se zarazila. Bylo teprve půl páté ráno. Opatrně jsem ze sebe sundala deku. Zkusmo jsem nadzvedla poraněnou nohu. Cítila jsem se trochu slabá, ale jinak to bylo dobré. Zlehka jsem se postavila. Paní Waesleyová měla pravdu. Vůbec to nebolelo. Pomalu jsem stoupala do schodů a snažila se vyhnout případnému zavrzání. V šatníku jsem si vzala čisté oblečení a zavřela se do koupelny. Můj odraz v zrcadle mě úplně rozhodil.

„Sakra… Sakra, sakra, sakra!“ křičel hlásek v mé hlavě. Když jsem při famfrpálu upadla do bezvědomí, muselo se nějak zrušit mé zkrašlovací kouzlo. Už jsem sice nevypadala jako chodící mrtvola, ale stále na mně byly velmi vidět známky únavy. To by vysvětlovalo ty jejich pohledy. Litovali mě.

Povzdechla jsem si. Neměla jsem u sebe hůlku. Jen doufám, že se mi s ní něco nestalo při pádu. Ale to by mi snad řekli, ne? Z poličky vedle prádelníku jsem si vzala svou kosmetickou taštičku. Po dlouhém přehrabování jsem v ní konečně našla make-up a začala s ním pracovat. Nechtěla jsem to s ním moc přehánět. Zakryla jsem si jen ty tmavé kruhy pod očima. Zkontrolovala jsem výsledek a vyšla z koupelny. Potichu, bez zavrzání schodů, jsem sešla do kuchyně a začala si hledat něco k snídani. Měla jsem hrozný hlad, od včerejší snídaně jsem nejedla. Nakonec jsem si vybrala pomerančový džus, misku ovoce a müsli s mlékem a sušenkami. V hlavě mi běhalo tolik myšlenek, že jsem je nedokázala roztřídit. Většina z nich začínala otázkou Co když…?, nebo Co kdyby…? a končila smrtí někoho z mých blízkých. Donutila jsem se myslet na jednorožce, abych tyto myšlenky zahnala. Dojídala jsem sušenku, když do kuchyně přicupitala paní Weasleyová.

„Hermiono,“ zděsila se. „Co tady proboha děláš? Je teprve pět hodin ráno a ty máš odpočívat.“

„Dobré ráno,“ řekla jsem mile a v duchu se ušklíbla. „Už jsem nemohla spát, a vy?“

Povzdechla si. „Dneska přijede Fleuřina rodina. Musím toho stihnout ještě tolik…“ řekla ztrápeně.

Bylo mi jí líto. Skoro všechnu práci si musela udělat sama. Pan Weasley byl od rána do večera v prácí a kluci se flákali, jak jen to šlo.

„Ehm… A mohla bych vám s něčím pomoct?“ zeptala jsem se nejistě.

Chvíli to vypadalo, že o tom uvažuje, ale pak rozhodně zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, Hermiono. V tvém stavu to nepřipadá v úvahu. Měla bys…“ chtěla pokračovat, ale to už jsem ji přerušila.

„Paní Weasleyová! V mém stavu? Přeci nejsem těhotná nebo tak. Jenom jsem byla trošku unavená, ale teď už jsem v naprostém pořádku, vážně. A chci vám pomoct,“ řekla jsem odhodlaně.

Paní Weasleyová si zachovávala neutrální výraz. Stále mlčela a dívala se mi do očí. Dlouhé ticho mě donutilo přemýšlet. Nebylo to ode mě moc drzé? Uvěří mému vysvětlení, nebo v tom bude hledat něco víc? Začínala jsem být nervózní.

„Hermiono,“ řekla mile s úsměvem na rtech. „Už jsem ti několikrát říkala, ať mi říkáš Molly,“ dodala a její úsměv se ještě rozšířil. „No dobrá. Začneme s úklidem na zahradě, abychom nevzbudili ostatní. Dojdi si pro svetr, je tam chladno. Já si tady zatím něco zařídím,“ řekla a mrkla na mě.

Přikývla jsem a šla si pro ten svetr. Sice jsem nesouhlasila s názory typu: Určitě ti je zima, obleč si svetr, nebo Třeba bude pršet, dojdi si pro pláštěnku, ale nechtěla jsem jí odmlouvat. Znovu jsem vyběhla schody a potichu se přiblížila k našemu pokoji. Zlehka jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Ginny spala ve svém medvídkatém pyžamku, celými pažemi svírala velkého plyšového králíčka a něžně mu něco broukala. Zalitovala jsem, že u sebe nemám foťák. Vyhnula jsem se vrzajícímu prknu a tiše došla ke svému kufru. Věci v něm jsem měla úhledně poskládané jako vždy. Opatrně, abych si to nerozházela, jsem si vytáhla jednu z mých méně oblíbených mikin a kabelku. Došla jsem zpět ke dveřím a naposledy se podívala na Ginny. Dvojčata by zaprodala duši za možnost vidět ji takhle. Zašklebila jsem se a tiše za sebou zavřela dveře. Oblékla jsem si mikinu a vesele seběhla do kuchyně. O nos se mi otřela omamná vůně. Paní Weasleyová zrovna obracela poslední palačinku.

„Myslíš, že jim to bude stačit?“ zeptala se, když mě uviděla ve dveřích.

Podívala jsem se na stůl a nemohla uvěřit svým očím. Prohýbal se pod náloží jídla. Bylo tu všechno. Palačinky, ovoce, koláče, zavařeniny, müsli, smažená vajíčka, slanina, párky, fazole, volská oka, tousty, litry pomerančového džusu a dalších spoustu věcí. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

„No… Řekla bych, že jim to stačit bude,“ vymáčkla jsem ze sebe nakonec, stále zírajíc na všechno to jídlo. Jak se jí to sakra povedlo? Byla jsem pryč jenom pět minut!

„Snad máš pravdu“ povzdechla si. Na všechny talíře a misky vrhla kouzlo, aby jim to vydrželo teplé a vyšla ven. Stále zmatená jsem ji následovala. Uprostřed zahrady už stál připravený obrovský stan a o kousek dál oprýskaný altánek.

„Ten stan sem nechal připravit Artur, když jsi byla ehm… indisponovaná,“ řekla vlídně a ke konci se mírně začervenala. „Tak já zařídím všechny potřebné věci ve velkém stanu a ty zařídíš altánek, co ty na to?“ dodala.

„Tak jo, ale v jakém smyslu myslíte to zařádit?“ Měla jsem strach z toho, co odpoví.

„Něco romantického,“ odpověděla zasněně.

No skvělý. Romantika. To mi ještě chybělo. Paní Weasleyová na mě vrhla pobavený pohled a já se začala obávat, jestli neumí číst myšlenky. Omluvně jsem se usmála a kvapně odešla k altánku. Zblízka vypadal hůř než z dálky. Chtělo by to novou barvu - podívala jsem se na všechen ten plevel kolem - a nový kytky. Protože paní Weasleyová zavrhla jakákoliv dobarvovací kouzla - ani se jí nedivím, šla jsem si do garáže pana Weasleyho pro nějaké barvy. Štěstěna mi přála. Našla jsem tam dvě dvoulitrové plechovky bílé barvy a spoustu štětců. Vzala jsem je spolu se štaflemi a vyrazila ke stanu.

„Paní Weasleyová? Mohla bych použít tyhle barvy? Našla jsem je v garáži.“ Přišlo mi správné se nejdřív zeptat. V tomhle jsem dost staromódní.

„Zlatíčko, už jsem ti říkala, ať mi říkáš Molly,“ řekla poněkud dotčeně. „A ano, můžeš je použít. Budu ráda. Artur mi stále vyhrožuje, že mi s nimi úplně sám vymaluje kuchyň. Už mi docházely výmluvy, proč nemůže…“ povzdechla si.

„Tak děkuju, ehm… Molly,“ řekla jsem. Při vyslovení jejího jména se na mě šťastně usmála. Vrátila jsem se k altánu a začala s prací. Kolem jsem si vyplela kytky a postavila si tam štafle. Odlila jsem si z plechovek barvu do kyblíku a vylezla na štafle. Pak jsem zaklela, slezla dolů, vzala si štětec a unaveně vylezla zpátky nahoru. Dala jsem se do práce. Po hodině práce mi začalo být horko, tak jsem si, i přes Mollyin nesouhlasný výraz, sundala mikinu. Otřela jsem si orosené čelo a pokračovala v práci. Dávala jsem si hodně záležet, vždyť se Bill žení jenom jednou. Snad.

Soustředila jsem se na každý tah štětcem. Monotónní práce mi umožňovala na nic nemyslet. Bylo to povznášející. Znovu jsem namočila štětec do barvy a chtěla pokračovat v natírání, když mi došlo, že už nemám kde. Slezla jsem ze štaflí a odstoupila kousek dál. Vypadalo to krásně. Použila jsem na barvu sušící kouzlo, abych mohla pokračovat dál. Vzala jsem svou kabelku a začala v ní hledat malý látkový pytlíček, když se za mnou ozvaly kroky. Tasila jsem hůlku a otočila se k případnému útočníku.

„Hermiono, je to překrásné,“ řekla Molly a její hlas překypoval láskou.

Zhluboka jsem se nadechla. V pořádku, to je paní Weasleyová. Snažila jsem se uklidnit, ale stále jsem křečovitě svírala hůlku.

„Hermiono, děje se něco?“ zeptala se.

„Ne, já… Omlouvám se. Poslední dobou mi nějak tečou nervy,“ řekla jsem s povzdechem.

„Chápu…“ řekla a na tváři se jí objevil zamyšlený výraz.

Konečně jsem našla, co jsem hledala. Díky bohu za Nevila. „O kousek ustupte, prosím.“

„Proč? Děje se něco?“ podivila se, ale přesto ustoupila.

„Uvidíte,“ řekla jsem s širokým úsměvem. Vyndala jsem z pytlíčku asi dvacet malinkých kuliček a zasadila jsem je do hlíny kolem altánu.

„Připravená?“ zeptala jsem se a ona jen zmateně přikývla. Zašeptala jsem kouzlo a proudem vody ze své hůlky jsem semínka zalila. To, co následovalo, nám vyrazilo dech. Pět vteřin po zalití, semínka vzklíčila a vyrostla v květinku, která rostla, sílila a mohutněla. Začala se na ní objevovat první poupata, která překrásně rozkvetla a rozvoněla se. Objevovala se další a další, dokud nebyl květy obsypaný celý keř. To vše během minuty. Podívala jsem se na Molly. Ve tváři se jí zračil úžas.

„Nádherné! Jak jsi…?“

„To mi dal Nevil. Jsou to semínka obyčejné růže, naložená do roztoku urychlujícího růst. Během krátké doby dokáží vyrůst do životní velikosti, ale bohužel vydrží jen omezenou dobu. Nevil říkal, že by to mělo vydržet minimálně týden,“ odpověděla jsem.

Jen tak jsme tam stály a pozorovaly překrásné rudé růže rostoucí kolem zářivě bílého altánku.  Ačkoliv jsem velice sebekritická, řekla bych, že se mi to povedlo.

„Myslíš, že by to šlo udělat s větší částí zahrady?“ zeptala se s nadějí v hlase. Podívala jsem se na rozsáhlou zelenou plochu, která byla na několika místech plná černých děr.

„Až se zbavíme škůdců, tak ano. Semínek mám dost,“ řekla jsem jí a pozorovala, jak její tvář rozsvěcuje vřelý úsměv.

Autor: Alexis, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná volba - 1. kapitola: